Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
..:: Sobota ::..

Když jsem se ráno probudil, bylo už světlo. Všichni byli ještě zachumlaní ve spacácích, ale zavolat znovu na Pavlínu už jsem se neodvažoval, protože už nebylo jisté, jestli Bořek ještě spí.

První se ze spacáku vybatolila Mirka, ale ani ona se neodvážila nějak zjišťovat, jak Pavlína přežila noc. Až když vylezl i Bořek, šel jsem se na Pavlínu podívat. Zvědavá Mirka samozřejmě se mnou. Jen Bořka to nezajímalo.

Dost jsme zírali, že Pavlína se nehýbe a tiše pochrupuje. Vypadala, že docela normálně spí. Jen napůl otevřený spacák a paže nepřirozeně složené na zádech naznačovaly, že všechno tak úplně normální není. Ruce měla ale zastrčené ve spacáku, takže nebylo vidět, jestli je má pořád ještě svázané tak jako včera večer. Poloha těla a hlavně paží tomu sice nasvědčovaly, ale její hluboký a klidný spánek s tím moc dohromady nešel. Nechtěli jsme ji budit, a tak jsme už dál nezjišťovali, jak to s ní je. Bořkovi jsem raději neříkal nic. Tušil jsem, že Bořek by určitě bez výčitek svědomí vytáhl Pavlíně ruce ze spacáku, aby je zkontroloval, a Pavlínu by tím určitě probudil. Byl jsem nakonec docela rád, že si Bořek Pavlíny nevšímá a nechává ji být.

Naše ranní zaměstnání ale Pavlínu stejně nakonec probudilo. Pohnula se ve spacáku, převalila se na druhý bok, ale tak nějak neobyčejně nemotorně, stále s oběma pažemi za zády. Asi tedy opravdu strávila celou noc se svázanýma rukama a tedy samozřejmě i nohama.

Pak si všimla, že my už jsme vzhůru, a tak se také začala vysoukávat ze spacáku ven. Opět tak nezvykle neobratně, pomalu, takže už to bylo jisté, i když její ruce stále ještě nebyly vidět. Po kouskách se její nahé tělo vynořovalo ze spacáku. Pavlína se ani nepokoušela jej rukama za zády úplně rozepnout. Posadila se v tom polozavřeném spacáku, vzepřela se rukama za zády o zem a poposedáváním vzad se pomalu vyvlékala ze spacáku jako motýl z kukly.

Chvíli seděla v ranní rose na trávě nehybně a hleděla na své svázané nohy jako kdyby nevěděla, co s nimi má udělat. Pak stejně jako včera večer se položila na záda, svázané nohy zvedla do výšky a prudkým švihnutím jimi se na ně jediným skokem postavila. Trošku se zakymácela, ale ustála to, udržela se na nohou, a pak už zkušeně odskákala sounož do lesa jakoby se nechumelilo. Ani slůvkem nedala najevo, že by měla s něčím nějaké potíže, ani že od Bořka něco očekává.

Po chvíli přiskákala z lesa zpět, zjevně s úlevou. Přidřepla ke svému spacáku a svázanýma rukama za zády ho začala pomalu srolovávat na další cestu. Tentokrát mohla pracovat oběma rukama současně, protože spacák byl dost široký na to, aby na něj dosáhla i druhou rukou, takže jí balení spacáku šlo jen nepatrně pomaleji než když mívala ruce volné.

Skončila s balením - a tím byla vyřízená. Nic víc už svázanýma rukama dělat nemohla. Rozhodně nebyla schopná se v tomto stavu obléci nebo nasnídat. Nerozhodně tedy stála nad svými věcmi a zjevně nevěděla, co dál. Bořkovi ale stále neřekla nic.

Zato se ozvala Mirka.

"Nechceš už Pavlínu rozvázat?" zeptala se jakoby mimochodem Bořka.

"Nechci." oznámil jí Bořek klidně. "Co bych z toho měl?"

"Tobě nevadí, co Pavlína musí prožívat?"

"Vůbec ne!" ujistil ji Bořek. "Mně se to přece netýká!"

"Ale tys jí to přece způsobil!" rozžhavovala se Mirka. "To kvůli tobě teď nemůže nic dělat!"

"Nemůže MI nic dělat!" opravil ji Bořek. "Vzpomínáš si ještě, proč jsem ji včera večer svázal?"

"No jo, ale to bylo včera večer!" namítala Mirka. "To ji chceš nechat takhle svázanou až do konce té naší tůry?"

"A víš, že to vůbec není marný nápad?" zaradoval se Bořek teatrálně, jakoby mu teď Mirka poradila tu nejlepší věc na světě.

"A myslíš si, že je to stejně dobrý nápad i pro Pavlínu?"

"To nevím. To už je její problém." pokrčil rameny Bořek. "Však ona si s tím už nějak poradí!"

Mirka asi pochopila, že tímhle způsobem ničeho nedosáhne, a tak zkusila jinou taktiku. Začala mi připravovat perfektní snídani. Dokonalou. Až do té chvíle by mne nikdy nenapadlo, jak výhodné je mít Pavlínu svázanou. Takovou královskou snídani jsem na téhle tůře ještě neměl. Mirka předváděla to nejlepší, co uměla.

Mělo to úspěch. Bořek na to koukal, ale jemu Pavlína nic takového připravit nemohla. Byla svázaná. Tak Bořek rychle přišel na to, že se ho to přece jenom trochu týká. Pak už nebylo tak těžké ho přesvědčit, aby Pavlínu rozvázal.

Odměnou mu byla snídaně stejně královská jako ta, kterou mi připravila Mirka. Pavlína předváděla, co všechno těma rukama umí, když je nemá svázané, A také jak hbitě to umí. Šlo jí to podstatně rychleji než před tím Mirce. To byl přímo koncert pro dvě ruce, jak jsem to tak pozoroval.

"Koukám, že dneska vůbec nejsi ospalá!" poznamenala Mirka. "Jde ti to jako kdybys byla úplně fit!"

"Však taky jsem!" zasmála se Pavlína. "Už jsem zase volná, takže už mi vůbec nic nechybí!"

"Tak to chápu!" přikývla Mirka. "Jak jsi tu noc přežila? To přece muselo být příšerné!"

"Já ani nevím." smála se Pavlína. "Já jsem spala, takže nevím, jaké to bylo!"

"Ty jsi spala?" užasla Mirka.

"No jistě!" chechtala se Pavlína. "A co jiného jsem mohla dělat? Vždyť jsem byla svázaná!"

"A ty jsi dokázala usnout, když jsi byla svázaná?" nechápala Mirka.

"No jistě! Jak jinak bych to měla udělat?" bavila se Pavlína Mirčiným úžasem.

"Ale vždyť přece tenkrát poprvé jsi celou noc nedokázala ani na chvilku usnout!" připomínala Mirka.

"No jo! To bylo poprvé! To jsem ještě nevěděla, jaké to bude. Jak tu noc přežiju." mávla rukou Pavlína. "Bylo to tehdy takové nové, nepřirozené. Ještě nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Nevěděla jsem, co mne čeká, a to moc na klidu nepřidá. A když nejseš klidná, tak neusneš. Ale teď už to znám. Teď už jsem věděla, že se to přežít dá. Že se mi vůbec nic nestane, když budu celou noc svázaná."

"Že se to dá vydržet, že?" doplnila ji Mirka poněkud ironickým tónem.

"No jistě! Co jiného mi taky zbývalo?" zasmála se Pavlína. "Tehdy poprvé, to jsem celou noc přemýšlela a zkoušela, jak se těch pout zbavit. Pořád jsem musela myslet na to, co se mnou ráno a přes den bude, když mi necháte ty ruce svázané. - Ale teď už jsem věděla, že ani s těma svázanýma rukama se neztratím, a že mne ráno Bořek třeba zase rozváže. - A když ne, tak že bych se dokázala dostat odtud i se svázanýma rukama."

"Jenže tentokrát jsi měla svázané i nohy!" připomněla jí Mirka.

"Jo, to měla." souhlasila Pavlína. "Ale už večer mne napadlo, že nohy bych si možná dokázala osvobodit i sama, kdyby na to přišlo. Když jsem se dokázala svázanýma rukama vyzout, tak bych se třeba dokázala i zbavit pout na nohou."

"To si vůbec nedovedu představit!" prohlásila Mirka.

"Já ano." usmála se Pavlína. "Na kotníky si těma svázanýma rukama dosáhnu celkem snadno. Uzel bych tam nahmatala, a když ho dokáže rozvázat Bořek, tak bych to určitě dokázala taky."

"Svázanýma rukama?" zapochybovala Mirka.

"A jak jinak?" ušklíbla se Pavlína. "Já myslím, že bych to zvládla."

"Tak proč sis ty nohy přes noc nerozvázala?" podivila se Mirka.

"Protože jsem byla zalezlá ve spacáku!" vysvětlovala Pavlína s úsměvem. "Tak moc místa na takové prostocviky tam není, to snad víš sama! A vylézat kvůli tomu ze spacáku uprostřed noci se mi nechtělo. - To jsem si radši počkala do rána, až se uráčí Bořkovi udělat to za mne!" zasmála se.

Bylo na ní vidět, že určitě během té noci strávené v poutech žádnou újmu neutrpěla. Od té chvíle, co ji Bořek rozvázal, přímo sršela energií. Sbalená na další cestu byla nejdřív z nás všech. Zatímco já jsem si teprve skládal noční výbavu do batohu, Pavlína už neměla co dělat.

S výkřikem "Braň se, příšero!" se na mne vrhla a skočila mi na záda.

Byl jsem zrovna skloněný nad batohem, prakticky ve dřepu, což není zrovna nejlepší pozice pro obranu. V poslední chvíli jsem si stačil jen zakrýt hlavu, aby mne nechytila pod krkem. Právě to totiž měla v úmyslu, protože přesně v těch místech mne objala a sevřela. Kdyby se jí podařilo takhle mi stisknout krk, asi jen velice těžko bych se jí zbavoval, protože ona opravdu měla sílu. Že se jí nepodařilo dostat se mi tak ihned na hrdlo, ji zřejmě vyvedlo z míry. Na okamžik zaváhala, a to mi stačilo, abych jí pochytal ruce a tak ji zneškodnil.

Tedy ne, že bych se nějak rád pral se ženami. Ženu bych nikdy neuhodil. Jenže teď jsem byl napaden a musel jsem se bránit. Tím, že budu Pavlínu držet za ruce, aby mi nemohla nic udělat, jí nijak neublížím. Navíc je to asi nejlepší způsob, jak poznat a pocítit její sílu. Držení za ruce ženu skoro nijak neomezuje v pohybu, takže může předvádět všechno, co umí, a přitom mi nemůže vůbec nic udělat.

Teď jsem ale měl Pavlínu za zády, a to nebylo zrovna nejlepší. Sice jsem cítil, jak se snaží se mi vytrhnout, ale neviděl jsem ji. To byl velice podstatný nedostatek. Zvedl jsem jí tedy ruce nad hlavu a otočil se k ní. Takovýhle obrat sice při tanci dělají ženy, ale to neznamená, že by mužům při zápasu byl zakázaný.

Jen Pavlína teď měla ruce překřížené, což se jí jaksi nelíbilo. To se ale dalo snadno napravit. Roztáhl jsem jí ruce nad hlavou do šířky, takže se musela obrátit. Od té chvíle už neměla paže překřížené. Co bych pro ženu neudělal, aby byla spokojená, že?

Teď ovšem Pavlína měla za zády mne. Jestli se jí to líbilo víc, nevím, protože teď jsem jí do obličeje neviděl. Zato jsem ale krásně viděl celé její tělo, jak se kroutí a vzpírá ve snaze osvobodit si ruce. A nejen viděl. Jak se tak vzpírala, aby se mi vytrhla, přitiskla se na mne zády. Mohl jsem tak i cítit každý její pohyb, každé hnutí toho nádherného tělíčka. To bylo něco tak úžasného cítit na sobě takové zmítání se ženského těla tak silně na mne přitisknutého, že jsem se ani nepokoušel v tom zápasu nějak vítězit. Naopak jsem si přál, aby to trvalo co nejdéle.

Naštěstí bylo docela jednoduché tenhle zápas a to Pavlínino zmítání se prodlužovat třeba do nekonečna. Stačilo jen pevně držet Pavlínina zápěstí a nepouštět. Zjišťoval jsem, že když držím Pavlínu takhle zezadu za ruce, nemá šanci se mi nějak vytrhnout. Pavlína jinak nepochybně znala nějaké zápasnické chvaty, protože když jsem ji včera držel za ruce zepředu, měl jsem co dělat, aby se mi nevykroutila. Na to, jak jsem ji držel teď, ale asi žádný grif neznala. Sice se pokusila o cosi, o čem si snad představovala, že se jí podaří přehodit si mne přes hlavu dopředu před sebe tak, jak jsem jí to udělal včera já, ale to by musela držet ona mne a ne já ji. Asi to věděla, protože se pokoušela se mne rukama chytit, ale to jsem zaregistroval a to jsem jí nedovolil. Bylo to docela jednoduché: Prostě jsem jí roztáhl ruce do šířky jako při rozpažení, a byla vyřízená. Sílu sice měla pěknou a bylo fajn si tak s ní zazápasit, ale na mne přece jenom neměla. Mohl jsem jí nastavovat ruce do jakékoliv polohy, jak se mi zachtělo. Proti tomu Pavlína nenadělala nic.

"To se už zase kočkujete?" ozvala se Mirka znechuceně.

"Já za to nemůžu!" ohrazoval jsem se. "Já se jenom bráním!"

"A to jí zase chceš svázat ruce?"

"Nechci!" ujistil jsem ji. "Ale možná mi nic jiného nezbude!"

Říká se, že při jídle se nemá mluvit. Asi to platí i o zápasu. Mirka mne zabavovala, takže jsem si nedával pozor na Pavlínu. Ta toho okamžitě zneužila a vytrhla se mi. Sice jen jednou rukou, tu druhou jsem jí v poslední chvíli ještě zachytil, ale i to jí stačilo. Okamžitě se obrátila a tou druhou rukou na mne znovu zaútočila. A ještě při tom ječela nadšením!

Naštěstí se mi podařilo jí aspoň nastavit nohu. Zakopla o ni a poroučela se k zemi. Jako správná kočka dopadla na všechny čtyři - tedy vlastně na tři, protože tu jednu ruku jsem jí nepustil. Musel jsem ji přece zadržet, aby si při tom pádu nějak neublížila! To přece každý musí pochopit!

Nu, a když už mi tak klečela u nohou pěkně předkloněná, vzal jsem jí hlavu mezi kolena, aby se už nemusela zvedat. A také aby nespadla na čenich, když jsem jí chytil i tu druhou ruku, kterou se opírala o zem, a zvedl jí ji do výšky nad záda.

Ani teď se Pavlína nevzdávala. Všemožně se snažila vyvléct hlavu ze sevření mých nohou. Také se snažila rukama mne nějak chytit, aby se mohla nějak bránit. Neměla šanci, ale bylo pěkné vidět, jak chňapá rukama do prázdna. A ještě pěknější bylo cítit, jak se jí při tom napínají a pohybují šlachy v zápěstích, které jsem jí držel v dlaních.

To bylo asi tak všechno, co mohla dělat. Jinak jsem ji mohl těmi vyvrácenými pažemi ovládat, jak se mi zachtělo. Trošku jsem jí je přitáhl a Pavlína se poslušně postavila na nohy. Měla sice báječně pružné tělo, ale ramena jí asi přece jenom nesnesla všechno, takže s vyvrácenými pažemi už nemohla zůstat klečet na zemi.

Přitlačil jsem jí na paže a donutil ji tak ohnout se hlavou až málem k zemi. Prohnutá ve stoji na špičkách a s hlavou mezi mými koleny vypadala opravdu půvabně. Takhle jsem ji ještě neviděl, a tak snadno ovládat takové famózní ženské tělíčko se mi také ještě nikdy nepoštěstilo. Teď už Pavlína sama nemohla dělat nic, jen se musela přizpůsobovat tomu, jak jsem jí pohnul pažemi. Šlo to úplně snadno, skoro samo, žádnou sílu jsem k tomu nepotřeboval.

Jen se mi nějak nelíbilo, že mám její hlavu mezi koleny. To nebylo zrovna nejlepší místo. Musel jsem ji koleny svírat, aby se mi nevysmekla, a to mne stálo určité úsilí, a to nebylo to pravé ořechové. Ale hlavně jsem ji koleny necítil tak dobře, jak jsem si přál. Povytáhl jsem tedy Pavlínu za paže o kousek výš, aby se mi musela mezi nohama zvednout výš, až mezi stehna, a vyvrátil jsem jí paže ještě o kousek víc, aby se mi musela mezi stehny posunout víc dozadu. Pavlína vzorně reagovala na každé pohnutí pažemi a nastavovala se mi mezi stehny přesně tak, jak jsem si přál. Tak krásně poslušná ženská se hned tak nevidí - a hlavně necítí.

Teď jsem měl mezi stehny její krk a jen vzadu na stehnech jsem cítil její hlavu. Pavlína měla krásně štíhlý a dlouhý krk, který mi mezi stehna padl jako ulitý. Takže teď už vím, proč je takový dlouhý a štíhlý krk tak důležitou součástí ženské krásy. Sevřel jsem jí ho mezi stehny, a Pavlína se teď už nemohla ani pohnout. Pořád se ale nadšeně chechtala, takže jsem mohl být klidný. Dýchat mohla i s tím sevřeným krkem, když mohla vydávat takové zvuky, a když se jí to tak líbilo, tak se jí ani jinak asi nic zlého nedělo.

"Tak co mám s tebou udělat?" zeptal jsem se jí.

"Mně se ptáš?" podivila se Pavlína. "To přece teď záleží jenom na tobě!"

"To máš pravdu!" potvrdil jsem jí. "O tom teď ty nerozhoduješ."

"Já vím!" uznala Pavlína. "To už jsem taky poznala!"

"Takže se vzdáváš?" dovršoval jsem své vítězství.

"Ani náhodou!" vykřikla Pavlína, až se jí krk mezi mými stehny zachvěl. Vůbec jsem cítil mezi stehny každý pohyb jejího krku, vlastně každý sebemenší Pavlínin pokus o jakýkoliv pohyb. "Já se nikdy takhle snadno nevzdávám, to bys už mohl vědět!" připomněla mi.

"No - tak to tedy nebude tak snadno!" rozhodl jsem. "Tak holt zase půjdeš se svázanýma rukama!"

"Co nadělám!" prohlásila Pavlína, a měl jsem dojem, že se dokonce pokusila pokrčit rameny. Alespoň něco takového jsem stehny cítil. Pavlína opravdu proti tomu nic nenadělala. Vyvrácenými pažemi nemohla ani pohnout a udržet jí je vyvrácené bylo možné třeba i dvěma prsty. Omotat jí zápěstí lankem bylo ještě snazší. Bylo to jako svazovat dohromady dva nehybné klacky. Pavlína už se ani prsty nesnažila něco zachytit nebo jakkoliv se bránit.

"Tak, a teď si můžeš zápasit s tím špagátem. Ten se taky nikdy nevzdá." oznámil jsem jí, když jsem utáhl uzel. "Spokojena?" dodal jsem ironicky.

"Co mi zbývá?" odpověděla Pavlína mezi mými stehny stejným tónem. "O tom teď rozhoduješ ty, co se se mnou stane!"

"Správně!" schválil jsem jí ten názor. "A já teď rozhoduju, že dnes půjdeš celý den nahá."

"Jak - nahá?!" vložila se do toho Mirka.

"Úplně!" vysvětlil jsem jí. "To znamená, že bude mít na sobě jen batoh a pouta." upřesnil jsem jí to. "No - a snad ještě boty." svolil jsem milostivě.

"To se má před tebou takhle úplně svléct?" nevycházela z úžasu Mirka.

"Bude muset!" potvrdil jsem jí. "Slyšela jsi přece, že sama uznává, že teď o ní rozhoduju já! - Takže v čem vidíš problém?"

"Třeba v tom, jak se má vysvléct, když jsi jí svázal ruce?" ušklíbla se Mirka tónem, jakoby vyhazovala trumf.

"To je to nejmenší." mávl jsem rukou. "Tak si ji svléknu sám."

"Cože?! Ty ji chceš svlékat?" jakoby nemohla uvěřit Mirka.

"Až do naha!" přikývl jsem. "Máš snad něco proti tomu?"

"No slyšíš to, Bořku?" obrátila se Mirka jakoby na svoji poslední naději. "Co ty na to říkáš?!"

"Nic!" pokrčil rameny Bořek skoro lhostejně. "Přemohl ji, ovládl ji, tak si teď s ní může dělat, co se mu zachce."

"A ty ho necháš?!" nechtěla uvěřit Mirka.

"Taková jsou pravidla." ušklíbl se Bořek. "A kromě toho: Pavlína si tohle zavinila sama. Víš přece, že začala ona!"

Mirka na chvíli nebyla schopná dalšího slova. Nějak ji vzalo, že ji nepodpořil nikdo. Já mezitím propustil Pavlínu ze sevření stehen. Spoutané paže jí bezvládně spadly na záda, když jsem jí je pustil, Pavlína přede mnou klesla na kolena, pak se pomalu narovnala, zvedla hlavu a podívala se na mne a pak se postavila na nohy. Jako vždycky, když jí někdo svázal ruce, soustředěně ohmatávala pouta na zápěstích, kam až na ně prsty dosáhla. Už se ale neohlížela a nesnažila si je prohlédnout. Už věděla, že na ně dohlédne jen s největšími obtížemi a že na nich stejně nic neuvidí.

"Ale stejně ji nesvlečeš!" chytala se Mirka poslední naděje. "Má svázané ruce, takže je nevyvleče z rukávů!"

"Tak to na ní rozřežu!" našel jsem rychle řešení, protože to, na co Mirka upozorňovala, už mne napadlo také.

"Cože?! Ty jí chceš zničit oblečení?!" zhrozila se Mirka.

"To je dobrý!" ozvala se najednou Pavlína. "Toho, co mám na sobě, není škoda!"

Tak z téhle strany jsem podporu skutečně nečekal. Tón Pavlínina hlasu ale naznačoval, že to myslí doopravdy.

"Tobě nevadí, že o to všechno přijdeš?!" nechápala Mirka.

"No tak - nevadí..." protáhla Pavlína. "Snad si nemyslíš, že jsem si na tuhle tůru vzala nějaké poslední výkřiky módy za milióny? - To, co mám teď na sobě, to jsou staré krámy, kterých už není škoda!"

"No - ale stejně..." zaváhala Mirka, jakoby už nevěděla, co ještě má říct. "To vážně chceš jít úplně nahá?!"

"Tak to jseš asi jediná, koho tady zajímá, co já chci nebo nechci!" zasmála se Pavlína. "Myslím, že teď nejsem v situaci, abych si mohla diktovat, co chci. - Ale jo." přikývla pak. "Taková zima zase není, abych musela být nabalená jako cibule. To vydržím. - A přes den se oteplí."

Nebylo tedy co řešit. I když to byl v první chvíli jen takový bláznivý nápad nechat jít Pavlínu celý den úplně nahou, bylo to jen takové plácnutí, na kterém bych ani netrval, teď už nebylo možné couvnout. Kromě toho se mi tenhle nápad líbil čím dál víc. Musím si přece vyzkoušet, jestli si Pavlína už zvykla na chůzi s volnými prsy, i když jde se mnou! Vytáhl jsem tedy nůž a přikročil k Pavlíně. Pavlína zírala na ten nůž poněkud rozšířenýma očima. Asi až teprve teď jí došlo, že to myslím vážně a že jde do tuhého, ale neustoupila přede mnou ani o krůček. Jen trošku škubla rukama za zády, jakoby se chtěla přesvědčit, že skutečně není schopná se nijak bránit.

Vzal jsem ji za tričko na břiše a zastrčil nůž pod něj. Pavlína to sledovala s pootevřenými ústy, ale neříkala nic. Zapraštělo to, jak nůž prořízl látku. Rozřízl jsem Pavlíně tričko na těle postupně odzdola až nahoru. Pod ním se zvolna vynořovalo Pavlínino tělo, jemné a hebké, ale přitom pevné a nepoddajné. Pěkně jsem si na něj sáhl při rozhrnování a rozřezávání jejího trička. Pavlína neuhnula ani o milimetr. Jen když se jí nůž přiblížil k hrdlu, zaklonila hlavu a prohnula krk nazad, aby unikla blížícímu se ostří. Anebo aby lépe nastavila odkryté hrdlo mému noži? To skutečně nebylo na pohled poznat. Samozřejmě jsem neměl v úmyslu Pavlíně nějak ublížit, řezal jsem opatrně, ale chápal jsem, že Pavlína se chtěla aspoň nějak chránit, abych ji třeba omylem neporanil. Jenže ono to opravdu vypadalo, jakože se mi absolutně vzdává a vydává mi celé své tělo i hrdlo naprosto na pospas.

Pak jsem zastrčil nůž Pavlíně do rukávku trička a pěkně jí ho rozřízl na rameni až ke krku. Tričko jí s těla spadlo a sklouzlo jí druhým rukávkem po paži dolů. Její obnažené tělo zazářilo ve slunci jako to nejkrásnější umělecké dílo. Asi bych se na něj dokázal dívat hodně dlouho, a určitě nejen očima, ale Mirka s Bořkem přihlíželi, a před nimi by to jaksi nebylo ono.

Zbývalo rozříznout Pavlíně ještě i druhý rukávek trička. Pak jí tričko spadlo k nohám jako beztvarý kus hadru. Pavlína na něj chvíli hleděla jakoby se s ním loučila, ale pak zvedla hlavu a statečně čekala, co s ní udělám dál.

Na kráse toho jejího dokonalého těla jsem pořád ještě viděl jednu vadu: podprsenku. Prsa měla v ní napěchovaná, bylo vidět, jak se jí z ní derou ven.

To se dalo snadno napravit. Podebral jsem jí podprsenku nožem přímo uprostřed mezi prsy a řízl. Podprsenka se rozletěla do stran a prsa se z ní Pavlíně vyvalila ven jako lavina. Pavlína ovšem měla prsa poměrně pevná, ona snad podprsenku ani nepotřebovala, takže když se jí prsa osvobodila z podprsenky, ani moc nezměnila tvar, jaký předtím v podprsence zaujímala.

Kdybych byl s Pavlínou sám, určitě bych se teď rukama přesvědčil, jak krásně pevná prsa má. Před Bořkem a hlavně před Mirkou se mi ale nechtělo se tak předvádět. Zbývalo tedy už jen odříznout Pavlíně s těla zbytky podprsenky, která jí teď visela na pažích a na ramenou jako nějaký beztvarý cár. Stačila dvě říznutí Pavlíně na pažích a držel jsem ten cár v ruce. V první chvíli jsem ho chtěl zahodit do trávy za sebe, ale pak jsem si to rozmyslel a zastrčil si ho do kapsy. Přece jenom patřil Pavlíně, bývaly v něm její kozy, a taková věc se nezahazuje.

Zbývaly kalhoty. Jediným trhnutím jsem jí je rozepjal. Pavlína rychle roztáhla kolena, aby jí uvolněné kalhoty nespadly, ale pak si asi uvědomila, že o ně stejně přijde, a tak se zase přede mnou postavila normálně bez ohledu na to, co se jí při tom s kalhotami stane.

"To jí chceš zničit i kalhoty?" znechuceně se zeptala Mirka.

To se mi opravdu nechtělo. Ne proto, že by to nebylo zajímavé, ale džínovina bývá dost pevná a přeřezává se dost těžko. Nechtělo se mi nějak se s tím namáhat. Jen jsem tedy ty kalhoty Pavlíně stáhl po nohou až ke kotníkům. Mohl jsem jí sice přikázat, aby si je nechala spadnout dolů, a Pavlína by musela poslechnout. To mohla klidně udělat i se svázanýma rukama. Raději jsem to ale udělal sám. To bylo rozhodně zajímavější moci si při tom důkladně ohmatat její nohy. Měla je jemné a hebké jako ostatně celé tělo, a přitom pevné a tuhé jako sloupy. Neuhnuly pod mýma rukama ani o milimetr.

"Vylez z toho!" přikázal jsem Pavlíně, když už měla kalhoty stažené po nohou jak nejníž to šlo.

Pavlína opatrně vystoupila z kalhot. Moc jí to nešlo, protože byla obutá, připravená na cestu, a asi nebyla zvyklá sundávat si kalhoty přes boty. Zvlášť když si při tom nemohla pomáhat rukama. Po chvíli přešlapování se jí ale přece jen podařilo jednu nohu i s botou z kalhot vytáhnout. Tou si pak kalhoty na zemi přišlápla a už o něco snadněji z nich vytáhla i druhou nohu.

K naprosté dokonalosti už jí teď na těle zbývaly jen kalhotky. Odtáhnul jsem jí je od těla a zastrčil do nich nůž.

"To jí ani ty kalhotky nechceš nechat?" zakroutila hlavou Mirka.

"V žádném případě!" ujistil jsem ji. "Myslím, že jsem to řekl dost jasně: Bude mít na sobě jen pouta. A dovolím jí ještě batoh a boty. Nic jiného!"

"A to jí musíš ty kalhotky zničit?" vznesla poslední námitku Mirka.

"Je to tak jednodušší." pokrčil jsem rameny. "Viděla jsi přece sama, jaké měla potíže se svlékáním těch kalhot. A tyhle kalhotky jsou mnohem těsnější. Myslíš, že by si je dokázala svléknout?"

"Určitě!" přikývla Mirka. "Víš přece, že Pavlína zvládne všechno!"

"To je možné." souhlasil jsem. "Ale jen když k tomu dostane příležitost. A tu příležitost já jí teď neposkytnu." rozhodl jsem. Sice bych neměl nic proti tomu znovu si ohmatat Pavlíniny nohy po celé délce při stahování kalhotek dolů, ale nevěřil jsem, že by pak Pavlína dokázala protáhnout jimi boty. Stejně bych jí nakonec musel kalhotky přeřezat, a dělat to dole na zemi u Pavlíniných nohou se mi rozhodně nechtělo. Vestoje to bylo rozhodně pohodlnější. Přeřízl jsem tedy Pavlíně kalhotky na obou bocích, hrábl jí mezi nohy a zbytek kalhotek jí odtud vytáhl. Na okamžik jsem zaváhal, jestli je mám zahodit, ale pak jsem si je schoval do kapsy k podprsence. Přece jenom tenhle hadřík měla Pavlína přímo na těle, takže to nebyl jen tak obyčejný bezcenný hadřík.

Teď tedy stála Pavlína přede mnou úplně nahá, skutečně jen s pouty na rukou - a v botách, které jediné jsem jí dovolil si ponechat. Vlastně poprvé jsem teď viděl to její perfektní tělíčko v plné kráse, ničím nezakryté. Kdyby si Pavlína chtěla něco na těle zakrýt, něco si uchránit, tak teď nemohla nic. A že bylo na co koukat! Kdyby Mirka s Bořkem nepřihlíželi, vydržel bych se dívat na tu nádheru nekonečně dlouho. A že by určitě nezůstalo jen u samotného dívání! Pavlína sama by mi nedokázala v ničem zabránit. Jenže s takovým obecenstvem to nemělo cenu. Oni by do toho kibicovali, hodnotili a kdovíco ještě. Kibic pod stůl, říká se v hospodách, a to je ještě to nejmírnější, co se o kibicích říká. A tady žádný stůl nebyl. To nádherné tělíčko muselo tedy zůstat nevyužité, i když mi to mohlo srdce utrhnout. Kamarádi a kamarádky jsou sice výborná věc, ale v některých situacích jsou prostě přebyteční.

Z toho, co zbylo z Pavlínina oblečení a válelo se to na zemi u jejích nohou, měly nějakou cenu už jen její kalhoty.

"Seber si to!" poručil jsem Pavlíně a šťouchl nohou do jejích kalhot, aby pochopila, co si má sebrat.

Pavlína už byla tak vycvičená, že ani nebylo třeba jí něco víc říkat. Zkušeně přidřepla zády ke kalhotám, svázanýma rukama je za zády nahmatala a uchopila. Vstala, a s kalhotami v rukou za zády byla připravená vyrazit na cestu.

"Povedeš ji zase na provazu?" se zájmem se zeptal Bořek.

"Na to dneska nemám náladu." mávl jsem rukou. "Jen ať se stará o sebe sama!"

"A co tvoje bezpečnostní zařízení?" zeptala se ironicky Mirka. "To ji necháš jít se svázanýma rukama jen tak, úplně volně?"

"No a co?" ohradil jsem se. "Jednou už tak přece šla, a stalo se jí něco?"

"Už dvakrát!" opravil mne Bořek potměšile.

"Tak vidíš!" triumfoval jsem nad Mirkou. "Takže už ví, co ji čeká!"

"Jenže vědět, co tě čeká, a pak to doopravdy absolvovat a muset to vydržet, to je něco jiného!" namítala Mirka.

"To asi je." souhlasil jsem. "Jenže Pavlína nemá na výběr. - A mně se to netýká!" usmál jsem se. "Já to vydržet nemusím!"

"Ty jí to jenom uděláš!" doplnila mne Mirka. "A co to pro ni bude znamenat, to tě nezajímá!"

"No vidíš, jak dobře jsi to pochopila!" pochválil jsem ji.

Pavlína tyhle problémy neřešila. Zjevně už opravdu věděla, co bude následovat, takže mezitím přidřepla zády ke svému batohu a beze slova klidně čekala, až jí někdo nasadí popruhy batohu na ramena.

"Koukej, Pavlína už čeká!" upozornil jsem Mirku.

"No a co? Proč mi to říkáš?" podivila se Mirka jako divadelní herečka.

"Tebe najednou nezajímá, co to pro Pavlínu znamená, že má svázané ruce?" podivil jsem se stejně divadelně. "Tys na to ještě nepřišla, proč tam dřepí u toho batohu?"

"A proč by mne to mělo zajímat?" tvářila se Mirka nechápavě.

"No vidíš! Tebe to nezajímá a považuješ to za správné. A když to nezajímá mně, tak mi to vyčítáš!"

"To je něco jiného! Já jsem si to nevymyslela!" namítala Mirka.

"Já taky ne!" ujistil jsem ji. "To jsi už zapomněla, kdo začal?"

"A doplatit na to mám já?!" konstatovala Mirka.

"Ty s tím naděláš!" zakroutil jsem hlavou. "Před chvilkou jsi básnila, jaké hrůzy teď Pavlínu čekají, a najednou ti vadí jenom nasadit jí popruhy na ramena?"

"No jo! Ono se to dobře kecá, když člověku o nic nejde, ale když pak má hnout prstem, tak to je najednou něco docela jiného!" zafilozofoval Bořek.

"Vy jste děsní!" kapitulovala Mirka. Sehnula se k Pavlíně a nasadila jí popruhy batohu na ramena.

"No vidíš, že to šlo!" pochválil jsem ji. "A ani to nebolelo! - Ale trvalo ti to!"

Pavlína nic neřešila. S batohem na zádech se postavila jakoby bylo všechno v naprostém pořádku, a udělala pár kroků směrem, kterým jsme chtěli jít. Jako ocásek se za ní táhl konec lanka, kterým měla svázané ruce. Když jsem jí je svazoval, použil jsem k tomu první lanko, které mi padlo do ruky. Lépe řečeno to, na které jsem dosáhl z místa, na kterém mne Pavlína přepadla. Uznávám, že bylo trochu delší, než bylo na Pavlíniny ruce zapotřebí. V té chvíli mi to nevadilo, že byl jeden konec od uzlu trochu delší. Teď ho ale Pavlína tahala za sebou jako vlečku.

"To ji necháš, aby to takhle tahala za sebou?" zajímal se Bořek.

"To je nouzová brzda!" prohlásil jsem to první, co mne v té chvíli napadlo. Šlápl jsem na lanko a to se prudce napjalo. Pavlíně to trhlo celým tělem a na místě ji to zastavilo. Navíc ji to vyvedlo z rovnováhy, takže se zapotácela a musela udělat dva krůčky nazad, aby nepřepadla na zadek.

"Vidíš, jak perfektně to funguje?" pochlubil jsem se Bořkovi.

"Hustý!" zhodnotil to Bořek nadšeně.

"Tak vidíš, že se nemusím otravovat s žádným vodítkem!" prohlásil jsem směrem k Mirce. "Když bude potřeba, tak jí šlápnu na ocas a bude vymalováno!"

"No jo! Ale to lano se ošoupe, když ho takhle bude celý den tahat za sebou po zemi!" přišel Bořek s technickou námitkou. "Na to jsi nemyslel?"

"No tak bude odřené." pokrčil jsem rameny. "A co má být?"

"No co! Chtěl bys lézt po skále a viset při tom na takovém prodřeném laně?" namítal Bořek. "Chtěl bys mi snad koupit nové lano místo tohohle?"

To tedy nechtěl. Za to mi Bořek nestál.

"Ty s tím naděláš!" zakroutil jsem hlavou. "No tak dobře! Tak teda Pavlína nebude mít ocas!" rozhodl jsem rezignovaně.

Sebral jsem ze země lanko vinoucí se za Pavlínou, protáhl jsem jí ho mezi nohama dopředu a natáhl jsem jí ho nahoru mezi prsa. Pavlína se rychle vypjala na špičky, vypoulila na mne oči a poněkud se prohnula nazad. Dal jsem si totiž práci, abych jí vedl lanko mezi nohama přímo prostředkem její brány, takže když jsem jí teď lanko napjal, zařízlo se jí do hloubky brány a asi jí proniklo až k tomu nejcitlivějšímu, co tam měla. Pro jistotu jsem jí ještě přejel prstem po bráně mezi nohama, abych se přesvědčil, že má lanko opravdu přesně tam, kam jsem jí ho chtěl umístit, a že jí odtud nikam neuhnulo. Napjal jsem jí pak lanko přes prsa na levé rameno a vzadu za zády jsem jí ho přivázal nahoře k batohu. Pavlína se při tom nahrbila, aby neměla lanko mezi nohama tak napjaté, ale to se dalo snadno napravit. Stačilo jen přitáhnout jí lanko o trošku víc, a Pavlína zůstala nahrbená a s lankem napjatým stejně silně jako předtím.

"Tak, a můžeme jít." oznámil jsem všem.

Mohli jsme všichni, jen Pavlína pořád ještě stála na špičkách, i když už jí to teď nemohlo nijak pomoci, a nevypadala, že by byla schopná chůze. Neměla ale na výběr. Bořek odcházel, já s Mirkou se přidali, takže pokud tady Pavlína nechtěla zůstat sama bez pomoci, musela za námi. Kráčela ale pomalu a opatrně, pořád jaksi po špičkách, a zůstávala za námi pozadu.

Nemohl jsem ji tak nechat. Počkal jsem na ni a šel pak pomalu za ní. Bořek se bez ohlédnutí vzdaloval stále víc, a Mirka, když se ohlédla a viděla, že zůstávám s Pavlínou já, klusala za Bořkem dál.

Jak jsem čekal, Pavlína si rychle zvykala. Už nešla po špičkách, už přišla na to, že může jít docela normálně, jen zatím dělala jen krátké krůčky a proto pořád šla dost pomalu. Také se už nehrbila tak, jako ze začátku, ale pomalu se narovnávala. Místo toho různě podivně vlnila celým tělem při každém kroku. Bylo poznat, že se vytrvale snaží nějak uhýbat tomu lanku mezi nohama.

Musel to být pro ni hodně silný zážitek, soudě podle toho, jak křivila tvář při každém kroku. Téměř při každém druhém kroku jí trhl tělem prudký záchvěv. Každou chvilku se celá napjala a jakoby povyrostla. Občas se pořád ještě na okamžik zvedla na špičky. Šel jsem za ní a s potěšením pozoroval, jak pestrými způsoby na ni takové obyčejné lanko mezi nohama působí. Pavlína napínala svázané paže jakoby se snažila, aby je měla co nejdelší, a kráčela zvysoka jako kůň na parkuru. Zvedala ramena a nadzvedávala si tak batoh na zádech. Všiml jsem si, že zatíná pěsti, což pod těmi pouty na zápěstích vypadalo obzvlášť půvabně. Byla prostě radost na ni pohledět.

Pak začala vydávat tiché vzdechy. Musela prožívat něco opravdu silného. Nedovedu si představit, co by asi vyváděla, kdyby nebyla bezpečně svázaná, ale takto nemohla dělat nic. Podle zvuků, které vydávala, se ale nedalo poznat, jestli se jí děje něco zlého, nebo naopak dobrého. Pavlína sice ani slůvkem neprotestovala, ale to u ní nic neznamenalo. Už jsem dávno věděl, že Pavlína snese neuvěřitelně mnoho. Vůbec jsem si nedovedl představit, co by se jí muselo stát, aby to nevydržela a musela požádat o pomoc. V tom případě bych ji samozřejmě okamžitě osvobodil, ale nic takového zatím nebylo zapotřebí. Pavlína sice prožívala něco hodně silného, ale zatím to zvládala docela dobře.

Pak už to ani nevypadalo, že by nějak moc trpěla. Sice pořád vzdychala na každém kroku, ale už to neznělo jako projevy bolesti nebo nějaké jiné nepříjemnosti. Spíš mi to začínalo připomínat zvuky, které Pavlína vyrážela včera večer, když si s ní Bořek užíval - samozřejmě před tím, než jí Bořek stiskl hrdlo, aby ty zvuky nevydávala. To lanko mezi nohama asi fungovalo lépe, než jsem čekal. Samozřejmě se při chůzi Pavlíně mezi nohama pohybovalo, a samozřejmě se jí pohybovalo přes ta nejintimnější místa. Jediným pohledem jsem se mohl kdykoliv přesvědčit, že ho má pořád zabořené přesně tam, kam jsem jí ho ráno zavedl. Vlastně při každém pohybu, při každém kroku, se Pavlíně posouvalo po těle nahoru a dolů, dopředu a dozadu a masírovalo jí tak všechno, co mezi nohama měla. Nevím, co by na to řekla Mirka, kdybych jí něco takového udělal, jestli by to snesla, ale Pavlína vypadala, že to snáší docela dobře. Jistě, neměla na výběr, pokud nechtěla prosit o pomoc, ale zdálo se, že když poznala, že to musí nějak vydržet, tak že se rozhodla si to aspoň pořádně užít.

Čím dál víc to vypadalo, že se to Pavlíně líbí. Přímo náruživě se prohýbala na všechny strany, ale hlavně dopředu a dozadu, aby se jí to lanko mezi nohama posouvalo co nejvíc. Ty vzdechy, které při tom vyrážela, byly už naprosto jednoznačně vzdechy rozkoše. Rameny si nadhazovala batoh, ke kterému měla lanko přivázané, rukama si vespod lanko popotahovala, jak jen jí to pouta na zápěstích, k nimž měla dolní konec lanka přivázaný, a batoh, který jí tiskl paže k tělu, dovolovaly.

Pak jsem si všiml, že to lanko mezi nohama má už úplně mokré. Rozkoš z ní prýštila proudem a už jí pomalu i začala stékat po stehnech dolů. Horší bylo, že si užívala tak mocně, že už se ani nedívala na cestu, kam jde. Se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy prožívala něco krásného. Pak i zavřela oči, aby ji jic nerušilo a mohla si ten zážitek vychutnávat až do dna. To už šla jen docela malými krůčky, prakticky stála na místě. Ani jsem ji nepopoháněl do chůze, protože to tak bylo lepší. Když se nedívala na cestu, musel bych ji hlídat mnohem víc než obvykle, a to se mi moc nechtělo. Možná bych si ji musel zase uvázat na vodítko, a možná, že ani to by nestačilo. Taková rozvášněná ženská je prostě zcela neovladatelná.

Nejhorší ale bylo, že začínala být příliš hlasitá. Netušil jsem, jak daleko už jsou Mirka s Bořkem, ale v horách se zvuk nese daleko. Rozhodně jsem netoužil, aby Mirka nebo Bořek zaslechli Pavlíniny výkřiky rozkoše a aby si o tom mysleli kdovíco. Jenže Pavlíně nebylo možné ty projevy extáze zakázat. I když mne nebo Bořka vždycky poslechla na slovo, nebyl jsem si jistý, jestli by stejně vzorně poslechla i tentokrát. Naštěstí existoval mnohem spolehlivější způsob, jak Pavlínu utišit. Měl jsem v kapse její kalhotky. Pravda, rozřezané, ale to v tomto případě nebylo na závadu. Zmačkal jsem je do kuličky a zastrčil je Pavlíně do otevřených úst.

Fungovalo to dokonale. Pavlína zmlkla jako když utne. Vykulila na mne oči, napjala krk a celá se otřásla, jakoby odporem. Břicho jí zacukalo a zalomcovala svázanýma rukama za zády tak divoce, až jí málem spadl batoh s ramenou. Samozřejmě věděla, co má v ústech, a nejspíš věděla i něco dalšího, co jsem já nevěděl, a kvůli čemu to pro ni nebyl jen nějaký obyčejný hadr, jaký je klidně možné vzít do úst a nic to neznamená. Rychle se ale přesvědčila, že s tím nic nenadělá, že ruce z pout nevytrhne a bez nich kalhotky z úst nedostane, a začala tu hadrovou kouli v ústech usilovně přežvykovat. Palcem jsem jí upěchoval kalhotky v ústech trochu hlouběji a převázal jí je její podprsenkou z druhé kapsy, aby jí z úst nevypadly. Podprsenka byla sice také rozřezaná, ale zavázat na uzel se dala.

Teď už se Pavlína nerozptylovala nějakou extází. Soustředěně pohybovala čelistmi a co chvíli škubla svázanýma rukama za zády, jakoby si jimi mohla nějak pomoci. Především ale měla oči doširoka otevřené, takže už se mohla dívat na cestu a mohla tedy jít dál. Nenechal jsem ji tedy zbytečně dlouho se zabývat tím, co se jí děje v ústech, a pobídl jsem ji k další cestě. Pavlína sice na okamžik zaváhala, ale pak poslušně vykročila. Přežvykovat kalhotky mohla i cestou, kvůli tomu jsme nemuseli ztrácet čas.

Lanko mezi nohama ovšem dělalo své. Pavlína se postupně přestávala zabývat kalhotkami v ústech a začínala se zase rytmicky kroutit a prohýbat na všechny strany. Na kalhotky v ústech si časem zvykla. Poznala, že s nimi nic nenadělá, a smířila se s tím. Dýchat mohla volně nosem, v tom ji zacpaná ústa nijak neomezovala, takže jí kalhotky v ústech ani nemohly nijak vadit.

Dokud se šlo po rovině, Pavlína skutečně žádné viditelné problémy neměla. Tedy - já samozřejmě nevím, co při tom cítila, ale navenek vypadala, že ty kalhotky v ústech snáší docela dobře. Jestli s nimi měla ze začátku nějaké potíže, pak si na ně rychle zvykla. Nakonec - kdyby to nedokázala zvládnout, tak pořád ještě mohla přes kalhotky vydat nouzový signál, jaký jsme měli domluvený už několik dní. Sice jsem jí to nepřipomínal, ale určitě si to pamatovala sama. To, že mohla volně dýchat, mělo ovšem nevýhodu v tom, že mohla také vydávat všemožné zvuky. Sice už ne tak silně jako předtím, ale i tak mohla slyšitelně dávat najevo, co prožívá. Poslouchal jsem její projevy, ale žádný signál SOS jsem v nich nerozeznával. Nebyl tedy důvod jí nějak ulevovat.

Naopak, zvuky, které Pavlína vydávala, začaly po chvíli opět připomínat vzdechy rozkoše. Sice tlumené, jak se na zacpaná ústa sluší a patří, ale zcela typické. Pavlína se opět začala celým tělem kroutit a prohýbat a popotahovat si lanko mezi nohama a vychutnávat si všechno, co při tom cítí. Zpočátku vydávala jen tiché kňučivé zvuky nosem, ale to jí po chvíli přestávalo stačit. Pak už se snažila vyrážet stejně výmluvné výkřiky rozkoše jako předtím. Teď teprve se plně uplatnily kalhotky v ústech. Výborně se osvědčovaly. Pavlíniny výkřiky blaha byly tlumené kalhotkami tak, že byly slyšet jen na pár desítek metrů. Mohl jsem být spokojený. Tyhle neurčité tiché zvuky Bořek s Mirkou určitě neuslyší na tu vzdálenost, o jakou nás předběhli.

Pak jsme ale začali stoupat do kopce. Sice nic moc, pro mne to žádný pořádný kopec nebyl, ovšem já jsem ústa zacpaná neměl. Jen nosem už se totiž tenhle kopeček udýchat nedal. Pavlína tedy teď už nějaké potíže začala mít. Slyšel jsem, jak se jí zrychlil dech, a pak začala i těžce supět přes ty kalhotky v ústech, když už jí dýchání jen nosem nepostačovalo. Dívalo se na to dobře, jak mocně se jí začala vzdouvat prsa, a ty zvuky, které při tom vydávala, se poslouchaly ještě lépe. Pořád to ale znělo jako zvuky rozkoše, rozhodně to nebylo žádné volání o pomoc. Pavlína se dál vlnila celým tělem tak, aby se jí lanko mezi nohama posouvalo co možná nejvíc, a bylo poznat, že si to užívá jak se patří. Jen k tomu musela trošku víc bojovat o vzduch. Nakonec Pavlína otvírala zacpaná ústa jak nejvíc mohla, takže kalhotky v nich neměla tak moc stlačené, a bylo slyšet, že může trochu sípat i přes ně. Mohl jsem jí je tedy nechat v ústech klidně třeba celý den bez obav, že by se jí kvůli tomu mělo něco stát.

Pak jsme v dálce před sebou zahlédli Bořka s Mirkou. Zjevně na nás čekali. Sice bych se bez jejich společnosti snadno obešel, ale nic se s tím dělat nedalo. Museli jsme k nim.

Pavlína je uviděla také a zmlkla. S jejími extatickými vzdechy, i když tlumenými kalhotkami, byl rázem konec. Nevím, jestli proto, že také nechtěla, aby ti dva zaslechli projevy toho, co prožívá, anebo proto, že jí ti dva vzali všechnu radost ze života. V každém případě jsem byl rád, že ti dva nic neuslyší. Měl jsem sice narychlo připravené vysvětlení, že Pavlína ty zvuky vydává kvůli tomu, co má v ústech, ale kdoví, jestli by tomu Bořek uvěřil. Musel velice dobře znát projevy Pavlíniny extáze, a samozřejmě věděl i to, jak se na Pavlíně projevuje, že má nedostatek vzduchu, a těžko by se asi dal oklamat.

"Ty jsi jí dal náhubek?" pobaveně se podivil Bořek, když Pavlínu uviděl.

"Jasně!" pokrčil jsem rameny. "Je to tak lepší."

"To chápu!" s porozuměním přikývl Bořek. "Náhubek zdobí ženu lépe než zlatý šperk!"

"A co vy? Na co tu čekáte?" rychle jsem odváděl řeč jinam, aby se Bořek nezačal vyptávat, proč jsem se tak najednou rozhodl dát Pavlíně roubík, když ráno, když jsme vycházeli, ho ještě neměla.

"Na vás!" odpověděla místo Bořka Mirka. "Chtěla jsem vidět, co s Pavlínou uděláš na téhle skále!"

Cesta před námi vedla skutečně po trošku strmější skále. Sice nic moc, dalo se po ní vylézt docela snadno, ale přece jenom by při tom měl mít člověk volné ruce, aby si jimi mohl pomoci, kdyby něco. Se svázanýma rukama, jak je měla Pavlína, by to sice asi také šlo, ale tak úplně jisté to nebylo.

"Co bych s ní měl dělat?" zatvářil jsem se co nejlhostejněji. "Nechám ji, ať tam vyleze! - Přece jí v tom nebudu bránit!" zasmál jsem se.

"Takže jí rozvážeš ruce?"

"Proč?" podivil jsem se.

"No přece aby mohla jít dál!" vysvětlovala Mirka tónem, jako by mluvila s naprostým idiotem.

"Copak Pavlína chodí po čtyřech?" ušklíbl jsem se.

"Ty víš dobře, jak to myslím!" už se vztekala Mirka.

"Vím!" přikývl jsem. "Docela dobře chápu, že Pavlína je člověk a že obvykle chodí po zadních. Takže ty přední může mít klidně svázané a vůbec jí to při chůzi nevadí. - Tímhle se člověk liší od zvířat!" zasmál jsem se.

"Takže ty si myslíš, že na tuhle skálu Pavlína vyleze i se svázanýma rukama?!" ujišťovala se Mirka.

"Myslím, že jí nic jiného nezbude." potvrdil jsem její podezření. "Myslím, že nebude chtít zůstat tady dole sama. Bez nás."

"Takže ty jí ty ruce nerozvážeš?"

"Nechce se mi." pokrčil jsem rameny. "Už pár dní s námi chodí i se svázanýma rukama a nijak jí to nevadí. Proč bych na tom zrovna teď měl něco měnit?"

"Protože na tuhle skálu nedokáže vylézt, když má svázané ruce!"

"Ale dokáže!" mávl jsem rukou. "Já to dokážu, a na tu skálu si rukou ani nesáhnu!" kasal jsem se. "A Pavlína už, myslím, párkrát dokázala, že zvládne všechno, co my!"

"To možná dokážeš." uznala moje kvality Mirka. "Ale pořád při tom budeš vědět, že se můžeš kdykoliv rukou o něco opřít nebo se něčeho chytit, kdybys potřeboval. Kdežto Pavlína bude vědět, že ona nemůže!"

"No a co na tom záleží, co při tom bude vědět nebo co si bude myslet?" namítl jsem. "Jak ti nějaké vědění nebo myšlení pomůže v chůzi? Chodíš přece pomocí nohou, a ne hlavou!"

"No řekni k tomu něco!" obrátila se Mirka na Pavlínu. "Myslíš si, že to zvládneš?"

"Ta ti teď neřekne nic!" ušklíbl se Bořek.

Mirka ve svém rozvášnění nějak zapomněla, že Pavlína má zacpaná ústa a nemůže mluvit. Ovšem podle toho, jak horlivě najednou začala přežvykovat kalhotky v ústech a jak zaškubala svázanýma rukama za zády, se dalo usoudit, že něco říct asi chtěla. S kalhotkami ale nenadělala nic.

"Myslím, že ti můžu napovědět, co by asi odpověděla." nabídl jsem se. "Že to zvládne, a že to bude pro ni další nový zážitek."

"Ty toho tak můžeš vědět, co si Pavlína myslí!" spražila mne Mirka. "Že nemá pravdu?" zaváhala a znovu se obrátila k Pavlíně.

Pavlína skutečně nebyla schopná říct ani ň. Jen němě přikývla hlavou. Ničeho jiného nebyla schopná.

"Vidíš, že si to nemyslí?" triumfovala Mirka.

"Naopak! To znamená, že si to myslí!" odporoval jsem. "Pravdu mám já!"

"Vždyť mi přikývla! Takže pravdu mám já!" namítala Mirka.

"Naopak! Přikývla mně, protože pravdu mám já!"

"No řekni, Pavlíno, jak to je?" obrátila se Mirka znovu na Pavlínu. V žáru hádky pořád zapomínala, že Pavlína nemůže nic říct.

Pavlína usilovně přežvykovala kalhotky, ale bez výsledku.

"No že mám pravdu já?" pochopila konečně Mirka, jak se má ptát.

Pavlína zavrtěla hlavou.

"Jak to?" zarazila se Mirka. "Ty si opravdu troufáš vylézt tam nahoru? - I když ti nechá ruce svázané?!"

Pavlína jen přikývla.

"Co ty na to říkáš?" obrátila se Mirka na Bořka. "Ty ho necháš, aby hnal Pavlínu tam nahoru se svázanýma rukama?"

"Nechám." potvrdil jí Bořek klidně. "On ji svázal, takže jedině on rozhoduje, co s ní bude. Dokud ji nerozváže, tak patří jemu!"

"A co když to Pavlína nezvládne? Co když se jí něco stane?"

"To je jeho problém." pokrčil rameny Bořek. "Dokud ji nerozváže, tak je to jen na něm, jak se o ni postará. - Když jí poručí, aby tam vylezla tak, jak je, tak tam Pavlína bude muset vylézt i s těma svázanýma rukama. Ale on bude muset nějak zajistit, aby se jí při tom nic nestalo!" dodal jaksi na vysvětlenou.

"To ji chceš vytahovat nahoru na provaze jako nějaké dobytče?" obrátila se Mirka zase na mne a nejspíš si vzpomněla, co dělal Bořek tehdy ten pátý den.

"Ani náhodou!" ujistil jsem ji. "Copak jsem nějaký tažný vůl, abych ji někam vytahoval? - Poleze sama!" rozhodl jsem. Už dávno.

"A jak se teda chceš o ni postarat?" nechápala Mirka.

"Uvidíš!" zasmál jsem se. "A nepochybuj o tom, že se jí to bude líbit!"

Mirka nevěřícně zakroutila hlavou, ale už neříkala nic.

Napadlo mne to více-méně až při téhle poslední Mirčině otázce. To lanko, které měla Pavlína dole protažené mezi nohama, jsem jí nahoře odvázal od batohu a přehodil si jej přes rameno.

"Tak jdeme!" pobídl jsem Pavlínu a sám vykročil vzhůru po skále.

"No počkej!" zarazila mne Mirka. "To jí ani nevyndáš z úst ten roubík?" zhrozila se.

"Proč?" pokrčil jsem rameny. "To není potřeba." rozhodl jsem.

"A jak má přes něj dýchat?" připomínala mi Mirka.

"Jak bude chtít." odpověděl jsem lhostejně. "To už nechám na ní. Zatím dýchala docela dobře. - A hlavně nádherně!" zachechtal jsem se při vzpomínce na mohutně se vzdouvající Pavlíniny kozy.

"No, to jseš celej ty! Ty abys myslel na něco jiného!" rozhořčila se Mirka jako vysoce mravná panička. "Ale teď poleze do kopce, a při tom se zadýchá!" vrátila se rychle k tématu.

"No tak s roubíkem se určitě nezadýchá!" zasmál jsem se.

"Tak co teda má dělat, až jí dojde vzduch?" nechtěla se nechat odbýt Mirka.

"To už bude její problém." odpověděl jsem lhostejně. "Však ona už si nějak poradí!" mávl jsem rukou.

Nepožadoval jsem, aby Pavlína lezla hned za mnou, nechával jsem lanko hodně volné, abych se dostal na konec tohohle obtížnějšího místa co nejdřív a mohl ji tak lépe jistit. Pavlína to asi správně pochopila, protože když jsem byl nahoře a otočil se, Pavlína byla pořád ještě dole. Během mého výstupu udělala po skále jen pár kroků, jen tak, aby ji nikdo nemohl obviňovat, že mne neposlouchá, ale nepochybně čekala, až budu nahoře a bubu se pak moci věnovat jen jí. Anebo jí kalhotky v ústech a z toho vyplývající nedostatek vzduchu nedovolil stoupat po skále rychleji. Ale to byla skutečně jen její věc. Mně to docela vyhovovalo, že zůstala dole. Aspoň si ji budu moci déle prohlížet, jak poleze nahoru.

Škubnul jsem lankem, až z toho Pavlína jakoby povyrostla. Lanko se jí tím škubnutím mezi nohama asi posunulo a zatlačilo jí přímo na to správné místo. Nevím, jestli Pavlína vystoupila na špičky, to přes nerovnosti skály nebylo vidět, ale natáhla se do výšky pěkně.

Také s větší chutí vykročila po skále vzhůru ke mně. Přitahoval jsem lanko, aby bylo stále pěkně napjaté, protože tak jsem v něm cítil každý Pavlínin pohyb, každý její krok. Také jsem skoro při každém Pavlínině kroku lankem lehce zaškubal, aby se trošku rozvlnilo. Pavlína při každém takovém škubnutí jakoby nadskočila a půvabně se na tom lanku zazmítala. Když pak byla blíž, tak jsem uslyšel, že při každém takovém škubnutí ještě tiše nosem zakňučela. Nevím, jestli jsem to předtím neslyšel proto, že ještě byla moc daleko, anebo proto, že tam dole ještě žádné zvuky nevydávala, aby Mirka s Bořkem nic neslyšeli.

Také jsem si všiml, že čím je mi blíž, tím pomaleji po skále stoupá. Zblízka jsem pak mohl uslyšet, jak těžce supí přes ty kalhotky v ústech. Mirka asi měla pravdu. Pavlína se výstupem zadýchala víc, než jí kalhotky v ústech dovolovaly, a měla nějaké problémy s kyslíkem. V těch jejích zvucích, které při tom a při škubání lankem vydávala, jsem ale ani při nejlepší vůli nerozeznával ten nouzový signál, který jsem si s ní před pár dny domluvil, takže nebylo nutné ji nějak šetřit. Tahem za lanko jsem ji pobízel k rychlejšímu výstupu, a Pavlína to zvládala co jí plíce stačily. Nebylo tedy co řešit.

Samozřejmě jsem počítal i s tím, že kdyby Pavlíně na nějakém strmějším místě uklouzla noha, za lanko bych ji zadržel, aby se nezřítila dolů. Při tom, jak jsem ji tahem za lanko hnal vzhůru, by ani nebylo divu. Nevím sice, co by na takovou záchrannou akci řekl její klitoris, který by to napnutí lanka dostal naplno, ale jinak se Pavlíně nic jiného nemohlo stát. Pavlína ale stoupala s naprostou jistotou a nezaváhala ani na okamžik. Nevím, jestli proto, že si představovala, co asi by se jí mezi nohama stalo, kdyby to lanko napjala celou svou vahou, anebo se jen chtěla přede mnou vytáhnout, co všechno a jak snadno zvládá, ale vylezla nahoru úplně sama. Žádnou moji pomoc ani záchranu k tomu nepotřebovala.

Teď tedy stála vedle mne a prsa se jí nádherně nadouvaly, jak ze všech sil protahovala vzduch přes kalhotky v ústech. Šlo jí to pomalu, takže vůbec nevypadala udýchaně. Kozy se jí zvedaly a klesaly pomalu, jakoby dýchala docela normálně a klidně. Jen hlasité supění prozrazovalo, jak je na tom ve skutečnosti, kolik námahy ji stojí tak rychle protáhnout potřebné množství vzduchu přes kalhotky v ústech, a pak také to, jak jí při každém vydechování zrudl obličej a naběhly žíly na čele jako kdyby nafukovala pneumatiku. Při nadechování jí ale zase rychle zmizely a do tváří se jí stejně rychle vracela normální barva, takže se jí nic tak strašlivého zase nedělo. Zato jí při nadechování pěkně vystoupila žebra na hrudníku, ale ani to nemohlo být na závadu. Užíval jsem si toho božského pohledu na její vzdouvající se prsa a za nic na světě bych jí kalhotky z úst nevyndal.

Než se k nám Mirka s Bořkem po skále dohrabali, Pavlína už byla vydýchaná, vysupěná, a dýchala už zase normálně klidně nosem. Když se tedy k ní Mirka vrhla, aby zkontrolovala, v jakém je stavu, Pavlína byla už zase v naprostém pořádku. Škodolibě jsem přihlížel, jak vypadala zklamaně, že mi nemůže za nic vyspílat. Pavlína jí sice nemohla říct, co cítí, ale z jejího chování, pokud v poutech mohla dát něco najevo, se nezdálo, že by byla s něčím nespokojená.

Možná to bylo i proto, že jsem pořád trošku popotahoval za lanko, které měla mezi nohama. Teď sice Pavlína nevyrážela výkřiky extáze, dokonce ani nosem nekňučela blahem, když jí kalhotky v ústech nedovolovaly vydat silnější zvuk, ale to mohlo být i proto, že se nechtěla předvádět před Mirkou ani před Bořkem.

Mirka tedy neměla co namítat, Bořkovi to bylo jedno, a tak se oba vydali na další cestu. Já jsem Pavlínu zadržel, protože s touhle společností se mi nechtělo jít. S Pavlínou jsem byl nejraději sám, a vzhledem k tomu, že Pavlína se ani nepokusila jít za nimi, takže jsem ji vlastně ani nemusel zadržovat, usuzuji, že ani jí to nebylo proti mysli zůstat se mnou sama. I když svázaná.

Teď už jsem jí neuvázal lanko znovu k batohu, ale dál jsem ho držel v ruce a jen jsem si ho přehodil přes rameno. Takhle jsem cítil všechny projevy Pavlínina těla mnohem intenzívněji. Navíc takhle lanko masírovalo Pavlíně tu bránu mezi nohama nejen při každém jejím kroku, ale i při každém kroku mém. Podle tlumených vzdechů, které Pavlína přes kalhotky vyrážela, teď prožívala něco ještě mnohem silnějšího než předtím, kdy jsem ji na lanku nedržel. Teď už jí rozhodně nestačilo jen nějaké kňučení nosem. Teď zřejmě chtěla ječet blahem z plných plic, takže bez roubíku v ústech by se na další cestě prostě neobešla.

I tak se to poslouchalo báječně. Neznám krásnější zvuky než jaké vydává rozvášněná ženská. Nějaký roubík v ústech na tom nemůže nic změnit. Naopak: Takto mi nehrozilo ohluchnutí, a ta krása projevů Pavlíniny extáze zůstávala.

Nebyly to ale jen zvuky. Udržoval jsem lanko stále napjaté, abych cítil i Pavlíniny pohyby. Protože jsem měl lanko přehozené přes rameno, táhl jsem tím Pavlíně rozkrok trochu nahoru. Pavlína šla proto za mnou po špičkách, vytažená co možná nejvýš. Tím měla na nerovné horské cestě poněkud horší stabilitu a tím živěji se na konci lanka pohybovala. Tím silnější projevy jejího těla jsem v lanku cítil. Občas Pavlína na špičkách zakolísala a to se pak lanko napjalo obzvlášť silně. To bylo fajn, když jsem to pocítil v ruce, ale Pavlína to pocítila mezi nohama. To s ní pokaždé zacvičilo přímo fantasticky. Ten zvuk, který se z ní přes kalhotky vydral, se poslouchal jako hudba z ráje.

Mělo to snad jen jedinou nevýhodu: Neviděl jsem při tom na Pavlínu. Šla za mnou, a já se mohl jen občas po ní ohlédnout. Pohled na její nahé tělo balancující na špičkách, s nímž cloumaly přívaly rozkoše, byl neodolatelný. Pavlína měla zakloněnou hlavu, zavřené oči a při výkřicích blaha vyprskávala ze zacpaných úst chomáčky zpěněných slin. Kvůli zavřeným očím neviděla na cestu a šla jen tam, kam jsem ji za lanko mezi nohama táhl. Samozřejmě že takto občas špatně šlápla nebo rovnou o něco zakopla, a to byly ty její zakolísání, které jsem každou chvíli v lanku cítil. Vždycky to ale ustála sama. Myslím, že nikdy to lanko jako záchranu ve skutečnosti nepotřebovala.

Škoda, že jsem ji nemohl takhle vidět pořád. Jenže kdybych se na ni chtěl dívat stále, musel bych jít za ní, a to bych pak zase necítil její pohyby. Člověk holt nikdy nemůže mít všechno současně. Tentokrát jsem si to vybral takhle, takže jsem mohl slyšet a cítit všechno a mohl jsem si bez omezení představovat, co asi Pavlína prožívá.

To byly ovšem hodně nebezpečné představy. Ten můj banán na ně reagoval jakoby se týkaly jeho. Cítil jsem, jak mi v kalhotách narůstá. Přiznávám, že mi to nebylo vůbec proti mysli, ovšem jen do té doby, než mi začal překážet v chůzi. Přestože jsme šli docela pomalu, protože to občasné Pavlínino zaškobrtnutí na špičkách nás trochu zdržovalo, tentokrát mi to tolik nevadilo. Sám jsem musel zpomalit, protože zvedající se banán v kalhotách mi při chůzi citelně překážel.

A pak už to nešlo dál. Se vztyčeným banánem v kalhotách se prostě chodit nedá. Bylo potřeba s tím něco udělat.

Naštěstí bylo jasné, co by to mělo být. Pavlína byla pěkně po ruce, Bořek s Mirkou v nedohlednu, majestátní hory v okolí liduprázdné, takže nebylo co řešit. Uhnul jsem z cesty a shodil batoh, aby mi při tom, co mělo následovat, nepřekážel. Pavlína se zavřenýma očima a v extázi asi nezaregistrovala nic, protože pokračovala v chůzi dál. Stihla tak pár kroků, než jsem ji zarazil.

"Klekni!" poručil jsem Pavlíně a osvobodil si ten svůj banán z kalhot.

Pavlína se několika krůčky otočila, protože se zavázanými ústy se z nějakého důvodu nemohla ohlédnout. Nechtělo se mi v té chvíli pátrat, proč to tak je. Prostě jsem to bral jako fakt. Podstatné bylo jen to, že Pavlína uviděla, o co jde, a pochopila, co ji teď čeká a co od ní budu chtít. Poslušně poklekla do trávy u cesty a čekala, co jí poručím dál.

Musel jsem si ji nejdřív připravit. Rozvázal jsem jí ten zbytek podprsenky, co měla obtočený kolem hlavy a přes zacpaná ústa. Kalhotky z úst už si Pavlína jazykem vystrkala a vyplivla sama. S viditelnou úlevou, ale ta netrvala dlouho.

"Otevři tu pusu pořádně!" přikázal jsem jí a nastrčil jí ten svůj banán před obličej.

Pavlína při pohledu na něj vytřeštila oči, ale poslušně otevřela ústa dokořán, vyplázla jazyk a přijala do úst ten můj banán jako náhradu za roubík, který tam měla předtím. Pevně mi ho stiskla jazykem, až jsem vyjekl rozkoší, protože tohle jsem nečekal. Tohle mi ještě žádná ženská neudělala. Ani jsem netušil, že to může být tak nádherné. Pavlína prostě opět předvedla, že je naprosto jedinečná a že se s ní dá zažít, co žádná jiná nedokáže.

Ucítil jsem její jazyk právě na tom nejcitlivějším místě, jaký na tom svém banánu mám. Pavlína zjevně přesně věděla, co mi s ním má udělat. Olizovala mi ho ze všech stran, jazyk jí rejdil v ústech jako hadí ocásek, a to všechno jsem na tom svém banánu cítil. Bylo to nádherné, bylo to nepopsatelné. Přidržoval jsem Pavlíně hlavu u toho svého banánu v jakési obavě, aby nepřestala. Byla to zbytečná obava. Pavlína sama věděla, co je jejím úkolem, a citelně se snažila neudělat si ostudu. Cítil jsem na tom svém banánu její rty i její jazyk. Vysávala mi ten můj banán, olizovala ho, svírala mi ho rty a masírovala jazykem - a já vlastně ani nevím, co všechno a jakým způsobem mi s ním dělala, já jen vím, že to bylo fantastické.

Přistrčil jsem si její hlavu blíž k tělu, abych tím svým banánem dosáhl hlouběji do jejích úst. Pocítil jsem, jak mi ho tam v hloubce sevřela jazykem nebo čím - vlastně mne to ani nezajímalo, co to tam Pavlína má a čím mi to dělá. Já jsem si to jenom užíval. Bylo to tam v hloubce něco zase docela jiného než zpočátku.

Bylo to tak úžasné, že se tomu nedalo odolat. Už chvilku jsem cítil, že to musí přijít, a nedalo se to zadržet. Uznávám ale, že jsem to ani nechtěl zadržovat. Tam v hloubi Pavlíniných úst to bylo tak neodolatelné, že bych udělal snad všechno na světě, abych tam mohl zůstat.

Udělal jsem se naprosto senzačně, nastříkal jsem toho Pavlíně do úst opravdu požehnaně. Až se z toho Pavlína zakuckala. Asi se jí to tam nevešlo - anebo možná, že to nečekala a nebyla na takovou dávku připravená. Chtěla ucuknout, aby neměla ten můj banán tak hluboko, ale to jsem jí tedy rozhodně nedovolil. Přidržel jsem si její hlavu u těla, protože v té chvíli jsem rozhodně netoužil po nějakém předčasném ukončení toho ráje, a Pavlína se prostě musela přizpůsobit.

Pavlína to nakonec zvládla "bez ztráty kytičky", a bylo to nakonec ještě rajcovnější, než jsem si dovedl představit. Tím, že se Pavlína rozkuckala, se jí tam v hloubce úst začalo všechno prudce pohybovat - a to všechno jsem cítil právě tím nejcitlivějším konečkem toho mého banánu. Ten si najednou užil mnohem nádhernější masáže než bylo cokoliv, co mi Pavlína předvedla až doposud. Všechno se jí to tam vzadu v ústech cukalo, mačkalo mi to tam ten koneček banánu, svíralo se to tam a přímo poskakovalo, jak se Pavlína snažila něco ze sebe vyrazit. Samozřejmě jsem cítil i Pavlínin jazyk, který se podle toho, co jsem cítil, zřejmě ze všech sil snažil vystrkat ten můj banán ven z úst. Asi jsem jí tím svým banánem úplně ucpával ústa, protože jsem cítil, že něco vyprskla nosem, když neměla možnost to vykašlat ústy.

Asi si Pavlína v té chvíli užila s tím mým banánem své. Až později mne napadlo, že tam Pavlína měla přece i zuby. Musím ale ocenit, že jsem ty její zuby neucítil na tom svém banánu ani na okamžik. I když Pavlína asi měla pořádné potíže, přesto pořád myslela na ten můj banán, aby se mu nic nestalo, a stále držela ústa otevřená jak nejvíc to bylo možné. Neudělala nic, co by mi mohlo ten perfektní zážitek jakkoliv pokazit.

Až když mi ten můj banán splaskl, pustil jsem Pavlíně hlavu a nechal ji uhnout, aby jí ten můj banán, teď už zmenšený do cestovní velikosti, z úst vypadl.

Pak jsem odpadl i já. Rozvalil jsem se v trávě a myslím, že jsem si i trochu pospal po té vykonané práci. Sluníčko svítilo, blížilo se poledne, ranní chlad už byl pryč, hory kolem byly velebně krásné, skutečně nevím, co ještě bych si mohl přát. Když jsem otevřel oči, tyčila se nade mnou Pavlínino sošné nahé tělo nádherně osvětlené sluncem, s prsy čnícími nade mne a překrásně se rýsujícími proti modré obloze. V té chvíli mi opravdu vůbec nic nechybělo.

Pomalu jsem se na zemi převalil a ještě pomaleji se zvedl. Pavlína celou tu dobu musela klečet vedle mne, protože když jsem od ní odpadl, zalehl jsem jí lanko, na kterém jsem ji měl uvázanou, takže se nemohla ode mne ani hnout. Ruce měla stále svázané, takže si nemohla nijak pomoci. Byla na lanku tak natěsno, že se nemohla postavit a nemohla se ani nějak otočit, aby si mohla lehnout na zem třeba vedle mne. Jistě, kdyby to lanko zpod mne nějak povytáhla, nemusela by celou tu dobu klečet na kolenou, ale neudělala to. Nevím, jestli proto, že to bez pomoci rukou nešlo, anebo proto, aby mne nevzbudila. Podstatné bylo, že to snášela bez námitek, i když teď momentálně mluvit mohla. Ústa měla prázdná, její roubík ležel v trávě opodál, kam jsem jí předtím dovolil ho vyplivnout.

To se dalo snadno napravit. Nemohl jsem přece Pavlínu nechat, aby svými extatickými výkřiky rušila velebnou vznešenost hor! I když Pavlína teď byla potichu, rozhodl jsem, že z preventivních důvodů ji ani teď nenechám jít dál s prázdnými ústy. Sebral jsem kalhotky promáčené Pavlíninými slinami, a zmačkal je do kuličky. Vydalo to zvuk jako když se ždímá hadr. Nastrčil jsem je Pavlíně před obličej.

"Otevři pusu!" přikázal jsem jí.

"To mi to tam chceš zase strkat?" pochopila Pavlína a hleděla na ten nevábný chuchvalec před ústy se zjevným odporem.

Ani jsem se jí moc nedivil. Ten studený mokrý slizký chumáč, z něhož prýštila vazká nechutná kapalina, navíc polepený stébly trávy a hnusem, v němž ležel, nebyl moc příjemný ani mně, a to jsem jej držel jen v ruce. Nedovedl jsem si představit, že bych něco takového měl vzít do úst, a už vůbec ne, že bych neměl možnost ho okamžitě vyplivnout. Mne se to ale naštěstí netýkalo, a Pavlína to vydrží. Nic jiného jí nezbude.

"Nediskutuj a dělej!" pobídl jsem Pavlínu.

"Proč?" zkoušela to ještě Pavlína.

"To ty nemáš co posuzovat!" zpražil jsem ji. "Rozhodl jsem, že půjdeš s tím, tak půjdeš s tím!" oznámil jsem jí.

Už jsem nechtěl dál čekat, až poslechne, a prostě jsem jí stiskl nos. Pavlína pochopila, že dřív nebo později ústa bude muset otevřít, aby mohla dýchat, a tak jsem ani moc dlouho čekat nemusel. Pavlína pak přijala kalhotky do úst bez jakéhokoliv odporu. Otevřela ústa jak nejvíc mohla, a nechávala je tak otevřená i dál. Tentokrát se vůbec nepokoušela s těmi kalhotkami v ústech něco dělat. Nepřežvykovala je, nepokoušela se nějak si je v ústech upravovat jazykem, jen měla ústa pořád naplno otevřená, oči vyvalené a zjevně se snažila, aby se těch kalhotek dotýkala čímkoliv v ústech jen co nejméně. Že si při tom zase pořádně zacvičila svázanými paženi za zády, už snad ani nemusím připomínat. Jakoby si pořád ještě nezvykla, že si je nedokáže sama osvobodit a že si jimi nemůže nijak pomoci.

Ještě bych jí měl ty kalhotky v ústech zajistit zavázáním podprsenkou, říkal jsem si. Vůbec se mi ale do toho nechtělo. Podprsenka se válela v trávě stejně hnusně poslintaná, takže se mi nechtělo se jí ani dotknout. Když jsem si představil, že bych na ní měl uvazovat nějaký uzel, a co by mi z něj při tom teklo po rukou, přecházela mne chuť.

Něco jsem ale Pavlíně přes ústa převázat musel. Přitom to nejlepší se přímo nabízelo. Lanko, které viselo Pavlíně od rozkroku. Teď ho neměla ničím napnuté, protože jeho konec ležel volně na zemi, takže jí teď nic nezpůsobovalo. Pokud se jí to líbilo a chtěla by pokračovat, pak teď neměla možnost. Sama si to lanko napnout nemohla.

Dalo se ale použít jinak. Natáhl jsem ho Pavlíně vzhůru po těle a mezi prsy tak, jako ráno, ale teď jsem jí ho omotal kolem hlavy a hlavně přes otevřená ústa s kalhotkami. Pak jsem jí ho přímo na obličeji, před ústy, zavázal na uzel. Uzel jí krásně zapadl mezi dokořán otevřené čelisti jako kdyby tam patřil odjakživa. Se zalíbením jsem se na něj zadíval, protože jsem původně ani netušil, jak půvabně to nakonec bude vypadat.

Pak jsem si nahodil na záda batoh a mohli jsme vyrazit. Pavlína měla svůj ranec na zádech od začátku, celou tu dobu, protože když jsme na tohle místo přišli, měl jsem zcela jiné zájmy než sundávat Pavlíně batoh, a ze stejného důvodu jsem ji ani nenechal, aby se ho nějak zbavila sama. Sice nepochybuji, že by to nějak zvládla sama i se svázanýma rukama, ale vlastně jsem jí to nedovolil, takže na to nesměla ani pomyslet.

Pavlína se poměrně rychle smířila s tím, co má v ústech. Nic jiného jí ostatně ani nezbývalo. Zakousla se do uzlu, který měla mezi zuby, jako kdyby byla před obědem už kdovíjak hladová. Opět začala divoce slintat a vyprskávala kolem uzlu bílé chomáčky pěny. Zvedla hlavu, tím si lanko na těle napjala - a opět objevila něco krásného. Tentokrát neměla lanko mezi nohama vedené těmi správnými místy, protože už jsem se nijak neobtěžoval jí ho tam správně upravit, ale i s tím si uměla poradit. Předvedla mi na cestě jakýsi indiánský sexuální tanec, jehož výsledkem bylo, že se jí podařilo umístit si lanko mezi nohama do těch nejsprávnějších míst sama i bez pomoci rukou.

Že se jí to opravdu podařilo, jsem se mohl přesvědčit kdykoliv jsem se jí podíval mezi nohy nebo když jsem jí tam sáhl. Zvládla to opravdu perfektně, ani já bych to lépe nedokázal. Především jsem to ale mohl po chvíli uslyšet. Pavlína opět začala vykřikovat rozkoší. Sice sípavě přes roubík, tlumeně, ale nezaměnitelně. Už jsem ty zvuky znal. Už jsem je poznával, a možná jsem si uměl představit, co asi Pavlína prožívá. Vzdechy utrpení to rozhodně nebyly.

Brzy jsem si všiml, že se Pavlína kroutí a prohýbá sice podobně jako předtím, ale tentokrát si pomáhá ještě i hlavou. K vlnění a prohýbání celého jejího těla přidávala ještě i zaklánění a předklánění hlavy, natahování krku do délky a otáčení hlavou do stran. Zatínala zuby do uzlu lanka, které sice překousnout nedokázala, ale zakloněním hlavy dokázala to lanko napnout a předkloněním hlavy jej zase uvolnit. Protože spodní konec lanka měla uvázaný k rukám za zády, dokázala si teď posouvat lanko po těle a hlavně mezi nohama mnohem lépe a více než předtím. Nakláněním a otáčením hlavy si navíc mohla to lanko posouvat po těle i trošku do stran - a samozřejmě i dole mezi nohama si ho dokázala trošku řídit, jak jí to nejlíp vyhovovalo. Rychle se naučila nějak si pomáhat i nohama a nakrucováním boků. Na pohled to vypadalo jako docela zajímavé taneční kreace. Pak už jsem Pavlínu ani nepopoháněl k rychlejší chůzi a jen jsem se kochal pozorováním těch jejích tanečků s lankem. Říkal jsem si, že konec dnešní tůry mi neuteče, ale takhle neobvykle tančící Pavlínu už asi podruhé hned tak neuvidím. A když se k tomu přidal i ten zvukový doprovod, jaký při tom Pavlína přes kalhotky v ústech vydávala, byl to umělecký zážitek, jaký se snad ani slovy popsat nedá. Docela určitě jsem nikdy, ani v televizi, nic takového nikdy neviděl.

Nenapadlo by mne, že ty zvuky budou mít opět tak velký vliv na ten můj banán. On se mi začal opět zvedat! Myslel jsem si, že po svém výkonu bude nějakou dobu vyřízený, ale to, co předváděla Pavlína, bylo prostě neodolatelné.

Nakonec jsem byl ještě rád, že jsme už byli blízko místu, kde jsme dnes chtěli obědvat. Mirka s Bořkem už tam byli, a Pavlína, když jsme tam přicházeli také, si přestala hrát s lankem a ztichla. Tak se mi i ten můj banán uklidnil a splaskl, takže když jsme dorazili k ostatním, už jsem mohl zase jít normálně. Snad tedy nikdo nic nepoznal.

Rozvázal jsem Pavlíně ruce a nechal ji být. Jakmile měla volné ruce, mohla si roubík z úst vytáhnout sama. Tím jsem se už zabývat nechtěl. Hrabat se vlastníma rukama v nějakých cizích poslintaných hadrech nepatří k mým koníčkům.

"Tak ty jsi opravdu musela celou tu dobu mít takovou hrůzou v ústech?" zajímala se Mirka o Pavlínu soucitně ihned, jakmile uviděla, co si Pavlína vytáhla z úst a jakmile zase mohla mluvit.

"No jo!" potvrdila Pavlína bez mrknutí oka. Čekal jsem, jestli prozradí, že to nebylo celou tu dobu, ale nedala najevo nic. "A co jsem měla dělat?" jen pokrčila rameny. "Se svázanýma rukama?"

"To musí být příšerné!" otřásla se Mirka. "Já si to vůbec nedovedu představit!"

"No vidíš, a já si to už představovat nemusím!" zasmála se Pavlína. "Já už to znám jako vlastní boty!"

"Jak se to vůbec dá přežít?" nechápala Mirka.

"Jak se dá!" pokrčila rameny Pavlína. "Když s tím nemůžeš nic dělat, tak ti ani nic jiného nezbývá, než to nějak přežít! - To prostě musíš jen čekat, až ti někdo ty ruce zase rozváže."

"Ale to jseš pak plně odkázaná na někoho jiného, jestli ti ty ruce rozváže nebo ne!" namítala Mirka. "To ti nevadí?"

"A co na tom záleží, jestli mi něco vadí či nevadí, když s tím nemůžu nic dělat?" ušklíbla se Pavlína. "To se snad v životě stává docela běžně, že jsem odkázaná na někoho jiného, a nic s tím nenadělám! Tobě se to ještě nikdy nestalo?"

"No - tak to bych netvrdila." uznala Mirka. "Ale to je snad něco jiného!"

"Na pohled určitě!" zasmála se Pavlína. "Když máš svázané ruce, tak to každý vidí a každému je jasné, že s tím sama nic nenaděláš a že jseš odkázaná na pomoc někoho jiného. V běžném životě to tak dobře vidět není, ale výsledek je stejný. - Tedy, ten pocit bezmocnosti je úplně stejný." opravila se pak.

"No tak - nemyslím, že by to bylo úplně stejné!" nespokojeně kroutila hlavou Mirka.

"Jistě, úplně stejné to rozhodně není!" souhlasila Pavlína. "Svázané ruce mám jen pár hodin. Můžu si být jistá, že pak mi je zase rozvážete. Stačí si počkat. Kdežto v životě žádná pravidla neexistují. Tam můžeš být bezmocná třeba celý život, a vysvobození se nedočkáš nikdy. Sice nemáš ruce svázané, ale stejně si jimi nijak nepomůžeš."

"Takže když ti někdo sváže ruce, tak je to lepší?" skepticky zapochybovala Mirka.

"Svázat může, rozvázat musí." pokrčila rameny Pavlína. "To je výhoda hry. V životě tě nemusí osvobodit nikdo."

"Ale zase ti nikdo ty ruce nezničí!" namítla Mirka. "Víš, jak to vypadalo příšerně, když ti Bořek svázal ruce a ty jsi je pak měla modré, opuchlé a s tak příšerně naběhlými žílami?"

"To nevím! Já jsem si na ně neviděla!" zasmála se Pavlína. "Ale tak strašné to nebylo. Trochu to tlačilo, to jo, a měla jsem pak zápěstí od těch lanek rozbolavělá, ale to se dalo vydržet. - A teď už na nich není vidět nic." prohlížela si ruce.

"No jasně!" rychle souhlasila Mirka. "Však už je máš hezkou chvíli volné!"

"No vidíš! Už se mi z toho vzpamatovaly!" spokojeně konstatovala Pavlína. Párkrát zacvičila rukama, střídavě roztáhla prsty a zase zaťala pěsti na důkaz, že má ruce v pořádku. "Už je to zase dobré!" zhodnotila výsledek procvičení.

"Už ti je zase můžu svázat?" doplnil ji Bořek s úsměvem.

"No tak - že bych po tom nějak zvlášť toužila, - to se říct nedá!" usmála se i Pavlína. "Teď bych se především ráda najedla!"

Pavlína se při tom rozhovoru skutečně pilně cpala.

"A pak už ti to vadit nebude!" doplnila ji Mirka jasnovidecky.

"No tak - že by mi to vůbec nevadilo..." řekla Pavlína pochybovačně plnými ústy.

"Ale zvládla bys to!" skepticky doplnila Mirka.

"Ale jó. Už jsem si zvykla." přikývla Pavlína. "Už jsem se to naučila, jak to zvládnout."

"Co se na tom dá naučit?" nechápala Mirka.

"Poměrně dost. Třeba co dělat těma rukama, aby mi to tolik nepřekáželo, že je mám svázané vždycky na takovém nešikovném místě na zádech pod batohem a nemůžu si je dát jinam. Nebo jak je v těch poutech držet, aby to tak moc netlačilo. Abych je neměla potom tak moc poničené."

"Aha! Tak proto se ti teď tak rychle vzpamatovaly!" pochopila Mirka.

"To taky." přikývla Pavlína. "Musím se prostě trochu snažit, aby se jim nic nestalo. Aby to svázání přežily ve zdraví!" zasmála se.

"A to se dá nějak zařídit?" podivila se Mirka. "Já jsem si myslela, že se svázanýma rukama nemůžeš dělat nic!"

"Já jsem si to ze začátku myslela taky." přikývla Pavlína. "Že o tom, co se mi s rukama stane, rozhoduje jen ten, co mi je svázal. Ale zkušenosti mne naučily, že se o své ruce musím postarat sama. Že ten, co mi je svázal, prostě neví, co se mi s nimi děje. On to necítí. To cítím jen já."

"A ty s tím nic nadělat nemůžeš!" dodala Mirka.

"Ale ne! Není to tak strašné!" odporovala Pavlína. "Můžu s tím něco dělat!"

"To bych ráda věděla, co!" nechápala Mirka. "Osvobodit si je přece nemůžeš!"

"No - to nemůžu. To prostě nejde." uznala Pavlína. "To mne vždycky svážou tak, že se z toho nedokážu vyvléct. Ale jinak..." pokrčila rameny. "Třeba když napnu paže a přitisknu zápěstí k sobě, tak potom to lanko není tak napjaté a tak moc netlačí."

"No jo! Ale - to bys pak musela napínat ty paže celý den! Po celou tu dobu, co je máš svázané!" namítla Mirka.

"No jo! Musím." souhlasila Pavlína.

"Ale to musí být strašně únavné!" namítla Mirka. "To přece nemůžeš takovou dobu vydržet!"

"No, tak - únavné to je." přiznala Pavlína. "Ale že by se to nedalo vydržet... Když máš ruce trošku vytrénované, tak se to vydržet dá."

"Vytrénované z posilovny?" ujišťovala se Mirka.

"Tak nějak!" přikývla Pavlína. "Mně trocha té námahy nevadí!"

"No jo, copak ty!" mávla rukou Mirka. "Ale tobě nepřipadá příšerné trénovat si ruce a posilovat si je jen proto, abys je mohla mít svázané?"

"No tak - já jsem si je posilovala i z jiných důvodů než jen proto, aby mi je mohl každý svázat!" zasmála se Pavlína. "Ale ono není nutné celou tu dobu, co je mám svázané, jen napínat paže. Už jsem objevila i jiné způsoby, jak si ulevit. Třeba jsem zjistila, že když zatnu pěsti, tak se mi pouta napnou více. On se přitom nějak zvětší objem zápěstí. Anebo když naopak natáhnu prsty, tak také." předváděla názorně jednou rukou. "Prostě přišla jsem na to, že musím mít prsty obou rukou úplně uvolněné a v jedné určité poloze, a pak mám ta pouta na zápěstích volnější i bez napínání paží. - Takže jsou i jiné metody, jak si ruce uchránit!" usmála se. "A dá se to střídat. Takže když už mám paže unavené z toho věčného napínání, tak to můžu na chvíli zkusit zase jinak."

"Takže ty už máš bohaté zkušenosti!" konstatovala Mirka.

"Samozřejmě!" zasmála se Pavlína. "Jsem už zkušená žena! Dokonale připravená do života!"

"No - koukám, že se připravuješ opravdu důkladně!" posměšně poznamenala Mirka.

"Jak to?" nepochopila Pavlína. "Co tím myslíš?"

"To, jak se cpeš!" vysvětlila Mirka tónem, při jakém bych já nejraději zalezl do myší díry, kdyby byl určený mně. "Jako kdybyses připravovala na to, že celý zbytek života prožiješ o hladu!"

"To víš, s roubíkem v puse člověku vyhládne!" pokrčila rameny Pavlína.

"To nevím!" obrátila Mirka. "Povídej!"

"No jo! Ty jsi ještě nikdy pusu zacpanou roubíkem neměla, takže nemůžeš vědět, jaké to je!" uznala Pavlína. "Jinak bys neměla taková blbé poznámky!"

"To jsem opravdu ještě neměla!" uznala Mirka jaksi omluvně. "To si můžu jenom představovat!"

"Jenže si to asi nedovedeš představit!" doplnila ji Pavlína.

"Tak mne pouč!" vybízela ji Mirka zvědavě. "Abych byla taky zkušená žena!"

"To bysis musela vyzkoušet, abys to mohla nazvat zkušeností!" napínala ji Pavlína.

"Tak s tím nedělej takové drahoty a spusť!" už hořela zvědavostí Mirka.

"No - tak ono je to docela jednoduché. Když máš něco v puse, tak tvoje tělo jaksi očekává, že dostane nějaké jídlo." neochotně začala vysvětlovat Pavlína. "To přímo cítíš, jak se ti tělo připravuje na trávení nějakého jídla. Máš pusu plnou slin, žaludek v plné pohotovosti - a nic. To, co máš v puse, nemůžeš spolknout. A nemůžeš to ani vyplivnout, aby ti tělo přestalo očekávat, že dostane nějakou potravu. Můžeš jen polykat ty sliny - vlastně musíš je polykat, jinak bys za nějakou hodinu dostala příšernou žízeň," opravila se hned, "jenže v těch slinách pochopitelně vůbec nic není. Nic, co by se dalo strávit. jenže žaludek pořád dostává ty sliny a pořád se připravuje na pořádnou dávku jídla. To přímo cítíš, jak se ti žaludek vyprazdňuje, aby mohl přijmout tu obrovskou dávku jídla, jakou signalizuje ta spousta slin. Jenže nedostane nic a zůstává pořád prázdný. Dostává jen tu spoustu slin, ve kterých nic k trávení není. Takže se ti začne nějakého jídla dožadovat, a to tím víc a tím silněji, čím déle ten roubík v puse máš. Takže po nějaké době máš přímo vlčí hlad - a přitom nejen že nic sníst nemůžeš, ale nemůžeš nic udělat ani s tím roubíkem, který ti to všechno způsobuje. Pořád ho máš v puse jako kdyby se vůbec nic nedělo, pořád musíš polykat sliny, pořád máš žaludek prázdný - a ani nevíš, jak dlouho ještě to bude trvat. Nijak to neovlivníš. Nemůžeš ani nikomu říct, aby ti pomohl. Musíš to prostě nějak vydržet do té doby, než se někdo druhý sám uráčí ti ten roubík vyndat."

Nečekal jsem, že Pavlína neprozradí, že mám s ní domluvený nouzový signál, který mohla snadno vydat i když měla zacpaná ústa. Bylo jen na ní, že ten signál nikdy nepoužila. Navíc se teď o něm ani náznakem nezmínila. Zajímavé bylo, že ani Mirka ten signál Pavlíně nepřipomněla. Buď tehdy neposlouchala, co si s Pavlínou domlouvám, anebo už na to zapomněla.

"Takže proto ses před jídlem ani neoblékla?" pochopila Mirka. "Že už jsi to hlady nemohla vydržet?"

Pavlína totiž i potom, co jsem ji vysvobodil, zůstala i dál nahá tak, jak jsem ji sem přivedl. Jen kalhoty, které si sem přinesla ve svázaných rukou, si prostřela na zem pod sebe hned, jak jsem jí ruce rozvázal, aby nemusela sedět na kameni holou kůží. Mně to tedy rozhodně nevadilo, protože pohled na to její nádherné tělo, když si rozbalovala batoh a chystala si oběd, i když potom plnými ústy jedla, byl prostě fantastický. Nijak jsem ale Pavlíně nezakazoval, aby se konečně oblékla. Bylo to jen její rozhodnutí, že zůstávala dál nahá. Mirka asi byla jiného názoru.

"No - i proto." připustila Pavlína.

"To chceš říct, že se teď nemáš do čeho obléci, když ti zničil všechno, co jsi měla na sobě?" vyděsila se Mirka.

"Ale ne! Samozřejmě, že mám náhradní ohoz!" rozesmála se Pavlína. "Snad si nemyslíš, že jsem si na tuhle tůru vzala jen to, co jsem měla na sobě!"

"Takže nepotřebuješ, abych ti něco půjčila?" ujišťovala se Mirka.

"Ale kdepak! Já jsem vybavená na všechno!" smála se Pavlína. "A kromě toho kalhoty mi zůstaly. Ty mi nezničil!"

"Tak proč se teda neoblékneš?"

"No - tak, - protože jsem k tomu nedostala dovolení!" ušklíbla se Pavlína.

"Ale vždyť přece teď už nejsi svázaná!" namítla Mirka. "Teď už zase můžeš dělat všechno, co ty sama chceš!"

"No - to můžu." přikývla Pavlína. "A taky to dělám!"

"Jak to?" nechápala Mirka. "Ty chceš zůstat takhle? Proč?"

"Protože zjišťuju, že je to takhle docela fajn." pokrčila rameny Pavlína. "Vždycky jsem si myslela, že nemůžu chodit jen tak. Že mám moc velká prsa, takže nemůžu chodit bez podprsenky. Bylo mně to takové nepříjemné, když mi prsa jen tak volně poletovaly po hrudi. Jenže teď jsem musela. Prostě jsem neměla na výběr. Nikdo se neptal, jstli je mi to příjemné nebo ne. Musela jsem se s tím nějak vypořádat sama. Musela jsem se hezky rychle naučit chodit tak pružně, aby mi prsa zůstávaly jakž-takž v klidu i když je nemám zpevněné podprsenkou. Takže teď už mi to nevadí. Naopak, zjišťuju, že je to docela zajímavý pocit, když na sobě nemám vůbec nic. Začíná se mi to líbit."

"Takže to chceš jí takhle i dál?" nevěřila Mirka.

"A víš, že jo?" zasmála se Pavlína. "Zima mně není, nějaké cizí lidi asi také nepotkáme, takže - proč to nezkusit? - Nebo tobě to bude nějak vadit?" napadlo ji pak.

"Ani v nejmenším!" ujistila ji Mirka. "A těch ostatních se ani nemusíš ptát!" dodala s úšklebkem a po očku se podívala po nás dvou s Bořkem.

To byla pravda. Mne se rozhodně ptát na souhlas nemusela. Vidět Pavlínino nahé tělo zabývající se běžnými táborovými činnostmi bylo prostě fantastické. Uvědomoval jsem si, že něco takového hned tak znova neuvidím, a užíval jsem si tu podívanou jak jen jsem mohl. Ani mne nezajímalo, jak moc je to na mně poznat.

Dojedli jsme a nachystali se na další cestu.

"A tentokrát budeš svázaný ty!" vykřikla najednou Pavlína a s příslušným lankem v ruce se vrhla na mne.

Naštěstí mne ten výkřik varoval, takže jsem sice v poslední chvíli, ale přece jen stihl zaujmout obrannou pozici. Napřáhl jsem ruce proti řítící se Pavlíně, roztáhl dlaně doširoka a namířil je tak, že mi Pavlína padla obnaženými ňadry přímo do dlaní. Byly to nádherné měkké nárazníky na jejím těle, které ji okamžitě zastavily. Pavlína se ihned přestala sápat po mně a začala se zajímat jen o mé ruce na svých prsou. Nějak jí to vadilo, že ji držím právě za prsa. Docela silně se začala snažit odtrhnout mi ruce od svých prsou.

To jsem rozhodně neměl v úmyslu. Ty její balóny mi perfektně padly do dlaní jako kdyby byly stvořené jen pro ně, a já na tom rozhodně nechtěl nic měnit. Kromě toho, že to bylo nádherné držet v rukou něco tak rozkošně hebkého a poddajného, to mělo ještě i další výhodu. Pavlína se teď plně zabývala jen svými prsy a nějaké útočení na mne už ji nějak nezajímalo. Říká se, že nejlepší obranou je útok. Teď se ukazovalo, že nejlepší obranou proti útočné ženské je držet ji za prsa v dostatečné vzdálenosti od těla.

Stiskl jsem tedy Pavlíně prsa v dlaních jak nejvíc to šlo, a pak se už jen bavil pohledem na to perfektní Pavlínino nahé tělo zmítající se na koncích mých natažených paží. Pavlína mne držela za zápěstí a všemožně se snažila odtrhnout mi ruce od svých prsou, ale nějak jí to nešlo. Takhle si asi ten svůj útok nepředstavovala.

"Tak co? Kdy mne svážeš?" popichoval jsem ji. "Ruce jsem ti už nastavil, a ty pořád nic!"

Pavlína neodpovídala, jen mlčky bojovala o svá prsa. Že měla sílu, to jsem věděl už dávno, a teď jsem to cítil znova. Jen jí teď ta síla na nic nebyla. Stačilo pevně jí držet prsa, aby mi z dlaní nevyklouzly, a nic víc nebylo potřeba. Pavlína se sice snažila lomcovat mi rukama, ale prsa si utrhnout nechtěla, takže tu svou sílu nemohla použít, a na mne nedosáhla.

Byla to krása, jen se to nijak nevyvíjelo. Chyběla tomu dramatičnost. Pavlína se s těmi prsy nějak zadrhla, nebyla schopná myslet na nic jiného než jen na to, jak si je osvobodit. Musel jsem tedy nějak pokročit v ději já.

Pustil jsem jí jeden prs. Pavlína mi okamžitě tu ruku pustila a soustředila se na tu druhou, kterou jsem jí dál držel ten druhý prs. Volnou rukou jsem jí snadno chytil jednu ruku, a když jsem jí pustil i druhý prs, stejně snadno jsem jí chytil i druhou.

Teď to teprve začínalo dostávat grády. Pavlína se přestala bát o svá prsa a konečně mohla využít svoji sílu. Teď se snažila osvobodit si ruce a na ty už nebyla tak háklivá. Teď teprve to začínal být zajímavý zápas. Teď teprve se mi Pavlína začala v rukou zmítat a cukat tím správným způsobem. Kroutila se celým tělem a lomcovala mi rukama ze všech sil, takže jsem si to báječně užíval. Není nad to držet takové parádní tělíčko plné energie a vychutnávat si jeho pohyblivost a všechno, co svede. Že by se mi vytrhla, to vůbec nepřicházelo v úvahu, ač se o to všemožně snažila. Na to prostě neměla.

Jenže se z toho vyvíjel další pat. Bylo to krásné, ale poněkud jednotvárné. Bylo čím dál víc jasné, že Pavlína nedokáže průběh potyčky zvrátit, ale nikdy to neuzná a sama nepřestane. Musel jsem to nějak ukončit nebo aspoň zpestřit já. Přiznávám, že do ukončení té zábavy s Pavlínou se mi moc nechtělo. To zpestření mne lákalo víc. Zvlášť když se nekonečnost potyčky dala svést na Pavlínu.

"Nemám ti jednu ruku pustit?" zeptal jsem se vzpírající se Pavlíny jen tak lehce, aby řeč nestála.

"Já nevím! O tom já přece nerozhoduju!" pokusila se Pavlína odpovědět stejně lehce, navzdory tomu, jak byla tím zápasem zadýchaná.

"To máš pravdu. O tom rozhoduju já!" potvrdil jsem jí správnost jejího názoru.

Zkusil jsem jí těmi pažemi trochu zacvičit, aby měl Bořek na co koukat. Roztáhl jsem jí ruce doširoka, pak jsem jí je zvedl vysoko nad hlavu, srazil jsem jí zaťaté pěstičky dohromady, až to cvaklo. Pavlína sice kladla odpor co jen měla sil, ale nezabránila mi v ničem. Navzdory veškerému jejímu vzpírání se jsem ji měl v rukou skoro jako loutku, se kterou jsem si mohl mávat jak se mi zachtělo. Ani to ale Pavlínu nepřesvědčilo, že proti mně nemá šanci. Pavlína se prostě nikdy nevzdává. Pořád se snažila dorážet na mne, ale držel jsem si její ruce od těla poměrně snadno.

"Kterou ruku ti mám pustit? Vyber si!" nabídl jsem jí, aby se dělo zase něco jiného.

"Obě!" vydechla Pavlína, protože už byla od toho dorážení slušně zadýchaná. Pro mne to držení jejích rukou nebylo tak namáhavé, já jsem s dechem potíže neměl.

"To nesmíš být tak neskromná!" zasmál jsem se jí do obličeje. "Nabízím ti jenom jednu. To ti musí stačit!"

"Ale já to asi neovlivním, kterou, že?"

"To máš pravdu. Na tom vůbec nezáleží, co ty bys chtěla." souhlasil jsem s ní. "To si stejně rozhodnu já sám. - Ale zeptat se můžu, ne?" zasmál jsem se.

Pak jsem jí pustil levou ruku. Jen tak, abych zkusil, co to udělá. Jak se dalo čekat, Pavlína toho okamžitě využila a osvobozenou rukou mne okamžitě chytila za tu ruku, kterou jsem ji ještě držel. Pravou ruku mi nechala volnou. Neodolal jsem a tou volnou rukou jsem ji znova chytil za prs.

Pavlína přímo nadskočila. Bez zaváhání přestala zápasit s mou levou rukou a chytila mi tu pravou na prsu. Zjevně teď nevěděla, co má dělat dřív, jesti se dál snažit osvobodit si i levou ruku nebo si zachraňovat prs. Nějak při tom zapomněla starat se o nohy, takže jsem jí jednu nastavil a zatažením za prs ji stáhl na stranu, aby o ni zakopla. Pavlína se složila k zemi a pověsila se mi na ruce, aby nedopadla moc tvrdě. To ovšem nebylo nutné, za pravou ruku a levý prs bych ji udržel bez problémů i kdyby nedělala nic. Jenže jí se nějak nelíbilo viset mi v ruce za prs plnou vahou těla. Držela se mé ruky jako klíště a ze všech sil si ji přitahovala k tělu jakoby se bála, že jí ten prs utrhnu.

To jsem samozřejmě neměl v úmyslu. Jen jsem si Pavlínu složil k nohám, pěkně na zádíčka, všema čtyřma do vzduchu jako broučka převráceného na krovky, a pak jsem jí klekl na břicho, aby se na zemi tak moc nemrskala.

Pavlína vyhekla jako kdybych z ní vymáčkl všechen vzduch, a celá se křečovitě napjala. Na těle jí nádherně plasticky vystoupily snad všechny svaly a břicho jí pod mým kolenem krásně zapérovalo jak kdybych klekl na tu nejpohodlnější pohovku.

Koleno zabořené do břicha zjevně vadilo Pavlíně víc než to, jak jsem ji držel za prs. Pustila mi ruku na prsu a ze všech sil se mi opřela rukou do stehna. Snad si opravdu myslela, že mi nohu z břicha nějak odtlačí. Ráda by k tomu použila i pravou ruku, ale tu jsem jí držel ve vzduchu v bezpečné vzdálenosti od těla. Nechal jsem Pavlínu, ať si podle libosti hraje s mým kolenem, a sám jsem si zatím pohrával s jejím prsem. To mi připadalo mnohem zajímavější.

Pavlína ale s otevřenými ústy a vypoulenýma očima lapala po vzduchu a nohama se zoufale vzpírala o zem jakoby se chtěla pode mnou převrátit na břicho a tak si ho zachránit. Kolenem jsem ji ovšem tiskl k zemi, takže se nemohla skoro ani pohnout. Ta její snaha převrátit se zády vzhůru mi ale připadala sympatická, přesně to jsem potřeboval, a tak jsem se rozhodl jí to umožnit. Stačilo zvednout koleno z jejího břicha, a Pavlína se bleskurychle přetočila zadkem nahoru. Protože jsem ji při tom pořád držel za pravou ruku, mohla se přetočit jen tak, jak jsem potřeboval. Posadil jsem se jí rozkročmo na záda, když se pokusila volnou levou rukou se opřít o zem a nadzvednout se pode mnou, chytil jsem jí i tu levou ruku a stáhnul jí ji nad záda.

Bylo dobojováno. Teď už Pavlína nemohla dělat vůbec nic, a já přitom držel její ruce pěkně u sebe, dokonale připravené ke svázání. Lanko na svázání si dokonce přinesla sama, když na mne zaútočila, takže teď stačilo jen to lanko použít. Pravda, sice trochu jinak, než Pavlína asi původně měla v úmyslu, ale to už byl bezvýznamný detail.

Pavlína byla svázaná, mohli jsme vyrazit na cestu. Pavlína se na zemi převalila, když jsem se zvedl z jejího těla, posadila se a chvilku pohybovala a kroutial svázanýma rukama za zády. Snad už ani nevěřila, že by se jí mohlo podařit si ruce z pout vysvobodit, spíš si jen zkoušela lanko na zápěstích nějak upravit do snesitelnější polohy. Asi jí bylo okamžitě jasné, že teď už bude mít ruce takhle svázané až do večera, a už se s tím smířila. Pak se plavně postavila na nohy jediným zkušeným pohybem jakoby ho měla už dávno nacvičený. Bez otálení došla ke svému batohu a už naučeným způsobem k němu zády přidřepla. Víc sama se svázanýma rukama udělat nemohla. Teď musela čekat, až jí někdo pomůže.

Nasadit batoh jsem Pavlíně pomohl já, protože se mi nechtělo spoléhat na Mirku nebo dokonce ji přesvědčovat. Než chtít něco po ženské, to už je jednodušší si to udělat sám. Nic víc než pomoci s batohem Pavlína nepotřebovala, všechno ostatní už zvládla sama i s těma svázanýma rukama. Své kalhoty si našla na trávníku po hmatu sama a vzala do rukou. Bez vysvětlování jí bylo jasné, že si je bude muset až do večera nést ve svázaných rukou sama. Před obědem si je neoblékla, jen na nich seděla, a teď už bylo pozdě. Teď už si je obléci nemohla.

Vydali jsme se na cestu. Pavlína ale pořád všelijak kroutila rameny, aby si batoh na zádech upravila do lepší polohy, svázanýma rukama si ho zespodu nadzvedávala, a věnovala tomu všechnu pozornost, takže šla kupředu jen docela pomalu. Pak upustila kalhoty, které si ve svázaných rukou nesla. Musela zastavit, otočit se a vrátit se k nim, pak je poslepu za zády rukama pod batohem najít a nahmatat mezi kameny na cestě a znovu sebrat ze země. S pažemi uvězněnými pod batohem jí to šlo podstatně hůř než před chvílí na místě, kde jsme obědvali.

Zpočátku jsem ji chtěl důrazně pobídnout, aby šla pořádně a nezdržovala. Uvažoval jsem i o tom, že bych si ji znovu uvázal na vodítko, aby musela jít tak, jak jí určím, a nevymýšlela si. Až pak mne napadlo, že Pavlína schválně zdržuje, aby nás Bořek s Mirkou předběhli a utekli nám.

Pavlína chce být se mnou sama! zaznělo mi v mozku jako vítězný chorál! I navzdory tomu, co jsem jí udělal a jak s ní zacházím, Pavlína chce raději mne a ne Bořka!

Potvrdilo se mi to, když Bořek s Mirkou zmizeli v dálce před námi. Pavlína okamžitě přestala mít jakékoliv problémy s batohem, s kalhotami i se svázanýma rukama a vyrazila kupředu obvyklou rychlostí. Svět byl najednou překrásný, chtěl se mi tančit a zpívat. Jen se mi nechtělo se před Pavlínou takovým způsobem předvádět. Šel jsem sice za ní, takže na mne neviděla, ale ona by si toho určitě všimla i tak, a to se mi nezdálo zrovna nejvhodnější. Musel jsem začít myslet na něco jiného.

"To sis vážně myslela, že bys mne mohla přeprat a svázat?" zeptal jsem se raději, když byli Mirka s Bořkem spolehlivě z doslechu.

"Nemyslela. Ani na okamžik." přiznala Pavlína klidně. "Vždyť už od včerejška vím, že proti tobě nemám šanci!"

"A to jsi nevěděla, jak dopadneš?"

"No - to jsem ani nemohla vědět!" usmála se Pavlína. "Nejsem věštkyně! Byla jsem si jistá jen tím, že mne porazíš a že nebudu moci dělat nic. No - a co bude dál, to už jsem nemohla vědět. To už pak bude záležet jenom na tobě, co se mnou uděláš dál. Když se rozhodneš mne svázat, tak proti tomu nic nenadělám. Holt budu zase celý den svázaná a budu se s tím muset nějak vyrovnat."

"Tak proč jsi mne tedy přepadla, když jsi předem věděla, jak asi dopadneš?" podivil jsem se. "Mohla jsi přece tušit, co ti asi udělám!"

"To jsem tušila!" potvrdila mi Pavlína s úsměvem. "Jen jsem nechtěla, aby mi to udělal Bořek!"

"Ty jsi chtěla, abych tě svázal já?" užasl jsem.

"Tak nějak." přiznala Pavlína.

"Ale proč?" nechápal jsem. "To je v tom nějaký rozdíl?"

"Je, a obrovský!" prohlásila Pavlína rozhodně. "Ty mi ty ruce svazuješ tak nějak šetrněji, takže to tak moc netlačí, a vůbec, dá se to vydržet tak nějak líp. Ale hlavně: Chtěla jsem, abys o mně rozhodoval ty, a ne Bořek. Takové máte přece pravidlo, ne? Že o mně rozhoduje ten, kdo mne svázal? A že dokud mne zase nerozváže, tak se mne nikdo jiný nesmá ani dotknout?"

Ano, takové pravidlo jsme opravdu s Bořkem dodržovali. Sice jsme si to nijak výslovně nedohodli, ale oba jsme tak nějak cítili, že by to tak mělo být.

"Jo, to odpovídá." potvrdil jsem Pavlíninu domněnku. "Dokud ti nechám ty ruce svázané, tak na tebe Bořek nesmí ani sáhnout. - Ale zase já ti můžu udělat cokoliv mne napadne, a ty se nemůžeš nijak bránit. To ti nevadí?"

"A víš, že ani ne?" usmála se Pavlína. "Mám pocit, že ty mi neublížíš."

"Myslíš?" usmál jsem se taky. "Jseš si tím tak jistá?"

"A víš, že jo?" přikývla Pavlína. "U tebe jsem si jistá, že se mi nic nestane."

"Tak jistá, že si klidně necháš svázat ruce a vzdáš se svobody a jakékoliv možnosti bránit se čemukoliv, co se mi zachce ti udělat?"

"Od tebe snesu cokoliv. S tebou zvládnu všechno!" prohlásila Pavlína rozhodně.

To se poslouchalo tak krásně, že se to ani nedá popsat. Taková fantastická ženská, která snese a vydrží všechno, co si chlap jen usmyslí s ní udělat, mne lákala stále víc.

"Opravdu všechno?" zapochyboval jsem přesto. "Vždyť jsem tě málem uškrtil tam u té říčky!"

"No a co?" ušklíbla se Pavlína. "Hlavu jsi mi neutrhl, a spadnout do vody jsi mne nenechal. To bylo podstatné. A že jsem se při tom škrtila? - Jak vidíš, přežila jsem to. V té vodě, v tom proudu a mezi těmi balvany by to bylo horší. Dobře, že jsi mne tam držel na vodítku. Kdoví, co by se se mnou stalo, kdybych tam spadla."

Na to nebylo co říct. Nemělo smysl si něco vyčítat, když Pavlína si to dokonce pochvalovala. S klidným svědomím jsem tedy mohl pokračovat a vymýšlet, co s Pavlínou podniknu dál.

Stoupali jsme do kopce. Cesta to byla trochu obtížnější. Tedy ne pro mne, já takové kopečky zvládám levou zadní. Ovšem já měl ruce volné, mohl jsem se jimi kdykoliv o něco opřít, přidržet, pomoci si. Pavlína ovšem měla ruce svázané, ta je nemohla použít na nic. Musela si pomáhat jinak. Právě proto jsem jí nechal ty ruce svázané, abych se mohl dívat, jak si s tím poradí.

Bylo totiž na co se dívat. Pavlína sice stoupala vzhůru opatrně a značně pomaleji než by mohla, kdyby měla ruce volné, ale přesto měla chvílemi potíže s udržením rovnováhy na některých vratkých místech. Rukama si pomoci nemohla, musela vyrovnávat rovnováhu jen prohýbáním a vlněním samotného těla. To bylo to, co jsem chtěl vidět. Pavlína byla pořád ještě úplně nahá, takže opravdu bylo na co koukat. Navíc bylo na první pohled poznat, že Pavlína už to dokonale umí, že to nedělá poprvé. Už na to přišla, jak to má dělat, a předváděla teď přímo mistrovské kousky. To už vypadalo spíš jako plavný elegantní tanec než jako nějaké zoufalé balancování na hranici pádu. Takové nádherné nahé ženské tělo nepravidelně se prohýbající na všechny strany je podívaná, jaká se člověku naskytne jen párkrát za život. Něco takového jsem si přece nemohl nechat ujít!

Došli jsme na vrchol kopce. Bořek s Mirkou už nás tam čekali. Byli tam samozřejmě už dávno před námi. Asi už se dostatečně vynadívali na okolí, takže se hned začali věnovat nám.

"Ty pořád necháváš Pavlínu chodit bez kalhot?" rozhořčila se Mirka.

"Nezakazuji jí to!" zasmál jsem se. "A nechodí bez kalhot! Nese si je s sebou v rukách!" upozornil jsem Mirku.

"A ty jí nedovolíš, aby se oblékla, že?" správně pochopila Mirka.

"Proč bych to měl dělat?" pokrčil jsem rameny. "Co bych z toho měl?"

"Ale nic by tě to nestálo!" namítala Mirka. "Ani ty ruce bys jí nemusel rozvazovat! Ona by si uměla ty kalhoty obléci i tak! - I těma svázanýma rukama! - To nám přece už předvedla!"

"Já vím! Taky jsem to viděl." souhlasil jsem. "A jednou mi to stačilo. Podruhé už to vidět nemusím. Takže jí to nedovolím." rozhodl jsem. "To mne také nic nestojí!" zasmál jsem se. "A takhle nahatá se mi Pavlína líbí víc. Nebo snad tobě ne?" obrátil jsem se na Bořka.

"Teda ty se umíš zeptat!" rozchechtal se Bořek. "Hádej!"

"Vy jste oba stejní!" rozhořčila se Mirka. "S vámi vůbec nemá cenu se bavit!"

"Správně!" schválil jsem jí to. "Aspoň bude ticho!"

Asi jsme se s Pavlínou opravdu cestou nějak zdrželi. Já jsem si to ani neuvědomoval, protože pohled na to fajnové Pavlínino tělíčko úplně nahé a pružně balancující se svázanýma rukama na balvanech cesty byl prostě neodolatelný. Na tu nádheru bych se vydržel koukat nekonečně dlouho. Proto mi vůbec nevadilo, že Pavlína bez pomoci rukou může po té krkolomné cestě sem nahoru stoupat jen velice pomalu. Bořek s Mirkou ale tady museli na nás čekat asi hodně dlouho. Už tam z dlouhé chvíle i vystavěli věžičku z kamenů. Alespoň v první chvíli jsem si to myslel.

"Přidáš si tam taky svůj kamínek?" navrhl mi Bořek.

"To tady zřejmě udělal každý, kdo sem vylezl!" jaksi na vysvětlenou dodala Mirka.

Ta věžička tady tedy byla už před příchodem Bořka s Mirkou. Podle toho, jak byla malá, tady před námi ještě moc lidí nebylo, přinejmenším od té doby, kdy někoho napadlo tady nějakou věžičku začít stavět. Já jsem ovšem pro každou špatnost, takže jsem si tam svůj kamínek přisadil taky.

Zbývala Pavlína. Zjevně si tam také chtěla přiložit svůj kamínek. Posadila se zády k nejbližšímu balvanu a o něj si shodila batoh s ramenou. Bylo poznat, že už v tom má bohaté zkušenosti. Zvládla to na první pokus a dokonce i s jistou elegancí. Rozhlédla se kolem sebe, zřejmě si vybrala ten svůj kamínek, přisedla k němu zády, téměř na první sáhnutí ho za zády nahmatala a pokusila se ho vzít do svázaných rukou.

"Snad si tam nechceš přiložit taky svůj kamínek?" rozchechtal se Bořek.

"A proč ne?" podivila se Pavlína. "Nebo mi to snad chceš zakázat?"

"Přesně tak!" potvrdil Bořek. "To se ti přece těma svázanýma rukama nemůže podařit! Vždyť ani nevidíš, co těma rukama děláš! Hrábneš tam poslepu a všechno zbouráš!"

To bylo dost pravděpodobné, ale přesto jsem se musel ozvat.

"Tak bacha, ty nemáš Pavlíně co zakazovat!" okřikl jsem ho. "Pavlína teď patří mně, a jedině já rozhoduju, co může a nemůže dělat!"

"A to jí chceš kvůli tomu rozvázat ruce?" podivil se Bořek.

"Ani náhodou!" ujistil jsem ho. "Pavlína tam dá ten svůj kamínek tak, jak je! Svázanýma rukama!"

"To chci vidět!" zapochyboval Bořek.

"Uvidíš!" ujistil jsem ho. "Poručím jí to a ona to bude muset udělat!"

"A zbourá to!" doplnil mne Bořek.

"Tak to zase znova všechno postaví!"

"Svázanýma rukama!" nevěřil Bořek.

"Přesně tak!" potvrdil jsem. "Když jí poručím, aby to postavila svázanýma rukama, tak to postaví svázanýma rukama! - Prostě teď rozhoduji já, co bude Pavlína dělat, a co jí poručím, to prostě musí udělat!"

"I když to není možné?" ušklíbl se Bořek.

"O tom nerozhoduješ ty, co je možné a co není možné!" upozornil jsem ho. "To poručím já a Pavlína nemá co posuzovat, jestli to je nebo není možné. Pavlína je povinná to udělat a je to jen její věc, jak se s tím vypořádá. To už tě nemusí zajímat a mně teprve ne!"

"No - jak myslíš!" vzdal to Bořek. "Tak rozhoduj a poroučej!"

"Tak dělej!" obrátil jsem se na Pavlínu. "Na co čekáš? Dej ho tam!"

Nenechal jsem jí už na výběr. I když to možná původně chtěla udělat sama, teď to dostala rozkazem. Teď už si to nesměla rozmyslet, kdyby zjisila, že je to moc obtížné.

Pravda, byla už připravená. Když jí to zpočátku Bořek zakázal, zůstala sedět na zemi u svého vybraného kamínku a pokorně čekala, až já rozhodnu, co má dělat. Teď, když jsem jí to poručil, znovu se pokusila sebrat se země vybraný kamínek. Zakrývaly jí ho ale kalhoty, které stále držela ve svázaných rukou. Když natáhla ruce po kamínku, dřív, než ho poslepu za zády nahmatala, kalhoty jí ho přikryly.

"Pusť ty kalhoty!" přikázal jsem tedy Pavlíně.

"To přece nemůže! Co když jí je odnese vítr, když je někam položí?" namítla Mirka.

Na tom něco bylo. Tady, na vrcholu kopce, to foukalo opravdu pěkně.

"Tak si je přišlápni!" poručil jsem Pavlíně.

Pavlína si poslušně na zemi poposedla, patou si šlápla na kalhoty, rukama je pustila a už poměrně jistě sáhla po kamínku a sebrala jej. Zvedla se, ale neodvážila se pohnout z místa. Nohou si přidržovala kalhoty, aby jí neuletěly.

"To asi nepůjde!" komentovala to s úsměškem Mirka.

"No tak dobře. Tak si je oblékni!" dovolil jsem velkomyslně Pavlíně.

Pavlína tedy opět uchopila za zády své kalhoty, zvedla se a zkoumavě se rozhlédla kolem sebe. Po chvilce přemýšlení se posadila na kraj svahu a nasoukala se chodidly do kalhot. Už ani při tom si nemohla pomáhat rukama. Ani se o to nepokoušela, vystačila si při tom jen samotnýma nohama. Pak se naklonila nazad a převrátila se dolů na svah hlavou dolů a nohama s kalhotami nahoře do výšky.

"Pozor, ať se nezřítíš!" vyjekla zděšeně Mirka.

"Neboj, to zvládnu!" ozvala se Pavlína zpod svahu docela klidně. "To je dobrý!"

Opravdu se nikam nezřítila. Její hlavu jsme sice přes hranu svahu neviděli, ale nohy jí nad svahem trčely do výšky a nepadaly nikam. Čím dál víc jsem se přesvědčoval, že to Pavlína opravdu zvládá. Ležela na svahu na zádech, svázanýma rukama se pod tělem asi něčeho přidržovala, takže nesklouzávala dolů, a nohama mávala ve vzduchu tak zkušeně, že jí kalhoty docela rychle sklouzávaly po lýtkách dolů až ke kolenům.

To už jsem znal, to už mi Pavlína předváděla včera. Ke kolenům to uměla výborně, to až dál měla včera potíže. Zřejmě se ale poučila, protože teď ji ani kalhoty u kolen nezastavily. Bez zaváhání pokračovala v krasojízdě - tedy v krasomávání nohama nad sebou, takže jí kalhoty sklouzávaly po nohou dále, přes kolena stále níž a níž po stehnech až k tělu. Roztažením nohou do šířky si Pavlína posunula kalhoty až skoro do pasu. Zvedla se do sedu, sice pořád ještě s nohama skoro nad hlavou, ale teď už si bez problémů uchopila kalhoty vzadu za tělem svázanýma rukama tak, aby jí nemohly zase spadnout. Otočila se v sedě na svahu jaksi "normálně", nohama dolů, a pak se zvedla a klidně se vrátila zpět k nám. V kalhotách, které si ovšem musela rukama přidržovat, protože zapnout si je vpředu nedokázala. Tam prostě svázanýma rukama nedosáhla. To byl ale také jediný nedostatek jinak zdařilého díla. Zapnout kalhoty jí už musel někdo jiný.

Skoro jsem se obával, že přiskočí Mirka, aby Pavlíně pomohla. Samozřejmě jsem se Pavlínina těla dotýkal nejraději já. Jen jsem to nechtěl před Mirkou a před Bořkem dávat najevo tak okatě. Naštěstí Mirka zaváhala, takže jsem přistoupil k Pavlíně já, sice s výrazem co možná nejlhostejnějším, ale nedočkavě tak, jako snad ještě nikdy v životě.

Vzal jsem do rukou Pavlíniny kalhoty a zjistil, že je má příliš nízko, než aby se daly zapnout. Přes její široké boky se prostě natáhnout nedaly. Rukama za zády si je přece jenom nedokázala vytáhnout tak vysoko k pasu, jak by bylo zapotřebí. Musel jsem jí je povytáhnout výš sám.

Patřičně jsem toho využil a objal to úžasné tělíčko - samozřejmě jen tak, jak bylo nezbytné, abych jí kalhoty na těle patřičně upravil. Aspoň doufám, že to tak vypadalo. Musel jsem přece Pavlíně posunout kalhoty na těle tak, aby se daly zapnout! Proti tomu snad nemohli Mirka ani Bořek vůbec nic namítat!

Když opravdu nic nenamítali, musel jsem Pavlíně upravit tu správnou polohu kalhot i dole mezi nohama. Tedy - samozřejmě to nebylo nutné, ale to Bořek s Mirkou nemuseli vědět. Strčil jsem Pavlíně ruku do rozepnutých kalhot a zašátral jí tam přímo po těle. Předtím jsem si ovšem strategicky postavil Pavlínu mezi sebe a Bořka s Mirkou, aby neviděli, co Pavlíně vpředu na těle dělám. Teď jsem tedy měl dost dobrý důvod pořádně si sáhnout na ty nejintimnější místa Pavlínina těla - jen to samozřejmě nesmělo trvat moc dlouho, aby Bořek s Mirkou nepojali nějaké podezření.

Pavlína se sice trošku zacukala a zakroutila tělem, když jsem jí sáhl mezi nohy, ale nevydala ani hlásku. Neuhnula ani o milimetr, ani se o to nepokusila. Strpěla všechno, o co jsem se pokusil, skoro bez mrknutí oka, ale bylo poznat, že při tom prožívá něco hodně silného. Jen nebylo poznat, jestli to je něco úžasného nebo naopak nepříjemného - ale na tom nezáleželo, co při tom cítí ona. Podstatné bylo, že se to líbilo mně.

Sáhl jsem Pavlíně na tu její bránu a zjistil, že ji má pevně zavřenou a suchou. To se ostatně dalo čekat. Pavlína nemohla předem vědět, co jí budu dělat, takže se nestačila připravit. Zaryl jsem jí prstem do brány jen tak nasucho, ale měla ji zavřenou opravdu pevně. Nicméně ani teď se nepokusila si ji nijak chránit. Snášela moje výzkumy bez pohnutí, nejspíš i ona si přála, aby Bořek s Mirkou zezadu nic nepoznali. Nahmatal jsem i její poštěváček, teď ovšem hodně zapadlý. Ani to s Pavlínou nijak viditelně nehnulo. Bořek s Mirkou mohli být spokojení.

Nebylo možné tyhle hrátky prodlužovat. Zapnul jsem tedy Pavlíně kalhoty a odstoupil od ní.

"Tak dělej!" pobídl jsem ji.

Pavlína poslušně přidřepla k vybranému kamínku, rukama za zády ho sebrala, zvedla se a přikročila k věžičce. Nebylo to pro ni tak jednoduché, protože věžička stála na nejvyšším bodě kopce, tedy na vrcholovém balvanu, ke kterému nebyl tak úplně snadný přístup. Došla k vrcholovému balvanu, zapažila jak nejvíc mohla, a otočila se k balvanu zády. Teď měla zapažené ruce nad věžičkou, takže nehrozilo, že ji nějak poškodí, ovšem jen tak dlouho, dokud udrží ruce tak vysoko zapažené.

Přicouvala k věžičce opatrně pozpátku, přičemž se ohlížela přes rameno, aby aspoň trošku viděla, kam jde. Vůbec si nedovedu představit, že bych tam měl já dojít takhle pozpátku a více-méně poslepu. Pavlína se ale pohybovala skoro suverénně. Se zakloněnou hlavou jí asi ramena nijak nepřekážela ve výhledu nazad, a když zapažila, tak si snad i viděla na ruce. Znovu jsem obdivoval, jak dlouhý a štíhlý krk má, a hlavně jak ho má ohebný. Rozhodně sice nedokázala otočit hlavu až úplně na záda, ale pohybovala se s takovou jistotou, jakoby jí k tomu ani moc nechybělo. Teď už tedy vím, k čemu je takový dlouhý a ohebný krk dobrý. Dost možná už i chápu, proč Pavlína uměla tolik věcí dělat i těma svázanýma rukama.

V jedné ruce držela kámen a tou druhou opatrně hmatala do prázdna za zády. S krkem vykrouceným až na doraz snad opravdu byla schopná vidět vrchol věžičky, protože ho nahmatala poměrně rychle a přitom natolik jemně, že ho nezbourala. Stejně opatrně pak ohmatávala celou věžičku, nebo aspoň kámen na jejím vrcholu. Musela najít místo, kam ten svůj kámen položí. Nepochyboval jsem, že si věžičku určitě předem důkladně prohlédla a že ví, kam ten kámen položit, jenže to jí teď nebylo nic platné. Teď se nemohla podívat, kam na té věžičce rukama sahá. Teď si to jediné vybrané místo musela najít jen po hmatu. Teď bylo poznat, že ani ten dlouhý ohebný krk jí nestačí. Teď záleželo jen na šikovnosti jejích svázaných rukou a jemnosti jejích pohybů v poutech.

Ani nevím, v kterém okamžiku se to rozhodlo. Najednou Pavlína opatrně odstoupila od balvanu s věžičkou - a věžička stála a na jejím vrcholu se skvěl Pavlínin kámen.

Skoro jsem měl chuť zatleskat. Chápal jsem ovšem, že se to naprosto nehodí. Pavlína udělala jen to, co jsem jí poručil. To byla její povinnost. Musela přece poslouchat na slovo!

Bořek se tvářil jaksi neurčitě. Rozhodně nebyl rád, že jeho předpověď se nesplnila. Pavlína se ukázala jako mnohem šikovnější, než si myslel. Nemohl ovšem říkat nic. Pavlína teď patřila mně a jen na mně záleželo, co bude dělat, co jí poručím a co naopak zakážu. Musím říct, že to byl naprosto fantastický pocit ovládat takovou perfektní ženskou, která je přitom na mne zcela odkázaná!

"Nemohla by se Pavlína už obléci?" ozvala to Mirka.

"Já myslím, že nemohla." lhostejně jsem pokrčil rameny. "Těma svázanýma rukama to určitě nedokáže." řekl jsem jako svůj nejnovější objev.

"No - to je mně jasné, že se svázanýma rukama se neoblékne!" dostávala se do varu Mirka. "Nemyslíš, že už je na čase jí ty ruce rozvázat?"

"Ještě není večer." odpověděl jsem klidně. "Řekl jsem, že bude mít ruce svázané až do večera, tak bude mít ruce svázané až do večera."

"Ale Pavlíně už je určitě zima!" namítla Mirka. "Ty necítíš, jaký je tady vítr a jak je studený?"

"Cítím! Není to moc příjemné!" zhodnotil jsem počasí na vrcholku hory. Profukovalo to tady opravdu slušně.

"A Pavlínu necháš v takovém větru úplně nahou?" dorážela Mirka. "V takové zimě?"

"Může se zahřát pohybem! Nemusí jí být taková zima!" usmál jsem se. "A když se na ni tak dívám, tak mám takový nejasný dojem, jakoby nebyla tak úplně nahá. Nepřipadá ti, jakoby něco na sobě měla? - Přinejmenším kalhoty. - A boty. - A pouta na rukou. - To ti nestačí?"

"Co já! Ale Pavlíně to určitě nestačí!" nedala se Mirka. "A přitom se obléknout nemůže!"

"Ty kalhoty si oblékla docela snadno." namítl jsem. "A to jí musí stačit."

"A co když jí to nestačí?" mlela dál svou Mirka. "Tobě by to snad stačilo?"

"Nestačilo!" ujistil jsem ji s úsměvem. Ten vítr byl opravdu nepříjemný. "Ale já nemám svázané ruce, takže mne řešit nemusíš!"

"Tak to by mne ani nenapadlo řešit nějaké tvoje pocity!" utrousila pohrdavě Mirka. "Mne zajímá jenom Pavlína! Že kvůli tobě musí mrznout! A že si ani nic na sebe vzít nemůže! - Vždyť přece i ty kalhoty má na sobě jen proto, aby jí je vítr neodnesl! Že si je nemohla přidržovat rukama!"

"Vidíš! To je fakt!" chytil jsem ji za slovo. "Teď už v rukách nemá nic, takže si je klidně v nich může nést dál!"

"Snad jí je nechceš zase sundat!?" upřímně se vyděsila Mirka. "To jí přece nemůžeš udělat!"

"Ale můžu!" zasmál jsem se. "A koukej, jak snadno!"

Přistoupil jsem k Pavlíně a rozepnul jí vpředu kalhoty. Tam, kam nemohla svázanýma rukama dosáhnout a nemohla nijak změnit to, co jsem jí udělal. Pavlína ale držela, neprojevila žádnou nelibost, neuhnula, neustoupila přede mnou ani o krok. Jen sklonila hlavu a pozorně přihlížela, co jí s kalhotami dělám. Zblízka jsem viděl, že má trochu husí kůži. Asi jí opravdu bylo v tom větru zima. Asi nebyla ráda, že přijde i o ten poslední kousek oblečení, který na sobě měla, ale nedala to na sobě znát ani v nejmenším. Kdyby projevila nějakou nelibost, kalhoty bych jí na těle nechal. Neříkala ale nic, nechala si kalhoty rozepnout bez jediného pohybu. Zato se zase ozvala Mirka.

"Proč jí to děláš?"

Samozřejmě jsem věděl, proč jí to dělám. Byla to další příležitost sáhnout si na to báječné tělíčko a znovu si vyzkoušet, jak je mi vydané na všechno, co mne napadne. Tohle jsem totiž původně neplánoval, to mne napadlo, až když o tom Mirka začala kecat. Vlastně jsem se rozhodl sundat Pavlíně kalhoty Mirce natruc. Třeba pochopí, že kdyby o tom nezačala mlít pantem, Pavlíně bych kalhoty nechal. Třeba se poučí, že má držet zobák, pokud nechce způsobit něco ještě horšího než to, co se jí nelíbí. Jenže takhle natvrdo jsem jí to říkat nechtěl. To by asi nemělo ten správný účinek jako když na to přijde sama. Takže jsem se jen ušklíbl.

"Protože se mi chce! Protože takhle, bez kalhot, je Pavlína nejkrásnější!" zasmál jsem se a po očku pohlédl na Bořka, co on na to.

Bořek se jen usmál a pokrčil rameny. V jeho očích jsem viděl souhlas, ale neříkal nic, protože dobře věděl, že do toho nemá co mluvit. Uznával, že Pavlína teď patří mně a jen já teď rozhoduji o tom, co s ní bude. Anebo se nechtěl hádat s Mirkou.

"A co ty, Pavlíno? Co ty na to říkáš?" chytala se Mirka posledního stébla jako tonoucí. Musela vidět, že se Pavlína nijak nebrání, ale zřejmě jí to nestačilo. "Tobě není zima?"

"Já jsem otužilá. To vydržím." usmála se Pavlína. "Tenhle vítr mne nezabije!"

"No jo! Ty vydržíš všechno!" konečně to vzdala Mirka.

"Jasně, že vydržím!" potvrdila Pavlína vesele, jako kdyby vůbec o nic nešlo. "A vůbec se za to nestydím!" dodala pyšně.

Počet zobrazení povídky: 736
Publikováno: 2015-10-06 21:02:46

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.