Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
Peníze mají jednu nepříjemnou vlastnost: dojdou vždycky v té nejnevhodnější chvíli. Vždycky, když už mám všechno krásně připravené, abych vyhrál, tak zjistím, že už nemám ani jedinou mincičku. Právě tu poslední, kterou potřebuji do té bedny hodit, abych shrábnul celou tu hromadu, která v té bedně je nashromážděná. A pak mne ta gorila od vchodu vždycky vyhodí. Prý mám přijít jindy, až zas něco budu mít. Jenže já to mám všechno nachystané právě teď! Příště budu muset začínat zase znova! Jenže s tou gorilou není rozumná řeč. Ani tu jedinou pitomou mincičku mi nepůjčí! Přitom slibuju, že ji vrátím, jen co vyhraju tu připravenou hromadu! Ale to je jako kdybych házel hrách na zeď.

S nikým už není rozumná řeč. Každý se pořád jen vyptává, kdy už mu vrátím ty peníze, co mu dlužím. O ničem jiném nikdo mluvit nedokáže. Pořád jenom: Peníze! Peníze! Jako kdyby na světě nebylo nic jiného než ty jejich pitomé peníze! Samozřejmě, že jim je všechny vrátím! Hned, jak vyhraju tu hromadu. Do ksichtu jim je všechny nahážu: sežerte si je, držgrešláci! To jenom teď bych ještě potřeboval půjčit. Aspoň trochu, jen abych vyhrál. Nic víc nepotřebuju. Jenže o tomhle nechce nikdo ani slyšet. Oni si snad myslí, že si ty peníze vycucávám z prstu! Přece napřed se do té bedny musí něco hodit, aby z ní něco vypadlo! Jenže v téhle zemi nikdo nechápe, že napřed se musí nějaké peníze investovat, a teprve až potom je možno požadovat nějaký zisk. Když někomu řeknu, aby mi helfnul, tak každý hned začne vypočítávat, kolik už mu dlužím. Každý si přesně pamatuje kdejaký halíř ještě z minulého století. To už snad má každý v téhle zemi v hlavě počítací stroj? A paměť jako slon?

Zašel jsem znova za Gábinou. To je fajn holka, ta mi půjčila minule. Tedy, myslel jsem si, že je to fajn holka. Tentokrát už se ale šklebila stejně jako všichni ostatní. Taky se hned začala vyptávat, jestli jí nesu ty peníze, co mi půjčila. Když jsem jí řekl, že nenesu nic a že bych si potřeboval půjčit ještě další, šklebila se ještě víc. To už znám nazpaměť. Jako kdyby nikdo v téhle zemi neuměl nic jiného než se takhle odmítavě šklebit. Nakonec se ale ukázalo, že Gábina je přece jenom fajn holka. Půjčila mi. Sice ne tak snadno jako minule, ale půjčila. Ovšem musel jsem si to odpracovat. Musel jsem jí vyluxovat celý kvartýr. To prý jako úrok z té půjčky. Prý ne abych si myslel, že když jsem si to odpracoval, tak že už jí to nemusím vracet. Jen ty úroky už po mně nebude chtít. Ať! Hlavně, že mám zase něco. Je úplně jedno, kolik po mně bude chtít. Já budu mít hromadu peněz, já zaplatím každému o co si řekne. Ať všichni vidí, jaký já jsem! Ať vidí, že já nejsem takový škrťa jako oni! Jakmile vyhraju, tak všichni uvidí!

To jenom teď se to nějak zvrtlo. S tou gorilou fakt není žádná řeč. Zase mne vyhodil těsně předtím, než jsem vyhrál. To už je k vzteku. Ta opice vůbec nechápe můj herní systém! Ta opice už mne připravila o tolik peněz, že si to ani nedovede představit! Jak mám něco vyhrát, když mne pokaždé vyhodí! Já snad začnu chodit někam jinam!

No jo, jenže tam asi také budou chtít, abych měl nějakou minci. Takže abych zase znova zašel za Gábinou. S nikým jiným už se nedá rozumně mluvit. Gábina má sice také nějaké mouchy, ale to vem čert. Asi zase bude chtít, abych jí vygruntoval, ale to zvládnu. Hlavně že z ní zase vypadne nějaká mincička!

Jak se dalo čekat, Gábina se šklebila ještě víc než minule. Přece jenom je to ale fajn holka, Půjčila mi nakonec zas. Jen to bylo horší. Tentokrát jsem musel všechno u ní důkladně vygruntovat, a navíc mi poručila, že všechno musím dělat jen levou rukou. Pravou musím mít pořád zastrčenou v kapse.

"Abys to neměl tak jednoduché!" vysvětlila mi, když jsem se divil, co to má znamenat.

Bylo to nezvyklé, pracovat jen jednou rukou. Tedy - ona vlastně každá práce je nezvyklá, ale dělat všechno jen levou rukou je dost nepraktické. Šlo mi to pomalu a těžkopádně. Gábina jen přihlížela, ostražitě hlídala, abych nevytáhl pravou ruku z kapsy, a výborně se bavila. Dobře, budiž jí přáno. Půjčila mi, tak ať si to užije. Hlavně že jsem měl zase peníze a mohl pokračovat.

Jen mi to moc dlouho nevydrželo. Mince došly takovým tempem, že jsem si toho ani nevšiml. Zrovna jsem měl takovou krásnou pozici, všechno mi už tak perfektně vycházelo, bedna byla plná peněz. Jen ještě jednou ťuknout a vodopád peněz se spustí! Už už to bylo, když jsem najednou zjistil, že už zase nemám nic a nemůžu pokračovat. To bylo děsné. Ty prázdné kapsy mne pronásledují jako mor. Vždycky v té nejméně vhodné chvíli. No, co se dá dělat. Takže zase za Gábinou.

Tentokrát už se Gábina tolik nešklebila. Myslel jsem si, že je to dobré znamení a že ji proto můžu pumpnout o trochu víc. Svůj omyl jsem poznal velice brzy. Gábina už asi počítala s tím, že přijdu zas, a už pro mne měla připravenou hromadu domácích prací. A nejen to. Už se na mne těšila a měla připraveno ještě neco jiného.

"Sundej si řemen od kalhot a spoutej si s ním nohy!" poručila mi.

"Ale to mi spadnou kalhoty!" namítnul jsem.

"Asi ano." přikývla Gábina posměšně. "Vidíš, to je dobrý nápad! Tak si je sundej!" poručila mi. "Všechno si sundej!" dodala pak.

Nejistě jsem se svlékl a řemenem od kalhot jsem si spoutal nohy, jak si přála. Pak jsem pro Gábinino povyražení musel na těch spoutaných nohách poskakovat po jejím kvartýru a dělat domácí práce, které mi naporučila. Nebylo to vůbec jednoduché, pohybovat se po místnosti s nohama spoutanýma. Měl jsem co dělat, abych se na těch nohou udržel. Několikrát jsem při práci zapomněl, co na těch nohách mám, pokusil jsem se udělat krok a málem jsem se přitom pokaždé zřítil na zem, jako kdybych zakopl. Chytal jsem se všeho, co bylo na dosah, mával jsem rukama, abych udržel rovnováhu, a Gábina se chechtala jako na kdovíjaké estrádě. Pevně jsem se rozhodl, že k ní už si pro peníze nikdy nepůjdu.

Jenže pak byly peníze zase pryč. Ani nevím, jak je to možné. Vždyť jsem přece hrál jen takovou krátkou chvilečku! Vždyť jsem si jen párkrát ťuknul! Vždyť to ani nestálo za řeč, a už jsem zase byl švorc! Já to nechápu, kam se ty pitomé peníze pořád ztrácejí! Jenže byly pryč a já zase musel za někým jít. Jenže za kým? Nakonec mi zase nezbylo nic jiného než jít za Gábinou. Nikdo jiný už se se mnou nebavil.

Zato Gábina se bavila náramně. Už mne najisto čekala a už to měla vymyšlené. Ani na okamžik nezaváhala, když mne uviděla ve dveřích.

"Tak se vysvleč! A tentokrát úplně!" poručila mi místo uvítání. Musel jsem se hned u dveří svléct úplně do naha. "A teď nastav ruce!" následoval další rozkaz. Gábina už měla předem připravený asi metrový kus prádelní šňůry a tou mi pevně svázala ruce v zápěstích.

"Co to má znamenat?" zaprotestoval jsem. "Co mi to děláš?"

"Jestli máš aspoň trochu inteligence, tak to třeba poznáš sám, že ti svazuju ruce!" zasmála se Gábina.

"Ale proč?!"

"Abys to neměl tak jednoduché jako minule!" smála se mi Gábina do očí. "Abys musel taky trochu přemýšlet, jak máš tu práci udělat, když nemůžeš dát ruce od sebe!" posměšně mi vysvětlila Gábina. Skutečně už pro mne měla připravenou horu práce a já ji musel dělat těma svázanýma rukama. Bylo to ještě horší než minule. Umývat nádobí svázanýma rukama opravdu vyžaduje trochu přemýšlení. To si nikdo nedovede ani představit, jak hrozně takový kousek provazu na zápěstích dovede při tom překážet.

"Vždyť máš támhle myčku na nádobí!" zkusil jsem namítnout. "Proč to mám dělat já?"

"A proč ne?" podivila se Gábina. "Proč bych si měla tu myčku zbytečně opotřebovávat, když jsi přišel ty a můžeš mi to umýt ručně?"

"No dobře, ale proč při tom musím mít svázané ruce?"

"Protože tak je to zajímavější! Dobře se na to kouká!"

Gábina si mne zálibně prohlížela, chvilku z dálky, jak vypadám nahý a svázaný, chvilku zase zblízka, jak s těmi pouty zápasím. Za chvilku jsem měl zápěstí od šňůry otlačená do ruda a bolela mne při každém pohybu. Šňůra nasákla vodou, a když jsem byl s umýváním hotov, začala vysychat a tak mi seškrtila zápěstí, že jsem nemohl rukama skoro ani pohnout. Původně jsem si myslel, že po skončení nucených prací bych si to třeba mohl s Gábinou rozdat, když jsem celý nahý a Gábině se to zjevně líbí, ale když jsem byl s prací hotov, poznal jsem, že s těma svázanýma rozbolavělýma rukama nemá cenu se ani pokoušet se jí zmocnit. S tak bezmocnýma rukama bych ji nedokázal svléct ani kdyby se třeba nebránila. Jedna ruka mi zfialověla a otekla jako papuč, druhá mi zbělela jako papír a v obou jsem pomalu ztrácel cit. To snad ne! pomyslel jsem si zděšeně. Vždyť nebudu moci hrát, jestli se mi s těma rukama něco stane!

Nicméně Gábina asi věděla, co mi dělá. Když mi ruce nakonec rozvázala, cit se mi do nich vrátil velice rychle a za pár minut už bylo zase všechno v pořádku. Jen ta zápěstí mne bolela ještě i po dvou dnech, ale to už mi v herně nevadilo. Krásně jsem si zahrál, stálo to za to. Figury šly jako zjednané, přesně tak, jak jsem si to představoval. Jen občas se chybička vloudila, ale to se stává. Na to se dá zvyknout. To nevadí. Jedeme dál. Příště to vyjde. A pak už se ani žádná chybička nestala a já se blížil k vítěznému zakončení. Jenže to zase v nejlepším skončilo starým známým způsobem. Proč se nedá vymyslet nějaká bedna, do které by se nemuselo pořád něco házet?!

V noci jsem skoro nespal. Ve tmě mi před očima pod zavřenými víčky stále blikala světýlka hrací bedny. Musel jsem pořád myslet na to, jak jsem to dneska dělal a jak bych to dělal dál, kdybych mohl. Zajímavé, že v noci mi to všechno vycházelo naprosto dokonale. Už jsem se ani nemohl dočkat, až to zítra budu dělat doopravdy. Jenže - to budu muset napřed sehnat nějaké ty mince. To jen ty moje noční představy byly zadara.

A tak jsem zase musel za Gábinou. Tušil jsem, že si na mne zase vymyslí něco nepříjemného, jenže co mi zbývalo? A také ano. Už mne to ani nepřekvapilo, že jsem se musel hned u dveří svléct do naha a předložit ruce ke spoutání. Tentokrát za zády. Teď jsem s nimi nemohl dělat nadobro nic. Tentokrát jsem si na ně ani neviděl. A přesto jsem zase musel do práce. Zdálo se mi to nemožné. Myslel jsem si, že si Gábina dělá jen tak srandu. Ale myslela to vážně. Když jsem zkusil něco namítnout, ani se se mnou nebavila. Bez zaváhání se otočila a z kuchyně si přinesla kleštičky na cukr. Tedy, já nevím, proč se tomu říká kleštičky, když je to spíš pinzeta. Nechápal jsem, na co ji Gábina v této chvíli chce, ale rychle jsem to poznal.

"Ukaž jazyk!" přikázala mi.

S největší chutí jsem na ni vyplázl jazyk, jak nejvíc to šlo. Jenže Gábina toho škaredě zneužila a do otevřených úst mi bleskurychle zastrčila tu pinzetu na cukr. Plnou délkou, to znamená tak strašně daleko, až mne to překvapilo. Ještě nikdy v životě jsem neměl nic zastrčeného tak hrozně hluboko do úst. Navíc s rukama svázanýma za zády, takže jsem si to nemohl vytáhnout. Rychle jsem aspoň zatáhl do úst vyplazený jazyk - jenže to jsem si dal! Kořen jazyka se mi tím opřel do těch rozšířených paciček na konci pinzetky a já jsem si ji tím sám zatlačil ještě hlouběji do krku. Zakousl jsem se aspoň zuby do okraje kleštiček, které mi kousek vyčnívaly z úst. Doufal jsem, že je tím zastavím, aby mi nepronikaly pacičkami do krku stále dál. Ony se mi ale pod tlakem zubů tak podivně v krku vzepjaly, že jsem je velice rychle zase pustil. Myslel jsem si, že se mi třeba podaří si je jazykem vystrkat z úst ven. Při jakémkoliv sebemenším pohybu jazyka jsem si ale jeho kořenem kleštičky zatlačoval ještě hlouběji. Musel jsem nechat všech pokusů. Nezbývalo mi než s dokořán otevřenými ústy a napolo vyplazeným jazykem čekat, až mi Gábina tu příšernou pinzetku z úst zase vytáhne. Jedině ona mi mohla pomoci. Jenže se k tomu nijak neměla.

"No vidíš, jak se ti to líbí!" zasmála se mi Gábina do obličeje. "Už nenamítáš nic! Já jsem věděla, že ti to udělá radost!"

Rád bych něco odpověděl, ale nešlo to. S pinzetkou v krku, s ústy dokořán a s jazykem, který se nesmí ani pohnout, se mluvit nedá. Jakýsi zvuk jsem vydal, ale tak podivný, že ani já sám jsem ho nepoznával. Gábina se jenom spokojeně usmála.

Bylo to děsné. Pinzetka se mi v krku rozevřela do šířky, když ji Gábina pustila z ruky, a opřela se mi tam vzadu do všech těch citlivých míst, které tam mám. Vší silou jsem rval ruce z pout, abych se té pinzetky mohl zbavit, jenže ta prádelní šňůra na mých zápěstích byla pevná jako ocelové lano. Bylo to čím dál horší. Ani jsem netušil, kolik je na pacičkách takové jednoduché pinzetky ostrých hran. Cítil jsem je v hloubi úst všechny. Pinzetka mne v krku škrábala a nutila mne ke kašli. K nezadržitelnému kašli, který ale nepřinášel úlevu. Pinzetka se nedala vykašlat, škrábala mne v krku pořád dál. Musel jsem si na ni nějak zvyknout. Už mi bylo jasné, že Gábina mi ji hned tak nevyndá.

"A nestůj tady jako blb! Kvůli tomu jsi sem přece nepřišel!" pustila se do mne Gábina, když ji přestalo bavit, co se mnou pinzetka dělá. "Ty si tady zbůhdarma hraješ s nějakými kleštičkami a práce ti stojí! Tak dělej, dělej! Do práce, do práce!"

Ani teď mi ty kleštičky z úst nevyndala. Nemohl jsem se už ale věnovat jenom jim, musel jsem se pustit do práce. Musel jsem udělat stejnou práci jako minule, jenže teď jsem to musel dělat za zády. Poslepu, po hmatu, rukama téměř nepohyblivýma. Neviděl jsem, co dělám, všechno jsem musel hledat hmatem. Naštěstí jsem si pamatoval, jakým způsobem jsem to nádobí umýval svázanýma rukama minule, takže jsem aspoň věděl, jak na to. Za zády to bylo ovšem mnohem obtížnější, ale přece jenom trošku podobné. Gábina si mé snažení a všechny mé potíže vychutnávala s viditelným potěšením. Teď už nechodila kolem mne jako minule, ale pohodlně si seděla v křesílku a s úsměvem pozorovala, jak se více nebo méně bezradně potýkám se všemi komplikacemi, které mi tím svým kusem prádelní šňůry způsobila. Navíc mne nepředstavitelně dráždila. V tom letním vedru byla jen ve spodním prádle, maximálně nalehko. Gábina je parádní kousek, tělo má světové jako nějaká modelka. Mohl jsem na ní oči nechat. To bylo ale také to jediné, čeho jsem vůči ní byl schopen. S rukama za zády jsem si na cokoliv jiného mohl nechat zajít chuť. To by mi Gábina musela pomoci, jenže to ji ani nenapadlo. Docela jí stačilo, jak hladově na ni koukám. Přímo se vyžívala v tom, jak moc bych rád, a přitom nemůžu. Jistěže to poznala. To se na nahém chlapovi vždycky pozná. Sice mi nestál v pozoru v plné pohotovosti, ale bylo na něm poznat, na co myslím. Tvrdý jako kámen nebyl jen proto, že to, co jsem musel svázanýma rukama za zády dělat, nebylo moc rajcující. Po hmatu jsem se přebíral špinavým nádobím, ruce jsem mě celé olepené tím, co na tom nádobí bylo, protože jsem to za zády neviděl a musel jsem do toho sahat naslepo. Před sebou jsem viděl polonahé vyzývavě rozložené tělo Gábiny a rukama jsem se musel místo v jejích vnadách přehrabovat v mazlavém hnusu. No - co se dalo dělat. Nakonec kvůli Gábininu tělu tady přece nejsem. Hlavně že budu mít zase něco do těch beden.

Luxování bytu rukama svázanýma za zády už pak bylo téměř v pohodě. Naučil jsem se, jak držet za zády trubici vysavače, abych viděl na hubici jezdící na zemi, když se ohlédnu a ještě trochu se zkroutím do vrtule. Nakonec mi to šlo skoro stejně rychle jako minule, když jsem měl ruce svázané vpředu před sebou.

Když jsem s luxem postupoval kolem křesílka, Gábina najednou ke mně natáhla ruku a popadla mne za mého ferdíka. Až jsem sebou škubl, jak mne to překvapilo. Nečekal jsem, že by Gábinu mohl zajímat můj ferdík. Ani jsem už na to nemyslel. Ostatně s prací, se svázanýma rukama a s pinzetkou vězící mi v hloubi úst jsem měl tolik starostí, že jsem už nadobro zapomněl, že se tady v křesílku rozvaluje nádherné ženské tělo.

Gábina si mne přitáhla blíž a začala mi ferdíka žmoulat mezi prsty. Překvapeně jsem na ni zíral. Gábina byla nadobro nahá. Ani jsem si při svých starostech nevšiml, kdy se svlékla. Teď seděla přede mnou v plné kráse a můj ferdík na to reagoval jako zjednaný. Rostl, jako když se vysouvá hasičský žebřík. Gábina ovšem stála za to. Nahou jsem ji viděl poprvé v životě, a bylo na co se dívat. Nádherně zakulacená prsa s bradavkami trčícími dopředu jako tykadla, pod nimi jemně vyrýsovaný hrudník, široké boky a štíhlé pevné nohy tak nekonečně dlouhé, že bych je ani nemohl obejít, aby mi přitom Gábina nemusela pustit ferdíka z ruky. To jsem samozřejmě nechtěl ani náhodou. Její ruka byla tak nádherně hebká a teplá a laskala mi ferdíka tak úžasně, že bych sebemenší pauzu prostě nepřežil. Nejradši bych se vrhl na to fantastické tělo, zaryl ruce do těch překrásných polokoulí, přissál se k těm kouzelným rozinkám na vrcholu, ... jenže jak? Když mám ruce uvězněné za zády a v ústech zastrčenou tu děsnou pinzetku? Ta byla přímo úděsná. Nejen že mne stále dráždila ke kašli, také mi naprosto znemožňovala polykání. V ústech jsem měl za tu dobu ze slin úplnou povodeň, s níž jsem kvůli té nemožné pinzetce v krku nemohl nadobro nic dělat. Když mi poprvé stekla do krku, málem jsem se zalkl. Ani potom jsem ale nepřišel na nic, co bych proti té povodni mohl udělat. Nezbývalo mi než sklánět hlavu a nechávat tu záplavu občas vytéct z úst. Připadal jsem si hrozně, jako slintající blbeček. Gábině se to ale nějak líbilo. Vždycky, když viděla, že mi z úst vytekl vodopád slin, spokojeně se usmála. Musela vědět, že to je její vina, a zjevně se vyžívala pozorováním těch potíží, které mi způsobila. Viditelně ji to vzrušovalo. Jednou rukou mi honila mého ferdíka a druhou rukou si hrála s tím svým drobkem.

Vstupní díra do Gábiny se otevírala jako Alibabova jeskyně pokladů, lux řval naprázdo a můj ferdík už byl tvrdý jako kyj. Byl jsem už přímo bez sebe nedočkavostí, až ho do Gábiny zarazím, ale Gábina se k ničemu neměla. Pořád měla nohy sounož, a když jsem se pohnul, přidržela mne za ferdíka tam, kde jsem stál předtím. Kdybych neměl ty ruce svázané, věděl bych si rady. I ty nohy bych jí uměl roztáhnout. Neubránila by se. Jenže s rukama nepoužitelnýma? Jak? Byl jsem nadobro bezmocný. Ferdíka jsem měl nadrženého, toužícího, dožadujícího se svých práv, a nemohl jsem mu nijak pomoci. Byl jsem odkázaný jen na to, co udělá Gábina.

Ta napůl seděla napůl ležela v křesílku, blaženě natažená, napjatá, s očima zavřenýma, ústy pootevřenými, neodolatelně nádherná a přitom naprosto nedostupná. Jen oběma rukama pilně pracovala na svém díle. Cítil jsem, že moje chvíle se nezadržitelně blíží. Jestli Gábina nic neudělá a bude dál pokračovat v honění mého ferdíka tak jako doposud, pak se už prostě neudržím a udělám se jí do ruky. Možná, kdyby Gábina na chvíli přestala, vydržel bych déle. Jenže to ona nevěděla, asi ji to ani nezajímalo, a já vlastně ani nechtěl, aby přestávala. Takhle jsem to ještě nikdy nezažil, a bylo to senzační.

Moje chvíle přicházela. Gábina vytvářela rukou na konci mého ferdíka jakousi trubičku, měkkou, hebkou, teplou, mírně sevřenou a hlavně neustále rytmicky narážející na ten nejcitlivější koneček mého ferdíka. To bylo tak zvláštní, tak krásné, tak šílené... To se nedalo udržet. To bylo silnější než já. Chvíli jsem se ještě pokoušel vydržet, ale pak ze mne ta moje životní šťáva vyrazila jako z děla. Stříkal jsem jako o život. Gábina měla najednou mé šťávy plnou ruku.

Pustila mého ferdíka jako nějakou věc, která splnila svůj účel a není už teď k ničemu. Otevřela oči a se spokojeným úsměvem se podívala na svou dlaň plnou bílého rosolu. S blaženým výrazem k němu přičichla, olízla ho a ochutnala. Pak zavřela oči a začala si ten rosol rozmazávat po celém obličeji jako nějakou pleťovou masku. Masírovala si s ním tváře, čelo, oči, a vypadala, že jí to působí vrcholnou rozkoš. Přitom ovšem druhou rukou neustále proháněla ten svůj drobek u vchodu jeskyně. Mne si už ani nevšimla.

Ferdík už mi nadobro splaskl, když se Gábina vzepjala a zasténala blahem. Se zavřenýma očima a blaženým výrazem se zmítala v křesle, prsa se jí prudce vzdouvala, nádherné dlouhé nohy se křečovitě svíjely a napínaly, rozevřený vchod do její jeskyně se vzpínal do výše. Byla to tak překrásná podívaná, že se mi ferdík honem zase vztyčil, aby mu náhodou něco neuniklo. Zbytečně, Gábina už neměla zájem. Budiž, nakonec kvůli tomu jsem sem přece nepřišel. Rychle jsem si zase připomněl, proč jsem vlastně za Gábinou přišel. Tohle bylo jen něco krásného navíc.

Gábina je prostě super. Zase mi půjčila, a ani jsem ji nemusel moc přemlouvat. S dobrou kamarádkou je svět nádherný! Už jsem se nemohl ani dočkat, až zase zapadnu do herny. To je ten správný svět. To se zase vyřádím! Jakmile mi Gábina rozvázala ruce, okamžitě jsem vyrazil. Už jsem se viděl, jak si to teď s těmi potvorami rozdám. To jsou ty nejkrásnější chvíle, co znám.

Jen kdyby to vždycky neskončilo tak brzy! Samozřejmě, že se to vždycky nepodaří! Každý se přece občas splete nebo mu něco nevyjde! Proto se to musí vždycky zkusit znova! Příště už to vyjde! Jenže ty bedny jsou hrozné. Pořád se do nich musí něco házet, a ony nevrátí nic! Mělo by se s tím něco udělat! Jak já k tomu přijdu, abych pořád musel shánět ty hnusné mince?! Jak to zařídit, aby to pokaždé neskončilo právě když jsem nejlépe rozjetý?!

Pokračoval jsem ve hře doma v posteli se zavřenýma očima celou noc. Všechny možné herní situace se mi neustále vracely před očima a já nemohl usnout. Všechno mi najednou vycházelo, všechno jsem přesně věděl, vše se mi dařilo. Bylo to perfektní. Přesně takhle to zítra bude! Vždyť je to úplně jasné! To byla jen náhoda, že mi to ve dne tak nešlo! Teď už vím, jak na to, a zítra všichni uvidí! - Ano, jen ty nešťastné mince musím zase někde sehnat. Vlastně - jak to, někde? Vím přece, kde!

Takže zase za Gábinou. Ještěže ji mám. To byla nejšťastnější chvíle mého života, když jsem ji poznal. Lepší ženská na světě neexistuje. Jistě, dovedl bych si představit nějakou ještě lepší. Gábina by mi neusela dělat to, co mi dělá. Klidně by mi mohla půjčovat i bez toho. Jenže - co nadělám. Ono asi nic na světě není dokonalé, ani Gábina. Než si najdu lepší, budu muset ty její rozmary nějak vydržet. Hlavně že mi půjčí. Uvidíme, co si kvůli tomu vymyslí dneska.

Začátek už jsem znal. Hned u dveří: vyzout boty, shodit šaty, svázat ruce. Teď už vždycky jenom za zády, aby mi byly nadobro k nepotřebě. Gábina už se ani neptala, proč jsem přišel. Sebrala moje ponožky a stočila je do úhledného svazečku. Tak pěkně, jak bych to já nikdy nedokázal.

"Otevři pusu!" přikázala mi, a když jsem to nic zlého netuše udělal, klidně mi ten svazeček ponožek zastrčila do pusy. Tak hluboko a nemilosrdně, až jsem se zalkl. Najednou jsem nemohl dýchat a nemohl jsem si nijak pomoci. Zalomcoval jsem rukama za zády, protože jsem v té chvíli nadobro zapoměl, že je tam mám svázané. Až po chvilce se mi zoufalým úsilím jazykem podařilo si ten svazek v puse posunout tak, aby mne nedusil. Než jsem si ho ale stačil vystrkat jazykem z pusy nadobro a vyplivnout ho, Gábina si zatím přinesla ručník a tím mi pusu zavázala. Ponožky mi nechala uvnitř. Teď už jsem se jich zbavit nemohl. Pokusil jsem se protestovat, ale vyšel ze mne jen slabý neartikulovaný zvuk, který stočené ponožky ještě víc utlumily. Pokud Gábina vůbec něco slyšela, nedala to na sobě znát a chovala se jakoby se nic nestalo. Zato já dělal všechno možné, abych se těch ponožek zbavil. Tedy - vlastně jsem nedělal nic, protože jsem nemohl na nic přijít. Otevírání pusy jak nejvíc to šlo nebylo k ničemu, ponožky mi z nich samy nevypadnou, a vytlačování jazykem už teď taky nebylo nic platné. Rukama jsem za zády nemohl dělat nic. Jenom nohy jsem měl volné, jenže těma jsem si nedovedl pomoci. Tak jsem aspoň pobíhal po místnosti a zkoušel, jestli bych si třeba ten ručník kolem hlavy nemohl o něco nějak posunout nebo uvolnit nebo ho nějak z hlavy sedřít. Bez něj už bych si s těmi ponožkami snad nějak poradil. Jenže zbavit se toho ručníku se mi nedařilo ani o stůl, ani o skříň, ani o dveře. Gábina stála opodál a nadšeně sledovala všechno to moje marné úsilí.

Pak ji to najednou přestalo bavit.

"Tak to by snad mohlo stačit." prohlásila rázně. "Přece jsi sem nepřišel proto, abys mi teď tady očuchával nábytek. Když neumíš nic lepšího, tak to zařídíme jinak."

Sebrala moje svlečené kalhoty, zezadu mi je nahodila kolem krku a pod bradu a za ně mne odvlekla pozpátku ke dveřím.

"Na kolena!" poručila mi, a když jsem poklekl, přirazila mne lopatkami na otevřené dveře a nohavice kalhot mi nějak zasukovala kolem kliky dveří. O krok odstoupila a já zůstal klečet přivázaný kalhotami za krk ke dveřím. Teď už se toho ručníku ani ponožek nezbavím, to mi bylo jasné okamžitě. Už jsem neměl o co.

"Takhle tady zůstaneš tak dlouho, dokud nepochopíš, že u mne v bytě můžeš dělat jen to, co ti přikážu!" oznámila mi a odešla do druhého pokoje. Asi tam měla něco na práci, slyšel jsem zvuky nějaké činnosti, ale podívat jsem se nemohl.

Po chvíli se Gábina zase objevila a oblékala se k odchodu.

"Dneska jsi přišel nevhod. Mám ještě nějaké zařizování, takže musíš počkat. Vyřídíme to spolu, až se vrátím." řekla a odešla. Mne nechala tak, jak jsem byl: se svázanýma rukama, připoutaného ke klice dveří a především pořád s těmi ponožkami v puse. Zámek zarachotil a já zůstal v zamčeném bytě sám, bezmocný, klečící, nahý, neschopný pohnout se z místa, neschopný vydat ani hlásku.

Nejhorší ale byly ty ponožky v puse. Nohy nemám zrovna voňavé, a teď v létě se mi potí obzvlášť. Ponožky mne v puse přímo zastudily, když mi je tam Gábina zastrčila. Až potom se mi z nich do celých úst začal šířit ten nepříjemný odér. Zpočátku jsem se snažil mít pusu co nejvíc otevřenou, abych se těch ponožek dotýkal co možná nejméně. K ničemu to ale nebylo, protože ty ponožky mi navíc ztěžovaly dýchání. Gábina mi ten svazek ponožek udělala moc dlouhý, takže mi zasahoval až někam do krku a připravil mne tam o možnost dýchat nosem. Mohl jsem supět jen přes ty ponožky, čímž se mi odér z nich šířil až do plic. Nedalo se to vydržet. Vší mocí jsem se snažil vytlačit tu hrůzu jazykem z úst a hlavně z krku ven. Samozřejmě, že bezúspěšně. To bych nesměl mít přes pusu ten ručník. Gábina si asi vůbec nedovedla představit, co mi udělala. Ponožky se mi pořád cpaly v ústech až kamsi dozadu málem až do žaludku a jazykem se s nimi nedalo docela nic udělat. Jenže to bylo tak děsné, že jsem prostě nedokázal se s tím smířit a nedělat proti tomu nic. Tak jsem dál jazykem zápasil s těmi ponožkami, i když to žádný výsledek nemělo. Jen ten, že po chvíli mne jazyk začal bolet únavou.

Také mé vlastní sliny mi připravily neskonalé obtíže. Snad ještě nikdy v životě jsem jich tolik v ústech neměl. Zpočátku se mi žíznivě vsakovaly do ponožek a nevadily. Postupem času se však z ponožek stal mokrý hadr, který byl čím dál méně prodyšný. Dýchalo se mi čím dál hůř. Vyděsil jsem se, že se těmi ponožkami snad zadusím. Jediný, kdo mne mohl zachránit, byla Gábina. A Gábina nikde!

Musím si nějak pomoci sám. Ale jak? Zoufale jsem se snažil vyrvat ruce z pout dřív, než se udusím, ale nešlo to. Pouta mi držela na zápěstích jako šílená. Ze všech sil jsem jazykem odtlačoval ponožky stranou, abych měl kudy dýchat. Bylo to jako kdybych je ždímal. Vyrážely z nich proudy slin, ale dařilo se mi ty děsné ponožky trochu stlačit a udělat si pod nimi dýchací tunýlek. Poznal jsem, že se přecejenom neudusím, ale bude mne to stát hodně námahy. Ponožky znovu nabobtnávaly slinami, takže jsem musel pracovat jazykem nepřetržitě a vymačkávat je stále znova.

Člověk si ale asi časem zvykne opravdu na všechno. Po chvilce jsem se naučil dýchat i přes ty ponožky. Po určité námaze se mi podařilo odtlačit je jazykem ještě o kousek stranou a zvětšit tak ten životodárný průduch. Naučil jsem se také vystačit s tím vzduchem, který se mi podařilo přes ten roubík protáhnout. Roubík mi vyplňoval beze zbytku celá ústa až do nejzazších koutů, třebaže jsem je otvíral, jak nejvíc to šlo. Budu se muset naučit nějak to s ním vydržet do té doby, než si osvobodím ruce a budu si ho moci z úst vyndat. Pořád jsem věřil, že se mi nějak podaří se té šňůry na zápěstích zbavit. Jen jsem nevěděl, jak.

Zkusil jsem po kolenou popolézt kupředu. Šlo to. Protože jsem byl přivázaný ke dveřím, dveře se pohybovaly za mnou a otevíraly se. Dolezl jsem tak po kolenou až ke zdi. Dál to nešlo. Nikam jinam mne dveře nepustily. Musel jsem se stejným způsobem vrátit zpátky. Dveře se spolu se mnou zase zavíraly, až jsem nohama narazil na rám dveří. To bylo vše. Nikam jinam jsem se nemohl dostat. Rád bych si pouta na rukou o něco předřel, ale kolem dveří bylo prázdno. Na nic jsem nemohl dosáhnout, a o dveře ani o jejich rám to nešlo. Rozhlížel jsem se po místnosti. Kdybych nebyl připoutaný ke dveřím, věděl bych si rady. Bylo tam dost věcí, které by se hodily, jenže všechny byly nedosažitelně daleko.

Ústa jsem měl pořád plná slin. Neměly nic lepšího na práci, než mi zaplavovat můj pracně vybudovaný dýchací tunýlek. Ponožky mi vyplňovaly celá ústa. Navíc ta jejich chuť byla děsná, až mi běhal mráz po zádech. Dokud byly ponožky suché, jenom smrděly. Teď, když byly nasáklé mými slinami, se v nich něco rozpouštělo a já to musel jazykem z těch ponožek vymačkávat ven. Můj dech zněl, jako kdybych pomalu kloktal. Sliny mi v tunýlku pěnily a při výdechu mi tekly z úst ven na bradu. To by mi vadilo ještě nejmíň. Horší to bylo při vdechu, kdy se mi hrnuly do krku a do průdušnice. Musel jsem ten hnus polykat. Bylo to odporné, štiplavé, slané, svíravé, a bylo toho čím dál víc. Šťavnaté ponožky v ústech mi při každém přimáčknutí chrlily další a další dávky té močky. Přitom nebylo vyhnutí, musel jsem je vymačkávat, abych mohl dýchat.

A Gábina nikde. Zápolil jsem s ponožkami jak jen to bylo možné, a jinak se nedělo nic. Jen hodiny tikaly, občas se ozvala lednička, za okny byl slyšet pouliční ruch, a jinak byl naprostý klid. Čas se vlekl nekonečně pomalu, měřen jen mými nádechy a výdechy, z nichž každý jsem si musel jazykem pracně vybojovat. Napadlo mne, že tady takhle zbytečně mařím čas, který jsem mohl mnohem lépe strávit v herně. Kde se ta Gábina courá?! Jak dlouho mne tady ještě chce takhle nechat?! Co všechno jsem už mohl za tu dobu uhrát! Tolik ztraceného času! Vždyť už bude herna přecpaná davy, až se Gábina milostivě vrátí! Co když už tam nebude volné místo? Co si pak počnu? To bylo nepředstavitelné pomyšlení, že si už dneska možná nezahraju. Jak já k tomu přijdu?! Co si ta Gábina myslí?!

Konečně cvakl zámek dveří u vchodu.

"Jé, ty jseš tady... " zatvářila se Gábina překvapeně, když mne uviděla. "Já jsem na tebe nadobro zapomněla... No, nic se nestalo, jak vidím. Vydržels to docela dobře. Tak už ti dneska žádné úkoly zadávat nebudu. Už je na to dost pozdě. Tak jsi to měl dneska lehčí."

Tak jsem to nakonec stihl. Gábina je prostě fajn holka, nic nepokazí. Má sice někdy trochu zvláštní nápady, ale dá se to s ní vydržet. Hlavně že jsem zase měl nějaké mince do těch nenasytných potvor. Jinak s tou gorilou u vchodu není řeč. Takhle to díky Gábině bylo všechno v pohodě. Jedině tohle je ten pravý život, nic jiného nemá vejšku. Sice jsem musel u Gábiny něco přetrpět, ale stálo to za to. Myslím, že jsem na něco přišel. Je to celkem jednoduchá fligna, ale vychází to. Bohužel už jsem to nestačil vyzkoušet doopravdy. Právě když jsem to nejvíc potřeboval, tak jsem zjistil, že už zase nemám ani floka. To je jako na potvoru! Zrovna když už mi to tak pěkně šlo! Jenže tohle ta gorila nikdy nepochopí. Ale zato příště něco uvidí!

Nebyl jsem schopen myslet na nic jiného. V noci jsem nespal, druhý den jsem za nic nestál. Pořád jsem musel myslet jenom na tu flignu. Vždyť je to tak jednoduché! Tak krásně to všechno vychází, když si to představím! Dneska to půjde jako z partesu. Tohle je ta nejlepší hra, jaká na světě existuje. Škoda, že nemůžu zapadnout do herny hned zrána, hned jak se vzbudím. Každá chvíle, kdy nejsem v herně, mi připadala ztracená. Jenže nemůžu tam jít hned. Nemám za co.

To ovšem znamenalo zase jít za Gábinou. Tušil jsem, že tentokrát to bude zase ještě horší než minule. To už jsem si všiml, jak Gábina přitvrzuje. Jen jsem netušil, co si vymyslí dneska. Na výběr jsem ovšem neměl. Vůbec jsem si nedovedl představit, za kým jiným bych měl jít, a já jsem ty mince prostě potřeboval. Už jsem přece věděl, jak na to, jen ještě těch pár pitomých minciček někde sehnat a budu king!

U Gábiny už jsem to znal. Beze slova jsem se hned u dveří vyzul, svlékl se a nastavil ruce za záda ke svázání.

"Správně!" schválila to Gábina. "Vidím, že jsi učenlivý! Už jsi pochopil, že ke mně do bytu můžeš jedině s bosýma nohama a svázanýma rukama! Tak to má být!"

Tentokrát už mne nenechala ani volně chodit po jejím bytě. Ani s rukama svázanýma za zády. Naopak mne za ty ruce popadla a táhla mne za sebou, takže jsem musel jít za ní pozpátku. Ani mne nenechala otočit se a jít normálně dopředu. Pak mi ale najednou zničeho nic svázané ruce za zády zvedla do výšky, až mne zabolelo v ramenou. Rychle jsem se předklonil a stoupl si na špičky, aby mi nevykloubila ramena.

"Jauvajs! Co to děláš?!" vykřikl jsem.

"Zkouším, co vydržíš." S úsměvem odpověděla Gábina. "Ráda bych věděla, co všechno jseš ochoten vytrpět kvůli těm debilním hrám v té tvé herně. Pokud to nemůžeš vydržet, tak řekni, a já tě okamžitě pustím. Ale také už ti nepůjčím ani korunu. Tak si vyber!"

To byl trumf, který přebíjel všechno. Kde jinde bych ty mince sehnal? A že bych už nemohl vyzkoušet ten svůj nový systém?! To přece ne! To jsem si nedovedl představit ani v tom nejhorším snu, že by mne ta gorila nepustila dovnitř! Co bych dělal?! Jak bych žil?! To přece není možné! Musím od Gábiny něco dostat! Nakonec ta vyvrácená ramena nejsou tak strašná! Když se pořádně vytáhnu na špičky, tak se to dá tu chvilku vydržet! Vždyť to ani tak moc nebolí!

Čekal jsem, až mne Gábina zase nechá spustit paže dolů, jenže ona najednou odcházela pryč a mne nechala tak. Pochopil jsem, že mi Gábina ty ruce tam nahoře k něčemu přivázala.

"Kam jdeš? Vždyť jsi mně tady nechala!" zavolal jsem za ní.

"Nechala." přikývla Gábina pořád s tím svým úsměvem, který mi připadal čím dál protivnější. "A nechám. Užij si to!"

"Ale já to ne... " včas jsem se zarazil. Přece to musím vydržet! Co by se mnou bylo, kdyby mi Gábina nepůjčila? Aspoň kdybych věděl, co všechno vlastně budu muset vydržet!

"Jak dlouho mne tady chceš takhle nechat?" zeptal jsem se opatrně.

"To uvidíme." pokrčila rameny Gábina. "Dokud mne to bude bavit se na tebe koukat."

Otočila se a šla pryč. Po zkušenostech z minula jsem se vyděsil.

"Počkej! Nechoď nikam!" zakřičel jsem zoufale.

Gábina se vrátila a v rukou zlověstně smotávala moje ponožky.

"Tak poroučet mi nebudeš, jestli mám nebo nemám někam chodit!" řekla mi trochu rozzlobeným tónem. "O tom, co budu nebo nebudu dělat, si rozhoduju sama! To jenom ty tady musíš dělat to, co ti přikážu a co se mi líbí. A teď právě se mi nelíbí, že trochu moc kecáš."

Jednou rukou mne vzala pod krkem a přimáčkla mi ho tak, že jsem musel otevřít pusu dokořán, a druhou rukou mi pak do nich zarazila dohotovený smotek ponožek.

"A je to!" usmála se. "Správný muž vydrží všechno s pohrdavým mlčením. No - a když ty nejsi opravdový muž, tak se to dá udělat také takhle!"

Ještě mi zavázala pusu už známým ručníkem a odebrala se někam do vedlejšího pokoje. Osaměl jsem.

Rychle jsem pochopil, jak velikou chybu jsem udělal, že jsem vystoupil na špičky, když mne Gábina uvazovala. Kdybych zůstal stát na plných chodidlech, měl bych to teď mnohem snazší. Jenže jak mne mohlo napadnout, co mi chce Gábina provést?

Nahmatal jsem prsty provaz, kterým jsem měl ruce uvázané. Vedl od mých zápěstí, na které jsem prsty nedosáhl, někam nahoru, kam jsem také nemohl dosáhnout. Hned mne napadlo, že bych ten provaz mohl třeba nehty předřít. Jenže už po několika škrábnutích jsem začal pociťovat překvapivou únavu v předloktích. Každý další pohyb prsty mne stál nezvyklé úsilí a navíc jsem začal v prstech ztrácet cit. Po neuvěřitelně krátké chvilce jsem přestal provaz cítit. Tedy stále jsem ještě mohl poznat, že tam je, ale jeho povrch jsem už konečky prstů necítil. Ruce mi přepadla taková únava a slabost, že jsem je už ani nedokázal zatnout v pěst. Přestal jsem se o cokoliv pokoušet, ponechal jsem ruce v klidu. Nesmírná únava v předloktích mne odrazovala od jakéhokoliv, i toho nejmenšího pohybu prstem. Rychle jsem ztratil cit i v dlaních a pak už jsem vůbec nebyl schopný zjistit další osud toho provazu. Samozřejmě že tam byl dál, vždyť jsem na něm měl zavěšené paže, ale už jsem nebyl schopen ho ani nahmatat. Zkusil jsem ještě pohnout prsty. Bylo to nesmírně namáhavé a přitom jsem vůbec nebyl schopný poznat, zda moje prsty narážejí do toho provazu či ne. Nestálo to za tu námahu.

Pak jsem přestal cítit i tupou bolest otlačených zápěstí nemilosrdně pevně svázaných dohromady. Najednou mne přepadl děs, že mi pomalu odumírají ruce. Necitlivost mi postupovala pažemi dál a dál. Postupně, po částech, jsem přestával cítit i onu příšernou únavu v předloktích. Když jsem zkusil pohnout prsty, už jsem necítil nic. Ani jsem nebyl schopný poznat, jestli se mi nějaký prst pohnul. Jako bych už ruce ani neměl.

Přišla Gábina. Zaradoval jsem se, že mne už konečně odváže, ale chyba lávky. Jen si mne zálibně prohlédla, obešla mne, pohmatem zkusila, jak tvrdě mám napjatá lýtka, a palcem se přesvědčila, jak pevně mi drží v ústech ponožky. Přitom si palec omočila v mých slinách, které mi nezadržitelně prýštily ze zacpaných úst, a protože jsem musel stát v předklonu, stékaly mi z úst na podlahu přede mnou. Umáčený palec si klidně utřela o mé vlasy a zase odešla.

Mimoděk jsem si představil na svém místě Gábinu. Vytaženou na špičky, s tělem prohnutým do oblouku, se svázanýma rukama a pažemi zvednutými za zády do výšky. Ramena má stejná jako já, jen o mnoho krásnější. Paže taky. Na špičky se vytáhnout umí taky. Nohy má nádherně dlouhé, až oči přecházejí. Kdyby musela stát na špičkách a napínat lýtka jako teď já, měla by je ještě krásnější. Proč tady musím takhle stát já? Proč ne ona? Proč jen moje ramena musí takhle trpět, proč jen moje lýtka se musí takhle namáhat, zatímco ty její jsou v pohodě? To bych přece taky uměl ji takhle přivázat! Napnout jí tělo přesně tak, aby se jí ještě nevykloubila ramena, ale aby zároveň musela pořád stát na špičkách a nemohla ani na okamžik došlápnout patami na zem! A pak bych se na ni chodil dívat, jak má to parádní tělo perfektně napnuté!

Možná se zdá podivné, jaké úvahy se mi honily hlavou, když jsem stál uvázaný za vyvrácené paže, bolestivě zkroucený a vypjatý na špičkách, a nemohl jsem ani tušit, co mne čeká dál. Já ale nevěděl, co mám dělat. Zvedl jsem hlavu, abych se rozhlédl kolem sebe. Nic, co by mi mohlo nějak pomoci, jsem ale nikde neviděl. Ani jsem se nemohl podívat, jakým způsobem a k čemu jsem to tam nahoře přivázaný. Svoje ruce jsem prostě nezahlédl ani koutkem oka. Svěsil jsem zase hlavu na prsa.

Pak jsem si najednou uvědomil, jak mne začíná bolet celé tělo. Až teď jsem to pocítil naplno. Od nepřirozeného předklonu mne bolelo v zádech. Od dlouhého stání na špičkách mne bolely lýtka. Kvůli vysoko zapaženým pažím jsem nemohl pořádně dýchat. Při každém nadechnutí mne zabolely napjaté ramenní klouby. Také jsem nevěděl, jak mám držet hlavu. Když jsem ji měl bezvládně svěšenou na prsa, bolelo mne za krkem, ale když jsem ji zvedl, začala mne bolet šíje. Tenhle vcelku jednoduchý způsob uvázání mi skutečně neuvěřitelným způsobem ničil celé tělo.

Když jsem vytočil hlavu co nejvíc stranou, mohl jsem uvidět, jak mám nepřirozeně pokroucená a zdeformovaná ramena. Hrudník jsem měl podivně vmáčknutý do těla a břicho naopak vystouplé, protože všechny vnitřnosti z hrudi se mi asi vymáčkly do břicha. Na nohách mi už dokonce i zepředu byly vidět napjaté lýtkové svaly. Čím dál víc námahy mne také stálo udržení chodidel vedle sebe. Únavou se mi rozjížděly do stran, čímž jsem vždy poklesl o kousek níž a okamžitě jsem to ucítil v ramenou.

Gábina se zase přišla na mne podívat. Teď jsem si prohlížel i já ji. Docela jinýma očima než dřív. Teď jsem viděl především její volné ruce, ničím nesvázané, ničím neomezované. Její pevná ramena, která nikdy nepoznala takové bolestivé vyvracení kloubů jako teď ramena moje. Její lýtka, která nikdy nebyla tak hrozně namáhaná jako teď lýtka moje. Vždyť ona to vůbec nezná! Ona to nikdy nezažila, ona neví, co mi způsobuje!

Bolest v lýtkách byla čím dál horší. Na špičkách už moc dlouho stát nevydržím. Jenže až klesnu, sám si vykloubím ramena! Zkusil jsem se trochu zavěsit na paže a hned mne zabolelo v ramenou. Když jsem ale udělal krůček vzad a opřel se do paží směrem dopředu, ramena mi tolik neprotestovaly, a lýtkům se trochu ulevilo. Rychle jsem si vyhledal novou polohu, která mi sice napínala tělo ještě víc, ale přesto znamenala určitou úlevu pro unavená lýtka. Takhle snad vydržím déle.

Ale největší hrůzu ve mně vzbuzoval stav mých paží. Už jsem je ani trochu necítil. Už jsem ani nedokázal poznat, jestli jsem ještě schopný pohybovat prsty na rukou. Pokoušel jsem se o to, ale žádnou odezvu jsem necítil. Rád bych se na své ruce aspoň podíval, v jakém jsou stavu, ale to nebylo možné. Zkoušel jsem se ohlédnout dozadu a vzhůru, div jsem si hlavu nevykroutil, ale ruce jsem ani nezahlédl.

Moc dobře jsem věděl, že v tomto stavu mi paže nesmí zůstat moc dlouho, pokud o ně nechci přijít. Neměl jsem ani potuchy, jak dlouho už tady takhle stojím s odkrvenými pažemi. Jen jsem věděl, že už brzo mi v nich dojde k nenapravitelnému poškození, pokud se mi v nich neobnoví krevní oběh. Jenže právě v tomhle směru jsem nemohl docela nic dělat. V tomhle jsem byl plně odkázaný na libovůli Gábiny.

Co když ale na mne zapomene? napadlo mne najednou. Co když si na mne vzpomene až když už bude pozdě? Už dlouho se na mne nepřišla podívat, jak to snáším. Co když si dala dvacet a třeba usnula a probudí se až za několik hodin? Ticho v bytě bylo opravdu podezřelé. Přímo děsivé. Mohu se jí nějak připomenout, že jsem tady uvázaný a že mne má přijít osvobodit? Ale jak? Zavolat na ni nemůžu, s ponožkami v puse se mluvit nedá. I jakýkoliv jiný zvuk ty ponožky spolehlivě utlumí. Jestiže Gábina usnula, já ji odtud vzbudit nedokážu. To by byl konec. Vůbec jsem si nebyl jistý, jak dlouho ještě vydržím stát tady takhle uvázaný. Hruď jsem měl tak stisknutou vyvrácenými pažemi, že jsem sotva dýchal. Přitom to, jak dlouho tady ještě budu stát, vůbec nezáleželo na tom, jak dlouho to vydržím, ale jedině na tom, co si Gábina usmyslí. Já jsem to nemohl nijak ovlivnit. S ponožkami v puse bych ji nemohl ani poprosit, aby mne už odvázala, i kdyby tady byla.

Co když ale Gábina na mne zapomněla schválně? Co když si na mně chce vyzkoušet, jak dlouho může někoho nechat takhle uvázaného? Vždyť to přece říkala, že si chce vyzkoušet, co vydržím!

Jenže proč mám zrovna já doplatit na to, že si chce Gábina něco vyzkoušet?! Už poznala, jak jsem šikovný a jak mám ruce pohyblivé, i když je omezují pouta. Mými ponožkami si vyzkoušela odolnost mého žaludku. Teď zkouší, jak odolné mám další části těla: ramenní klouby, záda, lýtkové svaly, paže. A to ještě nevím, co mne čeká dál. Ani bych se nedivil, kdyby Gábina vymyslela na každou jednotlivou částečku mého těla nějaký speciální způsob, jak tu částečku důkladně potrápit.

V tom vynuceném předklonu jsem si prohlížel své tělo. V mé situaci se nic rozumnějšího nedalo dělat, a já musel nějak strávit ten čas, kdy se nemohu skoro ani pohnout a kolem se nic neděje.

Prohlížel jsem si své nohy, zcela volné, a přesto mi nebyly k ničemu. Vcelku pěkné svalnaté nohy, a přitom jak bych teď potřeboval, aby byly ještě silnější! Stehna, kolena, holeně, kotníky, nárty, všechno v naprostém pořádku, nohy zcela zdravé, dokonale funkční, silné, hbité, perfektně připravené zvládnout cokoliv, na co jen pomyslím. Co všechno by se s nimi dalo dělat! Místo toho si ty nohy zbytečně unavuji nekonečným stáním na špičkách, které k ničemu nevede. Stejně nevydržím na těch špičkách stát tak dlouho, jak dlouho vydrží ten provaz, na kterém jsem uvázaný.

Už jsem nedokázal vytahovat se na špičkách tak vysoko jako ze začátku. I když jsem pořád ještě stál na špičkách, poklesl jsem trochu níž. Jinak už to nešlo, i když mne z toho ramena ostře bolela. Navzdory bolesti v natažených kloubech jsem už prostě neměl sílu.

Ani chodidla jsem už nedokázal udržet u sebe. Podlamovaly se pode mnou do stran, což mělo pro má ramena stejně ničivé následky jako pokles ze stoje na špičkách. Paty pode mnou kolísaly, tančily do stran a já ani s vynaložením veškerého úsilí nebyl schopen tomu zabránit. Napadlo mne, že kdybych měl nohy spoutané řemenem jako tehdy, když mi to Gábina přikázala, tak bych asi takové potíže neměl! Copak by se mi mohly paty rozjíždět od sebe, kdybych měl kotníky pevně spoutané řemenem dohromady? Najednou jsem zatoužil, abych měl svázané nohy. Nikdy předtím by mne ani ve snu nenapadlo, jak strašně budu jednou toužit, aby mi někdo svázal nohy! Jestlipak to ví Gábina, jak se tohle uvázání může člověku ulehčit tím, že se mu svážou nohy?

Konečně se Gábina objevila a pomalým krokem zamířila ke mně. Obešla mne a zkoumavě si mne prohlédla. Visel jsem na pažích asi už dost bezvládně, s hlavou spadlou na prsa. Gábina mi jednou rukou přejela po hrudi, podebrala mi hlavu pod bradou a zespodu mi stiskla hrdlo, abych musel zvednout hlavu. Nejenže jsem se tomu nemohl nijak bránit, ale nemohl jsem ani uhnout. Ani o centimetr. Ani pohnout jsem se s vyvrácenými pažemi nemohl. Nezbývalo mi než bez odporu snášet vše, co mi Gábina udělá. Jen jsem poslušně zvedl hlavu, abych mohl dýchat.

Gábina se mi podívala do očí, spokojeně se usmála, pustila mi krk a já znovu bezvládně spustil hlavu na prsa. Gábina přesto nejspíš usoudila, že jsem už dostatečně zničený, takže mi konečně odvázala paže a já s úlevou klesl dolů zase na celá chodidla. Že mi Gábina rozváže ruce nebo mne aspoň nechá odpočinout, v to jsem však doufala marně. Hned jsem poznal, že mne Gábina neodvázala úplně, jen mi popustila provaz natolik, že mne nechala spustit paže dolů k pasu, ale přivázané mi je nechala dál. Nemohl jsem tedy odejít, nemohl jsem si ani sednout. Musel jsem stát dál tam, co dosud, jen už jsem se nemusel předklánět. A také jsem cítil, že se mi do paží zase vrací život. Naštěstí Gábina přišla ještě včas, aby mi zachránila zmrtvělé paže. Sílící mravenčení v pažích mi ohlašovalo, že se mi do nich vrací krevní oběh a že se mi zachovaly v naprostém pořádku. Rychle se mi do nich vracel cit. Už jsem znovu cítil prsty rukou a poznával jsem, kdy se jimi dotýkám druhé ruky. Také jsem ovšem cítil v celých pažích nepříjemně silné píchání, v něž se původně slabé mravenčení brzy změnilo. Tušil jsem, že bude trvat tak dlouho, dokud se mi krevní oběh v pažích plně neobnoví. Také jsem tušil, že důkladným masírováním paží bych si tuhle nepříjemnost mohl podstatně zkrátit. Bohužel ruce mi Gábina nechala za zády svázané dohromady, takže na nějakou masáž nebylo ani pomyšlení. Bolestivý návrat paží k normálnímu stavu jsem si musel protrpět v plné síle a v celé maximální délce.

Při pohledu na nádherné Gábinino tělo se mi ferdík zase vztyčil v nadějném očekávání, tentokrát ale zbytečně. Gábina si ho sice všimla a spokojeně se usmála, dokonce mi na něj sáhla, ohmatala mi ho a zkusila si, jak je tvrdý, ale pak ho nechala být. Ruce jsem měl za zády, takže jsem na tom nemohl nic změnit. Ani jsem si nemohl ferdíka sám pohonit. Svázanýma rukama jsem si na něj prostě nedosáhl. Co by to Gábině udělalo, kdyby mi ruce rozvázala aspoň k tomuto účelu? Ale ne. Nemilosrdně mi nechala ruce svázané tak dlouho, dokud mi ferdík zase nesplasknul.

Ať. Hlavně že mi zase něco půjčila. To je přece to nejhlavnější. Na ničem jiném nezáleží. Hlavně že mám zase něco do těch nenasytných beden. Tentokrát to bylo super. Padaly krásné figury, nádherné situace. Užil jsem si senzačně. Skoro se to ani nehatilo. Pravda, sice se mi nikdy nepodařilo dotáhnout to až do konce, ale to je přece malina. Náhoda je prostě blbec. Někdy to prostě nevyjde. Vždycky se tam před koncem vyskytla nějaká menší potíž, kterou se mi nepodařilo zdolat. Ale to už je detail. Však to jednou vyjde. To je jenom taková náhoda, že se to vždycky nějak zašmodrchá. Toho si přece nemohu všímat. Jenom kdyby si ta bedna nevšímala, že už jsem zase švorc. To je vždycky tak nečekané, když sáhnu do kapsy pro další mincičku a ono už tam nic není! To je vždycky jako rána do hlavy. To je vždycky přímo nesnesitelné, muset takhle jít pryč od tak krásně rozehrané situace! Co jsem komu udělal, že to nikdy nemohu dohrát až do vítězného konce?

No, co se dá dělat. Takže zase za Gábinou. Copak si asi na mne vymyslí tentokrát?

Svázané ruce a nohy už mne ani nepřekvapily. To už znám. To už asi tak bude vždycky. U Gábiny jedině s rukama za zády. Opatřený pouty a zcela bezmocný jsem napjatě čekal, co budu muset vytrpět dnes. Potěšilo mne, že moje ponožky tentokrát Gábina nechala ležet bez povšimnutí. Snad to tedy dnes nebude tak hrozné. Tu příšernou tekutinu bych už polykat nechtěl.

"Lehni!" přikázala mi Gábina, když jsem na svázaných nohou doskákal do pokoje. Musel jsem se položit na podlahu na záda. Nebylo to moc pohodlné, protože spoutané ruce za zády jsem si tím nepříjemně zalehl. Pokoušel jsem se aspoň trochu si je vysunout zpod těla ven, ale Gábina mi tyhle pokusy rázně zarazila tím, že se mi posadila na tělo jako na nějakou pohovku.

"Ááúú!" zaprotestoval jsem. "To bolí!" Gábina mi totiž svou vahou přimáčkla paže uvězněné pod tělem ještě víc.

"To je dobře." usmála se Gábina. "Proto to dělám!"

"A proč mi to všechno vlastně děláš?" zeptal jsem se těžce, protože Gábina ni seděla na hrudi, takže jsem nemohl pořádně dýchat, natož mluvit. Lapal jsem po dechu, jak jen to šlo. Gábina opravdu není žádná lehká žena.

"Protože mi to působí potěšení." prohlásila Gábina s úsměvem. "A také proto, že mne zajímá, co všechno jseš ochotný vydržet pro tu svoji vášeň!"

"Tomu ty nerozumíš! To není žádná vášeň, to je prostě... No, já nevím, jak to popsat. Ty hry jsou prostě zajímavé! Krásné!"

"Ale kde by se vzalo! Co je na nich krásného? Nevymlouvej se! Jseš prostě závislák! To je to celé!"

"No dovol! Jaký závislák? Ty myslíš, že tam musím chodit? Nemusím! Když budu chtít, tak tam nepůjdu."

"Tak tam nechoď!"

"Ale co bych z toho měl, kdybych tam nešel? Co je na tom špatného? To ty si vůbec nedovedeš představit, jak je to krásné, když ti to pěkně všechno vychází!"

"Vidíš, a právě tohle mne zajímá. Co ti musím udělat, aby to ta krása už nepřebila. Abysis řekl, že tohleto už ti za tu krásu nestojí. Myslíš, že něco takového existuje?"

"No... Já nevím..." Ve skutečnosti jsem si nic takového nedovedl představit. To, co jsem v bytě u Gábiny už zažil, bylo sice drsné, ale vydržel jsem to, a ty hry potom mi to bohatě vynahradily.

"Dobře." pokrčila rameny Gábina. "Když nevíš... Tak budeme zkoušet dál."

Pomalu, elegantně se svlékla, pak se milostivě zvedla z mého těla, aby se mohla svléknout úplně, pak se otočila a posadila se na mne znova. Tentokrát tak, že na mne vystrčila holý zadek. A kdyby jen vystrčila! Ona se mi posadila přímo na obličej! Pravda, sice pomalu a opatrně, a možná, že ani ne celou vahou, ale výsledek byl stejný. Obrovská měkká masa mne zavalila, že jsem najednou nic neviděl. A co horšího, nemohl jsem ani dýchat. Ta měkká a hebká hmota mi zavalila ústa i nos a přímo hermeticky mi je utěsnila. Nevěděl jsem, co mám dělat. Potřeboval jsem Gábinu aspoň o kousek odtlačit, jenže k tomu bych potřeboval volné ruce. Zkusil jsem to tedy aspoň nohama. Nic jiného jsem dělat nemohl, a vzduch mi docházel. Nohy jsem měl sice také svázané, ale byla to jediná část mého těla, kterou jsem mohl pohnout. Rychle jsem ale poznal, že jimi mohu jen bezúčelně mávat a kopat do vzduchu. Gábina mi seděla na obličeji tak, že jsem na ni koleny ani ničím jiným nedosáhl.

"Tak co, už jsi spokojený?" ozvala se po chvilce výsměšně Gábina. "Už ses přesvědčil, že na mne nedosáhneš? - Tak pěkně polož nohy na zem a hezky si je natáhni! Čím dřív se uklidníš, tím dřív ti dovolím se nadechnout!"

Co mi zbývalo? Vzduch jsem potřeboval. Musel jsem poslechnout. Přestat se bránit, vzdát se, uvolnit se, znehybnět a pokorně čekat, zda Gábina splní svůj slib. A hlavně kdy.

Naštěstí splnila. Gábina je prostě férová holka. Naštěstí je na ni spolehnutí. Nadzvedla se a já mohl zase dýchat. Pak si na mne lehla na břicho, ale ten její obrovský zadek jsem měl před očima stále. Nos mezi půlkami a ústa zaplavená spoustou chlupů. Nemohu sice říci, že by v těchto místech Gábina vyloženě smrděla, ale rajská vůně to také nebyla. A já nemohl uhnout nosem ani o kousek.

"Tak dělej! Na co čekáš?" pobídla mne Gábina. "Nebo máš vzduchu nadbytek?"

Nechápal jsem, co tím myslí. S čím mám začít? Ovšem hrozba, že by mne Gábina mohla znovu připravit o vzduch, a vědomí, že by jí k tomu stačil jen docela nepatrný pohyb tím obrovským zadkem, vykonala své. Musel jsem s něčím začít. Bez vzduchu jsem zůstat nechtěl. Zjistil jsem, že v té záplavě chlupů se čím dál víc rozevírá mezera jako nějaká lastura. Věděl bych, co tam strčit, jenže ta část mého těla byla odtud nepříjemně daleko. Nezbývalo než vypláznout jazyk a strčit tam aspoň ten. Bylo to tam měkké, hebké, příjemně teplé, vlhké, a mělo to takovou zvláštní nakyslou chuť. Z toho, jak blaženě Gábina vzdychla, jsem poznal, že o vzduch asi nepřijdu. Já bych sice tak blaženě vzdychat asi nemohl, mně ovšem muselo stačit, že mne Gábina nechá dýchat. Snažil jsem se tedy, jak jen jsem mohl. Gábina mi dost ztěžovala dýchání už jen tím, že mi ležela na hrudi a na trupu jako balvan. Kdyby mi ještě navíc znemožnila přístup vzduchu...

Gábina se pohnula. Blaženě se na mém těle protáhla a začala mi trošku pomáhat. Pomalu se kroutila a natahovala, aby mi přistrčila před ústa i další místa své lastury. Já sám jsem se pod ní nemohl ani pohnout a samotným jazykem jsem moc daleko nedosáhl. Gábinina lastura už byla otevřená dokořán a její vnitřek se jaksi vychlipoval ven, naproti mému jazyku. Gábina vzdychala a prohýbala se slastí a mne jazyk začínal bolet únavou. Tušil jsem ale, že odpočinout si nesmím. Gábina mne mohla až příliš snadno přinutit, abych pokračoval. Nezbývalo než to nějak vydržet. Ani zatnout zuby jsem nemohl. Navíc jsem tušil, že čím víc budu svůj jazyk šetřit, tím déle bude Gábině trvat, než dosáhne svého uspokojení, a tím delší dobu to já budu muset vydržet.

Najednou jsem ucítil, že mi Gábina sáhla na ferdíka a že si s ním hraje. Takové povzbuzení jsem tedy opravdu nečekal. Přes mohutné Gábinino pozadí jsem neviděl nic, jen jsem cítil, jak se mi ferdík bleskurychle postavil v očekávání věcí příštích. I Gábina se zasmála. Pak už ale nepřišlo nic. Gábina mi nechala ferdíka stát a ani se ho nedotkla. Jen občas mi ho pohladila nebo olízla, aby zůstal vztyčený, a pak mi ho zase nekonečnou dobu nechávala stát bez povšimnutí. Zajímalo ji jen její potěšení. Můj ferdík jí byl jen pro zábavu.

Chvílemi se na mně zmítala jako divá, vzdychala rozkoší, pak se zase na chvíli uklidnila a ležela tiše, pak se zase na chvíli rozběsnila. Její návaly extáze a období klidu se střídaly pravidelně jako doby ledové. Jen já musel pořád jen pracovat a pracovat jazykem, a můj ferdík se nedočkal ničeho. Gábina mi ho jen pořád udržovala v pohotovosti, ale nedopřála mu nic. Když si pak po nekonečně dlouhé době sama užila dosyta a ztratila zájem o další pokračování, nechala mi ho splasknout bez užitku. Zůstala mi ležet na těle jako žok a odpočívala po prožitém zážitku. Musela cítit, jak těžce pod ní dýchám, ale nezajímalo ji to. Na mých pocitech jí prostě nezáleželo.

"A co já?" zkusil jsem se ozvat.

"Co ty?" podivila se Gábina. "Ty sis přece přišel jen půjčit peníze! Co bys ještě chtěl?"

"No - já - "

"Tobě to nestačilo? Tak ty bys chtěl ještě něco navrch?"

Gábina se zvedla a z kuchyně si přinesla nálevku.

"Tak otevři pusu!" přikázala mi, a když jsem poslechl, strčila mi nálevku do úst. Zase pěkně hluboko, až někam do krku, tak, jak to uměla jenom ona. Pak se nade mnou rozkročila, jako bych jí měl znova posloužit jako pohovka. Přidřepla si nade mnou - a pak to začalo.

Najednou jsem měl v krku záplavu horké tekutiny. Málem jsem se zalkl, protože jsem to nečekal. Rychle jsem ji musel začít polykat, abych se v ní neutopil. Zavřít ústa nešlo, měl jsem v nich tu nálevku. Jen jsem do ní zaťal zuby. To mi ovšem nebylo nic platné, a nic jiného jsem udělat nemohl. Ani jazykem jsem si nemohl ten příval do krku zastavit. Gábina mi zastrčila nálevku tak hluboko do úst, že i kořen jazyka byl proti ní bezmocný. Nálevka mi zasahovala tak hluboko do krku, že i to polykání mi ztěžovala. A z Gábiny přitom crčel do nálevky a mně do krku stále dál nepřetržitý proud žluté vody. Pro samé polykání jsem ani nestačil pořádně dýchat. Už mi kriticky docházel dech, když Gábina konečně přestala. Lapal jsem po vzduchu, můj dech v nálevce hvízdal jako v nějaké píšťale.

"Tak co? Spokojen?" zeptala se Gábina. "Nebo chceš ještě něco?"

Nechtěl jsem už nic. V břiše jsem měl potopu, a když jsem si uvědomil, čím je ta potopa tvořená, obracel se mi žaludek. Měl jsem co dělat, aby ta potopa nevyletěla ze mne ven jako ženevská fontána.

Zdálo se, že i Gábina je spokojená. Chvíli se ještě bavila pohledem na mne, jak jsem vyřízený, a pak mne rozvázala. Mohl jsem do herny.

A pak přišla ta úžasná chvíle. Všechno se mi dařilo, kombinace padaly jako zjednané. Přesně tak, jak jsem potřeboval. Peníze z beden se jen sypaly. Byla to nádhera. Přesně o tomhle jsem vždycky snil. Jak mi bude všechno vycházet a jak se napakuju. Teď to všem ukážu! Teď budou všichni zírat! Jen čumte, blbouni! Takhle se to hraje! Mincičky se valily z beden jako Niagara, už jsem je ani neměl kam dávat. Všechny kapsy už jsem měl plné. To bylo ono! Přesně tak to má být! Jel jsem dál jako stroj. Jedna kombinace za druhou, rána za ránou. Tak se mi to líbilo! Ani nevím, jak dlouho jsem tam byl. Byla to taková paráda, že jsem vůbec nesledoval čas. V takové chvíli člověk nesmí přestávat. Taková chvíle přijde jen jednou za život. Bylo to fantastičtější než cokoliv, co by mi mohla nabídnout Gábina. Nejen Gábina. Žádná ženská nemůže člověku dát takovou nádheru, jakou jsem zažíval ten večer. To se nedá popsat.

A pak jsem zase narazil na dno kapsy. Tak, jako už nespočítaněkrát předtím. Chachá! Dneska to nic neznamená, mám ještě i jiné kapsy! Dneska je můj den! Vždyť jsem to smetí ani neměl kam dávat! Když je jedna kapsa prázdná, tak sáhnu do druhé! Na mne si nepřijdete! Dneska mám minciček na rozdávání!

Jenže ani v druhé kapse už nic nebylo. Ve třetí taky ne. A pak mne ta gorila vyhodila. Tak, jako už nespočítaněkrát předtím. Jak to?! Jak je to možné? Kam se všechny ty mincičky poděly? Vždyť jsem to smetí ani neměl kam dávat! Jen velice pomalu mi docházelo, co se stalo. Že všechnu tu spoustu peněz, které jsem vyhrál, jsem hned zase prohrál. Že už zase nemám nic.

Co se mnou bude? Co mám dělat? Za co budu hrát dál? Asi mi nezbývá nic jiného než zase jít ke Gábině. Jenže - co mi Gábina udělá tentokrát? To kdybych tak věděl! Vlastně - dá se to odhadnout docela snadno. Vždycky si vymyslí něco ještě horšího než minule. Minule mi nachcala do huby. Co asi mi udělá tentokrát? Jenže - co jiného mi zbývá?

Počet zobrazení povídky: 559
Publikováno: 2015-10-06 06:40:18

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.