Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník

Dobrodružství s Janinkou

(komentáře k povídce)

Janinka v extázi nadskakovala navlečená na mém obšťastňováku s takovým rozmachem, že jsem si ji musel oběma rukama silou přidržovat u těla, aby mi na něm zůstala a nevyletěla samým blahem až ke stropu. Janinka má nádherně dokonalé tělo snad přímo od přírody vyvinuté tak, aby se dalo pohodlně držet za svůj tenký pas a aby mi ruce nemohly sklouznout přes širokánské boky pod ním. Svíral jsem ji rukama v pase a dost citelně jsem ji tím omezoval v jejím divokém tanci rozkoše, ale musel jsem ji nějak držet při zemi - tedy při mém těle. I tak byla Janinka ve své vášni nezkrotná a téměř neudržitelná. Bušila mi do pánve prudkými dopady svého těla, vyskakovala do výšky, využívala skutečně celou délku mého obšťastňováku do posledního centimetru, prsa jí poskakovala nahoru a dolů jako divá. V obavě, aby se mi ve své rozvášněnosti z mého obšťastňováku nesvlékla, jsem si ji nakonec musel převrátit nabok dolů a zalehnout. Jinak se zvládnout nedala. Vzpínala se ale a kroutila pode mnou dál s ještě větší razancí, než s jakou předtím rajtovala na mém těle shora. Teď jsem rajtoval já na ní a měl jsem co dělat, abych se na ní udržel. Janinka měla v sobě tolik energie a touhy, že to bylo až neuvěřitelné. To její nádherné a neúnavné tělo bylo rozvášněné nejenom zvenku, ale i uvnitř. Můj obšťastňovák, který mělo v sobě zabořený, mi objímalo a svíralo se kolem něj v pravidelném, tak vzrušující rytmu, že se to ani nedá popsat. To úžasné tělo pode mnou se prostě už nemohlo dočkat, kdy do něj nastříkám svůj elixír života.

Janinka je prostě fantastická kočka. Ještěže ji mám. A taky ještěže mám tu šéfku.

Tedy, aby bylo jasné, Janinka není moje šéfka. Janinka je moje kočka pro krásné chvíle. Šéfka je jen pro ošklivé chvíle v zaměstnání. Ale vlastně je i pro krásné chvíle s Janinkou. Nebýt šéfky, tak bych v tomhle nádherném baráku s Janinkou nebyl. Šéfka má totiž pro mne velikou slabost. Nechci tvrdit, že nepochopitelnou, protože je na mně něco k vidění. To se nepokouším vytahovat, to jen usuzuji z toho, že šéfka není první ani jediná ženská, která se do mne zakoukala. Šéfka má ovšem proti všem ostatním ženským tu výhodu, že je bohatá. Především má tuhle nádhernou haciendu, do které si mne občas pozve. Hlavně o víkendech. Ty holt musím nějak přetrpět, protože šéfka je ohyzdná jako noc. Kdyby nebyla tak bohatá a kdyby to nebyla moje šéfka, ani bych o ni nezavadil. Jenže má tuhle haciendu a má čas v ní strašit jenom o těch víkendech. Tahle hacienda mi za tu hrůzu o víkedech stojí. Mimo víkendy je totiž jen moje. Šéfka mi totiž dala od téhle haciendy klíč, abych ji tady mohl očekávat už připraven, když sem přijede, protože nemá čas ani náladu čekat.

Jistě, mimo víkendy bych měl být v práci, a někdy tam i jsem. I když má šéfka pro mne slabost a moji nepřítomnost vždycky nějak urovná, přece jenom se tam aspoň občas ukázat musím. Klepny jsou prostě hrozné, a šéfka nemůže pořád všem tvrdit, že mne vysílá na pracovní cesty každý den. Sice ji to nic nestojí, protože není majitelkou fabriky, a z cizího se rozdává dobře, ale uznávám, že ona má také nějaké svoje šéfy, a kdyby jim někdo něco donesl, mohlo by to být nepříjemné. Možná i pro mne, protože bych asi pak přišel o tuto svoji haciendu, na kterou už jsem si zvykl.

Barák je to sice krásný, ale každý snad uzná, že kdybych tady měl být celé dny sám, nebylo by to to pravé. Šéfka nemůže a já jí o to ani nestojím, takže si sem vždycky přivedu nějakou jinou, pochopitelně mladší a hezčí. Teď momentálně je to Janinka. Ta je fantastická, určitě nejlepší ze všech, které jsem kdy měl. Jen ta šéfka se to nesmí nikdy dozvědět. Obávám se, že by krásu Janinky asi nedovedla správně ocenit. Naštěstí ve všední dny setkání těchhle dvou nehrozí. Šéfka musí makat v práci a večer pak musí být doma s manželem. Sem za mnou na mou - vlastně její! - haciendu se dostane opravdu jen o víkendech, zatímco manžel doma je asi rád, že se jí zbavil. Kdoví, možná právě proto jí tuhle přepychovou chatrč kdysi koupil.

V blaženém hnípání po té práci, kterou jsem uvnitř Janinky právě vykonal, jsem najednou zaslechl v dálce jakýsi zvuk, který jsem sice velice dobře znal, ale který sem přesto nepatřil. Aspoň ne dnes. U vchodových dveří cvakl zámek.

Kdo to sem leze? pomyslel jsem si znechuceně. Klíče od této chatrče mám přece jen já - a šéfka! Ale ta je přece teď večer doma se svým manželem! Kde by se tady vzala?!

"Čumáčku!" ozvalo se zaskřehotání šéfky z přízemí. "Tvoje micinka už je tady!"

Ten roztoužený pazvuk mne okamžitě probral. Ta ochechule je opravdu tady! Jak to, že není doma?! Ale co teď? Rozhodně tady nesmí najít Janinku! Jenže co s ní?! Tedy s Janinkou, ne se šéfkou! Z okna v prvním patře se utéct nedá. I kdybych teď rychle otevřel okno, šéfka by to uslyšela a určitě by byla zvědavá, co jsem to tady dělal. I kdybych Janinku vyhodil z okna, šéfka by určitě uslyšela její dopad, nemluvě o tom, že by ta rána možná spustila protizlodějskou poplašnou sirénu. Kdoví, jestli ji šéfka vypnula. Kdybych byl doma, to bych uměl Janinku zavřít do skříně nebo do peřiňáku, aby ji nikdo nenašel. Jenže co tady?! Dost zoufale jsem se rozhlížel kolem sebe. Tahle ložnice byla sice přepychová, nádherná, ale na ukrývání milenek moc dobře zařízená nebyla. I pod postel tady bylo vidět. Ani tam Janinku neschovám. A zastlat ji narychlo do postele? To bych možná stihl. Jenže první, co šéfka udělá, až sem vkročí, bude, že roztouženě vletí do postele. Kdyby tam vedle sebe našla Janinku nebo ji dokonce zalehla, asi by to nedopadlo moc dobře.

Zdola se ozývaly zvuky naznačující, jak se šéfka nedočkavě odstrojuje.

"Macíčku! Připrav se!" ozývalo se odtud skřehotání té obludy. "Já už jdu! Už budu u tebe!"

V poslední chvíli jsem si všiml kolečka lepicí pásky na stolku v koutě, kde měla šéfka nějaké papíry na zapisování okamžitých nočních pracovních nápadů, a naráz mne osvítil spásný nápad.

"Nastav ruce!" přikázal jsem rychle Janince a popadl jsem lepicí pásku.

"Za záda!" upřesnil jsem svůj příkaz, když Janinka vylezla z postele a natáhla ruce směrem ke mně.

"Co chceš dělat?" zajímala se Janinka, ale poslušně zapažila a zkřížila ruce za zády.

"Na to teď není čas!" odbyl jsem její dotaz a rychle jsem jí omotal obě zápěstí lepicí páskou a spoutal jí tím ruce za zády k sobě navzájem. Janinka zalapala spoutanýma rukama doprázdna, jakoby se pokoušela moji lepicí pásku zachytit, ale na uvězněná zápěstí si nedosáhla a její ruce zůstaly prázdné.

"Proč mi to děláš?" zajímala se, ale na odpověď už nezbývalo času. Dveře se otevřely a na prahu stála šéfka. Polonahá, jen v prádélku, o němž si myslela, že je erotické a že v něm vypadá neodolatelně.

"Kdo to je?" vyjekla a strnula, když uviděla Janinku. Úplně nahou Janinku, v plné kráse jejího těla.

"Tu jsem tady chytil." oznámil jsem nestoudně klidným hlasem šéfce a stiskl jsem spoutané Janince nadloktí takovou silou, až vyjekla bolestí. Nenapadlo mne nic lepšího, jak Janince nenápadně naznačit, aby mi neodporovala a nepokusila se vysvětlit šéfce, jak to bylo doopravdy. "Vlezla sem asi před hodinou. Asi si myslela, že tady nikdo není."

"A proč je nahá?" nechápavě se zeptala šéfka. "To sem vlezla takhle?"

"Ale ne!" ujistil jsem ji. "Přišla sem normálně oblečená! Ale když jsem ji tady načapal, - " horečně jsem přemýšlel, co dál. " - Tak se mne pokusila svést! Myslela si asi, že jí to projde, když mi ukáže - všechno, co má! Tamhle má šaty!" ukázal jsem na židli do kouta, kde jsme se s Janinkou svlékali, jako kdyby to měl být důkaz mých slov.

"A jak to, že jsi nahý i ty?!" zeptala se už o hodně důrazněji šéfka.

Ano, to byl problém, jak tohle vysvětlit.

"No - protože jsem - chtěl jsem přistoupit na tu její hru. Jaksi - abych otupil její ostražitost. Aby si myslela, že jí ta její finta vychází! Že mi snadněji uteče, až mne vystříká a já budu potom vyřízený! - Ale já jsem ji oblafl!" ohlásil jsem šéfce už téměř hrdě. "Když mne objala, tak jsem si ji položil na postel, abych ji jako mohl hladit a osahávat, ale místo toho jsem jí spoutal ruce, když se položila na břicho, abych jí nemohl osahávat prsa!" zasmál jsem se už docela sebejistě. "Teď už je neškodná!" ujistil jsem šéfku. "Teď už nemůže dělat nic!"

Šéfka tím ujištěním asi opravdu získala odvahu, protože se teprve teď odvážila překročit práh ložnice a přiblížit se k Janince.

"Tak ty sis myslela, že tady nikdo není!" řekla pomalu Janince a z jejího hlasu zazněla výhrůžka. "Ty sis myslela, že se tady budeš chovat, jako kdyby ti to tady patřilo!" nenávistně si prohlížela Janinku od hlavy až k patě. Janinka před ní stála v pozoru, s rukama staženýma za záda se jí prsa dmula a trčela kupředu ještě víc než obvykle. Její dokonale tvarované tělo se s tím šéfčiným nedalo srovnávat ani náhodou. Šéfku to zjevně uvádělo do varu tím víc, čím déle si Janinčino tělo prohlížela. Janinka stála s hlavou hrdě vztyčenou a při pohledu na šéfčino tělo se zatvářila pohrdavě. Šéfka vypěnila, když si toho všimla. "Co jsi tady chtěla dělat?!" vybafla na ni najednou a chytila ji pod krkem.

Janinka divoce zacloumala spoutanýma rukama za zády, ale uvolnit si je se jí nepodařilo. Svaly na nohou se jí napjaly, otevřela ústa, vykulila na šéfku oči a za zády bezmocně zaťala pěsti.

S tímhle vývojem situace jsem nepočítal. Musel jsem rychle něco udělat.

"Já zavolám policii!" navrhl jsem honem šéfce dřív, než Janinka stačila něco říct. Sice jsem nevěděl, co bych měl policii povídat, ale než sem přijede, to nějakou dobu potrvá, a za tu dobu určitě něco vymyslím.

"To není potřeba. To vyřídíme sami." odmítla šéfka. Pochopitelně. Kdyby policie začala něco vyšetřovat, šéfčin manžel by se mohl dozvědět, co se tady v téhle haciendě o víkendech dělo. To šéfka nemohla potřebovat.

Tak tohle mi nevyšlo. Šéfka dál svírala Janince krk a Janinka už z toho rudla v obličeji. Napínala krční svaly, až jí vystupovaly na krku pod šéfčinýma rukama jako v anatomickém atlasu, ale nebylo jí to nic platné, stejně jako divoké prostocviky spoutanými pažemi za zády.

"Tak spusť!" dorážela na ni šéfka. "Co jsi tady chtěla ukrást? Kdo tě najal? Kdo tě sem poslal? Pro co tě sem poslal?"

Janinka místo odpovědi jen tiše zachrčela dokořán otevřenými ústy. Vystupovala před šéfkou na špičky a zoufale se rvala s páskou na zápěstích, snažila se osvobodit si ruce, aby se mohla bránit. Pochopil jsem, že nemůže dýchat ani mluvit a tím pádem mne ani nemůže zradit. Přesto bylo nutné ji nějak osvobodit z rukou šéfky dřív, než bude pozdě. Kdyby měla Janinka volné ruce, dovedla by se osvobodit sama. Chodila přece do kurzu sebeobrany. Šéfka by na ni neměla. Jenže se spoutanýma rukama byla bezmocná, znalosti z kurzu jí teď nebyly na nic. A to jsem jí způsobil já. Osvobodit ji tedy musím já. Jenže rozházet si to nějak se svou šéfkou by asi také nebylo dobré. Prát se s ní by asi nebylo nejrozumnější. Bylo potřeba vymyslet něco jiného.

"Vždyť vám nemůže odpovědět!" zkusil jsem upozornit šéfku. "Nemůže mluvit, když ji takhle škrtíte!"

"Tak jak ji mám škrtit?" vztekle se zeptala šéfka. "Podle tebe?!" Asi přitom přiškrtila Janinku ještě víc, protože Janinka přestala chrčet a zmlkla. Zato se začala vypínat na špičkách ještě výš, protahovala celé tělo do délky neuvěřitelným způsobem a za zády zatínala spoutané pěsti. Na hrudníku jí plasticky vystoupila všechna žebra, jak se vší mocí snažila stisknutým hrdlem nassát vzduch do plic. Páska na zápěstích se jí zarývala hluboko do kůže, jak s ní ze všech sil svých paží zápasila.

"Tak, aby při tom mohla mluvit!" pokrčil jsem rameny a snažil se vyslovit to co nejlhostejněji, aby šéfka nepoznala, že mám s Janinkou něco společného.

"To přece nejde!" namítla šéfka pořád stejně vztekle, ale už asi Janinčin krk nesvírala tak silně, protože Janinka zase zachroptěla, začala lapat po dechu a obličej už najednou neměla tak zrudlý jako ještě před chvilkou.

"Ale jde!" ujistil jsem šéfku hlasem zkušeného odborníka.

"Myslíš?" zaváhala šéfka a zkoumavě se zadívala na Janinku ve svých rukou. Janinka se před ní vypínala na špičky, vytřeštěnýma očima jí zírala do obličeje, ze všech sil se snažila vyrvat ruce z pout, sípavě nassávala vzduch do plic obrovsky rozevřenými ústy a prsa se jí prudce vzdouvala.

"Tak mi to předveď!" prohlásila najednou šéfka a konečně Janinku pustila. Janinka sklesla patami na zem, sklonila hlavu, asi aby si aspoň bradou chránila osvobozené hrdlo, a rychle zhluboka oddechovala. Přestala se rvát s pouty a nechala spoutané ruce nehybně spočívat na zádech. Pak se pomalu, váhavě obrátila směrem ke mně. Zvedla hlavu a těmi svými nádhernými medovými kukadly se mi zadívala do očí s viditelnými obavami, co jí teď udělám já.

Zíral jsem na její překrásné, pevné a pružné, perfektně vytvarované tělo, na její výrazná kulatá a dmoucí se ňadra a dlouhý a štíhlý krk nad nimi a nedovedl jsem si představit, že bych jí teď měl ten jemný krk stisknout a přiškrtit. Šéfka ale čekala. Něco jsem udělat musel.

Vzal jsem Janinčin krk do rukou. Janinka na poslední chvíli rychle sklonila hlavu hluboko na prsa, ale už bylo pozdě. Už jsem měl prsty pod její bradou a na jejím hrdle, už mi nemohla v ničem zabránit. Janinka sebou prudce trhla, když ucítila mé ruce na krku, křečovitě rozšklebila ústa a napjala krk. Nic jiného udělat nemohla. Její hebký krk v mých rukou ztvrdl a vystoupily na něm pevně napjaté svaly. Jen kůže na krku jí zůstala měkká a poddajná, všechno pod ní bylo rázem tvrdé jako kámen. Já jí ale krk netiskl nijak silně. Spoléhal se na to, že tohle šéfka nemůže poznat. Janinka mi ještě chvilku tlačila bradou na prsty na svém hrdle, ale pak poznala, že jí to už nepomůže, a trošku zvedla hlavu, takže jsem jí znova viděl do obličeje. Zatínala zuby, pomalu vykulila oči a pootevřenými ústy přes zaťaté zuby s tichým sykotem nadechovala na nejvyšší možnou míru, jakoby to mělo být naposledy v jejím životě. Lomcovala za zády spoutanými pažemi, celé její tělo se kroutilo a prohýbalo tím zoufalým zápasem. Na čele se jí zaperlily kapičky potu z té námahy. Cítil jsem, jak jí pod rukama kůže na jejím krku zvlhla potem. Taky se cukala, jakoby se pokoušela vytrhnout krk z mých rukou. To ale neměla šanci. Sice jsem jí krk nesvíral, neškrtil ji, ale držel jsem jí ho pevně. Mohla se vzpírat jak chtěla, z mých rukou uniknout nemohla.

"Tak copak mi povíš?" zeptal se jí tím nejhrozivějším hlasem, jakého jsem byl schopen.

"Nic!" odpověděla drze Janinka. Přiznám se, že mi tím spadl kámen se srdce. Až do téhle chvíle jsem se bál, že Janinka podlehne a prozradí šéfce, jak je to s námi doopravdy. Janinka si už ale asi všimla, že se jí nic moc neděje. Necítila ten nával krve do hlavy, který jí předtím způsobila šéfka. Uvědomila si asi, že jí krk jen volně držím v rukou, ale nesvírám. Pochopila, že s tím napínáním krku se namáhá zbytečně a ve svém úsilí trošku polevila. Asi to vypadalo, jakože už podléhá a začíná ztrácet vědomí, a šéfka si to možná opravdu myslela. Jenom já jsem věděl, že to není možné, že tak moc toho Janince nedělám. Janinka pomalu krční svaly uvolnila a opatrně vydala svůj krk všanc mým sevřeným rukám. Okamžitě jsem ucítil, že tvrdě napjaté svaly vystupující na jejím krku pod mýma rukama pomalounku měknou, přestávají jí vystupovat pod kůží a tlačit mne do rukou tak tvrdě, poddávají se mým prstům a nakonec se uvnitř jejího krku nadobro ztrácejí.

Přitom Janinka dál zatínala zuby, dál poulila oči námahou, dál pilně všemi způsoby manipulovala spoutanýma rukama. Celé její tělo se dál divoce zmítalo, až jí prsa poletovaly kolem těla a měkce mi narážely do předloktí rukou, v nichž jsem držel její krk, a z jejího obličeje se neztrácel výraz člověka zoufale bojujícího o život. Jen já mohl rukama cítit, že už to není doopravdy, že Janinka už se nepokouší klást mým rukám odpor. Její svaly byly teď v jejím krku téměř nenahmatatelné. Jistá si ale pořád ještě nebyla. Ucítil jsem pod prsty v jejím změklém krku její tepny prudce pulzující ve zběsilém tempu. Pochopil jsem, že Janinka jen zkouší, jaké s ní mám úmysly. Klidná rozhodně nebyla. Zvedla hlavu a zkoumavě se mi zadívala do očí. Byla asi o půl hlavy menší než já, takže si tím zcela odkryla hrdlo a naprosto ho tak vydala všanc mým prstům. Dokonale jsem cítil pod rukama všechny pohyby jejího krku spojené se zvedáním hlavy. Její krk se v mých rukou jakoby prodloužil, její hrtan, který normálně nemá moc výrazný a není na jejím krku moc vidět, se pod mými prsty jakoby zvětšil a zřetelně jí na krku vystoupil jakoby vstříc mým rukám, jakoby se jim přímo nabízel ke stisknutí. Janinka se mi přestala v rukou zmítat, jen mi rozšířenýma očima upřeně hleděla do obličeje a čekala. Její měkký a hebký krk mi v rukou znehybněl. Znal jsem ho dobře, už mnohokrát jsem jí ho jemně hladil, ale ještě nikdy jsem jí ho nedržel takovýmto způsobem. Najednou jsem si neuměl představit, že bych jí ho teď měl tvrdě stisknout, nemilosrdně sevřít a přiškrtit. Jenže jsem musel.

"Opravdu?! Nic nám neřekneš?!" pokusil jsem se udělat dojem na šéfku další hrozivou otázkou a sevřel Janince krk trošku silněji. Výrazněji jsem ucítil její tep, její tepny teď měly pod mýma rukama méně místa. Janince začal rudnout obličej, na čele jí naběhly žíly, ale krční svaly nenapjala. Asi se to dalo vydržet, a Janinka si asi říkala, že nebude na škodu předvádět šéfce situaci horší než jaká je ve skutečnosti. Snášela tedy sevření krku bez odporu, jen mně upřeně poulila oči do obličeje a s pochopitelnými obavami čekala, co jí udělám dalšího.

Posunul jsem si prsty na jejím krku tak, abych měl lepší kontrolu nad jejími tepnami. Janinka na okamžik strnula, protože nemohla tušit, co to znamená. Já chtěl mít jen lepší přehled, jak na tom Janinka je a jak snáší to, co jí dělám. Ona si ale asi myslela, že jí chci ty tepny stisknout, a asi poznala, že mi v tom nemůže nijak zabránit. I kdyby napínala krk sebevíc, v tomhle místě zůstávají krční tepny vždycky nechráněné.

Trochu jsem Janinku musel přiškrcovat, aby šéfka nepojala nějaké podezření. Doufal jsem, že to Janinka pochopí. Šéfka musela mít na co koukat. Obličej Janince zrudl a otékal tlakem zadržené krve nahromaděné v hlavě. Ztratila možnost dýchat nosem, naběhlé nosní sliznice jí jej ucpaly. Musela otevřít ústa, aby mohla dýchat. Bylo vidět, jak se jí zvětšuje a nabíhá jazyk v ústech. Janinka tiše sípala ústy kolem opuchlého jazyka, prsa se jí mohutně vzdouvala a třela se mi o předloktí. Dovoloval jsem Janince dýchat jak potřebovala, nechával jsem jí hrdlo volné. Měl jsem prsty na jejím hrdle jen lehce položené, nestisknul jsem jí ho. Proti tomu nemohla šéfka nic namítat. Věděla přece, že chci Janince ponechat možnost mluvit. Janince působil potíže s dechem jen její napuchlý jazyk, který jí zužoval dýchací cesty. Janinka napínala celé tělo, ze všech sil lomcovala pouty, nohy jí hrály napjaté jako struny, její krk však zůstával v mých rukou měkký a poddajný. Jen její hrtan jako jediný zůstával pod mými prsty dál tvrdý a vystouplý. Cítil jsem v tom změklém krku pod rukama každý Janinčin pohyb, každý detail jeho teď už nepochybně jen hraného a ochabujícího zápasu pažemi s pouty, každý pohyb hlavy, který byl s ním spojený. Malíčky rukou jsem cítil každý pohyb Janinčiných ramen a paží bojujících s pouty. Když Janinka otevřela ústa, pocítil jsem prsty pohyby její čelisti i lehké posunutí jejího hrdla v krku o kousek dolů, které s tím souviselo. Vlastně všechno v Janinčině krku se mi pod rukama neustále pohybovalo, bylo plné života. Především jsem ale stále cítil pod prsty Janinčiny tepny a zjišťoval, že její puls se zvolna uklidňuje. Dokonce se mi zdálo, že v důsledku toho se Janince naběhlé žíly na čele zmenšují a ztrácí. To by se šéfce nemuselo líbit, uvědomoval si. Stiskl jsem jí proto krk prsty o něco silněji, aby jí žíly na čele zase znova naběhly.

"Tobě to ještě nestačilo?" zahromoval na ni jak nejhrozivěji jsem dovedl. "No, jak myslíš!"

Janinka přičinlivě zaškubala za zády spoutanými pažemi, oči jí povylezly z důlků, ale krk ani teď nenapjala. Byla asi pevně rozhodnutá vydržet moje škrcení co nejdéle. Děsila se asi, že by na moje místo mohla nastoupit zase šéfka. S uvolněnými krčními svaly se dál poddávala tlaku mých prstů a ochotně snášela přetlak krve a všechny ostatní následky, které jí moje ruce v hlavě působily. Z toho jsem usuzoval, že jí nijak neubližuji, že moje sevření je stále ještě snesitelné. V tom přesvědčení mne utvrzovalo i to, že Janinčin původně divoký tep, který jsem v jejím krku stále pod prsty zřetelně cítil, není už teď o mnoho rychlejší než můj vlastní. Vzhledem k tomu, o kolik se Janinka ve svém hraném boji o život namáhala víc než já, který stál klidně a jen lehce svíral měkký Janinčin krk, byl už Janinčin puls vlastně docela klidný a přirozený. Zato Janinčin obličej teď začal vypadat úplně příšerně. Ztmavnul, trošku se zvětšil a zakulatil, vypadal jako nafouknutý. Na čele a na skráních se Janince pod kůží ostře rýsovaly naběhlé žíly. Na ztemnělých tvářích, ale i na jiných místech opuchlého obličeje jí zářily jasně růžové veliké nepravidelné skvrny. Tím jsem až teprve teď zjistil, že je Janinka namalovaná, a tahle kosmetika teď na jejím ztemnělém obličeji ukazovala původní barvu její pleti. V pootevřených ústech se zvětšenými naběhlými rty Janince otékal jazyk. Pomalu, ale viditelně se zvětšoval jako když se nafukuje balónek. Vyplňoval už Janince celá otevřená ústa a už se jí tam ani nemohl vejít, tlačil se jí mezi zuby ven. Oba jsme doufali, že to šéfka vidí a že to ocení. Jen jsem hmatem hlídal Janinčiny krční svaly, kdy se napnou jako signál, že v tomhle divadle už není možné dál pokračovat. Místo toho se mi pod palcem pohnul jen Janinčin vystouplý hrtan. Nepokoušel jsem se jí ho zadržet, takže vyjel po Janinčině prohnutém krku nahoru a pak mi zase proběhl pod prsty zpět dolů. Janinka naprázdno polkla. Její krční svaly ale dál zůstávaly v klidu, jen její tepny se pod mými prsty rytmicky cukaly. Janinka se dál bez odporu trpně poddávala mým rukám, se zvednutou hlavou přímo nabízela své nechráněné hrdlo mé ruce a své tepny mým prstům. Nechávala si dělat s krkem, co mne napadlo, statečně se snažila to vydržet, jen s očima dokořán otevřenýma mi nepřetržitě zírala do obličeje a napjatě čekala, čeho se ode mne dočká dál. Přitom si musela uvědomovat, že jí se to vlastně netýká, že ona je v tom nevinně a musí to snášet jen proto, že jsem si v nouzi něco vymyslel a všechno to hodil na ni a teď jí to ještě všechno sám vlastnoručně dělám. Že by jí stačilo říci, jak to bylo doopravdy, a tohle trápení by pro ni okamžitě skončilo. Spadl bych do něj já. Pořád jsem měl obavu, že to nakonec udělá. Zatím se ale držela dobře. Nevím, jestli to bylo proto, že mne tak milovala a proto mne nechtěla zradit, anebo zda se bála, že jí to šéfka neuvěří a převezme si ji pak ode mne zase ona a bude z ní vymačkávat odpověď nemilosrdněji než já.

"Tak co? Bude to?" zahromoval jsem na ni a zatřásl jí krkem. Janinčina hlava na uvolněném krku se bezvládně zakymácela. Až jsem se trochu vyděsil, že jsem jí něco udělal. Cítil jsem ale dál v jejím krku stále stejně silný a pravidelný puls a viděl Janinčiny vypoulené oči, které mne stále stejně upřeně pozorovaly. Janinka stále pevně stála na nohou, ani na okamžik se nezapotácela, takže jsem dospěl k názoru, že jsem jí asi nijak neublížil. Tiskl jsem jí tedy krk dál.

"Nezdá se ti, že ji nějak moc šetříš?" ozvala se najednou šéfka. "Proč ji necháváš dýchat jak se jí zlíbí, když si to vůbec nezaslouží? Když nic neříká?"

"Slyšíš? Tak spusť!" dodal jsem já co nejstrašnějším hlasem Janince přímo do obličeje. Bylo mi jasné, že budu muset přitvrdit. Janince to muselo být jasné také. Neřekla ale nic, ani krční svaly nenapjala. Byla tedy zjevně odhodlaná to vydržet.

"No, jak myslíš!" křikl jí zblízka do oteklého zfialovělého obličeje. "Když nebudeš mluvit, tak nebudeš ani dýchat!"

Palcem jsem jí mírně zatlačil na to měkké místo na hrdle těsně pod bradou a ztížil jí tím dýchání. Janinka poslušně zachrčela otevřenými ústy jako herec na jevišti, když dostane narážku na svůj výstup, ale ani náznakem se nepokusila napnutím svalů si hrdlo zase uvolnit. Stále také držela hlavu zvednutou a tím mi své ničím nechráněné hrdlo přímo nabízela k libovolnému použití. Ochotně strpěla zúžení svých dýchacích cest a pilně vydávala tak děsivé chrčivé zvuky, jaké rozhodně neodpovídaly tak mírnému přivření dýchacího ventilu, jaké jsem jí prstem působil. Pak iniciativně zadržela dech úplně a z otevřených úst pomalu vyplázla jazyk. Zřetelně jsem cítil, že mi její hrtan pod palcem sám vyjel o kousek nahoru, že si Janinka sama zcela uzavřela své dýchací cesty. Divoce zazmítala celým tělem, vytáhla se přede mnou na špičky, vypjala hruď, až se mi opřela svými pružnými ňadry o předloktí rukou, ale krční svaly dál nechávala uvolněné a poddajné a tu dýchací záklopku v krku uzavřenou.

"Správně!" pochválila mne šéfka za Janinčin zadržený dech. Potěšilo mne, že si myslí, že jsem Janince zarazil dech já. "Až uvidíme, že chce něco říct, tak jí můžeš tu trubici zase uvolnit!"

Sledoval jsem Janinčin opuchlý obličej s naběhlýmí žílami, a přemýšlel, jestli to přece jenom trochu nepřeháním. Ze ztemnělého Janinčina obličeje na mne nehybně zíraly obrovské bílé kulaté oči vylezlé z důlků. Nedovedl jsem poznat, jestli ty oči vytlačuje Janince z důlků přetlak krve v hlavě, který jí způsobuji, anebo jestli to Janinka jen hraje stejně jako to smrtelné chroptění a vyvaluje tak příšerně oči sama. Zbytečně ale Janince ulevovat jsem si netroufal, abych se neprozradil. Šéfka si také nesměla všimnout, že Janinka neklade mým rukám odpor, že nenapíná krční svaly. Naštěstí měla Janinka krk štíhlý a dlouhý tak akorát, že mi padl do rukou jako ulitý a téměř celý se mi v nich ztrácel. I ty nejvýraznější a nejviditelnější svaly vpředu na něm se mi dařilo dlaněmi zakrýt. Jen Janinčin natažený hrtan mi vystupoval mezi rukama nezakrytý, na něm jsem měl položené jenom palce, a to jenom tam nahoře pod bradou na tom nejměkčím a nejchoulostivějším místě. Zbytek Janinčina hrtanu, tedy skoro celou jeho délku, jsem nechával Janince volný, nezakrytý. Ten šéfka mohla vidět, na něm se nic prozradit nemohlo. Janinka se také snažila udělat dojem. Vzdouvala hruď a cvičila s ní naprázdno, jako kdyby se kdovíjak dusila. Její pevná ňadra mi narážela do předloktí a klouzala mi po kůži jako pružné míče, až jsem z toho začal cítit vzrušení, jako kdybych dělal Janince něco úplně jiného. Navíc jsem cítil, že i Janince se na prsou vztyčily a ztvrdly bradavky. Netroufám si tvrdit, že vím, co při tom prožívala, ale její tělo reagovalo na moje škrcení opravdu zajímavým způsobem. Přitom jsem jí v dýchání nebránil, tlak prstem na hrdlo jsem jí jen lehce naznačoval. Hned zpočátku jsem se přesvědčil, že Janinka i se zúženou dýchací trubicí v krku dýchat může, a teď jsem jí hrdlo ještě o kousek uvolnil. Janinka si ale sama udržovala svůj dýchací ventil úplně uzavřený i bez pomoci mojí ruky. Zadržovala dech sama, z vlastního rozhodnutí.

Podle pohybů jejích trčících ňader po mých předloktích jsem cítil každý pohyb jejího hrudníku. Uměl jsem už rozeznat, kdy se Janinka nadechuje doopravdy a kdy jen naprázdno pohyby hrudníku předstírá lapání po vzduchu. Byl v tom nepatrný rozdíl, který jsem mohl hmatem rozeznat, ale šéfka očima určitě nepoznala nic. Hlavně jsem ale sledoval každý záchvěv Janinčina krku, který jsem v rukou cítil. Svaly v Janinčině krku stále zůstávaly volné a měkké, že jsem je ani necítil. Jakoby tam ani nebyly. Nahmatával jsem v Janinčině krku zřetelně jen její páteř, hrbolatý hrtan a ničím nechráněné tepny mezi nimi, které mi bušily do rukou stále stejně silně a pravidelně. Neslábly, nezrychlovaly ani nezpomalovaly. I všechno ostatní, co Janinka v krku a okolí měla, se mi tam pod rukama pohybovalo stejně živě jako dřív. Z toho jsem usuzoval, že to Janinka zatím zvládá, že se to asi dá vydržet. Spoléhal jsem se, že Janinka včas ucítí případnou blížící se pohromu a že mi napnutím krčních svalů dá signál, že už to déle nemůže vydržet. Janinka se ale držela statečně. Asi chápala, že šéfka musí vidět zrudlý a opuchlý obličej a toho že se jiným způsobem dosáhnout nedá. Dech se zadržet dá, lapání po vzduchu a smrtelné chroptění dovedla zahrát, ale nával krve do hlavy si sama neuměla udělat. V tom musela spoléhat na mne, že jí ho udělám patřičně efektní a přitom to nepřeženu.

Pak jsem najednou ucítil, že se mi pod palcem Janinčin hrtan pohnul. Trochu se jí po krku posunul dolů a hned se zase vrátil zpět. To se pak v rychlém sledu po sobě ještě dvakrát zopakovalo. A po vteřině znova, zase třikrát. Přesto jsem necítil, že by se mi Janinčiny krční svaly v rukou napjaly a vystoupily ven. Tohle bylo něco jiného. Proto jsem své sevření zatím neuvolňoval. Usuzoval jsem, že tohle ještě není ten očekávaný signál. Že to jen se Janinka pokouší tím trojím pohybem hrtanu mi naznačit něco jiného. Pravděpodovbě jí došel vzduch v plících a potřebuje se znova nadechnout. Uvědomil jsem si, že jsem jí stiskl hrdlo dost nečekaně, bez varování, takže se asi na to nestihla připravit, a pak už to napravit nemohla, aby mne neprozradila. I když bych ji nechal dýchat docela normálně, Janinka nechtěla pokazit představení, že jí držím hrdlo neprodyšně stisknuté a že jí nepropustím do plic ani molekulu vzduchu.

"Tak co? Nechceš nám radši něco říct?" zahromoval jsem na ni z nejtěsnější blízkosti přímo do opuchlého zfialovělého obličeje a vytřeštěných očí, abych udělal na šéfku ještě lepší dojem a hlavně abych měl pro ni nějaké vysvětlení, proč Janince dovolím se nadechnout.

"Nic - vám - neřek - nu!" chroptivě a téměř nesrozumitelně vypravila ze sebe vyplazeným neforemně opuchlým jazykem přes sevřené hrdlo Janinka, i když jsem jí nechával hrdlo i dýchací cesty zcela volné. Přesto Janinka znovu usilovně a zoufale zachroptěla. Tak srdceryvně, jako kdyby byla v posledním tažení. I ona si uvědomovala, že musí šéfce nabídnout nějaký důvod, proč může dýchat, a že tedy něco odpovědět musí. Věděla, že teď se musí nadechnout co možná nejvíc, aby pak napodruhé vydržela s dechem déle. Dala si proto záležet, aby ta odpověď byla co možná nejpřiškrcenější. Já měl prsty na jejím hrdle jen lehce položené a přesto jsem jimi jasně cítil každé Janinčino slovo, každý pohyb Janinčina hrdla při každé vyslovované hlásce, každé zachrčení, každé Janinčino zadržení dechu, když se snažila mluvit přerývaně a přerušovaně jakobych jí mačkal hrdlo a zarážel dech i při řeči a uprostřed slov. Až jsem se trochu podivil, kolika nejrůznějšími způsoby se Janince ta její dýchací trubice v krku při mluvení a dýchání pohybuje. Janinka těžce chrčela a pomalu namáhavě se nadechovala jakoby k nějaké další odpovědi. Její ňadra se mi pomalu posouvala po předloktí. Rukama jsem cítil, jak se jí krk jakoby zkracuje a ponořuje do nadouvajícího se a stoupajícího hrudníku.

Pak Janinka zmlkla. Ucítil jsem, že se mi její dýchací trubice v ruce přestala chvět, popojela v jejím krku o kousek nahoru k bradě a znehybněla. Jasně jsem pocítil pod prstem, který jsem měl položený na té záklopce, kterou bylo možné zastavit Janince dech, jak si ji Janinka sama zavřela.

"Tak dost! Takhle se mi tady nadechovat nebudeš! Napřed odpověz, nač jsme se tě ptali, a pak si můžeš sípat, jak se ti zachce!" zahromoval jsem na Janinku, aby měla šéfka nějaké vysvětlení, proč jsem nechal Janinku nadechnout. Zamáčkl jsem Janince ten uzávěr dýchacích cest do krku i rukou, až jí vylezl jazyk z úst, aby šéfka viděla, že jsem to jedině já, kdo rozhoduje o tom, kdy Janinka bude smět dýchat a mluvit a kdy ne. Bál jsem se, že by si toho šéfka mohla všimnout, kdybych měl palce na Janinčině krku jen tak lehce položené a nezabořené dostatečně hluboko do Janinčina hrdla. Podle tlaku Janinčiných vztyčených prsou do mých předloktí jsem poznal, že Janinka má hrudník naplno nadechnutý, v plicích vzduchu už zase dostatek a že opět začala zadržovat dech a předstírat, že v sevření mých rukou se strašlivě dusí. Samozřejmě že přitom nezapomněla patřičně zoufale zazmítat celým tělem a protáhnout ho na špičkách do co největší výšky, aby byl dojem ještě přesvědčivější. Vztyčené ztvrdlé bradavky na jejích prsou mi při tom zmítání narážely do předloktí ze všech stran, div že se mi do nich nezabodávaly. Janinka na mne vyvalovala obludně vykulené oči, ze svěže růžově namalovaných otevřených rtů jí vylézal ztmavlý opuchlý jazyk. Usilovně naprázdno pumpovala naplno vyklenutým hrudníkem, až jí ňadra na mých předloktích nadskakovala a v rytmu toho pumpování se jí i hrtan v krku pohyboval nahoru a dolů i navzdory tomu, že jsem jí držel hrdlo přimáčknuté a tím jí pohyblivost hrtanu trochu omezoval. Její hrtan mi ale narážel do palce trochu jinak než když mi Janinka signalizovala, že se potřebuje nadechnout, takže jsem usuzoval, že tentokrát to neznamená nic. Kromě toho jsem věděl, že Janinka teď nějakou dobu nebude průchodnou průdušnici potřebovat, protože je naplno nadechnutá a že dovede zadržet dech na neuvěřitelně dlouhou dobu. To jsem poznal, když jsme byli v létě u moře a Janinka tam při potápění vydržela pod vodou o hodně déle než já.

Šéfka pozorně přihlížela, jak přesvědčivě Janinka v mých rukách bojuje o život, Janinka se přičinlivě zmítala a spotřebovávala zadržený vzduch a já přemýšlel, co jí mám s krkem udělat dál. Už několikrát jsem ucítil, jak mi pod rukama svaly v Janinčině krku sebou škubly. Její tělo se snažilo bránit se samo. Její krční svaly sice dál zůstávaly uvolněné, ale už jsem tušil, kolik duševního úsilí a vypětí vůle musí Janinku stát udržení těch svalů v klidu. Stisknout Janince žíly ještě silněji jsem se proto už neodvažoval. Tušil jsem, že to už by Janinka asi nemusela vydržet. Ještě větší ztemnění a zfialovění obličeje už jí tedy nezpůsobím, ani žíly na čele už jí víc nenaběhnou, a až jí dojde vzduch a dá mi zase signál hrtanem, budu ji muset nechat znova nadechnout. Jistě, bude to zase s chrčením, bude to zase efektní, ale nebude to už nic nového. Každý efekt se časem okouká, pokud se nemění, takže pokud nevymyslím nic dalšího, co bych ještě mohl Janince udělat, šéfka se přestane tak dobře bavit Janinčiným vzhledem a chováním a začne vymýšlet sama, co jí mám udělat dál. To jsem nesměl připustit. Navíc při opakování stejného efektu by šéfka mohla poznat, že je to všechno jen hrané. Ona tak úplně blbá přece jenom nebyla, i když to byla šéfka. V tomto případě opakování rozhodně není matkou moudrosti. Ale co tedy mám Janince dělat jiného, to mne nenapadalo.

Vtom kdesi v domě zapípala melodie mobilu. Šéfka totiž patřila k tomu druhu žen, které při sexu mobil nepoužívají, a proto si ho do erotického prádélka nedávala. Nechala ho někde dole v přízemí. Teď na chvilku zaváhala, ale pak v ní přirozená zvědavost zvítězila a šéfka se rozběhla pryč, aby to stihla dřív, než mobil zmlkne. Ještě nikdy mi žádná hudba na světě nepřipadala tak úžasně nádherná jako tohle cvrlikání šéfčina mobilu.

Jakmile šéfka zmizela, pustil jsem Janince krk a bleskově sebral naše oblečení.

"Poběž!" křikl jsem na Janinku a zamířil ke dveřím.

"Počkej! - A co moje - ruce?" zaprotestovala Janinka mezi lapáním po vzduchu.

"Na to teď není čas!" odbyl jsem ji. "Teď musíme zmizet! Tu pásku ti sundám až pak!"

Janinka se tedy i s rukama spoutanýma za zády rozběhla za mnou.

Pochopitelně jsme nemohli použít stejnou cestu jako šéfka. Naštěstí bylo v domě zadní schodiště vedoucí do zahrady. Nebyl to sice přímo východ, ale přece jsme nemohli prchat kolem šéfky! Ze zahrady už se nějak ven dostaneme. Doufal jsem, že do té doby šéfka u mobilu snad vydrží. Cesta zadem byla totiž trochu delší a navíc nás zdržovaly každé dveře. Já měl obě ruce plné našeho oblečení, takže se mi otevíraly dost těžce, a Janička mela ruce spoutané za zády, takže je nemohla otevírat před sebou vůbec. Musela vždycky čekat, až jí otevřu já.

Konečně jsme byli z domu venku. Janinka uháněla přede mnou jako divá, s plnýma rukama šatstva jsem jí skoro nestačil. Proběhli jsme kolem bazénu - a v tom okamžiku z bočních dveří vyletěla jako nějaká dělová koule šéfka, z rozběhu skočila po Janince a srazila ji do bazénu. Sama sice zůstala stát na okraji a mávala rukama jako startující vrána, aby udržela rovnováhu a nespadla tam taky, ale připletla se mi tím do cesty. Pokusil jsem se jí vyhnout, ale už jsem tu zatáčku nevybral a žbluňkl do bazénu také. Ještěže jsem aspoň to šatstvo v poslední chvíli v pádu pustil, takže aspoň to neskončilo ve vodě spolu se mnou.

Když jsem se vynořil, šéfka konečně nabrala rovnováhu, postavila se na okraji bazénu rovně a hned začala soptit.

"Vy jste chtěli utéct!" zuřivě konstatovala zcela zjevný fakt.

"Ano!" souhlasil jsem ochotně, protože šéfům se nemá odporovat. "Pronásledoval jsem ji, ale - bez vás by se mi rozhodně nepodařilo ji chytit!" pokoušel jsem se šéfce honem nějak zalichotit, protože to je nejlepší způsob, jak s takovými individui jednat.

"Tos ji pronásledoval s těmi jijími hadry, abys jí je donesl, když si je tam zapomněla?" zeptala se mne ironicky šéfka, když si všimla našeho oblečení vedle bazénu.

"No - " nevěděl jsem, co si na to vymyslet. Na hladině kus ode mne něco žbluňklo. Otočil jsem se tam s nadějí, že to bude nějaká záminka, proč bych nemusel šéfce odpovědět.

Byla to Janinka. Spadla do bazénu s rukama uvězněnýma za zády, takže nemohla normálně plavat. Mohla se asi jen nohama odrazit ode dna, anebo si možná vzpomněla, jak jsme se potápěli v moři a jak plavou potápěči. Teď se jí konečně podařilo dostat obličej nad hladinu a kopáním nohama se snažila udržet se na hladině. Musel jsem jí pomoci. Doplaval jsem k ní, chytil ji za vlasy a odtáhl ji k nejbližšímu okraji bazénu přesně tak, jak se to píše a kreslí v příručkách o záchraně tonoucích. Od té doby vím, že nejsnadněji se zachraňují spoutaní tonoucí. Šéfka mezitím přešla po okraji bazénu k nám a stála teď přímo nad námi. Před očima jsem měl prsty jejích nohou.

"Už ti řekla, co tady chtěla?" zajímala se.

"Ještě ne." odpověděl jsem a byl jsem rád, že šéfka už dál nerozebírá, proč jsem sem nesl naše šaty. Držel jsem dál Janinku za vlasy a držel jí obličej nad vodou, protože v tomto místě nebyl bazén moc mělký. Já na dno dosáhl, ale Janinka byla menší, ta by tady asi nestačila. Ani se o to nepokoušela. Spokojila se s tím, že už nemusí plavat, spolehla se na mne a její tělo se vznášelo ve vodě bez jediného pohybu.

"Tak se jí zeptáme znova." rozhodla šéfka. Přidřepla si na okraji bazénu, naklonila se trochu nad nás, strčila ruku do vody a chytila Janinku za hrdlo. Janinka ve vodě asi neslyšela náš rozhovor, ale viděla, co se jí šéfka chystá udělat, a včas se zhluboka nadechla.

Nemohl jsem v tom šéfku podporovat a ještě jí držet Janinku v té nejvhodnější poloze. Moc možností jsem ale neměl. Vlastně jen jedinou. Ponořil jsem Janince hlavu pod vodu tak hluboko, že už šéfka na její krk nedosáhla, pokud nechtěla spadnout do bazénu za ní, a musela ji proto pustit.

"Co to děláš?!" obořila se na mne šéfka s nevolí. "Tohle přece byla naprosto ideální situace!"

"To ano." souhlasil jsem samozřejmě se šéfkou. "Jenže tohle už jsme zkoušeli. Oba, a oba jsme poznali, že to na ni neplatí. Tak chci zkusit zas něco jiného!"

"Topit ji?" se zájmem se zeptala šéfka a v jejích očích jsem zahlédl záblesk nadšení.

Janinka se zatím pod vodou snažila jak mohla. Hladina byla poměrně klidná, takže bylo i přes ni vidět, jak Janinka dělá nohama mohutná tempa jako žába, aby vyplavala zpět na hladinu. Možná si myslela, že je zase ve stejné situaci jako když spadla do bazénu a musela si na hladinu pomoci sama. Teď ovšem neměla šanci. Držel jsem jí hlavu pod vodou, takže vyplavat nemohla, ať se snažila sebevíc. V čisté vodě bazénu jsem všechny její snahy viděl jako na dlani. Šéfka také, a oči jí přímo zářily. Janinčin zápas pod vodou se přitom odehrával v naprostém tichu jako v akváriu a tím vypadal ještě přízračněji.

Janinka po chvilce asi pochopila, že nedoplave nikam, a pokusila se dosáhnout nohama na dno. To se mi moc nehodilo, to by pak nebylo tak snadné ji udržet. Tak jsem ji druhou rukou uchopil za loket a nastavil si její tělo pod vodou tak, aby nemohla nohama dosáhnout ani na dno a odrážet se od něj, ani na hladinu a čeřit ji. Přes rozvlněnou hladinu už bych na ni tak dobře neviděl a nemohl sledovat, co se s ní děje a jak to snáší. Měl jsem teď její osud v rukou a nechtěl jsem o ní ztratit přehled. Za vlasy a za loket jedné ze spoutaných paží jsem mohl pod vodou ovládat její tělo jak se mi zlíbilo. Janinka kopala nohama do vody jak mohla, ale žádný výsledek to nemělo. Nebylo nijak obtížné udržet ji pod vodou v té poloze, jakou jsem potřeboval.

Jasně jsem viděl, že se předtím pořádně nadechla, takže jsem ji nějakou dobu pod vodou mohl nechat. Také mi bylo jasné, že až jí dojde vzduch, bude muset nejdřív vydechnout a to způsobí v klidné vodě bazénu pořádnou záplavu bublin. Těch si rozhodně všimnu, a když v té chvíli okamžitě vytáhnu Janinku na hladinu, nic se jí nestane. Navíc jsem měl dojem, že i Janinka to pochopila, protože se po chvíli přestala pod vodou zmítat. Nic se jí nestalo, nemusel jsem se bát. Dál pomalu pohybovala nohama, ale už to nebyl žádný plavecký styl. Tušil jsem, že to je spíš signál pro mne, že je pořád ještě živá. Přes hladinu jsem viděl, že má i pod vodou otevřené oči a že zírá přímo na mne. Přinejmenším na lokti musela cítit, že ji držím a že nemůže vyplavat na hladinu jen proto, že já jí to nechci dovolit. Asi pochopila, že mám plně pod kontrolou vše, co se s ní stane a že ona sama to nemůže nijak ovlivnit. Poznal jsem, že se mi poddala a že mi nebude bránit v ničem, co s ní udělám. Pevně sevřená ústa naznačovala, jak se snaží udržet vzduch v plících, a nehybné tělo a jen velice pomalé pohyby nohou naznačovaly, jak se snaží šetřit kyslík a vydržet pod vodou tak dlouho, než jí dovolím se vynořit nad hladinu.

Pak Janinku asi napadlo, na co čekám a že mi musí dát nějaký signál, že už se potřebuje zase nadechnout. Otevřela pod vodou rty a vypustila z nich proud bublinek jako nějaká rybka na kýčovitém obrázku. Nebylo jich moc a nebylo to nijak bouřlivé, takže mi bylo jasné, že se Janinka ještě netopí, ale že mi jen dává signál, že už to nemůže déle vydržet, ale že přitom tím vzduchem velice šetří, aby jí ho zůstalo v plicích i po tom signálu co možná nejvíc.

Vytáhl jsem tedy Janince hlavu z vody a Janinka hned začala prudce a hlučně lapat po vzduchu, že se jím málem zalykala. Asi jsem ji držel pod vodou moc dlouho a dal jejím plícím pořádně zabrat. Kuckala a vykašlávala vodu, která jí asi natekla do nosu a tudy pak kdovíkam ještě. Anebo se Janinka snažila udělat dojem na šéfku, která spokojeně přihlížela, jakoby Janinčino hlučné zalykání se bylo pro ni rajskou hudbou.

"Tak co, jak ses tam dole rozhodla?" zaútočila na ni zhurta. "Už nám to řekneš?"

"Nic vám - neře - knu!" vyrážela ze sebe Janinka přerývaně mezi divokým oddechováním a vykašláváním vody z plic.

"No, jak myslíš!" pronesla šéfka chladně, hlasem téměř hrobovým. "Vidím, že ses ještě dost nenapila. Tak ji tam potop znova!" přikázala mi. "A nech ji tam dýl, aby se napila pořádně! Pak třeba změní názor!"

Janinka pořád ještě zhluboka oddechovala a já tušil, že ještě není připravená. V tomto stavu jsem ji nechtěl potopit, jenže příkaz šéfky jsem musel splnit, aby si nemyslela, že Janinku nějak šetřím. Nechal jsem tedy Janinku ještě dvakrát rychle vydechnout a pak jsem jí začal hlavu potápět pod hladinu. Ne moc rychle, abych Janinku nepřekvapil, aby se stihla připravit. Ještě jsem jí srovnal tělo pod hladinou do vodorovné polohy, abych ji potopil hlavou napřed, ale hlavně abych pod bedlivým dozorem šéfky získal pro Janinku chvilku času a měl pro to pro šéfku nějaké vysvětlení. Dopřál jsem tím Janince ještě jednu vteřinu, kdy měla obličej nad vodou. Janinka se ještě naposledy hlasitě naplno nadechla, až se jí ňadra vynořila nad hladinu jako dva ostrůvky s trčícími věžičkami uprostřed, a pak už se jí nad obličejem musela zavřít voda. Déle už jsem to protahovat nesměl.

Janinka začala pod vodou zase dělat nohama žabí tempa, ale jen pomalu. To už nebyl ten zoufalý boj o vzduch jako ze začátku. To už bylo asi jen takové divadélko pro šéfku. Janinka už se plně spoléhala na mne, že ji utopit nenechám, a šetřila kyslíkem, aby to moje topení vydržela co nejdéle a nekazila mi ho nějakou svou předčasnou touhou po vzduchu.

Ponořil jsem si hlouběji do vody celé Janinčino tělo, aby nohama nedělala vlny a aby se hladina zase uklidnila. Chtěl jsem přes hladinu přesně vidět všechno, co Janinka pod vodou dělá, i výraz jejího obličeje. Pokud jsem měl rozkazu šéfky vyhovět, musel jsem tentokrát nechat Janinku pod hladinou až na samou hranici kapacity jejích plic. Musel jsem tedy naprosto spolehlivě poznat ten okamžik, kdy už nebude schopná udržet dech ani o vteřinu déle. Jistě, určitě mi zase dá signál, že už jí kyslík dochází, jenže toho by si šéfka mohla všimnout. Budu muset držet Janinku pod vodou ještě nějakou dobu i po tom jejím signálu, abych se neprozradil. Janinka pak určitě zpanikaří, až zjistí, že jsem ji na hladinu nevytáhl ani po tom signálu, na jehož vyslání spotřebovala část svého nenahraditelného vzduchu ve chvíli, kdy už těžce hospodaří s každou molekulou kyslíku, která jí ještě ve zbytku vzduchu v plících zbývá. Určitě se pak začne pod vodou zmítat, a právě v té době budu potřebovat klidnou hladinu nejvíc. Proto jsem si nastavil Janinčino tělo do polohy šikmo dolů, aby měla nohy co nejhlouběji a na hladinu jimi určitě nedosáhla, ať už jimi bude dělat cokoliv. Ruce měla naštěstí pořád ještě spoutané za zády, těmi hladinu nerozvlní. Doufal jsem, že do té doby se jí nepodaří si je osvobodit. Zatím se o to ani nepokoušela, asi proto, aby šetřila vzduchem. Anebo to považovala za zbytečné, protože šéfka by to pod jejím tělem stejně neviděla a neocenila to.

Naštěstí se šéfky začala zmocňovat netrpělivost. Přihlížela ze břehu a bylo na ní poznat, že se jí to líbí čím dál méně. Když Janinka pod vodou přestala cvičit nohama a zůstala v bazénu úplně nehybná, šéfka po chvíli viditelně znervózněla.

"Netrvá to nějak moc dlouho?" zeptala se nespokojeně. "Neutopil jsi ji tam? Ještě aby mi nějak zasvinila bazén!" strachovala se.

Tak to dopadá, když se člověk snaží plnit šéfovské příkazy. Ještě za to dostane vynadáno. O Janinku jsem se nebál. Sice jsem držel její tělo oběma rukama a tak jsem jí nemohl sáhnout na hrdlo a zkusit její puls, ale jednak nebyla pod vodou ještě tak dlouho jak dovedla, a jednak kdyby jí skutečně docházel dech, dala by mi to nějak najevo. Rozhodně bych to poznal. Určitě by neležela ve vodě takhle nehybně jako kláda. Přitom jsem ji držel tak, že jsem každý její pohyb okamžitě ucítil.

"Vždyť jste mi přikázala, abych ji podržel pod vodou déle!" ohradil jsem se. "Aby se pořádně napila! Zatím ještě nevypila nic!"

Nechtěl jsem tohle představení ukončovat předčasně, zvlášť když jsem předtím s takovým rizikem nechal Janinku pořádně vydýchat. Třeba se mi to bude někdy hodit, když předvedu šéfce, jak se snažím plnit její rozkazy co nejlépe a bez ohledu na cokoliv.

"Jenže já jsem sem nepřišla proto, abych marnila čas s nějakou takovou zlodějkou!" začala se vztekat šéfka. "Můj čas není zadarmo! Ten něco stojí!"

Kdybys tak věděla, co mne stojí můj čas s tebou! pomyslel jsem si, ale nahlas to vyslovit jsem se neodvážil. Jen jsem čekal, co z šéfky vyleze dál. Janinka pod vodou zůstávala klidná, ta tam asi neslyšela nic, a já nechtěl s jejím tělem nijak hýbat, abych ji nevyrušoval z jejího soustředěného šetření kyslíkem.

"Tak to uděláme jinak." prohlásila najednou šéfka. "Já zavolám do práce klukům z naší ochranky, ať si ji vezmou do parády oni. Trochu si s ní pohrají, a ona už pak nám vysype všechno, co ví, a ještě ráda! Taková nahatá krasavice bude pro kluky přímo lahůdka!"

Šlo do tuhého. Šéfka odešla do baráku k telefonu, ani se po mně neohlédla. Můj názor už ji nezajímal. Bylo nutné zmizet dřív, než se tady začnou rojit nadržené gorily.

Rychle jsem nechal Janinku nadechnout a pak jsem ji dotáhl k žebříku vedoucímu z bazénu. Janinka s rukama za zády ovšem nebyla schopná po tom žebříku vylézt, a já zase nebyl schopen ji z bazénu sám vytáhnout. Okraj bazénu na to nebyl stavěný. Vylezl jsem tedy sám a pak jsem Janinku shora znova chytil za vlasy a přidržoval ji za ně u žebříku, aby po něm mohla vylézt vlastní silou i bez pomoci rukou. Šlo jí to zoufale pomalu, mohl jsem jí držet hlavu jen těsně u žebříku, takže měla před sebou pro nohy a kolena málo místa, i když se prohýbala jak jen mohla. Vteřiny běžely a já si pořád představoval, jak daleko je asi šéfka se svým telefonováním, ale jinak to nešlo.

Konečně byla Janinka venku. Popadl jsem naše šaty a s Janinkou za zády vyrazil napříč zahradou. Nemohli jsme vyjít hlavním vchodem, na příjezdové cestě bychom se mohli setkat s přijíždějící ochrankou, anebo by nás tam šéfka mohla pronásledovat autem. Museli jsme zadem do polí a lesů kolem haciendy. Zbývalo už jen přelézt zeď kolem zahrady.

Nebyla moc vysoká, já jsem se na ni vyhoupl snadno. Já jsem ovšem měl ruce volné. Janinka se ani nepokusila na zeď vyskočit. Zastavila se u ní a bezradně zůstala stát. Pro ni se spoutanýma rukama to byla nepřekonatelná překážka. Na osvobozování jejích rukou ale nebyl čas.

"Hej! Co to tam děláš?!" zaslechl jsem vzdálený šéfčin výkřik.

A bylo to v pytli. Šéfka už dotelefonovala, v bazénu nás nenašla a teď nás dokonce uviděla.

Posadil jsem se na vrchol zdi obkročmo jako na koně a zase jednou chytil Janinku za vlasy. Tentokrát tak pevně, jak jen to šlo.

"Vyskoč!" křikl jsem na ni a zatáhl ji za vlasy ze všech sil, které jsem v sobě měl. Janinka vyskočila do výšky, narazila břichem na horní okraj zdi, přehnula se napolovic a zůstala viset na zdi přede mnou jako prádlo na šňůře.

"Dělej! Lez!" pobízel jsem ji netrpělivě a dál jsem ji pevně držel za vlasy, protože spoutanýma rukama trčícíma do prázdna do výšky se neměla čeho chytit. Janinka měla asi vyražený dech, takže neodpověděla, ale šéfčin výkřik slyšela také, takže jí muselo být jasné, že jde o všechno. Snažila se tedy aspoň jednou nohou dosáhnout na vrchol zdi. Mávala přitom spoutanými pažemi na všechny strany, zatínala pěsti v poutech námahou, a asi jí to opravdu nějak pomohlo, protože po chvilce už měla jednu nohu na druhé straně zdi jako já a kdybych ji pořád nedržel pevně za vlasy, mohla by se docela dobře posadit na vrcholu zdi jako na koně stejně jako já.

Na to ale nebyl čas. Vztyčit se a narovnat se na vrcholu zdi jsem jí nemohl dovolit. Musel jsem jí držet hlavu co nejníž, skoro ve svém klíně, aby mne svým cloumáním nesrazila se zdi dolů. Možná ryla nosem do vrcholu zdi, jak jsem jí tu hlavu držel, ale na to jsem nemohl myslet. Musela dostat přes zeď i tu druhou nohu.

Když se jí to podařilo, nechal jsem ji spadnout se zdi na druhou stranu. Pořád jsem ji ale držel za vlasy, aby dopadla na nohy, a teprve až když se na ně pevně postavila, jsem ji pustil.

Seskočit se zdi a sebrat se země naše oblečení, které jsem předtím přes zeď přehodil, už byla hračka. Zamířili jsme přes pole do lesa. Tady, přes oranici, nás šéfka snad pronásledovat nebude. Také už se šeřilo, takže v lese snad zmizíme, doufal jsem.

V šeru lesa pak došla řada na Janinčiny ruce. Představoval jsem si to jednoduše, ale skutečnost se ukázala horší. Janinka při svém zápolení s pouty před šéfkou si pásku na zápěstích tak zamotala, že se teď od ní nedal najít konec. Myslel jsem si, že konec pásky snadno nehtem odlepím a celou pásku pak stejně snadno odmotám, jenže z pásky teď měla Janinka na zápěstích srolovaný provázek, ze kterého se nehtem nedalo odchlípnout nic. Od té doby vím, že každý muž má mít nůž. Já ho neměl. Ten plastikový provázek na Janinčiných zápěstích by se dal i přestřihnout nůžkami, ale kde vzít v temném lese nůžky? Pomalu mi docházelo, že Janinku asi neosvobodím. Že jí budu muset ty pouta na zápěstích nechat.

Jenže co dál? Janinka se nemohla ani obléci. Rád bych jí i pomohl, ale spoutané ruce se do žádného rukávu strčit nedají. Je to až neuvěřitelné, jak málo kusů oblečení se dá obléct na tělo, které má spoutané paže. Vlastně jen kalhotky jsem mohl Janince obléci. Všechny ostatní kusy její garderóby už vyžadovaly mít volné ruce. Ani podprsenku nebylo možné jí nasadit. Janinka sama dokázala jen vstoupit do bot. Zapnout jí je jsem musel zase já. Tak jsme se vydali na cestu lesem k silnici na opačné straně lesa. Já samozřejmě oblečený, já jsem s tím problémy neměl, ale Janinka jen v kalhotkách a v poutech, jinak zcela nahá. Svoje oblečení si nesla ve spoutaných rukou za zády. Já jí ho nést nemohl, já jsem potřeboval volné ruce na hledání cesty temným lesem, ve kterém po chvíli už nebylo vidět ani na krok. Janinka svými nahými, ničím nechráněnými prsy prorážet cestu houštím pochopitelně nemohla. Capkala za mnou, protahovala se uličkami, které po mně v lesním porostu zůstávaly a snažila se nezavadit svými trčícími ňadry o větve a křoviska, která se po nás z obou stran natahovaly.

Došli jsme k silnici. Doufal jsem, že nám tam nějaké auto zastaví a jeho majitel mi půjčí na chvilku nůž nebo nějaký jiný nástroj z výbavy auta, abych mohl Janinku osvobodit.

Představoval jsem si to hodně jednoduše. Tedy ne, že by ta silnice byla opuštěná. Jezdilo tam aut dost, ale nezastavilo nám žádné. Tedy - možná by zastavilo. Snad každý druhý řidič přibrzdil, když uviděl před sebou ve světle reflektorů nahou Janinku s ňadry vyvalenými kupředu do silnice jako zboží ve výkladu. Když pak ale uviděl mne, šlápl zase na plyn a ujel. O mne takový zájem nebyl.

Šli jsme pomalu po silnici do nejbližší vesnice. Janinka se dál snažila upoutávat pozornost kolemjedoucích řidičů, a kdybych jí to svou přítomností nekazil, dlouho by sama na silici nezůstala. Já ji ale nechtěl nechávat samotnou, nahou a spoutanou na pospas každému, kdo jede kolem. Proto jsem se do příkopu neschovával, a proto jsme došli do vesnice nikým nevyrušeni.

Zazvonil jsem u prvního domku, jestli by mi tam nepůjčili nůž. Za oknem se objevila nějaká tvář a vyjeveně se zadívala na Janinku. Janinka stála v kuželu slabého světla dopadajícího na ni z okna. Neopálená prsa jí v noční tmě svítila jako dva lampióny. V okně se rychle objevily další vykulené tváře. Ani jediná z nich nebyla ženská. Až po chvíli se tam objevila i nějaká žena. Okamžitě se ozvalo ženské ječení, někdo rychle zatáhl záclonu a ženské nadávání ještě zesílilo.

Jinak se nedělo nic. Chvíli jsem ještě čekal, ale z domku nevyšel nikdo.

Zkusil jsem další domek. Vybelhala se nějaká stará babka a s úžasem se zadívala na Janinku.

"Pomóc! Vražda! On ji chce podřezat!" zavřeštěla na celou vesnici, když uviděla, že Janinka má spoutané ruce a že já si chci na ni půjčit nůž.

Raději jsme tenhle konec vesnice rychle opustili. Teď už snad za všemi okny vyhlížely zvědavé obličeje. Ven z domku se ale neodvážil vyjít nikdo.

Ve škarpě kdosi ležel. Nebyl podřezaný, byl jenom sťatý. V ruce pevně svíral láhev. Jinak nejevil známky života, ale pohled na dokonalé Janinčino tělo ho rychle probral. Dokonce se pokusil i posadit.

"Ta je - tvá?" zeptal se, pokud jsem mu rozuměl.

Nechtěl jsem se s ním bavit, ale ta jeho láhev mne zaujala.

"Hele, kamaráde, nepůjčil bys mi tu flašku?" zkusil jsem to.

"To - bys rád, - co?" pletl jazykem opilec. "Počkej! - Ty - " najednou ho něco napadlo. "Ty - chceš - čendž? - Ty mi - tu holku - dáš? - Za flašku?" zeptal se těžce, ale oči mu už svítily. "Tak jo!" nadšeně souhlasil, aniž by čekal na moji odpověď. "Já ti tu - flašku - dám!" rozhodl hrdinně, jakoby měl vykonat největší čin svého života. "Ale ještě - se na - to napi - ju!"

Přiložil láhev k ústům a několika mocnými tahy ji vyprázdnil.

"Bylo by - škoda - ti to tam - nechávat!" dodal jako na vysvětlenou.

Převzal jsem od něj nabízenou prázdnou láhev. O Janinku jsem se nebál. Opilec se zhroutil zpět do své škarpy a nepochybně už zapomněl, co měl ode mne za tu láhev dostat.

Získanou láhev jsem rozbil o silnici. Dobře vybraný skleněný střep je ostřejší než ten nejlepší nůž. K osvobození Janinky skutečně stačilo jediné říznutí.

A to byl vlastně konec celé té historie. Aspoň já jsem si to v té chvíli myslel. Jenže šéfka asi nebyla tak blbá, jak se na šéfa sluší a patří. Viděla nás při přelézání zdi a asi jí to došlo. Takže mne vyrazila z práce. Pro ztrátu důvěry. Přitom já jsem nic důvěrného o ní nikomu neprozrazoval! Ono ani nebylo co! Přesto jsem skončil na dlažbě, takže si teď musím hledat nějakou jinou šéfku s nějakou jinou haciendou. Abysme se měli s Janinkou kde scházet. Nevíte o nějaké? Spokojil bych se i s docela ošklivou. Tedy ne s tou haciendou, ale s tou šéfkou.

Počet zobrazení povídky: 756
Publikováno: 2015-10-06 18:48:32

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.