Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník

Úřednice III

(komentáře k povídce)

..:: Úterý ::..

Už se rozednívalo, když jsem se probudil. V hlavě mi dozníval krásný sen, v němž jsem byl slavným admirálem, jehož loď se houpala na vlnách. Houpání nepolevovalo. Postupně jsem zjišťoval, že to mne takhle houpe úřednice na prsou. Nechtělo se mi ten sen opouštět, a tak jsem se blaženě rozvaloval na úředničině těle dál. Až když mi slunce zasvítilo oknem přímo do očí, usoudil jsem, že bych už asi měl vstát - anebo se aspoň odkulit na posteli o kousek dál, kam ještě slunce nesvítí.

To druhé bylo příjemnější. Mohl jsem se dál blaženě rozvalovat, nic nedělat a ještě mít vedle sebe krásné ženské tělo, se kterým jsem si mohl hrát jak se mi zlíbilo, a to tělo nemohlo nikam uhnout, nemohlo mne odstrkovat ani nijak jinak projevovat nějakou nelibost. Bylo mi plně k dispozici, snášelo bez odporu všechno, co mne napadlo, a nic za to nechtělo. Nemusel jsem se nijak omezovat. Co jsem si mohl přát víc než takovou pěknou a dobře uvázanou úřednici?

Samozřejmě ani o čas jsem se nemusel starat, to se v ráji prostě nedělá. S ničím a nikam jsem nespěchal, a úřednice také ne. Ta ostatně ani nemohla, i kdyby chtěla. Její tělo mi bylo k dispozici tak dlouho, jak jsem měl zájem. Navíc jsem věděl, že mi bude k dispozici i potom, tak dlouho, jak uznám za vhodné. To bylo příjemné vědomí, tím to bylo všechno ještě krásnější.

Opravdu nevím, kdy jsem ten den vstával. Na tom nezáleželo a nezáleží. Slunce už zase na mne nesvítilo, když jsem dostal hlad a usoudil, že bych se asi přece jenom měl zvednout. Jistě, v úřednici to kručelo už nějakou dobu předtím, ale to mi nevadilo. Na to se dá zvyknout.

Jednoduchou snídani z lednice jsem si připravil sám. Na to nebylo nutné přivádět si sem úřednici a starat se o ni. Tu jsem nechal ležet nahoře v ložnici tak, jak byla. Nebylo nutné s ní cokoliv dalšího dělat. Uvázaná byla dobře, a nic víc nepotřebovala. Však ona se mi tam odtud nikam neztratí.

Po snídani jsem si zašel do lesa. Včera večer jsem poznal, že úřednici mnohem víc sluší roztažené nohy než svázané. Ovšem s úplně volnýma nohama by mi tady asi pobíhat neměla. Věčně ji hlídat se mi nechtělo. Chtěl jsem se tedy v lese porozhlédnout po něčem, co bych jí uvázal mezi nohy, abych jí je nemusel svazovat k sobě a přitom aby je měla zabezpečené.

Zalíbila se mi pěkná hrubá větev, asi metr dlouhá. Hezky sukovitá, takže se k ní bude dobře přivazovat, a uzly na ní budou držet a nebudou po ní klouzat. Trošku jsem si ji olámal podle svých představ, a byla pak naprosto ideální.

Vrátil jsem se k úřednici, abych na ní tenhle dar lesa okamžitě vyzkoušel. Les je přece odjakživa přítelem člověka a poskytuje mu vše, co člověk k životu potřebuje. Teď se ukázalo, že nejen člověku, ale i úřednici.

Úřednice tvrdě spala. Neprobudila se ani když jsem vstoupil. To byla na jednu stranu dobrá zpráva. Všiml jsem si totiž, že tu první noc toho úřednice v poutech asi moc nenaspala. Druhý den potom vypadala poněkud přepadle. Ne, že by mně to nějak vadilo, naopak pohled na takovou zničenou úřednici byl velice povznášející, ale přece jenom úplně ji zničit jsem také nechtěl. To by s ní pak nebyla taková zábava, kdyby se mi tady sesypala. Když si někdo chová zvíře v klícce, musí o něj pečovat, a když já jsem si teď tady choval úřednici v poutech, musel jsem se o ni také trochu starat. Zvíře jako zvíře. Netušil jsem, jak dlouho to taková úřednice může vydržet bez mojí péče, a ona i po té druhé noci, kterou strávila s rukama i nohama přivázanýma, vypadala poněkud nevyspale. Když jsem ji tedy teď našel takhle hluboce spící, nemusel jsem si už dělat žádné obavy. Když se úřednice už naučila usnout a vyspat se v jakékoliv poloze, v jaké ji přivážu, mohl jsem být klidný. Daří se jí v mé péči docela dobře, takže ji nemusím nijak šetřit. Už se naučila žít v poutech, už vydrží všechno.

Ovšem aby spala, když si na ní chci něco vyzkoušet, to nepřicházelo v úvahu. Spát si může, když ji nechám samotnou, když na ni nemám náladu. Teď jsem ale chtěl, aby byla při vědomí. Jistě, mohl bych jí tu větev uvázat mezi nohy i tak, ale dělat něco s nehybným tělem, které nijak nereaguje, se mi nějak příčilo. Nebylo by to tak pěkné. Chtěl jsem vidět, jak na to bude úřednice reagovat, jak se bude tvářit, co při tom bude dělat. Musel jsem tedy úřednici napřed vzbudit.

Prsa se úřednici krásně vzdouvala do výšky, bradavky jí na nich trčely jako antény, nebylo tedy nic jednoduššího než je vzít do prstů a pořádně stisknout. To jsem měl už vyzkoušené, že je to jednoduché a že na tohle reaguje úřednice vždycky velice bouřlivě. Škoda, že se něco takového nedá použít k buzení úřednic i na úřadech.

Podle očekávání se úředničino tělo pod mýma rukama prudce napjalo a divoce zazmítalo. Úřednice vykřikla, vytřeštila na mne oči a nesmyslně zaškubala rukama i nohama. Asi až teprve po chvilce si uvědomila, že je přivázaná a že těma rukama ani nohama nemůže nic dělat. Asi si na to pořád ještě nezvykla. Teprve teď se uklidnila, jen tělo napínala dál, zatínala zuby a vykulenýma očima si zírala na bradavky, co jí s nimi dělám.

Byla už ale vzbuzená a reagovala velice příjemně, krásně bouřlivě, takže už nebyl důvod, proč se těmi jejími bradavkami dále zabývat. Tedy - on by k tomu byl důvod vždycky, ale teď jsem chtěl podniknout něco jiného.

Přivázal jsem jí větev z lesa ke kotníkům tak, jak je teď právě měla roztažené k rohům postele. To byla teď nejvýhodnější chvíle. Teď se to dělalo nejpohodlněji. Je sice pravda, že úřednice se při tom moc pohybovat nemohla, zejména právě nohama nemohla dělat skoro nic, ale přece jenom to bylo něco trošku jiného než kdyby při tom spala. Aspoň ty nohy napínala, když jsem jí umísťoval provaz na to správné místo na kotníku. Docela zřetelně jsem ucítil pod kůží pohyb její Achillovy šlachy. Rozhodně tedy nebylo zbytečné, že jsem ji na to předtím vzbudil. Když jsem ji pošimral na chodidle, vzepjala se na posteli, až provazy zapraštěly, a zaječela jako kdybych ji vraždil. Reagovala nádherně. Určitě si s ní jednou pohraji i tímhle způsobem, ale to jí napřed budu muset dát pořádný roubík. Takový, který by ji utišil, abych nepřišel o uši. Jinak se s ní asi tyhle hrátky dělat nedají. Na některé věci úřednice prostě reagovala až příliš silně.

Pak jsem ji odvázal od postele a poručil jí, aby se postavila. O to šlo: Jestli se bude umět pohybovat i s takto roztaženýma nohama. Já jsem ty její roztažené nohy mohl využít jen párkrát za den, ale přemísťovat ji z místa na místo bylo zapotřebí častěji. Kdyby se s tou větví mezi nohama nedokázala pohybovat tak, jak jsem potřeboval, bylo by to nepříjemné.

Naštěstí úřednice byla nejen učenlivá, ale i poměrně šikovná. Dokázala nohy i s větví zvednout do vzduchu, otočit se na posteli a postavit se na roztažené nohy vedle postele. V první chvíli sice málem přepadla dopředu na zem na nos, ale zachytil jsem ji za vlasy a vrátil do svislé polohy dřív, než se naklonila moc. Zvedat ji z podlahy by se mi nechtělo, a že se úřednice sama nedokáže zvednout se země ani bez té větve mezi nohama, to jsem už věděl, a tušil jsem, že teď s tou větví by jí to šlo ještě hůř.

Jen ty ruce svázané teď vpředu jí nepřirozeně plandaly před tělem. Takhle jsem ji nemohl nechat. Takhle nemohla nikam jít. I když jsem sice neměl v úmyslu chodit s ní někam mezi lidi, přesto jsem ji musel trochu upravit, aby vypadala estetičtěji. Zvedl jsem jí tedy paže nad hlavu a ohnul dozadu. Tam jsem jí je pak za zápěstí přivázal ke krku. V první chvíli jsem k tomu chtěl použít provázek, které kolem krku měla, ale pak jsem usoudil, že ho určitě ještě budu potřebovat k lepším účelům, a že bych se ho proto neměl takto zbavovat. Použil jsem tedy tentýž provaz, kterým měla v noci uvázané ruce k pelesti postele. Přetáhl jsem jí ho přes hrdlo a přivázal zpět k zápěstím. Jakmile úřednice ucítila provaz na hrdle, rychle pochopila, že si ho rukama sama napíná. Nic jsem jí nemusel vysvětlovat. Hned sama věděla, co má dělat. Napjala se, krk zaklonila dozadu, hlavu sklonila dopředu, ruce si přitiskla na šíji, zaťala pěsti, vypoulila oči, otevřela ústa a začala zhluboka oddechovat. Na krku a na pažích jí vystoupily napjaté svaly.

Chvilku jsem ji pozoroval, co to s ní udělá, ale nedělo se nic. Snášela to docela dobře, takže bylo všechno v pořádku. Mohl jsem ji tak nechat. Prsa měla teď krásně zvednutá a vypouklá, moc hezky se na to dívalo. Takhle jí budu ty ruce uvazovat častěji, umiňovat jsem si.

Pak jsem jí přikázal jít ke dveřím. Za provázek na krku jsem ji tahat nechtěl, dokud se nepřesvědčím, jak stabilně na těch roztažených nohou stojí.

Úřednice v první chvíli nevěděla, co má dělat. Teprve se seznamovala s tím, co jsem jí s nohama udělal. Zkusila opatrně přenést váhu na jednu nohu a pak škubnout tou druhou kupředu. Podařilo se jí poposunout ji kupředu o pár centimetrů. Na první pokus to nebylo nejhorší. Pro mne to znamenalo, že to půjde, že to úřednice časem zvládne, jen se to bude muset naučit. Podstatné bylo, že já se tím nemusím zabývat a větev mezi nohama jí klidně mohu nechat dál. Třeba už i napořád.

Úřednice postupovala ke dveřím sice pomalu, ale šlo jí to čím dál líp. Nemusel jsem se nijak omezovat ve vydávání takových rozkazů. Už bylo jasné, že je úřednice může splnit.

Úřednice prošla dveřmi a bylo před ní schodiště. Tušil jsem, že tam ji asi nemohu nechat jen tak bez pomoci. Opět jsem ji tedy chytil za vlasy připraven jí zajistit, že padne na zadek, pokud ztratí rovnováhu, a že se nezřítí se schodů na nos. To jí muselo stačit. Rozhodně se mi nechtělo ji někam tahat nebo jakkoliv jinak jí pomáhat. To si rozhodně taková úřednice nezasluhuje. Ona mi také nijak nepomohla, když jsem to tenkrát na úřadě potřeboval. Vlastně ani zajišťovat bych ji nemusel, ona mně tenkrát také nic nezajistila. Teď to ale nebyla úřednice, ale moje hračka, a já jsem si tu hračku nechtěl rozbít. Nic jiného než zajištění proti rozbití (čumáku) jsem jí ale poskytnout nehodlal.

Úřednice správně pochopila, že si s těmi schody musí nějak poradit sama. Na nějaké rozmýšlení jsem jí ale čas nenechal. Prostě jsem ji za vlasy postrčil kupředu, takže se naklonila nad schody a musela vykročit do prázdna. Pořádným cuknutím celým tělem se jí podařilo seskočit jednou nohou o schod níž. Neobešlo se to bez zděšeného výkřiku. Asi to byl krkolomnější kousek, než úřednice čekala. Udržel jsem ji ale za vlasy ve vzpřímené poloze, a možná i proto pak už byla úřednice odvážnější. Zdolání dalších schodů jí pak už šlo podstatně lépe. Sestupovala dolů schod za schodem poslušně přesně tak, jak jsem ji za vlasy řídil.

Sestoupili jsme do přízemí. Podle ranního rozvrhu teď měl následovat výprask a po něm snídaně pro úřednici. Úřednice ale postupovala s roztaženýma nohama tak pomalu, že se mi najednou nechtělo vyvádět ji ven a po výprasku ji zase vodit nazpět. Dopoledne už dost pokročilo, tak jsem se rozhodl dopřát úřednici změnu pořadí. Povinný výprask dostane až po snídani.

Zavedl jsem ji tedy do jídelny, kde zůstaly na stole zbytky po mé snídani. To jí muselo stačit. Neměl jsem chuť chystat jí něco extra. Nechal jsem ji tedy, ať si se stolu sezobe, co tam zbylo po mně.

Ten den mne nějak nebavilo ji krmit. Úřednice sice chvíli čekala, co jí dám, co jí strčím do úst, ale pak pochopila, že tentokrát se bude muset o sebe postarat sama. Byl jsem i docela zvědavý, jak to udělá. Úřednice ovšem správně tušila, že nějak to udělat musí, jinak zůstane o hladu a to jídlo, které na stole před sebou viděla, skončí v odpadcích.

Naklonila se nad stolem a pokusila se popadnout jeden kousek do zubů. Na první pokus se jí to nepodařilo. Měla co dělat, aby se udržela na nohou a nerozbila si nos o stůl. Na druhý pokus jí cvakly zuby vedle, ale napotřetí už se vítězně vztyčila s kusem rohlíku v zubech jako když si pes nese kost. Až do té chvíle vypadala nad stolem spíš jako zobající slepice. I ty nepodařené pokusy k tomu patřily: Prý i slepice se musí učit zobat a občas se tím svým zobákem netrefí. V tom tedy byla podoba dokonalá.

Ani teď ale úřednice neměla vyhráno. Držela sice v zubech kus rohlíku, ale nevěděla, co s ním. Spolknout ho vcelku nemohla ani kdyby to šlo, protože ho měla v ústech napříč. Potřebovala by si ho v zubech otočit jako ledňáček ulovenou rybu. Ptáci to ovšem zobákem umějí, úřednice to neuměla. Škubání svázanýma rukama jí nepomohlo.

Nakonec rohlík překousla, čímž jí třetina zůstala v ústech a zbylé dvě třetiny po stranách jí upadly na zem. Chvíli na ně nerozhodně hleděla jakoby se rozmýšlela, jestli je nemá sesbírat, ale pak se zase obrátila ke zbytkům na stole.

Stávala se z ní už docela zkušená slepice. Zobala kousky se stolu promyšleně. Věděla už, jak a za který konec každý kousek do zubů uchopit, aby jej mohla překousnout a zbytky aby jí od úst padaly zpět na stůl a ne na zem, a aby jí v ústech zůstal jen tak velký kousek, jaký se dá jazykem ovládnout a zpracovat a potom rozžvýkat a spolknout. Nějakou dobu jí to sice trvalo, než na to všechno přišla a naučila se to, ale zato pak jí to šlo už přímo mistrovsky.

Nemusím snad ani připomínat, jaká zajímavá podívaná to byla. I když to trvalo dlouho, rozhodně to nebyl ztracený čas. Už dlouho jsem se nebavil tak dobře jako když se z téhle úřednice stávala mistrovská slepice.

Pak už na stole nezbývalo nic. Úřednice sezobala všechno do posledního drobečku. Asi opravdu měla hlad. Pak se na roztažených nohou pracně otočila, s temnou ranou padla na kolena, na podlaze se předklonila a začala vyzobávat i ty zbytky, které jí na začátku vypadly z úst na zem. Teď z ní byla už naprosto dokonalá slepice.

Pak jsem zatáhl za provázek od jejího krku, úřednice se zakuckala, napjala krk, ale především se postavila na nohy, jak jsem potřeboval. Pak ale zašmátrala rukama za šíjí, nahmatala provázek a pevně ho uchopila. To nebylo dobré. Tohle se mi nehodilo do krámu. Ukázalo se, že ruce svázané za zády také mají svoje výhody. Takhle mi provázek na hrdle vyřadit z funkce, to by mi rukama za zády nemohla udělat. Ovšem tahat se s ní o něj, to se mi nechtělo.

Přidržel jsem si ji tedy za vlasy a vyvedl ji z domu. Do kůlny už se mi ale s ní nechtělo. Napadlo mne, abych vyzkoušel zase něco jiného. Zavedl jsem ji tedy ke stromům, kde byla uvázaná včera, a tam jsem ji uvázal za ruce nad hlavou k jedné silnější větvi. Opět jsem jí pěkně vypnul tělo, aby musela stát na špičkách a s hezky narovnanou páteří se vytahovat do výšky.

Neodolal jsem pohledu na její pěkně vypouklá prsa na vystupujícím hrudníku, a musel jsem si s nimi pohrát. Vzal jsem je do dlaní, potěžkal, zformoval do trochu jiného tvaru, pohrál jsem si s bradavkami, rozmáčkl je mezi prsty, až úřednice zaúpěla. Prohnětl jsem úřednici prsy až na žebra, prohmatal do hloubky, za bradavky jsem jí je roztáhl do šířky, promačkal jako kus plastelíny.

Bylo to zajímavé, bylo to nepopsatelný zážitek. Pořád ještě jsem měl takový zvláštní pocit z tak nezvyklého zacházení s tělem cizí ženy. Pocit, jako kdybych dělal nco zakázaného. Občas jsem si musel v duchu připomenout, že vůči úřednici není zakázáno nic. Žádné jiné ženě bych něco takového nemohl dělat, ale úřednice byla něco jiného. Ta musela vydržet všechno, a také všechno pro ni bylo málo. Zasloužila by mnohem víc.

Pak jsem si připomněl, že ještě nedostala svůj povinný ranní výprask. Přinesl jsem si tedy z kumbálu hadici. Tentokrát trochu delší, protože jsem si chtěl zkusit zase něco jiného. Vždycky se mi líbila práce s dlouhým bičem. Nikdy jsem ale neměl příležitost si ji vyzkoušet. Teď se mi ta příležitost nabízela. Možná by se tady i dalo najít něco, z čeho by se dal pravý dlouhý bič vyrobit, ale tím bych mohl úřednici třeba i poranit, a to jsem nechtěl. Měl jsem ji tady přece pro zábavu a ne pro nějaké ošetřování, a se zraněnou úřednicí už by taková zábava nebyla. Musel jsem si úřednici šetřit, aby mi dlouho vydržela. Zkusil jsem tedy dlouhý bič nahradit dlouhou hadicí, o které jsem už věděl, že ta úřednici neublíží.

Postavil jsem se kousek od vyšponovaného těla úřednice, rozpřáhl se a švihl hadicí vodorovně kolem sebe. Zásah se podařil hned na první pokus. Hadice se s mlasknutím ovinula úřednici kolem těla a úřednice zaječela jakoby ji na nože brali. Tak šíleně, až z korun stromů vyletělo několik ptáků.

Tak tohle byl určitý nedostatek jinak dokonalého úspěchu. Úřednice reagovala správně, ale plašit ptáky jsem nechtěl. Bylo nutno úřednici napřed utišit. Vracet se ale pro to dřevo, které jsem jí obvykle strkal do úst, se mi teď jednak nechtělo, a pak už jsem také ze zkušenosti věděl, že to dřevo je sice dobré na přežvykování a na slintání, ale úředničiny zvukové projevy moc neutlumí. Bylo tedy nutné vyzkoušet něco lepšího. Vytrhl jsem hrst trávy i s klasy, nebo co to na ní rostlo, zmačkal ji do koule a pak jsem úřednici stiskl nos, aby musela otevřít ústa.

"Vyplázni jazyk!" poručil jsem jí pak ještě, a když poslechla, zastrčil jsem jí tu kouli z trávy do úst. Chytil jsem ji za vyplazený jazyk, aby nemohla skousnout zuby, a prstem jsem jí zastrčil chomáč trávy hlouběji do úst, až tam, kde se jí v hloubce udělalo volné místo po vyplazeném jazyku. Úřednice na mne krásně vytřeštila oči a docela přičinlivě se zazmítala, až jí prsa nadskočila a zavlála kolem těla. Ovšem ten zvuk, který při tom vydala, byl ze všeho nejkrásnější. Byl naprosto nepopsatelný. Ovšem nic jiného z úřednice vyletět nemohlo, chomáč trávy v ústech by jí cokoliv jiného zadržel uvnitř. Úřednice byla ovšem uvázaná dost natěsno, takže se nemohla skoro ani pohnout, a proto to její zmítání bylo spíš příjemné a pěkné, než aby mi působilo nějaké potíže.

Pustil jsem jí jazyk a přihlížel, jak s tím trsem trávy zápasí. Napínala břicho, lomcovala přivázanými pažemi, vydávala nějaké tlumené zvuky, oči jí lezly z důlků, usilovně naprázdno polykala, ale jinak se nedělo nic. Trs trávy jí zůstával v ústech zastrčený stále stejně. Přebytečná sláma a osiny jí trčely z úst ven a visely dolů jako přežrané přežvykující krávě. Všiml jsem si, že nějak nemůže vyplazený jazyk zatáhnout zpět do úst. Jakoby se jí tam už nemohl vejít. Bylo to dobré, ale přece jenom - musel jsem si ji trošku pojistit, kdyby tu trávu časem dokázala vyplivnout.

Pod stromy byla místa, která úřednice asi moc pečlivě nevysekávala, takže tam rostla i trochu vyšší lebeda. Jednu takovou vytáhlejší rostlinu jsem tedy vytrhl, listy otrhal a samotným stonkem jsem úřednici převázal ústa nad stále ještě polovyplazeným jazykem.

Teď už byla úřednice dokonale připravená na výprask. Švihl jsem hadicí, ta se krásně obtočila úřednici kolem hrudi, úřednice sebou prudce trhla a prohnula se do oblouku tak, že málem ztratila kontakt se zemí a zůstala viset jen za ruce. Vydala ale jen tlumené zaskučení. Tentokrát se žádní ptáci nevyplašili.

Tak to bylo správné. Chomáč trávy fungoval naprosto dokonale. Mohl jsem se klidně věnovat výprasku. Tentokrát to bylo ekologicky nezávadné.

Byla to krása. S delší hadicí jsem měl mnohem větší rozmach, hadice dopadala na úředničino tělo mnohem zvučněji a ovíjela se kolem něj mnohem více. To se tam v té kůlně tak dobře dělat nedalo, tam na to nebylo dost místa. Dlouhý bič i dlouhá hadice prostě potřebují volný prostor. Pak je to přímo radost takové krásné pružné tělo takhle vyplácet. A když je to ještě ke všemu úřednice, tak tím větší radost to je. Dokonce jsem mohl úřednici i do určité míry obcházet a uštědřovat jí rány ze všech stran.

Úřednice se všemožně pokoušela svištící hadici uhýbat, i když musela rychle poznat, že nemá šanci. Byla uvázaná tak, že měla hadici vystavené celé tělo a nic s tím nenadělala. Přesto se prohýbala na všechny strany jako luk podle toho, z které strany očekávala další ránu. Dokonce zvedla nohy se země, zůstala viset jen za ruce a nohama se snad pokoušela nějak odrážet letící hadici, nebo o co se to pokoušela - já ani nevím. To se nedalo poznat, a stejně by si celé tělo jen nohama chránit nemohla. Když zvedla nohy k tělu, dostala ránu do zad, anebo třeba i do těch nohou. Zdálo se mi, že taková pořádná rána do nohou s ní zacloumá skoro stejně jako rána kamkoliv jinam na tělo. Mohlo mi tedy být vcelku jedno, jestli se úřednice pokouší bránit nebo ne.

Tak docela jedno mi to ale nebylo. Strefovat se do rovně stojícího, vypjatého úředničina těla bylo mnohem estetičtější než do těla, které se houpe na větvi a všelijak šermuje nohama kolem sebe. Jistě, měla mezi nohama rozpěrku, která jí hodně omezovala pohyb nohou, ale přesto to nevypadalo pěkně. Příště jí budu muset vyšponovat tělo důkladněji, umiňoval jsem si. Úřednice potřebovala kvalitní výprask za to všechno, co mně i všem ostatním kdovíjak dlouho dělala. Úředník totiž může rozhodovat jak se mu zlíbí, a žádné následky svých rozhodnutí nenese. Já jediný to teď mohl změnit, aspoň u téhle úřednice. Teď poprvé v životě tahle úřednice nese nějaké následky svých rozhodnutí, kterými lidem ubližovala. Nejspíš ale i naposled, uvědomoval jsem si, ale tím důkladněji to musí pocítit, aby jí to vystačilo na celý zbytek života.

Na úředničině těle úspěšně přibývalo vodorovných červených pruhů po hadici. Úřednice už nápadně připomínala červenobílou zebru. Radost pohledět. Říká se, že v nejlepším se má přestat. Především už jsem se ale trochu zapotil. Přece jenom už se blížilo poledne a sílilo vedro. Nenapadlo mne, že práce s dlouhým bičem může být tak namáhavá. Poskytl jsem tedy úřednici ještě pár přátelských ran na rozloučenou a šel se osvěžit do bazénu. To bylo blahodárné zařízení. To udělala úřednice moc dobře, že mi ho tady připravila. Bez tohohle osvěžení by ty výprasky nemohly být ani zdaleka tak důkladné.

Vykoupal jsem se, zaplaval si, ochladil se a připadal jsem si jako znovuzrozený. Tam bylo tak krásně! Moc dobře to místo úřednice vybrala. Bylo pro mne jako stvořené. Není nad to zkrotit si takovou šikovnou úřednici. A když má ještě navíc její tělo k libovolnému použití - co víc můžu ještě k životu potřebovat?

Vrátil jsem se zase pod stromy užívat si dál s úřednicí. Ta ale nepociťovala takovou radost ze života jako já. Stála pod stromem, nebo lépe popsáno visela na větvi poněkud uvadle. Svěšená hlava, mokrá zpěněná tráva visící z úst jako větve smuteční vrby, podkleslá kolena, dokonce i prsa měla svěšená víc, než bylo u ní obvyklé. Už se nesnažila stavět se na špičky. Tím výpraskem se jí asi nějak prodloužilo tělo. Když se naklepe řízek, tak se tím poněkud zvětší. Jen mne nenapadlo, že takovým naklepáním se také úřednici může prodloužit tělo. Zajímavé. Takže teď už úřednice dosáhla na zem i patami. Ani na patách ale nepochybně nestála plnou vahou. Bylo poznat, že je úplně uvolněná a visí jen za ruce. Pouta na zápěstích měla svou vahou silně utažená, ruce nad nimi zmodralé a ztmavlé. V první chvíli jsem měl nutkání ji odvázat, aby se těm jejím rukám něco nestalo, ale pak jsem si spočítal, že jsem si v bazénu neužíval zase tak moc dlouho. Hodina to rozhodně nebyla, takže úřednice tady ještě nevisí tak dlouho, aby jí to mohlo nějak uškodit. Kromě toho se mohla docela dobře postavit na nohy a rukám tak ulevit. Kromě toho jsem jí to mohl přikázat, a to by bylo mnohem jednodušší než ji odvazovat.

Nakonec jsem tedy usoudil, že se jí nic špatného neděje a že si s ní mohu zašpásovat zcela podle své chuti a s naprosto klidným svědomím.

Ta její svěšená ňadra se mi nějak nelíbila. Vzal jsem je do rukou a promnul v prstech. Připadala mi nějaká splasklá. To už ovšem úřednice nebyla tak uvolněná. Okamžitě obživla, zvedla hlavu a celá se napjala, když jsem jí sáhl na prsa. To bylo ovšem také vše, co mohla udělat. S jejími prsy jsem mohl zacházet jak se mi zachtělo, a ona mi v tom nemohla nijak zabránit.

Trošku jsem jí ty prsa propleskal. V případě hlavy by se tomu říkalo "pohlavky", ale v případě prsou by se to nazvalo jak? - To je nakonec jedno. Podstatné je, že to krásně pleskalo, prsa úřednici poletovala kolem těla jako dva kusy hadru, úřednice se nádherně zmítala a vůbec nic jí to nebylo platné. Také vydávala jakési hučivé a bublavé zvuky a vyprskávala z vyplněných úst chomáče bílé pěny.

Prsa jí krásně zrůžověla, a červenobílé pruhování, které na nich po výprasku měla, se jí zase zvýraznilo. Dokonce jsem měl pocit, že už ta prsa nejsou tak hadrovitá jako ze začátku. Propleskání jim docela určitě náramně prospělo, ať už se na to úřednice tvářila jakkoliv. Přemýšlel jsem, čím bych jí je asi tak mohl vylepšit dál.

Přinesl jsem si pár dalších kousků nějakého špagátu, podebral jsem jí levé ňadro, natáhnul jí ho dopředu a u těla jsem jí ho omotal provazem jako když jsem jí včera večer přivazoval kotníky nohou k pelesti postele. Provaz jsem jí utáhl o hodně víc než včera na kotníku, a hned jsem měl pocit, že se jí prs začal viditelně zvětšovat. Přesně toho jsem chtěl dosáhnout. Zřejmě jsem vystihl tu správnou sílu utažení, takže jsem jí zavázal prs na uzel, pěkně s mašličkou jako dáreček, a pak už jsem se jen díval, co jí to s prsem udělá.

Opravdu se jí znatelně zvětšoval. Také ztmavnul, zfialověl, pod kůží na něm vystoupilo pár naběhlých žil, kůže na něm se napjala a napjetím i trochu zaleskla, a hlavně bradavka na něm se zvětšila a vztyčila, jakoby se vysunula z prsu ven jako podvozek letadla před přistáním. Prs už teď vůbec nevypadal svěšeně. Naopak se pěkně elegantně zaoblil, zakulatil, získal právě takový tvar, jaký je k vidění jen u nejlepších modelek v časopisech. Úřednice se svým vyděšeným výrazem v obličeji snad ani netušila, jak touhle mojí úpravou zkrásněla.

K naprosté dokonalosti jí už chyběla jedině souměrnost. Jeden prs nafouklý a vztyčený, a druhý splasklý a svěšený - to nebylo to pravé. Takhle jsem úřednici přece nemohl nechat. Vyzdobil jsem jí tedy i ten pravý prs pěknou slušivou mašličkou nad dobře utaženým uzlem. I tenhle druhý prs jí rychle ožil a začal se jí hrdě nadouvat. Pěkně tmavnul a zvětšovaly se na něm naběhlé žíly, a zakrátko dosáhl stejné velikosti a tvaru jako ten levý. Jen ty naběhlé žíly na obou prsech neměla úřednice stejné. Větvily se jí na každém prsu trochu jinak, navíc na pravém prsu jich měla trochu víc, ale na levém je zase měla o trochu vystouplejší. Úplné souměrnosti jejích prsů se mi tedy nepodařilo dosáhnout, ale s tím už jsem nic nenadělal. Nikdo prostě nemůže být naprosto dokonalý.

Co ale teď bylo na úřednici naprosto dokonalé, byly její bradavky. Zvětšené, vztyčené, krásně vypjaté, jakoby přímo toužily po mých rukách, jakoby se k nim přímo natahovaly nedočkavostí. Nemohl jsem je nechat čekat. Úřednice sice sebou citelně škubla a zacukala sebou, když jsem jí bradavky vzal do prstů, ale to bylo dobře. Mám rád, když ženské tělo nějak reaguje, když se ho dotknu. Čím bouřlivěji reaguje, tím je půvabnější. V tomhle ovšem byla úřednice perfektní. Co ta mi někdy předváděla, to bylo přímo rajské. A právě na bradavky byla nejcitlivější. I teď se začala přede mnou kroutit s vervou revuální tanečnice. Přesně tak jsem si to představoval. Pohraji si s jejími bradavkami, a úřednice mi k tomu ještě předvede nějakou svou novou taneční kreaci.

Jestli si úřednice myslela, že si tím svíjením se bradavky zachrání a vytrhne mi je z prstů, dost se mýlila. Stiskl jsem jí je pevněji, aby mi z prstů nevyklouzly. Úřednice začala přede mnou tančit ještě nadšeněji, a navíc začala vydávat přes trávu v ústech i nějaké zvuky. Jen nebyly moc do rytmu. I tak to ale byl dost pěkný zážitek, co mi tím připravila.

Bradavky ovšem teď měla na naběhlých prsou překrásně tuhé a nepoddajné. Krásně jsem cítil mezi prsty jejich plastický odpor, když jsem je mačkal. Moc pěkně se s nimi zacházelo, a co při tom úřednice vyváděla, bylo ještě pěknější. Vlastně si už ani nevzpomínám, na co úřednice reagovala lépe, jestli na mačkání bradavek nebo na jejich natahování do délky. Jen zamačkávání bradavek do prsu ji ponechávalo až nepříjemně klidnou, a ohýbání vystouplých bradavek do stran ji povzbuzovalo jen nepatrně. Potřebovala prostě jen bradavku pořádně stisknout a zakroutit, to na ni mělo ten nejlepší vliv. Zřejmě si potrpěla jen na silné zážitky.

Úředničiny prsy také zajímavě měnily barvu podle toho, co jsem s nimi dělal. Když jsem ten nafouklý kulatý prs stiskl v dlani a pak pustil, zůstal na něm zřetelný světlý otisk mé ruky a prstů. Pravda, po vteřině se zase ztratil, rychle se zase přebarvil na temněfialovou barvu svého okolí, ale tu první vteřinu vypadal velice zajímavě. Bylo prostě potřeba rychle ty otisky obnovovat, mačkat úřednici prsy pravidelně v několikavteřinových intervalech.

Ani nevím, kdy se mi ten můj krasavec postavil. Najednou jsem si všiml, že mi stojí jako kůl v plotě a také se dožaduje svých práv.

Nemám nic proti tomu. Rád dopřeji každému, po čem touží. Když můj krasavec chtěl na návštěvu do úřednice, budiž mu přáno. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

Potíž byla jen v tom, že úřednice byla o trochu menší než já, a když teď stála rozkročená s větví mezi kotníky, měla ten svůj vstup do těla trochu nízko. Jistě, mohl jsem ji odvázat a položit si ji do trávy, ale takhle už jsem ji znal. Najednou se mi zachtělo vyzkoušet si ji, jaká bude vestoje. Nechal jsem ji tedy uvázanou za ruce nad hlavou, a přemýšlel jsem, čím bych si ji měl podložit, aby byla v té správné výšce a já mohl do ní proniknout pěkně pohodlně.

Vzpomněl jsem si, že v kumbálu jsem viděl nějaké velké plechovky, nejspíš s nějakým zahradnickým sajrajtem pro rostlinky anebo pro hmyzáky na nich. Teď jsem měl pro ně mnohem lepší použití. Dvě jsem si donesl a přistrčil je úřednici k nohám.

"Vylez na to!" poručil jsem jí, když jsem měl dojem, že sama nepochopila, proč jsem jí to tam postavil.

Sice jsem si nebyl moc jistý, jestli to úřednice dokáže sama těma roztaženýma nohama přivázanýma k větvi jako rozporce, ale úřednice byla šikovnější, než bych do ní řekl. Využila rukou přivázaných nad hlavou poměrně těsně, takže se jimi mohla vzepřít, a po jistém úsilí, ohýbání se a přenášení váhy se jí podařilo jednu nohu zvednout a přesunout nad plechovku. Trošku s obavami jsem očekával, co z té plechovky zbude a co z ní vytryskne, až na ni úřednice plnou vahou došlápne, ale nestalo se nic. Plechovka vydržela. Úřednice asi nebyla tak těžká. Však já dobře vím, proč mám rád štíhlé ženy. A úřednice se projevila jako lehká žena.

Druhou nohou na druhou plechovku už úřednice vystoupila docela snadno. Už to uměla, už věděla, jak na to. Co následovalo potom, to jsem zase uměl já. Sáhl jsem úřednici mezi nohy a zjistil, že úřednice už asi ví, co bude následovat, a že už se na to snaží připravit. Nechtělo se mi čekat, až bude připravená úplně, a napíchl jsem si ji tak, jak byla. Z výrazu jejího obličeje a z pohybů jejího těla jsem sice poznal, že to asi neprožívá tak, jako já, ale to už byl její problém. Pokud z toho chce také něco mít, tak se holt musí snažit trochu víc.

Mně se to takhle líbilo víc. Ten můj krasavec má rád, když něco cítí při pronikání do útrob ženského těla, a když je to tělo dokonale připravené, obvykle se bez znatelného odporu poddává, takže toho moc cítit není. Protlačovat se do vchodu, který ještě není tak moc otevřený, je mnohem rajcovnější. Není nad to, když si člověk může napíchnout ženskou kdykoliv se mu zachce a bez ohledu na to, jestli ona na to má náladu nebo ne.

Ukázalo se ale, že plechovky jsou příliš vysoké. Na dorážení až tělo na tělo byla úřednice nepříjemně vysoko. Musel jsem vystupovat až na špičky, abych přirazil až do ní. Pak mne ale napadlo lepší řešení. Chytil jsem úřednici za bradavky tak, jak jsem to měl už vyzkoušené, a stáhl si ji o ten kousek dolů. Úřednice se sice nesouhlasně a bolestně zašklebila, ale pod trávou rostoucí jí z úst to nebylo tak moc vidět, a kromě toho na tom nezáleželo. Já jsem teď mohl do ní přirážet až na tělo, a že ona musela stát na plechovkách jen s pokrčenými koleny, to byl její problém. Však ona to tu chvilku vydrží. Já pro své blaho moc času nepotřebuji, a prodlužovat to jen proto, aby ona z toho také něco měla, jsem rozhodně neměl v úmyslu.

Úřednice už byla krásně ochočená a dělala přesně to, co jsem potřeboval. Cítil jsem, jak se to uvnitř v jejím těle rozkošně rytmicky svírá, jak se úřednice snaží, abych s ní byl spokojen.

Není nad to, když se člověk nemusí starat o to, aby se to líbilo i jeho partnerce. Bylo to tak trochu jako při masturbaci, kterou si může člověk udělat kdykoliv se mu zachce, jakým způsobem se mu zachce a jak dlouho se mu zachce, a nemusí přitom brát ohledy na nikoho, protože u toho nikdo jiný není. Bylo to ovšem něco docela jiného. Ženské tělo je prostě nenahraditelné, to se vůbec nedá srovnávat. Na úřednici ale není třeba brát žádné ohledy, takže to bylo jako kdyby u toho nikdo jiný nebyl. Mohl jsem si ji napíchnout kdykoliv se mi zachtělo, jakým způsobem se mi zachtělo a na jak dlouho se mi zachtělo, a přitom to bylo opravdické pohybující se živé ženské tělo, navíc báječně spolupracující tak, jak jsem si to mohl přát v těch nejfantastičtějších snech.

Udělal jsem se přesně tak, jak jsem si přál, jak mi to nejlíp vyhovovalo. Bez starostí, co na to nějaká ženská řekne, a co se stane potom. Bylo to naprosto ideální. Takhle nějak bych si to představoval vždycky. Takhle nějak snad musí vypadat ráj, alespoň podle mohamedánských představ.

Užil jsem si to jak náleží, vystříkal jsem úřednici tělo zevnitř jak se sluší a patří, a pak jsem se rozložil před ní do trávy pěkně doširoka dodaleka a blaženě si užíval tu nádhernou pohodu, kterou mi úřednice v tomhle svém letohrádku i ve svém těle poskytovala. I s pohodlným výhledem na to své tělo, napnuté a uvázané a o to půvabnější.

Když jsem se té krásy nabažil, dopřál jsem si další fajnovou koupel v bazénu a další příjemné vyhřátí na sluníčku. Opravdu mi nenapadalo nic dalšího, co by mi tam ještě scházelo. Takhle ideální život bych si dovedl představit na věčné časy.

Úřednice měla už prsa temně zmodralá a nafouklá do tvaru dvou téměř dokonalých koulí, které vypadaly jakoby k jejímu tělu ani nepatřily. Se skloněnou hlavou na ně hleděla a tvářila se poněkud vyděšeně. Asi se jí na nich něco nelíbilo.

Měl jsem dobrou náladu, bylo mi báječně, a tak jsem se rozhodl udělat něco i pro úřednici. Vlastně jsem ani neměl představu, jak dlouho by to mohla úřednice vydržet, a nestál jsem o to, aby se jí s prsy něco stalo. S čím bych si pak hrál, kdyby neměla prsa v pořádku? Přitom ona sama neměla naprosto žádnou možnost jak si prsa zachránit. Byla závislá jen na mně a na mém rozhodnutí. Tak jsem se zvedl a prsa jsem jí rozvázal.

Prsa jí okamžitě splaskla a začala se zmenšovat. Každé to ňadro jsem při rozvazování držel v ruce, jednak proto, aby při tom mělo tu správnou polohu, ale samozřejmě především proto, abych z toho také něco měl, a tak jsem velice dobře cítil, jak mi to ňadro vždycky po rozvázání v ruce změklo a zplihlo. Temně modrá barva se z uvolněného ňadra začala úřednici šířit po hrudníku do okolí a rychle bledla. Pevná kulatá ňadra se jí svěsila tak, jak je obvykle mívala, a během jediné minuty měly už zase normální barvu, velikost i tvar. Jen červené pruhy plasticky vytlačené do kůže po jejich obvodu připomínaly, co se s nimi před chvilkou dělo.

Pak jsem ještě úřednici zkontroloval ruce. Dokud stála na zemi a musela se stavět na špičky, svou vahou si sama utahovala pouta na zápěstích, kterými měla ruce nahoře přivázané, a ruce jí fialověly a otékaly stejně jako prsa. Teď, když jsem ji nechal stát na plechovkách, takže už neměla tělo tak vypjaté jako ze začátku, mohla natahovat paže výš a uvolňovat si tak pouta natolik, že už jí nesvírala zápěstí takovou silou a její ruce už měly téměř normální barvu i vzhled. Úřednice se už naučila sama se starat o své ruce tak, aby se jim nic nestalo. Navíc teď dosáhla svázanýma rukama na jednu nižší větev a pevně se jí oběma rukama chytila, takže teď měla provaz od zápěstí docela volný, rozhodně jí nijak nevadil.

To byla rozhodně chyba. Úřednice si musela neustále uvědomovat, že je spoutaná. Musela neustále cítit, že ji pouta omezují při každém pohybu. Proto jsem jí provazy od zápěstí trochu zkrátil a přitáhl, aby se jí na zápěstích napjaly a úřednice je cítila lépe. Neutahoval jsem jí je ale, aby jí neomezovaly krevní oběh, abych jí je nemusel po nějaké době zase uvolňovat. Nechtělo se mi úřednici pořád hlídat, aby se jí něco nestalo. Teď je měla úřednice napjaté tak akorát, aby jí přilehla těsně na kůži, aby je dobře cítila, ale aby jí zápěstí nijak netísnila. Mohl jsem ji tedy nechat stát pod stromem přivázanou dál.

Pak jsem si všiml, že má provazy, kterými měla kotníky přivázané k rozporce, nějak podezřele napnuté. Vypadalo to, že tu rozporku zneužívá nedovoleným způsobem. Už dřív mne napadlo, že když stojí s takhle roztaženýma nohama na dvou vysokých vratkých plechovkách, že se pod ní musí ty pechovky převrátit. Nestalo se ale tak. Teď tedy jsem na to přišel. Úřednice se opírala kotníky o ta napjatá pouta, kterými měla nohy přivázané k rozporce, takže stála na plechovkách stejně jistě jako kdyby měla nohy i plechovky těsně u sebe.

Takovéto úlevy si ale nesměla dovolovat. To si nezasluhovala. Odvázal jsem jí tedy rozporku a nechal jí nohy volné. Bez opory. Projevilo se to okamžitě. Uvolněné nohy se úřednici trošku rozjely do stran a jedna plechovka se tím málem převrátila. Úřednice zakolísala, ale rychle pochopila, co jí hrozí. Kdyby se pod ní třeba jen jedna plechovka převrátila, ona by ztratila oporu pod nohama a zůstala by viset jen za ruce, protože teď se zkrácenými pouty na rukou už by nohama na zem nedosáhla. Napjala tedy nohy, aby se jí na plechovkách neroztahovaly do stran a plechovky pod nimi zůstaly stát tak jako doposud. Na stehnech se jí krásně vyrýsovaly napjaté svaly. Zejména kolem té její díry vypadaly nejpůvabněji, jak se odtud rozbíhaly do stran jako nějaké paprsky. Až mne to překvapilo, jak zajímavě teď úřednice vypadala. Musel jsem se chvíli dívat na tu krásu, kterou se mi podařilo z úřednice vymodelovat.

Takhle totiž její tělo vypadalo nejlákavěji. Takhle jsem totiž měl nejpohodlnější přístup ke všem jeho částem. Ženské tělo je skutečně nejkrásnější, když je tak pěkně napjaté, pevné a doširoka roztažené do velkého X. Tak je to nejlepší. Takhle jsem si mohl úřednici nejlépe osahat, seznámit se nejdůkladněji se vším, co na těle měla. Ty nejdůležitější části, tedy její prsa a do určité míry i vnitřek jejího těla, jsem už znal. Teď jsem měl nejlepší příležitost poznat i všechno ostatní.

Sáhl jsem si na její tvrdě napjatá stehna. Chtěl jsem se nejen očima přesvědčit, jak moc se musí úřednice namáhat, aby se udržela na plechovkách a aby se plechovky pod ní nepřevrátily. Ohmatal jsem si její pevné široké boky, přejel rukama na zúžený měkčí pas a dále vzhůru na opět se rozšiřující hrudník, kde se daly poměrně snadno nahmatat úředničina žebra. Na pohled sice vidět nebyly, ale na pohmat se v úředničině těle najít daly. Úředničina prsa jsem jen objel rukama po obvodu, protože ty jsem úřednici promačkal už mnohokrát. Ty mne už ničím překvapit nemohly. Pokračoval jsem rukama po jejích žebrech dál až do podpažní jamky.

To už se úřednice dost kroutila a vydávala přes chomáč trávy v ústech nepopsatelné zvuky. Tohle ohmatávání žeber mělo na ni velkolepý účinek. Přejel jsem jí prsty po žebrech ještě jednou dolů a zase nahoru, a výsledek se rychle dostavil: úřednice se začala v mých rukou tak divoce zmítat, že málem spadla z těch plechovek, co měla pod nohama. Přitom jsem jí vůbec nic nedělal, jen jsem jí lehce prsty ohmatával žebra.

Úřednice vyváděla stále víc a víc. Až jsem skoro zalitoval, že jsem jí ty plechovky pod nohy strčil. Kdyby stála na zemi, měla by tělo mnohem líp vyšponované a neměla by tolik možností k pohybu. Mohl bych jí sice ty plechovky zpod nohou vykopnout, ale to její zmítání se bylo nakonec docela zajímavé, takže jsem jí ho dopřál nadále. Hlavně jsem ale předpokládal, že pokud úřednice bude i nadále takhle rozdivočená, dříve nebo později si ty plechovky pod nohama sama převrátí a spadne z nich, a to ji pak uklidní. Jen bylo potřeba dál ji udržovat v tom rozvášněném stavu.

Prohrabával jsem se prsty v jejích žebrech jemně a s citem jako harfenista ve strunách svého nástroje, a úřednice běsnila čím dál víc. Začal jsem být zvědavý, co všechno dalšího se jí podaří mi ještě předvést. Jak dlouho to vydrží, a co se stane pak, až už to nebude moci vydržet. Já se mohl takhle přebírat v jejích žebrech jak dlouho se mi zachtělo. Úřednice nemohla mým prstům nikam uniknout. Bavil jsem se tou nečekanou živostí jejího těla jak se patří, a udržoval jí tělo v pohybu lehkým ohmatáváním jejích žeber a zkoušením, na kterých místech a na kterých žebrech je úřednice nejlechtivější.

I ty zvuky, které úřednice přes trávu v ústech vydávala, byly čím dál zajímavější. Úřednice se rozhodně neopakovala, ani ve způsobech kroucení a zmítání se svého těla, ani v druzích těch tlumených zvuků, které při tom vydávala. Pořád bylo co sledovat a co poslouchat.

Úřednice se ale v mých rukou zmítala čím dál víc, že už to začínalo být neúnosné. Už to začínalo být na závadu toho požitku, který jsem z toho měl. Měla prostě tělo příliš volné. Musel jsem jí ho trochu napnout jako strunu na kytaře, aby mi tolik nevlála. Přitáhl jsem jí provaz od zápěstí k větvi tak, aby se musela pěkně natáhnout. Musela i přehmátnout na té větvi, které se rukama držela. Pustit se totiž nechtěla, i když se jí pouta utáhla. Tvrdohlavě se držela větve, za nic na světě nechtěla viset jen za pouta na zápěstích. Nu - nevadilo mi to. Pohled na spoutané pěsti zaťaté do větve, na napjaté šlachy na zápěstích převázaných provazem byl také pěkný. Za ten pohled bylo možné to úřednici dopřát. Když se chce držet, tak ať se tedy drží. Nic tím pokazit nemohla. Jen ať si připomene, že nějaké ruce má a že se s nimi také dá něco dělat. Už dlouho jimi nic dělat nemohla, a ještě hodně dlouho nebude moci jimi něco dělat, tak ať si to užije.

Jak dobře teď měla tělo napnuté, to se poznalo docela snadno. Zlehka jsem ji zašimral na žebrech a v podpaždí, a bylo to jasné. Úřednice to z nějakého důvodu nedokázala vydržet, ale teď už nemohla nikam uhýbat. Sice se pořád ještě mohla trochu kroutit, ale to už mi nebylo na obtíž. Pořád jsem na ni pohodlně dosáhl a mohl jsem jí snadno dělat cokoliv mne napadlo.

Úřednice se v mých rukách přímo svíjela. Cloumala přivázanýma rukama, i na těch plechovkách vystupovala na špičky, zatínala pěsti a pak zase natahovala prsty, chvíli skláněla a chvíli zase zakláněla hlavu, zkoušela přehmatávat rukama na větvi, za níž se držela, jak jen jí to spoutaná a přivázaná zápěstí umožňovala. Dělala všechno možné i nemožné, i takové prostocviky, o kterých mi vůbec nebylo jasné, co mají znamenat a proč je dělá. Jaké zvuky při tom zacpanými ústy vydávala, se snad ani nedá popsat. Křečovitě napínala tělo, takže jsem na jejím trupu cítil její ztvrdlé svaly, ale žebra pod pažemi měla mezi těmi napjatými svaly stále stejně snadno přístupná, takže jsem jí na ně mohl brnkat stále stejně pohodlně jako kdyby nedělala nic.

Pak jsem si všiml, že jí po nohou něco teče. Úřednice se prostě počůrala jako malé děcko. Vlastně jsem to i očekával. Tušil jsem, že k tomu dříve nebo později musí dojít, a čekal jsem, jak dlouho to úřednice v sobě udrží. Pokračoval jsem ale v pohrávání si s jejími žebry dál. Nebyl důvod s touhle zábavou skončit. Mne úřednice neznečistila, a že si počůrala svoje nohy, mi nevadilo. To byl její problém. Byl jsem zvědavý, co z ní vypadne dál.

Úřednice zuřivě přežvykovala trávu v ústech jako zkušená kráva, chvílemi zatínala zuby a vydávala pazvuky stále zajímavější. Celým tělem jí probíhalo prudké škubání, které už ani nevypadalo jako nějaké promyšlené pokusy o obranu. To už vypadalo jako nějaké neuvědomělé přírodní reflexy. Úřednice byla asi na ta svoje žebírka daleko choulostivější než jsem si myslel. Napadlo mne, jestli je možné ulechtat člověka až k smrti. Úřednice by asi byla ideálním objektem na vyzkoušení toho, jestli je to pravda. Tohle se mi ale nechtělo zkoušet. Úřednice byla nejlepší hračkou, jakou jsem kdy v rukou měl. Bylo by škoda o ni přijít. Milostivě jsem tedy dopřál úřednici odpočinek.

Nechal jsem ji stát, už jsem jí nedělal nic, ale úřednice se kroutila a svíjela dál jakoby lechtání pokračovalo. Zatínala zuby a tělo se jí škubalo stejně jako předtím. Trvalo jí hezky dlouho, než se konečně uklidnila a zůstala stát pod stromem nehybně a zničeně. Na počůraných nohou se jí leskly zasychající žluté potůčky. Na plechovkách stála nohama v loužičkách žluté tekutiny.

Nemohl jsem úřednici nechat stát v takovém sajrajtu. Přitáhl jsem si tedy z kumbálu kropicí hadici, napojil na studenou vodu z vodovodu, namířil na úřednici a krátce, na zkoušku, stiskl spoušť. Tušil jsem, jaký šok vyvolá studená voda na sluncem rozpálené kůži, a chtěl jsem, aby si to úřednice užila co nejvíc. To znamenalo neochladit ji zbytečně rychle. Proto jsem jí dopřál jen kratinký výstřik, jako šlehnutí bičem. Pro dosažení toho patřičného pocitu to bude stačit, a přitom ta troška vody se na kůži úřednice rychle ohřeje, takže úřednice bude brzy zase připravena na další dávku.

Proud ledové vody se rozprskl úřednici na prsou. Následky byly ještě lepší, než jsem čekal. Úřednice zavyla zacpanými ústy jako raněná vlčice a divoce sebou zazmítala. Plechovky pod jejíma nohama tak prudký pohyb nevydržely, převrátily se a odkutálely stranou. Úřednice sklesla k zemi a zůstala viset na stromě jen za ruce. Kopala kolem sebe jako umírající kobyla a snažila se dosáhnout nohama na povalené plechovky. Jedna z nich byla daleko mimo dosah jejích nohou, ale na druhou se jí podařilo dosáhnout palcem jedné nohy a přikutálet si ji blíž. Pak na ni dosáhla i druhou nohou a pokusila se ji oběma nohama postavit tak, jak původně byla. Byl na ni nádherný pohled, vypadala jako opice, když se visící za ruce snažila prsty nohou uchopit plechovku a překlopit ji nastojato. Vybavilo se mi, jak důstojně a pohrdavě seděla za úřední přepážkou. Teď to byla opice. Představil jsem si takovouto opici v úřední místnosti, za podacím okénkem, a bylo mi docela fajn.

Úřednice visící za ruce roztahovala kolena a snažila se sevřít plechovku mezi palci nohou, aby ji mohla ve vzduchu otočit dnem nahoru. Když už to vypadalo, že se jí to skoro podaří, pustil jsem jí na tělo další výtrysk ledové vody z hadice. Úřednice zaúpěla a prudce se vzepjala, až plechovka od jejích nohou odletěla na dva metry daleko. Když jsem proud vody zase zastavil, úřednice se uklidnila a začala se zase natahovat nohama po plechovce. Ta už ale teď byla příliš daleko. Už na ni nedosáhla, ač se o to snažila seč jen mohla. Dokonce se zkusila na větvi stromu i rozhoupat, skutečně jako opice v ZOO. Úřední opice. Vůbec teď nepřipomínala arogantní úřednici za přepážkou. Přeměna byla dokonalá. Bylo to ale marné. Tu plechovku prostě odkopla příliš daleko. Měla sice krásně dlouhé nohy, ale ani to teď nestačilo.

Když jsem se pohledu na úřednickou opici nabažil a také když úřednice poněkud ochabla, dopřál jsem jí další dávku ledové vody. Tentokrát prozměnu do obličeje, přímo mezi oči. Proud se jí rozprskl kolem hlavy přesně tak, jak to kreslí autoři komiksů. Úřednice tentokrát nevydala žádný zvuk, zato se ale tak prudce vymrštila celým tělem vzhůru, že se až pustila rukama větve a zůstala viset na stromě jen za pouta na zápěstích. Na zem už nohama nedosáhla, jak jsem ostatně předpokládal už od té doby, kdy jsem jí přitáhl pouta a napjal tělo, když ještě stála na plechovkách. Teď se zmítala jako ryba chycená na udici a vytažená z vody, a přes chomáč trávy v ústech tlumeně kuckala a frkala nosem. Asi se jí ta voda dostala i tam, kam voda určitě nepatří. Chovala se ale až příliš živě, než aby se jí stalo něco vážnějšího. Zpočátku se chvilku natahovala do délky a pokoušela se dosáhnout na zem aspoň špičkami nohou. Pak začala kopat kolem sebe ve zjevné snaze jakýmkoliv způsobem se nadzvednout, aby dosáhla rukama na větev, jíž se předtím pustila. Bylo to poznat podle toho, jak natahovala prsty rukou a hmatala jimi do výšky, kde předpokládala, že by ta větev měla být. Ona to asi nevěděla, ale já ze svého místa viděl, že nemá šanci. Jednak hmatala do prázdna, ale i kdyby mířila správně, nedosáhla by tak vysoko. Když jsem jí předtím přitahoval pouta a napínal tělo, nepřitáhl jsem ji tak vysoko, jak by teď potřebovala. Nechal jsem jí ten provaz od zápěstí ke větvi volnější, takže když se teď pustila, sklesla hlouběji, než kam byla schopná rukama dosáhnout. Navíc se teď na provaze pomalu otáčela, takže hmatala rukama postupně do všech stran kolem sebe, ale nenahmatala nikde nic.

Když pochopila, že ničeho nedosáhne, a zklidnila se, řekl jsem si, že to tak nemohu nechat. Nehybně visící úřednice nebyla nijak zajímavá. Navíc se tak pěkně točila na provaze, že představovala ideální cíl pro důkladnou očistu. Nakonec právě proto jsem ji přece chtěl ostříkat hadicí! připomněl jsem si. Teď tedy dostane tu studenou sprchu naplno!

Pustil jsem vodu a kropil úřednici celé tělo odshora až dolů a zase nazpátek, místečko vedle místečka. Jak se tak úřednice přede mnou na provazu otáčela a nemohla to nijak ovlivnit, nastavovala mi postupně všechny strany svého těla na postříkání. Sice se nádherně zmítala a kroutila, kopala kolem sebe jakoby se snažila proud studené vody zasáhnout nohou, ale proudu vody z hadice nemohla uniknout, a ani si nemohla žádnou část těla zakrýt, ač se o to všemi způsoby snažila. Alespoň já jsem si takto vysvětloval všechny ty její prostocviky, které mi na provaze v proudu vody předváděla. Takové očišťování úřednice od její špíny a hnusu se jí zřejmě vůbec nelíbilo. Úřednická špína a hnus jí asi byly mnohem milejší.

Dokud sebou tak pěkně házela, s chutí jsem ji kropil dál a dál. Rád vidím výsledky své práce, takže když jsem viděl, jak divoce úřednice reaguje na mé kropení, s potěšením jsem pokračoval. Mám rád pružná ženská těla, a úřednice mi teď předváděla opravdu mimořádnou pružnost a pohyblivost svého těla. Byla radost na ni pohledět. Takové prohýbající se a zmítající se tělo pokryté třpytivými kapičkami v proudu zářícího deště - to bylo krásnější než nejslavnější umělecká díla světa. A když jsem si ještě připomněl, že takové perfektní tělo si ta úřednice tak pilně připravovala jenom pro mne, že po mně toužila a schválně si mne sem přivedla, abych si s tím jejím tělem takhle pohrával - to nemělo chybu.

Až když to úřednice vzdala a přestala se snažit, když se nechala kropit odevzdaně a visela bez jediného pohybu, přestalo to být tak zajímavé. Chvíli jsem ještě kropil nehybné, jen se zvolna otáčející tělo, a pak mne to přestalo bavit. Když už na to úřednice přestala reagovat, tak už to nemělo cenu. Kromě toho všechen nežádoucí hnus už byl z úředničina těla určitě smytý, takže nebyl důvod se o úřednici dál starat.

Nechal jsem ji viset a šel si užívat do bazénu. Když mi ho úřednice tak krásně připravila a zařídila, musel jsem toho přece využít! Vždyť si to přece přála, aby se mi tady co nejvíc líbilo a abych si to co nejvíc užíval! Vždyť tohle to všechno tady kolem mne úřednice vybudovala i za moje peníze, o které mne připravila! Vlastně to tady opravdu postavila pro mne, tak proč bych si toho neměl dosyta užívat? A úřednici jsem tam nechal viset proto, aby mne při tom užívání si nevyrušovala svojí odpornou existencí.

Když jsem se dosyta vyplaval v nádherně příjemné vodě bazénu, vrátil jsem se zase k úřednici. Musím si tady přece užívat všeho, co tady úřednice pro mne připravila! A svoje tělo přece taky připravila jenom pro mne! Musím si přece patřičně užívat i toho jejího těla!

Úřednice už se neotáčela. Visela za ruce naprosto nehybně, hlavu skloněnou, ani se nepodívala, když jsem přicházel. Paže nad hlavou měla úplně bílé a hladké, žilky na předloktích jí splaskly a ztratily se, zato ruce nad pouty měla ztemnělé, zfialovělé a nestvůrně naběhlé krví, kterou jí v rukou zadržela utažená pouta. Bylo mi jasné, že už ji nemohu déle nechat viset. Bylo to sice krásné a líbilo by se mi to i nadále, ale úřednice už by to nemusela vydržet.

Nejdřív jsem jí ale svázal nohy. Bylo to mimořádně snadné, protože jí visely bezvládně pěkně obě vedle sebe, takže stačilo jen omotat jí kotníky provazem. Úřednice se nijak nebránila, nohama ani nepohnula a nechala si je svázat tak odevzdaně, že to skoro vypadalo, jakoby to ani nebylo zapotřebí. Já ale mám rád jistotu, a až úřednici odvážu, ona nepochybně časem pookřeje a pak už by nemusela nechávat nohy v tak odevzdané nehybnosti. Nebylo by dobré nechávat jí je volné zbytečně dlouho, a až bude zase plná energie, nemuselo by už být tak jednoduché a pohodlné jí je svazovat tak, jak je to snadné teď.

Pak jsem jí odvázal ruce od stromu. Nechal jsem jí je ale svázané dohromady dál. Nebyl důvod jí je osvobozovat. Úřednice sklesla k zemi. V první chvíli se snad i pokusila zůstat stát na nohou tak, jak dopadla na zem, ale neudržela se na nich a zhroutila se k zemi. Spoutanýma rukama jen utlumila dopad a pak se převalila na zemi na bok a zůstala nehybně ležet v trávě. Vypadalo to, že je úplně vyřízená.

Zato do rukou se jí rychle vracela normální barva. Temně fialový odstín se jí sice s rukou zvolna rozšířil zpod pout na zápěstí i na předloktí, ale rychle blednul. Naběhlé žíly na hřbetech rukou jí rychle splaskly, zato na předloktí jí žíly zase znova mírně vystoupily tak, jak jsem je znal - tak, jak je vždycky měla. Po několika minutách už její ruce i paže měly zase normální vzhled, jako kdyby úřednice nikdy nevisela za spoutaná zápěstí. Pokud budeme pouta na zápěstích považovat za normální součást rukou takové úřednice, pak už měla paže i ruce v naprosto normálním stavu. Mohl jsem jen spokojeně konstatovat, že její tělo je nejen krásné a pružné, ale i patřičně odolné. Dovede se snadno vypořádat se vším, co s ním udělám. To bylo dobré zjištění. To znamenalo, že nemusím na úřednici brát žádné ohledy, přesně tak, jak si to taková úřednice zasluhuje.

Jakmile měla úřednice ruce zase v normálním stavu, začala zvolna ožívat. Roztáhla prsty, pak zaťala pěsti a začala si tak procvičovat spoutané ruce v mezích, které jí svázaná zápěstí umožňovala. Ohýbala ruce nad zápěstím na obě strany, propletla si prsty obou rukou dohromady a zase je rozpletla, vzepřela se rukama o sebe navzájem a napjala tak pouta na zápěstích, a pak je zase uvolnila, pohybovala prsty jednotlivě každým jinak jako kdyby na nich něco počítala. Bylo zajímavé pozorovat, jak se vzpamatovává z toho, co ji postihlo, a co všechno dovede těma rukama dělat i když je má svázané - a co všechno jí není vůbec nic platné, protože ať se snaží sebevíc, ruce jí zůstanou svázané dál. Co všechno by jimi dovedla dělat, kdyby je neměla svázané, jsem se mohl jenom domýšlet, ale nějak jsem netoužil si to vyzkoušet. Dovolit jí, aby mi to předvedla.

Najednou mi to ale částečně předvedla i tak. Jakýmsi nečekaným způsobem překroutila pravou ruku v poutech, pomohla si i přetočením celého těla a dosáhla si rukou do obličeje. Myslel jsem si, že to není možné, když má ruce svázané tak, že je má obrácené hřbety k hlavě. Proto jsem ji nechal ležet na zemi i když měla teď ruce svázané vpředu, tak, jak je musela mít, aby ji bylo možné za ně pověsit na strom. Teď jsem se ale přesvědčil, že tahle úřednice je zručnější, než jsem předpokládal. Podařilo se jí dosáhnout si do úst a vytáhnout si tam odtud chumáč trávy, který tam měla jako roubík.

Tak tohle si tedy nesměla dovolovat. Nesměla si sama ulevovat od ničeho, co s ní udělám. Tedy - ne, že bych nějak toužil hrabat se jí v hubě a vytahovat jí odtud to její hnusné poslintané seno. Samozřejmě že by si ho musela nakonec vytáhnout sama. Ale až na můj rozkaz! Až tehdy, kdy uznám za vhodné já, a ne kdy to napadne ji!

Když už se ale o to pokusila, nechal jsem ji to dokončit. Byla to totiž zajímavá podívaná, jak se snažila prsty ruky, kterou nemohla volně natočit tak, jak by potřebovala, dosáhnout si do úst, uchopit tam ten zpěněný smotek trávy a vydolovat si ho ven. Napoprvé se jí to nepodařilo, ale ani napodruhé nebyla o moc úspěšnější. Podařilo se jí zabořit prst do chumáče mezi zuby, ale ten se jí v ústech přetrhl, takže ho vydolovala jen část. Při dalším pokusu se jí podařilo uchopit zbytek dvěma prsty, ale podařilo se jí vytáhnout zase jen pár stébel. Převalovala se na zemi a snažila se najít nějakou vhodnější polohu paží aby si dosáhla do úst snadněji, viditelně si pomáhala jazykem, přežvykovala čelistmi a lovila si z úst kousky trávy, od nichž se jí z úst natahovaly dlouhé nitě slin. Prskala, snažila se zbytek mokrého sena vyvrhnout, ale držel jí v ústech docela vytrvale. Myslím, že jsem odvedl kvalitní práci, když jsem jí tenhle roubík dával. Ani jsem nečekal, že bude tak obtížné jí ho dostat z úst zase ven. Byl jsem nakonec docela rád, že si to udělala sama a já že jsem si tím nemusel špinit ruce.

Jakmile ale byla hotová a vyprskala poslední rozžvýkané zbytky stébel a listů, vložil jsem se zase do toho já. Bylo jasné, že ruce svázané vpředu úřednici nijak zvlášť neomezují, že je schopná jimi dělat víc, než jsem byl ochoten jí dovolit. Kromě toho jsem nezapomínal, že je to krysa, úřednická krysa, tedy hlodavec, a že by si možná uměla ty pouta na zápěstích přehlodat. Musel jsem jí tu pohyblivost rukou omezit trochu víc. Přinejmenším tak, aby si nedosáhla do úst a hlavně aby si těmi svými krysími hlodáky nedosáhla na pouta. Převrátil jsem ji tedy pěkně na bok, posadil jsem se na ni do kleku a sevřel jí tělo mezi stehny, aby se mi na zemi nepřevracela nějakým nevhodným způsobem, který by se mi nehodil do krámu. Spoutané paže jsem jí ohnul dozadu za hlavu a zápěstí jsem jí zezadu přivázal ke krku tím samým provazem, na kterém předtím visela na stromě a který jí pořád ještě visel od zápěstí. Úřednice už to znala, takže krásně napjala krk, pod kůží a pod provazem jí plasticky vystoupily napjaté svaly. Zkusil jsem si prstem, jak moc jsou pevné a tvrdé, a poznal, že jí můžu provaz klidně utáhnout a ruce k šíji přitáhnout ještě víc a silněji než ráno, protože ona to těmi napjatými svaly snadno udrží. Tentokrát jsem ji nehodlal nijak šetřit, aby si zapamatovala, co si může a co si nikdy nesmí dovolit. Proto jsem také teď nijak nebral v úvahu, že má hrdlo vpředu nějaké citlivější než je u takových ženských zvykem. Jak se dalo čekat, úřednice se také rozkuckala ihned, jakmile jsem jí provaz od rukou k krku důkladněji přitáhl.

Chvíli jsem ji tak nechal naprázdno pokašlávat. Úřednice na zemi zakláněla hlavu, aby ji provaz od rukou netlačil tak silně do hrdla, a jevila snahu stočit se do klubíčka. To jsem jí ale nedovolil, to se mi moc nehodilo k tomu, co jsem s ní chtěl podniknout dál. Proto jsem si ji pod sebou převrátil na záda a posadil se jí na břicho. Úřednice otevřela ústa a vytřeštila na mne oči, ale především pokrčila nohy a opřela se jimi o zem a vytvořila mi tím už naučeným způsobem za zády pohodlné opěradlo. Příjemně jsem se rozvalil na jejím těle, opřel se o její stehna a spokojeně chvíli přihlížel, jak bojuje napjatými krčními svaly s tím provazem, kterým měla přivázané ruce pod hlavou a který se jí táhl napříč přes hrdlo. Napínala se pode mnou, abych ji nerozsedl, a její břicho tak pružilo jako ta nejlepší sedačka. Pořád pokuckávala, provaz na hrdle ji nějak dráždil ke kašli. Břicho se jí pode mnou kvůli tomu kašli dost silně cukalo. To bylo něco nového, tohle jsem ještě při sezení na úřednici nezažil. Musím ale uznat, že to bylo docela zajímavé. Bylo to takové příjemné posílení pocitu, že sedím na perfektním ženském těle plném života. Úřednice se k tomu svému kašlání nadechovala otevřenými ústy a její prsa se mi mezi nohama přede mnou krásně vzdouvaly. Přesně tam, kam bych si normálně v nějakém křesle položil ruce. Jen bych si na žádném jiném křesle nemohl tak zajímavě pohrávat s takovými hebounkými vzdouvajícími se polštářky s trčící bradavkou na vrcholu. Řekl bych, že to posezení na úřednici bylo naprosto dokonalé. Že měla tělo perfektně stavěné a vypracované pro tento účel. A myslím si, že takové pohodlné a příjemné sedátko je to jediné, k čemu se taková úřednice může hodit.

Užíval jsem si nádherného dne na úředničině těle, a úřednice zatím pomalu prohrávala svůj zápas s provazem na hrdle. Napjaté krční svaly jí postupně povolovaly. Obličej jí poněkud ztmavnul a nadechování se stávalo chrčivější. Takhle za okénkem úřadu určitě nevypadala. Pak ale na chvilku napjala krk, do obličeje se jí vrátila normální barva a už zase vypadala jako normální úřednice tak, jak jsem ji poznal. Jen jí to dlouho nevydrželo. Vystouplé svaly na krku pod provazem jí opět pozvolna ochably a úřednice zase začala v obličeji měnit vzhled do tmava. Na pažích jí bylo vidět, jak se snaží přitisknout si je co nejsilněji ke krku, aby ji provaz na hrdle tolik netísnil, ale moc velký úspěch to nemělo. Jen to vypadalo hezky, když tak napínala svaly na pažích. Aspoň bylo vidět, že i na pažích nějaké svaly má. Prohlížel jsem si je, protože vypadaly docela pěkně. Byly takové žensky přiměřené - vystupovaly pod kůží jen když je úřednice napjala, ale pak byly docela zřetelné. Bylo poznat, že úřednice asi opravdu chodila do nějaké posilovny a že se tam neflákala. Vypěstovala si tam opravdu pěkné tělo - pěkné za každé situace, do které jsem ho dostal, a v každé situaci pěkné jiným způsobem. Budu muset dál vymýšlet další takové situace a polohy, ve kterých by se krása úředničina těla projevila zase nějakým dalším způsobem. Když už si úřednice dala takovou práci s vypracováním takového těla, tak toho musím patřičně využít!

Jen ten krk úřednice v posilovně asi nějak zanedbávala. Ten neměla vytrénovaný skoro vůbec. Teď na to doplácela. Prostě nebyla schopná napínat krk tak dlouho, jak jsem jí ten provaz na hrdle nechával. Snažila se poctivě, to se jí zase musí uznat, ale nestačilo to. Obličej jí už zůstával trochu ztemnělý i když napínala krk ze všech sil. Únava zapracovala. Úřednice už nedokázala napnout krk tak, aby se jí vrátila do obličeje normální úřednická barva.

To byla dobrá příležitost si s tím jejím krkem trochu pohrát. Už jsem si za těch pár dní pohrál s jejími prsy, s jejím rozkrokem, vlastně se všemi částmi jejího těla, jen na krk jsem jí ještě pořádně nesáhl. Přitom i ten byl součástí jejího těla, i ten mi sem úřednice připravila spolu s celým svým tělem, takže i ten bylo třeba použít a něco jí s ním udělat. Teď úřednice nebude schopná klást odpor, když už nedokáže pořádně napnout krční svaly. Pravda, mohl bych jí přikázat, aby nenapínala krk, když jí na něj sahám, a ona by musela poslechnout. Určitě by se dala naučit, že se musí poddat a nechat krk úplně uvolněný, když se mi zachce si s ním pohrát. To by ale bylo něco jiného. Takhle to bude mnohem lepší požitek, když úřednice ještě není na to naučená, takže se bude pokoušet mi nějak vzdorovat, ale už na to nebude mít sílu, abych s jejími krčními svaly musel nějak zápasit. To bych totiž nerad, protože to by jí mohlo v krku něco pochroumat, a já jsem netoužil po žádných komplikacích. Chtěl jsem si s úředničiným tělem ještě hodně užívat, a to jde nejlépe, když je to tělo nepoškozené a všechno v něm správně funguje.

Úřednice mezitím postupně přestala pokuckávat, zřejmě se tedy nějak vyrovnala i s tím tlakem provazu do hrdla. To bylo dobré zjištění: Tohle báječné tělo, jaké si tahle úřednice vůbec nezaslouží, zřejmě opravdu vydrží všechno a dokáže se vyrovnat s čímkoliv. Lidová moudrost praví, že si člověk zvykne i na šibenici. Tak přímo tohle se mi s úřednicí zkoušet nechtělo, i když by jí to mnoho jejích klientů určitě přálo, ale na to dráždění hrdla ke kašli si to její tělo zvyklo docela pěkně a rychle. Zároveň to teď byla ta nejlepší příležitost zjistit, jak to s tím úředničiným kašláním je. Že úřednice kašle na všechno, to jsem věděl už dávno, a vědí to současně se mnou i všichni ti, kteří vinou téhle úřednice došli úhony. Jen já jsem se ale teď mohl dozvědět, co s tím hrdlem má a co na něm má tak strašně citlivého.

Položil jsem jí dlaň na hrdlo zpočátku jen tak lehce, jen na seznámení. Ucítil jsem, že se jí provaz na krku znatelně chvěje. Úřednice asi tím, že jsem jí přivázal ruce ke krku tak natěsno, dostávala zabrat víc, než jsem čekal. Ale to bylo jen dobře, úřednice si to plně zasloužila, a zasluhovala by ještě mnohem víc. Teď si zřejmě tiskla přivázané ruce ke krku tak silně, že už z toho byla unavená. Vypadalo to, že neměla ty paže vytrénované tak moc, jak jsem si v první chvíli myslel. Nejspíš se v té posilovně přece jenom flákala, a teď na to doplácela. No, nevadí. Dobře jí tak. Však si to zasloužila. A příště se třeba v té posilovně bude snažit víc.

Úřednice také pod mou dlaní znova usilovně napjala krk. V této chvíli to sice ještě nemusela dělat, protože jsem jí zatím ještě nic nedělal, ale zřejmě měla strach. Nemohla vědět, co jí chci udělat. Napínala krk, poulila na mne oči a zhluboka oddechovala. To bylo obzvlášť krásné, protože jsem pod sebou cítil, jak se jí mocně zvedají a klesají prsa.

Lehce jsem přitlačil do škvír mezi jejími napjatými krčními svaly a ucítil tam ukryté její tepny. Tepaly jí hezky divoce. Asi opravdu měla strach. To bylo v pořádku. Na to její černé svědomí to byl ten nejlepší lék. Mohl jsem jí vlastně dělat naprosto cokoliv, a ona by sama už určitě vždycky věděla, za co to je.

Zatlačil jsem jí palcem trošku do hrdla. Úřednice se přičinlivě rozkašlala. Takže takhle je to její tělo zařízené! pochopil jsem. Má hrdlo o něco citlivější než je v kraji zvykem. Říká se, že každý člověk má nějaké citlivé místo, na které je obzvlášť choulostivý. Každý člověk je takhle háklivý na něco jiného. Tahle úřednice je tedy choulostivá na průdušnici v krku. Stačí jen jí sáhnout na hrdlo a ona už má pocit, že ji chce někdo uškrtit. Asi ví, proč. To je dobře, že to vím! říkal jsem si. Toho budu využívat!

Prozatím jsem se jen seznamoval s tím jejím hrdlem. Když jsem jí ho nechal být, úřednice okamžitě přestala kašlat. Lehké sáhnutí na tu její průdušnici na ni nemělo žádný vliv. Stačilo ale jen trošku přitlačit, a úřednice spustila jako kašlací automat.

Ohmatával jsem jí průdušnici ze všech stran a zkoušel, jak kde ji má citlivou a co to s ní udělá. Úřednice sice usilovně napínala krk, ale nebylo jí to nic platné. Nacházel jsem citlivá místa na jejím hrdle i přes všechny napjaté svaly. Zřejmě nezadržitelné kuckání úřednice mi je prozrazovalo. Postupně jsem si vyzkoušel, že nejcitlivější je úřednice dole u hrudního koše, a vůbec nejlíp reagovala na zatlačení do té jamky dole na hrdle mezi klíčními kostmi a vystupujícími napjatými krčními svaly. Zjišťoval jsem, že i když úřednice napíná krk sebevíc, tu jamku tam dole má pořád volně přístupnou, krásně měkkou a jako stvořenou pro můj prst. A rozkašlala se jako divá, když jsem jí tam sáhl a jen trošku zatlačil.

"Kdo si vás na mne najal?" vypravila najednou ze sebe docela srozumitelně, protože dech jsem jí nijak neomezoval. Dýchat a mluvit mohla naprosto volně. Zatím.

Tak takhle je to! blesklo mi hlavou. Ono mne považuje za nějakého nájemného - vraha? No to snad ne! Na něco takového jsem samozřejmě ani nepomyslel. Ale ona si to zřejmě myslí. Ona je asi docela solidně vyděšená.

Ale vlastně je to tak dobře. Jen ať je vyděšená, to jí vůbec neuškodí! Jen ať se ještě pár dní smaží ve vlastní šťávě! Nebudu jí říkat, proč jí to dělám a kdo jsem. To jsem jí ostatně nechtěl říci nikdy, jaksi v zájmu vlastní bezpečnosti. Taková úřednice, když se vrátí do úřadu, tak bude mít zase dost moci, aby mi mohla pořádně zatopit jako pomstu za to, co tady se mnou zažila. Jestli si ale teď myslí, že si mne najal někdo mocnější než ona, a že se do úřadu a ke své moci už nikdy odtud nevrátí - tím lépe! Nechám ji při tom! rozhodl jsem se. Neřeknu jí vůbec nic. Jen ať se ještě těch pár dní smaží ve vlastní šťávě! Zasluhuje si to!

"To bys měla vědět sama!" usmál jsem se na úřednici asi dost posměšně.

"Jak to mám vědět?"

"Zpytuj svědomí!" poradil jsem jí. "Neublížilas někdy někomu?"

Podle toho, jak se zatvářila, jsem poznal, že jsem trefil do černého. Jen jsem si mohl být jistý, že v té chvíli určitě nepomyslela na mne. Tuhle velkolepou rezidenci by si určitě nepořídila jen z toho, o co připravila mne. Úřednice rozhodně musela mít na svědomí i mnohem větší ryby, než jsem já. Tak jen hádej, která z nich si na tebe troufla! pomyslel jsem si. Já jsem jen malá rybička! A výhodou malých rybek je to, že na ně nikdo nepomyslí. A také to, že je jich moc, takže se těžko pozná, která z nich to byla. Když tě řízne cirkulárka, nikdy už nezjistíš, který zub to byl!

"Co se mnou chcete udělat?" zeptala se úřednice, a v jejím hlasu už zcela nepokrytě zazněl strach.

"No - to ještě nevím." protáhl jsem přemýšlivě. "To se uvidí časem."

"Kdy?" úředničin hlas se slyšitelně zatřásl.

"No - tak pár dní ještě před sebou máme." usmál jsem se. "Pozvala sis mne sem přece na týden, ne?"

"To jo, ale..." musela uznat úřednice. "Ale to jsem si myslela..."

"Co sis myslela?" už jsem se jí vyloženě vysmíval. "Myslela sis, že si to tady budeme báječně užívat? Tak to tě můžu ujistit, že já si to skutečně báječně užívám! Řekl bych, že tak nádherný týden jsem ještě nikdy v životě nezažil! A nejen to! Myslím, že jsem si nikdy v životě nedovedl ani představit, že bych někdy mohl s nějakou ženskou tak nádherný týden zažít!"

"Ale co bude se mnou?" zopakovala svoji obavu úřednice. Zřejmě nebyla schopná myslet na nic jiného.

"To se ještě rozhodnu, co s tebou udělám." řekl jsem rozvážně, abych ji vyděsil ještě víc. "Zatím si s tebou budu jen tak hrát jako doposud. To nám na ten zbytek týdne určitě vystačí." usmál jsem se na ni. "A pak se uvidí."

Jasně jsem pod sebou ucítil, jak se při těch posledních slovech lekla. To bylo ono. Přesně toho jsem chtěl dosáhnout.

Že jsem nevěděl dopředu, co s úřednicí podniknu, to byla pravda. Neměl jsem žádný plán. Dělal jsem úřednici vždycky jen to, co mne v té chvíli napadlo. Nechával jsem se inspirovat pohledem na její tělo, případně ohmatáváním jejího těla. Připomněl jsem si při tom vždycky to, co mi tehdy provedla, a udělal jsem jí pak vždycky to, na co jsem měl největší chuť. Její parádní tělo a její tehdejší podraz byly pro mne tou nejlepší inspirací. Byl jsem si jistý, že i na závěr mne určitě něco dobrého napadne, jak mám tenhle týden s úřednicí ukončit.

I z toho důvodu jsem neměl chuť v tomhle rozhovoru pokračovat. Sáhl jsem tedy úřednici do té jamky mezi klíčními kostmi a zatlačil. Úřednice se poslušně a divoce rozkašlala a už nebyla schopná říci nic dalšího. Rychle vykašlala všechen vzduch, co v plících měla, a pak už se vždycky jen krátce sípavě nadechla a hned ten získaný vzduch zase vykašlala zpět. Nechal jsem jí prst v jamce dál, lehce jí tam rýpal do průdušnice v hloubi hrudi a byl jsem zvědavý, jak dlouho to úřednice vydrží.

Úřednice lapala po dechu a kuckala, co jí vzduch stačil. Nebyla schopná se pořádně nadechnout. To by musela na tu chvilku přestat kuckat. Zjevně ale nebyla schopná to svoje kašlání ovládnout. S potěšením jsem se jí rýpal v té kouzelné jamce a užíval si, jak se její tělo pode mnou zmítá v záchvatech nezvladatelného kašle. Byla to nádhera. To jsem prostě objevil další zajímavou hru s úředničiným tělem. A to jsem rozhodně neplánoval. Úředničino tělo mne prostě samo inspirovalo k tomu, co s ním mám dělat. To se nedalo naplánovat. Jak jsem měl dopředu vědět, co dalšího na úředničině těle objevím?

Úřednice časem zjistila, že napínáním krku si nijak nepomůže. Mně skutečně nijak nevadilo, že tu kouzelnou jamku lemují po stranách nějaké vystupující napjaté krční svaly. Když časem změkly a přestaly tak výrazně vystupovat, když je úřednice přestala napínat, sice jsem si toho všiml, ale jen jako další zajímavost úředničina těla, která pro mne vůbec nic neznamená. Jen se mi potvrdilo, že úřednice už má krk unavený a už není schopná ho napínat dlouhodobě. Tím příjemnější pak ty moje hrátky s jejím krkem byly.

Když úřednice přestala napínat krk, přestal jsem se jí rýpat v jamce a jen jsem jí lehce položil ruku dlaní na hrdlo. Úřednice ale měla průdušnici nějak podrážděnou, takže kuckala ještě i chvíli potom. Pod dlaní jsem cítil, jak se jí při tom všechno v krku cuká. Dobře se na to dívalo, a ještě lepší bylo přímo to cítit v ruce.

Když úřednice dokuckala a uklidnila se, napadlo mne vyzkoušet si, nakolik má teď krk uvolněný a co všechno snese, než ten krk zase napne. Zatlačil jsem jí proto trochu pod bradu, až to v ní při nadechování zachrčelo.

Jak se dalo čekat, úřednice rychle napjala krk, aby mohla normálně dýchat. Jasně jsem cítil, jak se mi pod rukou její krk napjal a odtlačil mi ruku od toho choulostivého místa pod bradou. Nesnažil jem se ty napjaté svaly přemáhat, ale také jsem nepřestal pořád mírně, ale vytrvale tlačit tím příslušným směrem. Věděl jsem, že úřednice už má ty krční svaly vyřízené a že už moc dlouho nevydrží je pořád napínat.

A také ano. Už po chvilce jsem ucítil, že ten napjatý sval na úředničině hrdle zvolna polevuje a pouští mi ruku blíž k tomu zajímavému místu pod bradou. A pak úřednice znovu tiše zachrčela, jak se jí dýchací cesty v krku uzavíraly. Sice okamžitě zase napjala krk a svaly na něm jí opět pod mou rukou výrazně vystoupily, ale tentokrát už jí tak dlouho nevydržely. Podstatně dříve jsem mohl dlaní sledovat, jak jí vystouplé svaly polevují a postupně se pod kůží ztrácejí. V hloubi úřednice to opět zachrochtalo a já přímo dlaní cítil, jak se jí při tom průdušnice v krku rozechvěla. Úřednice opět napjala krk, ale teď už jen na docela krátkou chvíli. Pak jsem ucítil, jak jí krk pod mou rukou uvolňuje, ale tentokrát to bylo tak brzy, že jsem si vůbec nebyl jistý, jestli to je proto, že úřednice už má krk tak unavený a dál už nemůže, anebo že to vzdala a poddala se. Bez odporu si nechala zúžit průduch do plic a dýchala pak s tichým chrápáním, pomalu a zhluboka. Čekal jsem, jak dlouho to vydrží a kdy zase napne svaly na hrdle, ale její krk mi zůstával pod rukou měkký a poddajný. Úřednice jen trochu povyplázla jazyk a upřeně na mne zírala naplno otevřenýma očima.

Samozřejmě mohl jsem jí už dávno poručit, že nesmí napínat krk, když jí s ním něco dělám, a ona by musela poslechnout. Takhle to ale bylo mnohem zajímavější. Jasně jsem teď cítil, jak obtížně protahuje vzduch tím zúženým místem v krku, a jak jí při tom hrdlo vibruje. Volnými prsty jsem jí nahmátl tepny hned vedle a mohl tak současně sledovat, jak divoce jí při tom bije srdce. Asi se jí při tom v těle nebo v mozku dělo něco hodně náročného. Skoro mně to až překvapilo, že její tělo uvnitř reaguje tak bouřlivě, když na povrchu nebylo nic vidět. Úřednice ležela pode mnou naprosto nehybně, a přitom jí srdce bilo jako kdyby stoupala na vrchol Everestu.

Nedalo mi to, abych si nevyzkoušel, co všechno úřednice snese. Zatlačil jsem jí pod bradu silněji, až chrčení úřednice ztichlo a vzdouvání prsou se jí zastavilo. Úřednice zůstala pode mnou chvíli ležet úplně nehybně. Pak prudce napjala krk, otevřela si tak průdušnici a zhluboka se nadechla. Na okamžik pak ležela pode mnou opět nehybně, naplno nadechnutá a se stále napjatým krkem, a pak, jakoby byla překvapená, že má stále hrdlo otevřené a prodyšné, začala rychle a usilovně oddechovat.

Dál jsem jí tlačil na krku pod bradu stále stejně silně, nepřemáhal jsem ji, nechával jsem ji dýchat a jen jsem čekal, až jí zase napjaté svaly povolí.

Nemusel jsem čekat dlouho. Sílící chrčení a chvění hrdla naznačovalo, že úřednice už slábne. Ještě se se stále sílícím chroptěním zhluboka nadechla a pak její dech ustal úplně. Průdušnici měla uzavřenou, ústa otevřená naprázdno a sbírala síly k dalšímu napnutí krku a dalšímu nadechnutí.

Aby mi to nebylo dlouhé, začal jsem si levou rukou pohrávat s jejím prsem. Měla ho podepřený mým stehnem, jak jsem nad ní rozkročmo napolo klečel, takže ho teď měla na omak jakoby mnohem větší. Bylo prostě co vzít do ruky a nevešlo se mi to do dlaně. Pravou rukou jsem úřednici dál lehce uzavíral průdušnici a levou rukou jsem si mezi prsty probíral její prs. Těžko rozhodnout, co z toho bylo zajímavější.

Úřednice najednou napjala krk a začala bouřlivě oddechovat. Nebránil jsem jí v tom, jen jsem jí pořádně mezi prsty levé ruky stiskl bradavku prsu, tak silně, až se pode mnou bolestně zazmítala. Fajn, přesně to jsem očekával. Válcoval jsem jí bradavku mezi prsty plnou silou, až se její tělo pode mnou trhaně cukalo, a to tak dlouho, dokud neuvolnila krk a nenechala si zastavit dech. Teprve potom jsem jí pustil bradavku a věnoval se pouze hnětení prsu.

Úřednice asi rychle pochopila a nechala si uzavírat průdušnici tak dlouho, dokud dokázala vystačit s dechem. Teprve až když se jí začal hrudník nepravidelně cukat, napjala krk a začala co nejrychleji lapat po vzduchu. Měla proč. Okamžitě jsem jí začal rozmačkávat bradavku na placičku a válcovat na ruličku a nepřestal jsem tak dlouho, dokud si úřednice nenechala zase uzavřít průdušnici a nezůstala bez dechu. Zase jednou projevila inteligenci u úřednice naprosto nečekanou: sama se snažila zadržovat dech a vydržet s uzavřenou průdušnicí co možná nejdéle, a pak se co nejrychleji vydýchat, aby si mohla znovu nechat průdušnici uzavřít. Rozmačkávání bradavky mělo na ni blahodárný vliv.

Stejně blahodárný vliv ale mělo i na toho mého krasavce. I když jsem si dnes už s úřednicí užil svoje, při hraní si s jejím prsem jsem na ni dostával chuť znova. Můj rostoucí a natahující se krasavec to dával najevo naprosto jasně. I úřednice si toho musela všimnout, a když jsem se skláněl k jejímu hrdlu, možná to i ucítila, jak je ten můj vztyčený krasavec pevný a tvrdý. Když znovu napjala krk, aby se mohla vydýchat, pustil jsem jí hrdlo a sáhl si rukou za záda do jejího rozkroku. Nemýlil jsem se. Už se to tam začínalo otevírat, už jsem tam ucítil i první náznak vlhkosti. Tahle úřednice byla opravdu mimořádně inteligentní, takže uhodla, co asi bude následovat, a už se na to začala připravovat. Ještě jednou jsem jí tedy zadržel dech a důkladně promačkal ňadro, abych jí poskytl čas na pořádnou přípravu.

Úřednice měla ale svázané nohy, a říká se že to je dost vážná překážka v pohodlném pronikání do ženského těla. Mně se ale nějak nechtělo jí nohy rozvazovat. To bych jí musel pustit hrdlo, a to jsem rozhodně neměl v úmyslu. Ovládání dechu úřednice se mi líbilo rozhodně víc než nějaké rozvazování nohou. Kromě toho úřednice si rozhodně nezasluhovala mít možnost volně dýchat. Bude se mi tedy muset otevřít i s těma svázanýma nohama, rozhodl jsem se. Možná, že bude trochu obtížnější se do ní dostat, ale to nebude na závadu. Snadných souloží do snadno přístupných míst už jsem si v životě užil hodně, takže když to teď jednou bude do nesnadno přístupného místa, bude to příjemná změna.

Pak už se mi ale nechtělo dál čekat. Kdy a jak jí to udělám, to záleželo jenom na mně. Na úřednici nebylo třeba brát žádné ohledy. Ta tady byla jenom proto, aby se to líbilo mně, a musela být připravená vždycky, když se zachtělo mně. Úřednice už to začínala chápat a už se tím i začala řídit. Správně pochopila, kam se jí teď budu chtít dostat, a tak i když jsem jí nechal nohy svázané, roztáhla aspoň kolena, aby mi umožnila vstup. Takže když jí zase došel dech a napjala krk, nalehl jsem na ni, a zatímco ona hlučně lapala po vzduchu, namířil jsem svého krasavce na to správné místo a zarazil jsem ho do úřednice až na doraz. Šlo to sice trochu obtížněji, protože úřednice ještě nebyla plně připravená, a se svázanýma nohama nedokázala roztáhnout stehna tak, jak by pro úplně volný přístup bylo žádoucí, ale to už byl detail. Každá úřednice přece vždycky dělá všemožné potíže všemu, co chce člověk udělat a na co má nárok. Tyhle potíže, které dělala úřednice při mém pronikání do jejího těla, byly těmi nejmenšími a nejpříjemnějšími, jaké jsem kdy od nějaké úřednice zažil. Kdyby všechny úřednice na všech úřadech působily lidem jen takovéto potíže - to by byl svět krásný!

Uzavřel jsem úřednici průdušnici a začal přirážet. Pod prsty po stranách hrdla mi bušil její tep, ale tentokrát jsem v jejím krku cítil i to svoje přirážení. Zřejmě jsem jí tím svým přirážením kvedlal i všemi vnitřnostmi v těle. Jasně jsem cítil na jejím hrdle, jak se pokouší vyrazit jí z hrudi ven. Možná by mi měla úřednice ještě poděkovat, že jsem jí držel hrdlo stisknuté a neprůchodné. Jinak by jí možná všechno z těla vyletělo krkem ven.

Úřednice měla otevřená ústa a vyvalené oči, ale nevydávala ani hlásku. Samozřejmě nemohla, když měla stisknuté hrdlo, takže jím neprotlačila ani ždibec vzduchu. Nenapnula ale krk, aby si hrdlo uvolnila. Netiskl jsem jí ho tak silně, že by nedokázala ten tlak krčními svaly překonat. To už ostatně měla vyzkoušené, ale současně už se také naučila, že není dobré se mi bránit. Skutečně byla mimořádně učenlivá, takže už pochopila, že udělá nejlíp, když si bez odporu nechá líbit všechno, co jí udělám. Proto když jsem jí tiskl hrdlo a zadržoval jí dech, nechávala si to líbit a nekladla odpor tak dlouho, jak jen byla schopná to vydržet.

Bylo to krásné a bylo to úžasně dlouhé. Ten můj krasavec už měl dnes svoje za sebou a bylo to poznat. Nemusel jsem se už nijak snažit si tu krásu prodlužovat. Ta krása trvala a trvala, sama, a já přirážel a přirážel a užíval si to jako snad ještě nikdy. Ani bych nevěděl, jak dlouho to trvalo, nebýt úřednice a jejího stisknutého hrdla. Úřednici docházel vzduch a už to nemohla dál vydržet. Napjala krk a začala se divoce rozdýchávat. Povolil jsem stisk jejího hrdla a nechal jsem ji, ať si lapá po dechu jak chce, protože to byla další krása navrch. To divoké vzdouvání jejích prsou a vlastně celého jejího těla pode mnou tomu dodal další půvab navíc. To byla najednou docela jiná nádhera než cokoliv, co jsem s touhle úřednicí zažil doposud. Přirážel jsem dál a úřednice podle toho vyhekávala. Asi jsem jí skutečně vyrážel vnitřnosti z těla, a když už teď neměla zacpané hrdlo, musela se o své vnitřnosti starat sama.

Když jsem usoudil, že už se dostatečně vydýchala, stiskl jsem jí hrdlo znovu. Úřednice se poddala, nenapjala krk, a smířila se s tím, že zase bude muset nějakou dobu vystačit jen s tím vzduchem, který v té chvíli v plících právě měla. A já přirážel dál a užíval si tu nádheru všemi smysly a vším, co v těle mám.

Vím docela určitě, kolikrát za tu dobu úřednici došel dech a já ji nechal se vydýchat. Sice jsem to v té době nepočítal, protože jsem si užíval něčeho docela jiného, ale dodatečně se mi to potom vybavilo, protože ještě dlouho potom jsem si pamatoval každý sebemenší detail téhle nádherné jízdy na úřednici. Jen proto také mám přibližnou představu, jak dlouho ta nádhera trvala. Úřednice mi posloužila mimo jiné i jako taková zajímavá časomíra. Nebudu ale tady prozrazovat, jak dlouho jsem si to užíval. Nemám rád závistivce. A stejně by mi to nikdo nevěřil.

Na závěr jsem se udělal tak, že se na to také nedá zapomenout. Nechal jsem to čistě jen na tom svém krasavci, nijak jsem se nepokoušel tu krásu prodlužovat ještě déle. Cítil jsem, že po takové době už by se ten můj krasavec mohl urazit a neudělat se vůbec, kdybych to chtěl prodlužovat ještě více. Bylo to tak akorát, a bylo to fantastické.

Vypadl jsem z úřednice a zůstal blaženě ležet na jejím těle. Neznám lepší místo na odpočinek po vykonané práci než je krásné ženské tělo. Bohužel ženy mají na to jiný názor, takže jsem si zatím takového blaženého poležení v životě moc neužil. Úřednice jsem se ale na její názor ptát nemusel, a tak jsem si to patřičně užíval. Už jsem ji nechal dýchat úplně volně, mačkat jí hrdlo dál už se mi nechtělo. Hlavně ale jsem se chtěl nechat příjemně pohupovat zvedáním a klesáním jejích prsou. To je báječná věc, jen je tak vzácné to s nějakou ženskou zažít. Takové blažené poleženíčko se dá nerušeně zažít asi opravdu jen s takovouto zkrocenou úřednicí. Škoda, že to nejde na každé úřednici na každém úřadě. To bych pak chodil na úřady mnohem raději.

Možná jsem si na úřednici i trochu zdřímnul. Sice si to neuvědmuji, ale když mne zase začal zajímat svět okolo mne, bylo slunce už někde docela jinde než když si můj krasavec užíval uvnitř úředničina těla. Úřednice mne pořád příjemně pohupovala svým dechem, možná proto se mi na ní tak dobře spalo. Sama úřednice ale dýchala dost namáhavě, to bylo poznat. Asi jsem ji nějak tížil na prsou.

Ano - prsou! připomněl jsem si, na čem ležím. Sáhl jsem poslepu vedle sebe, třeba proto, abych se přesvědčil, jestli tam pořád ještě jsou. Samozřejmě, že tam byly. Jistě, mohl jsem je i vidět, jeden jsem měl skoro přímo před očima, ale přesvědčit se o tom hmatem bylo mnohem lepší. Líně jsem se rozvaloval na úředničině těle, nechával se příjemně pohupovat a pohrával si s jejím prsem - co lepšího jsem si ještě mohl přát? K čemu lepšímu by mohla taková úřednice sloužit?

Můj krasavec už ale nereagoval, už byl pro dnešek vyždímaný, a sluníčko pálilo jak už to má po poledni ve zvyku. Musel jsem se tedy jít schladit do bazénu. Ještěže mi ho tady úřednice vybudovala. I když se mi moc nechtělo vstávat s úředničina těla, přece jenom v těch největších vedrech je to ve vodě příjemnější. Přece jenom taková úřednice není středem světa, mohu se chvíli zabývat i něčím jiným!

Přesto jsem se k ní vrátil hned, jakmile jsem si dosyta užil báječné vodní koupele v bazénu. Příjemně osvěžen mohl jsem se zase s chutí věnovat úřednici.

Našel jsem ji sedící na zemi a hledící na své svázané nohy. Paže přivázané ke krku si tiskla k šíji, aby se tolik neškrtila. Opravdu na nich měla nějaké svaly, bylo je teď docela pěkně vidět. Plasticky jí vystupovaly pod kůží, když je tak silně napínala. Teď, při jiném osvětlení sluncem, vypadaly zase docela jinak.

Co se mi ale vůbec nelíbilo, že může tak volně dýchat. Zvlášť po tom, kdy jsem si vyzkoušel, jak zajímavě se chová, když má uzavřenou průdušnici a dochází jí vzduch, jsem to nemohl tak nechat. Úřednice si vůbec nezasluhovala tak volný přístup ke vzduchu. Ty hrátky s jejím hrdlem byly sice hezké, ale úřednice se při nich vlastně mohla nadechnout kdykoliv se jí zachtělo. Přitom stisknout jí hrdlo silněji jsem raději nechtěl, abych jí v krku něco nepochroumal. Ty hrátky s úřednicí byly tak půvabné mimo jiné taky proto, že její tělo tak dokonale fungovalo a ze všeho, co jsem s ním udělal, se tak snadno a rychle vzpamatovávalo, takže jsem si s ním mohl hned zase pohrávat dál a nemusel jsem na něj brát žádné ohledy. Kdyby to tělo nefungovalo tak dobře, kdyby v něm bylo něco porouchaného, už by s ním nebyla taková zábava. Přemýšlel jsem tedy, jak to zařídit, aby se úřednice nemohla jen tak volně nadechovat jak se jí zlíbí, a aby se přitom v tom jejím těle nic neporouchalo.

Přinesl jsem si tedy z domu hadr na utírání podlahy. Posadil jsem se pohodlně úřednici na břiše tak, jak jsem to už měl vyzkoušené a jak už i úřednice byla naučená udělat mi ze svého těla příjemné sedátko, a hadr jsem jí rozprostřel po obličeji. Pečlivě jsem jí okraje hadru založil mezi hlavu a zapažené paže, aby se toho hadru nemohla tak snadno zbavit, a aby ho měla na obličeji dobře utěsněný. Pak jsem jí z kropicí hadice nastříkal na hadr na obličeji tolik vody, až úplně nasákl jako houba. Byl jsem zvědavý, co teď úřednice udělá. Takový pořádně nasáklý hadr je totiž skoro neprodyšný. Teď už úřednici nebude stačit jen napnout krk, aby mohla dýchat.

Úřednice asi netušila, co ji čeká. Nejdřív jí zacukal hrudník, který jsem měl mezi stehny, takže jsem dobře cítil každý jeho pohyb. Úřednice neustále pokuckávala, jak ji provaz od rukou tlačil do hrdla. Teď, když se hadr stal neprodyšným, jí při tom kuckání začal na obličeji půvabně nadskakovat. Pak se najednou přisál k úředničinu obličeji, takže na něm výrazně vystoupily tvary nosu, očí a otevřených úst. To se úřednice poprvé pokusila nadechnout se a poprvé zjistila, že to teď nepůjde. Prudce vydechla, až se jí hadr na obličeji vyboulil jako balón, a znovu se pokusila se nadechnout. Hadr se jí přicucl k obličeji jako nějaká strašidelná maska.

Teprve teď se úřednice pode mnou patřičně zoufale zazmítala. Jestli si myslela, že nevím, co jsem jí udělal, že nevím, že jsem jí znemožnil dýchání a že ji tak nechám kdovíjak dlouho, musela být pořádně vyděšená. Přes mokrý hadr na očích nemohla vidět, jak pozorně sleduji všechny její reakce. Samozřejmě proto, abych si to užil, ale tak trochu i proto, abych poznal, kdy už to nebude moci déle vydržet.

A bylo co sledovat. Ani jsem se nemusel dívat, protože jsem pod sebou cítil každý úředničin pohyb. Úřednice se pode mnou vzpínala a zmítala jako ryba na suchu. Kdybych na ní neseděl a netlačil ji svou vahou k zemi, snad by tady poskakovala po zemi úplně stejně jako kapr vyhozený na břeh. Ale i dívat se bylo na co. Hadr na obličeji se jí nadouval a splaskával neuvěřitelnou rychlostí. Úřednice měla v plících trochu vzduchu ve chvíli, když jsem jí hadr na obličeji namočil, a tuhle trošku teď usilovně proháněla z plic pod hadr a zase zpátky s vytrvalostí hodnou lepší věci. Kdyby takhle pilně pracovala i v úřadě, vypadalo by vyřizování úředních záležitostí docela jinak.

Kromě toho mi za zády kopala spoutanýma nohama do vzduchu, pokoušela se vzepřít se jimi o zem a nadzvednout mne, trhala pažemi vedle hlavy jako divá bez ohledu na to, jak se jí provaz od rukou zarývá do kůže hrdla. Mimoto kroutila hlavou do stran, nejspíš se pokoušela vyvléct si obličej zpod hadru, ale ten jí tam držel spolehlivě. Dal jsem si práci, abych jí ho pořádně zamotal do paží po stranách hlavy.

Byla to jízda ještě lepší, než jsem čekal. Úřednice naplno předváděla svoji sílu a energii. Takhle rozvášněná ženská těla mám nejraději. Kdyby úřednice neměla ruce i nohy svázané, kdoví, jestli bych se na ní udržel, jestli by mne opravdu neshodila. Takhle ale byla bezmocná, nemohla se mnou udělat nic. Mohl jsem si její zápas o vzduch užívat podle libosti. O úřednici jsem strach mít nemusel. Jednak jsem měl už vyzkoušené, jak dlouho vydrží bez vzduchu - to mi sama předvedla, když jí stačilo jen napnout krk, aby mohla dýchat, a tak dlouho tahle jízda ještě netrvala. A jednak tohle její divoké zmítání se naznačovalo, že má pořád ještě vzduchu dostatek. Mohl jsem si tedy užívat dál.

Pak se ale do zmítání úřednice ozval nový zvuk. Takové tiché jakoby ždímání. Až pak jsem si všiml, že hadr na úředničině obličeji už není tak mokrý a tak plný vody jako ze začátku. Zejména tam někde, kde úřednice měla pod hadrem ústa, už se ve tkanině hadru neleskla voda tak výrazně jako v jiných místech. Buď tam voda už vyschla nebo někam odtekla, anebo se úřednici nějak podařilo ji odtud vysát. V každém případě ale v těchto místech asi začal být hadr poněkud prodyšnější. Právě tam, kde to úřednice musela nejvíc potřebovat. Už se mohla nadechnout, i když jen hodně namáhavě. Bylo na ní poznat, že ji to stojí hodně úsilí, nicméně to už byla její věc. Už jsem se o ni nemusel dál starat. Už jsem si mohl nerušeně užívat její zápas o vzduch. Původně jsem plánoval, že jí hadr na ústech poněkud nadzvednu, až usoudím, že už to déle nevydrží, ae teď jsem viděl že to nebude zapotřebí, že si úřednice dovedla poradit sama. Tak to bylo nejlepší, když stačilo úřednici jen něco udělat a pak už se jen kochat tím, jak to s ní zamává, protože ona už si s tím nějak poradí sama.

Úřednice nasávala vzduch přes hadr takovou silou, až se jí ta kouzelná jamka dole na krku propadala do hloubi hrudníku a pod kůží jí vystupovala žebra. Hadr na obličeji měla propadnutý do otevřených úst. Dokonce byly na hadru trošku znát i její zuby. Prsa se jí pomalu zvedala, bylo prostě na co koukat. A dalo se i ledacos nahmatat. Jistěže jsem si sáhl na její krk. Tvar té její jamky mezi klíčními kostmi jsem už na omak velice dobře znal, ale teď to tam bylo úplně jiné. Větší, hlubší, ne tak měkké, kůži tam měla úřednice více napjatou a přesně kopírující tvar okolních kostí a krčních svalů. Sáhl jsem jí i jinam na krk, a až mne překvapilo, jak se jí to tam všechno pohybovalo a pracovalo při tom jejím boji o vzduch. Ale nejenom rukama na krku jsem mohl sledovat její zápas. Kromě toho, že se její tělo pode mnou krásně napínalo, se jí znatelně zvětšoval hrudník sevřený mezi mými stehny, a její prsa mezi nimi jí citelně narůstala do výšky. Další krásná příležitost si s nimi pohrát. Krásně pohodlně jsem je měl přímo pod rukama jako naservírované. Stačilo jen si na ně sáhnout a zabořit do nich prsty. Úředničino tělo bylo prostě dokonalé.

Možná až příliš. Úřednici se přes hadr dýchalo čím dál snadněji. Ona ho svým dechem asi vysoušela. Jakmile si jednou našla způsob, jak vzduch přes ten hadr propasírovat, snažila se o to ze všech sil, a šlo jí to stále líp a líp. Jako když voda prosakuje hrází, jakmile si najde cestu, vymílá ji víc a víc, až nakonec protrhne celou hráz. Zpočátku to protahování vzduchu mokrým hadrem vydávalo zvuky skutečně jako když se ždíme prádlo, ale tenhle zvuk se pomalu měnil na normální supění. To už úřednice dýchala poměrně snadno, a už to nebylo tak zajímavé. Už jí při nadechování nevystupovala žebra, nepropadala se ta jamka na krku. Už nebojovala o vzduch, už se pode mnou nevzpínala, už ležela bez pohybu, uvolněně, skoro v pohodě. Jako někde na úřadě. To nemohlo tak zůstat. Musel jsem to napravit.

Bylo to docela jednoduché. Stačilo jen ten hadr na obličeji úřednice znovu pokropit vodou. Vzdouvání úředničiných prsou se okamžitě zastavilo. Úřednice na chvilku strnula, pak se pode mnou napjala a po další chvilce i krásně zazmítala.

Zase bylo všechno v pořádku. Úřednice se pode mnou vzpínala jako divoká kobyla na rodeu a snažila se mne shodit. Kroutila se, napínala se, hrudník se jí naprázdno cukal. Neměla prázdné plíce, když jsem jí polil hadr na obličeji, takže teď tím vzduchem zase nafukovala hadr a zase jej nasávala zpátky do plic. Vlastně všechno, co mi předvedla hned napoprvé, teď opakovala téměř stejně znovu. Jen já jsem si přitom navíc pohrával s jejími prsy, protože už jsem věděl, že mne neshodí ani nic jiného nedokáže udělat. Už jsem věděl, že je naprosto bezmocná, a i když bojovala ze všech sil a snažila se o všechno možné a všemi možnými způsoby, nemohla dosáhnout ničeho. Stejně jako obyčejný člověk na úřadě je proti úřednici naprosto bezmocný, ať se snaží sebevíc, nedosáhne ničeho. Přesně tak teď byla bezmocná ona.

Ale přece jenom to nebylo přesně totéž. To už jsem tušil, že i tentokrát úřednice nakonec dosáhne svého a zase bude moci volně dýchat. Ta voda sice do hadru nasákla, ale náporu snah úřednice dlouho neodolala. Po chvíli úředničina úsilí se znovu postupně začal ozývat ten známý zvuk ždímání a úřednici se začalo dařit přece jenom něco protáhnout přes ten hadr. Ze všech sil toho zneužívala a hadr na jejích ústech už zase pomalu vysychal. Nezbývalo než ho polít znova.

Úřednice ale byla až příliš učenlivá. Už pochopila, že mne se sebe neshodí, že nějaké zmítání se pode mnou nemá cenu. Že se tím jen zbytečně připravuje o kyslík. Ležela tedy teď už pode mnou téměř nehybně a jen pracovala hrudníkem. To už nebylo tak vzrušující. Sice jsem jí pořád ještě mohl sáhnout na krk a nahmatat tam všechno, co tam měla, jenže ani tam už nic nenapínala. Už i tam se naučila úspornému šetření kyslíkem, takže nic zajímavého už se tam ucítit nedalo.

Pak mne ale přece jenom něco napadlo. Když jí hadr nasáklý vodou už skoro nevadí, mohu to zkusit jinak! Zvedl jsem se do kleku rozkročmo nad jejím tělem, a místo toho, abych jí ten hadr na obličeji znovu polil vodou, jsem jí ho počural. Úřednice v první chvíli žádný rozdíl nepoznala, protože nemohla vidět, co dělám. Jen se v poslední chvíli rychle nadechla, dokud ještě hadr nebyl zcela neprodyšný, protože už měla zkušenosti a už se s hadrem docela dobře sžila. Až po chvilce si asi všimla, že to, co jí teď nasáklo do hadru na obličeji, není studené jako voda doposud, a možná to i v ústech ochutnala. Až pak jí to došlo, a najednou se na zemi přímo vymrštila.

Rychle jsem zase dosedl na její tělo, abych ji přimáčkl k zemi. Podle toho, jak teď začala vyvádět, by si možná i dokázala setřást ten hadr s obličeje, kdyby se jí podařilo se třeba obrátit na břicho, kdybych ji okamžitě neuzemnil v poloze na zádech. I tak jsem ale měl pocit jako rodeový jezdec na tom nejdivočejším koni. To, co teď úřednice s tím počuraným hadrem na obličeji předváděla, to byl vrchol. To bylo až neuvěřitelné, kolik síly a obratnosti se v tom těle pode mnou ještě našlo. Úřednice bojovala svůj dosud největší životní zápas, teď už ne o vzduch, ale o to, aby se zbavila toho hadru na obličeji. Tentokrát jsem už opravdu měl trochu práce se na ní udržet a hlavně ji udržet vleže na zádech. Pořád jevila snahu převracet se na bok jako potápějící se loď. Vzpírala se nohama o zem, prohýbala se pode mnou do oblouku a samozřejmě kroutila hlavou do stran a odírala si hadr o paže po stranách hlavy.

Nakonec se zase nejlépe osvědčilo sáhnout jí na krk. Položil jsem jí dlaň na hrdlo a celkem lehce jí přimáčkl krk k zemi. Teprve to ji uklidnilo. Nevím, jestli proto, že dostala strach, nebo proto, že s šíjí přitisknutou k zemi se nedá hlavou moc pohybovat, anebo proto, že pochopila, že když nemůže pohnout krkem a hlavou, nemá smysl překrucovat tělo a kopat nohama. V každém případě jsem se znovu přesvědčil, že chytit ji pod krkem je ten nejlepší způsob, jak s takovou úřednicí zacházet.

Třešničkou na dortu bylo, že jsem znovu v dlani cítil každý pohyb v úředničině krku. Znovu bojovala o vzduch, a v jejím krku to bylo krásně poznat. Její dýchací trubice mi v dlani jezdila nahoru a dolů podle toho, jak úřednice pumpovala hrudníkem. Mohl jsem tedy nejen zblízka vidět, jak se jí nafukuje a splaskává hadr na obličeji kolem úst, a mezi stehny cítit, jak jí usilovně pracuje hrudník a dmou se prsa, a ještě rukou cítit, jak se jí nepravidelně napínají svaly v krku, jak rychle jí tluče srdce a co všechno dělá hrtanem. To bylo ono! Tohle komplexní sledování celého zápasu úředničina těla bylo zatím nejlepší z těch všech, které jsem s úřednicí - a na úřednici - zatím zažil.

Jak se dalo čekat, nemělo to dlouhého trvání. Ani moje kvalitní moč nevydržela v hadru tak dlouho, jak bych si možná přál. Úřednici se i teď podařilo najít někde nějakou skulinku a tou protahovala vzduch tak dlouho, až si tam vysušila větší místo, a to byl zápasu o vzduch konec.

Pokračovat už nešlo, větší zásobu jsem v měchýři neměl, a vracet se k vodě se mi nechtělo. To už by nemělo půvab. Úřednice sice nepřestávala bojovat, ale teď už to nebylo o vzduch, ale o ten hadr na obličeji. Toho se pořád chtěla zbavit, i když teď, napolo vysušený, už ji v dýchání nijak významně neomezoval. Už ale poznávala, že i navzdory veškerému úsilí mne nesetřese, a už se tolik nesnažila. Možná ale, že už ochabovala únavou. Prostě nějak už to přestávalo být ono.

Nakonec jsem se zvedl sám. Při té rodeové jízdě jsem se párkrát dotkl toho počuraného hadru, a nebylo mi to příjemné. Musel jsem se jít umýt. Za to potřísnění mi úřednice nestála. Hadr jsem jí nechal na obličeji dál. Už se naučila dýchat přes něj, takže nebylo třeba ji hlídat. Však ona si nějak poradí.

Šel jsem se vykoupat do domu, nechtěl jsem znečišťovat vodu v bazénu. V domě měla úřednice připravenou parádní koupelnu, bylo by škoda jí nevyužít. Však ji přece připravovala pro mne! A nepochybně i za mé peníze! Krásně jsem se osprchoval a připadal jsem si jako znovuzrozený. Očištěný od hnusu úřednice.

Také jsem se trošku porozhlédl po domě. Sice jsem ho už viděl celý, už jsem byl všude, ale bylo zajímavé podívat se, co všechno tam úřednice má, co všechno tam nashromáždila. Mohl jsem se toulat domem podle libosti, prohlížet si, co se mi zachtělo, na žádné soukromí úřednice jsem nemusel brát ohled. To bylo také něco nového, neobvyklého. Normálně má člověk vždycky nějaké zábrany, když se pohybuje v cizím domě. Netroufne si otevřít každé dveře, které uvidí, vlézt všude, otevřít každou skříň a každou zásuvku, prohlížet si úplně všechno. Přece jenom uznává soukromí druhých lidí, i když by ho třeba ledacos zajímalo. Uznává, že by se to těm lidem nemuselo líbit. Mně ale teď mohlo být úplně jedno, co se úřednici líbí nebo nelíbí. Taková úřednice si žádnou ohleduplnost, natožpak nějaké soukromí nezasluhuje. Jestliže teď její tělo patří mně a já si s ním můžu dělat naprosto cokoliv, pak samozřejmě i všechny její věci, i ty nejintimnější, celé její soukromí, patří mně, a já si s ním můžu dělat cokoliv, co mne napadne. Úřednice mi v tom nemohla nijak překážet. Seděla venku svázaná, nemohla se pohnout z místa, takže ani nemohla přijít sem za mnou, nemohla mne vyrušovat, nemohla nic namítat. Všechno, co tady v domě měla, bylo tady teď jen pro mne. Nemusel jsem se tedy nijak ostýchat. Tahle úřednice si to rozhodně nezasluhovala.

Procházel jsem tedy domem z místnosti do místnosti, nahlížel do skříní, otvíral zásuvky a prohlížel si, co má úřednice v nich, vyzkoušel jsem si všechny vymoženosti, které úřednice měla v domě nainstalované, a docela jsem si to užíval. Občas jsem si připomenul, že tohle bych si v žádném cizím domě nemohl dovolit, že tohle je možné jen v domě úřednice, a byl to takový zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem se tak volně nepřehraboval v soukromí cizí ženy, a tušil jsem, že už nikdy podruhé takovou příležitost mít nebudu. Však ona také žádná jiná žena, kterou jsem znal, by si něco takového nezasloužila. Úřednice ale byla něco jiného. Té mohu udělat cokoliv, a nikdy to nebude dost za to, co provedla mně, a nepochybně i mnoha dalším.

A hele! V zásuvce nočního stolku u našich společných postelí jsem našel robertka. Krásného, velkého, výkonného! Tak takhle se úřednice vybavila na náš společný týden, na který mne sem pozvala! Úřednice zřejmě předem počítala, že já jí k uspokojení nebudu stačit a že se bude muset uspokojovat ještě i takhle! Úřednice má to krásné tělíčko asi pěkně náruživé! Tak proto si mne sem pozvala! Kolikpak takových chlápků už tady měla přede mnou?

To už se asi nedozvím. Nemá cenu se jí na to ptát. Kromě toho na tom nezáleží. Žádný z nich jí zřejmě neudělal to, co si nejvíc zasluhuje: to, co jsem jí udělal tenhle týden já. Nepřijel jsem přece sem proto, že bych po úřednici nějak toužil. Přijel jsem se pomstít. Nemusí mne tedy zajímat, s kým a jak si tady úřednice užívala přede mnou. Se mnou si tady užívá a ještě bude užívat něčeho docela jiného!

A s tím robertkem taky ještě něco podniknu. Sice ještě nevím, co, ale něco mne ještě určitě napadne.

Z lednice jsem si vzal lehké občerstvení. Však bylo také připraveno pro mne. Úřednice nezapomněla na nic. Není nad to, zkrotit si takovou úřednici! A když má navíc ještě takové perfektní tělo, pak není na co si stěžovat!

Ta vzpomínka na to její tělo mne znovu vybudila. Už jsem to tělo dlouho neviděl. Měl bych se zase jít na něj podívat a trochu si s ním zase pohrát. Úřednice je teď tam před domem sama a má tam to tělo docela bez užitku. A přitom si ho také vypracovávala jenom pro mne! Sama mi ho nabídla! To se také musí využívat!

A kromě toho jsem chtěl mít přehled o všem, co úřednice dělá. Jednak to bylo zajímavé, o co všechno se snaží a co všechno je schopná dělat, i když má všechny čtyři svázané, a jak to snáší a jak se v těch poutech chová, a také, a hlavně, přece jenom asi nebylo dobré nechávat ji bez dozoru.

Úřednice seděla na zemi, už bez hadru na obličeji. Ten ležel vedle ní na zemi. To se dalo čekat, že když ji nechám o samotě, že se ho dokáže zbavit. Prsy se opírala o stehna pokrčených nohou a nepohnula ani prstem. Ležení na zemi jí asi nějak nevyhovovalo, když se vždycky posadila kdykoliv jsem ji nechal samotnou. Nemělo to význam, protože nemohla nic dělat ani vleže ani vsedě. Se svázanýma nohama a s rukama přivázanýma na šíji se ani nemohla pohnout z místa. Jen pořád tiskla ruce k šíji a napínala krk, aby si uvolnila provaz na hrdle.

Přesto pořád pokuckávala. Už to pomalu bylo nudné. Už jsem si s jejím hrdlem pohrál podle libosti, prozkoumal ho a zjistil o něm všechno, co mne zajímalo, a poslouchat pořád to její kuckání už se mi nechtělo. Připomněl jsem si, že vlastně přestávala s tím pokašláváním jen když jsem jí stiskl hrdlo a znemožnil dýchání. A pak jestě když lapala po vzduchu, když jsem ji pak na chvíli nechal vydýchat. To byl zřejmě jediný způsob, jak ji utišit. Jenže to už jsem si vyzkoušel. Bylo to sice zajímavé, ale už jsem to znal, a teď už se mi do toho nechtělo.

Hlavně mi ale vadilo, že má hlavu dost chráněnou mezi pažemi. To, že se tím sama škrtila, nebylo podstatné. Horší bylo, že jsem neměl k její hlavě moc pohodlný přístup, když měla paže přivázané k šíji. To jsem jí moc dobře neudělal. To bylo potřeba napravit. To byl hlavní důvod, proč jsem jí nakonec ruce od krku odvázal. Svázané dohromady jsem jí je ale samozřejmě nechal. Úřednice paže od krku přímo odtrhla. Narovnala se, zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Ještě naposledy si z plných plic odkašlala a pak skutečně ztichla. Její hrdlo fungovalo stoprocentně. Když do něj něco tlačilo, úřednice se neustále zakuckávala, spolehlivě jako stroj - tedy pokud mohla dýchat. Jakmile tlak pominul, přestala. Spolehlivě jako stroj. Jako úřední mašinerie.

Jenže teď měla až příliš volné ruce. To, že je měla svázané dohromady, ji už na první pohled tak moc neomezovalo. Před tělem je měla i tak až příliš pohyblivé. To nemohlo takto zůstat. Tolik volnosti jsem jí nemohl dovolit. Šlápl jsem jí tedy na záda, přimáčkl ji k zemi hlavou na kolena a přivázal jsem jí ruce k nohám. Takhle se svazují telata v Americe na rodeu: Sváží se jim všechny čtyři nohy dohromady, a měří se čas, za jak dlouho se to kterému kovbojovi povede. Nevím, jak dlouho to trvalo mně, ale úřednice teď byla svázaná úplně stejně jako to tele. Nebyl mezi nimi skoro žádný rozdíl. Snad jen ten, že tele na rodeu pak obvykle leží na boku na zemi, zatímco úřednice se opět posadila. Narovnat se už ale nemohla, takže seděla shrbená, opírala se prsy o stehna a s koleny na obličeji hleděla na své svázané ruce a nohy.

Nemohla se skoro ani pohnout, ale dýchat teď mohla tak snadno a volně, jak si to rozhodně nezasluhovala. S tím bylo potřeba něco udělat. Vzpomněl jsem si, že jsem včera nebo předevčírem vyhazoval do odpadků igelitový pytlík, ve kterém měla úřednice zabalené v mrazáku maso, které mi připravila k večeři. Ten igelitový pytlík byl přesně to, co teď úřednice potřebovala ze všeho nejvíc. Zašel jsem si do domu a z odpadkového koše ho vyhrabal. Byl už pěkně hnusný, uvnitř páchl napolo už zkaženými zbytky masa, ale pro úřednici byl jako stvořený. Nasadil jsem jí ho na hlavu přes obličej a dole na krku převázal provázkem, aby dobře těsnil. Vypadala teď s hlavou zabalenou v průhledném a uvnitř zasviněném pytlíku úplně nádherně. Její výraz, jak se už při nasazování šklebila na ten odér vinoucí se z pytlíku, ten tu krásu korunoval.

Úřednice ale rychle zjistila mnohem vážnější věc. Když vydechla, pytlík se krásně nafoukl jako balón, ale když se pokusila nadechnout se, pytlík splaskl a připleskl se jí na obličej a na otevřená ústa. Úřednice s patřičným zděšením zjistila, že nemůže dýchat, že má k dispozici jen ten vzduch, který má v plících a v pytlíku, a žádný další nemá šanci získat. Tentokrát už nemá na obličeji jen nějaký mokrý hadr, který se časem vysuší. Igelitový pytlík se nestane prodyšný, nepovolí a žádný vzduch k ní nepustí. Prudce zaškubala svázanýma rukama, ale přivázané je měla spolehlivě, nemohly se ani pohnout. Zatřepala hlavou, nepochybně doufala, že se jí podaří pytlík z hlavy setřást, jenže to mne napadlo taky, proto jsem jí ten pytlík na krku zavazoval. Nenadělala s ním nic. Úřednice pochopila, že se toho pytlíku nezbaví, a možná už i dovedla odhadnout, jak dlouho v tom pytlíku vydrží. Začala uvnitř pytlíku něco vykřikovat, ale pytlík její hlas spolehlivě tlumil, takže ohluchnutí mi nehrozilo. Kromě toho vzduch, který v plících a v pytlíku měla k dispozici, jí nestačil na víc než na dvě slova. Pak zase musela nadechnout vzduch z pytlíku, přičemž se jí pytlík zase připleskl na obličej a zacpal jí ústa. Navíc přes stěnu pytlíku ani nebylo pořádně rozumět, co říká. A kromě toho na tom vůbec nezáleželo, co chce.

Když úřednice poznala, že ode mne se pomoci nedovolá a ruce si sama z pout nevytrhne, začala se válet po zemi a pokoušela se strhnout si pytlík s hlavy o zem. Jenže byla svázaná tak, že mohla na zemi ležet jen na boku, a v této poloze přes rameno na zem hlavou moc dobře nedosáhla. Moc jí to nešlo. Zkoušela ještě sedřít si pytlík o rameno, ale tím si jen rozmazala po tváři to svinstvo, které na vnitřních stěnách pytlíku bylo.

Chtěla se pak převrátit na druhý bok a zkusit to ještě z druhé strany. Byla ale svázaná tak, že se jí nedařilo se zase znova posadit. Zůstávala ležet na boku a jen se tak na zemi neúspěšně zmítala. S rukama přivázanýma k nohám se nemohla narovnat, nemohla natáhnout nohy, a tak se nemohla ani na zemi převalit. Pohybovala se sice a házela sebou hodně divoce, ale zůstávala pořád ve stále stejné poloze na stále stejném místě.

Pohled to byl nádherný, zvlášť když jsem si vzpomněl, jak se tahle nevšímavá úřednice tvářila pohrdavě a posměšně, když byla za přepážkou, a jak teď vůbec nevypadá lhostejně a povýšeně, když teď tak zuřivě zápasí s pouty na rukou. Úřednice zase jednou předváděla, kolik energie a síly v ní je. Na úřadě se nikdy tak rychle a usilovně nepohybovala. Jenže teď se opravdu nemohla skoro ani pohnout, takže konečný výsledek byl stejný jako na tom úřadě.

Chvíli jsem se kochal tím, jak sebou v poutech hází, ale pak už jsem musel zasáhnout. Bylo mi jasné, že tentokrát je odkázaná čistě a jenom na mne, že tentokrát si sama nepomůže. Počítal jsem s tím od začátku, a tak jsem si kromě pytlíku přinesl i nůžky. Převalil jsem si úřednici na zemi jako žok tak, aby zase seděla a abych tak k ní lépe mohl, a nůžkami jsem pak úřednici pytlík na temeni hlavy částečně rozstřihnul. Jen tak na dva na tři prsty, aby toho vzduchu nedostávala zbytečně moc, ale trochu ho dostávat musela.

Úřednice nový vzduch okamžitě zaregistrovala. Rychle ze sebe vyfoukla všechen vzduch už vypotřebovaný, a zhluboka nasála čerstvý. Pravda, nešlo jí to tak rychle, jak se to tady napíše, protože ta díra v pytlíku nebyla zase tak moc velká. Chvíli jí to trvalo, než jím protáhla všechen ten vzduch, co se jí vešel do plic. Ale nakonec - v průdušnici v krku má ten průduch do plic také nepříliš velký, a přesto jí vždycky musí stačit, a ta díra v pytlíku určitě nebyla menší, takže jí musí stačit také.

Dech úřednice se teď dal velice snadno sledovat. Při každém vydechnutí se jí pytlík na hlavě nadmul a při nadechování se jí přisál k hlavě. Zpočátku jí působil potíže, které jsem ani nečekal a nepočítal s nimi, protože se jí vždycky přitiskl i na ústa a nos a zacpal jí je tak. Úřednice byla ale skutečně učenlivá a po několikerém nadechnutí se naučila tak pokřivit rty, že jí je pytlík nemohl zacpat celé a vždycky jí tam nějaká škvíra pro nadechování zůstala. Po chvilce se naučila i pomoci si jazykem a odtlačovat jím pytlík od rtů. Když jsem si představil ten smrdutý hnus, který uvnitř pytlíku byl, a že bych se ho měl třeba já dotknout jazykem, přeběhl mi po zádech mráz. Tohle byla ale úřednice a její jazyk, takže na tom nezáleželo.

Dýchala tak zhluboka jak jen jí plíce stačily. Prsa se jí nádherně vzdouvala tak mohutně, jak jsem to u ní snad ještě nikdy neviděl. Už jen kvůli tomu úžasnému dmutí prsou stálo za to jí ten pytlík na hlavu nasadit. Bylo poznat, jak moc jí chybí kyslík, který v tom pytlíku spotřebovala předtím, než jsem jí prostřihnul v rohu pytlíku dýchací otvor, a jak obtížně teď tím otvorem tu ztrátu dohání. Její tělo ale při tom dohánění vypadalo nádherně. Pořád sebou cukalo, nebojovalo o vzduch jen samotnými plícemi. Úřednice jakoby se pořád nemohla smířit s tím, že má svázané všechny čtyři dohromady. Zatímco tele na rodeu se zklidní a už se ani nepohne, když je takto svázané, úřednice se nevzdávala a pořád se těma rukama i nohama o něco snažila. Jakoby právě teď nedokázala pochopit, že nemá šanci.

Očekával jsem, že i tahle podívaná časem skončí, ale trvala stále dál. Úřednice oddechovala v pytlíku stále stejně maximálně zhluboka a stále stejnou zběsilou rychlostí, zřejmě tou nejvyšší, jakou byla schopná. Vypadalo to, že pytlík má na ni ještě mnohem lepší vliv, než jsem čekal. Úřednice neochabovala a pumpovala hrudníkem stále stejně energicky jako ze začátku. Až pak mi došlo, že vlastně vždycky napřed nadechuje vzduch z pytlíku, který předtím vydechla a kterým pytlík nafoukla, a až teprve potom, až pytlík zase splaskne, se jí dostane do plic i nějaký čerstvý vzduch z toho prostřiženého otvoru. Asi tedy navzdory svému úsilí moc kyslíku do těla nedostává.

Zřejmě jí to ale stačilo. Sledoval jsem ji hodně dlouho, a musím přiznat, že s potěšením, že bylo na co se dívat, ale za celou tu dobu jem si nevšiml, že by se její stav nějak zhoršil. Prsa se jí nadouvala a klesala stále stejně nádherně a stále stejnou rychlostí. I pytlík na hlavě se jí nafukoval a splaskával stále stejně. Úřednice rozhodně nevypadala, že by se s ní dělo něco zvláštního, že by se jí děla nějaká újma. Dělala dojem, že by klidně mohla takhle vydržet libovolně dlouho.

Vlastně na tom nebylo nic tak strašného. Každému z nás přece vždycky zůstane trocha vydechovaného vzduchu v průdušnici a v nose a my ho pak vdechujeme znova a teprve až po něm dostaneme do plic čerstvý vzduch. Naše - a tedy i úředničiny plíce jsou tomu přizpůsobeny a mají dostatečnou kapacitu na to, aby se do nich vešel nejen všechen vydechnutý vzduch, který zůstal v dýchacích cestách, ale i potřebné množství čerstvého vzduchu. Úřednici jen teď k těm normálním horním a dolním dýchacím cestám přibyl ještě pytlík. Řekněme, že by se mohl nazvat vnějšími dýchacími cestami. Takovému slonovi se vrací do plic i všechen ten vydechnutý vzduch, který mu zůstal v chobotu. Úřednice má teď místo chobotu ten pytlík na hlavě. Je to jen otázka kapacity plic, když se dýchací cesty prodlouží. Kdo má dostatečně velkou kapacitu plic, ten může mít dýchací cesty i hodně dlouhé, ve kterých zůstává hodně vydechnutého vzduchu. A samozřejmě musí se naučit tu kapacitu plně využívat. Musí se naučit maximálně se nadechovat a vydechovat úplně všechno, v obou případech až na doraz.

Přesně to teď úřednice dělala. Velice rychle sama přišla na to, co musí dělat. Nic jsem ji nemusel učit, nic jsem jí nemusel poroučet. Nadouvala hrudník a břicho tak obrovsky, až jsem se podivil. A pak zase splaskávala, že měla najednou tělo tenké jako tyčka. Vůbec jsem netušil, že je něčeho takového schopná, že umí tak neuvěřitelně měnit objem těla.

Bylo to nádherné. Takhle prudce a mohutně oddechovat jsem úřednici ještě nikdy neviděl. Vlastně žádnou ženskou. Samozřejmě, že při vrcholném vzrušení každá ženská oddechuje hodně zhluboka. Když ji mám pod sebou, tak to cítím a podle toho poznám, jak moc se mi daří ji rozrajcovat a co s ní mám dělat dál, aby byla patřičně nažhavená a abych si s ní maximálně užil. Takhle obrovsky rozdýchat ženskou se mi ale ještě nikdy nepodařilo. Vypadalo to fantasticky, ale mně to nestačilo. Musel jsem si to i osahat.

Přisedl jsem si za záda úřednice a zezadu ji oběma rukama uchopil za prsa. Úřednice sebou cukla, protože můj dotyk na prsou asi nečekala. Samozřejmě, neohlížela se po mně, měla dost starostí sama se sebou, takže neviděla, jak jsem k ní zezadu přistoupil. Stejně ale nemohla nic jiného dělat než sebou trochu zacukat, i kdyby mne viděla se přibližovat. Vůbec na tom nezáleželo, co úřednice vidí nebo nevidí, co by chtěla nebo nechtěla dělat.

Nahmátl jsem úředničiny bradavky. Ty mne ale tentokrát tak nezajímaly, takže jsem si je nechal jen tak volně mezi prsty. Chtěl jsem je cítit, že tam jsou, ale neměl jsem v úmyslu teď s nimi něco úřednici dělat. Chtěl jsem si osahat její dech. Práci jejího hrudníku.

Úřednice už se neopírala prsy o stehna a bradou o kolena, protože to by jí bránilo v tak hlubokém dýchání, jaké s těmi dlouhými vnějšími dýchacími cestami potřebovala. Její prsa byla tedy teď volně dostupná ze všech stran. Úřednice sice na okamžik přitáhla stehna k hrudi, ten ženský reflex ochrany prsou u ní zafungoval dokonale, ale rychle poznala, že by to asi neudýchala, takže zase natáhla nohy na zem a nechala prsa ničím nechráněná na pospas mým rukám.

A bylo co osahávat. Teprve teď jsem naplno procítil, jak velice moc se jí hrudník zvětšuje a zmenšuje. Tak pilně a mohutně pracující měch jsem opravdu ještě nikdy v rukou nedržel. Bylo to fantastické. Takhle neskutečně rozdýchanou a rozvášněnou ženskou bych chtěl někdy mít pod sebou. To by musela být extáze jako na houpačce. To by musel být zážitek jako hrom.

Jenže teď to nešlo. Úřednice byla svázaná tak, že se nemohla na zemi položit na záda, a kromě toho ten můj fešák už měl dneska padla. Svoji dnešní práci už odvedl a teď zcela vyplivnutý si vybíral dovolenou. Nemělo tedy smysl úřednici rozvazovat.

Jenže nechat tady úřednici takhle klidně oddychovat se mi nechtělo. Takovou pohodu si rozhodně nezasluhovala. Bylo potřeba jí to usilovné, ale přece jenom poklidné dýchání nějak zpestřit.

Už dříve jsem si všiml, že v koutě zahrady je veliký kompostér. To je výborná věc, spousta odpadků a všemožného hnusu se tam dá naházet a není potřeba se o ně dál starat. A pro zahradu je takový správně vyzrálý kompost nesmírně užitečný. A teď bude dobrý i pro úřednici. Zkusmo jsem odhrnul vrchní vrstvu, a to, co bylo pod ní, mne rozhodně nezklamalo. Taková spousta červíků, broučků a jiné podobné havěti, která se tam hemžila, se hned tak nevidí. Pro úřednici budou jako stvoření. Potvory patří k potvorám, a úřednice je potvora non plus ultra. Svůj k svému, říkali naši předkové.

Našel jsem si lopatku s dostatečně dlouhou rukojetí, protože jsem neměl zájem, aby se mi ty potvory rozlezly po rukojeti až ke mně na ruku. Nabral jsem toho nádherného hnusu plnou lopatku a nasypal jsem to všechno trychtýřem do toho dýchacího otvoru v pytlíku na úředničině hlavě. Opět zezadu, aby úřednice do poslední chvíle netušila, jaké potěšení jí sypu do těch jejích prodloužených dýchacích cest. Nepotřeboval jsem, aby se mi při tom sypání úřednice nějak moc divoce zmítala. Jakmile ale bylo nasypáno vše, tak potom už nezáleželo na tom, jak bude úřednice vyvádět.

Dokud jsem sypal kompost úřednici na hlavu, zůstávala ještě poměrně klidná. Možná, že už byla zvyklá ode mne na horší věci, takže tohle ji nevyvádělo z klidu, ale spíš měla dost svých starostí s dechem a chtěla šetřit kyslíkem. Jakmile jí ale začalo to svinstvo padat přes oči a ona zjistila, že je to živé a že jí to leze po obličeji, začala řádit jako divá. Zařvala tak strašlivě, že to ani pytlík nedokázal ztlumit. Zazmítala se v poutech tak zoufale, že nebýt svázaná, kdoví, jak vysoko do vzduchu by vyskočila. Začala sebou házet tak zuřivě, že jsem až zapochyboval, jestli je svázaná dostatečně pevně. Rvala se s pouty jako divá, jako kdyby jí šlo o život. V první chvíli jsem na to jen zíral, možná i dost překvapeně. Takhle čiperně se pohybovat jsem ji ještě neviděl. Kdyby takhle čiperně vyřizovala i úřední záležitosti, určitě by si na ni nikdo nemohl stěžovat.

Úřednice se na zemi převalila na bok a znovu mi předvedla všechny pokusy, jak si pytlík sedřít s hlavy o zem. Sice se jí to nedařilo a ani nemohlo podařit, nicméně pokoušela se o to stále znova a znova, stále divočeji a divočeji. Kopala nohama do vzduchu, kam až jí to přivázané paže dovolovaly. Snad se tak snažila strhnout si pouta s rukou. Samozřejmě marně. O moc víc ale dělat nemohla, a tak to opakovala pořád dokola znovu a znovu. Přesně tak, jak jsem si to představoval.

Pak jsem si řekl, že je škoda se na to jen dívat. Taková vzácnost by se měla vnímat i ostatními smysly. Tak jsem to zmítající se úředničino tělo vzal do rukou. Samozřejmě zezadu, protože tak byl k němu nejlepší přístup, a pochopitelně za prsa, to je nejpříjemnější. Tohle uchopení jsem navíc měl už vyzkoušené, když jsem se seznamoval s rychlostí a hloubkou jejího dechu - a hlavně se vzdouváním jejích prsou.

Teď už to nebylo tak jednoduché. Úřednice ležela na boku, takže k jejímu spodnímu prsu nebyl volný přístup. Musel jsem si úřednici nejdřív zvednout a posadit, abych mohl k jejímu tělu z obou stran. Úřednice se vzpouzela, protože tím přišla o možnost dřít hlavou o zem. Tedy - vzpouzela se - jen napínala natažené paže, kroutila hlavou a trošku prohýbala trup. Nic z toho mi nevadilo, a ničeho jiného nebyla schopná. Pouta ji umravňovala naprosto dokonale. Posadil jsem si ji před sebe, vzal ji za prsa, a pak už si jen užíval jejího zběsilého zmítání se - a také jejího šíleně rychlého a hlubokého dechu a hlavně vzdouvání se prsou.

Ano, úřednice dýchala tak rychle a zhluboka, jak jen jí plíce stačily. Bylo to jasné: Vzduch, který úřednice do sebe dostávala těmi svými vnějšími dýchacími cestami, jí na tak divoké vzpínání se nemohl stačit. Dalo se čekat, že tahle překrásná divočina nebude mít dlouhého trvání. Úřednice sice řádila jakoby ji na nože brali, ale dříve nebo později musela ochabnout. Přitiskl jsem si ji tedy zády k sobě, abych si to její řádění patřičně vychutnal, dokud je ještě úřednice v plné síle.

Úřednice měla ale neuvěřitelně dlouhou výdrž. Ty breberky na obličeji jí dodávaly energii uragánu. Kam se hrabe nějaký Temelín! Úřednice oddychovala prudce jako parní lokomotiva v posledním tažení a zmítala se mi na hrudi jako klubko hadů. Věčná škoda, že ten můj klacek už měl po šichtě! Tohle by byl zážitek století! Ale i tak to byla nepopsatelná krása. Mít v náručí tak energickou, divokou a neúnavnou ženskou - to se musí zažít. Na to žádná představa nestačí.

Abych ji ale nepřechválil - nakonec i tahle úřednice ochabla a pak už zápolila s pouty jen docela malátně. Bylo poznat, že se stále snaží seč jen může, ale už jí chybí síly. Anebo spíš jí chyběl kyslík. Párkrát už jsem se přesvědčil, že úřednice má sil a vytrvalosti dost, že zvládne někdy až neuvěřitelně zajímavé věci, které jí připravím, ale teď těmi prodlouženými dýchacími cestami už neudýchala takovou námahu, jakou zřejmě vynakládala na ten svůj zápas s pouty. Dýchala sice stále stejně silně a rychle, prsa se jí vzdouvala a klesala stále stejně mocně a energicky, že byla radost si s nimi hrát a cítit v rukou jejich krásný pohyb, ale úřednici to zřejmě nestačilo. Musela polevit a začít šetřit kyslíkem.

Tím to ale přestávalo být zajímavé. Na krásné si člověk zvykne snadno, a když já jsem si zvykl na to, jak krásně se mi úřednice v rukou zmítá a kroutí, začalo mi vadit, že se zklidnila a už nebyla tak nádherně divoká. To už nebylo ono. Musel jsem si najít nějakou další zábavu, jaká by se dala s úřednicí užít.

Pustil jsem její prsa. Sice to bylo pěkné si s nimi pohrávat, ale však ony mi neutečou. Budu je mít k dispozici pořád, ještě celých pár dní. Teď jsem se chtěl podívat, jak se na to úřednice tváří. To určitě také bude mít svůj půvab. Určitě se teď bude tvářit docela jinak, než když tenkrát přijímala moji žádost, a zejména tehdy, když mi oznamovala výsledek.

Úřednici ale teď nebylo do tváře moc dobře vidět. Pytlík měla zevnitř zamlžený a orosený svým dechem až do neprůhledna. Na to ale byla jednoduchá odpomoc. Přitiskl jsem dlaněmi pytlík úřednici na obličej a o její pleť jsem ho otřel. Úřednice se sice zase trošku zazmítala na protest, možná, že i vydala nějaký pazvuk, ale to bylo bezvýznamné. Nemohla dělat nic, a musela strpět všechno, co jsem jí udělal, ať to bylo cokoliv. Jednou se už konečně musela naučit, že to tak prostě je. Tady teď nebyla na úřadě, tady teď nerozhodovala ona. Tady teď byla ve stejné situaci, v jaké jsou všichni žadatelé, kteří přešlapují před její přepážkou. Vlastně se ani nedivím, že se jí to nelíbilo. Na tom ale nezáleželo, stejně jako jí nikdy nezáleželo na tom, jak je těm lidem před přepážkou.

Úřednice měla v pytlíku pevně zavřené oči, aby jí ti čiperní červíčci a broučci nelezli aspoň do očí. Ústa zavřít nemohla, protože by jinak nestačila tak rychle a zhluboka dýchat, a nos samozřejmě také ne. Různobarevné breberky se jí producírovaly po obličeji a samozřejmě hledaly úkryt v každé dírce, která se jim tam naskytla. Úřednice co chvíli zatřepala hlavou, když jí některý z těch půvabných broučků vlezl někam, kde se jí to nelíbilo. Nezdálo se mi ale, že by jí to bylo něco platné. Ani jednou jsem si nevšiml, že by se jí podařilo některou z těch berušek setřást s obličeje tak, aby spadla někam dolů. Držely se její pleti docela zdařile a lezly si, kam samy uznaly za vhodné. Úřednice v pytlíku občas vyprskla, asi když jí nějaká potvůrka vlezla do otevřených úst. Ovšem hned při následujícím nadechnutí, to znamená nejpozději za vteřinu, se jí pytlík přisál k ústům, a úřednice tu breberušku nebo červíčka vdechla zase zpátky.

Úředničina pleť musela být pro všechny ty breberky nepochybně dost zajímavá. Když jsem zamlžený pytlík otíral úřednici o obličej, otřel jsem jí o pleť i všechno to zkažené svinstvo, která v pytlíku zahnívalo už od předvčerejška. To všechno teď měla úřednice nalepené a rozmazané na tvářích a na nose a na všech ostatních částech obličeje, a vypadalo to, že všichni ti červíčci v pytlíku o to projevují neobyčejný zájem.

Pak najednou úřednice tak prudce vydechla, že pytlík málem praskl. Bylo to jako kdyby úřednice vybuchla. I ten zvuk, který při tom úřednice vydala, se tomu podobal, i když byl tlumený pytlíkem. V první chvíli jsem netušil, co to má znamenat. Takový bouřlivý projev úředničiny životní energie v pytlíku jsem nečekal. Úřednice sice dýchala usilovně, tak usilovně, jak jsem to u ní ještě nikdy předtím neviděl, ale že to bude dělat takhle výbušně, to mne překvapilo.

Až pak mi došlo, že zřejmě v pytlíku kýchla. Nějaká milá breberuška jí asi vlezla do nosu a nejspíš ji tam zašimrala na tom nejsprávnějším místě. To jsem si už předtím všiml, jakou oblibu mají u těch breberek všechny tělesné otvory, které úřednice na hlavě měla. Tedy - jestli jí lezly i do uší, to nevím, tam jsem se úřednici nedíval, ale do nosu určitě ano. To jsem viděl. Do úst, myslím, ani tak ne. Tady se úřednici dost dařilo pohyby rtů ty potvůrky odhánět a zbavovat se jich. Chvílemi si je shazovala se rtů i jazykem. To ale jen málokdy, protože ústa asi musela mít pořád otevřené kvůli dýchání. S nosem ale nenadělala nic. Sice se mi zdálo, že se pokouší něco z nosu vyfrknout, ale tím si nejsem tak jistý. Nevšiml jsem si totiž, že by se jí podařilo dostat z nosu něco ven. Ony se jí totiž ty milé breberušky držely pleti dost pevně a nějaké proudy vzduchu jim nijak znatelně nevadily. Třepání hlavou samozřejmě taky ne. Korzovaly si úřednici po obličeji docela nerušeně.

Úřednice se zavřenýma očima nejspíš vůbec nevěděla, s jakým zájmem sleduji všechno, co se jí na obličeji děje, a jak se tím bavím. Šklebila se při tom naprosto nepopsatelným způsobem. Takový výraz hnusu a odporu se hned tak nevidí. Právě takový hnus bych asi měl cítit při pohledu na jakoukoliv úřednici, nebo aspoň na tuto, jenže tahle úřednice měla až příliš krásné tělo, a navíc tohle perfektní tělo mi už několik dní bylo plně k dispozici, a ještě dalších pár dní bude, a tohle tělo ve mně vyvolávalo docela jiné pocity než nějaký hnus. Navíc už jsem poznal, jak je tohle tělo neobvykle odolné, takže je možné si s ním pohrávat zcela bez obav z nějakých nepříjemností. Musím si tedy to tělo patřičně užívat a vychutnávat! A třeba si i vyzkoušet, co všechno to tělo vydrží!

Prozatím jsem se přesvědčil, že úřednice je schopná udýchat svoji spotřebu kyslíku i v tom pytlíku na hlavě - tedy pokud se příliš nenamáhá těmi svými pokusy o vysvobození rukou. Pokud seděla na zemi klidně, byl její dech naprosto pravidelný. Sice rychlý a vydatný, ale zůstával stále stejně rychlý, a stav úřednice se nijak viditelně nezhoršoval. Neměnil se. Úřednice to zřejmě zvládala docela dobře. Sice co chvíli explodovala, berušky se jí v nose zřejmě činily jak jen mohly, ale pytlík to zatím vydržel, neroztrhl se. Nebylo tedy třeba se stavem úřednice dále zabývat a strachovat se o ni. Ani o pytlík. Stačilo nechat úřednici tak, jak je. Pytlík a červíčci už udělají všechnu práci za mne.

Přinesl jsem si zahradní křesílko, jedno z těch, které tu úřednice pro mne také připravila, postavil jsem si ho do stínu, aby mi na slunci nebylo tak horko jako úřednici, a pohodlně se usadil tak, abych měl dobrý výhled na to, jak se úřednice snaží vydržet se svými breberuškami a červíky na obličeji. Pravda, mohl bych se jít schladit do bazénu, ale nechtěl jsem tady nechávat úřednici bez dozoru, a také jsem nechtěl přijít o žádnou sebemenší maličkost z jejího chování. Udělal jsem jí to proto, abych něco viděl, aby úřednice reagovala co nejzajímavěji, a tak jsem nechtěl o nic přijít. A hlavně jsem přemýšlel, co bych jí ještě tak mohl udělat dalšího. Na co by mohla reagovat ještě zajímavěji.

Úřednice se najednou v pytlíku prudce rozkašlala. Nejspíš nějakého toho červíčka vdechla otevřenými ústy až do plic. Divoký kašel jí trhal celým tělem, a aby to představení nebylo jednotvárné, doplňovala ho úřednice ještě zběsilým cloumáním spoutanýma rukama a nohama. Vypadalo to nádherně. Neobával jsem se, že by úřednice mohla rozervat pouta nebo vytrhnout z nich ruce, ač se o to snažila seč mohla. Jen mi znovu předvedla pevnost těch pout, která jsem jí uvázal. Úřednice přes veškeré snažení zůstávala na zemi ve stále stejné poloze, jen se svíjela kašlem a pytlík na hlavě jí přímo pleskal o obličej, jak divoce v něm lapala po vzduchu.

Po chvíli se zase uklidnila, což byla škoda. Buď se jí podařilo něco vykašlat, anebo neměla v pytlíku dost vzduchu pro tak náročný zápas s pouty. To už tak zábavné nebylo, ale nechával jsem úřednici být. Věděl jsem, že ty hodné breberušky udělají práci za mne. A skutečně: Za chvíli se úřednice rozkašlala nebo rozkýchala znovu.

Sluníčko postupovalo po obloze, čas plynul v pohodě a úřednice lapala po dechu a bojovala s breberkami ve všech svých dýchacích - nebo spíš kýchacích cestách. Chvílemi jí kýchání otřásalo celým tělem, chvílemi se vzepřela nohama a pokusila se vyrvat ruce z pout, ale rychle toho vždycky nechala. Jednak se už mnohokrát přesvědčila, že se jí to nemůže podařit, a jednak jí asi při té námaze rychle došla zásoba kyslíku, kterou si v těle stačila nashromáždit. Většinou tedy seděla na zemi v klidu a jen vytrvale a usilovně nafukovala pytlík na hlavě.

Najednou jsem si vzpomněl na toho robertka, kterého měla úřednice ve své nejpotřebnější výbavě. Zřejmě bez toho nemůže být ani jediný den. Možná to musí mít i několikrát denně, když si pořídila tak výkonný stroj. Možná po tom už zase touží. Možná bych jí to neměl odpírat. Samozřejmě ne proto, že by nějak záleželo na tom, po čem taková úřednice touží nebo netouží. Spíš mne napadlo, že by mohlo být zajímavé se podívat, co při tom taková úřednice vyvádí, jak to prožívá. Slyšel jsem, že Slovenky při tom říkají: "Joj!". Copak asi při tom říká taková úřednice?

Také se mi zachtělo podrobněji se podívat na tu díru, do které jsem jí strkal toho svého krasavce. Zatím jsem si ji ještě ani moc neprohlížel. Vlastně jsem ji znal více zevnitř než zvenku. Měl jsem ji prohmatanou do hloubky tím svým klackem, ale jinak jsem ji ještě neznal. Teď jsem dostal náladu to napravit.

Ovšem chodit až někam nahoru do ložnice pro toho úředničina robertka se mi nechtělo. Za to mi úřednice nestála. Takový přepych si nezasluhovala. Kůlna na zahradě, ve které úřednice dostávala své pravidelné ranní a večerní výprasky, byla blíž. Tam je všechno možné, tam se určitě najde i něco vhodnějšího, než je takový přepychový robertek.

Zašel jsem si tam, a hned mi tam padl do oka plochý natěračský štětec. To bylo ono! Hned jsem věděl, co s ním budu dělat.

Nejdřív jsem si úřednici položil na bok, abych měl k její díře lepší přístup. Když seděla na zemi předkloněná a natažená obličejem na kolenou, tak si na té díře seděla, a to se mi nehodilo. Položená na boku mi tu díru skoro nabízela, a přitom nebyla schopná tuhle polohu sama změnit. Rozhodně nebyla schopná se zase posadit ani nijak jinak mi v přístupu k té díře jakkoliv překážet.

Zkusil jsem jí rýpnout do té díry držadlem štětce. Jestli byla úřednice zvyklá na toho svého robertka, tak teď měla poznat trochu jiného robertka: dřevěného, zbrázděného vrstvami staré zaschlé barvy. Tvarem sice přizpůsobeného držení v ruce a natírání, ale profesionálnímu robertkovi se moc nepodobal. Pro úřednici to ale bylo dost dobré. Pokud je úřednice opravdu tak náruživá, pak mi musí být vděčná za cokoliv, co jí do té díry strčím. Navíc to držadlo bylo trochu do špičky, takže jí bude do té díry dobře pronikat i kdyby se jí na tom něco nelíbilo.

Připomněl jsem si, jak rychle byla vždycky připravená, když jsem zatoužil do ní proniknout. Až dosud jsem předpokládal, že je to proto, že jako správná zkrocená otrokyně se snaží okamžitě mi vyhovět ve všem, co se mi jenom zachce. Ale co když to bylo jenom proto, že je tak náruživá, že je prostě vždy připravena a že nemá nikdy dost?

Nu - to se teď hned ukáže, jestli se stejně rychle otevře i na držadlo takového starého štětce.

Přejel jsem jí koncem držadla štětce po celé délce díry a zašťoural jí tam, kde se jí někde uvnitř skrýval poštěváček. Úřednice sice sebou trošku cukala a vypadala jako kdyby se jí to moc nelíbilo, ale byla svázaná tak, že si na díru ničím nedosáhla a nemohla mi tedy v ničem zabránit. Bylo to fajn, měl jsem tu její díru plně k dispozici.

Chtěl jsem jí tam dovnitř zastrčit držadlo štětce, ale úřednice měla díru pevně zavřenou. Nejspíš tušila, co jí chci udělat, i když nemohla vidět, co jí s dírou dělám. Nechtěl jsem do ní nic narvat násilím, abych ji nějak nepoškodil. Přece jenom jsem měl před sebou ještě několik dní, kdy jsem si chtěl s úřednicí pohrávat, a chtěl jsem, aby při tom úřednice plně fungovala. Jinak by to nebylo tak zábavné. Nechtělo se mi ale čekat, až se úřednice otevře sama. Proto jsem jí do díry strčil nejdřív prst a tím jsem jí díru otevřel. To úřednici nemohlo nijak ublížit, a do prstem otevřené díry už se dalo držadlo štětce zastrčit docela snadno. Úřednice se sice při tom kroutila jak jen jí to ruce a nohy svázané dohromady dovolovaly, ale nemohla dělat nic, co by mi nějak vadilo. Naopak to bylo docela fajn, jak reagovala. Bylo poznat, že něco opravdu cítí, že jí to nedělám zbytečně.

Pro úřednici to asi opravdu byl velkolepý zážitek. Najednou se celá napjala, prohnula se jako při vrcholu extáze - a pak zazněla rána jako když vybuchne granát. Úřednice kýchla, div že jí pytlík na hlavě nepraskl. Zřejmě jí opět nějaká beruška v nose vlezla, kam neměla.

Nevím, jak to působilo na tu berušku, ale držadlo štětce jí z díry vyletělo jako projektil z katapultu. Držel jsem ho totiž dost lehce, abych úřednici nějak neublížil - a to byly ty následky. Úřednice kýchla tak mocně, že jsem štětec v prstech neudržel. Poznal jsem, že s úřednicí musím zacházet poněkud tvrději, že jakákoliv ohleduplnost se nevyplácí.

Zkusil jsem to znova. Otevřel jsem si úřednici dvěma prsty a zastrčil jí tam držadlo štětce znovu. Úřednice se při tom poněkud ošívala, ale to bylo v pořádku. Když něco dělám, tak chci také vidět nějaké výsledky. Kdyby to úřednice snášela bez hnutí, nemělo by to ten půvab. Čím víc vyváděla, tím víc to plnilo účel. V poutech nemohla dělat nic, co by mi nějak vadilo nebo překáželo v přístupu k té její díře, takže čím divočeji sebou házela a čím divočejší zvuky zevnitř pytlíku vydávala, tím to bylo lepší. I kýchat teď už mohla podle libosti všech berušek, protože teď už jsem držel štětec pevněji.

Držadlo štětce ani nebylo tak dlouhé jako ten velkolepý úředničin robertek, ani jako ten můj klacek, takže jsem se nemusel ničeho obávat. Když ani tím svým klackem jsem ještě nikdy nedosáhl až na dno té úředničiny díry, bylo jasné, že se jí tam vejde i ten štětec. Zastrčil jsem tedy držadlo štětce úřednici do díry až nadoraz, že jí z těla trčely jen ty štětiny. Úřednice to snášela docela dobře, nevydala ani hlásku, takže jí to zřejmě nijak nevadilo. Jen se trošku cukala, jen tak, aby bylo poznat, že něco cítí. Jen tak, aby to bylo zajímavé.

Zaviklal jsem štětcem úřednici v díře. Úřednice horlivě zavlnila pánví podle pohybů štětce uvnitř díry. Vypadalo to nádherně. Tak nějak se vlní havajské břišní tanečnice. Pravda, ty nebývají spoutané, ale tohle úřednici zřejmě nijak znatelně nevadilo. Uměla to i takhle. Napadlo mne, že jí asi víc vadí to, co jí štětec v útrobách těla dělá, ale protože se úřednice nijak neozývala, usoudil jsem, že se jí asi nic zlého neděje. Zaviklal jsem jí tedy štětcem v těle znovu. Úřednice se celá napjala, zavlnila se a zase jednou se pokusila vyrvat ruce z pout. Všiml jsem si ale, že na štětci zůstala vlhká stopa.

Sáhl jsem úřednici na okraj díry, kde se jí skrývá ten zázračný kolíček otevírající bránu. Nemýlil jsem se: Měla ho zvětšený, a když jsem jí na něj sáhl, prohnula tělo jak jen jí to pouta dovolovaly, a vydala přes pytlík na hlavě tichounké dlouhé zaúpění. Reagovala ale tak, že to nevypadalo, jako kdyby si chtěla poštěvák nějak chránit před mými prsty.

Pohrával jsem si prstem s tím jejím kolíčkem, druhou rukou jsem jí viklal štětcem v díře. Úřednice se cukala a kroutila a občas tiše zaúpěla. V pytlíku bouřlivě oddechovala, cvičila spoutanýma rukama jako divá a vykopávala nohama do prázdna. Pohyby štětce v hloubi těla měly na ni velice dobrý vliv. Prošťoural jsem jí držadlem štětce celou díru do všech koutů. Byla radost sledovat, jak to s úřednicí mává. Kdoví, co by vyváděla, kdyby nebyla tak dobře svázaná.

Úřednice ale vypadala, jakože se jí to líbí. Ten její úžasný robertek se zřejmě dal snadno nahradit i docela obyčejným natěračským štětcem. Buď byla úřednice tak nadržená, anebo jí bylo úplně jedno, co se jí tam zastrčí.

To ovšem nebyl účel, aby se jí to líbilo. To si nezasluhovala. Dost pochybuji, že by v úřadu někdy provedla někomu něco, co by se mu líbilo. Mně tedy rozhodně ne. Úřednice potřebovala něco docela jiného.

Vytáhl jsem jí štětec z díry. Takové potěšení jí dopřávat nebudu. Že jí ten štětec opravdu působil nějaké potěšení, dokázala úřednice tím, jak se na zemi vzepjala, když konec štětce opustil její díru. Jak jen jí to pouta dovolovala, pokusila se natáhnout se za štětcem, aby neztratila kontakt s ním. Zjevně jí to vadilo, že má díru najednou prázdnou. Měla ji už otevřenou dokořán a mokrou jako žába.

Obrátil jsem štětec a poklepal jí na tu otevřenou díru štětinami štětce. Účinek byl naprosto fantastický. Úřednice se v poutech vzepjala jako střelená, zakvílela v pytlíku jako podřezávané prase a začala sebou házet jako kdyby jí šlo o život. Tak tohle se mi tedy podařilo! Úřednice vyváděla jako smyslů zbavená, ale ničeho tím nedosáhla. Její díra zůstávala stále stejně dobře přístupná ať dělala co dělala. Poťupkával jsem jí štětinami štětce přímo do rozevřené díry, úřednice vřeštěla jako divoké zvíře v ZOO, zoufale trhala rukama i nohama v poutech tak divoce, že vleže na boku na zemi téměř poskakovala. Myslím, že její pouta teď předváděla vrcholnou ukázku pevnosti. Úřednice se s nimi rvala tak mocně, že to bylo až obdivuhodné. Napínala se, prohýbala se, kopala nohama div že si neutrhla ruce, prudce oddechovala, div, že ten pytlík na hlavě neroztrhala. A to všechno se dělo jen kvůli docela obyčejnému natěračskému štětci. Myslím, že žádný robertek na světě by ji nedokázal rozvášnit tak mohutně jako takový obyčejný štětec.

Aby to nebylo tak jednotvárné, zkusil jsem jí kromě obyčejného poklepávání díru tím štětcem i vymetat. Protáhl jsem jí ji štětcem pěkně po celé délce odpředu dozadu a zase zpátky, jako když natěrač natírá dveře. Odezva úřednice byla ještě divočejší, pokud je to vůbec možné. Řádila tak nádherně, že jsem se na to nemohl vynadívat. Proklepával jsem jí díru štětcem a natíral ji jako zkušený natěrač a kochal se tím, co s ní takové drobné jednoduché pohyby dělají. To jsem rozhodně nečekal, že to bude úřednice takhle silně prožívat.

Tedy vlastně - já jsem věděl, že ty štětiny štětce jsou trochu ostřejší. Když jsem si ten štětec v kůlně vybíral, vyzkoušel jsem si ty štětiny na dlani ruky, a cítil jsem je dost silně. Byly pěkně drsné a pichlavé. Ale že kvůli tomu bude úřednice předvádět takovýhle cirkus, to mne opravdu překvapilo. Ale rozhodně mne to nemrzelo. Bylo to nádherné. Úřednice se zmítala jako divá, skučela a kvílela, a já natíral a natíral. Díra nedíra, furt se natírá! To říká každý natěrač, a v případě úřednice to teď platilo stoprocentně.

Úřednice řádila tak čiperně, že ji pouta jen tak-tak udržela na místě. Byla naprosto perfektní. Tak divoké reakce mi ještě nikdy předtím nepředváděla. Štětec měl na ni opravdu zázračný vliv. A přitom jak to bylo jednoduché! Ne nadarmo se říká, že ty nejlepší věci jsou ty nejjednodušší. Kdo by to byl řekl, že na to může stačit obyčejný štětec!

Úřednice ale až nepříjemně brzy začala mít uvnitř pytlíku potíže s dechem. Oddechovala čím dál rychleji, občas explodovala, když byla některá breberka aktivnější, a rychle ve svém představení ochabovala. Dalo se tušit, jak je asi to její zmítání se namáhavé, a vzduch pasírovaný přes pytlík jí prostě nemohl stačit. Asi toho bylo na ni moc. Tentokrát jsem jí toho asi udělal trochu moc najednou, takže si to už nemohla všechno patřičně prožít tak, jak by si zasluhovala. Asi se nesmí nic přehánět.

Prohánění díry štětcem byl ale asi tak silný zážitek, že se úřednice cukala i navzdory nedostatku vzduchu. Pravda, cukala se dost malátně, asi už nebyla schopná prudšího pohybu, nicméně neustávala. Na každý pohyb štětce, na každé poklepání štětinami reagovala jakoby chtěla ucuknout. Jistěže v poutech nikam ucuknout nemohla, ale snažila se o to pořád. Bylo poznat, že pořád dobře cítí, co jí dělám, jen už ndokáže udýchat silnější reakce.

Už to bylo poněkud jednotvárné. Úřednice sice pořád reagovala, pořád se cukala, ale už jsem to znal. Nic nového už mi nepředváděla. Tak jsem ji tedy přestal natírat. Jestli se jí to líbilo, tak si to nezasloužila. To by se musela jinak snažit a víc mi toho předvádět, aby se to líbilo i mně.

Úřednice znehybněla, jen dál stále prudce oddechovala. Zůstala ale celá viditelně napjatá, nejspíš stále čekala, kdy zase ucítí ty pichlavé štětiny štětce. Až po delší době se pomalu uvolňovala a vláčněla. Neodolal jsem, a když se úplně uvolnila a už asi nic nečekala, znovu jsem jí štětinami štětce poklepal na díru. Úřednice vyletěla jako střelená. Kdyby nebyla svázaná, asi by opravdu vyskočila nejmíň metr vysoko. Takto sebou jen trhla a zaúpěla do pytlíku. Nejspíš tím breberušky strašlivě vyděsila, protože následovala mocná exploze, při níž se jí pytlík na hlavě nadmul dokulata.

Pak už jsem nechal úřednici uklidnit se a vydýchat se. V pytlíku jí to vydýchání sice moc nešlo, ale to už byl její problém. Pajšl měla dobrý, to mi už předvedla, pytlík jí v dýchání nepřekážel natolik, že by ji to nějak ohrožovalo. To už jsem za tu dobu poznal také, takže jsem to mohl nechat jenom na ní, jak si s tím pytlíkem poradí. Když se bude trochu snažit, tak ten kyslík do plic dostane.

Úřednice se snažila ze všech sil, že bylo radost na ni pohledět. Prsa jí pracovala jak kovářské měchy, pytlík na hlavě se jí nafukoval a splaskával jako divý. Úřednice natáhla a napjala nohy a ruce, aby jí stehna nepřekážela v nadouvání prsou, a pumpovala vzduch přes pytlík jako o závod. Občas jí zazmítal záchvat kašle nebo kýchání, jen někdy nebylo poznat, co je co. V tom pytlíku vypadalo její kašlání i kýchání skoro stejně. Pytlík se jí pokaždé nafoukl jako koule a v následující vteřině se jí zase přisál na obličej jako maska.

Bylo na co koukat, ale jedna věc mi trochu vadila. Neměl jsem moc dobrý výhled na její prsa, protože mi ho úřednice stínila stehny a koleny. Samozřejmě ne schválně, to bych jí netrpěl, ale prostě byla tak svázaná. To se mi moc nelíbilo. Musel jsem si ji trošku převázat do vhodnější polohy, aych si ji mohl plně vychutnávat.

Nejdřív jsem jí odvázal ruce od nohou, aby mohla dát kolena pryč od prsou. Úřednice se okamžitě narovnala a natáhla nohy do délky, jakoby jí nějak vadilo, že musela být až dosud skrčená. To mi nevadilo. Nohy měla stále svázané, takže jimi nic nepřístojného dělat nemohla. Milostivě jsem ji tedy nechal, ať si s nimi dělá, co chce. Zbývaly ruce. Měla je pořád spoutané dohromady, ale před tělem, takže i jimi si mohla prsa zakrývat. To jsem nemohl tak nechat. Především ruce jsem jí musel převázat. Už jen proto, že je okamžitě zvedla k hlavě a pokoušela se zachytit do nich pytlík. Naštěstí se jí to nedařilo, protože je měla spoutané v takové poloze, že je měla otočené dlaněmi od hlavy a nemohla je v poutech otočit - a ohýbat prsty na opačnou stranu neuměla. Už jsem ale poznal, jak má ruce neobyčejně obratné a pohyblivé, takže nebylo radno riskovat, že se jí nakonec přece jenom něco podaří.

Chytil jsem jí tedy spoutané paže a natáhl jí je vysoko nad hlavu, aby si na ten pytlík nedosáhla. Znova jsem při tom pocítil, jakou má v těch pažích nečekanou sílu. Sice jsem ji zvládl, na mne neměla, ale delší dobu se s ní prát se mi nechtělo.

Úřednice totiž citelně obživla, když pocítila, že už není svázaná jako tele na rodeu. Možná nabyla dojmu, že teď má příležitost se snad nějak osvobodit. Začala bojovat jako o život. V prvé chvíli jsem ji chtěl rázně zpacifikovat, protože něco takového si nesměla dovolit, ale pak se mi to zalíbilo. Bylo to vlastně docela pěkné držet v rukou takové vzpírající se nádherné tělo. Byl to docela jiný dojem než když úřednice trpně snášela všechno, co jsem na ni vymyslel. Nechal jsem ji tedy, ať si dělá, co může, a jen ji držel za ruce a vychutnával si její sílu.

Věděl jsem, že to nebude mít dlouhého trvání. Úřednice sice možná měla dobře vytrénované tělo a možná by i vydržela bojovat dlouho, ale v pytlíku jí musel rychle dojít vzduch. Nepochyboval jsem, že ochabne a zvláční dřív, než se jí podaří mne unavit. Věděl jsem, že čas hraje pro mne, takže si mohu bez obav užívat ten úředničin zápas.

Úřednice se kroutila a prohýbala na všechny strany, všemožně se snažila vytrhnout se mi. Bylo to ještě krásnější, než jsem zpočátku čekal. Dala se udržet, ale jednoduché to nebylo. Bylo to náročné tak právě akorát, aby to bylo zajímavé a přitom abych se nemusel obávat, že úřednici nezvládnu. S potěšením jsem sledoval, jak řádí, držel ji za svázaná zápěstí, pod prsty jsem cítil každou její šlachu tam uvnitř, a na pytlíku viděl i její dech. Pytlík na hlavě se jí nafukoval a splaskával čím dál rychleji. To úředničino zmítání se na zemi přede mnou muselo být hodně namáhavé, a hlavně hodně náročné na spotřebu kyslíku. Byl jsem zvědavý, jak dlouho to úřednice vydrží.

Nemýlil jsem se. Brzy jsem poznal, že to úřednice začíná nějak flákat. Úplně jako kdyby byla někde v úřadu. Sice sebou házela pořád ještě pěkně, ale já cítil, že už to tu sílu nemá. Nechal jsem ji ale snažit se dál, aby se vyždímala úplně. Až bude docela hin, bude s ní mnohem lehčí práce, a já měl času dost. Kromě toho byl na ni docela hezký pohled i když se přede mnou zmítala už jen docela malátně.

Nakonec to vzdala a znehybněla. Jen prsa a pytlík na hlavě se jí mohutně vzdouvaly a splaskávaly - střídavě, jak úřednice horlivě přesouvala vzduch z plic do pytlíku a zase nazpátek. Představení bylo u konce. Úřednice byla vyřízená a patřičně připravená k převázání.

Převrátil jsem si ji na břicho a posadil se jí na záda, aby se na zemi tak moc nehemžila. Při převazování rukou jsem potřeboval, aby se nemohla ani pohnout. Pak jsem jí ruce nad hlavou rozvázal.

Úřednice levou rukou okamžitě zamířila k hlavě a pytlíku na ní. Pravou ruku jsem jí pevně držel, tou nemohla dělat nic. Sice se snažila, možná dokonce vší silou, protože jsem tu sílu ucítil, ale zvládnout se dala. Udržel jsem ji. Přetáhnul jsem jí tu ruku za záda a vyvrátil nahoru, a tam už úřednice žádnou sílu uplatňovat nedokázala.

Při rozvazování pout jsem ji za obě ruce držet nemohl. Proto jsem jí musel na chvilku nechat levou ruku volnou. Jakmile jsem jí pravou ruku zpacifikoval, mohl jsem se začít věnovat i té levé. Našel jsem ji pochopitelně u pytlíku. Naštěstí úřednice za tu chvilku nestačila napáchat na něm žádné škody. Stihla sice sevřít cíp pytlíku mezi prsty, ale když jsem jí pořádně stiskl ruku, zase ho pustila. Přetáhl jsem jí i levou ruku za záda. Úřednice sice vzdorovala ze všech sil, bránila se jak jen mohla, ale na mne neměla. Vyvrátil jsem jí levou ruku nahoru až k té pravé, a úřednice byla vyřízená. Mohla jen bolestně vyjeknout a naprázdno zatnout pěstičky, když jsem jí vyvrátil paže asi o kousek víc než na co byla její ramena zvyklá. Jinak nemohla dělat nic. Jestli měla nějakou sílu, tak teď už jí nebyla na nic.

To se mi líbilo: Mít úřednici tak pěkně podrobenou a ovládnutou. Vlastně jsem ani nečekal, že to bude tak pěkný pocit. Ne, že by to bylo tak těžké, úřednici přeprat, ale když jsem viděl, jak zoufale se bránila, a cítil, jak silně se snažila klást odpor, bylo to něco docela jiného než když se trpně podřizovala a nechávala si všechno dělat zcela apaticky. Tedy - tak to bylo správné. Když jsem jí poručil, tak se nesměla ničemu bránit a musela bez odporu strpět všechno, co jsem jí dělal. Stejně tak kdybych jí poručil, aby se bránila, tak by se musela bránit ze všech sil, které má. Když se teď ale snažila vzdorovat mi sama od sebe, z vlastní iniciativy, byla to zajímavá změna a docela příjemné zpestření. Neměl jsem problém ji přemoci, takže o nic nešlo. Se svázanýma nohama mi úřednice nemohla nikam utéci, i kdyby se mi nějak vysmekla, a s hlavou v pytlíku by stejně daleko neutekla, i kdyby přišla na nějaký způsob, jak mi utéci. Byla to tedy jen taková zábavná hra na přetahovanou, která nemohla trvat dlouho a dopadla přesně tak, jak to bylo od samého začátku jasné, že dopadnout musí. Měl jsem úřednici pod sebou pokořenou, přitisknutou k zemi, s vyvrácenými znehybněnými pažemi, ovládnutou, neschopnou sebemenšího pohybu.

Musím jí ale uznat, že se nevzdávala ani teď. Asi jsem ji pořádně vyděsil při tom našem posledním rozhovoru. Tedy spíš vyděsila se sama, já jsem jí to jen nevyvracel. Teď, když poznala svoji bezmocnost, začala znova bojovat jako o život. Nejspíš si myslela, že má ruce volné, nesvázané, naposledy v životě, a že má poslední šanci se zachránit, a chovala se podle toho. Viděl jsem, jak se jí napínají a vystupují svaly na pažích, jen to nemělo žádný účinek. Bylo poznat, že se snaží dát ruce od sebe a dát je blíž k tělu, ale i když na to asi vynakládala všechny síly, já jsem žádnou zvláštní sílu necítil. Úřednice chvílemi zatínala pěsti, jindy se zase pokoušela prsty někam dosáhnout, ale bez výsledku. Jen já jsem v dlaních cítil, jak se jí pohybují a napínají šlachy v zápěstích, za které jsem ji držel. Bylo to docela fajn. Díval jsem se, jak jí trčí ze zad vyvracené lopatky a jak se jí nafukuje a splaskává pytlík na hlavě, jak se její tělo pode mnou napíná a mele sebou, jak se úřednice činí a ničeho tím nemůže dosáhnout, a docela jsem si to užíval.

Pak jsem jí v pohodě spoutal ruce dohromady, zvedl jsem se z jejího těla a ruce jí pustil, aby se zase mohla pohybovat a předvedla mi, co v těch poutech umí.

Spoutané ruce jí s plesknutím spadly na záda. Úřednice se na zemi hbitě převrátila na záda a posadila se. Skrčila nohy, rukama za zády se opřela o zem a prudce lapala po vzduchu. Teď to bylo vidět a poznat nejen podle pytlíku, ale i podle jejích divoce se vzdouvajících prsou.

Byla to pěkná podívaná, dokud doháněla chybějící vzduch. To se opravdu snažila, prsa jí jen kmitaly. Lapala po dechu skoro stejně rychle jako zkušený pes. Zřejmě se jí to dařilo, protože dech se jí časem zvolňoval, až po nějaké době už dýchala skoro stejně rychle jako člověk. Tedy - pořád ještě znatelně rychleji než třeba já při tom přihlížení, a také mnohem víc zhluboka, ale přece jenom o dost pomaleji než ze začátku, a přitom jí to nepochybně docela stačilo.

Vypadalo to, že takhle dýchat a občas kýchat vydrží už libovolně dlouho. To už nebylo tak zajímavé. Přitom nic dalšího už se jí nedalo udělat, dokud bude muset dýchat přes ten pytlík. To jsem právě poznal, že nic dalšího k tomu pytlíku už nezvládne. Tak jsem jí tedy ten pytlík nakonec sundal.

S těžkým srdcem, protože jsem očekával, že spolu s tím pytlíkem ji zbavím i všech těch červíčků a berušek, které se jí v pytlíku producírovaly po obličeji a po hlavě a asi i uvnitř. Žádné breberky se ale z pytlíku nevysypaly. Všem se asi na úředničině hlavě líbilo více, takže se tam držely a nenechaly se stáhnout spolu s pytlíkem. Když jsem stáhl úřednici pytlík s hlavy, zůstalo v něm jen trochu smetí z kompostu a trocha smradu ze zkaženého masa, ale naprosto nic, co by se tam nějak pohybovalo.

Čekal jsem, že úřednice po vysvobození z pytlíku začne zhluboka dýchat čerstvý vzduch, ale v tom jsem se trochu zklamal. Úřednice už předtím v pytlíku dýchala tak zhluboka a rychle, jak jen mohla, takže po sundání pytlíku se na jejím dechu nic nezměnilo. Úřednice dál lapala po dechu stejně usilovně jako předtím.

Byl vlahý podvečer. Byl čas večerního krmení - a samozřejmě i večerního výprasku. Úřednice už si válela šunky v trávě dost dlouho, a až bude zpátky v úřadě, bude si je válet dál. Teď tady byla pro moji zábavu, a ne pro nějaké válení. Přemýšlel jsem, co bych měl úřednici poskytnout dřív, a co až potom. Chystal jsem se chytit úřednici za vlasy a odvést ji, kam bude zapotřebí. V poslední chvíli jsem si ale všiml, že má ve vlasech nějak živo. Úředničiny vlasy se přímo hemžily všemožnými breberuškami a červíky. Nu - ano, v pytlíku žádní hmyzáci nezůstali, když jsem ho úřednici sundal, a někde být museli. Ze světa se neztratili. Byli to tvorové temnoty, v kompostu na zahradě žili zahrabaní do země, a v pytlíku na úředničině hlavě také hledali úkryt v těch nejtemnějších místech. Do úst a do nosu se úřednici asi všichni nevešli, takže ten zbytek jí zalezl do vlasů. A to jsem se radši ani nedíval, co asi má úřednice v uších. Úplně mi stačilo, co jsem viděl v jejích vlasech. Ti červi - to byl takový hnus, až se mi dělalo špatně. Úřednický hnus! Jako hlava Medůzy!

Takhle jsem ji do domu zavést na krmení nemohl. To by mi ten dům zaneřádila tím svým potvorstvem, že bych se štítil tam být, natož tam v noci spát. To prostě nešlo. Vlastně ani do večerního výprasku se mi moc nechtělo. To bych to z ní vyklepával, všechno to svinstvo by z ní létalo na všechny strany a mohlo by padnout i na mne.

Vzal jsem tedy úřednici za provázek, co měla uvázaný na hrdle, a trošku jí ho povytáhl, aby ho pořádně ucítila. Jak jsem předpokládal, úřednice se okamžitě rozkuckala. Jen tak ze zvědavosti jsem jí druhou rukou sáhl na hrdlo a přesvědčil se, že zdatně napíná krk. Napjaté krční svaly jí pod kůží a pod obojkem krásně vystupovaly, ale asi jí to moc platné nebylo, protože kuckala pořád dál.

Odvedl jsem úřednici za provázek na hrdle do lesa za potokem. Takový hnus, jako je tahle úřednice, jsem nechtěl mít ani v domě, ani nikde poblíž. Ještě by mohla zaneřádit i ten trávník u bazénu, na kterém jsem se tak rád vyvaloval. Musel jsem ji odklidit někam jinam. Úřednice musela za mnou poposedávat po zemi pozpátku tím svým píďalkovitým pohybem. Vymetla svým pozadím celou tu cestu, i potok, i bláto kolem něj. To byl ale její problém, to mne nezajímalo. Na jehličí v lese pak začala jaksi divně poskakovat. Vymetání jehličí holým tělem se jí jaksi nelíbilo. I to byl její problém. Už dávno se mohla naučit pohybovat se v poutech nějakým jiným způsobem. Stěžovat si mohla jen sama na sebe, že se ještě nenaučila postavit se na spoutané nohy a udržet na nich rovnováhu.

Přivedl jsem úřednici k nejbližšímu vhodnému stromu a tam jsem ji přivázal ke kmenu za provázek na krku jako psa. Pro jistotu jsem ji pak chvíli pozoroval, jak to snáší. Úřednice seděla zády ke kmeni stromu, ruce za zády, spoutané nohy natažené před sebou, a prsa se jí nádherně dmula, protože bouřlivě oddechovala - jako pes. To píďalkovité poposedávání po zemi od domu až sem ji asi nějak vzalo. Pořád ještě napínala krk, i když provázek teď už měla docela volný. Uvázal jsm ji ke stromu tak volně, že si mohla třeba i lehnout vedle toho stromu. Pravda, to už by asi bylo dost natěsno, to už by asi nebylo moc pohodlné, kdyby se vleže neměla škrtit, ale to bylo v pořádku. Úřednice tady přece nebyla proto aby si užívala nějakého pohodlí. Nějak jsem ale neměl to srdce nechat ji tady přivázanou tak natěsno, že by musela celou noc strávit vsedě ve stále stejné poloze.

"Jak dlouho mne tady chcete nechat?" ozvala se úřednice, a v jejím hlase zazněl strach.

"Po tom ti nic není!" odbyl jsem ji. "Snad si nemyslíš, že tě pustím do domu takhle zasviněnou?"

"Ale za chvíli bude tma! - Tady v lese!" namítla úřednice s už docela znatelnou hrůzou v očích.

"Jo, to asi bude." připustil jsem. O další diskuzi jsem ale nestál. Sebral jsem tedy se země nejbližší trochu větší smrkovou šišku, stiskl jsem úřednici nos, a když otevřela ústa, zastrčil jsem jí do nich šišku jako roubík. Stopkou napřed, aby se jí šupiny šišky v ústech vzpříčily, kdyby se pokoušela ji nějak dostat z úst ven. Aby si ji jazykem sama zastrkovala ještě hlouběji do úst, kdyby se pokoušela s ní něco udělat.

Úřednice zakňučela, zacukala sebou, napjala se, ale ruce z pout za zády nevytrhla, takže začala aspoň tu šišku přežvykovat čelistmi jako kráva. Pustil jsem jí nos a poodstoupil, abych se pokochal tím, jak to bude snášet. Úřednice na mne němě poulila oči, usilovně zpracovávala šišku v ústech, ale zbavit se jí nedokázala. Prsa se jí ale dmula stejně jako předtím, takže v dýchání jí šiška nijak znatelně nepřekážela.

Chvíli jsem si pak ještě prohlížel to její parádní tělo, která tady teď čeká celá dlouhá noc v takové nepříjemné situaci jen proto, že patří téhle úřednici. Vypadalo to ale, že je s tím tělem všechno v pořádku, takže jsem se otočil a vrátil se do domu na večeři. Úřednici jsem tam nechal sedět samotnou, vydanou napospas nočnímu lesu. Jen ať si trochu užije přírody!

Povečeřel jsem sám, bez úřednice. Tu jsem dnes nechal o hladu. To jí jenom prospěje. I když nebyla tlustá, občasný půst neuškodí nikomu. Bude mít tělo ještě krásnější. Když si jako úřednice nahrabala tolik peněz, tak určitě nikdy hladem nebyla. Jen ať teď pozná, jaké to je.

Zkoušel jsem si představit, co tam teď asi prožívá. Moc mi to nešlo, protože já se v lese nebojím. Úřednice to ale prožívala jinak. Proto jsem se také nešel na ni podívat. Chtěl jsem, aby tam byla sama. Tak to na ni mělo mnohem lepší účinek. Kromě toho už byla tma, a potmě bych její tělo neuviděl tak dobře, neužil bych si to tak jako ve dne, takže nebyl důvod, proč bych se měl o ni nějak zajímat.

Taky mne napadlo, jestli si nemyslí, že ji tam nechám uvázanou už napořád, že už nikdy se k ní nevrátím a už nikdo ji nikdy neodváže, protože ji tam nikdo nikdy nenajde. Pokud si to opravdu myslela, nechtěl jsem jí tuhle iluzi brát.

Noc jsem strávil zase jednou bez úřednice. Večer to bylo fajn, že jsem se nemusel starat o úřednici, jestli je dobře uvázaná. Bylo to všechno jednodušší. Když jsem se ale v noci vzbudil a sáhl ve tmách tam, kde bývalo úředničino ňadro, nenahmatal jsem nic. Bylo tam prázdno. To byla dost závažná nevýhoda. Tak jsem postupem noci dospěl k rozhodnutí, že už nikdy nebudu nechávat úřednici přes noc někde, kam potmě nedosáhnu.

Počet zobrazení povídky: 702
Publikováno: 2015-10-06 22:29:27

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.