Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
Vlastně jsem si to zavinila sama. Velice dobře jsem věděla, jak moc chlapi nemají rádi, když je manželka sleduje jako stíhačka. Ve všech časopisech se o tom píše. A přece jsem to udělala. Věděla jsem, kam Mirek jde, že tam bude s kamarády, a přece jsem tam musela za ním vlézt.

Samozřejmě že nebyl rád. Nakonec - možná si to i dovedu představit, jak si z něj pak kamarádi dělali srandu. Jenže tehdy jsem ještě takhle neuvažovala. Prostě jsem ho musela zkontrolovat - i když uznávám, že mi k tomu Mirek nikdy nedal ani sebemenší důvod.

Mirek je zlatý mužíček, nakonec mi to odpustil. Jenže já to pak udělala ještě i podruhé. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem to udělat. Musela jsem ho vidět, musela jsem vědět, co tam s těmi kamarády dělá.

Tentokrát už to bylo horší. To už se Mirek opravdu zlobil. Kamarádi mu tam po mém odchodu udělali peklo.

"Co mám s tebou dělat?" opakoval si Mirek bezradně.

Zanedlouho se to stalo opravdu aktuální, protože ho kamarádi pozvali na další pánskou jízdu. Možná to udělali právě proto, aby se mu zase dosyta vysmáli kvůli té jeho stíhačce - tedy kvůli mně.

"Co mám s tebou dělat?! Ty mně tam zase uděláš ostudu!" trápil se Mirek, když se chystal k odchodu.

"Neudělám!" slibovala jsem.

"To jsi minule říkala taky." mávnul rukou Mirek. "A pak se mi tam všichni řehtali jako koně."

Asi už ale v té době měl vymyšlené, co se mnou udělá. Když se se mnou u dveří loučil, najednou mi láskyplně stáhl ruce za záda, a než jsem se nadála, něčím mi je tam svázal dohromady. Políbil mne, jakoby se nic nestalo, a měl se k odchodu.

"No počkej, a co já?" ozvala jsem se. "To mne tady necháš takhle?"

"To bude tak nejlepší." přikývl. "Takhle určitě nikam ven na ulici za mnou nepůjdeš."

Dveře cvakly, a byl pryč. Zůstala jsem v našem bytě sama s rukama svázanýma za zády. Zírala jsem na zavřené dveře, které tu po Mirkovi zůstaly, a nemohla jsem tomu uvěřit. Jak si teď mám ty ruce osvobodit? Co tady teď budu takhle dělat?

Dost dlouhou dobu jsem stála u dveří a čekala, že se Mirek ještě vrátí a ty ruce mi zase rozváže. Nedělo se ale nic. Mirek už byl kdovíkde. Postupně mi docházelo, že mi ty ruce asi svázané zůstanou a že se s tím budu muset nějak vyrovnat.

Že si je sama rozvázat nedokážu, o tom jsem se přesvědčila poměrně rychle. Především jsem se nemohla podívat, co mi to Mirek s rukama udělal. Až dosud jsem se domnívala, že mám tak dlouhý a ohebný krk, že dokážu uvidět cokoliv. Teď jsem tedy zjistila, že za záda si na ruce nedohlédnu. Tedy, ono by to možná šlo, kdybych neměla tak velká prsa. Ty mi výhled na spoutané ruce zakrývaly, a to na obou stranách těla. Přes ně jsem neviděla nic. Zkoušela jsem sice různě zapažovat a podívat se přes rameno, ale ani tak jsem nic neviděla. Tak vysoko zapažit prostě neumím. Také jsem si myslela, že když nějak natočím a překroutím trup, tak musím svoje ruce uvidět. Jenže paže jsem mohla ohýbat vždycky jen tím směrem, kam mi mířila ramena, a prsa se mi otáčela spolu s rameny, takže jsem zase neuviděla nic. Zkoušela jsem všechno možné, ale dostat svázané ruce ze zákrytu svých prsou se mi nikdy nepodařilo.

Když jsem poznala, že své ruce neuvidím, zkoušela jsem zjistit, co s nimi mám, po hmatu. Konečky prstů jsem objevila cosi hrubého a drsného na svých zápěstích, nepochybně nějaký provaz, ale to bylo všechno, co jsem mohla dělat. Těmi konečky prstů jsem rozhodně nedokázala s tím provazem něco udělat. Ten tam prostě byl, nepřístupný a nedosažitelný, a držel mi ruce u sebe tak pevně a nehybně, že jsem jimi nemohla dělat naprosto nic.

Také mne napadlo, že bych si mohla ten provaz třeba o něco předřít. Běhala jsem po bytě a hledala něco vhodného, ale nic jsem nenacházela. Muselo by to být něco hodně drsného a přitom by to muselo pevně stát na místě, protože jsem neměla žádnou možnost si to nějak přidržet. Přitom to ale nesmělo být nic ostrého, protože jsem si na ruce neviděla, musela bych s tím zacházet poslepu a po hmatu a nechtěla jsem se přitom nějak zranit. Kdybych začala krvácet, neměla bych žádnou možnost si to zranění jakkoliv ošetřit. Nechtěla jsem ani domýšlet, co všechno by se mi pak mohlo stát. Moc dobře vím, k čemu také může vést poraněné zápěstí.

Při tom hledání mi navíc neuvěřitelně překážely dveře. U nás doma všechny dveře za sebou zavíráme. Otevřít dveře je banální samozřejmost. Jenže já teď měla ruce svázané za zády. Stála jsem před zavřenými dveřmi do pokoje, hleděla na kliku a nevěděla si rady. Svázanýma rukama jsem na ni nedosáhla. Až pak mne napadlo, že se musím otočit ke dveřím zády a pokusil se nahmatat kliku poslepu za zády. Nebylo to ale ani zdaleka tak jednoduché, jak se to teď řekne. Vedle dveří stála skříň, takže jsem se nemohla postavit zády přímo ke klice a hmatala jsem rukama jen po holých dveřích. Normálně mi ta skříň nikdy nevadila, ani ve snu by mne nenapadlo, že by tam u té kliky mohla někomu nebo něčemu překážet. Teď mi ale překážela strašně. V první chvíli jsem si myslela, že se k té klice snad ani nedostanu. Až pak se mi podařilo překroutit tělo a zprohýbat paže tak, že jsem tu kliku nahmátla.

Jenže teď bylo potřeba tu kliku stisknout. Napoprvé se mi to nepodařilo. Zjišťovala jsem, že za zády je všechno jinak, všechno naopak. Tu kliku jsem nahmatala zespodu, nikoliv shora jako obvykle. Pochopila jsem, že teď za ni musím tahat, a pochopitelně ji proto napřed pevně sevřít v prstech. Dalo mi to hodnou chvíli přemýšlení, pokusů a námahy, než konečně klika cvakla a dveře se otevřely.

Prohledala jsem postupně celý byt, ale nic vhodného na osvobození rukou jsem nikde nenašla. Zkoušela jsem si předřít provaz na zápěstích o dveře, o stůl, o skříně, ale nic nepomáhalo. Máme všechno v bytě hladké, lesklé, všechno to vypadá krásně, ale když je potřeba osvobodit si o to ruce, není to k ničemu. Navíc je to všechno lehké, moderní, takže když jsem na to zatlačila zápěstím, všechno mi to uhýbalo a ujíždělo před rukama. Občas se i něco převrátilo. Když mi pak při pokusu o osvobození o skříň spadla s té skříně na hlavu krabice, která tam předtím na té skříni stála, pochopila jsem, že to nemá cenu, že se sama neosvobodím.

Bezradně jsem stála uprostřed pokoje a přemýšlela, co mám dělat. Tedy ne, že by u nás doma bylo práce málo. Viděla jsem kolem sebe spoustu práce, kterou bych měla udělat. Jenže nic z toho se nedalo dělat svázanýma rukama, a už vůbec ne poslepu za zády. Chodila jsem od ničeho k ničemu, protože na všechno bych potřebovala mít ruce volné a hlavně před sebou, a vidět si na ně. Jenže na to jsem teď mohla zapomenout.

Poznávala jsem, že nemohu dělat nic. Nemohla jsem si ani sednout k televizi, protože jsem ji nemohla zapnout, o nějakém přepínání kanálů ani nemluvě. Nic z toho se nedá dělat rukama za zády. Zjistila jsem ale, že ani normálně sednout si nemohu, ani bez televize. Nemohla jsem se zády o nic opřít, pořád jsem do opěradla narážela lokty. Svázané ruce mi nejen bránily v jakékoliv činnosti, ale zároveň mi nedovolovaly natočit paže nějak jinak nebo dát lokty někam jinam, abych si mohla sednout. Napadlo mne totiž, že když nemohu nic dělat, že bych si mohla aspoň číst. Jenže ani to se svázanýma rukama nejde. Koukala jsem na naši knihovnu, ale nebyla jsem schopná odtud vytáhnout ani jedinou knížku. Natožpak v ní obracet listy. Jediné, co jsem si mohla přečíst, byly noviny, které Mirek nechal ležet na stole. Tedy jejich úvodní stránku, protože ani noviny jsem nebyla schopná otevřít. Chvíli jsem tedy do nich hleděla, předkloněná, s rukama složenýma na zádech, protože jsem je samozřejmě nemohla vzít do ruky, natožpak si s nimi někam sednout. Po chvilce mne ale začalo bolet v zádech, protože i při tom předklonu bych potřebovala se rukama o něco opřít, a to nebylo možné. Ani tu úvodní stranu novin jsem tedy nemohla dočíst. Nemohla jsem prostě dělat naprosto nic.

Tohle si asi Mirek neuvědomil, když mi ty ruce svazoval, že mne tím úplně vyřídí. Zkusila jsem si představit, co asi právě teď dělá. No samozřejmě: On může dělat všechno. On nemá ruce svázané. Jestlipak si na mne aspoň vzpomene? Jestlipak aspoň na chvilku pomyslí, co všechno mi způsobil? Kdypak se asi vrátí, aby mne osvobodil?

Musím mu aspoň zavolat! rozhodla jsem se. Musím mu aspoň připomenout, že existuji. Třeba si sám uvědomí, v jakém stavu mne tady zanechal.

Jenže rozhodnutí je jedna věc, a provedení je něco docela jiného. To jsem poznala, jakmile jsem došla k telefonu a automaticky po něm sáhla, abych ho zvedla. Tedy - sáhla bych po něm, kdybych měla ruce volné. Vůbec jsem si předtím neuvědomila, že se svázanýma rukama to nepůjde. Při pohledu na telefon mne skoro až překvapilo, že mi ruce zůstaly uvězněné za zády a sluchátko zvednout nemohu. Tak dlouho už tady chodím a nemohu rukama nic dělat, a pořád ještě jsem si na to nezvykla!

Jenže potřeba zavolat Mirkovi byla příliš silná. Uvažovala jsem, jestli by se to přece jenom nedalo nějak udělat. Když jsem dokázala otevřít dveře, třeba bych nějak dokázala i zvednout telefon. Otočila jsem se k telefonu zády a zkusila hmatat rukama za sebou. Telefon jsem tam našla až překvapivě snadno. Až teprve teď mi ale došlo, že k uchu ho nezvednu. Pořád ještě jsem si plně neuvědomovala, co to znamená mít ruce svázané za zády. Pořád ještě jsem objevovala stále nové a nové činnosti, které jsou mi najednou znemožněny.

Touha zavolat Mirkovi mne ale neopouštěla. Hleděla jsem bezmocně na telefon a pořád přemýšlela, jestli by to přece jenom nějak nešlo. Třeba bych ho při tom nemusela držet u ucha! Dokázala bych ale spoutanýma rukama vyťukat číslo? Znova jsem se otočila zády k telefonu a nahmatala tlačítka. Nebylo to tak jednoduché jako nahmatat celý telefon. Měla jsem ruce svázané tak nešikovně, že jsem na ně moc dobře nedosáhla. Potřebovala bych ohýbat prsty na opačnou stranu, abych se k nim dostala. Chvíli jsem zápasila s pouty, abych si natočila ruku do nějaké lepší polohy, ale bylo to vyloučené. Poznala jsem, že s polohou svých rukou nenadělám nic. Pak se mi ale podařilo aspoň jednu ruku i v poutech ohnout dlaní dolů a dosáhnout tak na tlačítka tou správnou stranou prstů.

Ohmatávala jsem tlačítka a se zavřenýma očima si zpaměti vybavovala, jak jsou ta tlačítka uspořádaná. Po chvíli hledání a vzpomínání a představování si se mi podařilo najít to pravé. S uspokojením jsem zaslechla slabounké známé pípání. Teď tedy zbývalo vyťukat číslo. Znala jsem ho nazpaměť, ale nahmatat ta správná tlačítka poslepu se ukázalo obtížnější, než jsem čekala. Najednou jsem si uvědomila, že mám ruku nad telefonem natočenou obráceně než obvykle, prsty k sobě a nikoliv od sebe, takže to číslo teď musím vyťukávat na klávesnici jakoby vzhůru nohama. Musela jsem si vždycky v duchu představit, kde ta příslušná číslice na klávesnici je, pak si tu klávesnici v hlavě otočit vzhůru nohama, nesplést se v tom, kde se ta číslice ocitne teď - a pak samozřejmě to tlačítko na tom podivném místě na telefonu poslepu, jen po hmatu, najít - a ovšem doufat, že jsem se nespletla. Neměla jsem ani tušení, co mačkám ve skutečnosti. Podívat jsem se nemohla. Proto jsem nad každou číslicí musela chvíli přemýšlet, než jsem ho stiskla.

Konečně se z telefonu ozval signál vyzvánění. Napjatě jsem čekala, kdo se ozve, koho jsem to za zády vyťukala. Předklonila jsem se k telefonu a doufala, že budu u něj hlavou dostatečně blízko, abych mohla slyšet i mluvit jako kdybych si ho držela u ucha.

Podařilo se! Ozval se Mirek!

"To jsi ty?" zaznělo v telefonu jaksi otráveně. "Ty sis to rozvázala?"

"Nerozvázala!" oznámila jsem mu.

"Tak jak to, že voláš?" nechápal Mirek.

"Podařilo se mi to i těma svázanýma rukama!" pochlubila jsem se mu.

"Takže tobě to nevadí..." protáhl Mirek zklamaně. Kdyby tak tušil, jak strašně se teď zmýlil! On si to zřejmě nedovedl ani představit.

"A já jsem všem řekl, že dnes pro mne nepřijdeš!" pokračoval Mirek skoro vyčítavě. "To se mi zase všichni vysmějí!"

"Nepřijdu! Můžeš být klidný!" ujistila jsem ho. "Pořád ještě mám ty ruce svázané! A vadí mi to strašně!" skoro jsem vykřikla do toho telefonu. "Kdy přijdeš, abys mi to rozvázal?"

"No, nevykládej, že ti to tak strašně vadí, když můžeš dělat všechno, co tě napadne!" zpochybňoval moje potíže Mirek. "Myslím, že to vydržíš docela dobře, než přijdu!"

"Ty ses zbláznil! Jak dlouho mne ještě chceš nechat v tomhle stavu?"

"Dokud se nevrátím!" odpověděl Mirek klidně a mně se zazdálo, jakoby se zasmál. "Čekej, a dočkáš se! - Tak zatím ahoj, a měj se!" rozloučil se rychle. "A užívej si to!" dodal ještě s už neskrývaným pobavením.

V telefonu to cvaklo a byl konec. Jen já byla vzteklá, že Mirkovi vůbec nevadí to, co já tady jeho vinou musím prožívat. V první chvíli jsem byla rozhodnutá zavolat mu znovu a patřičně mu vynadat, ale když jsem si připomněla, jak obtížně jsem se k němu těma svázanýma rukama dovolávala, pomalu mne ta chuť k dalšímu telefonování přecházela.

Nezbývalo než čekat, až se Mirek vrátí. Co mám ale celou tu dobu dělat, to jsem opravdu nevěděla. Celý byt jsem už prochodila, stokrát jsem se už všude přesvědčila, že opravdu vůbec nic dělat nemohu, a teď mne to čekalo znova, a kdovíjak dlouho ještě.

Na jednom místě jsem ale nevydržela. Nervózně jsem chodila z místnosti do místnosti, všude jsem už měla nechané otevřené dveře, aby mi žádná překážka v ničem nebránila, jenže nejvíc mi ve všem bránila ta pouta na rukou, a těch jsem se zbavit nemohla. Připadala jsem si ve svém bytě jako zvíře uvězněné v kleci. Teď už vím, proč zvířata v zoo chodí pořád tam a zpátky, tam a zpátky, donekonečna pořád stejně. Já jsem chodila po bytě také tak. Ze začátku jsem se pořád dívala na hodiny na zdi, ale pak jsem nechala i toho. Stejně jsem nevěděla, kdy se chce Mirek vrátit.

Konečně cvakl klíč ve dveřích. Mirek byl zpátky. Zastavil se ve dveřích a zadíval se na mne takovým zálibným způsobem, jakoby na mně mohl oči nechat. Jako bych byla nějaká cizí krasavice, kterou ještě nikdy v životě neviděl.

"No co koukáš? Tak už mne rozvaž!" vybízela jsem ho.

"Když já jsem tě takhle ještě nikdy neviděl!" řekl Mirek jakoby zasněně.

"Jak - takhle? Svázanou?" podivila jsem se.

"Nóóó..." protáhl Mirek jaksi zálibně.

"No jistě, protože tohle mi ještě nikdy nikdo neudělal!" objasnila jsem mu.

"No vidíš, jak ti umím zpestřit život!" zasmál se Mirek. "Kde jinde bys mohla něco takového zažít?"

"No tak ti za to pěkně děkuju!" uklonila jsem se zdvořile. "Jak dlouho ještě mi chceš dopřávat tenhle zážitek?"

"Kam tak spěcháš?" podivil se Mirek a pořád mne tak jaksi roztouženě pozoroval.

"Nemůžu se už dočkat!" oznámila jsem mu. "Co ještě mi chceš udělat?"

"Nóó - něco bych věděl..." protáhl Mirek. "Takhle jsme to ještě spolu nedělali..."

"Jak - takhle?" zeptala jsem se nechápavě, i když mi rychle došlo, co má na mysli. "Se svázanýma rukama?" ujišťovala jsem se. Nějak jsem si to nedovedla představit.

"Třeba." přikývl Mirek. "Takhle bezmocnou jsem tě ještě nikdy neměl..."

"Však jsem také ještě nikdy takhle bezmocná nebyla!"

"Tak vidíš! Že bychom toho využili?" nabízel mi Mirek.

Už ani nečekal, co já na to, a měl se k činu. Pouta s rukou mi nesundal, ale místo toho mi začal sundávat s těla oblečení. V první chvíli jsem z toho byla šokovaná, ale pak jsem si připomněla, že se svázanýma rukama se stejně nemohu nijak bránit. Navíc Mirek vypadal najednou tak roztouženě, že jsem se nakonec poddala a nechala si se sebou dělat, co se Mirkovi zlíbilo.

Zažívala jsem pocity, jaké bych si nikdy předtím nedovedla ani představit. Až dosud jsem se vždycky svlékala sama. Ještě nikdy jsem nikomu nedovolila, aby se rukou třeba jen dotkl mého oblečení, natožpak aby mi s ním něco udělal. To je prostě moje nejintimnější soukromí, které odděluje moje tělo od okolního světa a chrání mi ho před ním. Teď mi ho Mirek rozepínal, pomalu, knoflíček za knoflíčkem, a ta ochrana mi s těla mizela pryč.

A kdyby jen to! Najednou mi zajel rukou i pod oblečení a našel si pod ním cestu až přímo na mé holé tělo. Tedy ne, že by se mne Mirek ještě nikdy dřív nedotkl. Nejsem žádná netýkavka a Mirek mne osahával už nesčetněkrát. Jenže to bylo vždycky v úplně jiné situaci, na úplně jiném místě a ještě nikdy to nebylo pod oblečením. Vždycky jsem při tom bývala nahá a svlékla jsem se před tím sama a z vlastního rozhodnutí. Teď mi jeho ruce nedočkavě šátraly po těle přímo pod šaty, jak jsem vůbec nebyla zvyklá, a úplně mi ten můj pocit ochrany přiváděly vniveč.

Pak mi Mirek sáhl do výstřihu a začal se mi dobývat do podprsenky. Nesundal mi ji, ale začal se do ní prohrabávat prsty přímo tak, jak jsem ji na těle měla. To bylo něco docela jiného než to, co jsem od něj i od kteréhokoliv jiného muže zažila až doposud. Zatím vždycky jsem si podprsenku napřed sama sundala a měla jsem prsa obnažená, když mi je někdo osahával. Teď jsem měla prsa napěchovaná v podprsence a Mirkova ruka už se tam nemohla vejít. Mirek se mi tam tedy dobýval dost hrubě a násilně. Prostě mi prsa odtud postupně vytahoval ven. Takovým způsobem mi ještě nikdy nikdo s prsy nezacházel. Neexistoval ale žádný způsob, jak bych si je mohla chránit. S rukama za zády jsem nemohla na jejich obranu udělat nic. Protestovat bych sice mohla, ale viděla jsem, jak je už Mirek rozrajcovaný, a vím, že když je chlap už tak daleko, nesnáší, když se ho někdo pokouší zastavit. Hlavně jsem si ale nebyla tak moc jistá, jestli ho opravdu chci zastavit. To, jak surově mi vyhrabával prsa z podprsenky, mi sice zpočátku bylo dost nepříjemné, ale pak jsem najednou zjišťovala, že mi to až tak moc nevadí, a nakonec mi ta jeho zvířeckost, s jakou toužil po mém těle a dobýval se na něj, vlastně docela imponovala. Takového jsem Mirka neznala. Najednou to byl někdo docela jiný, a změna je život, jak známo. S takovým divochem jsem to opravdu ještě nedělala.

Jedna z těch nezadržitelných Mirkových rukou se mi proplížila po těle pod oblečením až do kalhotek a začala mi tam dělat důkladný nepořádek. Něco tak pohyblivého a vlezlého jsem v kalhotkách opravdu ještě nikdy neměla. V prvé chvíli jsem srazila kolena k sobě a napjala stehna, abych tu všetečnou ruku zadržela. Nic jiného jsem dělat nemohla. Pak jsem ale pocítila, že moje tělo si přeje něco úplně jiného. Trošku jsem roztáhla nohy a cítila, jak to ta ruka okamžitě plně využila. Pohybovala se mi v kalhotkách a mezi nohama jakoby se tam chtěla zabydlet natrvalo. Jen mi najednou připadala nějak studeně mokrá. V první chvíli jsem se podivila, jak může být mokrá, když se mi takovou dobu probíjela pod suchým oblečením, cítila jsem ji už na tolika místech na holém těle a nic mokrého na ní tehdy nebylo. Až pak jsem pochopila, že takhle mokrá jsem tam dole mezi nohama já. Moje tělo prostě reagovalo na tu Mirkovu živočišnost také tak živočišně jako ještě nikdy.

To už jsem stála před Mirkem jen ve spodním prádle. Všechno ostatní už Mirek ze mne strhal. Jen moje svázané ruce mu nedovolily stáhnout mi s těla úplně všechno. Co mělo rukávy, mi stáhl jen po pažích dolů k zápěstím a nechal mi to na rukou, protože dál už to stáhnout nešlo. I prsa už jsem měla vytahaná z podprsenky ven a vyvalená kupředu, a napjatý horní okraj podprsenky mne pod prsy dost škrtil. Vůbec mi to ale nevadilo. Už jsem byla tak rozrajcovaná tím, co se mnou Mirek dělal, že všechno, co by mi jinak bylo nepříjemné, mne teď ještě víc rozrajcovávalo. Když mi pak Mirek podprsenku rozepnul a stáhnul, takže mi přestala tlačit do prsou a deformovat mi je, pociťovala jsem to už jako nějakou újmu a ne jako úlevu.

Pak mi Mirek stáhl i kalhotky, takže mi z té ochrany oblečení na těle nezůstalo už vůbec nic. Teď mne tedy měl před sebou dokonale nachystanou k libovolnému použití. Jistěže to nebylo poprvé co jsem stála před nějakým mužem nahá, ale ještě nikdy jsem při tom neměla svázané ruce k nepotřebě uvězněné kdesi na zádech. Ty pouta na zápěstích byla totiž to jediné, co mi Mirek na těle nechal. A ovšem i blůzku a tričko, které mi visely stažené na spoutaných předloktích dolů přes ruce.

Pak si mne položil na zem na záda a nalehl na mne. Zacházel se mnou jako s nějakou věcí. Ovšem uznávám, že se svázanýma rukama jsem opravdu byla jako nějaká věc neschopná odporu ani čehokoliv jiného. Mohla jsem sice chtít cokoliv, ale Mirek stejně všechno udělal po svém. Ani mne nenechal odejít do ložnice a položit se na postel. Ocitla jsem se na podlaze předsíně, kde mne Mirek poprvé po svém příchodu uviděl, a najednou jsem cítila pod sebou všechno to smetí, které tam na podlaze bylo a které jsem neměla možnost zamést a uklidit po tom, co mi Mirek při odchodu svázal ruce. Tvrdá podlaha mne tlačila do lopatek, vahou svého i Mirkova těla jsem si pod zády rozmačkávala ruce, protože kvůli svázání jsem si je nemohla vytáhnout zpod těla ven. Naštěstí jsem je měla zabalené v tom oblečení, které mi Mirek nemohl kvůli poutům tak docela svléknout, a tak jsem doufala, že se jim snad nic nestane. Ani pod hlavou jsem neměla nic, takže jsem ji musela mít zvrácenou nazad a položenou na tvrdé zemi. Normálně bych nevydržela takhle nepohodlně ležet na špinavé zemi, ale teď jsem nenadělala nic, protože Mirek mne celou svou vahou tiskl k zemi, takže jsem se nemohla ani pohnout. Ale především to, že na mně leželo a tisklo se ke mně takové překrásně rozpálené mužské tělo, bylo tak vzrušující, že se tím všechny nepříjemnosti přebíjely.

A pak jsem přímo živočišně pocítila, jak Mirek do mne vjel celou svou délkou, a rázem bylo všechno ostatní zapomenuto. Teď jsem vnímala jen ty úžasné Mirkovy pohyby uvnitř mého těla. Nic jiného už mne nezajímalo. Takhle jsem to opravdu ještě nikdy nezažila. Tohle nemělo vůbec nic společného s tím, co jsme až dosud s Mirkem dělali v posteli. Byla jsem až překvapená, že může existovat něco tak nepopsatelně fantastického. Nejsem sice v sexu žádným nováčkem, ale takhle úžasně mi to ještě nikdy žádný chlap neudělal.

Věčná škoda, že to netrvalo déle. Jenže Mirek se udělal a odpadnul dřív, než mi bylo milé. Co já bych teď dala za to, kdybych mohla pokračovat! Jenže jsem nemohla. Normálně bych si pomohla sama a rukou se sama dopravila až do cíle, ale to teď nešlo. Jestliže mi svázané ruce vadily po celou tu dobu, co byl Mirek pryč, tak to nebylo vůbec nic proti tomu, jak strašně moc mi to vadilo teď.

Nedalo se nic dělat. Musela jsem se smířit s tím, že dnes se do cíle nedostanu. Ale to nevadí. I tak to bylo daleko nádhernější než cokoliv, co jsem kdy v životě zažila. Stálo to za to. Je to pravda, že se má v životě zkoušet pořád něco nového. Tak tedy na zemi v předsíni jsem to opravdu ještě nikdy nedělala.

Pak se Mirek odvalil z mého těla, já se zvedla a Mirek mne konečně rozvázal. Měla jsem být ráda, že jsem se konečně dočkala toho, po čem jsem takovou dobu toužila, ale já najednou byla skoro zklamaná. S těmi pouty se mi zároveň ztratily i poslední zbytky té nádhery, která mi v těle ještě přetrvávala. Dokonce jsem ještě chvíli sama držela ruce zkřížené za zády, i když už jsem je tam neměla svázané, v bláhové naději, že se ta nádhera ještě na chvilku vrátí.

Dny plynuly jeden za druhým a z toho nepopsatelného zážitku už zůstávala jen vzpomínka. Zato ale dozrál čas na další pánskou jízdu. Dříve nebo později to přijít muselo.

Seděla jsem zrovna u šicího stroje a šila si blůzku, kterou jsem viděla v jednom módním časopisu. Naštěstí to umím docela dobře, takže můžu kamarádky ohromovat celou tu dobu, než se taková nová móda začne prodávat i u nás a můžou si pak všechny pořídit to, co já mám už dávno. Vždycky jsem byla šikovná na ruční práce. Všechny ženské obdivují, jak obratné mám ruce, a všechny mi je závidí.

Byla jsem zrovna v nejlepší práci, když mi Mirek oznámil, že odchází za kamarády. Jak jsem tak seděla u toho šicího stroje, na rozloučenou mne objal zezadu. Pochopitelně tak, aby mi mohl sáhnout na prsa a pohrát si s nimi. To je celý Mirek: nevynechá jedinou příležitost, jak se mi dostat na prsa. Znám to už dávno: proto mne vždycky nejraději objímá zezadu. Současně mne sevřel v objetí tak pevně, abych se nemohla otočit čelem k němu a on měl tak pořád pohodlný přístup k mým prsům. Když jsem se po něm ohlédla, láskyplně mne políbil. Když jsem zvedla ruce od šití, abych si chránila prsa, protože mi s nimi zacházel přece jenom poněkud neomaleně, chytil mne za ruce a stáhl mi je za záda.

Sice mi hned napadlo, co mi tak s nimi chce udělat, ale to už bylo pozdě. Sice jsem se pokusila se mu ještě vytrhnout, ale vsedě u stolku s šicím strojem už to nešlo. Pak jsem ucítila to známé sevření obou zápěstí, které jsem si tak dobře pamatovala od minule, a bylo mi to jasné. Zase tady budu celou tu dobu sama, bezmocná, se svázanýma rukama!

"To mne tady zase nenecháš celou tu dobu vůbec nic dělat?" ujišťovala jsem se ještě. "To mne nenecháš ani došít si tady tu blůzku?"

"To si došiješ potom!" mávl rukou Mirek. "Až se vrátím, tak potom na to budeš mít času dost!"

Zvedla jsem se od šicího stroje, protože mi bylo jasné, že teď už tu práci nedokončím. Trošku lítostivě jsem se podívala na rozešitou blůzku. Tak pěkně mi to šlo, a kolik nápadů mám, jak by se dalo pokračovat, a co všechno by se tam ještě dalo přizdobit! To všechno určitě do Mirkova návratu zapomenu! Tušila jsem, že teď budu mít úplně jiné starosti.

Raději jsem se otočila a šla za Mirkem do předsíně.

"To mne tady opravdu chceš nechat zase tak dlouho v tomhle stavu?" zkusila jsem to ještě jednou.

"Vidíš, nechci!" otočil se Mirek najednou. "Minule to nestačilo, takže bychom to asi měli nějak vylepšit!" zchladil tu jiskřičku naděje, která mi v první chvilce v hlavě vyskočila. "Tak ukaž nohy!"

"Jak to, nohy?!" nechápala jsem. "Snad mi nechceš..." začínalo mi svítat.

Ale Mirek mi nic nevysvětloval. Měla jsem svázané ruce, nemohla jsem nic dělat, takže se mnou zase začal zacházet jako s nějakou věcí. Položil mne na zem jako minule, jenže tentokrát oblečenou a na břicho. Když jsem se pokusila na tom něco změnit, klekl mi na záda mezi spoutané paže, až mne pod jeho kolenem páteř zabolela. Teď už jsem se nemohla ani pohnout. Teď už jsem jen cítila, jak mi něčím pevně stahuje kotníky nohou. S obličejem na zemi jsem neviděla nic, jen ten kousek podlahy přímo před očima.

Mirek se pak se mnou zdvořile rozloučil, láskyplně mne pohladil po tváři a klidně odešel jakoby se nic nedělo. Nechal mne tam ležet na podlaze předsíně s rukama i nohama spoutanýma. Dveře cvakly, Mirkovy kroky na chodbě dozněly v dálce a já zůstala sama, naprosto bezmocná.
Nepopsatelné! To musíš vidět!

Pomalu jsem se na zemi převalila a posadila, abych se podívala, co mi to s nohama udělal. Že si na ruce neuvidím, to jsem už věděla od minule, o to jsem se už ani nesnažila. Na spoutané kotníky jsem se ale podívat mohla. Uviděla jsem, že je mám omotané Mirkovým řemenem od kalhot, který jsem mu nedávno koupila a který občas nosil. Teď jej tedy použil k něčemu úplně jinému, co mne rozhodně nenapadlo, když jsem mu ho darovala. Koukala jsem na ten řemen, jenže to mi moc nepomohlo.

Napadlo mne, že bych si třeba mohla na ten řemen dosáhnout rukama, i když je mám svázané za zády. Tělo mám pružné dost, mohlo by se mi to podařit.

Znovu jsem se na podlaze položila na břicho, ohnula nohy v kolenou, zapažila, zahmatala rukama do prázdna do výšky - a skutečně jsem něco nahmatala. Jenže to byla jen pata jedné mé nohy.

To nestačilo. Potřebovala jsem dosáhnout dál. Prohnula jsem se tedy v páteři vzhůru jak nejvíc to šlo, natáhla prsty - a podařilo se mi nahmatat okraj řemene.

To bylo vše. Dál to nešlo. Věděla jsem, že přezku toho řemene jsem viděla na přední straně kotníků. Teď jsem ale rukama nahmatala jen své Achillovky - tedy zadní stranu nohou. Pochopila jsem, že abych dosáhla až na přezku, potřebovala bych mít ruce aspoň o čtvrt metru delší - anebo bych se musela umět zaklonit nejméně do pravého úhlu jako nějaká hadí žena. Mám sice hodně pružné tělo, ale taková cirkusačka přece jenom nejsem. To bych si zlámala páteř.

Přestala jsem se namáhat, uvolnila jsem se na podlaze a začala přemýšlet, jestli bych se nemohla osvobodit nějak jinak. Nedal by se třeba ten řemen na mých kotnících pootočit? Kdybych si ho otočila přezkou dozadu, tak potom bych na tu přezku už dosáhla, na to už mám páteř ohebnou dostatečně, a třeba by se mi pak podařilo tu přezku rozepnout!

Znovu jsem se ze všech sil prohnula do oblouku do výšky a pokusila se dosáhnout rukama na řemen. Ještě jsem i hlavu zaklonila do výšky, i když jsem si nebyla jistá, jestli mně to může nějak pomoci. Za pokus to ale stálo, každý centimetr mi byl dobrý. Nahmatala jsem řemen na Achilovkách, ale jen konečky prstů. Potřebovala bych ho pevně sevřít mezi palcem a ostatními prsty, abych s ním dokázala něco udělat, ale palcem jsem na něj rozhodně nedosáhla.

Pokoušela jsem se zachytit jej aspoň konečky ostatních prstů, ale ani to mi nešlo. To bych potřebovala dostat aspoň jeden prst pod ten řemen, a to nebylo možné. Řemen mi svíral kotníky tak těsně a byl přitisknutý na mé Achilovky tak silně, že se pod něj nemohl vejít už ani chlup. Bylo to marné.

Z posledního zoufalství jsem do toho řemene aspoň škrábala nehty, ale nepohnula jsem s ním ani o milimetr. Pak jsem toho musela už nechat. Prohýbání těla bylo tak namáhavé, že mne z toho začala bolet záda. Déle se to fakt už nedalo vydržet.

Musela jsem se smířit s tím, že s tím řemenem nenadělám nic. Nohy mi tedy zůstanou spoutané dál. Tak dlouho, dokud se Mirek nevrátí. Znovu jsem se na zemi posadila a zadívala se na přezku řemenu na kotnících. Teď už jsem věděla, že je pro mne naprosto nedosažitelná. Přitom jak snadno by se dala rozepnout! Stačil by na to jediný pohyb, jediné zatažení! Jen tam dosáhnout! Mít tak ruce volné!

Přece ale nebudu až někdy do půlnoci sedět tady v předsíni na zemi a prohlížet si své spoutané nohy! Minule jsem mohla aspoň chodit po bytě. I když to nebylo k ničemu, přece jenom to bylo aspoň něco. A to jsem si tehdy myslela, jakou hrůzu to musím prožívat, jakou příšernost mi to Mirek udělal. Kdepak by mne napadlo, že mohu zažít ještě něco mnohem horšího! Teď jsem byla mnohem bezmocnější než tehdy. A Mirek mne určitě nechá v tomhle zoufalém stavu stejně dlouho jako minule!

Ale jak to pak bylo překrásné! připomněla jsem si. Tak úžasně fantastické jsem to nikdy předtím nepoznala! Jedině Mirek mi dokázal udělat takovou nádheru. Třeba mi to udělá zase! zatoužila jsem.

Jenže místo toho mne svázal a nechal tak! pomyslela jsem si.

Ale třeba to jinak nejde! napadlo mne pak. Třeba musím napřed prožívat nějakou takovouhle hrůzu, abych pak mohla zažít tím větší nádheru! Asi bych si neměla stěžovat, když se mi to pak nakonec tak strašně líbilo! Třeba mne dnes zase čeká něco tak úžasného, až se Mirek vrátí!

Jenže sedět pořád ve stejné, navíc dost nepohodlné poloze na tvrdé studené zemi - to se nedá moc dlouho vydržet. Musela jsem něco udělat. Ovšem se svázanýma rukama i nohama se toho moc dělat nedá.

Aspoň jsem se rukama za zády opřela o podlahu, abych nemusela pořád napínat svaly. Nebylo to sice tak dobré jako kdybych seděla na pohovce, ale určitá úleva to byla. Škoda jen, že ne nadlouho. Napínala jsem si tím pouta na rukou a ta mne pak bolestivě tlačila do zápěstí. Bylo to čím dál horší. Po nějaké době už se to nedalo vydržet. Musela jsem vymyslet něco jiného.

Nápad lehnout si na zem jsem zavrhla okamžitě. Nejsem přece taková špindíra, abych se v čistých šatech válela po špinavé podlaze. Dost na tom, že mne na podlahu položil Mirek, když mi spoutával nohy. Však už mám od toho na prsou nějaké svinstvo. Dívala jsem se na něj, a vypadalo to hrozně. Jak já bych teď potřebovala mít volné ruce, abych si to mohla očistit! Anebo rovnou se převléci!

Jenže na to jsem mohla zapomenout. Tu špínu budu mít na sobě asi celou tu dobu, než se Mirek vrátí. S tím se asi budu muset smířit. Zkoušela jsem si sice tu špínu sedřít s prsou aspoň koleny, ale nešlo to. Ruce jsou prostě nenahraditelné. Jenže svázané za zády jsou i ty nejšikovnější ruce k nepotřebě. Kdybych si teď ke všemu ještě nísto toho sezení na zemi lehla a válela se tady po podlaze celou tu dobu, než se Mirek vrátí, vypadala bych pak už nadobro jako prase. Musela jsem vymyslet něco jiného.

Musím se odtud dostat! rozhodla jsem se. V našem obývacím pokoji je rozhodně útulněji než tady mezi botami a kabáty!

Jenže rozhodnutí je jedna věc, a skutečné provedení je něco docela jiného. Jak se do toho obývacího pokoje dostat? Lezením po zemi? To bych také byla jako prase. Nejsem přece žížala, abych lezla a kroutila se po zemi. Musím se nějak postavit na nohy! Jistě, mám je spoutané, a toho řemene se sama nezbavím, ale třeba se dokážu nějak pohybovat i na spoutaných nohou! Nemusím přece jenom dělat kroky, mohu třeba skákat! Jako děcka jsme někdy hrávaly panáka. Tam se přece hodně skáče sounož! Šlo mně to tehdy nejlíp ze všech děcek, třeba jsem to ještě nezapomněla!

Jistě, tušila jsem, že asi budu mít potíže s udržením rovnováhy. Ještě nikdy v životě jsem neměla spoutané nohy. Vždycky jsem měla možnost udělat úkrok stranou, pokud mi hrozilo, že upadnu. Tohle mi teď řemen nedovolí. Jako malá holka jsem ale musela chodit do baletu, a tam jsem se o rovnováze také něco naučila. Pořád jsme tam musely stát a běhat a točit se na špičkách, a udržet se na spoutaných nohou přece nemůže být obtížnější! Alespoň jsem o tom sama sebe přesvědčovala.

Jenže jak se postavit na nohy? Zjišťovala jsem, že se spoutanýma nohama to vůbec není tak jednoduché, jak jsem si představovala. Potřebovala bych dát nohy od sebe, kleknout si na jedno koleno... Však to každý zná a ani si to neuvědomuje, jak to dělá. Zato já si to teď uvědomila naplno. Tak, jak jsem zvyklá, to prostě nešlo. Ani do dřepu jsem se nedokázala zvednout. Na to bych potřebovala pomoci si rukama, což jsem si také až dosud nikdy neuvědomila. Teď jsem to všechno poznávala pěkně natvrdo.

Musím si kleknout! Na obě kolena současně, pochopitelně. Jinak se na nohy nepostavím, to mi bylo čím dál jasnější. Postavit se z kleku na zemi, to už bych pak měla zvládnout, nebo aspoň jsem si to myslela. Jenže jak si kleknout? Ani to mi se svázanýma rukama nešlo.

A co takhle švihem? napadlo mne pak. Kdybych si lehla na záda a pak se prudce posadila, ale co nejrychleji, tak bych setrvačností pak třeba přepadla dopředu na kolena! Když roztáhnu kolena co nejvíc od sebe, tak by to třeba mohlo jít!

Mám ale spoutané nohy! připomněla jsem si. Můžu roztáhnout kolena, když mám spoutané kotníky? Mirek mi přece tím řemenem znemožnil úplně všechno!

Naštěstí se ukázalo, že úplně všechno ne. Při spoutávání mi kotníky překřížil, takže kolena jsem roztáhnout od sebe mohla. Najednou mi napadlo, jestli mi to takhle neudělal schválně. Až se v noci vrátí a jestli mi zase bude chtít něco pěkného udělat, pak kdybych nemohla roztáhnout nohy, nedostal by se do mne. Jestliže ale mohu dát kolena od sebe, pak bude mít cestu do mne volnou hned, jak přijde, ani se nebude muset zdržovat osvobozováním mých nohou. Možná, že s tím opravdu od začátku počítal a že mne zase čekají rajské chvíle, až se vrátí!

Tohle pomyšlení mi přímo dalo křídla. Tedy - dalo by, kdybych nebyla svázaná jako balík. Ale naděje to byla krásná. Zase zažiji tu nádheru! Jen se jí nějak dočkat. Musím se nějak postavit na nohy a odskákat odtud!

Lehla jsem si na zem na záda s pokrčenýma nohama. A se zaťatými zuby, protože jsem si představovala, jak si ty záda zasviním. Už zase jsem zapomněla, že tam mám svázané paže, takže si nalehnu na ně a ne přímo na podlahu. Paže jsem měla nahé, na práci u šicího stroje si nikdy neberu dlouhé rukávy, a špína z holé kůže se dá smýt snadněji než z oblečení. Samozřejmě že ne teď. S umytím také budu muset počkat, až mi Mirek rozváže ruce. Teď ale nesmím myslet na to, co všechno mi pouta znemožňují. Teď se chci postavit na nohy.

Roztáhla jsem kolena ve vzduchu a pak se rychle posadila. Asi ale ne dost rychle, protože jsem zůstala sedět na podlaze s koleny ve vzduchu. Prostě jsem se bála, abych nepřepadla na druhou stranu a nerozbila si nos o zem. S rukama uvězněnýma za zády bych si pochopitelně nemohla nijak chránit obličej, kdybych přepadla dopředu na čumák. Takhle to tedy nepůjde. Budu muset riskovat.

Zkusila jsem to znovu. Položila jsem se na paže a pak se prudce posadila. Skoro - skoro se to podařilo! Už jsem byla na kolenou, ale neudržela jsem se na nich a padla zpět na zadek. Až to žuchlo, jak jsem z výšky padla zadkem na podlahu. Už jsem ale věděla, že to půjde. Zvládnu to! Jen musím nějak překonat ten strach z rozbitého nosu.

Ještě jednou jsem si lehla, pak se vymrštila vzhůru, koleny bouchla do země - a udržela jsem se na nich! Klečela jsem!

Dokonce ani mému nosu se nic nestalo. Dál už to bylo jednoduché. Takovéto vstávání z kleku na kolenou nás kdysi učili v tom baletu. Vypadá to elegantně, takže nás tam s tím dost mořili. Nikdy bych si tehdy nepomyslela, jak moc se mi to otravné cvičení bude dnes hodit!

Stála jsem na spoutaných nohou a hned jsem poznala, že to nebude žádná sranda. Kdybych měla nohy normálně vedle sebe, nebylo by o čem se zmiňovat. Mirek mi ale nohy zkřížil, a s tím jsem já už nic nadělat nemohla. Poznávala jsem, že při udržování rovnováhy na zkřížených nohou je všechno naopak. Musela jsem se to ale rychle naučit, protože mi bylo jasné, že na těch zkřížených nohou budu muset nějak vydržet až do Mirkova návratu. Kdybych si aspoň mohla nějak pomoci rukama! Jenže ruce nehybně složené na zádech k udržení rovnováhy moc nepomáhají.

Průprava z baletu se ale osvědčila. Chvíli jsem se sice potácela jako nějaký opilec, ale pak jsem si zvykla. Naučit se dá všechno, a zvyknout se dá i na spoutané nohy.

Zkusila jsem poskočit o kousek kupředu. Bylo to o dost obtížnější, než jsem čekala. Bylo to něco docela jiného než když jsem jako malá holka skákala panáka. Toho jsem nikdy neskákala se zkříženýma nohama. Především ale tehdy nebyl problém udělat krůček stranou, když jsem ztratila rovnováhu. Na tuhle možnost jsem teď musela zapomenout. Ztrátu rovnováhy jsem si teď prostě nemohla dovolit. Při sebemenší chybičce bych teď nezadržitelně spadla. A nespadla bych na ruce jako tehdy. Nemohla bych se chránit rukama a dopad utlumit. Padla bych natvrdo přímo na čenich či jinou část těla. Znova jsem poznávala další důsledky toho, co mi Mirek provedl. Zároveň se mi ale hned vybavilo, jakou nádherou to minule skončilo. Už jsem nijak nepochybovala, že dnes to skončí stejně krásně. Dokonce jsem v té chvíli ucítila, že se mé tělo už teď na tu nádheru začíná připravovat. Trochu předčasně; do Mirkova návratu zbývala ještě nekonečně dlouhá doba. Můj podbřišek to bude muset ještě hodně dlouho vydržet, než se dočká. Kdybych měla volné ruce, mohla bych se připravovat aspoň prstem. Měla jsem ale ruce uvázané na zádech tak nešikovně, že bylo naprosto vyloučené, abych si jimi dosáhla tam, kde jsem to nejvíc potřebovala. Nenadělala jsem nic. Musela jsem prostě tu dobu do Mirkova návratu nějak přečkat.

Po několika poskocích na spoutaných nohou jsem poznala, že i to se dá časem naučit. Než jsem vyskákala z předsíně ven, už mi to docela šlo. Průprava z dětství a z baletu se náramně osvědčovala. Co se v dětství naučíš... A ani jsem nemusela být stará, aby se mi to hodilo.

Doskákala jsem ke dveřím obývacího pokoje - a zjistila, že dál to nebude tak snadné. Dveře byly samozřejmě zavřené. Když Mirek odcházel, nenechal mne, abych si napřed pozotvírala všechny dveře dřív, než mi sváže ruce. Teď jsem si tedy musela otevřít svázanýma rukama. Minule se mi to nakonec podařilo, to jsem ale měla nohy volné a mohla se ke všemu postavit tak, jak jsem potřebovala. Nebyl problém otočit se, naklonit se, zapažit, rozkročit se. To jsem teď nemohla.

Tedy, otočit jsem se dokázala, ovšem jen poskakováním sounož. To jsem se celkem rychle naučila, jakým způsobem poskočit, abych se při tom pootočila potřebným směrem. Se zapažením a hmatáním po klice dveří už to bylo horší. Neměla jsem odvahu pořádně zapažit a zkroutit trup tak, abych rukama za zády na něco dosáhla a neztratila přitom rovnováhu. Ta skříň vedle dveří mi proklatě překážela. Pořád jsem do ní narážela loktem, druhým loktem jsem narážela do dveří a na kliku ne a ne dosáhnout. Poskakovala jsem na místě a hledala nějakou lepší polohu, při níž bych kliku za zády našla, ale nedařilo se. Ten kout u skříně byl jako zakletý. Zkusila jsem všechno možné a nakonec jsem si musela přiznat, že tyhle dveře dnes otevřít nedokážu. Musela jsem se smířit s tím, že náš krásný obývací pokoj mi zůstane nedostupný až do Mirkova příchodu.

Naštěstí ostatní dveře v bytě se mi dařilo otevřít. K jejich klikám je snadnější přístup. Doskákala jsem až ke svému šicímu stroji s rozešitou blůzkou. Mohla jsem si ji prohlížet podle libosti, jasně jsem viděla, co by na ní bylo potřeba teď hned udělat, ale nemohla jsem se jí rukama ani dotknout. Ani si na ni sáhnout. Blůzka tam na mne čekala, a já nebyla schopná naprosto ničeho.

Navíc mne už dost bolely nohy. Neustále skákat sounož a ještě se při tom snažit udržet rovnováhu na svázaných nohou je pořádný záhul. Je to něco docela jiného než to, co člověk zažívá v běžném životě, takže jsem na to neměla nohy připravené. Prostě jsem takový způsob pohybu nikdy netrénovala. Nebylo tedy divu, že mne teď stehna začala bolet únavou. Měla bych svým těžce zkoušeným nohám dopřát odpočinek. Jenže jak? Sednout si? To jsem věděla už od minule, že sedět s rukama za zády není žádná výhra. To by mne k bolavým stehnům rozbolela ještě i záda. Jedině lehnout si. Ten nápad mne začal lákat čím dál víc. Co jiného vlastně můžu dělat lepšího než přečkat tu dobu do Mirkova návratu vleže? Pochopitelně ne na zemi, ale na posteli! Do ložnice se snad dostanu, tuhle cestu má stehna snad ještě vydrží!

Naštěstí klika od dveří do ložnice je dost dobře přístupná, takže tyhle dveře se mi podařilo otevřít. Doskákala jsem k posteli a padla na ni jako podťatá. Samozřejmě, že na nějaké rozestýlání postele jsem nemohla ani pomyslet. Zabořila jsem se do ní tak, jak byla, obličejem přímo do peřin. Až potom jsem se trošku převalila na bok, abych mohla aspoň dýchat. O nějakém příjemném poležení ale nemohlo být ani řeči. Se svázanýma rukama za zády a se spoutanýma nohama se nijak pohodlně ležet nedá. To mne sice až dosud nikdy nenapadlo, ale také jsem nic takového až dosud nikdy nezažila. Teď jsem poznávala, že je to poležení velice nepříjemné a nepřirozené, ale aspoň to byla úleva pro moje nohy. Přímo nepopsatelná úleva! To byl na tom ten nejkrásnější pocit: Že mohu nechat nohy odpočívat úplně uvolněné a nic po nich nechtít!

Dlouho mi ale nevydržel. Nohy si odpočinuly a mne zase začalo burcovat pomyšlení: Co dál? Já prostě nejsem zvyklá nic nedělat! Proto mi svázané ruce tak strašně vadí, že mi brání ve všem, co bych mohla a chtěla dělat. Mirek mi je svázal jen proto, abych mu nemohla zavolat, ale nějak si přitom neuvědomil, že mi tím znemožní nejen telefonování, ale i stovky dalších činností, které bych chtěla či rovnou potřebovala dělat, a které by mu nijak nevadily. Jsem prostě dost činorodá, a nemožnost cokoliv dělat mne děsně ubíjela. Minule jsem mohla aspoň chodit po bytě. Nebylo to sice k ničemu, ale bylo to aspoň něco. Teď jsem nemohla dělat nic. Čas plynul, hodiny tikaly, a jinak se nedělo vůbec nic. Mirek nepřicházel, a pouta mi držela ruce i nohy spojené dohromady se stále stejnou zarputilou vytrvalostí. Tušila jsem, že to tak zůstane ještě asi hodně dlouho, ale neměla jsem ani sebemenší představu, jak dlouho to budu muset vydržet. Mirek mi neřekl, kdy se vrátí a vysvobodí mne.

Co kdybych mu připomněla, jak zoufale tady na něj čekám? napadlo mne pak. Třeba by pak přišel dřív! Každá chvíle, o kterou bude tahle moje bezmocnost kratší, bude dobrá! Jenže Mirek mne takhle svázal právě proto, abych mu nevolala! připomínala jsem si. Asi by nebyl rád, kdybych mu teď zase zatelefonovala! Jenže já také nejsem ráda, že tady zbytečně ztrácím čas a nemohu si došít svoji blůzičku ani dělat nic jiného!

Přemýšlela jsem, jestli mám nebo nemám? Jenže to nekonečné čekání s rukama i nohama spoutanýma bylo prostě nesnesitelné. Nedalo se to vydržet. Nakonec jsem se rozhodla. Moje stehna už si odpočinula, takže jsem se na posteli převalila blíž ke kraji, tam se posadila, spustila spoutané nohy na podlahu a bez větších potíží se na ně zase postavila. Šlo to lépe, než jsem čekala. Buď jsem to už uměla, anebo se z postele vstává snadněji než z podlahy.

Už vyzkoušenými poskoky sounož jsem zamířila k telefonu. Vůbec jsem nepochybovala, že se mi podaří Mirkovi zavolat. Když to šlo minule, tak to určitě nějak zvládnu i dnes. Spoutané nohy mi sice hodně znepříjemňovaly život, ale pro telefonování je snad potřebovat nebudu.

Skutečně mi zacházení s telefonem šlo o poznání lépe než minule. Už jsem věděla, co mne čeká, a pamatovala jsem si, jak jsem to dělala tehdy. Jediná potíž nakonec byla jen s tím obracením se zády k telefonu, abych na něj dosáhla svázanýma rukama, a potom zase obličejem, abych do něj mohla mluvit a něco slyšela. Na spoutaných nohách jsem se obracela opravdu dost těžce a dlouho. Mirek už netrpělivě vykřikoval do telefonu svoje "Halóóó!", když se mi konečně podařilo obrátit se natolik, abych mu mohla odpovědět.

"Jak se ti to, prosím tě, podařilo?" nemohl uvěřit Mirek, když jsem se mu ohlásila.

"Nu, vzal sis šikovnou ženu!" pochlubila jsem se. "Jak vidíš, hned tak něco mne nezastaví, když po tobě zatoužím!"

"Ale víš, že jsi mi neměla volat?" připomněl mi Mirek poněkud otráveně.

"Vím." přiznala jsem. "Ale víš ty, co já tady teď kvůli tobě prožívám?"

"No, nemyslím, že by to bylo něco, co by ti mohlo nějak ublížit!" bagatelizoval moje potíže Mirek. "Až se vrátím, tak mi to určitě všechno vypovíš."

"Ale kdy se vrátíš? Jak dlouho mne tady ještě chceš nechat?" chtěla jsem vědět.

"Až do konce!" ujistil mne Mirek, a v jeho hlase zazněl smích.

"Jakého konce? Čího konce?!" vyděsila jsem se trochu. "Vždyť to je k nevydržení!"

"Ále, to sneseš!" rozhodl za mne Mirek. "Vzal jsem si přece ženu zdatnou, odolnou! Kterou hned tak něco nevyřídí! - Tak se zatím snaž jak můžeš, a já se pak přijdu podívat, jak sis vedla!"

Tím se se mnou rozloučil. Telefon cvakl a zapípal, a byl konec. Narovnala jsem se vzhůru od telefonu a uvažovala, co dál. Moc na výběr jsem toho ovšem neměla. Skákání po bytě mi ničilo nohy, a nic jiného jsem dělat nemohla. Nějakou dobu jsem tedy nehybně stála nad telefonem, ale nic dalšího už mne nenapadlo. Pak jsem se málem zřítila na zem, protože jsem na chvilku přestala myslet na udržování rovnováhy, a hned se to projevilo. Jen tak-tak, že jsem se udržela na těch spoutaných nohou.

Poznala jsem, že takhle tady stát také moc dlouho nemohu. Jako jediná možnost se mi začalo jevit pouze ležení na posteli. Odskákala jsem tedy zpět do ložnice a padla na postel. Ta už dávno nebyla tak pěkně ustlaná jako ráno. Už byla ode mne rozválená jako zvířecí brloh. S tím jsem ale nemohla naprosto nic udělat. Dalo mi neuvěřitelnou námahu už jen to, abych se posunula po posteli tak, abych měla hlavu na polštáři. Jak šíleně jsem při tom posunování tu původně krásně ustlanou postel rozvrtala, to se ani nedá popsat. Na nějakou nápravu nebylo ani pomyšlení. Nedokázala bych se ani přikrýt, kdyby mi bylo zima. Ono mi ale zatím bylo spíš vedro z té námahy, kterou mne stálo každé posunutí se po posteli.

Pomalu se setmělo. Jeden čas jsem si myslela, že bych se mohla aspoň trochu prospat, když už tady tak neužitečně ležím, ale i to bylo naprosto vyloučené. Pouta mi udržovala tělo v tak nepřirozené a nezvyklé poloze, v jaké se rozhodně usnout nedalo. Zkoušela jsem sice různé polohy, na boku, na zádech, na břiše, ale pouta mi v jakékoliv poloze vždycky až neskutečně překážela. Myslím, že neexistuje žádná poloha, ve které by mohl člověk rozumně ležet, když má svázané ruce i nohy.

Konečně se ozvalo zarachocení zámku. Mirek se vracel! Rychle jsem se zvedala z postele, abych byla připravená, až se Mirek v předsíni převlékne a půjde dál. Vlastně jsem si celou tu dobu představovala, jaké to asi bude, a teď jsem najednou zjistila, že moje tělo se už nemůže dočkat, co a jak s ním Mirek udělá tentokrát. Poskakování na spoutaných nohou ale není tak rychlé, takže mne Mirek nakonec našel ještě v ložnici.

"No nazdar!" pronesl při pohledu na zválenou postel. "Ty jsi tady teda řádila!"

"A co jsem tady podle tebe asi měla dělat?" ohradila jsem se. "Co jiného jsem tady asi mohla dělat, když jsi mne tady nechal takovou dobu takhle spoutanou?"

"To je fakt!" uznal Mirek. "Ale připravovala ses důkladně!" zhodnotil stav mého těla, když mi bez skrupulí sáhl rukou mezi nohy. I já jsem cítila nebo přinejmenším tušila, že jsem tam dole dokonale připravená. Jen přesvědčit se o tom rukou jsem nemohla tak, jako Mirek.

"Tak jdeme na to!" prohlásil Mirek rozhodně. Opět se nijak nezajímal o moje ruce, nechal mi je svázané, nedovolil mi, abych se svlékla sama, začal mi zase stahovat oblečení s těla sám. Dobře věděl, že to nemám moc ráda, jenže teď mne měl naservírovanou před sebou naprosto bezmocnou a mohl si všechno dělat podle sebe. Nezbývalo mi než nehybně stát a držet všemu, co mi dělá, a jen se snažit při tom udržet rovnováhu na spoutaných nohou, abych se nezřítila bezvládně na zem.

Samozřejmě opět došlo na ty jeho všetečné ruce neomaleně mi rejdící po holém těle přímo pod oblečením. Mirek samozřejmě ví, jakým výsostným územím je pro mne ten prostor pod šaty a jak nesnáším, aby mi tam něco cizího proniklo a pohybovalo se mi tam nezávisle na mém rozhodnutí. Dobře ví, že normálně bych mu to nedovolila, jenže teď jsem nebyla pánem svého těla ani svého oblečení. Teď o tom rozhodoval Mirek. Musím ale přiznat, že jsem při té názorné demonstraci mé bezmocnosti pociťovala čím dál větší vzrušení, takže jsem se ani neozvala proti tomu, co mi Mirek dělal. Bylo to prostě najednou všechno trochu, ale úplně jiné.

Postupně mi stáhl s těla úplně všechno. Teď jsem stála před ním úplně nahá, naprosto dokonale mu vydaná napospas. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo, ale musím přiznat, že mi to jaksi ani nevadilo. Dokonce jsem byla zvědavá, co přijde teď. Dokonce jsem cítila, že moje tělo po tom nedočkavě touží.

"A teď mi předveď, co jsi to tady celou tu dobu vyváděla!" vybídl mne Mirek. "Ať z toho taky něco mám!"

Sice bych v té chvíli už raději dělala něco docela jiného, jenže jsem nebyla v situaci, abych si mohla poroučet. Pokud jsem chtěla zase zažít to, po čem jsem tak dlouho a tak moc toužila, musela jsem Mirkovi vyhovět. Už naučeným způsobem jsem tedy poskočila na stále spoutaných nohou o kousek kupředu.

Jenže teď už to nebylo tak, jak jsem se to v průběhu čekání na Mirkův návrat naučila. Při skoku mi prsa vyletěla vzhůru, přelila se mi jaksi do strany a citelně mne vychýlila z rovnováhy. Na spoutaných nohou je rovnováha hrozně vratká, a já si nemohla pomoci ani roztažením rukou. Musela jsem rychle poskočit ještě jednou, o kousek stranou, abych se nezřítila na podlahu. Tím mi ale prsa odletěla na opačnou stranu a já měla co dělat, abych hodně rychle poskočila zase o kousek zpět, abych se nezhroutila Mirkovi k nohám.

Hned mi bylo jasné, co se stalo. Až dosud jsem měla prsa zpevněná podprsenkou, která mi udržovala tvar prsou stále stejný a hlavně mi prsa udržovala na stále stejném místě. Mirek mi ale podprsenku rozepjal a stáhl mi ji po pažích dolů až někam k zápěstím. Místo aby mi osvobodil ruce, osvobodil mi prsa a ty si teď začaly žít svým vlastním životem. Ovšem já jsem teď na to jejich nadskakování doplácela ztrátou rovnováhy.

Musela jsem se prostě to poskakování na spoutaných nohou naučit znova, a to hezky rychle, protože Mirek na to byl zvědavý a čekal. Zadívala jsem se na svoje prsa, jako bych si je mohla tím pohledem nějak zpevnit. Kdybych si je mohla aspoň přidržet rukama! Jenže ruce mi pořád beznadějně vězely za zády. Zkusmo jsem pohnula aspoň rameny, a prsa se mi poslušně pohnula s nimi. Kdyby mi to tak mohlo nějak pomoci! pomyslela jsem si. Nenapadalo mne ale nic, jak bych si mohla prsa znehybnit jen samotnými rameny. Asi se s nimi nedalo dělat nic. Musela jsem si zvyknout, že teď se mi budou prsa volně přesouvat po hrudi a vychylovat mne z rovnováhy, jak je napadne. Musela jsem se s tím nějak smířit a hlavně se snažit nějak ty jejich pohyby vyrovnávat.

Zkusila jsem další poskočení. Tentokrát už jsem čekala, že mi prsa odletí nějakým směrem, a počítala jsem s tím. Byla jsem ve střehu, abych jejich úlet stačila včas vyrovnat. Tentokrát už mne nepřekvapily. Podařilo se mi vyrovnat jejich pohyb jediným krátkým poskočením stranou. Zdálo se mi, že se to snad přece jen dá zvládnout.

Další poskočení bylo ještě úspěšnější. Tentokrát se mi podařilo udržet rovnováhu jen pouhým prohýbáním trupu. Sice jsem se musela hodně prohnout dvěma různými směry, ale dokázala jsem se udržet nejen na nohou, ale dokonce i na tom samém místě, na které jsem doskočila.

Ohlédla jsem se po Mirkovi. Ten mne sledoval pobaveným pohledem. Zjevně se mu to líbilo.

"Pokračuj!" vybídl mne. "Vypadá to zajímavě!"

Ano, vypadalo to zajímavě. To byl jediný výsledek mého snažení. Já se tady namáhám jak jen můžu, dřu se celým tělem tak nepřirozeným způsobem, jaký se jen dá vymyslet, a jediným výsledkem je, že se Mirek lehce baví. Ten výbuch vzteku jsem ale v sobě raději utlumila, Přece jenom jsem se pořád ještě těšila na to, co mi Mirek - snad! - udělá potom. Tedy - především moje tělo se na to přímo zvířecky těšilo. Jasně jsem cítila, že tam dole mezi nohama jsem už docela solidně mokrá. I Mirek to musel vědět, přece mi tam už několikrát rukou sáhl, když mne svlékal. Dobře tedy ví, jak mi je a na co čekám, a schválně mi to čekání takhle prodlužuje.

Jenže asi ví, co dělá! pomyslela jsem si pak. Minule mi to udělal tak fantasticky, jak bych si to já sama nikdy udělat nedokázala. Dneska mi to chce udělat určitě ještě fantastičtěji. Takže drž zobák, huso hloupá, řekla jsem si, a neposuzuj způsob, kterým toho dosáhne! Nerozumíš tomu, nevíš, jak se to dělá, tak poslouchej, co ti řekne, a dělej všechno přesně tak, jak ti poručí!

Vydala jsem se tedy poskoky sounož směrem k telefonu. Teď už mi to šlo o poznání lépe. Na poletování svých prsou jsem si docela rychle zvykala a už jsem i uměla odhadnout, kterým směrem mi prsa při následujícím skoku odletí. Jejich pohyby jsem se naučila vyrovnávat jen samotným nakláněním trupu, takže jsem poskakovala kupředu možná už celkem plynule. Sice jsem se při tom kroutila na všechny strany jako nějaký červ, ale účel to plnilo. Rovnováhu na spoutaných nohou jsem udržovala už skoro stejně jistě jako když jsem ještě měla podprsenku.

Mirek šel pomalu za mnou a zřejmě se mu to líbilo. Když jsem se po něm ohlédla, oči mu zářily nadšením. A kdyby jen oči! Ale i v kalhotách se mu začínalo něco rýsovat. Něco, co se tam zjevně jaksi nemohlo vejít.

Doskákala jsem k telefonu, už docela zkušeně se otočila zády a svázanýma rukama začala po něm hmatat.

"Stačí ti to takhle?" zeptala jsem se. "Nebo si chceš se mnou zatelefonovat ještě jednou?"

Mirek se jen usmál, bez odpovědi mne popadl za ramena a otočil mne zase zpět obličejem k telefonu. Musela jsem rychle několikrát poskočit, abych to otočení srovnala a ustála. Mirek už zase začal se mnou zacházet jako s nějakou věcí, a vůbec nebral ohled na to, že mám spoutané nohy. Tentokrát jsem se musela snažit mnohem víc, abych to jeho zacházení zvládla. Nicméně dělala jsem co jsem mohla, a neřekla jsem proti tomu ani ň, protože jsem hned vytušila, že teď konečně přichází to, na co jsem se celou tu dobu tak toužebně těšila. Je sice pravda, že takhle hrubě se mnou ještě nikdy žádný muž nezacházel, ale také mi žádný muž ještě nedokázal udělat tak úžasnou nádheru jako minule Mirek. Jestli je k tomu takové hrubé zacházení nutné, pak proti němu nemám ani tu nejmenší námitku.

Mirek mne bez okolků položil obličejem na stolek s telefonem. Neřekl mi ani slovo, co mám udělat. Udělal to za mne. Prostě jsem ucítila na šíji jeho ruku a ta mne zatlačila dopředu a dolů. Musela jsem se ohnout do pravého úhlu, a Mirkova ruka mi přitiskla hlavu a krk ke stolku jako když se chytá a znehybňuje had. Telefon jsem při tom zalehla hrudí a ten se mi silou vmáčkl přímo mezi prsa, nebo spíš vlastně do prsou. Pouta na zápěstích mne prudce zabolely. Asi jsem se podvědomě pokusila chránit si prsa rukama a ani jsem si to neuvědomila. Ruce mi pochopitelně zůstaly ležet na zádech, pouta mi je tam spolehlivě udržela. Nenadělala jsem nic. Mirek mi silou držel krk přitisknutý ke stolku za telefonem, dokud jsem si na tuhle neuvěřitelnou polohu nezvykla a nesmířila se s ní.

Pak jsem ucítila druhou Mirkovu ruku mezi nohama. Tedy - myslím si, že to byla jeho druhá ruka, ale nevím to, protože ohlédnout jsem se nemohla. Mirek mi stále držel krk na stolku, takže jsem nemohla hlavou ani pohnout. Vůbec jsem neviděla, co mi Mirek dělá, mohla jsem jen cítit na svém těle, kde a jak se mne dotýká - a samozřejmě sama jsem to nemohla nijak ovlivnit.

Ty Mirkovy dotyky jsem ale cítila právě na tom nejdůležitějším a nejcitlivějším místě. Přesně tohle jsem si celou tu dobu Mirkovy nepřítomnosti představovala. Přesně po tomhle moje tělo toužilo. Cítila jsem, jak se mi snad všechny vnitřnosti v těle stahují slastí a blaženým očekáváním toho, co přijde dál. Mirek si lehce pohrával s tím nejintimnějším, co na těle mám, a bylo to čím dál krásnější.

Pak už to zřejmě nestačilo ani jemu. Pustil mi krk, ale nenechal mne zvednout se a narovnat se. Místo toho mi chytil svázané ruce na zádech a zvedl mi je do výšky. Zabolelo mne v ramenou, ale nebyla jsem schopná proti tomu cokoliv udělat. Musela jsem to vydržet. Musela jsem se teď už sama tisknout ke stolku a k telefonu teď už nejen krkem a hlavou, ale i rameny, abych svým kloubům v ramenou ulevila. Snášela jsem to ale statečně. Připomněla jsem si, že Mirek určitě ví, proč mi to dělá, a že on jediný ze všech chlapů zná recept, jak mi udělat to nejkrásnější, co vůbec mohu v životě zažít. Že je to dobrý recept, to jsem koneckonců jasně cítila mezi nohama i teď. Jestliže protažené klouby jsou nezbytnou součástí toho receptu, pak to vydržím velice ráda.

Pak se mi začalo dít mezi nohama zase něco nového. Už to nebyly ty lehké hrátky s tím nejúžasnějším, co mi příroda na těle nadělila. Teď se mi Mirek začal dobývat i dovnitř těla. Jestli rukou nebo něčím jiným, to jsem v té první chvíli nebyla schopná poznat. V každém případě jsem mu ale chtěla co nejvíc usnadnit cestu. Normálně by to bylo jednoduché: prostě bych roztáhla nohy. Jenže já měla pořád ještě nohy spoutané. Mirek mi pořád ještě řemen s kotníků neodepjal, a nevypadalo to, že by se tím chtěl zdržovat právě teď. I mně by už bylo vrcholně nepříjemné, kdyby právě teď přestal s tím, co mi právě dělal, třeba jen na chvilku. Roztáhla jsem tedy aspoň kolena spoutaných nohou tak daleko od sebe, jak jen mi to stisknuté překřížené kotníky dovolovaly. Jasně jsem cítila, jak se mi řemen na kotnících napjal a sevřel mi je. Také jsem se musela mnohem víc namáhat, abych pokrčenýma nohama pořád ještě dosáhla na podlahu a nespočinula plnou vahou těla na stolku a prsy na telefonu. Hlavně ten telefon zabořený do prsou nebyl moc příjemný, ale nic jsem s tím nenadělala, musela jsem to vydržet. Nakonec to ale byla jen drobná nepříjemnost, jedna z mnoha, a všechny bohatě přebíjela ta nádhera, kterou mi Mirek tam vzadu dělal, a která se mi šířila z podbřišku snad do celého těla.

Pak jsem znova ucítila, co Mirek dělá rukama. Ucítila jsem je na svých prsou. Vlastně jsem si na těch prsou ležela, svojí vahou jsem je měla rozlisované a rozplizlé do šířky a telefon mezi nimi mi je roztlačoval zpod těla do šíře ještě víc. Mirek je tedy měl vlastně vedle mého těla dokonale přístupné. Patřičně toho využil a začal mi prsa zpracovávat a hníst jako hospodyňka těsto. Obě najednou a současně. V té první chvilce, když se mi prsou poprvé dotkl a hned mi je dost velkou silou stiskl, mi to pořádně trhlo tělem. Nic jsem ale udělat nemohla, s vyvrácenými pažemi jsem se nemohla skoro ani pohnout, a nějakým výkřikem Mirka zastavit? To bylo to poslední, co bych si v té chvíli přála. Raději jsem tedy zaťala zuby a snesla to bez jediného hlesnutí. Ostatně už za pár vteřin se mi to začalo líbit. Sama jsem poznala, že i tohle nemilosrdné hnětení prsů nepochybně patří do toho Mirkova receptu.

Bylo to čím dál úžasnější. Mirek mi pronikal do těla hloub a hloub. Cítila jsem každý centimetr, o který do mne pronikl hlouběji, a bylo to nepopsatelné. Samozřejmě, že to nebylo poprvé, co jsem nějakého chlapa v sobě měla, ale ještě nikdy jsem při tom neměla tak úžasné pocity jako teď. Vlastně ani s Mirkem to ještě nikdy nebylo tak krásné jako teď tady v poutech, s vyvracenými rameny a na telefonu.

Až později, v noci, mne napadlo, že si vlastně vůbec nedovedu představit, jak to Mirek dělal, že mi útočil na snad všechny části těla najednou. Co mi strkal do těla, to mi pochopitelně jasné bylo, že mi oběma rukama mačkal obě prsa současně, to bych ještě také pochopila, ale jak mi při tom ještě nad tělem vyvracel spoutané paže? Přece není chobotnice, aby měl místo dvou rukou osm chapadel! Snad mi do těch spoutaných paží musel tlačit hlavou, jinak si to nedovedu vysvětlit. A když si k tomu přidám, že jsem se musela opírat o zem pokrčenýma nohama s doširoka roztaženými koleny a spoutanými kotníky a jak to bylo namáhavé, tak moje tělo dostávalo zabrat jako ještě nikdy v životě.

Nechtějte vědět, jak mne z toho rozbolela stehna, už předtím poničená skákáním sounož, která teď musela na pokrčených nohou nést váhu nejen moji, ale i Mirkovu. Mirek totiž na mne nalehl docela nešetrně a zmítal se mi na zádech a přirážel tak divoce, až mi to vyráželo dech. Kdybych neměla spoutané nohy, mohla bych se třeba rozkročit, natáhnout nohy, a to by byla úžasná úleva. S roztaženými koleny a spoutanými kotníky, to ale nešlo, a moje stehna dostávala zabrat neskutečným způsobem. Jenže čím víc mne přetížená stehna bolela únavou, tím to všechno, co mi Mirek dělal, bylo nádhernější. Vnímala jsem jen tu nevyslovitelnou, nepopsatelnou nádheru, a pro ni jsem byla ochotná vydržet naprosto cokoliv. Bylo to totiž čím dál krásnější, čím dál silnější. Tušila jsem, nebo možná už i cítila, že se blíží něco obrovského. Mirek mi na těle i v těle řádil jako uragán, já málem z posledních sil napínala stehna i celé tělo, aby mi Mirek v ráži nepolámal kosti v těle, a užívala si stále sílící blaho, tak nepředstavitelné, že jsem nemohla ani uvěřit, že něco takového vůbec může na světě existovat.

A pak to přišlo. To bylo jako výbuch nekonečného blaha, který se mi rozlil skutečně po celém těle, snad až do konečků prstů. To byl přímo nadpozemský pocit, na to se nedostává slov. Na to náš jazyk není stavěný. Možná, že jsem jediná žena na světě, která něco takového zažila. Ani já bych si to nedovedla představit, kdyby mi to někdo jen tak slovy popisoval.

A Mirek pokračoval, neustával, a ta fantazie trvala dál. Užívala jsem si nevýslovným způsobem. Vůbec mne nezajímalo, co na to říkají moje zničená stehna či ramenní klouby. I prsa mi Mirek pořád rozmačkával, ale jasně jsem vnímala, že to k tomu patří, že bez toho by to nebylo ono. Asi to všechno k tomu patřilo. Výsledek jsem prožívala, bylo to koncentrované blaho, a úspěšný recept na něj se přece nekritizuje!

Věčná škoda, že ta krása nemůže trvat věčně. Jenže Mirek se vyřádil a skončil. Zase bych mohla pokračovat dál, jen kdybych měla volné ruce, abych si dosáhla na to správné místo. Jenže Mirek odpadl a nechal mne na tom stolku svázanou dál. Prostě se mu nechtělo teď hned mne osvobozovat. Padl za vlast - tedy padl do nejbližšího křesla a nejevil známky života. Uznávám ovšem, že ani já jsem asi moc známek života neprojevovala. Když jsem se z toho nadpozemského světa blaha pozvolna vrátila zpět na zem, naplno jsem pocítila, jak mám tělo zhuntované. Ani mně se nechtělo se ani pohnout, i kdyby mi to pouta dovolovaly. Zůstala jsem tedy ležet na telefonu dál pořád stejně tak, jak mne na něj na začátku Mirek položil. Úplně uvolněná jsem jen čekala, až mne Mirek osvobodí, a ani se mi nchtělo mu to nějak připomínat. Nechávala jsem v sobě doznívat to blaho, které jsem právě prožila, a vlastně jsem si ani nepřála, aby mne osvobodil, protože tím by mi hmatatelně potvrdil, že už je té nádhery definitivně konec.

Ani teď ovšem nějaké moje přání nehrálo žádnou roli. Po nějaké době se Mirek pohnul, obživnul a pomalu mi rozvázal ruce. Nohy mi nechal tak, jak byly. Vzepřela jsem se rukama o stolek a zvedla se vzhůru, aby mne telefon netlačil pořád tak strašně do prsou. Předtím, bez pomoci rukou, jsem nebyla schopná se z něj zvednout, abych ho přitom nerozbila. Teď jsem s pomocí rukou sklouzla se stolku na podlahu a zůstala tam ležet. Postavit se na spoutané nohy už teď nemělo smysl, a rozepnout si řemen na kotnícíh se mi nechtělo, i když bych teď už mohla. Ten řemen byl ale poslední věcí, která mi ještě připomínala můj famózní zážitek. Nějak jsem se s ním nemohla rozloučit. Bylo to všechno ještě příliš silné.

Na ten zážitek jsem vzpomínala ještě řadu týdnů potom. To už jsem věděla a na vlastním těle poznala, že taková fenomenální nádhera se jen tak zopakovat nedá. Sice jsme si s Mirkem užívali jako dřív, ale taková nádhera to nikdy nebyla. Obyčejný sex je sice také krásný, ale je to jen taková obyčejná krása. S tím, co jsem zažila poté, co jsem tak dlouho svázaná čekala na Mirkův návrat, se to vůbec nedá srovnávat. Už jsem se smiřovala s tím, že to bylo poprvé a naposledy, že už nikdy víc nic takového nezažiji.

A přece. Přišlo to ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala. Zrovna jsem škrábala brambory na druhý den, když mi Mirek oznámil, že zase půjde za kamarády. Přitom mne láskyplně zezadu objal a pohrál si lehce s mými prsy, jak to tak obvykle dělával. V té chvíli jsem ještě vůbec nic netušila. Jen jsem odložila škrabku na brambory do hromádky slupek, abych si rukama chránila prsa, protože je mám dost citlivá, a když mi na ně někdo takhle nečekaně sáhne, není mi to sice nepříjemné, ale přece jenom mi to s tělem dost zacvičí. Mám to ráda, když si Mirek hraje s mými prsy, ale musím si to řídit sama. Musím jeho ruce zachytit a přidržet a vést si je podle svého.

Jenže tentokrát Mirek chytil ruce mně a klidně mi je stáhl za záda jakoby se nechumelilo. Než mi došlo, co se děje, už jsem je tam měla uvězněné a už jsem s nimi nemohla nic dělat. Mirek si pak už naprosto bez zábran pohrál s mými prsy bez ohledu na to, co na to říkám já, a chystal se k odchodu.

To už mi bylo jasné, že mne zase čeká dlouhý večer o samotě se svázanýma rukama.

"To mne tady zase chceš nechat takhle, abych nemohla celou tu dobu vůbec nic dělat?" ujišťovala jsem se.

"Ále - však ty si už nějak poradíš!" mávl rukou Mirek. "Jsi přece šikovná ženská, ty zvládneš všechno!"

Tak s tím jsem s ním nemohla souhlasit. Svázané ruce se rozhodně nijak zvládnout nedají.

"Já už ti nebudu nikam volat!" slibovala jsem raději.

"To je dobře!" schválil mi to Mirek. "Ale pro jistotu..." otočil se zase ke mně a přemýšlivě si mne prohlížel. Nevěstilo to nic dobrého.

"To mi chceš zase svázat i nohy?" zavětřila jsem, že to asi ještě není všechno, co budu muset několik následujících hodin snášet.

"Ne, to se moc neosvědčilo." usmál se Mirek. "Zkusíme něco jiného."

Vzal škrabku na brambory, se kterou jsem předtím pracovala, pak mi najednou bez varování stiskl nos jako koňovi, když se mu strká do huby uzda, a když jsem otevřela ústa, abych mohla dýchat, strčil mi do nich tu škrabku držadlem napřed. Tak, jak byla, olepená syrovými bramborovými slupkami. Nijak mne nešetřil, strčil mi ji do úst tak hluboko, až jsem se zalkla. Najednou jsem měla tu studenou špinavou věc až někde v krku. Všechno v těle mi divoce poskočilo. Zakousla jsem se do toho držadla ze všech sil, aby mi ho Mirek nezastrčil do krku ještě hlouběji, když už jsem mu v tom nemohla nijak zabránit rukama. Měla jsem co dělat, aby mi žaludek nešel té škrabce naproti. Chtěla jsem vykřiknout něco na protest, protože to, co mi teď Mirek udělal, to už bylo opravdu moc. S ústy plnými toho držadla a se zaťatými zuby se ale žádné srozumitelné slovo vyslovit nedá.

Mirek se nijak nevzrušoval tím, co se se mnou děje. Chytil mne za vlasy po obou stranách hlavy, udělal z nich dva prameny jako dva provazy a těmi mi škrabku v ústech přivázal k hlavě. Jestliže jsem předtím na vteřinku doufala, že se mi snad podaří si tu příšernou škrabku nějak jazykem vystrkat z úst ven, když už jsem si nemohla pomoci rukama, tak tahle naděje mi teď pohasla. Rychle jsem poznala, že teď už s tou škrabkou nepohnu ani o chlup.

"No - tak teď už mi snad opravdu nebudeš nikam volat." zhodnotil můj stav Mirek. "Tak se tady zatím měj, a čekej, až se zase vrátím!" rozloučil se se mnou a odešel. Skutečně odešel pryč a tu děsnou škrabku mi nechal zastrčenou v ústech, a ruce svázané, takže jsem si ji nemohla žádným způsobem vyndat!

Připadalo mi to naprosto šílené. To tady mám kdovíjak dlouho snášet v ústech takovou příšernost? Něco tak neforemného, tvrdého a hranatého? Jistě, pokud jsem tu škrabku držela v ruce, připadala mi docela pohodlná. Teď, v ústech a jazykem, jsem najednou cítila a poznávala, kolik je na té rukojeti hran a výstupků a nerovností, které se mi do úst vůbec nehodily. Snažila jsem se udělat něco s tou hrůzou aspoň zuby a jazykem, když už jsem si nemohla pomoci rukama, ale nepodařilo se mi s ní pohnout ani o chlup. Trčela mi v ústech a překážela mi tam naprosto neodbytně. Nebylo možné ji ukousnout, nebylo možné si ji jazykem postrčit do nějaké snesitelnější polohy, nebylo možné ji spolknout, nebylo možné ji vyplivnout, nebylo možné s ní nadělat naprosto nic. Když jsem se pokoušela jazykem si tu hrůzu nějak vystrkat z úst ven, jen mne zabolely vlasy, kterými jsem měla tu škrabku přivázanou k hlavě. Rvala jsem se s pouty na rukou jako snad ještě nikdy, protože ta škrabka byla naprosto nesnesitelná, ale ruce mi stále zůstávaly neužitečně uvázané na zádech. Pořád ještě jsem věřila, že takhle to přece nemůže zůstat, že v téhle šílené situaci nebudu moc dlouho, že se mi podaří ji nějak vyřešit a tu hrůzu dostanu nějak z úst ven. Jenže všechno, o co jsem se pokusila a v co jsem doufala, selhalo a ta příšerná, obludná a neforemná škrabka mi zůstávala v ústech dál. Postupně jsem poznávala, že si sama nepomohu, že tu nesnesitelnou škrabku budu muset snášet v ústech asi až do Mirkova návratu. Nedovedla jsem si představit, jak to tak dlouho vydržím. Co mám s tou příšerností celou tu dobu dělat?

Nešlo jen o ten neskladný tvar, který se mi do úst nechtěl nijak rozumně vejít. Mirek mi nacpal držadlo škrabky do úst i s těmi nalepenými bramborovými slupkami, které na něm byly. Nenapadlo mne, abych si tu škrabku očistila před tím, než mi Mirek svázal ruce, a kromě toho on by mne stejně nenechal to udělat, a já jsem navíc nevěděla, co mi chce udělat. Do úst se mi šířila pachuť syrových brambor a hlíny ze slupek. Brambory mám sice ráda, ale nikoliv syrové, a hlínu v ústech nemusím už vůbec.

Ústa mi chrlila spoustu slin na tu úžasnou "pochoutku". I jazykem jsem cítila, jak mi sliny přímo tryskají dovnitř úst. Kdybych něco normálně jedla, dalo by se to pochopit a bylo by to užitečné. Jenže to, čeho jsem měla plná ústa, rozhodně k jídlu nebylo. Přesto mi sliny neovladatelně zaplavovaly celá ústa, vytvářely mi tam přímo jezero. Držadlo škrabky bylo v tom jezeře ponořené, sliny z něj tu bramborovou šťávu s hlínou smývaly, rozpouštěly ji a šířily mi ji do všech koutů úst. Jazyk se mi koupal v tom jezeře chutí, před kterými nebylo úniku. Neměla jsem kam jinam jazyk dát, protože celá ústa mi vyplňovala ta úděsná škrabka. Všude, kam jsem jazykem v ústech dosáhla, už mi sliny roznesly tu nepopsatelnou směs syrových brambor a hrubého bahna z hlíny.

Pak už jsem měla těch slin v ústech takovou záplavu, že mi začaly vytékat z úst ven. Cítila jsem, že mi stéká potůček něčeho po bradě. Nebyla jsem schopná zavřít ústa, abych tomu zabránila. Držadlo škrabky mi to nedovolilo. Zkoušela jsem sice rty škrabku obejmout jako když se stahují rty při polibku, abych si ústa utěsnila, ale nešlo to. Držadlo bylo příliš velké a nestvůrné, rty mi na to nestačily. I když jsem do toho držadla zatínala zuby, jak jen jsem mohla, přesto jsem měla čelisti příliš otevřené než abych dokázala semknout rty, i kdyby mi mezi nimi nepřekážela ta škrabka.

Po chvíli jsem ucítila na prsou něco studeného. Hned mi to bylo jasné. Sliny, které mi vytékaly z úst, mi kapaly na prsa a už mi promáčely košilku i s podprsenkou až na kůži. Udělala jsem tu chybu, že jsem se chtěla podívat, jak teď na prsou vypadám. Sklonila jsem hlavu, abych se na prsa podívala - a to jezero slin v ústech mi naráz vyteklo ven, a přímo na prsa.

Teď jsem to tedy viděla naplno. Ty sliny byly šedivé, špinavé rozpuštěnou hlínou, přímo černé, a té hnusné černoty jsem teď měla ošklivý chrstanec přímo mezi prsy. Přímo tam uprostřed, kam mi vždycky všichni chlapi čumí jako kdyby se navzájem domluvili. Teď by tedy měli na co čumět!

Samozřejmě že mi hned začalo v ústech vznikat jezero nové. Jestliže jsem ale doufala, že mi ústa propláchne a odplaví tu příšernou chuť bramborových slupek a hlíny, pak mne to jezero krutě zklamalo. Ty nové sliny byly stejně odporné jako ty staré, které jsem teď měla na prsou. A co víc: Tou záplavou slin se bramborové slupky nějak odlepily ze škrabky a teď mi v těch slinách plavaly po ústech. Jazykem jsem je nacházela najednou všude v ústech, kam jsem jím dosáhla. A kdyby jen plavaly! Ty slupky se mi ale navíc lepily na jazyk, abych si té jejich chuti užila ještě víc! Snažila jsem se odírat si ty slupky s jazyka o držadlo škrabky, protože žádným jiným způsobem jsem se jich zbavit nemohla, ale moc se mi nedařilo ani to. Slupky mi držely na jazyku mnohem pevněji než na škrabce. Navíc čím víc jsem je dřela o škrabku, tím hnusnější měly chuť. Přemýšlela jsem, co bych s těmi slupkami měla udělat. Vyplivnout je nebylo možné, se škrabkou v ústech se plivat nedá. Sliny mi sice z úst vytekly, ale slupky mi zůstaly uvnitř. Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale bez úspěchu. Slupky odmítaly opustit moje ústa, místo toho se mi tam lepily na všechno, čeho se dotkly. Jazykem jsem zjišťovala, že mám od nich zalepené už i zuby. Teď už by mi ani tak moc nevadilo, kdybych měla na prsou kromě blátivých slin i bramborové slupky, nepodařilo se mi ale dostat z úst ven ani jedinou.

Zato sliny mi tekly po bradě dál. Cítila jsem, jak mne studí na prsou a stékají mi po těle dolů dál. Už jsem je cítila až na břiše. Jestli to tak půjde dál, budu za chvíli mokrá celá jako kdybych spadla do rybníka. Musím s tím něco udělat! říkala jsem si. Jenže co?

Zkusila jsem sliny polknout, i když se mi žaludek proti tomu vehementně bouřil. Ukázalo se ale, že polykat nedokážu. Držadlo škrabky mi zasahovalo v ústech tak hluboko, že mi tam vzadu překáželo v pohybech, které jsou při polykání asi dost důležité. Prostě mi v polykání bránilo. Hned jsem pocítila, že sliny, které jsem se pokusila polknout, mi v krku zamíří někam, kam nemají. Rychle jsem sklonila hlavu, abych zachránila, co se dá. Naštěstí se to ještě podařilo, měla jsem úspěch. Sliny mi vytekly zase na prsa a nikoliv do plic. To byl ten úspěch.

Vypouštět si ale všechny sliny na prsa a na tělo se mi přece jenom jaksi příčilo. Zkusila jsem tedy vylévat sliny z úst do kuchyňské výlevky. Skutečně to nedokážu nazvat jinak než vylévání úst. Naštěstí jsem neměla spoutané nohy, mohla jsem chodit po bytě docela volně a dojít si k výlevce kdykoliv jsem měla ústa plná až po okraj, až ke rtu. Jen jsem nesměla zvednout hlavu, aby mi sliny nestekly dozadu do krku, kde jsem kvůli obrovským rozměrům držadla škrabky, které mi tam překáželo, nebyla schopná je nasměrovat do té správné trubice, natožpak polknout. Kvůli té obludné škrabce jsem nebyla schopná ani si ústa tam vzadu utěsnit, aby mi z nich nic neteklo do krku. Stačilo jen chvilku si nedávat pozor, a už mi další proud slin nekontrolovatelně stekl do krku, spolknout nešel a dostat ho zpět také ne.

Při tom chození po bytě jsem se mimoděk zašla podívat i na telefon. Už jsem ho uměla docela dobře obsluhovat i svázanýma rukama, jenže dnes mi to nebylo k ničemu. Se škrabkou v ústech bych stejně nedokázala nic říci. Mirek by ani nepoznal, kdo mu volá. V tomhle mém stavu to nemělo cenu. Dnes mu to tedy vyšlo. Dnes mu opravdu nezavolám. To bych se musela nejdřív té škrabky nějak zbavit.

Opravdu to nedokážu? Svázané ruce mi nezabránily zavolat mu, ani spoutané nohy. Vždycky jsem se naučila to nějak udělat. Teď mi v tom zabrání obyčejná škrabka na brambory?

Znovu jsem se plnou silou opřela jazykem do té neforemné škrabky. Nebylo to jednoduché. Ono se na tom držadle nebylo jazykem o co opřít. Ta škrabka prostě nebyla stavěná na to, aby se s ní pracovalo jazykem. Přece jenom jsem si ale našla na tom držadle jakýsi výstupek, do kterého jsem se mohla opřít a napřít do něj veškerou sílu, kterou jsem schopná jazykem vyvinout. Ani nevím, jaký výstupek to byl. I když tu škrabku samozřejmě dokonale znám, pracovala jsem s ní už nespočetněkrát, jenže jsem s ní pracovala vždycky rukama. Teď, v ústech, jazykem, jsem ji jaksi nepoznávala. Vůbec jsem nebyla schopná poznat, které části toho držadla se jazykem dotýkám. Asi to bylo tím, že jsem byla schopná dosáhnout jazykem jen na docela malou část toho obrovského držadla. Na místo, kde normálně mívám tak jeden prst. Rozhodně jsem nebyla schopná dosáhnout ani na jeden z obou konců toho držadla. Dokonce jsem ani nebyla schopná poznat, kterou část toho držadla jazykem prozkoumávám. Cítila jsem jazykem každou sebemenší nerovnost na tom držadle, jenže takhle jsem prstem nikdy tu škrabku nezkoumala, takže nemám ani tušení, kde na povrchu jejího držadla takové nerovnosti jsou.

Tlačila jsem jazykem do toho výstupku na držadle škrabky jak nejvíc jsem dokázala. Podařilo se mi posunout si to držadlo v ústech o kousek ven, ale tím se mi napjaly a zabolely vlasy, kterými jsem měla škrabku přivázanou k hlavě. Musela jsem toho nechat. Nejen proto, že to bolelo, ale to bych si musela ty vlasy z hlavy vytrhat, abych dostala škrabku z úst ven, a to jenom silou jazyka prostě nešlo. Tak silný jazyk nemám, abych si jím dokázala vytrhávat celé chumáče vlasů z hlavy.

Ještě jednou jsem se musela přesvědčit, že rukama si od té příšernosti také nepomohu. Už snad po tisící jsem se pokusila vytrhnout ruce z pout, i když jsem už dávno věděla, že ty pouta na zápěstích nepřetrhnu. V takové šílené situaci ale člověk neuvažuje rozumně a pořád doufá, že to přece nějak musí jít! Tak jsem se pořád dokola snažila dosáhnout si prsty na zápěstí v pevné víře, že se mi podaří nějak ty provazy rozvázat. Tisíckrát jsem se už přesvědčila, že tam, kam dokážu konečky prstů dosáhnout, žádný uzel není, a přesto jsem se o tom musela přesvědčovat stále znovu a znovu stále dokola.

Pořád jsem se nějak nemohla smířit s tím, že s tím stavem, v němž jsem byla, nic nenadělám, a že tu příšernost v ústech budu muset snášet bez pomoci opravdu až do Mirkova návratu. Hleděla jsem na telefon a uvědomovala si, že dnes asi opravdu Mirkovi nezavolám a nebudu ho moci přesvědčovat, aby se vrátil domů dříve. Tentokrát mi nebylo nic platné, že jsem se už naučila ovládat telefon docela dobře i svázanýma rukama. Vlastně všechno, co jsem uměla, co jsem se kdy naučila, mi teď bylo úplně k ničemu. Tou škrabkou, kterou mi Mirek strčil do úst, jsem byla naprosto vyřízená.

A až se Mirek vrátí, bude zase do mne něco strkat, ale tentokrát to bude něco docela jiného, a bude mi to strkat někam docela jinam, připomněla jsem si potom. Bude to ještě větší než to, co mi strčil do úst, a budu při tom mít docela jiné pocity, než mám teď. Zkusila jsem si představit, jaké to asi bude dneska, a hned jsem pocítila mezi nohama to známé roztoužené napětí, když se mi tam otevírá brána do lůna rozkoše. Už teď to bylo pěkné, a to to přitom ještě ani nezačalo, Mirek tady pořád ještě nebyl. Pořád ještě jsem byla sama a naprosto bezmocná, naprosto neschopná dosáhnout si rukama na tu otevírající se bránu, naprosto neschopná udělat si to sama. Aspoň prozatím, než se Mirek vrátí. Aspoň částečně, aspoň trošku! Brána se mi otevírala, a přitom nebylo nic, co by mi do ní mohlo vstoupit.

Musím ale uznat, že i při tom nevyužitém a nevyužitelném otevírání jsem zažívala krásnější pocity než při kterémkoliv jiném otevírání kdykoliv předtím. Ten Mirkův recept zřejmě začíná fungovat už teď! vytanulo mi na mysli. Vypadá to, že Mirek velice dobře ví, co mi udělal, a stejně dobře ví i to, jak dlouho má být pryč, jak dlouho mne má tady nechat v tom stavu, který mi způsobil. To jen já jsem nevěděla, jak dlouho tady ještě zůstanu se svázanýma rukama, s ústy plnými držadla škrabky a bramborových slupek a s otevřenou a nevyužitou bránou dole.

Asi to ještě podle toho receptu nestačilo. Ta hrůza v ústech mi pořád ještě přebíjela všechno krásné, co bych třeba mohla prožít. Pořád ještě jsem si na to nestvůrné držadlo nad jazykem nezvykla. Dokonce jsem pořád ještě byla přesvědčená, že se na to zvyknout nikdy nedá. Jestliže jsem si prostor pod šaty chránila a považovala za nejintimnější soukromí, pak o vnitřku úst to samozřejmě platí dvojnásob. Jestliže Mirkovy ruce mi minule šmátraly po holém těle pod šaty jen pár minut, pak ta příšerná škrabka mi okupovala všechen prostor v ústech už nesrovnatelně delší dobu, a pořád to nebralo konce.

Navíc mne přepadla docela slušná žízeň. Dokonce už jsem ani neslintala. Tu nestravitelnou příchuť syrových bramborových slupek jsem sice cítila v ústech dál, té nebylo možné se zbavit, ale už mi nepůsobila takové chrlení slin. Ústa mi docela zdařile vysychala. O to byla ta žízeň větší. Také bramborové slupky kolem jazyka už nebyly tak měkké a vláčné jako dřív. Začínaly tuhnout.

Docela samozřejmě jsem došla k vodovodu. Jako bych neuměla odhadnout, že rukama svázanýma za zády se nedokážu napít. Žízeň ale byla silnější. O to horší, že jsem hleděla na spásný vodovod a ruce za zády mi v poutech přímo cukaly ve snaze otočit kohoutkem a tu žízeň uhasit. Jak by to bylo jednoduché, jen kdyby mi Mirek ty ruce nesvázal!

Přesto jsem se o to pokusila. Když jsem se naučila svázanýma rukama zacházet s telefonem, tak snad přece dokážu těma samýma svázanýma rukama otočit kohoutkem vodovodu! Nohy mi Mirek nechal volné, takže se mohu obracet, jak chci, a na ten kohoutek snad dosáhnu!

Nebylo to ale tak jednoduché. Když jsem se předklonila a pořádně zapažila jak nejvýš to šlo, po chvilce tápání jsem skutečně kohoutek nahmatala. Jenže to bylo všechno. Teprve teď jsem poznala, že abych dokázala kohoutkem otočit, bych potřebovala natočit ruce do trochu jiného úhlu, který mi svázaná zápěstí neumožňovaly, a především bych zase potřebovala ohýbat prsty na opačnou stranu. Mám sice ruce a prsty hodně šikovné, ale tohle bylo nad moje síly.

Přitom zrovna nedávno jsme s Mirkem diskutovali o tom, jestli si nemáme pořídit pákový vodovod. Byla jsem proti. Říkala jsem, že ten otáčecí mi docela stačí. Jak by se mi teď ten pákový hodil!

Ohmatávala jsem kohoutek ze všech stran, až mne začaly bolet ramena z toho neustálého zapažování do výšky ze všech sil. Pokoušela jsem se uchopit kohoutek aspoň zespodu. Zjistila jsem, že tohleto by se mi snad mohlo podařit. Jen jsem si najednou nebyla jistá, na kterou stranu bych měla ten kohoutek otáčet. Vybavilo se mi totiž, že klapky na telefonu jsem musela mačkat obráceně, jakoby byly vzhůru nohama. Nebudu teď muset kohoutkem točit také obráceně? Pokoušela jsem si v hlavě představit, jak to vlastně je. Já stojím obráceně, zády ke kohoutku, držím ho v prstech také obráceně, zespodu, na kterou stranu bych jím tedy měla otočit? Nějak jsem si to nedovedla všechno dohromady představit.

Nepřišla jsem na nic, a tak jsem to nakonec zkusila normálně, jako obvykle. Tedy, jako obvykle... Na kohoutek jsem jen stěží dosáhla, ani náhodou jsem ho nemohla uchopit jako obvykle... Však se také ani nepohnul. Že bych se opravdu snažila otočit s ním obráceně? Že bych ho opravdu utahovala místo otevírání? Anebo jen nemám v daleko zapažených rukou takovou sílu? Mám to zkusit silněji než jsem zvyklá, nebo to mám zkusit na opačnou stranu? Co když ho ukroutím? Co si počnu se svázanýma rukama a se zacpanými ústy, pokud mi teď tady začne tryskat voda ze zdi z ukrouceného kohoutku?

Nakonec jsem to zkusila ještě jednou, "normálně", jen trochu větší silou, a s ještě většími obavami.

Povedlo se! Kohoutek se pohnul, a já uslyšela zvuk tekoucí vody. Jaký to nebeský zvuk!

Otočila jsem se, abych si tekoucí vody nabrala do skleničky. Pořád ještě jsem si nějak neuvědomovala, co všechno mi Mirek znemožnil dělat tím, že mi svázal ruce. Jenže pohled na tekoucí vodu byl při té mé kolosální žízni inspirující. Musím to nějak udělat! Sklenička stojí vedle na stole, přece ji snad dokážu aspoň postavit do výlevky pod vodovod, aby se tím proudem vody naplnila!

Nejdřív jsem ovšem musela tu skleničku na stole najít. Hledat něco poslepu, jen hmatem svázanýma rukama kdesi za zády jsem pořád ještě moc dobře neuměla. Chvilku mi to trvalo, ale jsem učenlivá a získala jsem další zkušenost. Teď už vím, jak se to dělá. Podařilo se mi uchopit skleničku a odnést ji do výlevky. Teď bylo třeba opět poslepu za zády najít proud vody tekoucí z kohoutku. Další cenná zkušenost. Chladný proud vody jsem samozřejmě na rukou cítila, jen jsem se ještě neuměla podle něj dost dobře orientovat. Nakonec jsem to poznala jen podle sluchu, že voda začala padat správně na dno sklenice. Dá se říci, že jsem objevovala, co všechno a jakým způsobem se dá dělat svázanýma rukama.

Otočila jsem se a dívala se, jak se sklenička plní vodou. Čičůrek vody padající z kohoutku nebyl moc silný, protože se mi podařilo otevřít kohoutek jen docela málo. Víc jsem to prostě nedokázala.

Jenže co dál? Zase jsem byla v koncích. Sklenička se mi krásně naplnila, jenže k ústům si ji svázanýma rukama nezvednu! Zase jsem něco nedomyslela. Co mám dělat? S tou příšernou žízní byl pohled na nedostupnou skleničku plnou chladné vody přímo mučivý. Ze zoufalství jsem se sklonila ke skleničce přímo obličejem. Snad se mi podaří dostat se k blahodárné vodě i bez pomoci rukou!

Pramínek vody prýštící z polootevřeného kohoutku mi tekl na hlavu, umáčel mi vlasy, ale ke skleničce na dně výlevky jsem se ústy nedostala. To bych si nikdy nepomyslela, jak hlubokou máme výlevku! A hlavně jak nízko nad ní kohoutek vodovodu je! Jak obtížné je strčit hlavu mezi kohoutek a výlevku!

Ale ani rozmáčené vlasy mi nepomohly. Voda z kohoutku mi tekla po obličeji, tekla mi do očí, tekla mi po bradě, jen do otevřených úst mi nepronikla ani kapka. Cítila jsem, že mi voda teče už i po krku a na prsa, dokonce i na zádech jsem cítila nějaký chladný potůček tekoucí mi mezi lopatkami po páteři, jen ústa jsem měla pořád stejně suchá jako předtím.

V nouzi nejvyšší jsem se zkusila napít přímo z vodovodu, jak jsem to kdysi dělávala jako malá holka. Stačilo jen otočit hlavu a nechat si pramínek vody natéci přímo do otevřených úst.

To jsem si dala! Tedy - voda ve vyprahlých ústech byla fantastická, jenže mi v krku natekla do té nesprávné trubice. Znovu se mi v plné příšernosti připomnělo to nestvůrné držadlo škrabky, které mi v ústech dosahovalo tak daleko do hloubi, že mi tam vzadu svým koncem nějak blokovalo ten polykací mechanismus. Prostě jsem nebyla schopná vodu v ústech spolknout tím správným způsobem. Poslat si ji tam, kam patří. Místo toho jsem ji najednou měla v průdušnici a prudce jsem se rozkašlala.

S hlavou ve výlevce je ovšem takový nezvladatelný kašel dost drsnou záležitostí. Ani nevím, o co všechno jsem se v té výlevce a pod kohoutkem vodovodu udeřila do hlavy, než se mi podařilo tu situaci nějak zvládnout. Ze všeho nejdřív jsem se musela silou vůle přemoci a zastavit ten nezadržitelný kašel, vydržet aspoň chvilku i s tou vodou v průdušnici a v hlasivkách, a vytáhnout hlavu z výlevky, aniž bych se přitom nabodla zátylkem na kohoutek vodovodu.

Jakmile jsem se narovnala, okamžitě jsem v plné síle pocítila, jak mi voda stéká uvnitř krku ještě hlouběji tam, kam nepatří, a zachvátil mne ještě strašlivější příval kašle než předtím ve výlevce. Teď už mi ale aspoň nehrozilo nebezpečí, že si o něco rozbiji hlavu.

Zmítala jsem se v záchvatech kašle tak šíleně, že jsem se s rukama za zády ani neudržela na nohou a raději padla na kolena. Ani netuším, jak hluboko do té dýchací trubice mi voda dotekla, ale ono na tom vlastně ani nezáleží. Pocit to byl i tak děsný, a svázané ruce ho ještě korunovaly. I když vlastně nevím, jak by mi to mohlo pomoci, kdybych při tom kašli měla ruce volné. Ale ty svázané ruce mi v tom momentě vadily strašně. Posilovaly můj pocit bezmocnosti.

Ani nevím, jak dlouho jsem tu vodu dostávala ven. Bylo to nekonečné. Měla jsem dojem, že jsem musela vykašlat už i plíce a žaludek a všechny ostatní vnitřnosti, a přitom jsem pořád cítila v průdušnici snad celý oceán. Měla jsem pocit, že kvůli těm svázaným rukám se nemohu pořádně nadechnout a proto se mi nedaří si krk pročistit. Spíš ale za to mohla ta škrabka v ústech, která mi sice v normálním dýchání nijak nebránila, ale vykašlávání vody z plic mi rozhodně nijak neusnadňovala. Jak ráda bych vykašlala i to děsné držadlo z úst! Jenže s ním se prostě nedalo hnout. Zatímco voda na hlasivkách mi časem vyschla a ztratila se, škrabka mi v ústech překážela a zabírala místo stále stejně dál.

Nevydržela jsem dlouho klečet na podlaze před výlevkou. Na to nemám kolena patřičně stavěná. Musela jsem se zvednout zase na nohy. Sice jsem neměla kam jít, a neustálé stání na nohou také nebylo dvakrát příjemné, ale pořád lepší než klečení na tvrdé podlaze.

Ostatně ani ústa nemám stavěná na dlouhodobé přechovávání takových nestravitelných krámů. Teď už jsem měla ústa naprosto vyprahlá. Tím prudkým dýcháním při kašli jsem si je dokonale vysušila. Žízeň jsem měla nepopsatelnou, a teď už jsem věděla, že s ní naprosto nic nenadělám. Budu ji muset snášet, dokud se Mirek nevrátí a tu škrabku mi z úst nevyndá. Do té doby se napít nedokážu.

Zápěstí jsem měla od toho Mirkova provazu citelně otlačená. Dnes jsem se prostě snažila vyrvat ruce z pout mnohem častěji a mnohem větší silou než minule. Následky se začínaly projevovat. Přitom provazy mne neúnavně tlačily do pořád těch samých stejných míst, která jsem měla za tu dobu už dost rozbolavělá. Prostě nemám ruce stavěné na svazování. Přišla jsem na to, že potíže s bolavými zápěstími si mohu zmírnit, když určitým způsobem napnu paže. Sice si tím ruce nevysvobodím, ale provazy na zápěstích se mi přestanou napínat tak silně a přestanou mne tlačit. Zato jsem ale musela pořád napínat svaly na pažích, a to také nebylo to pravé ořechové. Holt ani tělo nemám stavěné na dlouhodobý pobyt v poutech. Po nějaké době se mi paže unavily a začaly pobolívat také. Mohla jsem si vybrat: Buď bolest od pout na otlačených zápěstích, anebo bolest napínaných unavených paží. Bohatý výběr. Jedno lepší než druhé.

Čekala jsem na Mirkův návrat jako na smilování. Napjatě jsem poslouchala, kdy už se konečně ozve cvaknutí dveří, a představovala jsem si, co bude následovat poté. Samozřejmě jsem se nemohla dočkat, kdy už budu mít tu hrůzu z úst pryč, ale zároveň se mi vnucovaly představy, co asi zažiji dalšího. Vzpomínky na to, co jsem zažila minule, byly nezapomenutelné. Jaké to asi bude tentokrát? Co asi mi Mirek udělá dnes, a hlavně: Jak mi to udělá? Představovala jsem si, jak se tady objeví, jak se bude ke mně blížit - a už jsem zase cítila, jak v kalhotkách vlhnu a jak se mi tam brána nedočkavě otevírá.

Jenže zatím nebylo proč. Mirek nikde, a žádnou jinou možnost jsem kvůli svázaným rukám neměla. Nezbývalo než čekat, a vzrušovat se jen pouhými představami.

Asi jsem se vzrušovala víc, než je obvyklé. Soustřeďovala jsem se jen na své pocity mezi nohama, abych zapomněla, co mám v ústech a co mám s rukama a jakou mám šílenou žízeň, a pomáhala jsem si v tom celým tělem jako kdyby tady Mirek už byl a už mi dělal to, po čem moje tělo toužilo čím dál víc a čím dál netrpělivěji. Soustřeďovala jsem se na to tak intenzivně, že jsem nakonec Mirkův návrat ani nezaregistrovala.

"Dobrý!" zaslechla jsem najednou obdivný Mirkův hlas za zády. Zarazila jsem se, jako kdyby mne někdo okřikl. Asi jsem v tom vzrušení provozovala nějaký dervišský tanec, a Mirek to uviděl.

"Pokračuj!" pobídl mne Mirek, když jsem se zastavila.

Ráda bych, ale nešlo to. Mirek mne vyrušil, a tím to skončilo. Přímo moje tělo odmítlo pokračovat dál samo, když Mirek už tady je a tím se mému tělu teď nabízí něco docela jiného. Teď musel pokračovat Mirek.

Začalo to jako obvykle tím, že mi Mirkovy ruce zajely pod oblečení na holé tělo. Je to příšerný zlozvyk takhle mi sahat pod šaty a šmejdit mi rukama po holém těle, ale je to vlastně krásné. To, co bych normálně nesnesla, jsem teď najednou vnímala jako něco krásného, něco, po čem jsem celou tu dobu nevědomky toužila. Najednou jsem poznala, jaké jsem to měla štěstí, že mi Mirek svázal ruce a že mi je nechává svázané dál. Jinak bych se samozřejmě bránila tomu jeho ošmatávání, a nikdy bych asi nepoznala, jak nádherné pocity při tom mohu mít. Takhle jsem se nemohla bránit ničemu, co mi dělal, a teď jsem poznávala, jak úžasné může být to, co bych mu jinak nikdy nedovolila. I za tu příšernou škrabku v ústech jsem mu najednou byla vděčná. I tu mi stále nechával v ústech, takže jsem mu nemohla naprosto nic říci. Naštěstí. Jinak bych určitě začala protestovat proti tomu, co mi dělal, a možná bych to pak nikdy nezažila. Přesvědčovala jsem se, že Mirek vždycky ví, co dělá, a že vždycky přesně ví, co mi má udělat, abych si užila to nejlepší, co v životě mohu zažít. I navzdory tomu, co já třeba bláhově chci nebo nechci.

Pak mne začal svlékat jako nějakou krejčovskou pannu. Byla jsem ale skutečně jen jako nějaká věc, se svázanýma rukama neschopná cokoliv sama udělat, a se škrabkou a spoustou bramborových slupek v ústech neschopná jediného slova, natožpak nějak dát najevo jakýkoliv svůj názor na to, co se mnou Martin dělá. Nezbývalo mi než se mu podřídit a spolehnout se, že i tentokrát ví, co mi dělá, a proč mi to dělá.

Stále mi při svlékání sahal pod šaty a ohmatával mi snad všechny části těla a znatelně se bavil tím, jak na to reaguji. Pochopitelně bezmocně. Byly to jen jakési tělesné instinkty, kterými jsem reagovala. Na nějaké uhýbání mi Mirek neponechával žádný prostor, zápolení mých rukou s pouty mu bylo pro smích, a když jsem se nakonec snažila mu pomáhat a nastavovat se celým tělem jeho všetečným šmátrajícím rukám, nedopřál mi ani to. Muselo být prostě všechno tak, jak určil on. Já neměla na to, co se se mnou dělo, ani ten nejmenší vliv. Ale asi to tak muselo být. To jen já jsem to nevěděla. Proto asi jsem musela být svázaná, abych to nekazila.

Postupně mi rozepnul a stáhl všechno, co jsem na sobě měla. Pak už jsem před ním stála úplně nahá, jen na spoutaných rukou mi vzadu za zády visely zbytky oblečení, které se přes svázaná zápěstí nedaly stáhnout nadobro. Teď už Mirkovi ve volném osahávání mého těla nebránilo vůbec nic.

Pak si mne Mirek otočil zády k sobě a bez varování mi podrazil nohy. Nemusím snad popisovat, jak jsem se lekla. Kdybych takhle spadla na zem s rukama svázanýma a nemohla se tak nijak chránit, asi bych se pořádně natloukla. V poslední chvíli jsem ale pocítila, jak pevně mne Mirek drží, takže jsem nespadla. Jen jsem se stala ještě vláčnější loutkou v jeho rukou. Asi jsem ještě neřekla, že Mirek je dostatečně silný, aby mne udržel v jakékoliv situaci. V tom okamžiku, když jsem už-už prožívala svůj bezmocný pád na zem, bylo nádherné pocítit Mirkovu sílu. Zůstala jsem na chvilku viset v jeho rukou, se svázanýma rukama naprosto neschopná cokoliv udělat, a pak mne Mirek spustil dolů na kolena. Ocitla jsem se vkleče na zemi, ale vstát jsem už nemohla. Mirek mne přitlačil k zemi a nedovolil mi už postavit se zase zpět na nohy.

Kdyby mi poručil kleknout si na zem, udělala bych to sama a dobrovolně, protože už jsem věděla, že cokoliv mi Mirek udělá nebo poručí, poslouží nakonec k mému blahu. Mirek mi ale neporoučel nic, neřekl ani slovo, jen si mne nastavoval a upravoval jako nějakou figurínu jak se mu hodilo. Zacházel se mnou jako s nějakou věcí, a věci se přece nedávají rozkazy!

A pak mne Mirek chytil za spoutané paže. Na okamžik jsem zadoufala, že mi teď konečně rozváže ruce. Ale ne. Mirek mi místo toho vyvrátil spoutané paže vzhůru, až mne zabolelo v ramenou a já se musela předklonit. Na okamžik mi vytanulo v hlavě, že teď musím přepadnout dopředu a padnout přímo na nos, bez možnosti nějak si obličej chránit. Mirek si mne ale za paže přidržel, takže jsem se nepřevážila, ale zůstala dál klečet na kolenou. Mirek mne ale opět beze slova přinutil vyvracením paží předklonit se hluboko dolů obličejem až úplně na zem. Pomalu a pozvolna, takže jsem se do nosu neudeřila, ale zato naprosto nekompromisně, takže jsem proti tomu nenadělala vůbec nic. Vlastně jsem se teď v téhle poloze nemohla skoro ani pohnout. Před očima jsem měla jen podlahu předsíně, a to v tak těsné blízkosti, že jsem na tak krátkou vzdálenost ani nemohla ostře vidět ani tu špínu, kterou Mirek při svém návratu přinesl na botách. Snažila jsem se aspoň zaklánět hlavu, aby se mi to bláto nenalepilo na čelo nebo na tváře nebo nezamotalo do vlasů, ale asi jsem ani v tom moc úspěšná nebyla.

Rychle jsem se totiž musela začít věnovat něčemu úplně jinému. Mirek si totiž začal pohrávat s mým vchodem mezi nohama. Musela jsem ho teď mít dokonale přístupný, nemohla jsem na tom vůbec nic změnit. Cítila jsem, že se mi tam něco pohybuje, ale nebyla jsem už schopná zjistit, jestli je to Mirkův prst nebo něco jiného. V prvním okamžiku, když jsem to poprvé ucítila, mi to dost trhlo tělem. Mirek mi s vchodem zacházel poněkud nešetrně, nijak se neomezoval, a já s tím nemohla nadělat nic. Ani říci jsem mu nemohla, aby byl opatrnější. Ve své bezmocnosti jsem to prostě musela snést bez odporu.

Vlastně to ani nebylo tak zlé. Po krátké chvilce jsem zjišťovala, že se mi to vlastně líbí. Mirek prostě skutečně věděl, co mi má dělat a jak mi to má dělat. Musel vidět a určitě i nahmatat, že jsem už plně připravená a asi už i otevřená. Ty moje představy a touhy mého těla před Mirkovým příchodem prostě udělaly své, a smyslné šmátrání Mirkových rukou po mém těle na tom pochopitelně nic nezměnilo. Cítila jsem, že se mi Mirek dostává už i dovnitř těla a že při tom zjevně nenaráží na žádné potíže. Po každém kousku, o který mi Mirek pronikl do těla hlouběji, jsem pociťovala čím dál větší a větší rozkoš.

A pak najednou všechno zmizelo. Najednou jsem měla tělo prázdné. Úplně ve mně hrklo. Co se stalo? To už mělo být všechno?! To už nebude dál pokračovat?!

Přitom jsem si až bolestně uvědomovala, že to nemohu nijak ovlivnit. Mirek mne dál držel za vyvracené paže v tak nemožné poloze, ve které jsem se nemohla ani pohnout. Ani ozvat jsem se nemohla. Nezbývalo než trpně čekat, co Mirek udělá dál.

A pak to přišlo. Do těla se mi najednou zabořilo něco tak obrovského že jsem i přes ty slupky od brambor v ústech vyjekla - snad hrůzou, ale spíš rozkoší. Najednou mi bylo jasné, že všechno, co jsem zažila až doposud, bylo jen takové přípravné prstové cvičení. Zato teď jsem měla v těle ten pravý kalibr! Na tohle moje tělo čekalo! Po tomhle moje tělo toužilo! Tenhle Mirkův kyj mi začal řádit v těle až mi to vyráželo dech.

Jenže pak najednou zase byl konec. Kyj zmizel. Najednou jsem zase byla prázdná. Snad bych zařvala zoufalstvím, ale škrabka v ústech a vysušené bramborové slupky mi nedovolily ani to.

Co se stalo? Nechápala jsem. Sice jsem už předtím cítila, že jakoby není něco v pořádku, ale jednak jsem nevěděla, co, a jednak bych to stejně nemohla nijak napravit. Byla jsem zcela v moci Mirka, jedině on určoval, co se bude dít. Já nemohla nic.

Až pak jsem pochopila, co se děje. Mirek je chlap jako hora, a já jsem vkleče na zemi měla ten svůj vchod pro něj příliš nízko. Ani se moc nedivím, že se mu to moc nelíbilo. Mirek si ale vždycky ví se vším rady, a věděl si rady i tentokrát. Prostě si mne podložil telefonním seznamem. Strčil mi ho pod kolena, já si musela překleknout na ten tlustospis. Ocitla jsem se o slušný kousek výše, a Mirek mi okamžitě vyvrátil spoutané paže o tolik víc, že jsem se musela znova i z té výšky předklonit znovu až obličejem na zem.

Pak mi Mirek znova zarazil do těla ten svůj kalibr.

Tentokrát to bylo něco docela jiného. I já jsem cítila, že mi ten jeho kyj zasahuje v těle někam docela jinam a řádí někde docela jinde. Mirek mne různě tahal za paže, pohyboval mi jimi a nastavoval si mne pomocí nich do té správné polohy, která mu nejlépe vyhovovala, a já se musela podřídit. Já si nemohla vybírat. Já se jen musela starat, jak nakroutit tělo, aby to moje ramena vydržela.

Rozhodně si ale nemohu stěžovat. To, co mi Mirek tím svým kyjem v těle dělal, bylo čím dál nádhernější, takže to brzy přebíjelo všechny nepříjemnosti, které mi Mirek tím rejdováním mými svázanými pažemi způsoboval. Vlastně nevím. Musím přiznat, že to už zase bylo daleko nádhernější než cokoliv, co jsem kdykoliv předtím zažila bez svázaných rukou. To ví jen Mirek, a já se to mohu jen domýšlet, jestli ty svázané ruce a vyvracená ramena jsou nezbytnou podmínkou, abych zažila takovou nádheru.

V téhle chvíli jsem ale o tom neuvažovala a jen vnímala tu fantastickou nádheru, která se mi šířila od toho Mirkova kyje do celého těla. Vyvracené paže mi už vůbec nevadily. Poslušně jsem se podřizovala každému sebemenšímu pohybu, který mi Mirek s pažemi udělal, a užívala si ten fenomenální pocit, na který jsem se celou dobu od večera těšila. Uznávám, že něco tak úžasného sama bez Mirkovy pomoci zažít nedovedu. Jestli je to proto, že si sama svázat ruce a vyvrátit paže neumím, nebo jestli se taková síla pouhou samoobslužnou onanií nedá dosáhnout vůbec žádným způsobem, to nedovedu posoudit. Ten výsledek je ale naprosto nepopsatelný.

Mirek mne ovšem nijak nešetřil. Přirážel takovou silou, div mi ty paže neutrhl. Musela jsem ze všech sil napínat svaly, abych si udržela ramena pohromadě. Ale nestěžuji si. Sama jsem cítila, jak mi to napínání svalů zesiluje tu nepopsatelnou rozkoš. Mirek prostě zase jednou přesně věděl, co mi má udělat. Bylo to děsné a bylo to fantastické. Bylo to ještě lepší, než jsem si vůbec dovedla představit.

A bylo to ještě horší. Mirek mne čím dál víc tlačil za paže dolů obličejem až na podlahu. Nebylo možné se tomu bránit. Už jsem se dotkla čelem země a už jsem cítila, že mám na čele nalepeného něco studeného. Určitě nějaké bláto, které sem Mirek přitáhl na botách. I když vlastně - abych mu nekřivdila. Se svázanýma rukama jsem dnes tady nemohla uklidit, takže to, co mám teď nalepené na čele, je možná staršího data. Nedá se vyloučit, že to spadlo z mých vlastních bot, když jsem se ráno vracela s nákupem. Se svázanýma rukama se prostě pořádek v domě udržet nedá.

Snažila jsem se aspoň nedotýkat se obličejem podlahy. Nebylo to ale nijak snadné. Otočit hlavu na stranu jsem nemohla, to mi škrabka v ústech nedovolila. Její držadlo mi zasahovalo tak hluboko do krku, že když jsem pohnula hlavou, zarývalo se mi tam vzadu v hloubi do nějakých míst, o kterých jsem až dosud neměla ani tušení, že je tam někde mám, ale vydržet se to nedalo. Ta škrabka byla prostě nesnesitelná. Aspoň jsem tedy zakláněla hlavu jak nejvíc to šlo, abych dostala obličej co nejdále od té špinavé podlahy. To bylo to jediné, co jsem mohla s tou škrabkou v krku udělat. Chtěla jsem přece hlavně co nejvíc prožívat tu fantastickou nádheru, kterou mi Mirek působil! Jenže to jsou asi nějaké vrozené ženské instinkty o čistotě podlahy a pleti, těm se asi poručit nedá.

A pak najednou Mirek přirazil tak prudce, až jsem málem narazila obličejem do země, i když jsem měla hlavu zakloněnou. Bylo to příliš silné, ale i kdybych to čekala, stejně bych nemohla nic dělat. Pleť jsem si tedy zakláněním hlavy uchránila jakž-takž čistou, ale zato tou škrabkou jsem narazila do země a její držadlo si zarazila do krku až snad někam do žaludku.

Zacloumalo mi to všemi vnitřnostmi v těle ještě víc než Mirek přirážel. Napnula jsem se, abych si udržela vnitřnosti v klidu, až Mirek zařičel blahem. První, na co jsem pomyslela, bylo, že si musím tu příšernou škrabku rychle povytáhnout z krku ven, aby se mi žaludek uklidnil. Jenže to bych nesměla mít svázané ruce. Vůbec nevím, co jsem v té chvíli těma rukama dělala, protože jsem měla docela jiné starosti. Mirek ale hýkal blahem a užíval si to moje zmítání docela jinak než já. Já musela především ze všech sil a co nejrychleji polykat, aby se mi ústa nezacpala kromě té škrabky i něčím docela jiným. Jasně jsem cítila, že jsem při tom spolkla i několik těch bramborových slupek, ale to bylo v té chvíli úplně vedlejší. Zatínala jsem zuby do té děsné škrabky, aby se mi v ústech a v krku aspoň nepohybovala, protože Mirek neúnavně přirážel dál a já v důsledku toho narážela škrabkou do země znova a znova a nebyla jsem schopná tomu zabránit.

Jakž-takž se mi podařilo tuhle situaci zvládnout - a najednou jsem si s překvapením uvědomila, jak je to vlastně nádherné. Napínala jsem všechno, co na těle mám, abych odolala těm nárazům Mirkova kyje zezadu a škrabky v ústech zepředu, a přitom měla pocit, jako kdybych byla v ráji. Napínala jsem tělo čím dál víc, ale už ne jen kvůli svým vnitřnostem. Jasně jsem cítila, že kdybych povolila napětí snad jen jediného svalu v těle, už by to nebylo tak fantastické. Mirek mi vzadu řádil v těle tak divoce jako snad ještě nikdy, a řval rozkoší tak velkolepě, že jsem ho skoro ani nepoznávala. To byl najednou někdo úplně jiný. Užíval si moji příšernou nepředstavitelnou situaci jako něco nejkrásnějšího na světě - a zrovna tak úžasně jsem si ji užívala i já. Nedá se to vysvětlit. Normálně by to bylo něco děsného, co se mi dělo, ale v té chvíli jsem to pociťovala jako tu nejsenzačnější extázi, jakou si vůbec lze představit. Vlastně se to ani představit nedá. Byla to síla, jaké není rovno. Nádhera a námaha, jakou jsem nikdy nepoznala. Já ovšem vnímala jen tu nádheru, a pak ještě po nějaké době i to, že mi začíná docházet vzduch. To napínání těla bylo zřejmě tak namáhavé, že mi vzduch protahovaný do plic přes zacpaná ústa, přes průduch v krku zúžený držadlem škrabky a přes bramborové slupky prostě nestačil. Mně to ale nijak nevadilo. Naopak. Ta nepopsatelná nádhera, kterou mi Mirek působil, byla tím nedostatkem vzduchu snad ještě úžasnější. Skutečně jsem jasně cítila, že kdybych mohla volně dýchat, nebylo by to ono. Ten pocit byl tak fenomenální, že jsem toužila, aby trval pořád dál a dál, i když mi vzduch chyběl čím dál víc.

Jenže všechno má svůj konec. Mirek se udělal a odpadl. Co bych za to dala, kdyby to mohlo pokračovat ještě dál! Jenže s tímhle ženská nenadělá nic, zvlášť když má ještě navíc svázané ruce a zacpaná ústa. Mirek mi totiž skutečně zase nechal ruce svázané dál. I s tou škrabkou v ústech jsem musela zápasit dál jen samotným jazykem. Mohla jsem ale konečně uvolnit svaly na těle bez nebezpečí, že mi Mirek zarazí tu škrabku až do žaludku. Aspoň jsem se narovnala, abych nebyla pořád v tom předklonu a neopírala se čelem o zem. Na kolenou jsem ale zůstala klečet dál, protože jsem teď měla jiné starosti než stavět se na nohy. Přes bramborové slupky v ústech jsem lapala po dechu jak jen to šlo, abych dohonila to všechno, co jsem v extázi zanedbala. Samozřejmě že mi v tom škrabka hodně překážela, ale s tím už jsem nic nenadělala. Musela jsem to nějak vydržet, dokud mi Mirek nerozváže ruce.

Jako obvykle s tím nijak nespěchal. Však já ostatně dobře vím, jak bývá chlap vyřízený, když si užije svého orgazmu. A Mirek si tentokrát užíval pořádně, to jsem na něm poznala. Musela jsem to respektovat, že Mirek teď není schopen naprosto ničeho, natožpak rozšmodrchávat nějaké provázky. Nakonec - když jsem vydržela svázaná tak dlouho, tak to tu chvíli navíc vydržím také, než si Mirek odpočine. Ta rajská nádhera, kterou jsem díky Mirkovi zažila, za to stála!

Vzpamatovávala jsem se z toho zážitku ještě několik dní. Na takový nepředstavitelný večer se nedá zapomenout. Tím spíš, že jsem tušila, že to určitě není naposled, co něco takového zažiji. Mirkovi to maximálně vyhovovalo, takže si už docela zvykl svázat mi ruce vždycky, když chtěl být sám, beze mne, tak, abych já za ním nemohla. Užil si mé nepřítomnosti, a když se pak vrátil, užil si ještě i se mnou. Co si mohl přát víc? Bylo skoro jisté, že dříve nebo později mi to udělá zase. Stále jsem se nemohla rozhodnout, jestli se toho mám děsit nebo se na to těšit. Fakt je, že něco tak fantasticky nádherného se mi při žádné jiné příležitosti nepodařilo zažít, ač jsem se snažila sebevíc. Po nějaké době jsem už přímo toužila po tom, aby mi to Mirek udělal ještě jednou. Musím přiznat, že nakonec už jsem se ani nemohla dočkat, až zase budu mít svázané ruce a budu se těšit na to, co s nimi po Mirkově návratu zažiji tentokrát.

Přišlo to jako vždycky naprosto nečekaně. Mirek mi opět neposkytl ani tu nejmenší možnost se na to nějak připravit. Ani mi předem neřekl, že se chystá někam jít. Najednou mi beze slova stáhl ruce za záda, a než jsem si uvědomila, co se děje, už jsem je měla svázané.

"Co mi to děláš?!" ujelo mi v první chvíli. "Už zase?" pochopila jsem pak.

"Už zase!" zasmál se Mirek. "To víš, čas od času je potřeba zajít si za kamarády!" ušklíbl se.

Pochopila jsem, že ta obávaná i vytoužená chvíle je tady. Čeká mne zase ta nepopsatelná nádhera, o které jsem celou tu dobu s obavami snila. Ovšem teprve až se Mirek dosyta vykecá s kamarády. Teprve až se zase vrátí. Napřed budu muset nějak přežít těch několik hodin v poutech.

"No dobře, ale - to tady zase budu muset být celou tu nekonečnou dobu svázaná?" zkusila jsem ještě namítnout.

"Asi ano." lhostejně přikývl Mirek. "Dost pochybuji, že bys měla nějakou jinou možnost." ušklíbl se. "A neříkej mi, že se ti to nikdy nakonec nelíbilo!"

To jsem opravdu nemohla tvrdit. Mirek na mně vždycky pozná, co prožívám. Orgasmus se sice možná dá zahrát, ale když ho prožívám doopravdy, tak to se utajit nedá.

"A to mne tady necháš takhle? Tak, jak jsem?" zeptala jsem se ještě pro jistotu. Právě jsem totiž vyšla z koupelny, kde jsem se předtím hodinu blaženě vyvalovala ve vaně teploučké voňavé pěny a byla jsem ještě poněkud navlhlá, a hlavně úplně nahá. Nestihla jsem se ještě obléci, a teď, se svázanýma rukama, už jsem ani nemohla. Začalo to vypadat, že tady celé ty dlouhé hodiny budu muset čekat na Mirkův návrat svázaná jako obvykle, ale jinak úplně nahá.

"Proč ne?" bavil se Mirek. "Takhle se mi líbíš nejvíc!" chechtal se.

"Se svázanýma rukama?"

"To taky!" přikývl Mirek a nespouštěl oči z mého těla. "To je taková prémie navíc. Taková třešnička na dortu!"

"Tak proč chceš jít pryč?" vypálila jsem na něj.

"No přece aby sis to užila!" zasmál se Mirek. "Nevykládej mi, že se dokážeš tak báječně udělat i bez toho čekání!"

Tedy ono takové souznění duší je sice krásná věc, ale když do mne Mirek vidí jako do křišťálové studánky, tak to někdy nemusí být to pravé ořechové.

"A to mně dneska zase nacpeš do pusy nějakou takovou hrůzu jako minule?" zkusila jsem se ještě ozvat. Možná naposledy za celé ty dlouhé hodiny bezmocnosti, které mne teď čekají. Možná už za chvilku nebudu schopná vypravit ze sebe ani jediné srozumitelné slůvko.

"Hmmm - tak minule se to docela osvědčilo." pokrčil rameny Mirek. "Asi je to tak nejlepší."

"Jak pro koho!" namítla jsem. "Měl jsi už někdy něco takového zastrčeného v puse?"

"Neměl!" zasmál se Mirek. "Nač by mně to tam bylo?"

"Takže nemáš ani tu nejmenší představu o tom, co to obnáší!" konstatovala jsem.

"Ale zato vím, jak jsi potom řádila, když jsem si tě napíchl!"

"Ale za jakou cenu?" nechtěla jsem se vzdát tak snadno. "Nechceš raději vymyslet něco jiného?"

"Nechci!" ujistil mne Mirek. "Víš přece, že co funguje, to se nepředělává!"

To se sice říká, ale já prostě nechtěla připustit, abych zase musela takovou řadu hodin žmoulat v ústech nějakou nestravitelnou obludu bez možnosti cokoliv s ní udělat. I když jsem se svázanýma rukama nemohla Mirkovi nijak zabránit v tom, aby mi do úst něco strčil, přesto jsem byla rozhodnutá bojovat o svoje prázdná ústa až do poslední chvíle, dokud to půjde, dokud budu schopná srozumitelně mluvit.

"Ale já prostě nechci mít celou tu dobu pusu plnou nějakého příšerného krámu!" prohlásila jsem rezolutně.

"No, tak o tom teď nerozhoduješ ty!" zasmál se Mirek. "A jenom svázané ruce ti nestačí, to už přece oba dobře víme. Něco s tebou udělat musím. Co máš proti zacpané puse?"

"Tak si to někdy zkus sám na sobě, a pak už nebudeš potřebovat, aby ti to někdo vysvětloval!" odsekla jsem mu.

"No - když ti to tak vadí..." protáhl Mirek. "Taky bych tě mohl někam přivázat." napadlo ho pak. "Tak si vyber! Chceš mít zacpanou pusu, nebo chceš být k něčemu přivázaná?"

To byl tedy opravdu královský výběr. Jedno lepší než druhé. Ale nakonec ta škrabka přece jenom převážila. Chuti syrových bramborových slupek jsem se minule nabažila dost. Kdoví s jakým neřádstvem v ústech bych se musela vypořádávat dnes.

"Tak mne teda někam přivaž!" vybrala jsem si rezignovaně.

Mirek mi tedy uvázal kolem krku kus provazu a na něm mne pak odvedl jako krávu na pastvu do kuchyně. Tam jsem se musela posadit na zem k jedné noze stolu, a k němu mne pak Mirek tím provazem za krk přivázal jako psa před obchodem.

"Tak jsi spokojená?" zeptal se posměšně, když si své dílo z odstupu prohlížel.

Raději jsem přikývla. Rozhodně to bylo lepší než bramborové slupky nalepené na mandlích.

"Tak si to teda tady užívej a čekej, až se vrátím!" rozloučil se se mnou Mirek. "Pak ti udělám něco, nač do smrti nezapomeneš!"

S tímhle nadějným slibem odešel. Dveře bouchly, klíč v zámku cvakl, Mirkovy kroky dozněly a já na podlaze kuchyně osaměla. Vlastně ani nevím, proč mne Mirek doma zamykal, když jsem byla svázaná a stejně nemohla nikam jít.

Pořád jsem musela hledět na dveře, za kterými Mirek zmizel. jako bych doufala, že se snad přece jenom ještě vrátí a odváže mne. Nedělo se ale nic. V celém domě byl naprostý klid, ticho, jen běžné domácí zvuky, když se rozběhla lednička nebo cvakl spínač. Jen mi ty zvuky připomínaly, co všechno teď nemohu. Lednička byla pro mne naprosto nedosažitelná, o televizi či gauči ani nemluvě.

Ze všeho nejdřív mi začalo být chladno. Byla jsem po koupeli ještě ne zcela suchá, rozehřátá z vany, a na sobě jsem měla jen ty provazy na zápěstích a na krku. Ty mne moc zahřát nemohly. Když jsem se pohnula, provaz na krku mi nemilosrdně sevřel hrdlo a nekompromisně mne donutil vrátit se do té původní polohy, ve které mne Mirek ke stolu přivázal. Poznala jsem, že jsem přivázaná velice natěsno, takže se nemohu skoro ani pohnout. Když jsem se chtěla jen podívat, co mám s rukama za zády, provaz na krku se mi napjal a docela nepříjemně mne přiškrtil. Poznala jsem, že ani hlavou moc pohybovat nesmím. Provaz jsem neměla nijak utažený, skoro jsem ho ani necítila, ale jen když jsem se zády tiskla k noze stolu, držela hlavu zvednutou a dívala se přímo před sebe. Při jakémkoliv pohybu hlavou se mi ale ten provaz na hrdle okamžitě připomněl.

Mokré vlasy se mi při těch pohybech sesunuly do obličeje a přes oči. Automaticky jsem se pokusila odhrnout si je z čela, ale ruka mi pochopitelně zůstala uvězněná za zády. Pořád ještě jsem si nezvykla, že mám ruce už zase svázané. Pohodila jsem tedy hlavou, abych si vlasy odhodila s očí aspoň takto - a udeřila jsem se o stůl za zády do týla tak prudce, až se mi zajiskřilo před očima. Tak tohle také nemohu dělat. Mokré vlasy mi hustou clonou zakrývaly oči dál a já už opravdu nevěděla, jak se jich zbavit.

Po chvíli mne začalo bolet v zádech. I když jsem seděla na podlaze jakž-takž pohodlně a opírala se o nohu stolu za zády, přesto ta nehybná poloha mi dávala citelně zabrat. Změnit tuhle polohu třeba jen o nepatrný kousek mi ale přivázaný krk nedovoloval. Mohla jsem jedině natáhnout nohy před sebe anebo si je přitáhnout až na prsa. To mi ale nijak nepomohlo, a ničeho jiného jsem nebyla schopná. Postupně jsem zjišťovala, kolik svalů v těle musím napínat i při tomhle posezení na zemi, o kterém jsem si původně myslela, že je vcelku pohodlné. Každý z těch svalů jsem teď postupně začínala cítit, a cítila jsem je čím dál víc. Žádný z těch svalů jsem nemohla uvolnit a nechat ho odpočinout, protože provaz na hrdle mi okamžitě připomenul, co si mohu dovolit a co ne.

Ovšemže mne napadlo, jestli bych nedokázala s tím stolem pohnout. Představa, jak lezu po zemi po bytě a táhnu za sebou na krku kuchyňský stůl, byla sice hodně bizarní, ale připadalo mi to pořád lepší než tady dlouhé hodiny nehybně sedět a jen čekat, až se Mirek vrátí. Ale ať už byla ta představa jakkoliv legrační, stejně nebyla uskutečnitelná. Musela bych ten stůl táhnout za sebou jedině pomocí toho provazu, který mi při tom tlačil do hrdla, a já rychle poznala, že nemám hrdlo tak pevné a silné, abych pomocí něj mohla stěhovat nábytek. Rukama bych to samozřejmě zvládla, ruce mám silné dost, jenže ty jsem měla svázané a tím pádem k nepotřebě.

Nicméně k něčemu ty pokusy přece jenom byly. Trochu jsem se tou námahou zahřála a uschla. Naštěstí bylo léto, takže zmrznutí mi nehrozilo, i když jsem byla úplně nahá. Sice se večer trošku ochlazovalo, ale když jsem už byla suchá, tak se to dalo vydržet.

V tom očekávání Mirkova návratu jsem si začala představovat, co asi mi udělá tentokrát. Jakpak mi to udělá dnes? Vždycky mne při tom nechal svázanou tak, jak jsem byla celou tu dobu předtím. Zase mne při tom nechá tak, jak jsem, přivázanou za krk k noze stolu? Jakpak by se ale potom do mne dostal? Nebo mne napřed odváže? Ale to bych pak měla při tom jen ruce svázané! Myslí si, že to bude stačit? Nebo si mne připraví ještě nějak jinak? Tedy - to ví samozřejmě jen on, já mu do toho nemám co mluvit, a se svázanýma rukama už vůbec nic nenadělám s tím, co si on usmyslí se mnou udělat a jak mi to udělat.

Takovéhle představy, co mne asi čeká, až se Mirek vrátí, mne vzrušují skoro stejně jako kdybych si to dělala sama. Není to sice ani zdaleka tak krásné jako když mi to Mirek dělá doopravdy, ale když tady Mirek ještě není a já mám ruce svázané na zádech, takže si to nemohu udělat sama, mi to musí stačit. Jako příprava na to, co mne čeká, až se Mirek vrátí, je to postačující. Teď už mi vlastně stačí jen když mám svázané ruce, a už se mi ta brána dole otevírá v toužebném očekávání. I teď cítím, že jsem tam dole už dokonale připravená - jen zatím není na co. Už se setmělo, a Mirek pořád nikde. Moje tělo je už tak mohutně nabuzené, že přímo živočišně touží po tom, aby už do něj něco proniklo. Nejraději bych si to udělala sama, alespoň prozatím, než se Mirek vrátí. Co by to Mirkovi udělalo? Jenže svázanýma rukama si tam prostě nedosáhnu. Přitom jasně cítím, jak jsem tam mezi nohama už mokrá. Dokonce už snad mám pod sebou i nějakou loužičku té šťávy, která tam ze mne samou připraveností prýští. Alespoň mám pocit, že sedím na podlaze v něčem jakoby studeném, mokrém. Rozrajcovaná jsem jako parní kotel před výbuchem - a musím bezmocně a nehybně čekat, až se Mirek vrátí. Moje tělo se už nemůže dočkat - a Mirek nikde. Mohu si jen v duchu představovat, jaké to asi bude? Zatím to vždycky bylo ještě o kousek úžasnější než předtím. Bude to i tentokrát ještě lepší než minule? Čeká mne opět nejfantastičtější životní zážitek?

Copak mi Mirek udělá dnes?

Počet zobrazení povídky: 643
Publikováno: 2015-10-06 23:53:37

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.