Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
"Tak dost toho kecání! Jdeme na věc!" zarazil jsem je obě. Přitáhl jsem Pavlíně vodítko, aby pochopila, že akce začíná. Pavlína natáhla krk, protože ji vodítko jakoby nadzvedlo, když jsem stál nad ní. Vodítko se mi v rukou rozechvělo, jak se Pavlína před akcí zhluboka nadechovala. To už jsem znal, jak se Pavlíně rozechvěje hrdlo, když ho má vodítkem trošku přimáčknuté a snaží se tím zúženým průduchem se nadechnout. Bylo to něco jiného, než když Pavlína mluvila a chvění jejích hlasivek se mi vodítkem přenášelo do ruky. To bylo chvění jemnější a rychle proměnné podle její řeči. Chvění jejího staženého hrdla při nadechování bylo hrubší a stále stejné, a právě takové zachvění jsem ve vodítku pocítil. Jestli při tom Pavlína i zachroptěla, to nevím. To přehlušoval malý vodopád, který padal pár metrů odtud a asi právě ten byl důvodem, proč se tady cesta zřítila.

"Tak dělej!" pobídl jsem Pavlínu a popostrčil ji špičkou nohy.

Pavlína se opatrně spustila přes okraj srázu a začala klouzat dolů. Podle chvění vodítka jsem poznal, že je naplno nadechnutá. Asi tušila už předem, že jí při sestupu moje vodítko uzavře přístup vzduchu do plic, a připravovala se, aby to vydržela.

Nesnažil jsem se vodítkem Pavlínu přibrzďovat. Popouštěl jsem jí vodítko podle toho, jak sestupovala, tak, aby sice bylo pořád napjaté, ale aby se napínalo jen lehce. K tomu, aby Pavlína na svahu nepřepadla dopředu, stačila jen malá síla, a zkoušet, kolik toho Pavlínino hrdlo vydrží, se mi nechtělo. To si můžu vyzkoušet někdy později při nějaké vhodnější příležitosti. Jen jsem přihlížel, jak Pavlína brzdí nohama až se jí od podpatků valí stružky vyryté hlíny, a jak svázanýma rukama za zády hmatá po svahu za sebou a pokouší se něčeho se tam jimi zachytit. S krkem nataženým a sevřeným smyčkou vodítka se asi nemohla rozhlížet, takže nevěděla, že tam není nic, čeho by se mohla zachytit. Netušil jsem, jestli jí vodítko na krku působí nějaké potíže, ale z toho, jak čiperně se pohybovala, jsem usuzoval, že je s ní všechno v pořádku.

Pak se ale najednou stalo něco, co se asi dřív nebo později stát muselo. Pavlína asi nějak uklouzla nebo co, to shora nebylo vidět, rychle sklouzla o kus níž a vodítko v rukou se mi tvrdě napjalo. Zadržel jsem ho a Pavlínu tím na svahu zastavil. Zato Pavlína nádherně obživla a začala divoce kopat nohama do svahu pod sebou a vzpírat se svázanýma rukama o svah za sebou. Až se mi vodítko v rukou cukalo, jak čiperně si Pavlína na jeho konci vedla. Jen jí to nebylo nic platné. Silný tah ve vodítku mi prozrazoval, že se jí nedaří tam dole ve svahu najít nějakou oporu pro nohy.

Musel jsem to vyřešit já. Já jsem Pavlíně dělal záchranu, já jsem ji z toho musel dostat. Popouštěl jsem jí vodítko a spouštěl ji tak dolů jak nejrychleji to šlo. Pavlína se na konci vodítka zmítala jako ryba na udici, že jsem měl co dělat, abych vodítko udržel, aby mi ho nevytrhla z ruky.

Za pár vteřin bylo po všem. Pavlína byla dole. Jakmile ucítila pod nohama pevnou zem, vyskočila na nohy a dala se na útěk pryč od svahu.

Jen zapomněla, že je uvázaná na vodítku, a to ji strhlo zpět, že ji málem povalilo na záda. Pořád ještě jsem držel vodítko v rukou, a držel ho tak pevně, jak bylo potřeba, když jsem musel na vodítku udržet plnou Pavlíninu váhu.

To prudké trhnutí za krk zase Pavlíně připomnělo, že je pořád ještě uvázaná na vodítku a že si nemůže jen tak bezhlavě běhat kam ji napadne. Okamžitě ji to uklidnilo, takže se zastavila a obrátila se ke mně. Upřeně se na mne dívala a poslušně čekala, co jí přikážu dál.

Byla řada na mně. Posadil jsem se na kraj srázu, Pavlínino vodítko jsem vzal do zubů jako pirát nůž, a odhodlaně se spustil dolů. Ostatně - já jsem to přece vymyslel, takže bylo na čase, abych se přesvědčil, jaké to je. Naštěstí jsem to nemusel zkoušet sám na vlastní kůži, jestli je to vůbec možné. Naštěstí už to vyzkoušeli ostatní.

Bylo to jako jízda po tobogánu. Jenže po hodně strmém tobogánu. Sjel jsem dolů o dost rychleji než jsem si původně pedstavoval. Zejména v dolní části, kde uklouzla Pavlína, se opravdu nebylo nohama o co opřít. Vlastně jsem tam uklouzl taky. Bořek s Mirkou tam při svém sestupu vyryli patami takové kaňony, že se tam skutečně už nedalo dělat nadobro nic. Dopadl jsem dole tak tvrdě, že jsem skoro zalitoval, že mne také někdo nedržel na nějakém vodítku a nebrzdil mne.

Teď už jsem tedy věděl, do čeho jsem Pavlínu poslal, a hned jsem šel zkontrolovat, co to s ní udělalo.

"Tak jak ti je?" vrhla se k Pavlíně Mirka ještě dřív než já. Vlastně ještě dřív, než jsem stačil sjet po tom toboganu dolů.

"Teď už dobře!" ušklíbla se Pavlína. "Teď už zase můžu stát na nohou. Ale tam nahoře..." po očku koukla na svah nad námi, "tam to teda byla síla!" zhodnotila svůj zážitek. "To jsem teda fakt nečekala, že to bude tak drsné!"

"Nedalo se to vydržet?" zeptala se Mirka skoro dychtivě. Bylo poznat, jak strašně touží uslyšet, že Pavlína taky něco nevydrží.

"No - tak... vydržela jsem to, jak vidíš!" usmála se Pavlína, ale až po krátkém zaváhání. "Ale..." zaváhala ještě jednou.

"No jo! Tys tam vlastně visela za krk!" teprve teď asi pochopila Mirka.

"Tak nějak!" přikývla Pavlína. "Najednou tam bylo takové místo, kde jsem se nohama nemohla o nic opřít. Všechno mi pod nohama ujíždělo, na nic jsem se nemohla postavit. A rukama - no, však víš, co mám s rukama!"

"A proč ses teda neozvala?" podivila se Mirka. "Vždyť přece stačilo jen vykřiknout!"

"To nešlo!" stručně oznámila Pavlína.

"Jak - nešlo?" nechápala Mirka.

"No - nešlo." pokrčila rameny Pavlína. "Nemohla jsem."

"No jo! Tys zase nechtěla kazit hru, že jo?" ušklíbla se Mirka.

"Ale jó, tentokrát jsem chtěla, protože to už fakt bylo na mně trochu moc, ale - prostě nedokázala jsem vypravit ze sebe ani hlásek!"

"Jak to?" nechápala Mirka. "Nějaký zvuk přece můžeš vydat vždycky! Třeba nesrozumitelný, třeba i slabě, ale něco vykřiknout přece dokážeš vždycky!"

"Nedokážeš!" prohlásila Pavlína naprosto jistě. "To jsem si myslela taky, že když mi bude nejhůř, tak se můžu kdykoliv ozvat a hned všechno skončí. Jenže teď jsem poznala, že nemůžu. Že to prostě nejde! Že ze sebe nevymáčknu ani pípnutí!"

"Proč?"

"Protože mi to lanko stáhlo krk tak strašnou silou, že se nedalo dělat vůbec nic. Já jsem až do teď vůbec netušila, co všechno mi může to lanko v krku napáchat."

"Co?"

"No - já to vlastně nevím ani teď. To byl tak příšerný pocit, že se to snad ani popsat nedá! Prostě - najednou mi přestalo fungovat úplně všechno v těle. To bylo něco - no prostě, nic takového jsem ještě nikdy nezažila!"

"To tě nenapadlo napnout krk?" podivila se Mirka.

"Ty mluvíš jako zjara!" zakroutila hlavou Pavlína. "Samozřejmě že jsem napínala krk jak jen jsem mohla! Jenže mi to nebylo vůbec nic platné! Vůbec to nepomáhalo!"

"Ale jazyk jsi na mne mohla vyplazovat!" uraženě namítla Mirka.

"Jazyk?! Na tebe?! O tom nic nevím!" podivila se Pavlína. "Vlastně - no jo! Teď si to uvědomuju! Opravdu mám pocit, že mi jazyk vylezl z pusy. Ale za to já nemůžu! To samo! Já nevím, jak, ale to se mi udělalo samo! To lanko mi ten jazyk nějak vymáčklo z pusy ven!"

"Ale čuměla jsi při tom na mne!" nedala se Mirka.

"Jo? To ani nevím..." podivila se Pavlína. "Já si vlastně teď ani nevzpomínám, na co jsem koukala. - Myslím, že na nic. Já jsem v té chvíli měla úplně jiné starosti než na něco koukat!" prohlásila taky uraženě. "Když se tak snažím si to vybavit..." pokračovala zamyšleně, "myslím, že jsem neviděla nic. Všechno to bylo tak nějak jako v mlze... A ztrácelo se to... Vidíš, mne to lanko připravilo i o oči!"

"Ty teď nevidíš?" vyděsila se Mirka.

"Ale jó! Teď už je to zase dobrý!" rychle ji uklidňovala Pavlína. "To bylo jen tu chvilku, co jsem tam visela za krk! Ale jakmile jsem zase měla pod nohama pevnou zem a mohla se postavit, tak se mi vidění hned zase vrátilo! Ted už zase vidím docela normálně!"

"Ale proč pořád tak pokašláváš?" všimla si Mirka.

"No - protože tam něco mám." neochotně přiznala Pavlína.

"To tě to lanko pořád ještě škrtí?!" vyjevila se Mirka.

"Ale ne! To už dávno ne!" odmítla Pavlína. "Tu smyčku jsem si už dávno roztáhla! Na to stačilo jen napnout krk. To už znám, to už jsem zažila. To už do docela dobře umím."

"Ale nestačilo to! Pořád s tím krkem něco máš!" jasnovidecky poznala Mirka. "Pořád jaksi divně kašleš!"

"No - něco mi tam zůstalo..." váhavě přikývla Pavlína. "Nevím, co."

"Ukaž!" vložil jsem se do toho povídání a odstrčil jsem Mirku. Sáhl jsem Pavlíně na jemné hrdlo a opatrně jí ho ohmatal.

"Bolí tě to tady někde?" zeptal jsem se jako zkušený doktor.

"Ani ne." odpověděla Pavlína. "Nikde mně to nebolí. To jen tam někde uvnitř jakoby tam něco bylo - a nedá se to vykašlat. - Ale nebolí to!" ujišťovala mne ještě jednou.

To mohl být jen podrážděný hrtan. Nebylo by divu - dostal pořádně zabrat, když mi Pavlína zůstala viset plnou vahou jen za krk. Naštěstí jsem jí smyčku kolem krku uvázal jen poměrně volně, a přitom s pevně utaženým uzlem, takže se jí kolem krku nestáhla a nezaškrtila ji. Jen jí stiskla hrdlo a uzavřela jí dýchací cesty. Proto Pavlína nemohla vydat ani hlásku. A taky jí smyčka přimáčkla žíly v krku. Ani to takové zdatné a odolné ženě neublíží, pokud to netrvá moc dlouho. A Pavlína mi visela na vodítku jen pár vteřin. Náhodou jsem se před pár dny díval na internetu na anatomii krku, takže jsem měl jakési tušení, co Pavlíně asi ta smyčka v krku napáchala. Tepny kolem hrdla jí asi smyčka neuzavřela, ale i kdyby, ty dvě nebo tři vteřiny se to vydržet dá, a déle mi Pavlína na vodítku nevisela. Musel jsem se pochválil, že jsem jí tam nahoře přitahoval vodítko tak, aby bylo hodně napnuté, bez ohledu na to, jak moc se tím Pavlína škrtí. Tím bylo dáno, že když Pavlína uklouzla, pověsila se mi na vodítko plynule, bez jakéhokoliv prudkého trhnutí, které by jí mohlo v krku něco pochroumat. Na nic dalšího jsem si z té anatomie nemohl vzpomenout, ale když Pavlína říká, že ji tam nic nebolí, tak tam snad nic poškozeného neměla.

Přesto jsem jí ale ohmatával krk dál. Jednak bylo potřeba vyšetřit ho Pavlíně důkladně (nebo aspoň aby si to Mirka myslela), ale především se mi líbilo čím dál víc, když jsem se mohl Pavlíny dotýkat a ohmatávat ji. Teď jsem mohl, teď mi to ani Mirka, ani Bořek nemohli nijak vytýkat. Teď to přece bylo lékařské vyšetření! - Nebo aspoň záchranářské.

Pavlína držela, nechala si ode mne dělat všechno, co mne napadlo. Sama zvedla hlavu, abych se jí dostal k hrdlu snadněji. Nechala by se ohmatávat asi donekonečna. Jen bylo škoda, že jsem jí mohl takhle ohmatávat jen krk. Mnohem raději bych jí sahal docela jinam, ale to už by asi Mirka ani Bořek neskousli. To už bych jim asi nevysvětlil, proč Pavlíně vyšetřuji prsa. Anebo ještě i docela jiné části těla.

Ještě větší škoda, že to nemohlo trvat moc dlouho. Pavlínu nic nebolelo, na nic si nestěžovala, takže jsem musel skončit. Pavlína sice pořád pokašlávala, cítil jsem pod prsty, jak se jí při tom v krku napínají a uvolňují svaly, ale nenahmatal jsem jí tam nic, o čem by mi řekla, že ji to tam bolí. Ani jsem jí tam nenašel nic, co by takhle na pohmat vypadalo nějak jinak než jak jsem si to pamatoval z té anatomie. Musel jsem konstatovat, že má v krku všechno v pořádku.

"Polkni!" přikázal jsem ještě Pavlíně to poslední, co mne napadlo, a položil jsem jí dlaň na hrdlo. Pocítil jsem, jak se jí ta trubice v krku poslušně vysunula nahoru a zase sklesla dolů. Plynule, bez jakéhokoliv zadrhnutí. Tohleto jsem chtěl cítit, jak se to v Pavlínině krku pohybuje. To se mi líbilo, a také samozřejmě také to, jak Pavlína pěkně poslouchá.

"Nebolelo to?" zeptal jsem se ještě pro jistotu.

"Ne, ani trochu!" zavrtěla Pavlína hlavou. Opět jsem dlaní pocítil, ja se jí v krku při tom zavrtění rozehrály všechny svaly a všechno, co tam měla. To bylo perfektní, to byla ta pravá odpověď, které jsem chtěl tou svojí otázkou dosáhnout.

"Takže myslíš, že jseš v pořádku?" ujišťovala se Mirka.

"Jasně!" přikývla Pavlína a mně se opět v dlani rozehrálo všechno, co v krku měla. "Už jsem docela v pohodě. Už se mi dýchá docela dobře!"

Ano, cítil jsem v dlani, jak se jí při řeči rozechvívá hrdlo, a bylo to zase to normální chvění, jaké jsem znal z vodítka, kterým se mi přenášelo do ruky, když jsem s ní normálně mluvil cestou.

"No jo! Ty jsi vlastně nemohla dýchat, že?" teprve teď pochopila Mirka.

"Nó - to taky." přiznala Pavlína. "Ale to bylo to nejmenší. Já umím zadržet dech na dost dlouho. A napadlo mne to předem, že mi to asi zarazí dech, takže jsem na to byla připravená. Takže to nic nebylo. Nic, co by mne nějak překvapilo, co bych ještě neznala. To se dalo zvládnout. Kdyby šlo jen o ten zaražený dech..." ušklíbla se.

"A co teda ještě?" zajímala se Mirka s jakousi dychtivostí.

"No - to se asi nedá popsat... Myslela jsem, že mi hlava praskne... Nevím, jak bych to řekla... Takový strašlivý tlak v hlavě... Něco takového jsem ještě nikdy nezažila. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje... Vůbec nevím, co se to se mnou dělo..."

"Bolelo to?"

"Ne! Ani trochu!" odmítla Pavlína. "To bylo něco docela jiného. Takový příšerný pocit... A vůbec nic jsem s tím nemohla dělat. Kdybych neměla svázané ruce, tak možná... Nevím, jestli bych mohla... Ale takhle... Víš, že mně to nikdy nijak moc nevadilo, když jsem měla svázané ruce, ale tentokrát mi to vadilo teda strašně! A bylo to každou vteřinu horší a horší... Netuším, kam až by to došlo, kdybych se nemohla včas postavit na nohy. Vůbec si nedovedu představit, co by se se mnou asi stalo, kdybych tam tak visela jen o chvilku déle..."

"Ale to je příšerné..." vyjekla Mirka.

"No - tak teď už asi vím, co cítí oběšenec!" usmála se Pavlína.

"Ty ženské budou o těch pár vteřinách vykecávat snad až do večera!" postěžoval si mně Bořek. "Nechtěl bys s tím něco udělat?"

S uspokojením jsem konstatoval, že Bořek respektuje moje vlastnictví Pavlíny. Normálně by jí už dávno strčil do úst ponožku jako roubík, abysme mohli jít dál. Dnes jsem si ale Pavlínu svázal já, takže teď jsem za ni zodpovědný já a jen já také rozhoduji, co se jí stane. Ovšem slunce klesalo k západu a nás ještě čekal kousek cesty. Byl asi jen jediný způsob, jak ty ženské utišit, abysme tady nezatměli.

"Tak dokecat, budou se dávat náhubky!" prohlásil jsem patřičně hlasitě, abych přehlušil to ženské kdákání.

"No počkej, mně nikdo žádný náhubek dávat nebude!" okamžitě se ohradila Mirka.

"To si vyřiď s Bořkem! O tobě dnes rozhoduje on!" odbyl jsem ji a věnoval se jen Pavlíně.

"Tak otevři pusu!" přikázal jsem jí a pro jistotu jsem jí dvěma prsty stiskl nos, aby ústa musela otevřít.

"Chceš bi tab zase strčit dějakou špidavou podožku?" zeptala se ještě Pavlína, i když už mohla mluvit jen omezeně.

"Teď se mi nechce se kvůli tobě přezouvat!" odbyl jsem ji. "Takže moje ponožky ochutnáš až příště." ušklíbl jsem se. "Teď to vyřídíme jednodušeji!"

Na kousku lanka jsem uvázal uzel, strčil ho Pavlíně do otevřených úst, lanko jí ovinul kolem hlavy a na šíji zavázal. Protože Pavlína teď v ústech skoro nic neměla, utáhl jsem jí lanko trochu víc, takže se jí zabořilo do otevřených úst mezi zuby docela hluboko. Pavlína otevřela ústa jak nejvíc mohla, roztáhla je také jak nejvíc mohla, aby si o utažené lanko nerozkousla rty, a vypoulila na mne oči jako kdybych jí provedl kdovíco. Byla teď sice rozšklebená jako středověký chrlič, ale dýchat mohla naprosto volně. Provaz mezi zuby jí přívod vzduchu nijak neomezoval. Jazykem sice olizovala uzel, který na lanku v ústech měla, ale bylo vidět, že s ním nic nenadělá, a také bylo vidět, že jí ten uzel nemůže nijak vadit. Vlastně jsem jí ho tam ani nemusel udělat, ale dopřál jsem jí ho, aby se měla čím zabývat.

"A teď si pojď pro ranec!" poručil jsem jí.

Pavlínin batoh ležel na zemi opodál, kam ho Bořek uložil, když jsem mu ho shora hodil. Pavlína k němu poslušně vykročila, ale už na prvním kroku zakopla o svoje kalhoty a měla co dělat, aby se nezřítila na zem. V té kritické chvíli předtím na svahu asi opravdu měla jiné starosti než si přidržovat rozepnuté kalhoty, takže jí poněkud poklesly a Pavlína už si na ně svázanýma rukama za zády nedosáhla, když se konečně ocitla dole a už nevisela na vodítku za krk. Při následné diskuzi s Mirkou asi na to zapomněla, takže až teprve teď zjistila, že má nohy vlastně spoutané kalhotami, které jí mezitím spadly až pod kolena. Přiznávám, že jsem si toho nevšiml ani já, ale to přece nebyla moje starost. Pavlína se přece měla sama starat o svoje oblečení, a to, že má svázané ruce, na tom vůbec nic nemění.

Pavlína ale měla báječný balanc, takže se na nohou udržela. Bylo ovšem poznat, jak moc jí při tom svázané ruce vadí, jak divoce jimi škube, když tak poskakovala na nohou uvězněných ve spadených kalhotách. Nakonec se ale zase uklidnila a zůstala stát, jen si se skloněnou hlavou prohlížela kalhoty, které jí mezitím spadly po nohou až ke kotníkům. Bylo jasné, že sama si je vytáhnout zpět nahoru nedokáže. Možná uvažovala, jestli se jich nemá zbavit nadobro a jít dál bez nich, ale nebylo jisté, jestli by sama dokázala vytáhnout z nich nohy i s botami.

"To ji chceš nechat jít takhle?" pohoršovala se Mirka.

"A to jí v tom mám bránit?" zasmál jsem se. "To je přece její věc, jak bude vystrojená na cestu!"

Pavlína nejistě nadzvedávala kalhoty na kotnících jednou a pak druhou nohou. Bylo poznat, že je nedostane z kotníků ani nahoru ani dolů.

"Ty nevidíš, že se nedokáže sama obléci?" rozhořčovala se Mirka.

"Vidím!" přikývl jsem. "A taky vidím holku, o které jsem si myslel, že je to její kamarádka!"

"Tak jestli si myslíš, že budu pořád jenom napravovat, co ty jsi způsobil, tak to jsi na velikým omylu!" odbyla moji poznámku Mirka. "Jen se o ni teď postarej sám, když jsi jí to udělal!"

Nu - proti tomu bych nic neměl. Cokoliv jsem dělal s Pavlínou, všechno bylo báječné. I oblékání Pavlíny bych si určitě užíval jako v ráji. Pavlína se ale pořád ještě nevzdávala. Přidřepla k zemi a zkoušela, co dokáže udělat s kalhotami svázanýma rukama. Koukal jsem na ni a bylo to fajn vidět, jak se snaží vypořádat se s tím, co jsem jí udělal, a jak jí to nejde.

Brzy ovšem poznala, že rukama nedokáže nic. Svázaná zápěstí jí omezovala jakýkoliv pohyb rukama tak, že i navzdory své šikovnosti si nedokázala posunout kalhoty po nohou ani o kousek.

Pavlína se ale ani teď nevzdávala. Lehla si na zem na záda a nohy zvedla do výše. Chvilku jimi lehce pohybovala, až se jí kalhoty na kotnících uvolnily a sklouzly jí po lýtkách až ke kolenům. Několika dalšími pohyby nohou se jí podařilo posunout si kalhoty po stehnech až dolů, až skoro k zadku.

Teď ale najednou nevěděla, jak dál. Ruce měla zalehlé pod tělem a nemohla jimi ani pohnout. Samozřejmě ani teď ještě jimi na kalhoty nedosáhla. Posadila se na zemi, ale rychle poznala, že takto si na kalhoty nedosáhne ani náhodou. Hleděla na nedosažitelné kalhoty na stehnech a přemýšlela, co dál.

Roztáhla nohy co nejvíc do šířky, nepochybně v obavě, aby jí kalhoty nesklouzly po nohou zpět dolů, až se bude snažit udělat s nimi něco dalšího. Znovu se položila na záda, vzepřela se roztaženýma nohama o zem, prohnula se do oblouku a zvedla zadek nad zem do atletické figury, které se říká "most". Prohýbala se stále výš a výš a snažila se dole pod tím mostem dosáhnout svázanýma rukama na kalhoty pod zadkem.

Všiml jsem si, jaké má Mirka cukání jí nějak pomoci. Jednou ovšem prohlásila, že Pavlíně pomáhat nebude, a tak se teď usilovně snažila udržet se a splnit, co řekla. Já bych sice pomáhal celkem rád, protože každé sáhnutí na Pavlínino tělo bylo pro mne rajským zážitkem, ale nechtělo se mi takhle se shazovat před Bořkem - a nakonec před Mirkou také ne. A tak jsem jen přihlížel, jak se Pavlína snaží, a užíval si aspoň to.

Pavlína byla obdivuhodná. To by mne nikdy nenapadlo, že má tělo tak pružné a ohebné. Opravdu se jí po chvíli podařilo zachytit svázanýma rukama pod tělem okraj kalhot a povytáhnout si je přes zadek až k pasu. Víc nebylo potřeba. Opatrně sklesla zadkem na zem tak, aby jí kalhoty z rukou nevypadly, posadila se na zemi a pak se zvedla na nohy tak plavně, že jsem až zíral. Kalhoty teď držela v sevřených pěstích obou rukou, takže jsme si mohli být já i Mirka jistí, že jí nevyklouznou a že je na sobě udrží spolehlivě až do večera. Nebylo co řešit.

"To koukáš, co?" prohodil jsem směrem k Mirce. "To víš, když člověk nemá žádnou kamarádku, tak si holt musí pomoci sám!"

Zbývalo už jen to poslední. Pavlína sama věděla, co zbývalo, a sama si došla ke svému batohu a přidřepla si u něj. To bylo všechno, co mohla dělat. Jakkoliv byla šikovná, sama si svázanýma rukama nasadit batoh na ramena nemohla. Kdyby jí nikdo nepomohl, musela by si batoh nést celou cestu jen ve spoutaných rukou za zády.

Nepochybuji o tom, že i to by zvládla. Jednou si to určitě vyzkouším. Nebude nic jednoduššího než ji v tom nechat. Prostě jí nepomohu a nechám ji, ať si s tím poradí sama jak chce a hlavně jak může. Jsem i docela zvědavý, co by v takovém případě dokázala vymyslet a co všechno by vyzkoušela. Myslím si ale, že by nakonec stejně neměla žádnou jinou možnost než vzít batoh za držadlo a nést ho v rukou.

Teď už ale na takové pokusy nebyl čas. Zdrželi jsme se tím sešupem kolem vodopádu a byl nejvyšší čas vyrazit na cestu, pokud jsme chtěli dojít na tábořiště ještě za světla. Nasadil jsem tedy Pavlíně popruhy na ramena sám. Mně to netrvalo ani dvě vteřiny, a mohli jsme jít.

Když se Pavlína podívala na cestu před sebou, kam šlape, z otevřených úst jí vychrstl proud slin na nohu, kterou právě vykročila. S provazem mezi zuby nemohla ústa zavřít, a můj uzel v ústech jí asi neobyčejně chutnal, protože jak jinak by se jí vzala v ústech taková spousta slin? Dlouhé zpěněné vlákno slin jí viselo od rtů a od brady dolů a houpalo se jí v rytmu chůze, dokud se jí nezachytilo na prsou a nerozlilo se jí po těle.

Pavlína si asi včas připomněla, jakou žízeň bude až do večera mít, když si všechny tekutiny z těla vyslintá, a začala se všemožně snažit si ty sliny v těle udržet. Chvíli se pokoušela sevřít rty i přes ty provazy, které jsem jí mezi rty uvázal. To se jí ovšem nemohlo podařit, schválně jsem jí zavázal ústa tak, aby je žádným způsobem nemohla zavřít a musela je mít neustále otevřená dokořán. Pavlína to po chvilce pochopila také. Zaklonila hlavu, aby jí sliny aspoň zůstávaly v ústech a nevytékaly jí ven. Se zakloněnou hlavou ale neviděla na cestu, což při chození po horách není zrovna to nejlepší. Zatažením za vodítko jsem tedy Pavlínu zarazil, aby nešla dál, když nevidí, kam šlape a kam jde. Musela sklonit hlavu, aby viděla na cestu. Přitom se jí ovšem zase vylila z úst spousta dalších slin. Až jsem se podivil, jak obrovsky Pavlína slintá kvůli takovému obyčejnému uzlu, který jsem jí zastrčil do úst.

Jak jsem předpokládal, Pavlína si za pár minut poradila i s tímhle problémem. Po pár krocích zastavila, zvedla hlavu, aby jí sliny, které se jí v ústech během těch pár kroků nashromáždily, natekly v ústech dozadu a ona je mohla spolykat. Pak zase sklonila hlavu, aby zase viděla na cestu a abych ji pustil dál.

Polykání se zakloněnou hlavou jí ale působilo nějaké potíže. I když už se jí dýchací cesty asi vzpamatovaly z toho visení na vodítku při sestupu vedle vodopádu a uklidnily se, takže Pavlína už hodnou chvíli nekašlala, hned první polknutí s hrdlem nataženým do délky zakloněnou hlavou jí dýchací cesty opět nějak nabudilo. Po prvním polknutí se Pavlína opět neovladatelně rozkašlala. Protože ale při tom měla v ústech zbytky dosud nespolknutých slin, vyprskla je do výše jako fontánu. Vypadalo to jako když znenadání vytryskne gejzír.

Vychrlené sliny jí samozřejmě padly zpět přímo do obličeje. Dost možná i do očí, ale toho jsem si nestačil všimnout. Když Pavlína sklonila hlavu, aby zase viděla na cestu, měla obličej úplně mokrý a sliny jí stékaly po tvářích i po nose jako kdyby byla osprchovaná.

Po několika krocích jí ústa opět přetekla a sliny se jí přelily přes rty na bradu. Pavlína opět zaklonila hlavu, polkla - a opět se rozkašlala. Gejzír opět vytryskl a zkropil jí obličej znovu.

Pak jsem ji zkusil řídit sám. Po pár krocích jsem ji vodítkem zarazil, aby se zastavila a spolykala ty své trávicí šťávy dřív, než jí z úst přetečou. Nenadálé napnutí vodítka jí ale trhlo krkem a hlavou tak, že jí sliny z otevřených úst vystříkly dopředu a rozstříkly se na zemi před ní. Pavlína poslušně zvedla hlavu a začala polykat. Opět se při tom rozkašlala, ale tentokrát už jí v ústech nezbývalo tolik slin, aby to vydalo na pořádný gejzír. Teď už to tak pěkně nevypadalo.

Dál už jsem tedy Pavlíně to její polykání neřídil. Nechal jsem ji, ať si to dělá jak sama cítí. Jen když při tom polykání se zakloněnou hlavou nezastavila, zadržel jsem ji vodítkem, aby nešlápla někam do prázdna. To zadržení jí opět trhlo hlavou tak, že jí i při zakloněné hlavě sliny vystříkly z úst na bradu a na prsa. Teď už byla Pavlína poslintaná skoro celá.

Byla ale také učenlivá, takže dál už sama věděla, co a jak má dělat. Žádné moje řízení už pak nepotřebovala. Každých pět či deset kroků sama zastavila a až teprve potom zaklonila hlavu a polykala. Když byla hotová, sklonila hlavu a teprve až potom zase vykročila.

Šli jsme tedy kvůli těm zastávkám o něco pomaleji než Mirka s Bořkem, takže jsme opět zůstali pozadu. To ovšem nebylo na závadu, na to už jsme byli všichni zvyklí. Mirka s Bořkem zmizeli dálce před námi a já mohl nerušeně pozorovat Pavlínu aniž by to kdokoliv jakkoliv komentoval. Pavlína pravidelně zvedala a skláněla hlavu jako když pije slepice. Pořád občas pokašlávala, ale už se naučila nějak to zvládat, takže žádné další gejzíry už nechrlila. I to kašlání časem zvládla, takže když jsme dorazili do našeho dnešního tábořiště, už šla docela tiše.

Zřejmě zvládla i to svoje slintání, protože vůbec nevypadala, že by měla nějakou žízeň. Když jsem jí rozvázal ruce a propustil ji, ať si už dál dělá, co chce, neutíkala hned ke studánce, aby se konečně napila. Jen shodila batoh s ramenou a volnýma rukama si začala ohmatávat krk. Stále ještě s ústy zavázanými, ani se nezdržovala si provazy z úst odvázat.

"Máš něco s tím krkem?" okamžitě si všimla Mirka.

Na odpověď si musela počkat, až si Pavlína rozváže ústa a bude zase schopná mluvit.

"Ale jó, to už je dobrý!" dočkala se odpovědi od Pavlíny.

"To znamená, že předtím to nebylo dobrý?" starostlivě zavětřila Mirka.

"Nó - tak ze začátku to bylo dost zlý." připustila Pavlína. "Nejhorší na tom bylo to, že jsem nevěděla, co se mi tam stalo. To bylo na tom to strašné, že jsem měla svázané ruce a nemohla jsem si v krku nic napravit, i když jsem cítila, jak moc bych to potřebovala."

"A žes nic neřekla!" skoro vyčítavě jí vytkla Mirka. "Kdybyses ozvala, okamžitě bysme ti ty ruce rozvázali!" ohlédla se po mně.

Jen jsem se usmál. To bylo přece samozřejmé.

"No právě!" usmála se Pavlína. "Měla jsem to přece v té chvíli už za sebou! Věděla jsem, že nic dalšího už mne potkat nemůže, a cítila jsem, že se to dá vydržet."

"No jo! Ty ses zase chtěla předvádět, co všechno vydržíš, že jo?" vytkla jí Mirka.

"No - spíš jsem si chtěla sama vyzkoušet, jestli zvládnu i tohle." opravila ji Pavlína. "Víš, na tom bylo nejhorší to, že jsem nevěděla, co se mi s hrdlem stalo, a neměla jsem žádnou možnost, jak to zjistit. Cítila jsem, že tam mám něco v nepořádku, a nemohla jsem si to nijak ošetřit."

"Ukaž, co tam máš v nepořádku?" vyděsila se Mirka a začala jí prohlížet a ohmatávat krk.

"Ale nic!" uklidňovala ji Pavlína. "Teď už nic, to už se za tu dobu srovnalo!"

Mirka jí mezitím odvázala z krku vodítko.

"Máš to tady pěkně zarudlé!" konstatovala.

"Jo, to je možné." připustila Pavlína. "To cítím, když mi tam saháš!"

"Tak promiň!" Rychle dala ruce pryč od Pavlínina krku Mirka. "Ale víš, co je zajímavé? Že to máš tak zrudlé o kus výš než jsi měla ten provaz!"

"Jo, i to je možné." přikývla Pavlína. "Když se mi to stalo tam na tom sešupu, když jsem tam uklouzla a zůstala viset jenom na tom laně, tak jsem cítila, že se mi ta smyčka posunula po krku nahoru až pod bradu a zadrhla se mi tam přesně v tom nejhorším místě, kde mi zarazila dech. - A když jsem pak byla dole a ta smyčka se mi zase uvolnila, tak mi na další cestě zase postupně sklouzla po krku dolů."

"No jo! Vono to vlastně pro tebe neskončilo hned tam dole pod tím vodopádem!" zase jednou něco pochopila Mirka. "Vono to pak ještě pokračovalo dál!"

"Ale ne! To už pak nic nebylo!" usmála se Pavlína. "To už pak nebylo nic, co bych ještě neznala. Co bych nedovedla zvládnout. Nejhorší to bylo tam dole. Ty první chvíle tam pod vodopádem, po tom sešupu."

"Jak to?" nechápala Mirka. "Ne to, když jsi tam visela za krk na tom laně?"

"A víš, že ani ne?" usmála se Pavlína. "To přišlo tak náhle, a skončilo to tak rychle, že jsem si ani nestačila uvědomit, co se to se mnou děje, a už to bylo pryč. Už jsem byla dole. - To až teprve potom, až když jsem začala cítit v krku ty následky, a když jsem si uvědomila, že si nemůžu nijak pomoci, protože mám ruce svázané a že mi zůstanou svázané pořád dál - to jsem v té první chvíli fakticky dostala strach, že se mi něco stalo, nebo stane, když si to nemůžu v tom krku nějak srovnat, nebo napravit, nebo - já nevím co. Víš - nejhorší byla ta bezmocnost a ty obavy, co se se mnou stane dál. Jaké následky z toho budu mít. Ale pak - když jsem časem poznala, že se to už dál nezhoršuje, že to naopak slábne - to mne uklidnilo. - Víš, sice mi pořád vadilo, že mám ruce svázané a nemůžu se přesvědčit, co s tím krkem mám, ale - když jsem cítila, že se to samo zlepšuje, tak - To už se mi zdálo zbytečné dožadovat se, abyste mi ty ruce rozvázali. To už jsem si říkala, že to už do večera nějak vydržím. A osahám si to až pak."

"A co jsi zjistila?" dychtivě vyzvídala Mirka.

"Nic." pokrčila rameny Pavlína. "Myslím, že tam mám všechno v pořádku. To víš, já jsem z kvalitního materiálu!" zasmála se. "Mně se hned tak něco nestane! - A že tam mám něco otlačené? To vzal čert!" mávla rukou. "Na to se neumírá! - Takže jsem ani nepotřebovala s tím něco dělat. - Takže se vůbec nic nestalo, že jsem měla ruce svázané." ušklíbla se.

"Takže mi ještě řekni, že se ti to líbilo, a bude to kompletní!" kapitulovala Mirka.

"No tak, jestli líbilo..." zaváhala Pavlína. "Teď, když už vím, že se to vydržet dá... Když už vím, že se nemusím bát..."

"Co tě nezabije, to tě posílí!" doplnila skepticky Mirka.

"Tak nějak!" přikývla Pavlína.

"Všiml jsem si, že na Pavlínu používáš dvojité vodítko." poznamenal Bořek po večeři, když už jsme se pomalu chystali zalehnout do spacáků. "To je teď nějaká nová móda? Anebo je to v něčem výhodnější?"

"Že váháš!" zasmál jsem se. "Copak jsem už někdy dělal něco, co by nebylo nejvýhodnější?"

"To nevím. Tak nenapínej, v čem je to tak úžasný!" pobízel mne Bořek.

"Snadnějším řízením takové ženské. Každé z těch lanek na ni působí trochu jinak." tvářil jsem se vědecky.

"V čem?" nedával pokoj Bořek.

"No - jedno to lanko je takové šetrnější, řekněme - něžnější. To se používá, když ženská poslouchá a rychle a správně reaguje. Ale když se vzpouzí, tak tím druhým lankem jí můžu ten obojek kolem krku kdykoliv utáhnout. Tím silněji, čím víc za to lanko zatáhnu. To každou ženskou zpravidla velice rychle zkrotí."

To jsem si teda vymýšlel. Pavlíně jsem nikdy neuvázal smyčku kolem krku tak, aby se jí sama utahovala. To jí udělal jen Bořek. Já jsem jí uvazoval vždycky jen pevnou smyčku, která se neutahuje ani sebevětším tahem. Moje smyčka se Pavlíně neutáhla kolem krku ani tam při tom sešupu u vodopádu, tím jsem si byl naprosto jistý. To dvojité vodítko jsem používal jen proto, že to lanko bylo zbytečně dlouhé. Mělo skoro 30 metrů, a tak daleko od těla jsem si Pavlínu pouštět nechtěl. Proto jsem si to lanko přeložil napůl. To jsem ale Bořkovi prozrazovat nechtěl.

"A jak jí pak zase ten obojek uvolníš, až Pavlína zkrotne?" zajímal se Bořek.

"Nijak." pokrčil jsem rameny. "To přece už není moje starost!"

"Ty ji přiškrtíš a je ti úplně jedno, co to s ní udělá?!" rozhořčila se Mirka.

"Jak to? Není mi to jedno!" ohradil jsem se. "Přestane se vzpouzet, začne být mnohem snadněji ovladatelná, když za to lanko zatáhnu. To se s ní stane! A přesně toho chci dosáhnout, když za to lanko tahám! Takže mi to není jedno, co se s ní stane!" vymýšlel jsem si dál, abych uspokojil jak Mirku, tak i Bořka. Jejich představy byly totiž poněkud protichůdné, jak bylo na nich docela dobře vidět.

"Ale tu smyčku jí pak už neuvolníš, když už se nevzpouzí?" jakoby nemohla uvěřit Mirka.

"Ne. Proč bych to měl dělat?" snažil jsem se podivit co možná nejpřirozeněji.

"Ty ji necháš se škrtit dál, i když už..." To není potřeba, chtěla asi říct, ale uprostřed věty se zarazila Mirka.

"No jistě! To je už její věc, jak dlouho potom ještě chce mít ten obojek utažený." pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit se co nejlhostejněji.

"Ale ona si přece nemůže ten obojek sama uvolnit, když má svázané ruce!" rozhořčovala se Mirka.

"To už je její věc, jak to udělá. - Kdyby byla poslušná, tak by se jí to nestalo." dodal jsem kazatelsky.

"Ale ona to přece nemůže nijak udělat!" nedala se odbýt Mirka.

"Pavlína to umí." vyhodil jsem svůj trumf.

"To přece nemůže umět!" vybuchla Mirka. "To přece nejde!"

"Tak to se zeptej jí, jak to dělá." odpálkoval jsem ji. "Já jenom vím, že si to dovede zařídit tak, aby se neškrtila. Takže se o to nemusím starat, co jí to způsobí. A nic víc mne nezajímá. Ona se umí o sebe postarat sama, i s těma svázanýma rukama."

Samozřejmě jsem věděl, jak si Pavlína umí napínáním krku a otáčením hlavou uvolnit smyčku na krku. Předváděla mi to včera s tou smyčkou od Bořka. Nechtělo se mi to ale Mirce vykládat. Zejména ne před Bořkem.

"Ty to fakt umíš?" nechtěla uvěřit Mirka a obrátila se na Pavlínu.

"No a co?" pohrdavě pokrčila rameny Pavlína. "Já zvládnu všechno! To už snad přece víš!"

"Takže tobě nevadí, když tě přiškrtí?" nechápala Mirka.

"Nu - vadí, nevadí - umím si s tím poradit!" prohlásila Pavlína suverénně.

To Mirku definitivně odrovnalo.

Jen mi trošku zatrnulo, jestli se Pavlína zmíní o tom, jak jsem ji dnes přiškrtil za trest já tak, že si s tím neporadila a musela si to vytrpět naplno až do konce tak dlouho, jak jsem chtěl já. To by byla voda na Mirčin mlýn! Ale Pavlína hleděla na Mirku téměř posměšně a ani sebemenším náznakem nedala najevo, že může existovat něco, s čím by si neporadila.

"A jak jí to vodítko uvazuješ?" zajímal se Bořek.

"Velice jednoduše. Jako kravatu." prozradil jsem mu stručně.

"No počkej! Tos mne teda odbyl hodně zkrátka!" zaprotestoval Bořek.

"Jak to? Přece víš, že když se za jeden konec kravaty zatáhne, tak se ta kravata utahuje. Zatímco tahání za ten druhý konec, ten ozdobnější, neudělá nic!"

To bylo to jediné, co mne tak narychlo v téhle chvíli napadlo.

"Vidíš! To mne nikdy nenapadlo!" podivil se Bořek. "Že by se šlajfka dala použít takovýmto způsobem!"

"Vidíš! A přitom takovou šlajfku nosíš na krku každý den!" připomněl jsem mu.

"No jo! To budu muset někdy vyzkoušet!" dostal nový nápad Bořek.

"Už se stalo! Už jsem to na Pavlíně vyzkoušel!" tvrdil jsem mu, i když to vůbec nebyla pravda.

"Jasně! Jen ať ženské poznají, co to znamená mít takovou šlajfku na krku!" nadchl se Bořek.

"Pavlína už to poznala." přesvědčoval jsem ho. "A působí to na ni docela pěkně." vymýšlel jsem si. "Na té už to zkoušet nemusíš!" dodal jsem rychle, protože jsem si v poslední chvíli uvědomil, že ho tou poslední větou přímo vybízím, aby to na Pavlíně vyzkoušel doopravdy.

"To nevadí. Však máme ještě Mirku." naštěstí jen mávl rukou Bořek.

"Jasně!" rychle jsem souhlasil. "Mirka to ještě nezažila, takže nevím, jak to na ni bude působit!"

"No počkejte! Na mně nic takového zkoušet nebudete!" rychle se ohradila Mirka. Ona to asi opravdu brala vážně. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Pavlína mlčela, neshodila mne. Neprozradila, jak to bylo doopravdy.

"Ty nechceš?!" podivil se Bořek jako na divadle. To jsem vůbec netušil, že má takový herecký talent. "To chceš takhle lehkomyslně riskovat svůj život?!"

"A to mám takhle lehkomyslně svěřit svůj život do tvých rukou?!" zapitvořila se Mirka.

"A to si to nechceš ani vyzkoušet?" ještě teatrálněji se podivil Bořek.

"A co kdybysme si to vyzkoušeli na tobě?" navrhla najednou Pavlína Bořkovi, a jak měla ve zvyku, okamžitě se do toho dala. Vrhla se na něj zezadu a pověsila se mu na krk.

Bořek chvilku nedělal nic. Asi si myslel, že ji to za chvíli přestane bavit a zase ho pustí. Pavlína ale něco takového rozhodně neměla v úmyslu. Asi Bořka citelně škrtila a nemínila přestat. Už jsem poznal, jakou sílu Pavlína má, a rozhodně jsem mu nezáviděl.

Pak asi Bořek uznal, že se ničeho dobrého nedočká a že bude muset něco udělat. Pustil vše, co držel v rukou, a popadl Pavlínu, aby si ji přehodil přes hlavu tak, jak to dnes viděl u mne. Pavlína se ale už poučila a nepochybně to čekala. Když zvedl ruce nahoru, aby ji chytil, bleskurychle ho objala i nohama kolem těla a pak už s ní Bořek nenadělal nic. Visela mu na zádech, držela se ho všemi čtyřmi a nebylo možné ji shodit, natožpak ji přehodit přes hlavu dopředu tak, jak jsem to v poledne udělal já.

Jak se dalo čekat, oba se svalili na zem. Bořek to zvládl tak, že se převalili na záda. Měl tedy Pavlínu pod sebou, ale moc platné mu to nebylo. Ležel sice na ní, ale prakticky na ni nedosáhl. S jejíma nohama, které měl ovinuté kolem břicha, nenadělal nic. Její paže, které mu zezadu svíraly krk, mu vadily víc. Pokoušel se jich zbavit, ale moc mu to nešlo. Pavlína měla ruce pevně sepnuté, přímo zauzlované a Bořek jí s nimi nemohl ani pohnout.

Všiml jsem si, jak nadšeně to Mirka sleduje. To bylo něco pro ni. Jen najednou nevěděla, co na to vtipného říct. Pavlínina úspěšnost ji asi překvapila stejně jako mne. Určitě jsem nečekal, že si Bořek nebude s Pavlínou vědět rady. Pavlína výskala nadšením, Mirka vyjekávala radostí při každém jejich pohybu, jen Bořek těžce funěl a bylo na něm vidět, že jako jediný z toho vůbec nemá radost.

Nakonec na to Bořek přišel. Chytil Pavlíniny ruce za jeden prst, a tomu už Pavlína nemohla vzdorovat. Musela Bořka pustit. Bořek se konečně mohl vztyčit nad jejím tělem, ovšem ruce už jí nepustil. Za prsty ji ovládal už docela snadno. Pavlína ho musela pustit i nohama a pak už byl Bořek jejím pánem nadobro. Klekl jí na paže, aby jí nemusel pořád držet ruce, a pak už si s ní mohl dělat, co se mu zachtělo. Teď už Pavlína nemohla rukama skoro ani pohnout a už vůbec jimi na Bořka nedosáhla. Sice ještě chvíli kopala nohama naprázdno do vzduchu, ale ani tím na Bořka žádný dojem neudělala.

To už se Mirce tak moc nelíbilo.

"Co jí to zase chceš dělat?" vybuchla.

"Vůbec nic!" se smíchem ji ujistil Bořek.

"To vidím!" začínala se vztekat Mirka.

"To je dobře, že to vidíš, že se jenom bráním!" smál se Bořek. "Viděla jsi sama, že to začala ona!"

"Ale teď už se nebráníš!" namítala Mirka. "Teď už ti nedělá nic!"

"Však to je dobře!" medil si Bořek. "To je účelem!"

"Teď už ti nemůže udělat nic!" pokračovala Mirka.

"Tak to má být!" souhlasil Bořek. "To je dobře!"

"Tak to ji už můžeš zase pustit!" vyvozovala Mirka.

"Tak to není dobře!" odmítl Bořek. "To by mi pak zase mohla něco udělat!"

"Třeba ne!" souhlasil Bořek. "Ale třeba ano! To nemůžu vědět! Nejsem věštec! A takhle, když mi nemůže nic udělat, je to mnohem jistější!"

"A to na ní takhle klečíš jen proto, že něco nevíš?" užasla Mirka.

"Myslím, že je to tak lepší." přikývl Bořek.

"Možná pro tebe. Ale co Pavlína?" namítla Mirka.

"To nevím! Na to se musíš zeptat jí!" zasmál se Bořek. "Ale ona si začala, takže teď musí nést následky!"

"To už snad přinesla!" stále vedla svou Mirka. "Tak už ji snad můžeš pustit!"

"To samozřejmě můžu." přikývl Bořek. "Ale to bych už ji pak neměl tak pěkně pod kontrolou jako teď!"

"A to chceš na ní takhle klečet až do večera?"

"No - tak to se mi moc nechce." přiznal Bořek.

"A co s ní tedy chceš udělat?!" pojala Mirka temné tušení.

"No - něco určitě. Takhle ji nechat nemůžu." ušklíbl se Bořek. "Takže to asi budu muset zařídit nějak jinak. Co navrhuješ?" odpověděl otázkou.

"Snad ji nechceš zase svázat?" zavětřila Mirka.

"Vidíš? To není marný nápad!" zasmál se Bořek, jako kdyby to jeho nenapadlo také. "Ty máš docela dobré nápady, když chceš!" pochválil Mirku. Chytil Pavlínu za obě zápěstí a zkřížil jí ruce za hlavou. Pavlína se sice pokoušela vzdorovat, ale v pozici, v jaké byla, neměla nejmenší naději. Bořek jí mohl přemísťovat ruce jak mu napadlo.

Pak jí slezl koleny s paží, nadzvedl se nad ní, za ruce si ji pod sebou obrátil na břicho a posadil se jí na záda. Ani mu to nedalo moc práce. Nevím, jestli Pavlína nebyla schopná tomu zabránit anebo jestli byla tak překvapená, že nestihla zareagovat. Možná ale že doufala, že se jí tak podaří se zpod Bořka vymanit, protože se mi zazdálo, že se pokusila zvednout se pod Bořkem na kolena. Bořek jí ale okamžitě dosedl na záda a přimáčkl ji tím k zemi. Pak už Pavlína nedokázala nohama udělat nic. Sice jimi ještě chvíli mávala ve vzduchu Bořkovi za zády, ale už to nemělo žádný výsledek.

Bořek jí ruce ani teď nepustil, jen jí je roztáhl do šířky a poněkud zvedl, aby jimi nedosáhla na zem. Pořád jí mohl dělat s rukama cokoliv se mu zachtělo, a Pavlína ani teď nebyla schopná mu v ničem zabránit. Počkal si, až se Pavlína uklidnila a zůstala pod ním ležet bez pohybu. Pak jí zvedl ruce nad záda a zkřížil jí je zápěstími pěkně přes sebe.

"Zapomněla jsi vzít si s sebou provaz na svázání rukou, když jsi se na mne vrhla!" připomněl jí pak. "Já tady teď žádný po ruce nemám!"

"Tak ji teda teď třeba můžeš nechat být!" napovídala mu Mirka.

"Ale ne! To bych jí přece nemohl udělat, abych ji nechal takhle!" křenil se Bořek. "To si přece nezaslouží! - Nebo snad nechceš mít svázané ruce?" zeptal se Pavlíny pod sebou.

"Jak se jí můžeš tak blbě ptát?" rozhořčila se Mirka.

"To je fakt." souhlasil Bořek. "Proč by se jinak na mne tak sápala, kdyby nechtěla mít svázané ruce! - Jenže to nějak nedomyslela. Nějak ji nenapadlo, že k tomu bude zapotřebí nějaký špagátek! - Mohl bys mi něco podat?" obrátil se na mne.

Co bych pro kamaráda neudělal! Viděl jsem, co mu to dalo práce Pavlínu zkrotit, a už jsem z vlastní zkušenosti věděl, že Pavlína se nikdy nevzdává. Jakmile si Pavlína něco umane, nedá pokoj, dokud toho nedosáhne. V takové chvíli se s ní nedalo dělat nic jiného než ji svázat. Jinak by od ní Bořek neměl pokoj.

"Hele, nic mu nepodávej!" vykřikla na mne Mirka. "On je fakt schopný ji zase svázat!"

"Hele, ty mi nemáš co poroučet!" odpověděl jsem jí. "Kamarádi si mají pomáhat. - A co s tím provazem Bořek udělá, to už je jeho věc."

"No - snad je to i věc Pavlíny, nemyslíš?" nedala se Mirka.

"To je možné." přikývl jsem. "Ale nevšiml jsem si, že by Pavlína proti tomu něco namítala!"

To byla pravda. Pavlína sice prudce oddechovala a vyrážela ze sebe nějaké vzdechy, ale znělo to spíš jako smích nebo radostné výskání než jako nějaké zoufalé naříkání. Rozhodně také mohla mluvit a protestovat, kdyby se jí něco nelíbilo. Neříkala ale nic.

Bořek jí svázal ruce dohromady, ale tím neskončil. Přesedl si na Pavlíniných zádech čelem vzad a začal se věnovat i jejím nohám. Pavlína teď na něj nemohla nohama dosáhnout, přesto je ale měla pokrčené, takže Bořek měl její chodidla pěkně na dosah.

Hbitě toho využil a nahodil jí smyčku provazu na kotníky jako když kovboj chytí do lasa krávu. Pavlína nemohla vidět, co na ni chystá, a když ucítila provaz na kotnících, už bylo pozdě. Sice bleskurychle natáhla a napjala nohy, aby je dostala z Bořkova dosahu, ale už bylo pozdě. Už si tím smyčku na kotnících jen sama utáhla.

Bořek se ani nenamáhal s jejíma nohama zápasit. Jen utáhl uzel a byl hotov. Pavlína teď mohla dělat s nohama cokoliv, pout na kotnících se už zbavit nemohla.

"Co jí to zase děláš?" vyjevila se Mirka.

"Uzel!" zasmál se Bořek.

"Proč jí svazuješ nohy?" nedala se odbýt Mirka.

"Aby nemohla chodit!" bavil se Bořek.

"A proč ji nechceš dovolit, aby chodila?"

"Protože se musím nějak bránit!" ušklíbl se Bořek. "Nějak se mi nechce se s ní pořád jen prát!"

"A to ti nestačí, že jsi jí svázal ruce?"

"Mně by to stačilo. Otázka je, jestli by to stačilo jí!" namítl Bořek.

"Jak to s tím souvisí?" nechápala Mirka. "Proč by tady nemohla chodit?"

"Se svázanýma rukama?" podivil se Bořek. "Co kdyby někam spadla?"

"Proč by měla někam padat?"

"To bys mi spíš měla říct ty!" zasmál se Bořek. "To ty jsi ji přece zahnala na tu skálu, odkud tehdy spadla! Dovedeš si představit, jak by tehdy dopadla, kdyby neměla volné ruce a nemohla se ničeho chytit?"

"A nebylo by lepší nechat jí ty ruce volné i teď?" navrhla Mirka.

"No, tak to už jsem ti snad vysvětlil. Nějak se chránit musím." odmítl Bořek. "A tady vidíš, že ke svázaným rukám patří i svázané nohy. To už snad pochopíš sama. To je bezpečnostní opatření, aby se Pavlíně nic nestalo, když má svázané ruce!" ušklíbl se nakonec.

"Ale vždyť se takhle nemůže teď ani pohnout!" namítla Mirka.

"A není to tak nejlepší?" zasmál se Bořek.

"Jak pro koho!" vztekala se Mirka. "Jseš si jistý, že je to nejlepší i pro Pavlínu?"

"Určitě! Takhle se jí rozhodně nemůže nic stát!"

"Ale takhle nemůže nic dělat!"

"To je možné." připustil Bořek. "Však taky nepotřebuje nic dělat." rozhodl. "Je večer, dnes už nic dělat nebudeme. Nikam dál už dnes nepůjdeme! - Takže jí svázané nohy nemohou nijak vadit!"

"Nemusíme už nikam dál chodit!" připustila Mirka. "Ale co když bude Pavlína potřebovat třeba odejít jen pár kroků do ústraní?" namítla vážný problém.

"To už je její problém." mávl rukou Bořek. "Snad bys nechtěla, abych za ni řešil i takovéhle intimní problémy! - Však ona si nějak poradí. - Anebo to prostě vydrží!" napadlo ho potom.

"A jak dlouho to podle tebe bude muset vydržet?"

"Dokud ji zase nerozvážu!" zasmál se Bořek. "To je velice jednoduché!"

"Takže ty budeš rozhodovat i o tom, kdy si ona může odskočit?" zhrozila se Mirka.

"Nu - skoro to tak vypadá!" připustil Bořek. "A je to docela fajn pocit vědět, jak moc je teď Pavlína odkázaná jenom na mne! - Že se bez mého svolení ani ne..." liboval si.

"No - já bych si tím nebyl tak jistý." vložil jsem se do debaty já.

"Jak to?" naježil se Bořek. "Co tím myslíš?"

"Jen to, že Pavlína už zvládá život v poutech docela dobře." pokrčil jsem rameny. "Už si na to prostě zvykla. Už v tom umí chodit!"

"To chceš říct, že si dokáže odskočit i se svázanýma nohama?" naježila se Mirka.

"Vůbec bych se tomu nedivil." prohlásil jsem určitě.

"Ty jsi s ní něco zkoušel?" podezřívavě se naježil Bořek.

"Vůbec ne!" uklidňoval jsem ho rychle. "Jen jsem viděl, jak se chovala, když musela jít se svázanýma rukama. Když jsem ji vedl na vodítku. A nebyl tam ten terén vždycky jen lehký a pohodlný. A nezdálo se mi, že by jí to nějak vadilo, že si nemůže pomáhat rukama."

"Jenže teď má svázané i nohy!" namítla Mirka. "To už jí při chůzi určitě vadit bude!"

"To asi ano." souhlasil jsem. "Ale stejně si myslím, že si určitě zase nějak poradí."

"To se můžeme snadno přesvědčit!" rozhodl Bořek. Zvedl se z Pavlíniných zad, aby umožnil Pavlíně pohnout se. Aby ji v pohybu omezovala jen samotná pouta. Poodešel od ní pár kroků a otočil se, aby mohl sledovat, co na to Pavlína.

"Tak předveď, co umíš." vybídl ji. "Pojď sem ke mně!" přikázal jí.

Pavlína se na zemi pomalu převalila na záda a posadila se. Prohlížela si nohy jakoby nemohla uvěřit, že je má svázané dohromady. Pohnula nohama a pouta na kotnících se jí napjaly. Škubla rukama za zády jakoby zapomněla, že je má také svázané. Pohodila hlavou, aby si odhodila s obličeje vlasy, které jí padaly přes oči, ale moc se jí to nepodařilo.

"Tak dělěj!" pobídl ji Bořek netrpělivě. "Něco jsem ti přikázal!"

Pavlína se vzepřela rukama za zády o zem a pokusila se zvednout se. Zvedla zadek se země, prohnula se ve vzduchu celým tělem nahoru, ale nic víc už nedokázala. Sklesla zadkem zpět na zem a převalila se na bok. Prohnula se celá nazad jako luk, ohnula nohy a pokusila se dosáhnout svázanýma rukama na pouta na kotnících. Už jsem věděl, že má tělo neuvěřitelně pružné a ohebné, ale tohle byl mistrovský kousek. Skutečně si bez větších obtíží dosáhla až na achillovky a začala ohmatávat provazy na nich. Podívat se samozřejmě nemohla, i když se ohlížela přes rameno jak jen to šlo. Měla sice krásně dlouhý krk a ohýbala ho, jak jsem to ještě nikdy neviděl, ale docela určitě si na ruce ani na kotníky nedohlédla, protože rukama tápala po kotnících úplně jako slepec. Asi tedy nevěděla, že jí Bořek uvázal uzel vpředu, takže zezadu na něj rukama nemohla dosáhnout.

Bořek ji ale nenechal zkoumat si svázané nohy.

"Tak tohle jsem ti nedovolil!" zahromoval na ni. "Na ty nohy už si ani nesáhneš! - A pěkně nám předvedeš, jak se dovedeš pohybovat tak, jak jseš! - Čekám!" dodal ještě významně.

Pavlína se tedy přestala zabývat svázanýma nohama a narovnala se na zemi. Převalila se na zemi na břicho a pak zase na záda jako když se válí sudy. O kousek se tím přiblížila k místu, kde stál Bořek.

Tomu se to ale moc nelíbilo.

"Neválej se tady jako svině ve hnoji!" pustil se do ní. "Přikázal jsem ti, abys ke mně přišla!"

"Se svázanýma nohama přece nemůže nikam jít!" připomněla mu Mirka.

"Ty se do toho nepleť! Tebe jsem se na nic neptal!" odpálkoval ji Bořek. "Teď jsem Pavlíně něco přikázal, a ona musí poslechnout!"

Pavlíně to asi bylo jasné. Posadila se na zemi, vzepřela se rukama za zády, nadzvedla se a poposedla po zemi o kousek blíž k Bořkovi. Na chvilku se zastavila, ale zřejmě usoudila, že tímto způsobem se dá přemísťovat se po zemi, a poposedla si o další kousek směrem k Bořkovi.

Bořek se náramně bavit tím pinožením se, co Pavlína předváděla. Nějak to ale začalo vadit Mirce.

"To ji chceš nechat se takhle pohybovat po zemi takovýmto nedůstojným způsobem?!" rozhořčila se.

"Rozhodně jí v tom nebudu nijak bránit!" bavil se Bořek. "Ještě bys mne zase obvinila, že jí pořád všechno zakazuju!"

"A určitě se tímhle způsobem dostane všude, kam bude potřebovat!" podpořil jsem Bořka já.

"A to se má plazit po zemi takovýmto ponižujícím způsobem?!" nedala si pokoj Mirka.

"Nemusí! Může si klidně vymyslet jakýkoliv jiný způsob plazení!" křenil se Bořek. "Vidíš - plazit! To je nápad!" zajásal potom. "Bude se plazit!"

"Jak to myslíš?" nechápala Mirka, ale už předem se tvářila nějak podezíravě.

"Tak, jak to říkám!" zářil Bořek. "Bude se plazit po zemi jako voják v bubnové palbě!"

"Odborně řečeno, bude se plížit!" doplnil jsem ho na vysvětlenou.

"Tak předveď, Pavlíno!" zavelel Bořek. "Do toho!"

Pavlína zjevně věděla mnohem lépe než Mirka, co má Bořek na mysli. Bez vyptávání si lehla na zem a převrátila se na břicho. Pak se ale zarazila a znehybněla. Zřejmě ani ona nevěděla, jak dál. Vojáci při plížení používají ruce i nohy a těmi se odstrkují od země. Pavlína měla svázané ruce složené na zádech a na zem jimi nedosáhla. Ani nohy nemohla dát od sebe tak, jak by potřebovala.

"Tak dělej! Na co čekáš?" netrpělivě ji pobízel Bořek.

"To přece nejde!" zaprotestovala Mirka. "Nemůžeš po ní chtít něco, co nemůže dokázat!"

"Já můžu všechno!" ušklíbl se Bořek pohrdavě. "A co může ona, to je její problém!"

Pavlína ale neprotestovala. Bez námitek se začala na zemi kroutit jako žížala jak jen jí to svázané ruce a nohy dovolovaly. Nejdřív zvedla zadek do výšky a pokusila se odrážet se od země koleny, když nemohla použít svázané nohy. Nedařilo se jí, nepohnula se z místa ani o chlup. Nejdřív se snažila vzepřít se o zem oběma koleny současně, pak se pokusila po kolenou jaksi kráčet. Vleže na břiše se začala prohýbat do stran a odstrkovat se o zem střídavě jedním a druhým kolenem. Ani to nevedlo k žádnému výsledku.

Pak asi pochopila, že se musí snažit celým tělem a že si musí pomáhat i rameny. Přetočila se na bok, opřela se o zem jedním ramenem, prohnula se celá do oblouku, aby dostala druhé rameno ve vzduchu co nejvíc dopředu, a převrátila se na druhý bok a opřela se o zem tím druhým ramenem zvednutým dopředu až k hlavě. Vzepřela se jedním kolenem o zem a podařilo se jí ramenem a kolenem se posunout po zemi o pár centimetrů dopředu.

"No vidíš, že to jde!" konstatoval vítězně Bořek směrem k Mirce. "Já jsem věděl, že ona na to přijde!"

"A proč jsi jí to teda neporadil hned ze začátku?" vytkla mu Mirka.

"Protože nejsem žádný poradce!" ušklíbl se Bořek. "Nejsem tady proto, abych každému pořád jen radil! Pavlína musí občas taky na něco přijít sama! - Já jsem tady proto, abych jí jen poručil co je třeba!" dodal.

"Tak proč jsi jí teda neporučil, jak to má dělat?" nedala se Mirka.

"No - nemusím jí říkat úplně všechno." poněkud nejistě prohlásil Bořek.

"Anebo proto, že jsi sám nevěděl, jestli to vůbec nějak jde?" uhodla Mirka.

"Nó - tak, nemusím přece vědět všechno." připustil Bořek. "Ale teď už to vím!" dodal pak vítězně.

Pavlína se mezitím na zemi kroutila, prohýbala a převalovala a popolézala po trávě po centimetrech směrem k Bořkovi, jak jí přikázal. Nějak jí ale při tom vadila volně se převalující se prsa. Při každém převalení z boku na bok se vždycky prohýbala do výšky jako nějaká kobra, aby netahala prsa po zemi, a také aby si žádné nezalehla, když se položila na bok na rameno. Myslím, že měla prsa dost citlivá, a spolu s tím, že je teď měla ničím nezakrytá a nechráněná, to asi nebylo to nejlepší pro takové plížení bez pomoci rukou, jaké teď musela předvádět. Protože měla navíc prsa dost velká, musela se pořádně prohýbat v zádech do výšky, aby je zvedla nad zem. Ovšem pohled na takové kroutící se a prohýbající se dokonalé tělíčko byl neodolatelný. Musím uznat, že Bořek měl výborné nápady.

"Pavlína zvládne všechno!" podpořil jsem Bořka.

"Ale za jakou cenu?!" nedala se Mirka. Musela sice uznat, že neměla pravdu, ale tak snadno se vzdát nechtěla. "Nevidíte, jak se trápí? - Dovedeš si vůbec představit, jaké má s tím potíže?! - Jak dlouho ji ještě budete nutit se takhle příšerně plazit?"

"Nemusí se plazit." pokrčil rameny Bořek. "Má přece nohy. Může se pohybovat po nohou, jak se na řádného člověka sluší a patří!" dodal svatouškovsky.

"A jak se má asi po těch nohou pohybovat, když jsi jí je svázal?" zapitvořila se Mirka. "Nechtěl bys nám to prozradit? Nebo to taky nevíš?"

"Vím!" ujistil ji Bořek. "Může skákat sounož."

"Se svázanýma rukama?" zakroutila hlavou Mirka. "Nemůže. Sletí!"

"To jsi prve říkala taky!" triumfoval Bořek. "A zvládla to!"

"Vyloučeno!" odporovala Mirka. "Na svázaných nohou se neudrží!"

"Chceš se vsadit?" zasmál se Bořek.

"S tebou se sázet nebudu!" odmítla Mirka. "A na takovéhle hrůzy teprve ne!"

"Chachá! Dobře víš, že bys to nevyhrála!" jásal Bořek. "Tak koukej! - Postav se!" přikázal Pavlíně.

Pavlína se v trávě převalila na záda a posadila se. Zadívala se na své svázané nohy, pak se znovu položila na záda a zvedla nohy vysoko do vzduchu. Prudce jimi švihla dolů k zemi a celá se vymrštila vzhůru jako pružina. Dopadla na nohy do podřepu a rychle se postavila. Zakolísala, poskočila na spoutaných nohou sounož o krůček dopředu a ještě o jeden do strany, zavlnila tělem jako užovka - a stála na nohou. Sice poněkud nejistě, takže občas zaškubala svázanýma rukama za zády, občas se předklonila a zase narovnala, občas se podobně naklonila i do stran, občas i o kousek poposkočila na svázaných nohou - ale stála. Udržela se na nohou, nespadla zpět na zem.

Dost jsem zíral. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Možná někdy v televizi, ale to byl hollywoodský film, něčemu takovému soudný člověk nevěří. Jenže teď jsem to viděl naživo na vlastní oči. I když už jsem se párkrát přesvědčil, jak je Pavlína pružná a obratná, ale že bude stejně tak pružná a obratná i v poutech, to jsem od ní přesto nečekal.

Na Bořka to ale žádný zvláštní dojem neudělalo.

"Co se tak potácíš?" vyjel na ni. "Stůj rovně! Nekymácej se jako kocábka před potopením!"

"Co zase na ní máš?" zpražila ho Mirka. "Má svázané nohy, to sis nevšiml?"

"A co má být?" pohodil Bořek hlavou. "Kvůli tomu tady nemusí tančit jako zfetovaný derviš!"

"S tebou vůbec nemá cenu se bavit!" mávla rukou Mirka. "Dokážeš se takhle udržet na nohou?" obrátila se na Pavlínu.

"No - učím se to." odpověděla Pavlína a stále soustředěně hleděla na své svázané nohy a na zem před nimi. "Ještě jsem to nikdy nezkoušela." přiznala. "Ale jde to. Myslím, že to zvládnu."

"No vidíš! To jenom ty pořád maluješ čerta na zeď!" triumfoval Bořek nad Mirkou. "Tak, a ty teď pojď ke mně!" přikázal Pavlíně.

"No počkej! Na svázaných nohou přece nemůže nikam chodit!" zarazila ho Mirka. "To jí nemůžeš poručit!"

"Ty se do toho nepleť! Ty houby víš, co Pavlína může a co nemůže!" odbyl ji Bořek. "A já můžu všechno!"

Asi měl pravdu. Pavlína samozřejmě věděla a cítila sama nejlíp, že se svázanýma nohama chodit nemůže. To by ale nebyla Pavlína, aby se jen tak snadno vzdala a přiznala, že to nedokáže. Poněkud přidřepla, pomalu a opatrně, pak se prudce odrazila a poskočila sounož o kus kupředu směrem k Bořkovi. Prudce trhla rukama za zády, naklonila se dopředu a hned zase dozadu, poskočila ještě jednou o kousek bokem, na chvilku rozvlnila tělo jako havajská tanečnice, ale pak se zase uklidnila a stála znovu na svázaných nohou poměrně stabilně.

Učila se rychle. Jestli opravdu svázané nohy ještě nikdy nezažila, pak musela mít neobyčejný pohybový talent. Teď už stála na spoutaných nohou mnohem jistěji než ještě před malou chvilkou. A chystala se k dalšímu skoku směrem k Bořkovi.

Znovu trošku přidřepla, aby se mohla odrazit, a rázem byla o dalšího dobrého čtvrt metru blíž k Bořkovi. Tentokrát už se zapíchla nohama na zem naprosto dokonale jako gymnastka na olympiádě. Teď už nemusela zachraňovat rovnováhu nějakým dalším poposkočením. Sice ještě trochu zabalancovala, ale zůstala stát na tom místě, kam doskočila.

Bořkovi to ale nestačilo. Ustupoval před ní nazad, aby jí prodloužil trasu. S volnýma nohama se mohl pohybovat podstatně rychleji než Pavlína, takže nakonec udržoval od Pavlíny stále stejnou vzdálenost, ať se Pavlína snažila sebevíc.

Pavlína se ovšem nevzdávala a poskakovala za ním sounož stále jistěji. Po chvíli už neměla žádné potíže s udržováním rovnováhy, i přestávky mezi jednotlivými skoky dělala stále kratší. Pak se odvážila dvojskoku, úplně bez přestávky. Zvládla to, neupadla, takže potom dělala dvojskoky už pořád a nakonec poskakovala za ustupujícím Bořkem úplně bez přestávek.

Mirka zapomněla zavřít ústa, když to viděla. Přiznávám, že já možná taky. Pavlína byla při tomhle poskakování nepopsatelně nádherná. Elegantně se odrážela od země, pružně doskakovala a hned se zase odrážela. Téměř vůbec už nebalancovala, neměla už žádné potíže s rovnováhou, i když měla stále ruce uvězněné za zády a nepoužitelné. Volná prsa bez podprsenky jí nádherně poskakovaly nahoru a dolů a někdy i do stran. Nemohl jsem z nich spustit oči. Prsa jí neplácala tak volně, jak to u mnoha žen s velkými prsy bývá. Pavlína měla prsa sice poměrně velká, ale nebyly to takové ty polosplasklé pytle, jak bývá obvyklé. Pavlína měla prsa pevně tvarovaná, takže se jí při skocích jen tak jakoby přelévaly po hrudi nahoru a dolů, ale neztrácely při tom ten svůj nádherný tvar.

Vybavilo se mi, jak ještě včera Pavlíně vadilo, když jsem ji donutil jít bez podprsenky. Teď už jí to zjevně nevadilo ani v nejmenším, i když jí teď prsa poletovala kolem těla mnohem víc než při obyčejné chůzi. A pokud jí to vadilo, nedala to najevo ani slůvkem, ani náznakem. Jen mne trošku hryzala u srdíčka nejistota, jestli si Pavlína už tak zvykla, anebo jestli se tak přemáhá jen kvůli Bořkovi, zatímco já jsem jí za to včera nestál.

Pavlína poskakovala sounož na svázaných nohou za Bořkem stále rychleji a jistěji, skoro by se chtělo říct, že ve vzduchu neskákala, ale létala. Bořek měl nakonec dost starostí, aby před ní stačil ustupovat. Ukázalo se, že ani neumí jít pozpátku tak rychle, jak za ním dokázala Pavlína poskakovat.

"Tak dost! To už by stačilo!" zarazil nakonec Pavlínu možná proto, že ho to přestalo bavit, ale možná i proto, že už jí se svým ustupováním pozpátku prostě nestačil.

"To čumíš, co všechno Pavlína zvládne!" poznamenal jsem směrem k Mirce, možná až příliš nadšeně.

"To čumím!" ozval se místo ní Bořek. "To ty jsi ji to naučil?" zeptal se s jakýmsi podezřením.

"Ani náhodou!" bránil jsem se. "Pavlína nepotřebuje, aby ji někdo něco učil!"

"Tak to já vím sám nejlíp, co Pavlína potřebuje a nepotřebuje! To mně nikdo říkat nemusí!" pustil se do mne Bořek už skoro dost nazlobeně. "Co jsi s ní dělal cestou, když jsem ji neměl pod kontrolou?!"

"Nic! Co bych s ní měl dělat?" bránil jsem se. "Vedl jsem ji na provazu tak, jak jsi mi to poručil! A víš sám, že jsem ti ji vrátil vždycky přesně v takovém stavu, v jakém jsi mi ji předal! - Snad nezačínáš žárlit?" zasmál jsem se, ale najednou mi moc do smíchu nebylo.

"Já nežárlím!" ohrazoval se Bořek. "Já jen chci vědět, co Pavlína dělala, když jsi ji vedl!"

"Co by mohla dělat?" pokrčil jsem rameny. "Měla přece svázané ruce celou tu dobu, co jsem ji vedl. Se svázanýma rukama se nedá nic dělat!"

"Tím si právě nejsem tak jistý! Teď, když vidím, co všechno Pavlína umí!" nedal se Bořek. "To mi před chvilkou Mirka tvrdila taky, že se svázanýma nohama se chodit nedá! A teď jsme to všichni viděli!"

"A taky jsme viděli, jak se to postupně učila!" připomněl jsem mu. "Ze začátku jí to tak moc dobře nešlo!"

"To mohla docela dobře předstírat!" odbyl mne Bořek. "Když byla s tebou, tak neměla nohy svázané! A nevěřím, že jsi jí nechal celou tu dobu aspoň ruce svázané! Vím, kudy jsme šli, a vím, že na některých místech by Pavlína nedokázala projít se svázanýma rukama!"

"Tak to byses divil, co Pavlína dokáže i se svázanýma rukama!" zasmál jsem se. "Teď měla svázané i nohy, a viděl jsi sám, jak si s tím poradila. Ani jsi jí nestačil!" popíchl jsem ho.

"Tak povídej, co Pavlína dokázala i se svázanýma rukama, když jste byli sami na cestě!" zeptal se Bořek jízlivě. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem se chytil do pasti svých vlastních slov.

"Nic, co by tě mohlo zajímat." pokusil jsem se vyklouznout.

"Ale mně zajímá všechno!" ujistil mne Bořek. "Co s ní máš?!" udeřil na mne.

"No dovol! Co si to o mně myslíš?! Vůbec nic!" tvrdil jsem co nejsvatouškovštěji. "To si už nevzpomínáš, jak na mne Pavlína ráno zaútočila? A dnes v poledne zas? Já jsem se jenom bránil!"

"To mne nezajímá!" bouřil Bořek. "Co jsem viděl, to vím! Mne zajímá to, co jsem neviděl! Proč jsi vůbec šel dneska s Pavlínou?"

"To přece taky víš!" získával jsem zpět svou jistotu. "Musel jsem jí svázat ruce, aby přestala se mnou zápasit. Abysme mohli jít dál! To už si nevzpomínáš? A sám jsi přece zavedl to pravidlo, že kdo jí sváže ruce, ten je pak za ni zodpovědný, dokud jí je zase nerozváže? - Takže když jsem jí svázal ruce, tak pak už jsem ji musel vést celou cestu."

"Ale nemuseli jste jít sami! Proč jste nešli spolu s námi? Všichni pohromadě?"

"To se zeptej sám sebe! To vy jste nám utekli, ne naopak!" zaútočil jsem.

"To vy jste se táhli jako slimáci!" přešel do obrany Bořek.

"No jistě!" souhlasil jsem. "Sám jsi říkal, jak těžkým terénem jsme šli, a Pavlína se svázanýma rukama tam nemohla jít tak rychle jak jste uháněli vy s volnýma rukama! Proto jste nám mohli utéct! - Ty nevíš, že výprava se musí řídit podle nejslabšího člena?" zkusil jsem všechno svést na Bořka.

"Pavlína není nejslabším členem!" namítla Mirka zákeřně.

"Normálně určitě ne! Ale když má svázané ruce a nemůže proto využít všechnu svoji sílu a zdatnost, tak potom se určitě nejslabším členem stává! - A že zrovna ty začínáš hodnotit, kdo je tady nejslabším členem!" odpálkoval jsem ji.

"Nehádejte se tady o takové pitomosti, když tady řešíme takovou důležitou záležitost!" okřikl nás Bořek vztekle. "Takže ty mně chceš tvrdit, že za všechno může Pavlína?" obrátil se na zase na mně, a dost hrozivě.

"Já jsem se jen snažil, aby Pavlína nezdržovala a abysme mohi vyrazit na další cestu!" tvrdil jsem. "Víš to sám, že Pavlína s tím nepřestala, dokud neměla ruce svázané!"

"Co ty na to?" obrátil se Bořek na Pavlínu. "Co na to můžeš říct ty?"

"Co bych na to měla říkat? Je to pravda!" odsouhlasila mi to Pavlína, která celou tu dobu stála před Bořkem na svázaných nohou tak, jak jí to poručil, a stála už docela stabilně. Nekymácela se, stála nehybně a neměla už zjevně žádné problémy s udržením rovnováhy, i když si svázanýma rukama za zády nemohla nijak pomoci. "Chtěla jsem si vyzkoušet, jestli je silnější než ty. Včera jsi mne svázal ty a pak jsi mně předal jemu už svázanou, takže na tom neměl žádnou zásluhu. Tak jsem se chtěla přesvědčit, jestli je opravdu tak dobrý, aby mne mohl celý den vodit na provazu jako krávu."

"A co jsi zjistila?" zajímal se Bořek.

"No - třeba, že mne včera zachránil před pádem do vody."

"Do které bys nemohla spadnout, kdybys neměla ruce svázané." doplnila ji Mirka jízlivě.

"Nu - to je možné." připustila Pavlína. "Ale tak úplně jisté taky ne."

"Tím chceš říct, že je lepší, než já?" skoro zahartusil Bořek.

"No - tak to ještě nevím." ušklíbla se Pavlína. "To ještě uvidím."

"Tak to teda ne! Tohleto si nesmíš dovolovat!" už vybuchl Bořek. "Pojď sem ke mně!" poručil Pavlíně. "Když to tak dobře umíš!" dodal jízlivě.

Posadil se na nejbližší balvan a Pavlína poslušně doskákala k němu. Už jí to skutečně šlo perfektně. Jen to teď musela využít k něčemu, co pro ni rozhodně nevěstilo nic dobrého.

"Klekni!" poručil jí Bořek, když doskákala až k němu a zastavila se před ním, a rukou jí přímo ukázal na zemi, kam má kleknout.

Pavlína se poslušně spustila na kolena tak plavně a s takovou elegancí, jakoby celý život nedělala nic jiného než si klekala se svázanýma nohama. Pak se na další Bořkův rozkaz předklonila a položila se ňadry Bořkovi na kolena. Bořek si ji přidržel za paže, zvedl jí je do výšky, až se Pavlína celá napjala, pak se rozpřáhl a uštědřil jí obrovské plácnutí dlaní na vysazený zadek.

Pavlína sebou prudce trhla a bolestně vyjekla. Nejspíš to nečekala. Asi jí ale okamžitě bylo jasné, že to není všechno. Zaťala zuby a s dlouhým tichým sykotem se přes ně zhluboka nadechla. Bořek se rozpřáhl k další ráně a Pavlína na jeho klíně zadržela dech. Rána dopadla plnou silou, až Pavlína na Bořkových kolenou nadskočila. Tentokrát ale nevydala ani hlásku. Usilovně zadržovala dech, takže ten výkřik udržela v sobě. Bolestný výraz v jejím obličeji ale naznačoval, co doopravdy cítí. Po další dělovce ještě navíc zavřela oči a rozšklebila rty do podoby středověkého chrliče.

Zato Bořek se královsky bavil.

"Všímáš si, jak se jí rozvlnily špeky?" jásal a myslel si, že snad budu z toho stejně nadšený jako on.

Měl pravdu. Po každé ráně se Pavlíně rozběhly po zadku vlny jako kdyby plácl do vody. Pavlína tedy rozhodně nebyla tlustá a už vůbec ne špekatá, nejvýš snad lehce plnoštíhlá, jen tak, aby nebyla vychrtlá jako manekýna, jenže Bořkovy pumelice měly takovou sílu, že jí musely rozvlnit i svaly, které Pavlína na těle měla.

A Bořek se nijak neomezoval. Sázel Pavlíně na zadek ránu za ranou a druhou rukou jí vyvracel svázané paže vysoko do vzduchu, aby se nemohla nijak chránit. Pavlína zatínala zuby, zadržovala dech a všemožně se snažila nedávat najevo, jak trpí, ale nedokázala se udržet natolik, aby její tělo po každé ráně sebou prudce netrhlo.

Bořkovi to nestačilo.

"Nechceš to vyfotit, jak se jí ty špeky vlní?" nabízel mi.

Moc se mi nechtělo. Bylo dost na tom, co teď Pavlína musela prožívat a vydržet. Nezdálo se mi nutné, aby to ještě dlouhá léta v budoucnu sloužilo pro pobavení a pro smích při každém prohlížení fotek z téhle tůry. Bořek byl ale jiného názoru.

"Anebo to rovnou natoč celé na video!" navrhoval.

Asi by nedal pokoj. Nebylo vyhnutí. Udělal jsem tedy pár fotek rozvlněného Pavlínina zadku a pak jsem foťák zase zabalil.

"Copak? Ty už to nebudeš dál fotit?" podivil se Bořek poněkud nespokojeným tónem.

"To stačí." prohlásil jsem. "To už by se dál jen opakovalo. Je to jaksi jednotvárné." ušklíbl jsem se. "Pořád na jedno kopyto."

"Pořád na jednu ránu!" zasmál se Bořek. "Ale je to fajn cítit, jak se při tom parádně cuká. A už dávno si to zasloužila!"

Tak tím jsem si nebyl tak jistý. Raději jsem ale nic neříkal, aby si Bořek nevymyslel ještě něco dalšího.

Ani Mirka nic nenamítala. Přestože jindy bránila Pavlínu zuby nehty, teď mlčela a jen přihlížela exekuci jakoby ji schvalovala. Možná jí také vrtalo hlavou, co se asi tak stalo mezi mnou a Pavlínou, když jsme byli celý den sami bez jejího dozoru. I proto jsem se nechtěl nijak víc angažovat na obranu Pavlíny, abych v Mirce nevzbudil ještě větší podezření.

Pavlína v tom tedy zůstala sama. Bylo vidět, jak se jí na celém těle křečovitě napínají svaly. To jí ovšem nemohlo nijak pomoci. Ani s dechem nevydržela po celou dobu exekuce. Vzduch jí došel a musela se znovu nadechnout. Při vydechování se jí vydralo z úst tiché bolestné zaúpění. Bořek jí nemilosrdně sázel na zadek ránu za ranou takovou silou, že se ta plesknutí nesla široko daleko a dokonce se odrážely od protější skály jako ozvěna.

Moje a Mirčina netečnost ale nakonec přece jenom nesly ovoce. Když Bořek viděl náš nezájem, po chvíli ho to přestalo bavit. Přestal Pavlíně naklepávat zadek, pustil jí paže a shodil si ji s kolenou na zem. Pavlína se na zemi převalila a stočila se u jeho nohou do klubíčka. Jen svázané paže jí za zády trčely jaksi nepatřičně z toho klubíčka ven.

Bořek se zvedl, pomalu se vysvlékl donaha a pak šťouchl nohou do ležící Pavlíny.

"Natáhni se na záda!" poručil jí.

Pavlína se na zemi narovnala a natáhla do délky. Převalila se na záda a bolestně vyjekla, když se jí zčervenalý zadek dotkl země. Prohnula se v zádech a zespodu si svázanýma rukama podepřela tělo v kříži, aby si zadek uchránila a udržela jej ve vzduchu. Bořek ale na ni nemilosrdně nalehl a přimáčkl ji k zemi.

"Roztáhni nohy!" přikázal jí.

Vždyť má nohy svázané! napadlo mne. Nemůže je roztáhnout! Zůstal jsem ale potichu a nechal Pavlínu, ať si to vyřeší sama. Nevím, jestli to Mirku napadlo také a zaváhala, nebo jestli jí to tak rychle nedošlo. V každém případě Pavlína byla rychlejší. Protože měla svázané jen kotníky, pokrčila nohy a roztáhla jen kolena.

To Bořkovi stačilo. Vmáčkl se mezi její stehna, popadl ji oběma rukama za prsa a zalehl ji. Pavlína s rukama uvězněnýma pod tělem se teď nemohla ani pohnout. Její kolena nad Bořkem trčela do výšky jako nějaká křídla.

"Co jí to chce zase udělat?" vyjevila se Mirka.

"Já ti to předvedu!" bleskurychle jsem jí nabídl. Aby se nemusela dlouho rozmýšlet a dozvěděla se to co nejrychleji, popadl jsem ji a povalil ji do trávy pod sebe. Mirka sice vykřikla překvapením, ale asi to pochopila velice rychle. Strhávala ze sebe oblečení ještě rychleji než já. Sice bych to z ní strhával nejraději sám, ale už dávno jsem věděl, že to Mirka nemá ráda - a samozřejmě jsem se musel především svléknout já. A když jsem byl hotov, byla Mirka hotová také - v plné kráse svého nahého těla. Na takové půvabné tělíčko se položit je vrchol krásy - jen kdyby kousek vedle mne neležela Pavlína s tělíčkem ještě půvabnějším. Jenže Pavlína už byla obsazená, takže jsem musel vzít zavděk tím Mirčiným tělíčkem. Z nouze čert i mouchy lapá, se říká.

Bylo mi jasné, že nesmím selhat. Sice jsem se dneska udělal už dvakrát s Pavlínou, ale teď musím udělat všechno pro to, aby to Mirka nepoznala. Tušil jsem, že by její podezření asi ještě zesílilo, kdybych to teď nedokázal ještě i potřetí. Budu se tedy muset pořádně snažit. Sice jsem o sobě nepochyboval, ten můj banán mne zklame jen málokdy, ale teď by to bylo vrcholně nevhodné.

S Mirkou ovšem byla potíž. Mirka se vždycky rozjížděla pomalu jako parní válec. Než se dole otevřela, to bylo pokaždé práce jako na kostele. Nekonečně dlouho ležela pode mnou jako shnilá kláda a ani se nepohnula. To bylo něco docela jiného než Pavlína. Zatímco Mirka byla pořád studená jako psí čumák, Pavlína odvedle už vyrážela vzdechy rozkoše. Zpočátku jen slabě, skoro neznatelně, ale postupem času stále silněji a silněji. A Mirka pořád nic.

Tentokrát mi to vlastně ani tak moc nevadilo. Paslouchal jsem Pavlínu a představoval si, že ty báječné zvuky se ozývají z toho tělíčka pode mnou. Že to je můj úspěch, že to je výsledek mé práce. Musím uznat, že tahle představa byla také krásná. Pavlína rytmicky vyrážela výkřiky blaha jako kdyby ji Bořek před chvilkou nespráskal jako psa. Pracoval jsem na Mirce a při tom přemýšlel, jestli Pavlína už je otevřená a jestli Bořek už zasunul. Nevěděl jsem, jak dlouho to Pavlíně trvá, než je připravená, ale ta představa, jak do ní Bořek proniká, byla hodně nepříjemná. Mnohem raději bych do ní pronikal já. Určitě bych to uměl lépe než nějaký Bořek.

Do Mirky se zatím proniknout nedalo. Pořád byla neproniknutelně sevřená jako dveře trezoru. Napadlo mne, že Bořek možná už bude dávno udělaný a já pořád ještě budu stát před bránou jako svatý na mostě. Pavlína vyhekávala stále silněji, stále nadšeněji, a Mirka pořád nic. Pavlíniny výkřiky extáze už byly tak silné, že se začínaly odrážet ozvěnou od protější skály, a Mirka pořád ležela pode mnou jako leklá ryba.

Pak najednou jeden Pavlínin výkřik rozkoše předčasně skončil krátkým zachrčením - a žádný další se už neozval. Bylo mi to okamžitě jasné: Bořek stiskl Pavlíně hrdlo a zarazil jí dech, takže Pavlína teď nemůže vydat ani hlásek. Nepochyboval jsem, že Pavlína dál prožívá extázi, jen už to nemůže dávat najevo navenek.

Vlastně jsem na to čekal. Ani jsem moc nepochyboval, že k tomu dříve nebo později dojde, že to Bořek Pavlíně udělá, a spoléhal jsem na to. Přesně to jsem totiž potřeboval, a nezklamal jsem se.

Jakmile Mirka zaslechla to zachroptění a pochopila, co to znamená, přímo se pode mnou vymrštila. Obživla tak nádherným způsobem, jak jsem ani nedoufal. Sice ne tak, aby se otevřela, to se spíš začala snažit vyvléci se zpode mne ven, ale to už byl detail. Umím si ženskou udržet pod sebou, ať se snaží jak chce. Podstatné bylo, že se Mirka konečně začala pode mnou hýbat, a jestli příčinou byla extáze nebo něco jiného, to už bylo vedlejší. Konečně to začínala být taková paráda, jakou jsem si představoval.

Bohužel neměla dlouhého trvání. Pavlína najednou zachrčela, slyšitelně zalapala po vzduchu a pak začala rytmicky vyrážet výkřiky rozkoše znovu. Poslouchalo se to krásně, ale mělo to jednu obrovskou nevýhodu. Mirka pode mnou se totiž uklidnila, přestala se zmítat a bojovat a znehybněla. To bych si tedy nepomyslel, že Pavlína vydrží s dechem tak krátkou dobu. Anebo to Bořek neumí odhadnout, jak dlouho Pavlína vydrží bez vzduchu? V každém případě Mirka pochopila, že se Pavlíně nic nestalo, a znovu začala dělat mrtvého brouka.

Čekal jsem jako na smilování, až Bořek stiskne Pavlíně hrdlo znovu a Mirka zase ožije. Konečně se to stalo. Pavlína zmlkla a Mirka pode mnou se vzepjala. Jenže tentokrát si asi připomněla, jak dlouho Pavlína vydrží bez vzduchu a že jí to nevadí, a že Bořek po nějaké době jí zase dovolí se vydýchat, a zase se uklidnila. Zase jsem měl dojem, že neležím na živém ženském těle, ale na nehybném lehátku. Sice měkkém a hřejivém, ale přece jenom nábytku. Pochopil jsem, že dnes už mi ani Pavlína s Bořkem nepomohou. Dnes už to na Mirku zabírat nebude.

Musel jsem si pomoci sám. Cítil jsem pod sebou Mirčiny kozy, kterých jsem se nikdy nesměl ani dotknout, a napadlo mne, že by se to teď mohlo změnit. Mirka vždycky reagovala velice bouřlivě, kdykoliv jsem jí na prsa sáhnul, a to bylo přesně to, co jsem teď potřeboval. Mirka sice určitě bude protestovat, určitě se na mne bude zlobit, ale to bude až potom. A teď je teď. A co bude po tom, to je ve hvězdách. Na obhospodařování a rozehřívání Mirčina těla mi stačí jedna ruka, a tou druhou ji mohu oživovat zase jinak.

Trošku jsem se tedy posunul po Mirčině těle, abych se k jejímu prsu dostal rukou pohodlněji, a pevně jsem ho sevřel v dlani.

Mirka se vzepjala jakoby ji bodnul. Chytla mne za ruku a pokusila se odtrhnout mne od prsu. Tentokrát jsem ale už nepovolil. Naopak jsem stiskl prs ještě silněji, aby mi z ruky nevyklouzl, když mne Mirka za tu ruku tahala. Cítil jsem, jak se její tělo napjalo a ztvrdlo. Mirka asi teď opravdu zažívala něco hodně silného. Projevovala teď tolik života, kolik jsem toho u ní ještě nikdy nepoznal. Místo nezajímavého ležení na nějakém nábytku jsem teď měl pocit spíš jízdy na rozdivočelém mustangovi. Mirka bojovala o svůj prs jako dračice. Musel jsem jí ho stisknout ještě pevněji, abych o něj nepřišel.

To poslední stisknutí nejspíš Mirku poučilo. Ona je to jinak docela inteligentní ženská, takže asi pochopila, že bude pro ni lepší, když se mi podřídí a když si bez odporu nechá udělat všechno, co budu chtít. Přestala se tedy se mnou přetahovat, pustila mi ruku a poddala se.

Za odměnu jsem jí zmírnil sevření prsu a nadále jsem si s ním pohrával už jen lehce. Ostatně to úplně stačilo. Mirka báječně reagovala i na jemné promačkávání prsu. Krásně sebou cukala pokaždé, když jsem jí s prsem něco udělal, ať už to bylo cokoliv. Kroutila se a svíjela se pode mnou, napínala se a vzpínala, kdykoliv jsem jí zaryl prsty do prsu trochu silněji. Sice už mne podruhé za ruku nechytila, ale chvílemi mávala rukama kolem mne jakoby ji to napadalo stále znova. Jen si asi vždycky v poslední chvíli připomněla, jak silně jsem jí prs stiskl v dlani, když mi na ruku sáhla.

Měl jsem tedy ruku volnou a mohl toho patřičně využívat. Probíral jsem se prsty tou měkkou poddajnou hmotou Mirčina prsu jako když se hněte hlína. Mirka měla prsa o něco volnější, měkčí než Pavlína, takže jí nedržely tvar tak pevně jako Pavlíně. Což ovšem znamenalo, že se daly mnohem snadněji mačkat v dlani a hníst mezi prsty. Prohmatal jsem je Mirce až na žebra a ucítil jsem tam i ten její sval, který se pěkně napínal a zase mizel při každém pohybu Pavlíniny paže, když jí kolem mne mávala.

Bylo to fajn pohrávat si s prsem, který byl pro mne až dosud naprosto nedotknutelný, ale mělo to ještě další výsledek někde úplně jinde. Druhou rukou jsem mohl sledovat, jak rychle se najednou Mirka dole mezi nohama otevírá. Tak takhle rychlou přípravu jsem u Mirky také ještě nikdy nepoznal. To byla prostě najednou docela jiná ženská. Tak živá a zmítající se, jak se mi o tom ani nesnilo, a dokořán otevřená dřív, než jsem se nadál. Nebylo na co čekat, zbývalo už je zasunout.

Jestli jsem měl před chvílí nějaké obavy, abych neselhal, teď jsem poznával, že to bylo naprosto zbytečné. Mirka byla otevřená a připravená tak dokonale, že jsem do ní pronikal tak snadno jako ještě nikdy. Do tak krásně otevřené brány by mi ten můj banán pronikl i kdyby nebyl tak úplně v kondici. Asi ne nadarmo se říká, že to tam ženská dostane tak, jak si to tam sama připraví.

Bořek v té chvíli zase jednou dopřál Pavlíně pár hlasitých projevů rozkoše. Při zachroptění, které poslední Pavlínin výkřik blaha rázně a předčasně ukončilo, sebou Mirka pode mnou cukla a její útroby se jí sevřely kolem toho mého banánu tak úžasným způsobem, že jsem se málem udělal. Měl jsem co dělat, abych to v sobě udržel. Přece jenom jsem chtěl vydržet v Mirce o trochu déle než jak dlouho trvalo její rozehřívání. Na druhou stranu jsem ale ani netušil, jak bouřlivě a celým tělem Mirka prožívá to Pavlínino nedobrovolné zadržování dechu. Ovšem svůj půvab to mělo. Takové stisknutí toho mého banánu uvnitř Mirčina těla bylo něco fantastického.

Přirážel jsem do Mirky a přiznávám, že jsem i trochu čekal, až Bořek zase dovolí Pavlíně se nadechnout a až se zase ozvou ty Pavlíniny zvuky. Včetně toho závěrečného. Jestli na něj Mirka opět tak báječně zareaguje.

Tentokrát mi opravdu vadilo, že má Pavlína takový nekonečný výdrž bez dechu. Kdyby se musela nadechnout o něco dřív, vůbec by mi to nevadilo. Tedy přesněji řečeno kdyby jí to Bořek dovolil o chvíli dřív. Pořád jsem ale slyšel jenom Bořka. Ten měl hrdlo volné a patřičně toho využíval. Jen Pavlína musela být potichu a bez dechu. Měl jsem pocit, že se jejích projevů snad nikdy nedočkám.

Konečně se Pavlína opět ozvala. Podle toho, co jsem uslyšel, musela prožívat neuvěřitelné věci. To byl vrchol extáze.

Jak se dalo čekat, Bořek jí dovolil jen pár výkřiků, jen aby se vydýchala, a pak jí zase všechny zvuky zarazil. Závěrečné zachrčení prozrazovalo, jak se Pavlína snažila ten poslední výkřik blaha dokončit a jak se jí to nepodařilo.

Očekával jsem to a nezklamal jsem se. Mirka opět zareagovala celým tělem tak, jak jsem si jen mohl přát. Zazmítala se pode mnou jako kdyby jí šlo o život, a útroby se jí sevřely kolem toho mého banánu opět tak fantasticky, že bych z toho snad vyletěl z kůže blahem. Tentokrát už jsem byl na to připraven, dokonce jsem na tu chvilku, kdy Pavlína mohla vykřikovat blahem, přestal přirážet, abych to vydržel.

Bylo to perfektní. Pak mne ale Bořek poněkud zklamal. Pavlína se ozvala dřív, než jsem čekal. Možná, že se Bořek právě v té chvíli dostal na vrchol, protože Pavlínu nenechal vydýchat a zarazil jí v hrdle už druhý její výkřik. To jsem tedy rozhodně nečekal. Mirka samozřejmě zareagovala stejně silně jako předtím, a já na to nebyl připraven. Byl jsem zrovna v plném přirážení, a to báječné sevření Mirčiných vnitřností kolem mého banánu dokonalo dílo. To se už nedalo udržet. Udělal jsem se naprosto nezadržitelně a neovladatelně. To bylo něco nepopsatelného. To bylo silnější než já. Nastříkal jsem do Mirky všechno, co jsem v sobě měl. Bylo to fantastické, a vůbec mi v té chvíli nevadilo, že jsem chtěl vydržet ještě o nějakou dobu déle. Ještě o pár dalších Pavlíniných zachroptění.

Byl konec. Banán mi splaskl tak rychle, jak se sluší a patří na někoho, kdo ze sebe vydal všechno. Skulil jsem se z Mirčina těla a zůstal ležet v trávě jako olympijský vítěz po vrcholném výkonu.

Asi jsem nebyl sám. Slyšel jsem, jak Bořek znovu dovolil Pavlíně vydýchat se. Pavlína už ale teď neječela v extázi a Bořek ji nechal volně dýchat už napořád. Zjevně bylo dobojováno tam i tady.

Zato Mirka nebývale ožila.

"Tak jak ti je, Pavlíno?" ozvala se téměř okamžitě, jakmile pochopila, že Pavlína už zase může normálně dýchat a mluvit. "Jaké to bylo?"

"Fantastické!" protáhla Pavlína blaženě.

"To možná ano, ale já se ptám na něco jiného!" odmítla to Mirka. "Co tvůj krk? Co máš s hrdlem tentokrát?"

"Já nevím." pronesla Pavlína skoro lhostejně.

"No jo, vlastně! Ty máš pořád ještě svázané ruce, že?" pochopila Mirka. "Ty si teď ještě nemůžeš sáhnout na hrdlo a zkontrolovat si ho!"

"No - to nemůžu." potvrdila Pavlína tak klidně, jakoby o nic nešlo.

"Nebolí tě tam zase něco?" strachovala se Mirka.

"A víš, že ani ne?" odpověděla Pavlína tónem, jako kdyby se tomu sama divila.

"Fakt ne? Můžeš polykat? Nebolí tě nic ani při polykání?"

"Nebolí." potvrzovala Pavlína. "Dobré je to."

"Jak to?" nechápala Mirka. "Minule sis stěžovala, že ti Bořek nějak pochroumal hrdlo!"

"To bylo minule. A to se do rána spravilo." připustila Mirka. "Ale teď mi nepochroumal nic."

"Myslíš, že se poučil?" zapochybovala Mirka.

"To nevím. To se musíš zeptat jeho." odpověděla Pavlína pořád tak bez zájmu, jakoby to bylo všechno naprosto samozřejmé. "O tom přece rozhoduje on, co mi udělá a jak mi to udělá. To já přece nemůžu ovlivnit. - A tentokrát mi to dělal nějak jemněji." dodala jaksi na vysvětlenou.

"Nebránila se." přidal se Bořek. "Nekladla odpor. Proto se jí nic nestalo."

"Ty sis nechala mačkat hrdlo bez odporu?" nemohla uvěřit Mirka.

"Jasně!" potvrdila Pavlína. "Vzpomněla jsem si, že minule mi to stejně nebylo nic platné, tak jsem se tentokrát poddala a nechala Bořka, ať si se mnou dělá, co chce."

"A proč jí to vlastně děláš?" obrátila se Mirka na Bořka.

"Abych ji trošku ztlumil! Aby tady neječela tak hlasitě!" zasmál se Bořek.

"Jak - ztlumil?" nechápala Mirka.

"Jako rádio! Aby nebyla slyšet až do údolí a neděsila tam lidi, kteří tam žijí!" bavil se Bořek. "Víš, jak se tady v horách nesou takové zvuky?"

"A kvůli tomu jí musíš mačkat hrdlo?" užasla Mirka. "To se to nedá zařídit nějak jinak?"

"Ale jistěže dá!" připustil Bořek. "Ale takhle je to nejjednodušší a nejlepší."

"Možná pro tebe. Ale co pro Pavlínu?" dorážela Mirka.

"To nevím. To není moje věc." pokrčil rameny Bořek. "To už nechávám na ní, jak se s tím vyrovná."

"A to tě ani nezajímá, jak jí je? Co při tom cítí? Jak to vydrží?"

"Ani ne. To už je její problém, aby to vydržela." mávl rukou Bořek. "To se zeptej jí, jak to dělá, aby to vydržela."

"Co ty na to, Pavlíno?" obrátila se Mirka opět na Pavlínu už s jakýmsi zoufalstvím v hlase. "Tobě to fakt nevadí?"

"Když je to potřeba, aby mi to udělal, tak mi to nesmí vadit!" odpověděla Pavlína zase tak nezúčastněně.

"A ty si myslíš, že je to potřeba?" nechápala Mirka.

"Na tom přece nezáleží, co si myslím já! O tom přece rozhoduje Bořek! Já do toho nemám co mluvit!" poučila ji Pavlína. "Když Bořek rozhodl, že je to potřeba, tak to asi opravdu bylo potřeba!"

Tím Mirku asi nadobro odrovnala. Pak už se Mirka nevzmohla ani na slovo.

Po chvíli se Pavlína zvedla na nohy. Tedy tím svým elegantním skokem se postavila na spoutané nohy, protože Bořek jí pořád ještě nechával ruce i nohy svázané. Nezdálo se ale, že by jí to nějak zvlášť vadilo. Na svázaných nohou odskákala sounož do lesa do ústraní a po příslušné chvíli se zase stejným způsobem vrátila. Vypadala při tom úchvatně, jak pružně a plavně se pohybovala i navzdory všem potížím, které jí pouta působily. Zejména při jejím návratu, když jsem měl dokonalý a ničím nezastíněný výhled na její poletující prsa, jsem z ní nemohl spustit oči.

Jak už bylo skoro samozřejmé, Pavlína si ani slůvkem nepostěžovala. Ani v nejmenším nenaznačila Bořkovi, aby ji už osvobodil. Chovala se jakoby už ani nepočítala s tím, že by ji v dohledné době mohl Bořek rozvázat. Doskákala ke svému batohu, třemi drobnými poskočeními se k němu otočila zády, přidřepla k němu, už téměř zkušeně ho svázanýma rukama za zády nahmatala a otevřela a odepnula z něj svoji srolovanou karimatku a spacák. Poslepu za zády je ohmatala, našla přezky a rozepnula je. Šlo jí to trošku hůř, protože kvůli svázaným zápěstím nemohla pracovat oběma rukama současně, a také proto, že nemohla vidět, co rukama dělá. Po pár neúspěšných pokusech to ale nakonec zvládla i jednou rukou. Vůbec nepotřebovala, aby jí s tím Mirka nebo někdo jiný pomáhal.

Posadila se na zem a pokusila se za zády rozvinout karimatku a spacák tak daleko, kam až svázanýma rukama dosáhla. Když už to dál nešlo, otočila se vsedě na zemi dozadu, vzepřela se rukama za zády o zem a poposedla si, aby seděla na kraji napolo rozvinutého spacáku. Svázanýma nohama pak roličku napolo rozvinutého spacáku postrkovala, až se rozvinula celá.

Znovu se na zemi otočila, aby na spacák dosáhla rukama za zády. Poslepu nahmatala zip a začala ho otevírat. S obtížemi, protože to zase mohla dělat jen jednou rukou. Snažila se sice druhou rukou si spacák přidržovat, ale moc jí to nešlo, protože nemohla druhou ruku dát tam, kde by to potřebovala. Znovu si tedy poposedla po zemi a dosedla na spacák. Teď si ho tak přidržovala tělem a otevírání jí šlo už mnohem lépe. Ovšem tak daleko zapažit nedokázala, aby mohla zip rozevřít celý najednou. Musela na spacáku několikrát poposednout vzad a rozepínat zip postupně po částech.

Nakonec měla spacák rozepnutý a rozevřený. Znova se na něm otočila a svázané nohy zastrčila do spacáku.

"Ty ji na noc nerozvážeš?" konečně pochopila Mirka.

"Asi ne." přemýšlivě odpověděl Bořek. "Nezdá se mi, že by to bylo zapotřebí."

"Ty ji fakt chceš nechat svázanou až do rána?" jakoby nemohla uvěřit Mirka.

"Proč ne?" pokrčil rameny Bořek. "Mně to vadit nebude!"

"A jestli to bude vadit Pavlíně, to tě nezajímá?"

"A víš, že ani ne?" ušklíbl se Bořek. "To už je přece její problém, jak se s tím vypořádá!"

"A ty si myslíš, že to takhle vydrží až do rána?"

"No - ono jí asi nic jiného nezbývá." zasmál se Bořek.

"Ale vždyť se v noci vůbec nevyspí!" namítala Mirka. "To už přece víš, že se svázanýma rukama nedokáže usnout!"

"No tak nebude spát, no! A co má být? Však jí neubude." pokrčil rameny Bořek. "Já spát budu, takže mně to vadit nebude. A ona to pak dospí zítra. - A aspoň nebude mít zítra tolik energie, když bude nevyspaná."

"A co ty na to říkáš, Pavlíno?" vzdala Mirka rozhovor s Bořkem.

"A co na to mám říkat, když na tom nemůžu nic změnit?" podivila se Pavlína. "Na tom přece vůbec nezáleží, co si já o tom myslím, když s tím nemůžu nic dělat! Jak to Bořek rozhodl, tak to bude, a já se tomu musím přizpůsobit!"

"Aha!" vypadlo z Mirky. "Takže já už se tě radši ani neptám, jestli ti to vadí, a už vůbec ne, jestli se ti to líbí. Myslíš, že to vydržíš takhle až do rána?"

"Už jsem to vydržela jednou, a šlo to." usmála se Pavlína. "Tak to třeba vydržím i podruhé."

To Mirku definitivně uzemnilo. Pavlína pak ve spacáku natáhla nohy a dalším poposednutím se jí podařilo zastrčit svázané nohy až na konec spacáku. Pak si lehla, převrátila se ve spacáku na břicho a pak si svázanýma rukama na zádech trošku upravila rozevřený spacák. Po chvilce kroucení tělem a ohýbání paží, kam až jí to svázaná zápěstí dovolovala, se jí podařilo si spacák na zádech zavřít. Poměrně snadno se jí pak podařilo i zevnitř nahmatat zip a o kousek si ho zapnout. Ne sice celý úplně, protože tak daleko za zády zapažit nedokázala, ale i tak bylo pro mne neuvěřitelné, jak pohyblivé měla Pavlína paže i když je měla svázané.

Nebylo dál o čem diskutovat, to uznala i Mirka. Pavlína byla zřejmě smířená s tím, že stráví noc svázaná, nijak proti tomu neprotestovala, i když slovo dostala, takže nebylo co řešit. Zalezli jsme tedy do spacáků také.

Přesto jsem nemohl usnout. Pořád jsem si zkoušel představovat, jak je asi Pavlíně, když má ruce i nohy svázané a táhne jí na záda, protože si nemohla spacák pořádně zavřít. Párkrát za noc jsem zkusil na ni zavolat, samozřejmě jen tiše, aby to Bořka neprobudilo, ale Pavlína se mi nikdy neozvala.

Počet zobrazení povídky: 589
Publikováno: 2015-10-06 20:50:58

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.