Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
Byl jsem se Zuzkou na trampu. Liduprázdné husté lesy, modré hory v dáli, horké letní slunce, nebe bez mráčku, prostě nádhera. Zuzka je fantastická žába, zdatná, silná, neúnavná, pořád s dobrou náladou. Všechno zvládne, nikde jsem jí nemusel pomáhat, sama zdolávala všechna obtížná místa stejně snadno jako já. Někdy dovedla najít i lepší cestu než já. Ostatně to o ní vím už dávno, že má nejenom perfektní tělo, ale i něco v hlavě, že si za všech okolností dovede poradit. Nikdy si na nic nestěžuje, s ní je prostě člověk pořád v pohodě.

Večer jsme to zapíchli na romantickém paloučku v údolí a připravovali bivak. Spaní pod širákem je to nejnádhernější, co znám, a s takovou senzační holkou, jako je Zuzka, obzvlášť. Byl tichý večer, pomalu se šeřilo, oheň praskal a já už jsem to déle nevydržel a začal jsem se mít k Zuzce možná trochu víc, než jsem měl. Asi o něco rychleji, než si přála. Ano, bránila se, ale ne moc přesvědčivě, a já věděl, že ona chce také, že to jen tak zdržuje, a já jsem už nechtěl dál čekat.

Měl jsem totiž dojem, že se nemýlím. Byl jsem samozřejmě silnější než ona, a Zuzčin odpor mi připadal jako zajímavá hra, kterou mne chce Zuzka ještě víc rozrajcovat. Anebo si možná chce vychutnat moji sílu, a až bude patřičně nažhavená, tak se mi poddá. A opravdu: Zuzka se najednou přestala bránit a docela pěkně mi v rukou zvláčněla.

"Ty to chceš takhle?" zeptala se tónem, který sliboval všechno. "Myslela jsem, že chceš dneska zažít něco neobvyklého."

To jsem také chtěl. Proto jsme na tu štrapáci šli.

"Tak vidíš!" pokračovala Zuzka sladce. "Takhle by to nic nebylo!" Vzala mne za ruce a odtáhla si je od těla. "Mimořádné zážitky si žádají také mimořádnou přípravu!"

"Jakou?"

"Ty nevíš?" podivila se. "Tak sleduj!"

Sebrala ze svého batohu řemení, kterým tam měla připnutý stočený spacák, pak mne pomalu elegantním tanečním krokem přivedla k asi dvoumetrové větvi, kterou jsme měli připravenou na táborák, tím řemením mi k ní s milým úsměvem připoutala pravou ruku, došla si pro druhé řemení k mému batohu, pak si mne něžně položila na záda, roztáhla mi paže a tím mým řemením mi připoutala k větvi i druhou ruku, stejně mile, ale především stejně pevně. Najednou mi došlo, že teď nemohu nic dělat. Že nejsem schopen ani ty ruce si sám usvobodit.

"Teď jsem roztažený jako netopýr na vratech!" usmál jsem se.

"Správně!" přikývla Zuzka také s úsměvem. "Jako Batman na vratech!"

To přirovnání mi sice trochu zalichotilo, ale přesto ve mně sílil pocit, že tohle jsem Zuzce asi neměl dovolit. Teď jsem plně odkázaný na to, co bude dělat ona, sám s ní nemohu udělat nadobro nic. A přitom jak pěkně už jsem ji měl zpracovanou a ovládnutou, úplně ve své moci!

Naštěstí se zdálo, že Zuzka toho nechce zneužívat. Začala se nade mnou pomalu svlékat. Zpočátku nejistě, s přestávkami. U prvního kousu ani nevěděla, kam ho má dát. Až po chvilce váhání jej odhodila vedle sebe na zem do trávy. Chvilku mne upřeně pozorovala, co já na to, a až když viděla, že nic, sundala si další kousek.

Já ovšem opravdu nemohl dělat nic. Zuzka byla po každém dalším odhozeném kousku šatstva čím dál krásnější. Jak já jsem toužil se na ni vrhnout a ... Jenže s rukama roztaženýma jako větrný mlýn bych ji stejně nemohl chytit tak, jak by bylo potřeba. A Zuzka by pak určitě už dál nepokračovala. Takže jsem se radši přemáhal a zůstával dál ležet tak, jak mne tady Zuzka položila.

Zuzka už také poznala, že mne spoutala spolehlivě, že sám si nedokážu ruce osvobodit. Ztratila obavy a začínalo se jí to líbit. Rifle mi odhodila na tělo a tričko potom přímo na hlavu, takže mi zakrylo obličej. Najednou jsem nic neviděl. Rukama jsem si tričko z očí stáhnout nemohl, a kroucení hlavou nepomáhalo. Po chvilce i Zuzka asi uznala, že by to nemělo cenu, kdybych ji při tom nemohl vidět. Dostatečně se už přesvědčila, že sám si nepomohu, že rukama nemohu dělat nic, a tak mi tričko z obličeje stáhla sama. To už měla na sobě jen kalhotky, a jak se ke mně skláněla, prsa se jí nádherně houpala a otřela se mi o obličej. Pokusil jsem se aspoň ústy lapnout po její prsní bradavce, kterou jsem měl jednu chvíli přímo před očima, jenže Zuzka to viděla nebo tušila a laškovně ucukla. Pak už se držela v bezpečné vzdálenosti, abych na ni ústy nedosáhl. K mým rukám opodál se také nepřiblížila ani na okamžik.

Ocas se mi v džínách zvedal a dožadoval se svých práv. Uvázanýma rukama jsem mu ovšem nijak pomoci nemohl. Naštěstí si ho všimla Zuzka. Ono ostatně už ani nebylo možné si ho nevšimnout. Pomalu, téměř obřadně, mi stáhla kalhoty ke kolenům, vztyčující se ocas mi z nich opatrně vyprostila, a teď už úplně nahá, plavně k němu přiklekla a začala si s ním jemně hrát. Hladila ho rukama, převracela různými směry, pomaloučku ho hnětla mezi prsty, líbala ho, pak ho opatrně vzala do úst - a ocas mi v její péči sílil, tvrdnul a prodlužoval se. Zuzka ho s úsměvem vzala do dlaně a začala ho pomalu jakoby masírovat. Po chvíli vstala, rozkročmo poklekla nad mým tělem, ocas si nasměrovala rukou mezi nohy a začala mi na něj pomaloučku, po částech nasedat. Zasouvala si ho do těla postupně stále hloub a hloub, prsa se jí přitom vzdouvala, oči měla zavřené, hlavu zakloněnou a ve tváři výraz šťastného očekávání. Konečně mi dosedla až na slabiny a začala se na něm pomalu plavně pohupovat. Pak začala kolébat pánví do stran jako tanečnice hula. V té chvíli jsem pochopil pravý a původní význam tohoto slavného havajského tance. Pak se Zuzka začala jemně prohýbat - vzrušené vzdouvání prsou se jí rozšířilo i na břicho a ještě dále a celý její trup se začal plavně vlnit dopředu a dozadu a doprava a doleva jako - nevím, k čemu bych to přirovnal, ještě jsem nikdy nic podobného neviděl. Nakonec Zuzka ještě roztáhla ruce a začala jimi jemně mávat, snad jako když letí pták, ale spíš jako když se vlní moře. I ňadra matně se lesknoucí v záblescích ohně, i hlava na vlnícím se krku se jí pohupovaly v rytmu vln nekonečného oceánu.

Bylo to tak fantastické, že se to ani nedá popsat. Zuzka měla pravdu, když mi slibovala mimořádný zážitek. Tohle jsem opravdu ještě nikdy nezažil. Nikdy by mne nenapadlo, že Zuzka dovede něco takového.

A to se Zuzka rozvášňovala stále víc a víc. Její mořský tanec se stále zrychloval. Zuzka začala blaženě vzdychat a už se mi na ocase přímo svíjela. Se mnou to sice také cloumalo, ale nebylo to potřeba. Zuzka dokázala všechno obstarat sama. Tančila nejen celým tělem, ale i uvnitř těla. Ocasem jsem jasně cítil, jak se jí uvnitř těla pohybují i vnitřnosti v rytmu toho kouzelného tance.

Nedalo se to vydržet. Snažil jsem se, aby to trvalo co nejdéle, ale bylo to silnější než já. Najednou to prostě přišlo a já nezadržitelně vystříkal Zuzce do těla všechno, co ve mně bylo. Zuzka vyjekla rozkoší a dostala se do extáze. Vyrážela hlasité výkřiky a na ocase mi přímo poskakovala. Jenže já cítil, že mi ocas už začímá ochabovat, a přišlo mi líto, že ta nádhera už brzo bude muset skončit.

Najednou Zuzka prudce změnila rytmus, napjala celé tělo a přímo zařvala. Ještě divočeji se roztančila v rytmu onoho nádherného tance Havajských ostrovů. Přímo ječela blahem a zmítala se jako divá.

Pak mi z ní ocas vypadl a Zuzka se pomalu uklidnila. Dosedla mi na stehna, opřela se rukama vzadu o zem a nohy mi natáhla na ramena. Chvíli tak ma mně nehybně odpočívala. Ostatně ani mně se nechtělo pohnout se ani o milimetr. V té chvíli mi ani nevadilo, že mám ruce někde přivázané. Teprve až když Zuzka vstala, oblékla se a začala se chystat na noc, připomněl jsem si, že já bych se měl nachystat také a že s přivázanýma rukama nemohu.

"Nechceš mi už odvázat ruce?" zeptal jsem se.

"Nechci." odpověděla klidně, jako kdyby o nic nešlo.

"Proč?"

"Protože jsi nebezpečný." odpověděla tónem, z něhož jasně zaznělo, že se jí to líbí.

"Já že jsem nebezpečný?" zaprotestoval jsem.

"Ano. Podívej, roztrhl jsi mi bundičku, jak ses na mne vrhal." ukázala mi. "Kdoví, co bys mi udělal dál. Takhle je to mnohem lepší."

"Jak pro koho!"

"Jistě." přikývla. "Já si teď rozhodně nemám na co stěžovat."

"A co já? To mne tady fakt chceš nechat takhle?"

"A proč ne?" pokrčila rameny. "Ty jseš docela fajn kluk, když máš ty ruce uvázané. Proč bysme na tom měli něco měnit?"

"A jak dlouho mne tady chceš takhle nechat?"

"To ještě nevím." pokrčila rameny. "To se časem ukáže."

"Tak to ti teda pěkně děkuju!"

"Není zač!" usmála se. "Rádo se stalo!"

Pokusil jsem se vstát. Bylo to obtížnější, než jsem čekal, ale já už jsem nemohl dál ležet na zemi s tou sukovatou větví pod zády. Postavil jsem se na nohy - a co dál? S těma roztaženýma rukama jsem stejně nemohl nic dělat. Ani jít jsem nikam nemohl. Kalhoty mi spadly ke kotníkům a já měl jimi nohy jako spoutané. Po chvíli úsilí se mi sice podařilo nohy z nich vyprostit, takže jsem mohl zase chodit, jenže - kam bych šel? V tomhle stavu? Od pasu dolů nahý a nahoře roztažený do dvoumetrové šířky?

Zuzka klidně přihlížela mému snažení a docela dobře se bavila. To mne vzteklo. Je to její vina, že se tady potácím jako opilý přístavní jeřáb, a ona z toho má ještě srandu! Jenže jsem nemohl docela nic dělat. Jen jsem vztekle rozkopl dříví, které jsme měli nachystané na oheň. Kvůli tomuhle jsem to dříví sháněl? Proto jsem tu největší větev našel a přivlekl, abych ji teď nosil na zádech a aby mi držela ruce roztažené jako nějakému vychloubačnému rybáři? Ještě jednou jsem do zbytku dříví kopl tak, až musela Zuzka uhnout, aby ji nezasáhlo.

"Tak tohle dělat nebudeš!" prohlásila a chytila mne jednou rukou za vlasy a pak druhou za koule tak pevně, až se mi před očima zajiskřilo. Divoká bolest mi projela celým tělem a já rychle zkrotl.

"Jau!" uklouzlo mi."Co to děláš?!"

"Zdá se, že ty uvázané ruce tě moc neuklidnily." řekla se Zuzka. "Tak ti musím uvázat ještě něco dalšího. Tohle tě třeba uklidní líp."

Vlasy mi pustila, zato za koule mne držela dál. Ano, tohle je slabé místo každého chlapa. Dokud mne bude držet za koule, bude si moci se mnou dělat, co se jí zlíbí. A Zuzka toho využívala. Přitáhla si mne k batohu, vytáhla z něj jakousi šňůru a tu mi ke koulím přivázala. Pak za ni na zkoušku prudce škubla. Ano, ona se tím možná přesvědčila, že mi šňůra na koulích drží pevně, zato já tou bolestí málem vyletěl z kůže.

Zuzka už tu šňůru nepustila. Chvíli mne pobaveně pozorovala, jak jsem najednou krotký. Pohrávala si se šňůrou a já napjatě sledoval, co udělá dál. Pro ni by to byl jen takový nepatrný pohyb rukou, ale pro mne něco tak příšerného, že se to ani popsat nedá. Pak se Zuzka otočila a zamířila vzhůru ke kraji lesa. Chtě nechtě jsem musel jít za ní. Vedla mne za koule na šňůře jako dobytče. Na odpor nebylo ani pomyšlení.

Zuzka mne přivedla k mohutnému stromu na kraji lesa.

"Tady se posaď!" ukázala rukou k patě kmene.

Poslechl jsem. Co mi také zbývalo? Koule mne ještě bolely od toho prvního škubnutí, o druhé už jsem nestál. Proto také jsem celou cestu šel za Zuzkou tak rychle, aby se šňůra ani na okamžik nenapjala, aby zůstávala volně prověšená.

"Nohy kolem stromu!" poručila si Zuzka. Z tónu jejího hlasu zaznívalo, že nežertuje a že by asi nebylo radno něco namítat. Roztáhl jsem tedy nohy doširoka a poposednul si po zemi tak, abych měl kmen stromu mezi koleny. Zuzka možná chtěla, abych kmen objal nohama, ale to nešlo. Kmen byl příliš tlustý, tak dlouhé nohy nemám. A pak Zuzka oba konce šňůry ovinula kolem kmene a na druhé straně nějak zavázala. To jsem neviděl, to udělala za kmenem, kam jsem nohama nedosáhl. Vím jen, že když pak odešla, já jsem zůstal přivázaný za pytlík ke stromu. Mohl jsem se po ní jen ohlédnout.

Zuzka se vrátila zpět k ohni, vzala si kytaru a začala vybrnkávat unylé melodie. Po mně se ani nepodívala.

Postupně jsem zjišťoval, jak nepohodlně mne zde uvázala. Ze všeho nejdříve mi začalo vadit, že mám za zády prázdno, že se nemám o co opřít. Nehybné sezení u stromu se stávalo únavným. Ani rukama o zem jsem se nemohl opřít, ruce jsem měl pořád doširoka rozpažené.

Zkusil jsem si tedy lehnout na záda, ale to jsem si dal! Seděl jsem totiž na svahu, na dolní straně kmene, a jakmile jsem se pohnul, sklouzl jsem po zemi o kousek dál od kmene, Zuzčina šňůra se napjala a sevřela mi koule tak, až se mi před očima zajiskřilo. Rychle jsem se zase posadil, jenže už to nebylo nic platné. Šňůra zůstala napjatá, můj pytlík nepřirozeně protažený a koule na jeho konci stisknuté. Musel jsem se co nejrychleji dostat zpět ke kmeni stromu. Jenže jak? Bez pomoci rukou? Nohama to nešlo. Potřeboval bych se patami o něco opřít, jenže nic tam nebylo. Proč zrovna tenhle strom nemůže mít nějaké kořeny na povrchu?! Ani zarýt patami do země nešlo. Nohy mi klouzaly po jehličí i po kmeni stromu zcela bez účinku. Kdybych tak mohl obejmout nohama kmen stromu a opřít se patami o jeho druhou stranu! Jenže to by Zuzka musela vybrat nějaký tenší strom.

Nakonec jsem se musel naučit pohybovat se jen pomocí zadku. Docela dobře se dá kráčet po hýždích skoro jako po nohou. Jen ty kroky jsou jen centimetrové, nicméně díky i za ně.

Až když bolest v koulích polevila, zjistil jsem, co to znamená posunovat se holým zadkem po jehličí. Měl jsem pocit, že musím mít v zadku zabodaných víc jehliček než ježek ostnů. A sedět na nich...

Nakonec jsem přece jen přišel na to, jak si lehnout. Bylo to mnohem obtížnější, než jsem si ze začátku myslel, zabodal jsem si přitom do těla ještě mnohem víc jehličí, ale podařilo se. Jen ta výsledná úleva nebyla tak velká, jak jsem původně čekal. Sukovitá větev, k níž jsem měl připoutané ruce a kterou jsem proto musel mít stále pod lopatkami, nebyla moc pohodlným ložem. Pod hlavou jsem neměl nic, zato ramena zvednutá do výšky tou neskladnou větví, takže mi hlava visela do klubokého záklonu a téměř se nedotýkala země. Zato jsem takhle viděl na Zuzku, aniž bych se musel ohlížet. Jen jsem ji viděl vzhůru nohama.

Pomalu se setmělo, na nebi zazářily hvězdy, oheň pomalu dohasínal. Začínalo to být poněkud zdlouhavé. Jak dlouho mne tady chce Zuzka takhle nechat?

"Zuzko!" zavolal jsem na ni.

Nereagovala. Jen odložila kytaru a začala si chystat spacák na noc. Nechtělo se mi uvěřit, že by mne tady mohla nechat přivázaného a sama klidně usnout a spát. Ale všechno tomu nasvědčovalo. Zuzka se nasoukala do spacáku a znehybněla.

"Zuzko, neblbni!" zavolal jsem zas. "Já se z toho sám nedostanu!"

Zuzka nic. Musel jsem zavolat ještě několikrát, než se pohnula. Vysoukala se ze spacáku a přišla za mnou. Vyzula mi boty, stáhla mi z nohou ponožky, srolovala je obě do jednoho balíčku, - a pak mi ten balíček nacpala do úst. Pak mi ještě zavázala ústa šátkem, který celý den nosila kolem krku.

"Jinak bych se asi dneska nevyspala." řekla stručně, jakoby mi to mělo stačit jako dostatečný důvod toho, co mi právě udělala. Pak se klidně vrátila zpátky do svého spacáku.

Ani uvěřit jsem nemohl tomu, co se stalo. Jenže mé smysly mne neklamaly. Z Šárčina šátku mi šla pod nos vůně jejího těla, avšak se zpocených ponožek v ústech vycházela tak odporná chuť, že se to ani popsat nedá. Musím je nějak dostat z úst ven!

Jenže jazykem vytlačit ven nešly. Šárčin šátek mi je držel v ústech pevně. Musím se nejdřív zbavit jeho. Pokusil jsem se sedřít jej s obličeje o kmen stromu. Šátek jsem však však příliš hluboko zabořený mezi zuby otevřených úst, takže se ani nehnul. Usilovně jsem přemýšlel, co s ním dál, ale nic mne nenapadalo. Zato ponožky v ústech mi mezitím nasákly slinami a začala z nich vytékat tak hnusná štiplavá šťáva, až mi z toho běhal mráz po zádech. A já musel tu příšernou šťávu polykat! Jinak by mi natekla snad až do plic.

Byla krásná vlahá letní noc, měsíc svítil jako rybí oko, světlo bylo skoro jako ve dne. Celou noc jsem se mohl dívat na Zuzku, jak blaženě spí stočená ve svém spacáku. Byla při tom opravdu krásná, stále jsem po ní toužil, i navzdory tomu, co mi dnes provedla. Bohužel byla pro mne teď nedosažitelná, což mi chvílemi vadilo snad ještě víc než to, co tady musím tuhle noc kvůli ní vytrpět. A že toho bylo! Zuzka určitě neměla ani tušení, co všechno mi tím svým rozmarem způsobila, jinak by mne tady určitě nenechávala celou noc. Anebo by mne aspoň uvázala nějak pohodlněji.

Samozřejmě že jsem celou noc nezamhouřil oka. Ani na okamžik. Nevím, kolikrát za noc jsem si sedal a zase lehal, jakkoliv to bylo obtížné. Těžko říci, která z těchto dvou poloh těla byla horší, jenže žádná třetí neexistovala a vydržet celou noc v jedné poloze prostě nebylo možné. Z těch nepohodlných poloh mne začalo bolet celé tělo ještě dřív, než Zuzka usnula, a po celou noc pak ty bolesti jen sílily. Stupňovaly se každou hodinou. Nikdy by mne nenapadlo, co všechno mne může v těle bolet. Ani jsem netušil, kolik nejrůznějších svalů v těle mám, a bolel mne úplně každý, a každý jinak. A také jsem netušil, že noc může být tak neskutečně dlouhá.

Konečně se začalo rozednívat. Ptáci zpívali, louka voněla, les se po nočním klidu lehce rozšuměl. Nebe bylo bez mráčku, začínal další nádherný den. Všechno kolem mne ožívalo a hemžilo se, jen já se nemohl téměř ani pohnout a už skoro zoufale jsem počítal snad každou vteřinu, kdy se konečně Zuzka probudí a vysvobodí mne. Celé tělo jsem měl zhuntované, jako kdybych celou noc poklusem stěhoval klavíry. Padla rosa, takže jsem byl celý mokrý a v ranním chladu jsem pilně klepal kosu. Kupodivu mi to šlo docela dobře i s rukama a koulemi přivázanými. Zuzka byla zachumlaná do spacáku, takže z ní byla vidět jen šešulka vlasů. Hleděl jsem na spící Zuzku jako na vytouženého spasitele a aspoň myšlenkami jsem se snažil vsugerovat jí, aby se už konečně probudila. Nic jiného jsem pro to dělat nemohl.

Konečně se Zuzka pohnula. Blaženě se protáhla a převalila na druhou stranu - a pak zase zasunula ruce i hlavu zpět do tepla spacáku jako želvička do krunýře a spala dál. Na mne si ani nevzpomněla. Kdyby mi ty hnusné ponožky v ústech dovolovaly zařvat zoufalstvím, bylo by to slyšet až k protinožcům.

Slunce bylo už hodně vysoko, když se Zuzka konečně probrala. Vylezla ze spacáku, po mně se ani nepodívala - a šla pryč. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Jediná osoba, která mne může osvobodit z téhle hrůzy, jediná moje záchrana, klidně odchází, mizí v lese a nechává mne tady bez pomoci svému osudu! Pokusil jsem se křiknout na ni, upozornit na sebe, ale ponožky v ústech z toho udělaly jen tiché zakňučení, které se ve zpěvu ptáků a šumění lesa docela ztratilo.

Až po chvíli jsem si uvědomil, že tady nechala bágl a všechny věci, takže se dříve nebo později musí pro ně vrátit. A opravdu. Po chvíli se Zuzka vrátila. Umytá, osvěžená, ve vynikající náladě. Byla prostě u potůčku. Spokojeně se posadila na můj batoh, ze svého vytáhla snídani a s chutí se pustila do jídla. Při pohledu na ni jsem dostal hlad jako vlk. Když člověk celou noc nespí, tak mu vytráví, a já měl od včerejška v ústech jen ty svoje ponožky.

Zuzka si dávala na čas. Labužnicky si pochutnávala, nijak nespěchala. Když jsem ji tak viděl, začal jsem zase slintat jako Pavlovův pejsek. Jenže já si mohl pochutnávat jen na té šťávě z ponožek.

Zuzka konečně dojedla. Uklidila po sobě, sbalila si bágl - a já se vyděsil, že teď odejde doopravdy a navždy. Naštěstí to neudělala. Sebrala můj batoh a konečně zamířila ke mně. Položila ho vedle mne, odvázala si z mé hlavy svůj šáteček, který mi přidržoval ponožky v ústech, - a pak mi konečně uvolnila ruce. Konečně mne zbavila té hrozné větve. Ponožek jsem se už zbavil sám.

Pak jsem se pokusil odvázat si koule od stromu, jenže tady už jsem narazil. Ten uzel se nedal rozvázat, protože konce provazu vedly kolem kmene stromu na druhou stranu ke druhému uzlu a na ten jsem už nedosáhl.

"Tohle už mi neodvážeš?" zeptal jsem se.

"Teď ne." klidně mi oznámila Zuzka. "Až bude vhodná chvíle. Zatím se můžeš nasnídat." přistrčila mi nohou můj batoh tak, abych na něj dosáhl i s koulemi přivázanými.

Nemělo cenu s ní diskutovat. Pánem situace teď byla ona. Ovšem jen do té doby, než mne odváže. Pak se situace změní. Pak jí všechno vrátím! Zatím ale bude lepší jí neodporovat. Zvlášť když mi přikazuje něco tak příjemného jako najíst se.

Zuzka mezitím z mých kalhot, které zůstaly přes noc na louce tam, kde ze mne včera spadly, vytáhla můj opasek.

"Dej ruce za záda!" poručila mi, když jsem dojedl.

"Jo, a ty mně je tam zase svážeš!" pochopil jsem rychle.

"Jistě." přikývla, jakoby to bylo naprosto samozřejmé. "Tu větev už ti nebudu přivazovat zpátky, abys ji nemusel pořád s sebou vláčet, ale ruce musíš mít svázané. Jinak to nejde."

"Jak to?!"

"Protože jseš divoké zvíře." usmála se. "Nemůžu tě nechat jen tak volně pobíhat na svobodě! Kdoví co všechno bys napáchal!"

"Copak jsem už někdy něco spáchal?"

"A ne snad? Jen si vzpomeň, cos mi včera udělal!"

"Ale vždyť se ti to nakonec líbilo!" pokusil jsem se namítnout.

"To ano." souhlasila. "Ale až nakonec. Když něco dělám, tak to dělám tak, aby se to líbilo i mně. Ale udělala jsem to jen proto, že jsem ti to ze začátku slíbila. Sice pod nátlakem, ale - slíbila."

Ano, to jsem věděl, že umí držet slovo. Co slíbí, to vždycky splní. Ale přesto.

"A kvůli tomu mám mít už navždycky svázané ruce?"

"Navždycky ne, ale teď ano." Z jejího hlasu zazněla rozhodnost, jakou jsem u ní ještě nepoznal.

"A jak dlouho ještě?"

"Jak dlouho bude potřeba." pokrčila rameny. "O tom ty nebudeš rozhodovat, takže to ani nemusíš vědět."

Netušil jsem, že dovede být také takhle tvrdá. To bych jí neměl trpět, pomyslel jsem si. Měl bych se vzepřít.

"A co když si ty ruce nenechám svázat?"

"Tak to tady asi budeš sedět hodně dlouho. Sám se asi odvázat nedokážeš, a já půjdu domů a tebe tady nechám. Nevím, co tady budeš zatím dělat. Myslím, že sem hned tak někdo nepřijde, aby tě odvázal. A já tě vezmu s sebou jenom když budeš mít svázané ruce. Jinak ne."

Pomalu mi docházelo, že pánem situace je pořád ona a že jím zůstane asi až do konce výletu. Dobře to včera vymyslela. Pomyšlení, že bych si měl bez odporu nechat svázat ruce a ještě je dobrovolně sám Zuzce nastavit ke svázání, bylo pro mne nepředstavitelné. Představa, že dál budu bezmocně vydaný napospas jejím rozmarům a odsouzený jen čekat, až se jí uráčí mi ty ruce zase rozvázat, byla děsná. Jenže jsem neměl na výběr. Ještě mne napadlo, že bych třeba mohl tu šňůru předřít, třeba nehty nebo o kmen stromu. Jenže to bylo solidní plastikové lanko, o takové bych si nehty spíš ulámal, a pokud ne, tak bych tady stejně seděl kdovíjak dlouho, než bych se osvobodil. Pokud by se mi to vůbec kdy podařilo.

Rezignovaně jsem dal ruce za záda. Zuzka mi je hbitě spoutala řemenem dohromady a pak mne konečně odvázala od stromu. Od koulí mi však šňůru neodvázala. Když jsem vstal, visely mi oba konce šňůry až na zem, a když jsem vykročil od stromu, táhly se za mnou jako vlečka za nevěstou. Musel jsem dávat pozor, abych si na ně nešlápl a koule si neutrhl. Pak mne napadlo, že také Zuzka mne může kdykoliv beze slova zastavit tím, že mi tu šňůru prostě vzadu přišlápne, a rázem jsem šel mnohem opatrněji.

Jenže - kam jsem měl jít? Došel jsem k ohništi - a co tam? Se spoutanýma rukama jsem nemohl vůbec nic dělat. Mohl jsem jen chodit po louce sem a tam - jenže co z toho? A to všechno kvůli jednomu pitomému Zuzčinu nápadu! Kvůli tomu jsem sem chodil, abych tady všechen čas trávil bezúčelně s uvězněnýma rukama? Jak já k tomu přijdu, abych tady celou noc a ještě kdovíjak dlouho potom doplácel na ty její nápady?!

Vztekle jsem kopl do Zuzčina báglu, který ležel na trávě vedle ohniště. Co si to vůbec ta Zuzka dovoluje? Co si to o sobě myslí?

Vtom mne Zuzka nemilosrdně popadla za vlasy a škubla se mnou tak prudce, že jsem neudržel rovnováhu a padl na kolena. A to jsem ještě mohl být rád, že se mi podařilo aspoň to, že jsem nepadl rovnou na nos. Ovšem další bolestivé škubnutí za vlasy dílo dokonalo. Na kolenou jsem se neudržel, na okamžik jsem visel za vlasy Zuzce v ruce a pak už jsem ležel tváří v trávě. Než jsem se vzpamatoval, Zuzka mi seděla na zádech a svou vahou mne přitlačila k zemi tak, že jsem se nemohl skoro ani pohnout. A pak mi zvedla ruce za zády do výšky, až mne z toho krutě zabolelo v ramenou.

"Jááu!" vyletělo ze mne mimoděk. "To bolí! Co to děláš?! Vždyť mi zlomíš ramena!"

"Ramena se nemůžou zlomit." poučila mne Zuzka klidným hlasem. "Ramena ti můžu jenom vykloubit. Když se ale budeš dobře chovat, tak ti je možná nevykloubím."

"Jak to, možná?! Co to znamená?"

"To znamená, že jsem se ještě nerozhodla."

Bylo to šílené. Najednou jsem věřil, že by mi opravdu mohla ramena vuykloubit. Rozhodně jsem neměl šanci jí v tom nějak zabránit. Ovšemže jsem se pokusil bránit, ale nehnul jsem rukama ani o centimetr. Zato jsem cítil, že mi paže neuvěřitelně rychle slábnou a malátní.

"Nemusíš se tak snažit, mně se stejně neubráníš." všimla si Zuzka mého úsilí. "Jseš sice silnější než já, ale v téhle pozici ti to není nic platné."

V tom měla naprostou pravdu, to jsem rychle poznal také. Když jsem se o něco pokusil, zatlačila mi paže ještě o centimetr dál a já měl pocit, že bolestí vyletím z kůže. Raději jsem všeho nechal, abych ji nedráždil. Jakmile jsem se uvolnil a poddal, bolest trošku polevila.

"Tak co teda mám dělat, aby mi to bylo něco platné?" zeptal jsem se už trochu zoufale. Opravdu jsem nevěděl, jak si zachránit ramena.

"To bys měl vědět sám, jak se máš ke mně chovat." odpověděla Zuzka odměřeně. "To já tě učit nebudu. Ale do mých věcí kopat nebudeš, to ti garantuju."

"Tak kvůli tomu jsi mne tak drsně srazila k zemi? Vždyť jsem si přitom mohl rozbít hubu, kdybych neuměl padat!" řekl jsem vyčítavě.

"Ale nerozbil. Kdybych chtěla, tak by sis ji rozbil, a to tvoje umění padat by ti nebylo docela nic platné. Jenže já jsem nechtěla, abysis ji rozbil, takže by sis ji nerozbil, ani kdybys neuměl nic."

"No tak dobře, tak já se teda omlouvám!" zkusil jsem to zahladit.

"To je sice pěkné, ale to nestačí." odmítla mou snahu Zuzka.

"Tak co teda chceš? Co mám udělat?"

"Zdá se, žes pořád ještě vůbec nic nepochopil. Asi ti budu muset trochu pomoct."

Opravdu, jen trochu mi pohnula pažemi a mně znova projela rameny prudká bolest. Asi jsem i trochu zaskučel.

"Dobře, dobře, tak já ti teda slibuju, že už nikdy nic takového neudělám, jenom mne už, prosím tě, nech! Tohleto mi už, prosím tě, nedělej!" vychrlil jsem ze sebe co nejrychleji.

"No vida, to už je lepší!" pochválila mne Zuzka a bolest v ramenou polevila. Ani jsem si nevšiml, že by mi pohnula pažemi zpět, tak nepatrný pohyb to byl. Bylo to děsné, jak snadno mi mohla působit takové bolesti. "Jen jestli se na to mohu spolehnout." zapochybovala. "Bývaly doby, kdy se na slovo muže dal vsadit život. Teď jde o to, jestli to, cos právě řekl, bylo slovo muže nebo jen babský drb."

Na to se nedalo odpovědět nic. Jen jsem čekal, co bude dál.

Zuzka taky chvíli čekala, a pak mi pustila paže a vstala ze mne.

"Tak já to teda s tebou ještě jednou risknu." prohlásila. "Uvidíme, zač to tvoje slovo stojí."

Rychle jsem se převalil na bok, aby mi Zuzka už nemohla sednout na záda zpátky, kdyby si to náhodou rozmyslela. I když - asi by mi to také nebylo nic platné. Zuzka by si asi určitě nějak poradila i tak.

Zuzka si mne ale už dál nevšímala. Pro ni to asi tím skončilo. Pro mne ovšem ne.

"To mi necháš ty ruce svázané dál?" zeptal jsem se.

"Nechám." přikývla Zuzka klidně. "Osvědčilo se to. Docela mi to vyhovuje, jak snadno tě můžu zvládnout. Tak proč to měnit?"

"I když jsem ti slíbil, že už se budu chovat dobře?"

"Jistě. Ještě jsi mne nepřesvědčil, že ti můžu věřit."

"A jak tě mám přesvědčit?"

"Dobrým chováním. Nějakou dobu to bude trvat, než mne přesvědčíš, to je ti snad jasné. Do té doby to budeš muset vydržet. A nevyptávej se pořád, kdy už ti ty ruce rozvážu. Až uznám za vhodné, tak ti je rozvážu sama, i bez toho tvého připomínání."

Asi nemělo cenu diskutovat dál. Zuzka vypadala, že se ukecat nedá. Nezbývalo než to nějak přežít. Ramena už se mi vzpamatovaly z toho, co jim Zuzka udělala, a už ani nebolely. V pažích mi brnělo a píchalo, ale to už nebylo nic ve srovnání s tím, co jsem zažil před chvílí. Vstal jsem tedy a zašel dolů k potoku. Po té noci u stromu bych se rád umyl. Až na břehu potoka jsem pochopil, že se zablokovanýma rukama se neumyji. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by to přecejenom nějak nešlo, ale ne. S nehybnýma rukama se nedá dělat nadobro nic. Paže už jsem měl zase dobré, zase v plné síle, schopné zvládnout cokoliv - jen kdyby neměly uvězněná zápěstí. Pomalu jsem se vrátil zpátky k ohništi. A pak už jsem nevěděl, co mám dělat dál. Chodit jako pešek okolo? Celý den?

Zuzka se zatím bez zábran svlékla do naha, protože slunce už pěkně připalovalo, položila se naznak do trávy a se zavřenýma očima soustředěně chytala bronz. Byla v té trávě tak nádherná, až to se mnou cloumalo. Péro se mi postavilo jako kůl, když jsem ji tam tak v té trávě viděl. Jenže - co jsem mohl dělat? Ani na ten kůl jsem si rukama nedosáhl. Nejraději bych se na Zuzku vrhl a - a co? Jak? Bez rukou? Vždyť bych se ani nedokázal na ni položit! A jak bych se do ní dostával? Stál jsem nad ní s rukama za zády, ocas mi stál jako divý - a bez užitku. Všemožně jsem se snažil udělat něco s tím hnusným řemenem, který mi držel ruce za zády, jenže jsem na něj sotva dosáhl konečky prstů, a to mi nebylo nic platné.

Zuzka se tvářila blaženě, ona ovšem žádné problémy s rukama neměla. Paže měla nádherně volné, rozhozené v trávě kolem hlavy, jemná zápěstí netknutá žádným takovým řemenem, jaký utiskoval ta moje. Prsa se jí tyčila do výšky a pomalu se zvedaly a klesaly v rytmu jejího klidného dechu. Pak pootevřela jedno oko a všimla si, že nad ní stojím. Usmála se a vyzývavě roztáhla nohy. Naklonila hlavu a se slibujícím úsměvem hleděla na mne. Viděla můj vztyčený kůl a zvědavě čekala, co s ním udělám. Jenže já nemohl udělat opravdu nic. Zato jsem viděl, jak se Zuzce mušlička toužebně rozevírá. Bylo to k nevydržení. A řemen držel a držel jako blbec. A Zuzku ani nenapadlo mi ho sundat. Jen na mne pořád tak povzbudivě koukala a slastně se v trávě kroutila a protahovala. Její doširoka roztažené nohy a naplno otevřená studánka, z níž už prýštil nektar rozkoše, byly neodolatelným lákadlem. Klekl jsem si mezi ty nádherné dlouhé nohy - a co dál? Jak já bych teď potřeboval volné ruce!

Zuzka přivřenýma očima sledovala moje snažení. Když už to trvalo hodně dlouho a já si pořád nevěděl rady, uznala asi, že jí žádné nebezpečí ode mne nehrozí, že sám nejsem schopen ničeho a že jí udělám jen to, co mi ona dovolí.

Pomalu natáhla ke mně rozevřené ruce. Rychle jsem vystihl možnost, která se mi nabízela. Opřel jsem se o ty ruce, Zuzka mne uchopila za nadloktí a přitáhla si mne na sebe. Opřela si lokty o zem a já plnou vahou nalehl na její ruce tak, jak bych se sám opíral o zem svýma rukama, kdybych je měl volné. Zuzka si mne posunovala po těle, jak jí to vyhovovalo, a já, dotýkaje se země jen koleny, jsem poslušně popolézal a kroutil se, jak mi to rukama naznačovala. Nic jiného mi ani nezbývalo.

Když se Zuzka po chvíli naučila mne ovládat přesně podle svých představ, nastavila si mne tak, aby můj ocas našel její studánku. Ucítil jsem příležitost, napjal se a zarazil ho do ní. Zuzka se vzepjala, vyjekla blahem a začala se pode mnou divoce zmítat. Objala mne nohama a stiskla stehny jako do kleští. Snažil jsem se, co jsem mohl. Bylo to tak úžasně jiné než cokoliv, co jsem až dosud v životě zažil, bylo to skoro jako kdysi, když jsem to dělal poprvé. Zuzka pode mnou také vzdychala rozkoší. Nohama mne uvolnila, abych jí to mohl dělat víc, tak nejvíc, jak jen ho mám dlouhého. Nezvyklost toho všeho mne tak vyrajcovala, že jsem se blížil ke konci tak rychle, až jsem se sám divil. Zuzka to ale na mně poznala a přitiskla si mne najednou nohama k tělu tak silně, že jsem se nemohl uvnitř ní pohnout. Cítil jsem, že vytoužený konec se mi zase vzdaluje, a jakmile Zuzka své sevření povolila, znovu jsem na něm začal pracovat jako divý. Až když se to po chvíli opakovalo, jsem pochopil, že Zuzka si mne těma nohama schválně reguluje tak, abych se k tomu svému konci hned tak nedopracoval a abych v ní vydržel tak dlouho, jak si přeje ona.

Dost dlouho mne takhle ovládala, a nakonec jí to opravdu vyšlo. Najednou se pode mnou napjala, roztáhla nohy a úplně mne tím uvolnila, zaječela, vzepjala se boky do výšky tak, že jsem z ní málem spadl, a začala se pode mnou svíjet a zmítat v extázi. Bylo to tak neodolatelné, že v několika vteřinách jsem se udělal i já. Zuzka mne přestala držet rukama, nechala si mne spadnout na prsa a objala mne ze všech sil rukama i nohama. Zhluboka oddechovala a plnými doušky vychutnávala nádheru té chvíle. Ležel jsem jí na těle plnou vahou, protože jsem se nemohl rukama o něco opřít, ale jí to zřejmě nevadilo. Cítil jsem každé její nadechnutí, každý její pohyb.

Po chvíli, když jsem ji už asi tížil, rozevřela své objetí a převalila se nabok, čímž mne prostě vyklopila na zem. Zůstal jsem ležet na boku vedle ní, zatímco ona se převalila zpět na záda. Viděl jsem teď z nejtěsnější blízkosti její volně se vzdouvající prsa. Jenom viděl, ani sáhnout jsem si na ně nemohl.

Když kouzlo zážitku pomalu doznělo, Zuzka se posadila. Zvedl jsem se taky, jenže s rukama upevněnýma na zádech se nedá moc pohodlně sedět. Musel jsem se postavit na nohy, protože to je jediná poloha těla, při níž se tak neprakticky upevněné ruce ještě dají jakž-takž snášet.

"Obleč se!" poručila mi Zuzka.

"Copak můžu? Vždyť jsi mi svázala ruce!" namítl jsem.

"No, když nemůžeš, tak si zůstaň takhle." pokrčila rameny. "To půjdeš mezi lidi tak, jak jseš? S nahým ptákem na provázku?"

"A co mám dělat?"

"Obléct se. Už jem ti to řekla."

"Jak?"

"To už je tvůj problém. Budeš asi muset na něco přijít."

Musel jsem se smířit s tím, že Zuzka mi ruce neuvolní. Budu se muset obléci nohama. Moje spodky ležely na zemi přede mnou. Špičkou nohy jsem si je na zemi opatrně upravil, přišlápl, aby se mi po zemi neposunovaly, navlékl jsem si je na nárt jedné nohy, pak jsem do nich vstoupil i špičkou druhé nohy, při opatrném balancování na jedné noze se mi podařilo přetáhnout si je přes patu jedné a pak i druhé nohy. Teď jsem měl spodky navlečené na kotnících. Přemýšlel jsem, co dál. Lehl jsem si na záda, zvedl nohy do výšky - ruce připevněné na zádech mi při tom dost překážely, protože jsem si je zalehl - a jenom nohama se mi rychle podařilo posunout si spodky po levé noze až ke koleni. Pak jsem si je přidržel v dosažené poloze ohnutím levé nohy v koleni a opatrně jsem jimi prostrkoval i pravou nohu, až se mi i za vydatné pomoci přitažlivosti zemské podařilo dostat do nich i pravé koleno. Pak jsem nohy opět natáhl do výše a roztahováním kolen jsem se snažil si spodky sesunout dolů po stehnech. Sice se mi při tom málem přetrhly, ale určitým kroucením trupu jsem je přece jenom nakonec dostal až skoro do rozkroku. Pak jsem se převalil na břicho a prohýbáním se v zádech jsem se pokoušel dosáhnout na ně rukama. Dalo mi to sice pořádnou práci, ale nakonec se mi podařilo je zachytit špičkami prstů a povytáhnout kousek blíž. Dál už to bylo jednoduché, i když ani konečné upravení spodků do správné polohy nebylo s rukama za zády tak docela bez problémů. Musel jsem se na zemi převalovat na břiše z boku na bok a popotahovat si je nahoře po centimetrech, protože dole na zemi jsem si na nich pochopitelně ležel. Konečná úprava spodků vpředu na břiše se ale už na zemi udělat nedala. To už jsem musel dokončovat zase ve stoje. Musel jsem zase vstát, ale velice opatrně, protože jsem měl strach, aby mi spodky pracně vysoukané vzhůru do dosahu mých rukou při vstávání nesklouzly zase dolů. Konečně jsem zase stál na nohou, pro jistotu široce rozkročený, aby mi spodky nesjely mimo dosah rukou. Vzadu jsem je držel rukama a pootáčením kolem pasu doprava a doleva, vtahováním břicha a kroucením trupu jsem si je pomalu upravoval do správné polohy i vpředu na břiše, kam jsem spoutanýma rukama v žádném případě nemohl dosáhnout. To, co bych bez pout udělal za několik vteřin, mi s rukama svázanýma za zády trvalo dobrou čtvrthodinu.

"No vidíš, jak ti to jde!" pochválila mne Zuzka, která se zatím opalovala na louce s rukama i nohama nádherně volně rozhozenýma. "To bylo řečí, že se svázanýma rukama to nejde! Tak pokračuj! Teď už víš, jak na to, takže džíny už ti půjdou samy. Až budeš hotový, tak ti je pak vpředu zapnu. Uznávám, že to bys sám asi nedokázal."

Asi mi nic jiného nezbývalo. S džíny to bylo složitější, nešlo to samo, jak si Zuzka myslela. Musel jsem na to ale přijít sám, že si napřed musím rukama za zády džíny na zemi srovnat tak, aby tam ležely úplně přesně stejně jako předtím ty spodky. Musel jsem si je napřed navléct na ruce, ale skutečně celé, musel jsem se prsty spoutaných rukou prohrabat až na konec nohavic, pak je z rukou opatrně svléct na zem tak, aby nohavice zůstaly stále volně průchodné a byla jimi vidět tráva pod nimi, a teprve potom se mi podařilo do nich navléct nohy jako předtím do spodků. Dál už to opravdu bylo stejné. Jen zapnout jsem si je nemohl. Dopředu jsem rukama prostě nedosáhl.

Vstal jsem, a rukama jsem si mohl džíny jen neobratně vzadu přidržovat, aby se mi po tom pracném oblékání zase samy nesvlékly. Asi jsem přitom nevypadal příliš důstojně. Zuzka se hlasitě rozchechtala, když mne tak uviděla. Už jsem chtěl uraženě namítnout, že to je jen její vina, že takhle vypadám. Pak jsem si ale připomněl, že sám bez její pomoci nesvedu téměř nic, a že bych si ji asi neměl rozzlobit. Kdyby se urazila a nechala mne tady tak, ani bych se odtud sám nedostal. Stál jsem tedy nad ní beze slova a čekal jsem, zda si vzpomene na svůj slib.

Vzpomněla. Zvedla se a stále se smíchem mi džíny vpředu zapnula. V její přítomnosti mi ocas už zase stál a dobýval se ze spodků ven. Zuzce dalo dost práce, než mi ho zastrčila do džínů, aby je mohla zapnout, protože v její ruce se mi vztyčoval stále víc a víc.

"Měl byses ještě obout!" vypravila ze sebe v záchvatech smíchu.

I to jsem nakonec musel sám. Zuzka prohlásila, že když jsem se dokázal obléct sám, tak že se jistě dokážu sám obout, a tím to pro ni skončilo. Na nohy prý si svázanýma rukama dosáhnu, takže nevidí důvod, proč by mne měla obouvat jako malé děcko.

Ano, dosáhl jsem, ale po několika pokusech vleže na zemi jsem poznal, že tímto způsobem to nepůjde. Nakonec jsem si bez pomoci rukou vestoje boty nohama srovnal a prostě do nich vstoupil. Tkaničky se ovšem nohama zavázat nedaly. Na to jsem si zase musel lehnout na břicho a pokusit se rukama na ně dosáhnout. Ani jsem se nepokoušel si boty zašněrovat, jen jsem uvázal uzel, aby se mi tkaničky netahaly po zemi a abych si je při chůzi nepřišlápl. I to mi trvalo nekonešně dlouho a námahou jsem se přitom zpotil jako kůň.

Zuzka se mezitím oblékla také, nesrovnatelně rychleji a snadněji.

"Klekni!" rozkázala mi rázně.

Opatrně jsem poklekl na zem. Pořád ještě jsem nebyl zvyklý pohybovat se s nepoužitelnýma rukama.

"Sehni se!" poručila mi Zuzka.

V kleku, s rukama na zádech, jsem se předklonil. Zuzka se mi bez varování rozkročmo posadila na šíji. Hlavu mi sevřela mezi stehny.

"Vstávej!" zavelela, a když jsem neposlechl dostatečně rychle, pro zdůraznění povelu mne pleskla dlaní do obličeje.

Pokusil jsem se narovnat z předklonu. Zuzka sice nebyla těžká, jenže já byl tím celonočním uvázáním úplně zničený, a tak mi připadala jako cent. Stála sice oběma nohama na zemi, ale ani se nepokusila mi to nějak ulehčit. Musel jsem ji zvednout vlastními silami.

"To nejde!" pokusil jsem se zaprotestovat. "Já nemo - ..."

Zuzka mi beze slova hrábla rukou pod bradu a jediným zkušeným pohybem mi stiskla hrdlo, takže jsem zmlkl v půli slova. Už jsem nestačil říct, že ji neuzvednu, protože po té noci tolik síly nemám.

"Na nic jsem se tě neptala, takže budeš zticha!" oznámila mi rázně. "Nahoru!" přikázala mi důrazněji.

Ona snad vůbec nebrala v úvahu, co všechno jsem kvůli jejímu rozmaru musel v noci vytrpět. A já byl v postavení, kdy jsem prostě musel poslouchat, a ne něco vysvětlovat. To mi Zuzka právě dala najevo naprosto jasně. Navíc jsem nemohl dýchat. Zuzka mi vytrvale tiskla hrdlo dál, i když už jsem nechtěl nic dalšího říkat. Tušil jsem, že dokud neposlechnu a Zuzku nezvednu, tak mi asi hrdlo neuvolní a já se nenadechnu. Napínání krku mi nebylo nic platné. Zuzčiny ruce jsem zatím znal jako sametově hebké a jemné. Teď jsem na vlastním hrdle poznával, jakou má Zuzka v prstech sílu. Nezbývalo mi než se pokusit jí vyhovět, a to rychle, abych to stihl, dokud vystačím s dechem. Moc vzduchu jsem v plicích neměl v tom okamžiku, kdy mi Zuzka znemožnila dýchání. Zuzka s tím prostě nečekala, až se nadechnu.

Nebylo to snadné. Kdybych si mohl pomoci rukama, opřít se jimi o zem před sebou, bylo by to snadnější. Zvedat Zuzku jen narovnáváním trupu a páteře bylo nesrovnatelně obtížnější. Jenže hrozba brzkého nedostatku vzduchu byla ještě horší.

Zvedal jsem se pomalu, opatrně, abych neztratil rovnováhu. Takový náklad tak vysoko na ramenou jsem ještě nikdy neměl, nebyl jsem na takové balancování zvyklý. Zuzka asi taky ne, protože mi najednou pustila hrdlo a pevně se mne chytila za vlasy právě ve chvíli, kdy se mi podařilo zvednout ji natolik, že už nedosahovala nohama na zem. Potřebovala se něčeho přidržet, aby mi s ramenou nespadla, a nic jiného než moji hlavu neměla po ruce.

Konečně jsem stál na napnutých nohou a těžkopádně balancoval jako vzpěrač, který zvedl příliš těžkou činku a nemůže ji udržet nad hlavou. Jenže takový vzpěrač může činku kdykoliv odhodit. To já udělat nemohl. Zuzka se držela mých vlasů, div mi je nevyrvala. Bolelo to jako čert.

"Nechtěla byses držet nějak jinak?" zaprosil jsem.

"No, to bych asi měla." uznala Zuzka. "Kdyby ti ty vlasy nevydržely a vytrhly se, tak bych asi sletěla, že?" Pustila mi vlasy, sepjala mi ruce před obličejem a pak mi je přitiskla dlaněmi přes oči a přes nos. "Takhle to bude lepší." pochvalovala si.

Jak pro koho, pomyslel jsem si. Ale hlavně že už to nebolelo.

"Tak běž!" poručila mi Zuzka netrpělivě. "Na co čekáš?!"

Nevěděl jsem, kam mám jít, a ani jsem neviděl, kam bych mohl jít. Zuzka mi zakrývala oči, takže jsem stál nadobro slepý a netroufal jsem si pohnout se z místa ani o krok, abych o něco nezakopl.

"Jak mám jít, když nevidím na cestu?" ozval jsem se.

"Nic vidět nepotřebuješ. To po tobě nikdo nechce!" odbyla mne Zuzka.

"Ale já nevím, kam šlapu!" namítl jsem.

"Ani to nepotřebuješ vědět. Vím to já a to stačí."

"Ale jak teda mám chodit?"

"Půjdeš tam, kam ti poručím." oznámila mi Zuzka. "Já už ti řeknu, kam máš jít. Když budeš poslouchat na slovo, tak s cesty nesejdeš."

"Ale já přece - co kdyby - "

"Myslím, že už těch řečí bylo dost." přerušila mne Zuzka. "Dolů!" poručila mi.

Sklesl jsem zpět do dřepu.

"Dolů!" opakovala Zuzka. Musel jsem se předklonit obličejem až ke kolenům, aby Zuzka z mých ramen dosáhla rukou až na zem. Sebrala tam jakýsi poloshnilý dřevěný kolík, který se tam válel. Asi na píď nebo dvě dlouhý a na prst tlustý.

"Nahoru!" poručila si. Musel jsem ji znovu zvednout. Připadal jsem si jako při klencácích na vojně, jenže tam to bylo snazší. Tam jsme zvedali jen své tělo, neměli jsme takový náklad na ramenou, ale především: tam jsem při tom neměl znehybněné ruce.

"Otevři pusu!" přikázala mi Zuzka. Když jsem poslechl, strčila mi kolek do úst mezi zuby. Pěkně hluboko, měl jsem pocit, že až do krku.

"Tohle budeš držet v zubech, dokud ti nedovolím, abys to vyplivnul. Jestli to ztratíš dřív, tak - tak budeš mít zase určité potíže s kyslíkem. O to už se ti postarám. Tos už poznal, že můžeš dýchat jenom když ti to dovolím."

Ano, to jsem už poznal a ona samozřejmě také, že na sílu jejích prstů nestačím. Zahryzl jsem se do kolku a neodpověděl. S tím kolkem mezi zuby se ostatně mluvit ani nedalo.

"No vidíš, že se obejdeš docela dobře i bez toho kecání!" pochválila mne Zuzka a znovu mi oběma rukama zakryla oči. "Tak jdi! Kupředu!" pobídla mne ostře, a snad na zdůraznění svých slov mne prudce kopla patami do břicha. Sice jen ze stran, do pupíku mne nezasáhla, takže dech mi nevyrazila, ale vnitřnosti v těle mi poskočily důkladně. Ze všech sil jsem napjal břišní svaly, abych se aspoň trochu chránil, protože jsem tušil, že příští kopanec půjde už přímo na to citlivé místo. Zároveň jsem věděl, že musím Zuzce za každou cenu vyhovět. Měla příliš mnoho možností mne k tomu přinutit. Takže jsem rychle začal hmatat po zemi před sebou a hledat, kam bych mohl bez nebezpečí došlápnout při svém prvním vykročení se zakrytýma očima.

"Nech si to divadýlko a běž normálně!" okřikla mne Zuzka. Normálně ale vidím, kam šlapu, zachtělo se mi namítnout. Jenže to bych nesměl mít v ústech ten kolík, a také se mi nechtělo znovu přijít o možnost dýchání. Zuzce ale nestačilo, že nic nenamítám. Vyžadovala okamžité plnění svých příkazů. Když jsem na chvilku zaváhal, sevřela stehna a stiskla mi jimi krk ze stran tak bolestivě, až jsem zaskučel. Hned jsem se lekl, že kvůli tomu mi třeba Zuzka znovu stiskne hrdlo, abych byl zticha. Naštěstí snad ten můj projev bolesti byl tak tichý, že to Zuzka nezaslechla, protože možnost dýchání mi ponechala. Zato v temnotě zakrytých očí mi začaly vyskakovat a tančit oslepující hvězdy a kola. Měl jsem pocit, že mi těmi svými stehny přeštípne krk. Nedalo se nic dělat. Musel jsem jít kupředu naslepo bez tápání, do neznáma a bez ohledu na to, kam šlápnu a do čeho vrazím. Musel jsem se spolehnout na Zuzku, že mne svými povely povede správně.

Stisk stehen však nepolevoval. Cítil jsem zvyšující se tlak krve v hlavě, v uších jsem hlasitě uslyšel svůj tep, zrychlený do zběsilosti tou námahou, když jsem musel nést Zuzku. Oči se mi pod jejíma rukama otevřely, ne proto, že bych tam chtěla něco uvidět, ale samy od sebe. Prostě mi vylezly zpod víček a dokonce jsem cítil, že se mi otevřené přitiskly na Zuzčiny ruce. Nebyl jsem schopný tomu zabránit. Musel jsem myslet jen na to, po čem šlapu, co nohama cítím. Zuzka přece nemůže vidět všechno, a také jí na tom tolik nezáleží. Ani se nenamáhala mi říkat, kam mám pokládat nohy. Sám jsem si musel naslepo, jenom hmatem nohama hledat cestu tak, abych o nic nezakopl a na ničem neuklouzl.

"Doleva!" zavelela Zuzka, jako kdyby se nic nedělo. Neposlechl jsem okamžitě, měl jsem docela jiné starosti. Z nich mne ale rychle vyvedl další úder patami do břicha. Ano, směl jsem myslet jen na vzorné plnění jejích přání. A ovšem jsem také musel být neustále připravený na jakýkoliv její další rozmar. Naštěstí jsem měl svaly na břiše napjaté, což úder trochu ztlumilo. Přesto jsem o další nestál a rychle jsem se natočil doleva.

"Ne tak moc!" ozvala se hned Zuzka a zdůraznila to dalším kopancem. Už s ním ani nečekala, zda poslechnu okamžitě nebo až za půl vteřiny.

Poctivě jsem se snažil plnit Zuzčiny příkazy co nejrychleji a co nejlépe, abych ušel dalším ranám patami do břicha. Přesto jsem stále napínal břicho ze všech sil, abych aspoň trochu utlumil případný další kopanec, kdyby přišel. Nemohl jsem vědět, co Zuzku napadne za okamžik.

Brzy jsem pochopil, že když nedostávám žádné povely, mám jít rovně. Rozhodně jsem nesměl zastavit, musel jsem jít dál a dál. Nevěděl jsem, kam jdu, ale někam jsme šli. Netušil jsem ani, jaký kus cesty jsme už ušli. V temnotě pod Zuzčinýma rukama jsem rychle ztratil pojem o čase. Bylo to prostě nekonečné. Poznal jsem jen, že stoupám někam nahoru. Zuzka se mi nárty nohou zahákovala za trup kdesi na zádech, aby seděla pevněji. I pro mne to byla úleva, nemusel jsem už dál napínat břišní svaly, protože teď jsem věděl, kde Zuzka ty nohy má a nehrozil mi proto od nich kopanec do břicha naprosto nečekaně a bez varování jako dřív.

Cesta byla čím dál strmější. Docela pěkně jsem se zadýchal. Nebyl jsem zvyklý nosit takovou zátěž do takového kopce, a už vůbec ne s nosem ucpaným Zuzčinýma rukama a s ústy plnými dřeva. Poněkud jsem zvolnil.

"Co se tak loudáš?" ozvala se Zuzka. "Přidej!"

Musel jsem poslechnout. Jen aby teď Zuzku nenapadlo zase mi stisknout hrdlo! V téhle chvíli bych to rozhodně nevydržel. Plíce mi sotva stačily. Kdybych teď ztratil možnost dýchat, třebas jen na pár vteřin, - ani si nedovedu představit, co by se se mnou pak stalo. Přitom jsem neměl ani tu nejmenší možnost v tom Zuzce nějak zabránit, kdyby si to náhodou usmyslela. Byl jsem plně vydaný napospas jejím rozmarům, a nebylo to vůbec příjemné pomyšlení. Nezbývalo než zrychlit, třeba z posledních sil, jen aby Zuzka byla spokojená.

Pak cesta konečně přestala stoupat tak prudce. Citelně se mi ulevilo. Svah byl čím dál mírnější, pak jsem snad šel dokonce po rovině.

"Zastav!" přikázala mi Zuzka po několika krocích.

Poslechl jsem na slovo. Pořád ještě jsem si nemohl dovolit ani zúžení dýchacích cest, natožpak jejich úplné uzavření. Stál jsem na místě a čekal na další povel.

"Čelem vzad!" zavelela Zuzka po chvíli.

Otočil jsem se a čekal, co dál.

Musel jsem se tak různě otočit ještě několikrát, vždycky po chvíli nehybného stání. Nevěděl jsem, co se děje, ale aspoň se mi zatím uklidnil dech a tep.

A pak jsem dostal povel zase jít. Připravil jsem se na nejhorší, ale nebylo zapotřebí. Tentoktát šla cesta dolů, možná stejně strmě. Asi jsme se vraceli.

"Byl tam docela pěkný rozhled." oznámila mi Zuzka. "Škoda, žes ho nemohl vidět taky."

Ano. Takže jsme byli na vrcholu toho kopce, na jehož úpatí jsme strávili noc. Včera jsme se domlouvali, že ráno se na ten kopec podíváme. Jen mne nenapadlo, že to bude takovýmto způsobem.

"Dolů!" zaslechl jsem Zuzčin povel.

Sklesl jsem k zemi. Spíš se to podobalo pádu. Jen jsem se snažil dosednout do dřepu a potom na kolena. Nenapadlo mne, že po té noci a po tom výstupu budu tak zesláblý.

Zuzka ovšem dopadla na chodidla. Hned vstala z mých ramenou a postavila se na nohy. Konečně mne přestala tížit její váha. Pak mi konečně odkryla oči a pustila mi hlavu, které se až do té chvíle rukama přidržovala. Jakmile mi ještě uvolnila krk a hlavu ze sevření svých stehen, vyčerpaně jsem dosedl na paty a předklonil se obličejem až ke kolenům. Byl jsem nadobro vyplivnutý. Rád bych si aspoň utřel pot, jenže ruce mi Zuzka i dál nechávala bezmocně upevněné na zádech.

Zuzka, pochopitelně svěží, se zatím v pohodě pustila do oběda. Chutnalo jí, jako kdyby vlekla do kopce ona mne a ne já ji. I kdybych po tom výkonu neměl hlad, při pohledu na ni bych ho určitě dostal. Přitom já si nemohl dát do úst ani drobeček.

"Mně nedáš nic?" zeptal jsem se.

"Ne!" zasmála se Zuzka. "Snad bys nechtěl, abych tě krmila jako malé děcko?"

"Ale já mám hlad!" namítl jsem.

"To je možné." pokrčila Zuzka lhostejně rameny. "To je ale tvůj problém. Až budeš doma, tak se můžeš najíst." dovolila mi milostivě.

"Ale já mám hlad už teď! Co mám dělat?"

"Nic!" usmála se zase Zuzka. "Budeš to muset vydržet. Jseš přece chlap, a pořádný chlap přece něco snese! A bez skuhrání!"

A tak si Zuzka pochutnávala a já bezmocně seděl opodál s kručícím žaludkem a s rukama za zády, hleděl na ni a polykal jen sliny. Měl jsem v batohu také zásoby, jenže s nehybnýma rukama mi nebyly nic platné.

Pak si Zuzka stále v pohodě sbalila batoh. Můj zůstal od včerejška skoro nerozbalený. Svázaný jsem moc věcí z něj nepoužil.

"Už bysme měli jít." ozvala se Zuzka. "Už je dost pozdě. Na ten kopec jsi lezl nějak pomalu, takže jsme se tím dost zdrželi a k vlaku máme ještě kus cesty."

Ano, lezl jsem pomalu, ale asi nemělo cenu připomínat jí, proč.

"Jasně." přikývl jsem jen. "Hned, jak mi rozvážeš ruce, tak můžeme jít."

"No, to bysme tady byli asi hodně douho." zasmála se Zuzka. "Ty svázané ruce ti docela sluší, takže ti je ještě nějakou dobu nechám."

"To nemyslíš vážně! Jak teda mám jít?"

"Normálně." pokrčila rameny Zuzka. "Přece nechceš jít po rukou? Nohy jsem ti nesvázala a ruce při chůzi potřebovat nebudeš."

"Tak už toho nech, Zuzko, to přece nejde! Jak mám nést ranec?"

"Normálně. Snad ho nechceš nést v rukou? Pojď sem!"

Zvedl jsem se a pomalu došel k Zuzce a ke svému batohu. Stále s rukama za zády a s přesvědčením, že teď už konečně to Zuzka pochopí a ruce mi rozváže.

"Klekni!" poručila mi místo toho.

Poslechl jsem a skoro jsem se těšil, o co se teď pokusí a jak se jí to nepodaří. Zuzka rozepjala na mém ranci popruhy, popadla ho a klidně mi ho připjala na záda. Moje znehybněné ruce jí v tom nijak nevadily.

"Postav se!" poručila mi zas.

Zvedl jsem se. Popruhy batohu se mi napjaly na ramenou, batoh mi nalehl na zádech na spoutané paže. Seděl mi docela dobře, skoro by se dalo říct normálně. Kdybych ty ruce pod ním neměl svázané, bylo by to všechno úplně normální. Přesto jsem zaprotestoval.

"Neblbni, Zuzko! Takhle mám jít mezi lidi? Aby to všichni viděli? Co na to řeknou?"

"To se budeš divit, jak jsou lidi nevšímaví!" odbyla mne Zuzka. "A odkdy ti záleží na tom, jak vypadáš, když jdeš mezi lidi? Odkdy tě zajímá, co lidi řeknou?"

Sundala mi z batohu spacák a připjala mi ho dolů pod batoh.

"Tak, teď můžeš mít dušičku v molitanu. Teď ti na ruce nikdo neuvidí. Když se budeš tvářit, jako že si těma rukama dole podpíráš ranec, aby nebyl tak těžký, tak to nikomu nebude divné."

Hodila si svůj bágl na záda a vykročila. Po mně se už ani neohlédla. Moje problémy už ji nezajímaly. Nezbylo než vykročit za ní.

Šlo to. Kupodivu se to dalo vydržet. Když jsem si spoutanýma rukama ranec na zádech trochu přidržel, tak mne ani moc do paží netlačil. Potíže byly jen na některých obtížnějších místech, kde si Zuzka mohla volnýma rukama pomáhat a přidržovat se, jak potřebovala, zatímco já musel za všech okolností udržet rovnováhu jen na samotných nohou. Ano, zvládnul jsem to, býval to ostatně vždycky můj parádní kousek projít ležérně a bez držení tam, kde ostatní potřebovali všechny čtyři. Je to ale pořádný rozdíl mít při tom ruce volné a vědět, že se jimi mohu kdykoliv přidržet, kdybych to nezvládl, anebo je mít spoutané a muset to zvládnout bez jejich pomoci a navíc s vědomím, jak tvrdě bych dopadl, kdyby se mi to nepodařilo. Je také rozdíl, když si sám rozhoduji, kde a kdy nějakou takovou parádičku předvedu, anebo když jsem k tomu nucen naprosto všude. Naštěstí těch obtížných míst nebylo na cestě tolik. Poměrně brzy cesta dostala rozum a dalo se po ní pak už jít docela pohodlně.

Zato se na ní objevili lidé. Koukal jsem po očku, co budou dělat, až mne uvidí se svázanýma rukama, ale nedělali nic. Asi si opravdu ničeho nevšimli. Došli jsme až na nádraží a žádný poprask se nekonal. Až teprve v čekárně Zuzka konečně projevila o moje ruce nějaký zájem. Nadzvedla mi ranec na zádech, hbitě mi pod ním nahmatala ruce a řemen na jejich zápěstích a jediným trhnutím mi ten řemen rozepjala. Konečně jsem měl ruce volné. Zuzka mi pak ještě sundala popruhy batohu z ramen, takže cizím očím se to muselo jevit tak, že mi pomáhá sundat příliš těžký ranec. Lidé v čekárně lhostejně přihlíželi, nikdo z nich nedal ani v nejmenším najevo, že by zahlédl něco neobvyklého. Ano, zápěstí jsem měl zrudlá a otlačená od řemenu. Viděli to všichni, jak jsem si je hladil a masíroval. Každý asi považoval za samozřejmé, že když jsem si kdovíjak dlouho podepíral těžký batoh na zádech rukama, tak že jsem si při tom ruce poněkud otlačil a že si unavené ruce musím promasírovat. Všechno to prostě skončilo naprosto normálně.

Od té doby na to pořád vzpomínám. To milování v poutech bylo tak zvláštní, tak neobvyklé, tak nové - byl to prostě tak zajímavý zážitek, že bych si ho hrozně rád ještě někdy zopakoval. Jenže Zuzku jsem svým chováním asi nepřesvědčil. Už se mnou dál chodit nechce. To by samo o sobě možná ani tolik nevadilo - s jinou by to možná bylo ještě lepší. Jenže žádnou z těch, které znám, nemohu o něco takového požádat. Všem bych byl pro srandu, všechny mne znají úplně jiného. Možná si ani představit nedovedu, jakou ostudu by mi udělaly mezi všemi známými. A najít si nějakou jinou? To bych jistě mohl, ale dalo by se jí věřit? Kdybych se od ní nechal někde v lese svázat - co kdyby potom odešla sama a mne tam nechala ležet svázaného bez pomoci? Co bych si potom počal? Zuzka mne nepodrazila, jenže Zuzka je na světě jenom jedna. Co mám dělat?

Počet zobrazení povídky: 595
Publikováno: 2015-10-06 06:37:42

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.