Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník

Dovolená I

(komentáře k povídce)

Takovou šanci dostane člověk snad jen jednou za život.

Líba má nějaké známé, kteří minulý rok strávili fantastickou dovolenou na nějakém liduprázdném ostrůvku. Tedy, samozřejmě ne jako zarostlí Robinzoni v jeskyni. Bydleli tam v pohodlném rybářském domku. Majitel toho domku ho už nepoužívá, protože si už nalovil dost a teď už bydlí na pevnině, a ten domek pronajímá turistům. Ten jim tam také denodenně vozil lodičkou potraviny a všechno ostatní, co si objednali. Nouzí tam tedy rozhodně netrpěli, zato romantikou a božským klidem až do nebe.

Bylo to prý tak úžasné, že tam letos chtěli jet znovu. Něco jim ale do toho vlezlo, takže nemohou. Líbu tedy napadlo, že bychom tam mohly jet místo nich my dvě.

Byla to fantastická představa. Budeme tam žít týden jako Robinzonky! Nikdo nás tam nebude otravovat!

Až pak nás napadlo, že bychom tam možná měly mít taky nějakého Pátka. Někoho, kdo by se tam o nás staral, abychom nemusely dělat všechno samy, a s kým bychom si taky mohly trochu zahrávat. Prostě nějakého otroka na práci i na pobavení. Z takového ostrůvku by neměl před námi kam utéct, takže bychom si s ním mohly docela užívat.

Ten nápad s Pátkem se nám líbil čím dál víc. Už jsme se bavily jen o tom, co všechno s ním uděláme. Jen jsme přemýšlely, na co bychom ho asi tak nalákaly. Nakonec jsme se rozhodly, že mu můžeme nabídnout dovolenou zdarma. Tomu přece nemůže žádný Pátek odolat! A přitom nás to vlastně ani tak moc nebude stát. Do auta se klidně vejde o jednoho člověka víc, a my na tom jen vyděláme, protože se bude v řízení auta střídat víc lidí. Takže jenom na ten ostrov budeme muset koupit trochu víc jídla, aby stačilo i pro toho Pátka. To už je přece malina! To utáhneme! Za tu zábavu s takovým otrokem to bude stát!

Tak jsme si daly na internet inzerát: Hledáme na dovolenou submisivního společníka, který si nechá líbit všechno, co mu budeme dělat. Veškeré náklady hradíme my.

Těch zájemců se nám sešlo tolik, až nám to zahltilo e-mailovou schránku. To je až neuvěřitelné, kolik je v tomhle státě dychtivců, kteří touží po dovolené zadarmo. Možná, že měli nějakou úplně jinou představu o tom, k čemu nám má ten otrok na tom ostrově sloužit, než co jsme zamýšlely my.

Bylo potřeba ty davy nějak probrat. Vyhodily jsme všechny důchodce a všechny taťky, kteří se obávali, jestli je manželka s námi pustí samotného. Z toho zbytku jsme si vybraly pár nejnadějnějších a pozvaly jsme si je každého zvlášť na Líbinu chatu na přijímací zkoušky.

Přišel první.

"Tak tady mne máte, krasavice!" prohlásil sebejistě jen co si nás prohlédl. "Že se vám líbím, to vidím sám, na to se vás ptát nebudu. Tak předveďte, co umíte!"

"Tak nastav ruce!" vybídla ho Líba.

"Proč?" nechápal. "Na co?"

"Abych ti je svázala!" usmála se na něj Líba.

"Svázala? Jak to?" poněkud znejistěl.

"Chtěl jsi přece, abychom ti předvedly, co umíme!" zasmála se Líba. "Tak ti tedy svážeme ruce! To umíme!"

"No ale..." zarazil se. "Ale to jste v tom inzerátu neuváděly!" namítl.

"Jak to, že ne?" podivila se Líba. "Hledáme někoho, kdo si nechá líbit všechno, co mu uděláme! - Takže nastav ruce a nechej si to líbit!"

"Ale to..." teď už se úplně zakoktal. "Já jsem si představoval..."

"Něco jiného?" ušklíbla se Líba. "To věřím! Ale to jsme v tom inzerátu neuváděly!"

"Jenže já jsem..." jeho suverenita padala ke dnu jako akcie na burze. "Takhle jsem..." ani nedořekl a zmizel ještě rychleji než se zde objevil.

"Škoda." řekla jsem asi trochu lítostivě. "Byl docela hezký!"

"To byl!" přikývla Líba. "Věděla bych, co s ním dělat..." protáhla zasněně. "Ale s tím bychom si moc neužily." vzpamatovala se rychle. "Ten by si zotročil nás, a ne my jeho!"

Přišel druhý.

"Jsem váš!" pronesl teatrálně, když nás uviděl, a položil si ruku na srdce jako na jevišti. "Dělejte si se mnou, co chcete! Nechám si líbit všechno!"

"Tak si dej ruce za záda!" vybídla ho Líba.

"Proč?" podivil se.

"Protože ruce se svazují vždycky za zády!" poučila ho Líba jako učitelka malého žáčka.

Překvapením na ni vykulil oči, naprázdno otevřel ústa a zůstal nehybně stát. Najednou nebyl schopen slova. Myslím, že od té doby už vím, jak asi vypadal solný sloup. Líba neváhala, hbitě mu pochytala ruce, poskládala mu je za záda a svázala dohromady. Teprve to ho zase přivedlo k životu. Trhl sebou, odskočil od Líby a předvedl nám docela slušný hadí tanec, jak se kroutil, aby se mohl podívat za záda, co se mu tam s rukama stalo.

"Dobrý! Umí!" zatleskala nadšeně Líba jeho uměleckému vystoupení.

Přišla řada na mne. Stáhla jsem si tričko, pod kterým jsem už vůbec nic neměla, a zavlnila jsem se celým svým nahým tělem přímo před ním.

Mělo to na něj explozívní účinek. Okamžitě se přestal zabývat svýma svázanýma rukama a vrhl se na mne.

Neustoupila jsem před ním ani o krok, ani jsem si před ním nic na těle nechránila. Nebylo zapotřebí, věděla jsem, že bez pomoci rukou mi nic udělat nemůže. Tuhle zkušenost jsme s Líbou udělaly už dávno, takže jsme zůstaly obě naprosto klidné. Není nad to, když má chlap svázané ruce. Je s ním hned docela jiné pořízení.

On to rychle poznal také. Začal divoce cloumat svázanými pažemi, aby si ruce osvobodil. Naštěstí bez úspěchu. Líba odvedla dobrou práci. Na Líbu se mohu vždycky spolehnout.

Plavně jsem přitančila až k němu a začala jsem se mu otírat prsy o obličej. Tohle bych si rozhodně nemohla dovolit, kdyby neměl ruce zabezpečené za zády. Přitom je to neuvěřitelně nádherný pocit takhle si ňadry pohrávat s hlavou běsnícího bezmocného chlapa. Jen ty nejdivočejší je potřeba si trochu přidržet za vlasy. Proto nemám ráda plešouny. Ti jsou mnohem hůře ovladatelní. Za uši to sice jde také, ale na to už jsou potřeba obě ruce. To už není ono.

Tenhle byl opravdu divoký. Skutečně potřeboval zpacifikovat, abych si s ním užila podle svého. Naštěstí měl vlasů dostatek.

Ze začátku jsem ho nechala, jen ať mi předvede, co bez pomoci rukou dovede. Někteří chlapi si totiž nevědí rady, co mají se ženskou dělat, když mají ruce uvězněné za zády. Tenhle se ale uměl obejít i bez rukou. Zabořil se mi obličejem mezi prsa a ponořil se mi do nich jako potápěč do moře. Lísal se mi k nim jako kdyby ještě nikdy v životě nic takového neviděl. Mám je sice opravdu pěkné a už jsem poznala, co jejich tvar s většinou chlapů udělá, ale tenhle byl opravdu divoký. Musel přede mnou kleknout, aby se mi dostal hlavou k mým prsům, protože byl o dost vyšší než já, ale ani to ho nepřibrzdilo. Třel se mi obličejem o ňadra tak vášnivě, až mi je rozhoupal. Olizoval mi je jazykem, rýpal mi do nich nosem a občas jsem ucítila na ňadrech i jeho tesáky.

Pak se mi přisál k levé bradavce. Nejdřív si s ní hrál jen jazykem. Olizoval mi ji ze všech stran, kroužil mi špičkou jazyka kolem ní a bylo to docela fajn. Pak mi ale vcucl bradavku i s dvorcem do úst tak hluboko a silně, že jsem dostala strach, že mi pohltí snad celý prs. Ten chlap měl v puse sílu jako hasičská stříkačka. Teď už jsem ho musela popadnout za vlasy a trochu si tu jeho vášeň řídit podle svého. To je sice pěkné, že se mu líbím a že si se mnou něco užívá, ale nejdůležitější je, co se líbí mně!

Odtáhla jsem mu hlavu od svého prsu, ale on se přisál k mému prsu jako klíště, takže se mi prs protáhl do délky jako gumový. To už nebylo tak příjemné. Musela jsem se ho zbavit. Nakonec mi prs s mlasknutím pustil, ale jen proto, že už ho nedokázal na takovou vzdálenost udržet v ústech. Hned se mi ale vší mocí dral obličejem k prsu zpět. I když nemohl použít ruce, měla jsem co dělat, abych si jeho hlavu udržela od těla.

Mezitím se k němu Líba přivinula zezadu. Prsa mu položila na ramena jako obrovský límec kolem hlavy, přitiskla se mu na záda a rukama mu začala jemně ohmatávat a hladit celé tělo.

Nechtěla jsem zůstávat pozadu, a tak jsem mu zase dovolila dotknout se obličejem mého prsu. Tentokrát jsem mu ale už držela hlavu za vlasy a ovládala si ho jako nějaký živý vibrátor. Nabídla jsem mu ale prozměnu pravý prs. Na tom levém jsem měla bradavku poničenou už dost. Proto jsem si bradavku na tom pravém prsu už chránila a nedovolila jsem, aby se mi k ní ústy dostal. Sice mu to hodně vadilo a dělal všechno možné, aby se mi k bradavce dostal, ale byla jsem neoblomná. Mohl si mi s bradavkou pohrávat jedině nosem. I když by to jazykem bylo pěkné a líbilo by se mi to víc, ale nechtěla jsem riskovat, že by se mi zase k bradavce přissál jako pijavice.

Líba si mezitím pohrávala s jeho tělem a jen tak mimochodem mu uvázala smyčku provazu kolem krku a konce provazu natáhla ke trubce topení na zdi. Zálibně ohmatávala svaly na jeho spoutaných pažích. Cítil to a bylo na něm vidět, jak je na ty svaly pyšný. Dral se k mým prsům o to náruživěji.

Pak mu najednou Líba ruce rozvázala.

Vrhl se na mne jako dravec. Samozřejmě jsem to čekala, byla to součást naší zkoušky a měly jsme to s Líbou tak domluvené. Včas jsem uskočila a jeho provaz uvázaný kolem krku strhl zpět.

Asi to nečekal. Asi si předtím v žáru vášně nevšiml, co mu Líba s krkem udělala, takže to s ním pořádně zacloumalo. S vyvalenýma očima se chytil za krk a rychle si ho ohmatával, co to na něm má.

"Co to má znamenat?" vykřikoval překvapeně. "Co jste mi to udělaly?!"

"Uvázala jsem tě!" usmála se na něj Líba nevinně, jakoby se to rozumělo samo sebou. "Jako pejska!" dodala.

"Copak já jsem nějaký váš pejsek?!" protestoval.

"Nejsi?" upřímně se podivila Líba a zatvářila se tak nešťastně, že jsem div nevyprskla smíchy. "Tak to nejsi ten pravý pro nás. My hledáme pejska."

Asi ho to moc nenadchlo. Čím dál vztekleji lomcoval provazem na krku, aby si ho nějak sundal a mohl se na mne vrhnout. Toho jsem se ale nebála, i když teď všechno záviselo na tom, jak kvalitně ho Líba uvázala. Na Líbu je spolehnutí. Oba konce provazu držela v ruce, nenechala v jeho dosahu ani jeden, takže neměl šanci si smyčku rozvázat. Líba navíc zatáhla za konce provazu a tím ho přitáhla ještě víc ke trubce topení. Když narazil zády na zeď, trochu ho to uklidnilo.

"Hodného pejska!" dodala Líba.

"Tak dobře!" zkrotl nakonec. "Co po mně chcete?"

"Abys nastavil ruce!" poručila mu Líba nekompromisně.

"Proč?" zeptal se nechápavě, pustil provaz na krku a podíval se na své ruce.

"Na svázaní!" usmála se na něj Líba. "Máš je moc divoké!" vysvětlovala. "Je s tebou mnohem lepší pořízení, když je máš svázané."

"Tak to ne!" vzepřel se najednou. "Podruhé už mne nesvážete!"

"Ne? Tak to se nedá nic dělat. Tak to s námi na žádnou dovolenou nepojedeš!" rozhodla Líba.

Pomalu jsem se před jeho očima zase oblékala. Jak postupně mizely moje vnady, bylo na něm vidět, jak zvolna mění názor.

"Tak dobře!" změkl nakonec. "Tak já teda..."

"Pozdě!" nenechala ho domluvit Líba. "Nesnášíme, když nám někdo klade odpor!" prohlásila rozhodně.

"Ale proč jste mne teda rozvazovaly, když mne teď chcete znova svázat?" zatvářil se poněkud nechápavě.

"Protože jsme si tě chtěly vyzkoušet, nakolik se umíš podřídit všemu, co ti poručíme! Jestli se třeba necháš svázat kdykoliv se nám zamane!" vysvětlovala mu Líba mateřským tónem jako malému dítěti. "Náš pejsek musí poslouchat na slovo! Nevycvičeného svéhlavého čokla nechceme!"

Na tom už zůstalo. Vyprovodily jsme ho, i když se na poslední chvíli snažil napravit, co se dalo. Při pohledu na mé tělo si pozdě uvědomoval, o co přichází. Bylo to ale marné. Líba byla neoblomná.

"Ale nebyl marný!" nadhodila jsem, když už byl pryč.

"To nebyl!" souhlasila Líba zálibně. "Ale s tím bychom si moc neužily. S tím bychom musely pořád o všechno smlouvat jako na perském trhu, a já se nerada doprošuji o dovolení pokaždé, když chci chlapovi něco udělat!"

"Asi ano." musela jsem souhlasit. "Ale škoda ho!"

"Copak? Srdcový král to byl?" zasmála se Líba. "Což o to, taky bych si dala říct! - Ale najdeme si lepšího!" prohlásila sebejistě.

"Myslíš?" zapochybovala jsem nejistě.

"Jasně!" vykřikla rozhodně Líba. "Vždyť se na sebe podívej! Na takovou postavu ulovíme kohokoliv! - Přijde srdcové eso a to přebije i tohohle krále!"

Měla pravdu. Třetí den vstoupilo do dveří tělo skoro stejně fantastické jako měl srdcový král. Krásně vypracované, s úspornými pohyby kovboje, s ostře řezanou tváří pod lehce vlnitou hřívou. Jen ta arogance srdcového krále mu chyběla. Choval se o poznáni skromněji. Dokonce nás při příchodu i pozdravil. Sice se mu docela pěkně rozsvítily oči, když uviděl křivky našich postav, ale pořád s námi mluvil s jakousi úctou.

"Tak se vysvleč!" vybídla ho Líba, když se nám představil. To neříkala moc často. Chlapi, kteří se nám chodili nabízet, vypadali většinou líp, dokud byli oblečení. Většinou jsme si nechtěly kazit už tak dost špatný dojem ještě víc a proto jsme jim nedovolovaly se svléknout. U tohohle ale bylo i přes košili poznat, že se asi bude na co koukat. "Do půli těla!" upřesnila Líba, když si ze všeho nejdřív sáhl na přezku opasku. "Tu horní půlku!" vysvětlila mu pro jistotu. Asi měl o svlékání trochu jinou představu než my. Budeme si ho muset trošku vychovat a vycvičit, to nám bylo hned jasné.

Naštěstí jen docela malou trošičku, jak se záhy ukázalo. Když uviděl, že si Líba pohrává s provazem, sám od sebe i bez vybízení zkřížil ruce, jakoby věděl, co teď bude následovat a jakoby s tím už předem počítal. Nevím, jestli se už předem u někoho informoval, jakým způsobem ta přijímací zkouška u nás probíhá, nebo jestli si sám domyslel, k čemu jedinému může ten provaz v Líbiných rukou sloužit, ale nastavil ruce ke svázání docela vzorně. Jen si myslel, že se ruce svazují vpředu. Nevím proč, ale o tomhle byla pevně přesvědčená většina chlapů, co k nám přicházeli. Z tohohle omylu jsme ho ale rychle vyvedli. Sice se tomu trošku podivil, ale poslušně dal ruce za záda a ochotně držel, dokud mu je Líba nesvázala.

Vypadalo to nádherně. Takové krásně svalnaté paže vypadají svázané mnohem líp, než když jsou svázané jen nějaké tenounké hůlčičky. Tomu perfektně vytvarovanému tělu svázané ruce slušely rozhodně lépe než ruce volně se klátící kolem. Při pohledu na to tělo jsem docela zapomněla na svého srdcového krále.

Pak jsem se podle už vyzkoušeného scénáře tanečními pohyby pomalu svlékla a byla zvědavá, co to s ním udělá.

Byl podstatně nesmělejší než můj srdcový král. Musela jsem přijít až k němu a otřít se mu nahými ňadry o hruď, abych ho nastartovala. Zato pak ale spustil parádní divočinu. Ani se moc nezdržoval svýma svázanýma rukama. Jen jednou napjal paže a celé tělo, a když se přesvědčil, že provaz neroztrhne a ani nijak jinak se ho nezbaví, nechal ruce za zády být a už se věnoval jenom mým prsům a ostatním částem mého těla. Lísal se ke mně trupem, když ničím jiným nemohl, a ovíjel se kolem mne málem jako liána. Bylo to sice příjemné, ale mně to nestačilo. Nevím, jestli byl tak nesmělý nebo jestli ho to nenapadlo, ale já chtěla něco víc. Tak jsem mu popadla hlavu za tu jeho hřívu a přitáhla si ji k ňadrům.

Nepoklekl přede mnou, i když byl také pěkně urostlý do výšky. Místo toho se předklonil, ale dál zůstal pevně stát na nohou. Že má s mými ňadry pracovat jazykem, když nemůže rukama, na to už přišel sám. Ze začátku jsem cítila, že se snaží pohybovat hlavou a mazlit se s mými prsy podle svého, ale tuhle šanci už svou váhavostí zmeškal. Už jsem ho držela za vlasy a už jsem mu vedla hlavu a ovládala ho tak, jak jsem chtěla já. Mohl dělat jen to, co jsem mu dovolila a do čeho jsem mu hlavu dotlačila. Musím ale uznat, že to jeho snahám nijak neubíralo vášnivost. Bylo to něco docela jiného než to, co mi předevčírem předváděl můj vzpomínaný srdcový král. Tenhle byl mnohem lepší. Možná i proto, že přede mnou neklečel, ale byl předkloněný, takže jsem do všech detailů viděla před sebou jeho prohnutá záda s krásně napjatými svaly a na nich bezmocně složené dokonale vymodelované svázané paže. Ale abych mu nekřivdila: Když překonal tu svoji počáteční uctivou nesmělost, rozparádil se opravdu perfektně. Až jsem skoro začala být zvědavá, co by asi uměl těma rukama, kdyby je neměl svázané.

Zkouška pokračovala. Líba se k němu přivinula z druhé strany a rozrajcovávala ho ještě víc. To už se mu rozpohybovalo celé tělo. Bylo poznat, že prožívá něco úžasného. Jen jeho ruce zůstávaly v klidu. Asi si pořád uvědomoval, že by s nimi stejně nic nedokázal. Přesto bylo na čase to ukončit. Nechtěly jsme mu dopřát, aby z toho něco měl, aby se k něčemu dopracoval. Líba mu tedy nasadila bezpečnostní smyčku na krk a pak mu rozvázala ruce. Já pochopitelně hbitě uskočila.

Myslela jsem, že se narovná a pak se pokusí vrhnout se za mnou. Pokusil se o to, ale narovnat se nedokázal. Všimla jsem si, že mu něco trčí v nohavici kalhot. Docela chápu, že se mu při té naší zkoušce ta jeho věcička vztyčila a poněkud prodloužila a asi i trochu ztvrdla. Nenapadlo mne ale, že mu v předklonu při tom svém prodlužování vleze do nohavice. Teď tam tedy měl tu věcičku uvězněnou a kdyby se narovnal, asi by si ji snad ulomil.

Pokusil se po mně vrhnout i v tom předklonu, ale s tou věcičkou v nohavici nemohl normálně chodit, takže se po mně vrhl poněkud kulhavě. Vypadalo to dost legračně, ale skončilo to dřív, než jsem se stačila rozchechtat. Pochopitelně že ho smyčka na krku zastavila. Najednou nevěděl, co má osvobozenýma rukama dělat dřív: jestli si uvolňovat krk nebo vytahovat tu svou neohebnou věcičku z nohavice.

Líba to vyřešila za něj.

"Dej si ty ruce na záda!" poručila mu.

To byl rozhodující moment naší zkoušky. V této chvíli už vždycky každý věděl, jaké to je být svázaný i jaké to je být zase osvobozený. Jakpak dopadne tenhle? Nechá se zase znova svázat?

Chvíli váhal. Ta jeho věcička uvězněná v nohavici mu asi vadila opravdu hodně. Ještě si ji nestačil vysvobodit, a bylo mu jasné, že Líba už ho nenechá si to dokončit. Asi také tušil, anebo mu to už někdo řekl, že něco namítat a diskutovat s Líbou nemá smysl. Po chvilce nehybného rozvažování beze slova nakonec nechal svoje kalhoty být a stále v předklonu poslušně dal ruce na záda a nechal si je tam svázat.

Tím to vlastně vyhrál. Samozřejmě že jsme hledaly chlapa, který poslechne všechno, co mu poručíme. Jenže kdo slepě a okamžitě udělá všechno, co mu kdo nakuká, to není chlap, ale hadra. O takového jsme nestály. Také jsme nechtěly někoho, komu by se líbilo všechno, co se nám zachce s ním udělat. S takovým by nebyla žádná zábava. Tenhle ale váhal přiměřeně dlouhou dobu a dal jasně najevo, že mu to není příjemné nám vyhovět. Přesto ale nakonec poslechl. To byl náš člověk! Že jeho tělo vypadá k světu a je na něm co prohlížet a osahávat, to byla taková krásná třešínka na dortu navrch.

Cestou jsme pak ještě zjistily, že umí perfektně řídit. To bylo příjemné zjištění. Cesta k moři je dlouhá a my se bezpracně vezly jako taxíkem. Řídil bravurně a vydržel to neuvěřitelně dlouho, než jsme ho musely vystřídat. Vlastně možná ani nemusely, možná by vydržel řídit dál, ale my už jsme na něj byly moc nadržené, a dokud seděl za volantem, nic jsme mu udělat nemohly. Původně jsme sice plánovaly, že si s ním budeme pohrávat až na ostrově, ale on byl tak dokonalý, že jsme to nevydržely.

Zastavily jsme ho na jednom opuštěném odpočívadle, kde nikdo nebyl, takže tam na nás nemohl nikdo čumět ani nijak jinak nás vyrušovat. Vystoupily jsme, protáhly se, a když jsme viděly, jak nemůže spustit oči s našich vysazených prsou, přikázaly jsme mu, aby si raději vyhrnul rukávy. Ne proto, aby se pustil do nějaké práce, ale abychom mu mohly svázat ruce pohodlněji. To bylo to první, co jsme mu chtěly udělat. Jednak proto, aby nám těma rukama nepřekážel, až si s ním budeme hrát, ale také proto, aby si začal na ty svázané ruce zvykat.

Tentokrát jsem mu ty ruce svazovala já. Nenechala jsem si to ujít. Líba si toho užila dost už při těch zkouškách, a já chtěla taky. Dušan měl krásné ruce a paže s vykasanými rukávy ještě krásnější. Svazovat takové ukázkové ruce bylo přímo potěšení.

Jo, říkala jsem už, že se ten kluk jmenuje Dušan? Ne? No, tak to říkám teď.

Byl sice trochu překvapený, když místo odpočinku po tak dlouhé cestě měl dát ruce za záda, ale poslechl. Srovnala jsem mu paže na zádech do lepší polohy a trochu odtáhla od těla, abych k nim lépe mohla. Nechal si bez odporu pohybovat rukama jak jsem chtěla, a ochotně je držel v té poloze, do jaké jsem mu je nastavila. Přitom mu bylo jasné, co mu s nimi chci udělat. Asi už pochopil, k čemu byly ty přijímací zkoušky.

Uvázala jsem mu provaz na zápěstí přes vystouplé šlachy a vystouplé žíly, které na předloktích měl. Patřičně jsem mu ho utáhla, až se mu šlachy pod provazem ztratily, a ovinula jsem mu paže ještě jednou, protože svaly, které na pažích měl, vypadaly opravdu impozantně, a ten můj provázek, který je měl pacifikovat, ve srovnání s nimi vypadal úplně zanedbatelně. Utáhla jsem uzly a pak jsem mu ještě chvíli držela zápěstí v ruce a kochala se jednak jeho obnaženými pažemi a také svým dílem, které jsem mu na nich udělala. Tak krásně tvarované mužské paže a ruce svázané dohromady jsem vlastně ještě nikdy neviděla. I Líbě svítily oči nadšením. Nechaly jsme Dušana chvíli chodit kolem auta s těma svázanýma rukama, abychom se na něj vynadívaly ze všech stran. Poslaly jsme ho poklusem do lesa a zase zpátky, abychom se podívaly, jak umí běhat s rukama uvězněnýma za zády. Zjistily jsme, že na to asi není zvyklý, ale že se učí rychle. Po chvilce běhání už mu to šlo docela dobře.

Pak ale na odpočívadle přistálo druhé auto a my musely neplánovaně s Dušanem skončit. O nějaké cizí čumýše jsme při těch našich hrátkách opravdu nestály. Rychle jsme schovaly Dušana do auta a chystaly se k odjezdu. Rozvazováním Dušanových rukou jsme se nezdržovaly, doufaly jsme, že mezi otevřenými dveřmi auta si jich ti čumýši nevšimli. Stály jsme totiž dost stranou.

Posadily jsme Dušana na "sedadlo smrti" vedle řidiče, protože jsme ho nechtěly mít vzadu za sebou na zadním sedadle. Dušan měl sice nějaké potíže nasoukat se tam bez pomoci rukou, ale pomohly jsme mu a narvaly ho tam i s těma rukama za zády. Pak jsme mu ještě zapjaly bezpečnostní pás, protože to sám udělat nemohl, a pořádně mu ho přitáhly, takže se pod ním nemohl ani pohnout.

Sedla jsem za volant a vyrazily jsme. Až potom mi došlo, že Líba na zadním sedadle má Dušana před sebou zcela k dispozici k volnému použití, zatímco já se musím věnovat řízení a jsem tím pádem zcela mimo hru. Ani jsem nemohla pořádně sledovat, co všechno s Dušanem provádí. Jen občas jsem se mohla koutkem oka podívat, že si přes opěradlo pohrává s jeho hlavou a krkem, a jindy zase že mezerou mezi sedadly ohmatává Dušanovi paže a hruď. Dušan pochopitelně nemohl dělat nic, nemohl na její hrátky nijak reagovat.

Zato já musela koukat před sebe na silnici. Provoz byl čím dál hustší a pomalejší. Někde vpředu se asi něco dělo. Teď už jsem se neodvažovala pohlédnout na Dušana ani na okamžik. Šňůra aut se zastavovala, kupředu jsem postupovala jen krátkými přískoky jako voják při útoku. Všechnu svoji pozornost jsem musela věnovat jen tomu, abych nevrazila do zastavujícího auta přede mnou a abych se pak zase včas rozjela dřív, než se do té mezery mezi mnou a vzdalujícím se autem přede mnou vecpe někdo třetí.

Pak se všechno zastavilo nadobro. Byli jsme zrovna na kopci, takže jsem měla rozhled daleko dopředu a viděla, že nejmíň dva kilometry před námi to tam všechno stojí. Normálně bych asi zuřila jako uragán, ale tentokrát jsem byla spíš ráda. Konečně jsem mohla pustit volant a obrátit se k Dušanovi vedle mne.

Hned jsem poznala, že Líba ze zadního sedadla odvádí dobrou práci. Dušanovi se v levé nohavici rýsovalo něco velmi dlouhého a objemného. Sáhla jsem mu na to a zjistila, že je to načisto tvrdé a i přes nohavici docela rozpálené. Dušan sebou téměř zazmítal, když jsem mu na to sáhla. Byl ovšem pevně připoutaný k sedadlu, takže nic jiného dělat nemohl. Jestli chtěl před mou rukou ucuknout, tak neměl šanci, a pokud se chtěl k mé ruce natáhnout, tak taky ne.

Tak takhle se mi to líbilo. Mohlo se dít jen to, co jsem chtěla já. Dušan musel bez odporu snášet všechno, co mu udělám, a neměl na to absolutně žádný vliv. Ohmatávala jsem mu tu jeho podlouhlou věcičku v nohavici a zkoušela si mezi prsty, jak moc je tvrdá. Silná byla tak, že měl Dušan tu nohavici napjatou skoro k prasknutí.

Pohrávala jsem si s tou jeho věcičkou, ale ani mne nenapadlo mu ji z nohavice vyprostit. Takhle to bylo mnohem zajímavější. Takhle jsem to ještě nikdy nezažila. Napadlo mi zkusit, jestli se mi podaří, aby se vystříkal do nohavice. Daleko k tomu neměl, to mi bylo jasné. Jeho tělo už dost divoce reagovalo na každý můj dotyk té obrovské věcičky. Bylo poznat, že se pokouší stehnem mi pomáhat v té hře jak jen mu to nedostatek místa pro nohy a utažený bezpečnostní pás přes trup dovolovaly. Paže mezi zády a opěradlem mu spoustu místa ubíraly, takže nemohl sedět moc pohodlně a nohy měl do zbývajícího prostoru před sebou napasované tak, že s nimi nemohl skoro ani pohnout. Přesto se snažil co měl síly, kdykoliv jsem mu na tu věcičku třeba jen položila dlaň.

Bylo to nádherné, jak moc se snažil a jak málo jsem pro to musela udělat. Stačilo jen trošku ho šimrat na konci té věcičky, anebo ji občas lehce stisknout mezi prsty anebo třeba mu s ní trochu na stehně pohnout a Dušanovo tělo pod popruhem vyvádělo tak mocně až sedadlo popraskávalo.

Pak to tělo najednou na okamžik znehybnělo a prudce se napjalo. Pod dlaní na jeho nohavici jsem pocítila, jak se napjalo i jeho stehno a výrazně na něm vystoupily mohutné svaly tvrdé jako kámen. Rychle jsem přes plátno kalhot objala dlaní tu jeho věcičku a volným palcem ji pošimrala na samém konečku. Dušan z plna hrdla vyrazil nepopsatelný dlouhatánský výkřik, ta jeho věcička se v nohavici pod mou rukou jakoby vzepjala a pak už jsem i přes plátno kalhot palcem cítila, jak z ní vyrazil horký proud. Dušan se začal pod bezpečnostním pásem divoce zmítat, ta jeho věcička se mi v dlani prudce cukala, vyrážely z ní další a další proudy, narážely na můj palec a roztékaly se v nohavici po Dušanově stehně doširoka dodaleka.

"To je něco!" jásala na zadním sedadle Líba. "To je ono! To se ti povedlo!"

"Mně?" podivila jsem se. "Jak to, mně? To tobě se přece podařilo ho takhle rozžhavit! Jak jsi to dokázala?"

"Já?" podivila se zase Líba. "Já přece na tu jeho věcičku tady odtud zezadu vůbec nedosáhnu! To ty si mu s ní hraješ! To ty jsi mu to přece udělala!"

"Možná jen ten konec!" připustila jsem. "Když jsem musela v té zácpě zastavit a mohla se mu začít věnovat, tak už měl tu svou věcičku vyrostlou! Už byla plně připravená, těsně před výbuchem! To ty jsi mu ji tak vypěstovala, ne já! Co jsi mu dělala, když jsem já řídila?"

"Nic zvláštního! Hrála jsem si s ním - teda jen s tím, na co z něj dosáhnu!"

"No - toho asi není moc!" zhodnotila jsem její možnosti za opěradlem Dušanova sedadla.

"Není." potvrdila mi Líba. "Vlastně jenom na hlavu a na krk mu dosáhnu, dál už moc ne. Takže jsem si hrála jen s jeho obličejem, tahala jsem ho za uši - zkoušela jsem ho natahovat za uši do výšky!" zachechtala se. "Ale moc pružný není, moc vysoko se teda nevytáhl! Do stropu mu pořád ještě pořádný kus chyběl!"

"A to neprotestoval?" podivila jsem se. "Že jsem nic neslyšela!"

"Neprotestoval!" zasmála se zase Líba. "Teda snažil se, to ano. Ale já jsem mu druhou rukou zakryla pusu a zbylými prsty smáčkla nos, takže pak už nenamítal nic!"

"A jak dýchal?" zeptala jsem se.

"To nevím. Asi nijak. Musel počkat, až mu to dovolím!" ušklíbla se Líba. "Ale vydržel to dlouho!" řekla s určitým obdivem. "Myslím, že má pajšl hodně odolný!"

"Koukám, že jsi mu dávala pořádně zabrat!" ocenila jsem její nápady.

"To nic nebylo!" mávla rukou Líba. "Párkrát jsem mu při tom zkoušela tep, a snášel to docela dobře. V naprostém klidu!"

"Ty jsi mu i měřila tep?" podivila jsem se pobaveně. "Jak?"

"Na krku!" vysvětlovala Líba. "To jde tady odtud zezadu naprosto perfektně. Trochu jsem mu přimáčkla tu tepnu v krku a cítila jsem jeho tep naprosto jasně."

"To si nechal líbit?"

"No - ze začátku napínal krk, takže jsem se k těm jeho tepnám dostávala trochu obtížněji, to je pravda." připustila Líba. "Ale to už jsem ho odnaučila. Teď už ví, že nesmí klást odpor, takže teď už si můžu dělat s tím jeho krkem co se mi zachce a on to všechno strpí a ty svaly nenapne. - Chceš si to zkusit?" nabídla mi najednou.

"Hmmm - " zadívala jsem se na Dušanův krk. Z mého místa bych na něj nedosáhla tak snadno jako Líba. "No, jednou si s ním taky pohraji, ale teď - myslím, že tady mám lepší zábavu!"

To ale nebyla tak docela pravda. Dušan měl na nohavici velikou rozplizlou mokrou a vychládající mapu vychrleného spermatu, ale tu jeho stříkačku už jsem v jeho nohavici nenahmatala. Už tam nebyla. Nahmatala jsem jen Dušanovo stehno. Sice krásně vytvarované, pevné, rozhodně na něm bylo co ohmatávat, ale přece jenom to nebylo přesně to, s čím jsem si chtěla hrát teď.

Bylo mi to jasné. Dušan vystříkal všechnu svoji zásobu a bude teď nějakou dobu nepoužitelný, dokud si nevyrobí novou. Ještě jsem nevěděla, jak výkonnou výrobou tohle parádní tělo disponuje, takže jsem nedovedla odhadnout, jak dlouho to Dušanovi bude trvat. Ještě jsme to nevyzkoušely.

S něčím jsem si ale na Dušanovi hrát chtěla. Rozepnula jsem mu poklopec a zalovila rukou uvnitř. Dušan se sice v první chvíli pokusil si poklopec přede mnou chránit, ale jen svými stehny, navíc uvězněnými pod palubní deskou, toho moc nedokázal, a nic jiného dělat nemohl. Když jsem se mu navzdory všem jeho snahám dostala rukou do kalhot a nahmatala mu tam koule, pochopil, že nemá šanci. Vzdal to a pak už se nebránil ničemu.

Samozřejmě vím, jak citlivá je tahle část mužského těla. Někdy mi to připadá až nepochopitelné, proč tak dokonalé silné, zdatné a odolné tělo musí mít takhle choulostivou část. Proč tak důležitý orgán má vystrčený z těla ven. Docela by mne zajímalo, co by asi tohle svalnaté a přitom teď naprosto bezmocné tělo udělalo, kdybych mu teď jednu z těch koulí rozmáčkla mezi prsty. Žádnou námahu by mne to nestálo. Všimla jsem si, že Dušan strnul, znehybněl a se zadrženým dechem čekal, co mu s těmi koulemi udělám.

Na tom ostrově si to jednou určitě zkusím, ale teď mne zajímalo něco jiného. Pustila jsem Dušanovy koule a vzala do ruky tu jeho věcičku. Byla ještě mokrá, ale teď docela mrňavá a měkkounká. Dušan možná čekal, že mu ji vytáhnu z kalhot ven, ale já jsem mu ji jen nasměrovala do druhé nohavice. Ani to skoro nešlo. Ta věcička byla tak krátká, že do nohavice teď vůbec nedosáhla. Potřebovala jsem, aby se trochu prodloužila.

"Tak předveď, co umíš!" pobídla jsem Líbu. "Ukaž, cos s ním dělala!"

"Hrála jsem si!" ušklíbla se Líba. "Jen jsem ho držela pod krkem. Takhle!"

Objala dlaněmi zezadu Dušanův krk a viditelně mu ho stiskla. Dušan sklonil hlavu, otevřel ústa a pomalu mu tmavnul obličej. Najednou dýchal s tichým sípěním a hruď se mu vzdouvala mnohem víc než předtím.

"Jak to vypadá?" zajímala se Líba. "Já to tady zezadu nevidím. Já jen cítím jeho tep!"

"Zajímavě to vypadá!" zhodnotila jsem Dušanův vzhled. "To bysme mu mohly dělat častěji!" navrhla jsem. "Jak dlouho to vydrží?"

"To nevím." přiznala Líba. "Ale dýchat může docela dobře, to slyším, a tep má taky pořád stejný, to cítím. Takže se mu nic moc neděje." zhodnotila Dušanův stav.

Zato já cítila, že se mu něco děje. Ta jeho věcička se mu v mé ruce začala zvětšovat. Netrvalo dlouho a vyplnila mi celou dlaň a rostla dále. Také mu citelně tuhla. Už nebyla tak ohebná jako ještě před chvilkou.

"Můžu ti oznámit, že máš úspěch." informovala jsem Líbu. "Docela pěkně se mu vztyčuje!"

"No jo! To je ono!" jásala Líba. "Víš, co jsem objevila? Už jsem si toho všimla u několika chlapů! Když jsem je přiškrtila, tak se jim vždycky postavil. Víš, u koho to funguje vždycky nejlíp? Když má chlap na krku pořádně velký vystouplý ohryzek!"

Musím uznat, že Dušan měl ohryzek opravdu masivní.

"Že jo!" nadšeně souhlasila Líba. "To je naprosto jisté! Jak uvidíš chlapa s velikánským ohryzkem, tak okamžitě víš, co na něj bude platit! Pořádný ohryzek má chlap proto, abys mu ho mohla pořádně stisknout, a nic víc není potřeba!"

Asi měla pravdu. Ta Dušanova věcička se drala do nohavice, kam jsem ji nasměrovala, a už tam vyplnila všechno nad stehnem zbývající volné místo. Už jsem ji nemohla držet v ruce. Už jsem si s ní mohla hrát jen zvenku přes plátno nohavice. Teď už nebylo možné ji z nohavice vytáhnout, i když se Dušan všelijak kroutil a nepochybně se o to pokoušel. Já ale nestála o to, aby nám postříkal auto, takže jsem mu tu věcičku naopak postrčila do nohavice ještě hlouběji.

Líba zpracovávala Dušanovi krk, já tu jeho věcičku a Dušan se pod bezpečnostním pásem vzpínal čím dál víc. To už jsem začínala tušit, že asi nevyčerpal všechny svoje zásoby a že to z něj asi vystříkne ještě i podruhé. Zároveň jsem si ale všimla, že se ta dopravní zácpa před námi začíná hýbat.

Nedalo se nic dělat. Musela jsem se přestat věnovat té Dušanově věcičce a zase začít řídit. Je to hrůza: už ani ty zácpy dneska nestojí za nic! Hned je po nich! To nemohla ta zácpa trvat ještě o něco déle?! Kam ti všichni lidi pořád tak spěchají?! Kdyby to aspoň k něčemu bylo! Jenže jsme ujely jen pár desítek kilometrů a stály jsme zase. Kolem všechna auta troubila, lidé běsnili, jen já byla v pohodě. Ta zácpa byla to nejlepší, co mne mohlo potkat. Měla jsem přece vedle sebe Dušana s tou jeho věcičkou! Copak se asi s ní za tu dobu stalo?

Jakmile jsem zastavila, ještě s očima na autě před námi jsem sáhla naslepo rukou vedle sebe na místo spolujezdce - a tu věcičku jsem našla v příslušné nohavici skoro na první sáhnutí. Pořád ještě tam byla! Nesplaskla, naopak byla nádherně tvrdá a nepoddajná.

"No jasně!" chlubila se Líba. "Jsme přece kamarádky, tak jsem ti ho udržovala v provozuschopném stavu!"

Musela jsem se podívat, jak to dělala. Pochopitelně držela Dušana pod krkem, až z toho sípal a z otevřených úst mu povylézal jazyk. Když Líba viděla můj zájem, stáhla mu krk ještě víc, až mu na čele naběhly žíly a ta věcička v jeho nohavici pod mou rukou sebou lehce zacukala. Když jsem uznale přikývla, Líba Dušanovi trochu ulevila, takže se mu žíly na čele zase ztratily. Nebylo třeba, aby Dušana trápila přes míru. S tou jeho věcičkou už jsem to uměla zvládnout sama.

Pohrávala jsem si s ní jak jen to přes nohavici bylo možné. Mnula jsem ji mezi prsty, masírovala po délce, posouvala jsem ji do stran po stehně vespod, třela jsem ji i látkou nohavice, opracovávala jsem její koneček palcem i ohmatávala ostatními prsty a sledovala, jak Dušanovo tělo ožívá a čím dál víc zápasí s bezpečnostním pásem, který jeho pohyby omezoval. Tentokrát to všechno trvalo o dost déle, ale bylo to o to zajímavější.

Když byl Dušan už moc divoký, přestala jsem a nechala tu jeho věcičku být. Dušan se sice zoufale vzepjal a snažil se stehnem mi tu věcičku přistrčit k ruce, abych pokračovala, ale byla jsem nemilosrdná a dala ruku pryč. Bylo naprosto vyloučené, aby Dušan dosáhl stehnem ze svého sedadla až k mně, přesto se o to usilovně pokoušel. Já ale nechtěla, aby znova vystříkl. Bavilo mne, jak silně celým tělem reaguje na každé moje sebemenší sáhnutí na tu jeho věcičku a nechtěla jsem, aby to už skončilo. Nestává se mi moc často, aby tak nepatrné lehounké pohyby mých prstů měly tak mohutné a dalekosáhlé důsledky, a chtěla jsem si to užívat co nejdéle. Počkala jsem proto, až se Dušan uklidnil, a teprve až potom jsem mu na tu jeho věcičku znova sáhla.

Rozdivočila jsem si Dušana tak, že ho bezpečnostní pás sotva udržel, a pak už jsem se té jeho věcičky dotýkala jen pomaloučku a neznatelně. Nechtěla jsem úplně přestat, protože z toho bych nic neměla, ale nechtěla jsem ho zase rozrajcovat až na vrchol, jak po tom toužil on. Jen jsem ho lehounkými dotyky udržovala v rozžhaveném stavu a snažila se ho nepřepálit. Dušan byl z toho zoufalý. Vší mocí se snažil pomáhat mi a dopracovat se tak k orgasmu, ale moc možností v sevření své sedačky neměl a já byla o to opatrnější.

A přece to nevyšlo. Dušan se najednou celý prudce napjal a křečovitě sebou zaškubal. Krátce zaječel rozkoší a hned nato zachrčel a zmlkl, protože mu Líba zezadu pohotově stiskla hrdlo. Dobře udělala, neměly jsme zájem, aby se řidiči v okolních autech vyděsili tak, že by se celá ta kolona aut dala do pohybu. Už jsme věděly, že Dušan v extázi je poněkud hlučný, že by určitě dokázal obrátit na útěk i celou tu dopravní zácpu, ve které jsme uvízly. Dušan se tedy zmítal rozkoší ve své sedačce v naprostém tichu, jen vyvaloval oči a němě lapal po vzduchu - a ovšem ta jeho věcička chrlila do nohavice sperma jako hasičská stříkačka. Pokusila jsem se sice mu tu věcičku stisknout mezi prsty a uzavřít mu tak tu stříkací trubici v ní, aby nevystříkal všechno a něco mu v těle zůstalo i napříště, ale bylo to marné. Cítila jsem pod prstem pulzovat tu jeho trubici, ale uzavřít ji a zastavit ten příval jsem nedokázala. Na to měla ta stříkačka příliš velkou sílu. Můj stisk vždycky prorazila.

Když se trubice konečně uklidnila a přestala prorážet pod mými prsty, bylo po všem. Na Dušanově nohavici se rozlévalo mokré moře, Dušan znehybněl a jeho věcička se mi pod rukou rychle zmenšovala. Po chvilce mu Líba opatrně uvolnila hrdlo a Dušan začal chvatně dýchat otevřenými ústy.

"Proč jsi ho udělala tak brzo?" zeptala jsem se Líby znechuceně. "Já jsem si chtěla s ním ještě chvíli zahrávat!"

"Já?!" podivila se Líba. "To ty sis přece hrála s tou jeho věcičkou! Ne já!"

"Já jsem si dávala pozor!" odporovala jsem. "To ty jsi ho přece přiškrcovala! Sama jsi říkala, že to ho nejvíc rozrajcovává!"

"No to ano," souhlasila Líba, "ale udělat ho to nemůže!"

"Jseš si tím tak jistá?" ušklíbla jsem se. "Víš přece, jak velikánský má ohryzek! Sama to teď musíš těma rukama cítit! Na co by ho asi tak měl, kdyby to na něj nepůsobilo?"

"Ale jo, samozřejmě, že to na něj působí!" připouštěla Líba. "Docela pěkně se rozparádí, když mu ten ohryzek přimáčknu! Ale na úplné udělání to nestačí! Takového chlapa jsem ještě nepoznala, aby se dal udělat jen mačkáním ohryzku!"

"Tak jsi ho poznala teď!" pokrčila jsem rameny.

"Nevěřím!" vykřikla Líba. "To není možné!"

"Chceš si to vyzkoušet?" navrhla jsem.

"Klidně!" prohlásila Líba. "Teď hned?"

"No - teď by to asi nebylo moc dobré." přibrzdila jsem ji. "Na takový pokus by asi měl být trochu víc nadržený, než je teď!" dodala jsem, protože mi došlo, že teď by takový pokus nepochybně vyšel ve prospěch Líbina názoru.

"Jo, to asi taky." souhlasila Líba. "Ale hlavně ten jeho řev, když se udělá, ten si můžeme dovolit na opuštěném ostrově, ale asi ne tady na téhle silnici!"

Byl tady ale ještě třetí důvod. Kolona aut se zase začala hýbat a to byl konec našich hrátek s Dušanem. Musela jsem se zase věnovat tomu, co se dělo venku. Byla jsem asi široko daleko jediný člověk, který byl znechucený z toho, že ta obrovská dopravní zácpa skončila.

K Dušanovi jsem se dostala až když jsme se s Líbou vystřídaly. Líba šla řídit a já jsem na zadním sedadle měla Dušana před sebou k volnému použití. Sice jsem na něj teď neviděla, ale ohmatávat jeho tělo jsem mohla podle libosti. Docela dobře jsem i přes opěradlo před sebou dosáhla na jeho široká ramena a hruď staženou bezpečnostním pásem. Dál to ale nešlo. Jeho kalhoty byly teď mimo můj dosah, a ta jeho věcička v nich bohužel také, ač jsem se snažila jak jsem mohla. Musela jsem se spokojit jen s horní polovinou jeho těla. Ovšem i ta byla dostatečně rajcovní. Ramena měl sice teď trochu zvláštně vystouplá a zdeformovaná tím, že měl paže uvězněné mezi zády a opěradlem, ale tuhle vadu na kráse jsem byla ochotná mu odpustit. Aspoň měl o to vystouplejší hrudník. Měl sice na sobě košili, ale tvar a velikost jeho hrudi a svalů na ní se daly nahmatat i přes ni. Dokonce jsem se mohla dostat rukama i k jeho pažím, což jsem nečekala. Jen lokty měl zabořené do opěradla, ale svaly na pažích měl docela pěkně přístupné. Občas je napjal, když jsem si s nimi hrála, a o to to bylo zajímavější. Promačkávala jsem mu je mezi prsty, když je měl uvolněné, ale když je napjal, ztvrdly mu tak, že jsem s nimi nenadělala nic.

I na provazy na zápěstích jsem mu dosáhla a nahmatala je. Dušan chvíli nehybně čekal, co mu s nimi udělám, ale jen jsem mu je ohmatala a představovala si, jak krásně ty jeho svázané ruce vypadaly. Pohrála jsem si se šlachami na jeho zápěstích a nechala mu je svázané. Bylo to tak lepší. Takové krásné silné mužské tělo si ženská užije líp, když je svázané a naprosto bezmocné.

Zjistila jsem, že nejpohodlněji dosáhnu na jeho hlavu a krk. Na to už asi přišla Líba přede mnou. Zjistila jsem také, že Dušan je asi opravdu na ten krk nějaký háklivý. Ukázalo se to hned jak jsem mu poprvé zezadu sáhla na hrdlo. Dušan hbitě sklonil hlavu na prsa, jako kdyby nechtěl, abych mu tam sahala. To si ovšem musel rychle odvyknout, protože jeho tělo teď patřilo nám, a to celé, i s krkem, a my jsme si na něj mohly sahat kamkoliv se nám zachtělo, třeba i na hrdlo. Dušan si neměl co vybírat, kam mu můžu sahat a kam ne. Tedy ne že by byl schopen mi v tom nějak zabránit, už jsem měla ruku na jeho hrdle a cítila jsem pohyby toho jeho ohryzku, ale přece jenom mi ta jeho skloněná brada trochu překážela. Vzala jsem ho tedy druhou rukou za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu až na opěradlo. Jeho brada mi tím zmizela ze hřbetu ruky, krk se mu pěkně prohnul, znatelně se mu prodloužil a stal se krásně přístupným. Ohryzek na něm mu vystoupil ještě víc, jakoby se zvětšil, a přímo se mi vmáčknul do dlaně.

Měl ho opravdu obrovský. Líba měla pravdu. Na tak velikánském ohryzku jsem ruku položenou ještě nikdy neměla. Měla jsem ho skoro plnou dlaň. Tak má vypadat správný mužský ohryzek! Vzala jsem ho pořádně do ruky, abych si ho důkladně osahala. Po stranách jsem ucítila Dušanovy tepny. Byly patřičně silné a pulzovaly výrazně a pravidelně přesně tak, jak to Líba říkala. Pocítila jsem, že Dušan napjal svaly na krku a pokusil se sklonit hlavu, ale za vlasy jsem mu udržela hlavu zakloněnou. Svaly na krku mu ztvrdly, ale zůstávaly natažené kousek vedle těch tepen, takže mi nijak nepřekážely. Nerušeně jsem prsty zkoumala tvar a velikost Dušanova ohryzku i jeho tepen a Dušan mi v tom žádným napínáním krku nemohl nijak zabránit, aťsi měl svaly na něm jakkoliv silné. Tak se mi to líbí: když je chlap tak pěkně zpacifikovaný, že ani veškerá jeho síla mu není nic platná. Čím silnějšího a svalnatějšího chlapa mám takhle ve své moci, tím víc se mi to líbí.

Když Dušan přestal napínat krční svaly a já rukou na jeho hrdle cítila, že mu změkly a zmenšily se, hlavu jsem mu pustila. S uspokojením jsem kvitovala, že už se znova nepokusil ji sklonit až na prsa. Zjevně už se smířil s tím, že má na hrdle moji ruku a že s tím nic nenadělá. Tak to bylo správné: že mu to vadilo, ale musel to snášet, protože nebyl schopen tomu zabránit. Jen zvedl hlavu, aby ji neměl tak moc zakloněnou, čímž se mu krk v mojí ruce jakoby zkrátil a ohryzek se mu trochu zmenšil. Pořád mu ale zůstával velikánský. Jak jsem ho tak rukou držela na horním okraji toho ohryzku a Dušan přestal zaklánět hlavu, natlačil se mi podbradkem na ruku a nějak si tím o ni sám přimáčkl tu dýchací trubici, takže začal při dýchání tiše chrčet. Ani teď ale krční svaly nenapjal, takže jsem ho nechala těžce dýchat dál. Samozřejmě jsem mu mohla rukou trochu uhnout, abych mu nebránila ve volném dýchání, ale schválně jsem to neudělala. Takhle to bylo hezčí. Ohryzek se mu tím chrčením docela pěkně rozechvíval. Bylo vzrušující takovému mohutnému tělu působit tak snadno takové potíže.

Po chvíli Dušan trochu zvedl hlavu, aby se mu dýchalo snadněji. Něco takového si ale bez mého souhlasu samozřejmě nesměl dovolit. Zatlačila jsem mu proto rukou do podbradku trochu silněji. Dušan znova zachrčel a pak přestal dýchat nadobro. Cítila jsem, jak se pohybují jeho čelisti. Asi otevřel ústa. Krk ale nenapjal, takže mu to asi nevadilo, že nemůže dýchat. V té době jsem ještě nevěděla, jak dlouho Dušan vydrží bez dechu. Líba si to už asi vyzkoušela, ale neinformovala mne. Držela jsem tedy ten dýchací ventil na krku Dušanovi uzavřený dál. Teprve až když se Dušanův ohryzek začal v mé dlani nepravidelně cukat, usoudila jsem, že Dušan už asi zadržuje dech z posledních sil a snaží se nenapnout krční svaly, aby si mne nerozzlobil. Poznávala jsem, že Líba už ho stihla vycvičit opravdu dobře. Nechtěla jsem jí ten výcvik pokazit a donutit Dušana, aby navzdory výcviku napjal krční svaly, tak jsem mu ten ventil v krku uvolnila a nechala ho zase dýchat normálně. Dušan prostě musel vědět nejen to, že se nesmí bránit ničemu, co mu uděláme a že musí vždycky jen trpělivě čekat, až mu to přestaneme dělat, ale musel mít zároveň jistotu, že se vždycky dočká. Že víme, jak dlouho to může vydržet a že to nepřeženeme. Že prostě udělá vždycky nejlíp, když se bez výhrad podřídí naší vůli.

Dušanův ohryzek mi jezdil v dlani nahoru a dolů. Pochopila jsem, že Dušan polyká sliny. Okamžitě mne napadlo zastrčit mu kloub ruky mezi horní konec ohryzku a bradu tak, abych mu to polykání znemožnila. Jakmile jsem ucítila, že mu ohryzek znova začíná vyjíždět nahoru, udělala jsem to a pohyb ohryzku v krku jsem mu zarazila. Šlo to krásně, Dušan měl tu mezeru mezi horním koncem ohryzku a podbradkem také patřičně velikou a hlubokou, takže mi tam ruka zapadla jako kdyby ta mezera byla stvořená přímo pro ni. Dušan sebou trhl a prudce se rozkašlal. Svaly v krku se mu přitom tak krásně rozehrály, jak jsem to ani nečekala. Málem mi ruku s krku shodil, jak se tím kašlem zmítal. Musela jsem mu pořádně přitisknout krk k opěradlo sedadla, abych ho v ruce udržela a dobře cítila, co všechno se mu v krku děje. Pak mu ohryzek znova vyjel nahoru. Tentokrát jsem to v té hře svalů nezaregistrovala včas a nestihla jsem mu ho zarazit. Nechala jsem tedy Dušana polknout a místo toho jsem si začala hrát s jeho krčními svaly.

Když Dušan přestal kašlat a uklidnil se, jeho svaly na krku byly zase měkké a poddajné. Zkusila jsem jeden z těch vystouplejších svalů vzít mezi prsty a podebrat ho. Šlo to dost těžko, sval byl mohutný a pevný. Protlačila jsem jeden prst pod něj a ucítila výrazné bušení Dušanovy tepny, která pod tím svalem byla.

Dušan najednou napjal krk a ten sval mi okamžitě z prstů vyklouzl. Najednou byl sice o hodně vystouplejší než předtím, ale zato tvrdý jako kámen a naprosto neovladatelný. Teď jsem s ním nedokázala pohnout ani o milimetr. Dušan sice ihned zase krk uvolnil, ale přesto jsem mu za trest znova přimáčkla ten dýchací ventil pod bradou a zarazila mu dech, aby si zapamatoval, že něco takového si nesmí dovolovat. Tentokrát jsem ho nechala zadržovat dech trochu déle, aby se naučil, že musí něco vydržet.

Mělo to úspěch. Když jsem mu zase hrdlo uvolnila, začal prudce lapat po vzduchu a krk už nechával naprosto uvolněný. Podebrala jsem mu sval na krku a skoro mu ho z krku vytáhla, a ten sval zůstával v mých prstech stále měkký a pružný jako nějaký gumový provázek. Dušan byl prostě učenlivý a rychle chápal, proč jsme si ho na tu dovolenou vzaly a co od něj požadujeme.

Jen by mne zajímalo, jestli to i teď působí na tu jeho věcičku tak, jak to Líba říkala. Já se o tom teď nemohla přesvědčit. Na tu jeho věcičku jsem ze zadního sedadla nedosáhla a ani jsem na ni nedohlédla. Líby jsem se zeptat nemohla, ta musela řídit. Kolona aut před námi i za námi jela a táhla se do nedohledna, takže na nějaké zastavení jsme nemohly ani pomyslet. Ty auta kolem nás byly úplně nechutná: pořád jely a jely a jely a vůbec nehodlaly udělat nějakou další dopravní zácpu.

V přístavu jsme pak musely Dušana rozvázat. Jednak jsme si nebyly jisté, jestli by se dokázal se svázanýma rukama vysoukat ven z auta, a také jsme nechtěly, aby Dušan působil srocení všech zvědavců v širém okolí. Ale především jsme Dušanovi určily zcela jiný úkol: Musel nám nosit na loď všechnu bagáž a všechny "zavazedla", která jsme na ten náš robinzonský ostrůvek potřebovaly dopravit. Sílu na to měl, a my jsme se názorně přesvědčily, co všechno těma rukama zvládne, když je nemá svázané.

Na ostrově jsme pochopitelně zase všechny bágly přenechaly Dušanovi, aby je vynosil z přístavu k rybářskému domečku, který se měl na dobu naší dovolené stát naším domovem. Samy jsme šly nalehko, s prázdnýma rukama a musím vám říct, že to byla velice příjemná procházka. Celou cestu jsme si říkaly, jaký to byl vynikající nápad vzít si s sebou na ten ostrov takového silného a zdatného chlapa. Pak jsme si v pohodě prohlížely náš nový domeček, zatímco Dušan stále nosil postupně další a další bágly. Měly jsme jich totiž tolik, že by je asi nikdo na světě nedokázal odnést všechny najednou.

Když přivlekl poslední, šly jsme k moři spláchnout ze sebe únavu z cesty. Dušan šel pochopitelně s námi. Musel nám přece neustále předvádět, že vláčení neforemných těžkých zavazedel ho vůbec neunavilo, že on přece vydrží všechno a nic ho neudolá. Pochopitelně jsme se tvářily nevšímavě, ale v duchu jsme si říkaly, že se to ještě uvidí, jestli opravdu vydrží všechno, co mu postupně uděláme a jestli opravdu se nám nepodaří ho udolat.

Dušan ale vypadal nadějně. Choval se před námi tak, že z něj energie a síla přímo sršely. To bylo slibné. S udolaným chlapem, který nic nevydrží, by moc zábavy nebylo. Na Dušana ale byla radost pohledět.

Asi jsme se nakonec netvářily tak lhostejně, jak jsme chtěly. Dušan si asi něčeho všiml a začal nám před očima přímo rozkvétat. Určitě tušil, že se nám jeho tělo líbí a nepochybně si představoval, co všechno mu asi na tom jeho těle budeme dělat a jak nádherně si s námi tady na tom ostrově bude užívat. Určitě netušil, co si při pohledu na to jeho perfektní tělo představujeme my a co všechno mu s ním chceme udělat doopravdy. Jak si to bude užívat on, to se teprve uvidí, ale my si to užijeme rozhodně maximálně.

Jistě nemusím popisovat, jaké je to blaho po tak dlouhé cestě v rozpáleném dni se poprvé ponořit do chladivých mořských vlnek. Dušan se ovšem musel předvádět i teď. Zatímco my jsme si pomaloučku plavaly podle břehu, Dušan závratnou rychlostí vyrazil daleko na moře a z nekonečné dálky pak na nás vyřvával, ať plaveme za ním, že je to tam báječné. Nám ale pro to blaho ochlazení stačila i voda na dohled od břehu.

Když jsme konečně vylezly z vody, Dušan byl pořád ještě daleko na moři. Buď se toho nemohl nabažit, ale spíš se musel před námi předvádět, jak je zdatný a výkonný. Seděly jsme na útesu vysoko nad mořem a přihlížely, jak Dušan mocnými rázy plave napříč zátokou, až za ním moře pěnilo jako kdyby tam plul parník. Jeho paže i nohy jen kmitaly. Byl na něj docela pěkný pohled, zvlášť když jsme věděly, že už brzo budou ty silné trénované ruce zase bezmocně svázané. Vlastně i ty nohy bysme mu mohly svázat, řekly jsme si najednou. Taky je má zřejmě pořádně výkonné, ale hlavně krásně svalnaté, těm také bude svázání ohromně slušet!

I Dušan velice dobře věděl, kde právě jsme a jestli si ho všímáme. Na druhé straně zátoky nám hrdinsky zamával a pak se stejně neúnavně pustil přes zátoku zase zpět.

"Tak co, krasavice, nechcete si to rozdat?" zahlaholil neomaleně, jakmile doplaval k nám a vylezl za námi nahoru na útes. Jeho svalnaté tělo pokryté kapičkami vody zářícími v odpoledním slunci jako drahokamy vypadalo v té chvíli naprosto úžasně.

"Chceme!" souhlasila jsem odvážně. Jen jsem asi neměla na mysli totéž co on.

Dušan se na chvilku zarazil, protože takovou odpověď asi nečekal. Asi jsem ho trochu vyvedla z rovnováhy. Ale vzpamatoval se rychle.

"Tak jdeme na to!" vykřikl nadrženě a vecpal se mezi nás. "Která z vás chce začít?"

"Tak třeba já!" ozvala se Líba.

"Výborně!" nadšeně souhlasil Dušan. Vypadal, že ani nemůže uvěřit, jak krásně snadno mu to s námi vychází. "Tak se dej do toho!"

"Tak nastav ruce!" kontrovala stejně nadšeným tónem Líba.

"Ruce?! Proč?!" zarazil se nechápavě Dušan. "Vy myslíte... - Snad nechcete...?" pomalu mu to docházelo.

"Chceme!" ujistila jsem ho zase já. "A neříkej mi, že se ti to v tom autě nelíbilo!"

"No - líbilo, ale..." váhavě koktal Dušan.

"Tak co? Chceš si to s námi rozdat nebo ne?" pustila se do něj Líba z druhé strany.

"No - chci, ale..."

"Tak dej ruce za záda!" přikázala jsem mu nekompromisním hlasem zase já.

Dušan točil hlavou jakoby nevěděl, na kterou z nás má koukat dřív a nakonec zmateně dal opravdu ruce za záda. Líba se jich zmocnila tak energicky, že se Dušan musel vsedě na zemi předklonit, aby mu je nevyvrátila. Podala jsem jí provaz, který jsem vytáhla z kapsy Dušanových odložených kalhot. Když jsem mu v autě v přístavu rozvazovala ruce, provaz jsem mu tehdy strčila do kapsy, protože jsem tušila, že ho brzy bude potřebovat znova. Tak si ho sem na ostrov Dušan sám přinesl. Teď mu ho tedy Líba umístila zpět na zápěstí tak, jak ho tam měl původně.

Dušan měl ještě na zápěstích zarudlé pruhy od včerejších pout. Asi je měl ještě nějaké rozcitlivělé, protože se trochu zašklebil, když mu Líba utahovala provaz umístěný právě na těch zarudlých pruzích.

"Musíš mi to tak utahovat?" zaprotestoval.

"Nemusím!" ujistila ho Líba, ale provaz mu nepovolila. Utažený provaz zabořený hluboko do kůže těch obrovských zápěstí se nám totiž líbil víc. "Já totiž nemusím vůbec nic! Na rozdíl od tebe!" zasmála se Líba Dušanovi přímo do očí. "Já totiž můžu dělat cokoliv se mi zachce! Na rozdíl od tebe! - A když se mi zachce ti to utáhnout, tak ti to utáhnu! A nikdo mi v tom nezabrání! Ani kdyby byl sebesilnější!"

V té chvíli už to byla pravda. Uzel už byl utažený, takže Dušanovi ta jeho síla už nebyla nic platná. Od té chvíle už byl odkázaný jen na to, co s ním uděláme my. Rukama mohl pohybovat za zády jen o pár centimetrů. Svaly na předloktích se mu sice při tom krásně pohybovaly, kůže na nich se mu tam krásně vlnila, šlachy pod provazem se mu napínaly a střídavě pod kůží vystupovaly, ale to bylo asi tak všechno, k čemu mu teď ty svaly a ruce byly.

Dušan se pořád nevěřícně ohlížel, jakoby nemohl pochopit, co jsme mu to s těma rukama udělaly.

"Ale co teď mám takhle dělat?" ptal se bezradně.

"Nic!" zasmála se Líba. "Jseš přece na dovolené, tak co chceš dělat?"

"Bágly jsi odnosil? Všechny?" zeptala jsem se zase já.

"Odnosil!" přikývl Dušan zmateně. "Všechny!"

"Tak vidíš! A na nic jiného ty tvoje ruce nepotřebujeme!" řekla jsem vítězně. "Leda až zase budeme na konci dovolené odjíždět!" připustila jsem.

"To mne chcete nechat takhle svázaného až do konce dovolené?!" vyděsil se Dušan.

"No - nepřetržitě ne!" velkomyslně ho uklidnila Líba. "Občas ti ty ruce na chvilku rozvážeme!"

"Aby ses na ně mohl také někdy podívat." dodala jsem já.

"Když si to zasloužíš." upřesnila Líba poněkud přísnějším hlasem.

Dušan na nás hleděl vykulenýma očima a nebyl schopen slova.

"No - a teď si to teda můžeme rozdat!" připomněla jsem já.

Dušan pořád nehybně seděl na zemi s rukama za zády a tvářil se nechápavě.

"Tak co je s tebou?" zasmála se Líba. "Kde je tvoje mužnost?" a bez okolků mu sáhla rukou mezi nohy. Dušan zaškubal svázanýma rukama. Asi měl o tom rozdávání nějaké jiné představy.

"Tohle se přece nedělá rukama, ale tady tímhle!" řekla jsem mu učitelský tónem jako ve škole a sáhla mu rovnou dovnitř do plavek.

Moc toho tam neměl. Ta jeho věcička byla v té chvíli tak miniaturní, jakoby se chtěla před mou rukou ve strachu někam ukrýt.

"Vytáhni mu to ven, ať to před námi neschovává!" vybídla mne Líba.

Pokusila jsem se Dušanovi stáhnout plavky. Chápala jsem, že on sám to svázanýma rukama udělat nemůže. Dušan už asi rezignoval na obranu té své věcičky. Pomohl mi ale jen tím, že se rukama za zády vzepřel o zem a tím se trochu nadzvedl, takže už si na těch plavkách neseděl. Stáhla jsem mu je přes stehna ke kolenům.

"To se nedalo vytáhnout!" řekla jsem na vysvětlenou. "Na to to má moc mrňavé!"

"Ano. To takoví svalnatci mívají." přikývla Líba. "Trénují svaly jako diví, jenže zapomínají, že ten nejdůležitější sval se v posilovně trénovat nedá, takže jim pak zakrňuje. Musíme mu ho trochu zvětšit nějak jinak!"

"Jako v tom autě?" zeptala jsem se pro jistotu. "Tam se to docela osvědčovalo!"

Líba jen s úsměvem pokrčila rameny.

Sundala jsem si horní díl plavek a šňůrku od nich jsem otočila Dušanovi kolem krku. Dušan sice zase sklonil hlavu na prsa, ale opět pozdě. Už měl šňůrku na hrdle pod bradou. Zato já si vzpomněla na tu jeho mezeru mezi ohryzkem a podbradkem a v náhlém nápadu jsem mu pečlivě umístila šňůrku na samé dno toho údolíčka nad jeho ohryzkem. Pak jsem mu šňůrku na šíji zavázala a utáhla tak, aby mu pěkně přilehla k celému obvodu krku a lehce se mu zamáčkla do kůže.

Dušan sice honem napjal krk, ale přesto mu obličej trochu zrudnul. Chvíli zoufale zápasil s pouty na zápěstích a bylo na něm vidět, že do toho dává všechny své síly. Podívaná na něj byla překrásná, svaly na celém těle mu jen hrály. Přesvědčil se ale, že se toho mého provazu sám nezbaví a to ho trochu uklidnilo. Škoda. Když po chvíli zjistil, že mu ani napjaté svaly na krku nejsou nic platné, krk zase uvolnil. Lehce sklonil hlavu a pootevřel ústa. Otevřenými ústy ale dýchal docela volně, zpod obočí skloněné hlavy hleděl na nás a nenamítal nic.

"Tak co? Jak se ti to líbí?" zeptala jsem se vesele.

"A co se mi má na tom líbit?" opáčil Dušan.

Odpovídat nebylo potřeba. Na tom nezáleželo, jestli se mu to líbí, takže jsem mu nic vysvětlovat nemusela. Podstatné bylo, že se to líbilo mně. Hlavní ale bylo, že i s těmi mými plavkami kolem krku může mluvit docela normálně. To znamenalo, že se mu nic špatného neděje. Jedině proto jsem se ho ptala. To, co jsem mu udělala, zřejmě je schopen vydržet, a pokud ne, je schopen nám to říct. Obličej měl sice trochu tmavší, jakoby dobře opálený, ale dál už se jeho barva neměnila. Po chvíli už nám bylo naprosto jasné, že tu šňůrku na krku snáší docela dobře.

Zato ta jeho věcička ji nějak nesnášela. Rostla mu jako divá, jakoby chtěla z jeho těla uprchnout. Za tu chvíli už byla velikánská málem jako nějaká Dušanova třetí noha.

Pak se Dušan najednou prudce rozkašlal. Hned mi bylo jasné, že se můj nápad se šňůrkou osvědčil. Dušan se pokusil spolknout sliny a moje šňůrka na hrdle mu to nedovolila. Dušanovi se nepodařilo svůj obrovský ohryzek vecpat pod šňůrku, takže mu nemohl v krku vyjet nahoru. Šňůrka mu ho zadržela a vrátila zpátky. Přesně tak, jak jsem mu to předtím ještě v autě udělala rukou. Tehdy jsem také poznala, že mu v tom případě sliny v krku zabloudí a stečou někam do plic místo do žaludku, takže je musí odtamtud zase vykašlat. Tenkrát v autě jsem ho pak už napodruhé nechala polknout normálně. Teď mu ale šňůrka zarazila polykání pokaždé. Všechno, co Dušan vykašlal z plic ven a pokusil se spolknout, mu šňůrka poslala do plic zase zpátky.

Dušan kašlal a chrchlal jako o život. Znovu se začal ze všech sil rvát s provazem na zápěstích. Po chvíli začal ještě lapat po dechu, když na to kašlání spotřeboval všechen vzduch z plic a přesto ho voda v průdušnici nutila k dalšímu kašli. Poulil na nás vykulené oči, v obličeji mu nabíhaly žíly a celé jeho tělo se zmítalo záchvaty prudkého kašle tlumeného jen nedostatkem potřebného vzduchu. Obrovský ohryzek v krku mu jezdil nahoru a dolů neuvěřitelným tempem, ale jen o nepatrný kousek. Moje šňůrka odváděla perfektní práci a vždycky Dušanovi ohryzek zastavila už po docela malém nadzvednutí.

Dušan byl ale chytrý chlapec. Brzy pochopil, že mu tu šňůrku hned tak nesundáme a ohryzek v krku neuvolníme, takže nebude moci polykat asi dost dlouhou dobu. Přestal se o to tedy pokoušet a snažil se zůstat v klidu. Opatrně dýchal a pokoušel se přemoci nutkání ke kašli. V otevřených ústech něco dělal jazykem, ale nebylo poznat, co to mělo znamenat. Jen bylo vidět, že má ústa plná slin a že si s nimi neví rady.

Zato z té jeho věcičky teď byla úplně obludná Věc. Šňůrka na krku se osvědčovala tak úžasně, jak jsem si to předtím nedovedla ani představit. Ta Věc byla teď dlouhatánská, tlustá, pevná a tvrdá jako kláda a ještě na konci trochu zahnutá vzhůru. Něco takového jsem zatím nikdy neviděla.

Přiznávám, že nemám tolik zkušeností jako Líba. Pár mužských klád jsem ale už viděla a několik jsem jich už měla i zapíchnutých v těle. Všechny ale byly rovné, takhle zahnutá nebyla žádná. Zkusila jsem ji Dušanovi narovnat, ale nešlo to. Tahle Dušanova kláda byla neskutečně tvrdá a neohebná. Navíc se Dušan dost kroutil, asi se mu to moc nelíbilo. To bylo sice až to úplně poslední, co by mne mohlo zajímat, protože Dušana jsme tady přece neměly k tomu, abychom se staraly o to, co se mu líbí nebo nelíbí, ale nechtěla jsem mu tu kládu zlomit. Ještě jsem neměla vyzkoušené, nakolik ji má pevnou. Tak jsem si s ní pak hrála už trochu jemněji. Dušan se sice při tom kroutil a vzpínal celým tělem dál, ale už trochu jinak. Tohle už se mu asi líbilo.

Se zájmem jsem si osahávala tu Dušanovu Věc v přírodní podobě. Dosud jsem ji znala jen v nohavici v autě. Tam ale byla tak zdeformovaná, že jsem si tam toho zahnutí vůbec nevšimla. Teď byla ta Věc mnohem zajímavější. I její majitel byl teď mnohem zajímavější. Už nebyl nehybně připoutaný k sedadlu auta, tělo měl naprosto volné a patřičně toho využíval. Reagoval na moje hrátky s tou jeho Věcí tak energicky a hlučně, že jsem až zírala.

Líba sledovala moje hrátky s jakýmisi obavami.

"Měla bys ho trochu šetřit!" poznamenala, když už byl Dušan hodně rozdivočený.

"Proč? Bojíš se, aby tě nepostříkal?" uchechtla jsem se.

"To by mně vadilo ze všeho nejmíň!" ušklíbla se Líba. "V moři bych si to spláchla! Ale neměla bys nám ho vypotřebovat! V autě stříkal už dvakrát, a zítra je taky den!"

To jsem musela uznat. Ale přesto mi to nedalo.

"Tebe nezajímá, jak velkou zásobu v sobě má?" zeptala jsem se. "Nechceš si to vyzkoušet?"

"To víš, že si to vyzkouším, a docela ráda! Ale až ten poslední den, až už na tom nebude záležet!" vysvětlila mi Líba.

Na tom něco bylo. Kdybychom Dušanovi tu jeho věcičku nemohly postavit kdykoliv se nám zachce, a nechat mu ji vztyčenou tak dlouho, jak samy uznáme za vhodné, nebylo by to tady na ostrově ani zdaleka tak zajímavé. Líba měla pravdu. Asi bychom neměly riskovat. Takže jsem tu Dušanovu kládu pustila a nechala mu ji trčet doprázdna.

To se ale Dušanovi moc nelíbilo. Zalomcoval spoutanými pažemi, jakoby pořád ještě nevěděl, že na osvobození jeho síla nestačí, takže rukama si sám tu svoji kládu neobslouží. Pak se začal otáčet a hledat, čeho by se mohl tou kládou dotýkat a udělat se o to, když se nemůže udělat rukou.

Něco takového jsme ovšem nemohly dopustit. Chytila jsem tedy Dušana za konce té šňůrky, které mu visely od šíje dolů na záda, za ně jsem ho stáhla na zem do lehu na zádech a v té poloze jsem ho konci té šňůrky uvázla ke kořenu jakéhosi stromu, který tam kousek vedle rostl, a jehož kořeny se plazily i po povrchu písku a daly se snadno podhrabat. Dušanova kláda teď trčela bezpečně do výšky do volného prostoru. Dušan se sice svíjel jak jen mohl, pokoušel se zkroutit celé tělo jako vývrtku, aby tím citlivým koncem své klády dosáhl aspoň na zem vedle sebe, ale se šíjí přivázanou k zemi neměl šanci. S tak širokými rameny, jaké měl, to bylo naprosto vyloučené.

Chvíli jsme pobaveně sledovaly jeho úsilí a pak jsme se šly zase vykoupat do moře. Dušan ve svých poutech na útesu osaměl.

Moře bylo nádherné. V horkém odpoledni neznám nic příjemnějšího. Ještě krásnější bylo pomyšlení, že nahoře na útesu na nás čeká takový krásný silný chlap, který nemůže dělat vůbec nic podle svého a musí tam zůstat tak dlouho, dokud se k němu nevrátíme. Schválně jsme si užívaly pohodu v moři co možná nejdéle. Pomyšlení, že Dušan nám neuteče, že je zcela odkázaný na nás, nás přímo blažilo.

Když jsme se k Dušanovi vrátily, ze všeho nejdřív jsme zaregistrovaly, že jeho kláda stále pevně stojí a vypíná se do výše jako sloup. Dušan se vzpíral nohama o zem a napínal celé tělo, aby se nadzvedl a neležel si na svázaných rukou, které mu pochopitelně zůstaly pod tělem. Také dělal hlavou všechno možné, aby se nějak zbavil slin, kterých měl plná ústa a které nemohl polykat. Pokoušel se je vyplivovat, ale vleže na zádech mohl jen do výšky. Obličej i hruď měl už celé poplivané. Když jsme přišly, díval se na nás úpěnlivě jako na smilování.

Musel ale ještě počkat. Líba si také chtěla pohrát s tím jeho sloupem. Vzala ho do ruky, promačkávala mu ho mezi prsty, zkoumala jeho trubici, která byla teď na povrchu toho sloupu krásně vystouplá, jen horní konec toho sloupu ponechávala bez povšimnutí. Dušan se sice vytrvale snažil nastrčit jí do ruky právě ten konec, ale Líba se mu rukama zdaleka vyhýbala.

Přesto byl Dušan stále živější a stále víc se napínal. Už to začínalo vypadat nebezpečně. Už jsem se obávala, že se Líba zpronevěří svému vlastnímu příkazu, který pro dnešek stanovila.

Nakonec i Líba uznala, že Dušan už je moc rozpálený a že už asi pracuje k výbuchu. Nechala ho tedy být, aby se zase uklidnil. Dušan se sice vzepjal do oblouku, když se její ruka od něj vzdalovala, a snažil se aspoň jednou se jí ještě tím sloupem dotknout, ale s přivázaným krkem to nešlo.

"A mně nenecháte vykoupat?" zaprosil, když se konečně smířil s tím, že dnes už mu další vystříknutí nedovolíme.

Při pohledu na jeho poplivané tělo jsme si řekly, že tahle jeho žádost není moc od věci. Odvázala jsem ho tedy a i tu šňůrku s krku jsem mu sundala, aby mu ta jeho věcička mohla splasknout.

"A co ruce?" připomenul mi, když jsem už s ním nic dalšího nedělala. "Ty mi nerozvážete?"

"To není potřeba." rozhodla za mne Líba.

"Jak to, že ne?" zaprotestoval. "Jakým způsobem mám teda plavat?"

"Jakým chceš!" pokrčila rameny Líba. "To ti přikazovat nebudeme. To už necháme na tobě." ušklíbla se.

"To mám plavat se svázanýma rukama?" zeptal se nevěřícně Dušan.

"Proč ne?" pokrčila rameny Líba. "Nebo ty snad neumíš plavat jen nohama?" zeptala se ho tónem, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

"No - jistě, ale..." nejistým hlasem zaváhal Dušan.

"Tak vidíš! Tak nám to předveď, jak to umíš!" zasmála se Líba. "My se na to rády podíváme! Že jo?" otočila se ke mně.

"Jasně!" přikývla jsem ochotně. "Takovému vynikajícímu plavci přece nemůžeme bránit, aby nám předvedl, co všechno umí!"

Bylo mi jasné, že po tomhle už Dušan nemůže odmítnout. Proto také jsem to řekla. Přikázat jsme mu tohle nemohly, ale teď to Dušan udělá sám.

Dušan už skutečně nenamítal nic a po krátkém zaváhání skutečně vlezl do vody. Sledovaly jsme, jak se s rukama za zády opatrně brodí do hlubší vody. Zapotácel se, když nějak nejistě šlápl, a divoce zaškubal svázanými pažemi. Ruce ovšem roztáhnout nemohl, ani se jimi o něco opřít, takže se kymácel docela legračně. Ony ty ruce zřejmě nejsou potřeba jen na plavání, ale i na spoustu jiných věcí, což nás dřív ani nenapadlo, a teď jsme to se zájmem zjišťovaly. Dušan měl ale vynikající balanc, takže to ustál a nezřítil se do vody.

Došel až tam, kde mu svázané ruce zmizely pod vodou a hladina vystoupila až k loktům, a tam se opatrně položil na vodu naznak.

Tentokrát už ale neplaval tak velkolepě jako když měl ruce volné. Na vodě se sice udržel, ale na druhou stranu zátoky se nepustil. Odvážil se jen kousek od břehu, ještě o hodně blíž, než jsme předtím plavaly my. Nohama sice pracoval pilně jako mraveneček, ale na jeho rychlosti to moc poznat nebylo. Víc připomínal broučka převráceného na krovky, který sice usilovně hrabe nožičkama do vzduchu, ale bez jakéhokoliv následku. Plaval naznak jako ten brouček, na rozdíl od něj se sice pohyboval kupředu, ale ten pohyb vůbec neodpovídal vynaložené námaze.

Zpět ke spásnému břehu se obrátil už po pár minutách. Na rozdíl od nás ale neviděl ani jakou hloubku pod sebou má ani jak daleko od břehu je. V čisté mořské vodě jsme jasně viděly, jak se snaží zapažit co nejvíc a svázanýma rukama pod sebou nahmatat dno. Asi až když ho ucítil, se zase postavil na nohy. To už ovšem měl vody kolem sebe jen po kolena.

Ironicky jsme mu zatleskaly za ten výkon. Viditelně byl zničený podstatně více než předtím, když přeplaval celou zátoku. Ty svázané ruce mu vadily asi opravdu hodně. Líba byla přímo nadšená, jak úspěšný byl ten její kus provazu na Dušanových zápěstích. Prohlásila, že by bylo škoda mu ten provázek sundávat, když se tak krásně osvědčuje.

"Takhle se nedá pořádně plavat!" prohlásil Dušan, když vylezl z moře. "Dovedete si ale představit, co všechno bych vám mohl předvést, kdybych měl volné ruce?"

"To nedovedeme!" přiznala Líba ochotně. "Ale budeme se snažit si to představovat!" slíbila.

"Jak to?" nechápal Dušan. "Vy mi ty ruce nerozvážete?"

"A co bysme z toho měly?" podivila se Líba.

"To mne chcete nechat svázaného celý den?!" vyděsil se Dušan.

"Ty naděláš kvůli takovému kousku provázku!" zakroutila nechápavě hlavou. "Vidíš - ale nápady máš dobré! To bychom mohly zkusit: nechat ti ty ruce svázané celý den až do večera! To by mohlo být docela zajímavé!"

"Ale to se přece nedá vydržet tak dlouho!" namítl Dušan.

"To nám nevadí!" ujistila ho s úsměvem Líba.

"Nám se totiž líbí takové silné chlapské svázané ruce!" vysvětlila jsem Dušanovi já. "My to máme rády!"

To byl asi hodně silný argument, protože po něm Dušan zmlkl a dál už nenamítal nic. Nechaly jsme mu tedy ruce svázané dál.

I Dušan musel nakonec po našem přesvědčování uznat, že ty ruce vlastně ani na nic nepotřebuje. Opalovat se mohl i s rukama svázanýma, schladit se v moři také a nic víc jsme po něm nechtěly. Plavat přes celou zátoku sice už nemohl, ale to nám tak moc nechybělo. Pohled na jeho krásně svalnaté a přitom bezmocné tělo byl rozhodně zajímavější.

Dušan to musel vydržet až do večera. Nechtěly jsme se zbytečně připravit o tu zábavu dřív, než bylo nezbytně nutné. Ještě i při návratu do našeho domečku jsme ho nechaly jít se svázanýma rukama. Musel jít před námi, abychom na něj dobře viděly a užily si to. Cesta od útesu byla totiž poněkud obtížnější, my jsme na ní ruce potřebovaly každou chvíli. Dušan by je samozřejmě potřeboval také. Každou chvíli jimi za zády trhnul. Bylo velice dobře poznat, když se potřeboval rukou o něco opřít nebo něčeho zachytit. Dobře se na to dívalo. Docela jsme se s Líbou bavily tím, co nám na některých místech předváděl. Škoda, že ta cesta nebyla delší.

Ruce jsme mu rozvázaly až před večeří. Jinak bychom ho totiž musely krmit, a to už by asi nebylo tak zábavné. Jistě, taky bychom ho mohly nechat hladem, ale to by pak druhý den asi neměl v sobě tolik energie, abychom si s ním užily podle svých představ. Musely jsme si ho udržovat v plné formě, aby to všechno vydržel a my se tím pobavily.

Vycházelo to. Druhý den ráno opravdu zase sršel energií.

"Tak co, holky, dneska už si to budete chtít rozdat?" spustil halasně hned po snídani.

"Jasně! Třeba hned!" stejně halasně ho navnadila Líba.

"Tak jdeme na to!" skoro zajásal Dušan.

"Tak se připrav!" kontrovala Líba. "Podívej, jaký dárek jsme ti přivezly až od nás z Česka!" vytáhla ze svých věcí lesklá ocelová pouta. "A ty jsi je ještě nikdy nepoužil!" dodala jakoby vyčítavě.

"Na co to je?" nechápal Dušan.

"Na ruce!" vysvětlila mu Líba. "Tohle je ta nejkrásnější ozdoba, jakou může chlap na rukou mít. Takhle se nám budeš líbit mnohem víc!" řekla zálibně. "Nastav ruce!"

"Cože?!" zarazil se překvapeně Dušan. "Už zase?" pochopil pak.

"Jak to: Zase? Tohle jsi přece ještě nikdy na rukou neměl!" zvedla jsem překvapeně obočí zase já a plavně se protáhla jako kočka, aby se mi vztyčily prsa. "Já například si pustím k tělu chlapa jedině když má na rukou pouta!"

Dušan přejel očima po mém slastně prohnutém těle a div že se neoblízl. Nejspíš si představil, že by mohl být k takovému tělu opravdu připuštěn, a hned byl povolnější. Když jsem sáhla po Líbiných poutech, docela ochotně mi k nim natáhl ruce.

"No počkej, teď jsem na řadě já! Ty jsi ho svazovala včera!" zaprotestovala Líba.

"Jak to?!" vzbouřila jsem se. "Naposledy jsi mu svazovala ruce ty! Takže teď si to chci užít zase já!"

"Naposledy jsi mu ty podvazovala ohryzek!" nedala se Líba. "Takže teď jsem na řadě zase já!"

"To je něco jiného!" odporovala jsem. "Svazovat ruce je docela jiný zážitek! Ve spoutávání rukou jsem teď na řadě já!"

Dušan na nás koukal z jedné na druhou a nevěděl, které z nás má ty ruce nastavit.

"Tak dobře. Tak si to teda tentokrát užij ty!" ustoupila nakonec Líba, když si všimla, že se Dušan začíná těšit, že mu třeba zůstanou ruce volné a bude si to moci s námi rozdat po svém. "Ale pamatuj si to, že příště patří Dušan zase mně!"

S tím se dalo souhlasit. Kdoví, co bude příště. Hlavně že teď mám Dušana pro sebe.

"Zapažit!" poručila jsem Dušanovi, abych se k jeho rukám nemusela shýbat. I nasazování pout se přece dá dělat pohodlně!

Dušan poslušně zapažil, až mu na zádech vystoupily lopatky. Ještě se trochu předklonil, aby dostal ruce ještě výš. Tak se mi to líbilo. Na pažích se mu nadouvaly svaly, jak držel ruce vysoko nad zády, na zápěstích mu zřetelně vystupovaly šlachy, a já jsem mu na ně nasadila lesklý náramek. Zacvaklo to, a ty silné paže byly spojené dohromady.

Ještě jsem těmi pouty na Dušanových zápěstích trochu zahýbala, abych se přesvědčila, že drží opravdu dobře. Hlavně jsem si ale chtěla s těmi spoutanými pažemi trochu pohrát, než předám Dušana Líbě. Sáhla jsem si na Dušanovy šlachy vedoucí pod pouty, a trošku si do nich rýpla, abych pocítila jejich tvrdost. Promáčkla jsem Dušanovi i svaly na předloktí, kde se mu pod kůží výrazně rýsovaly. Trošku jsem si ohmatala i jeho ruce trčící z pout.

"Ty ses toho pořád ještě nenabažila?" popoháněla mne Líba. "A teď patří mně!" dožadovala se svých práv. "Teď si s ním budu hrát já!"

"Co mu chceš udělat?" vyptávala jsem se ne ani tak proto, že by mne to tak moc zajímalo, ale hlavně abych ještě aspoň na chvilku Dušana zachránila pro sebe.

"No co asi?" ušklíbla se Líba. "Přece postavit mu tu jeho miniaturu!"

"To mi zase nedovolíte polykat?" tušil Dušan.

"Správně!" potvrdila mu to Líba. "Když máš to tělo tak zařízené..." pokrčila rameny.

"Já ho nemám zařízené jen takhle!" namítl Dušan. "Se mnou si můžeš užít i jinak! - Ale to bych musel mít volné ruce!"

"No právě! To by ale pak všechno probíhalo podle tebe!" posměšně odvětila Líba. "Jenže mne nezajímá, jak to chceš ty! Já sama vím, jak se mi to líbí, takže to musí být podle mne! A na to musíš mít ty ruce svázané, aby ses dal pohodlně ovládat! - A kromě toho já ty tvoje ruce na nic nepotřebuji!"

Při tom povídání mu ovinula kolem krku šňůru, kterou vytáhla ze svého kufru, kde ji asi měla připravenou už z domova, a upravila mu ji pod bradou do té správné polohy nad ohryzkem.

"Víš, jakou příšernou žízeň zase budu mít, když budu muset celý den všechno vyplivovat?" zkusil ještě namítnout Dušan.

"To nevím!" zasmála se Líba. "Já jsem ještě nikdy krk takhle podvázaný neměla!"

"No jistě! I kdybys měla, ty nemáš ohryzek tak vystouplý jako já!" argumentoval Dušan. "Tobě by v polykání nic nezabránilo!"

"To máš pravdu! Mně nikdo nemůže v ničem zabránit!" s převahou prohlásila Líba. "Můžu si s tebou dělat, co se mi zachce. Ale že jseš to ty, tak ti dovolím si naposledy polknout!" prohlásila velkomyslně.

Přitom už držela šňůru nad Dušanovým ohryzkem mírně utaženou, takže když Dušan polkl, znatelně jí to trhlo rukama. Jakmile ale Dušanovi ohryzek sjel zase dolů a Líbě se v rukou šňůra zase uvolnila, okamžitě ji Dušanovi utáhla a zavázala. Dušan se pokusil polknout ještě jednou, ale už se mu to nepodařilo. Rozkašlal se, zaškubal rukama za zády, ale ani to mu nepomohlo.

Vlastně ne, k něčemu to bylo, i když ne jemu, ale nám. Ta jeho věcička promptně zareagovala a začala znatelně růst. Než jsme si nachystaly věci na pláž, narostla mu do rozměrů přímo obrovských, a to jsme se jí ani nedotkly.

Ani jsme si jí nevšímaly. Chtěly jsme jít k moři, a Dušan, pokud nechtěl zůstat celý den se svázanýma rukama zavřený doma sám, musel jít s námi. Ta kláda mu ovšem trčela z těla kupředu jako rameno jeřábu a rozhodně se nemínila složit do cestovní polohy. Dušan tedy musel jít s námi i s tou trčící kládou. Trochu mu při chůzi překážela, takže musel jít zeširoka jako námořník na kymácející se palubě. Ta kláda se mu kymácela na všechny strany, ale to byl jeho problém. Nás bude ta kláda zajímat teprve až na pláži.

Vykoupaly jsme se, zatímco Dušan se svázanýma rukama a vztyčenou kládou se mohl na nás jen dívat, jak se blaženě cachtáme ve vodě. Teprve až když jsme si toho vodního blaha užily dosyta, vrátily jsme se k Dušanovi pro další blaho zase trochu jiného druhu.

Dušan zatím na pláži nezahálel. Pilně prováděl nejrůznější prostocviky, všelijak se celým tělem kroutil a svíjel. Na první pohled jsme poznaly, že se pokouší dosáhnout si spoutanýma rukama na tu trčící kládu. Pořád nějak nechápal, že jsme ho schválně spoutaly tak, aby si na žádnou část těla nedosáhl a nemohl se obsloužit sám bez nás.

Vypadal při tom neskutečně legračně, když se tak kroutil a prohýbal jako červ. Stály jsme nad ním a královsky se bavily. Jestli jsme si někdy dělaly nějaké výčitky svědomí, že necháváme Dušana svázaného déle, než je nezbytně nutné, pak tahle chvíle nám všechno vynahradila. Rozhodně to stálo za to, že jsme ho nechaly svázaného i když zůstal sám, takže nám na tom nezáleželo. Dušan byl s těma spoutanýma rukama prostě neodolatelný. Tehdy jsme se rozhodly, že ho musíme svazovat co nejčastěji, i když to nebude zapotřebí, a nechávat ho svázaného co nejdéle, jak jen to bude schopný vydržet. Ta zábava a ten pohled na něj za to stály.

Podvázání ohryzku se krásně osvědčovalo. Dušanovi kláda pořád stála a neochabovala ani když s ní nemohl nic dělat. Skoro to byla škoda nechávat ji takhle stát ladem. Asi mne napadlo totéž, co Líbu. Musela jsem se ale držet zpátky. Dohoda byla jasná: Dneska Dušan patří Líbě.

Líba toho taky patřičně využila. Popadla Dušanovu kládu do ruky jako šaltpáku a srovnala si ji a tím i celé Dušanovo tělo do polohy, jaká jí nejlépe vyhovovala. Položila si Dušana naznak na zem a posadila se na něj obkročmo jako na koně. Jen tu šaltpáku si nasměrovala mezi nohy a opatrně, pomalounku na ni nasedla.

Dušan se pod ní vzepjal, aby jí tu svou kládu zarazil do těla co nejhlouběji, ale to Líbě nějak nevyhovovalo. Opírala se rukama Dušanovi o boky a udržovala si ho tak v patřičné vzdálenosti od těla. Ať se Dušan snažil sebevíc, nemohl se dostat do Líby hlouběji než si to ona sama určila. Bez pomoci rukou si ji nemohl přidržet, takže mu stále uhýbala a unikala. Snažil se co jen mohl, vzpínal se pod ní do oblouku do výšky, ale Líba se nechala od něj vyhazovat do výšky a nepustila ho do sebe ani o chloupek hlouběji než si ona sama přála.

Na Líbě bylo vidět, jak si to Dušanovo úsilí užívá. Se zavřenýma očima vnímala každý pohyb toho mohutného těla pod sebou, které svírala mezi koleny. Sama se celá slastně vlnila a pomalu se nasouvala na tu Dušanovu vztyčenou kládu stále níž a níž. Zjevně jen podle svých představ a nezávisle na tom, o co se snažil Dušan.

Sledovala ale Dušanovo úsilí pozorně. Jakmile se Dušan trochu víc rozdivočil, nadzvedla se na něm tak, že jí ta Dušanova kláda vypadla z těla a zůstala pod ní trčet do prázdna. Dušan téměř zaúpěl a téměř se pod Líbou vymrštil do vzduchu, aby to spojení s ní zase obnovil. Líba se mu ale pořád opírala rukama o tělo a udržela si od něj takovou vzdálenost, že na ni tou kládou už nedosáhl.

"Co to děláš?!" zaprotestoval Dušan zoufale. "Vždyť už to skoro bylo!"

"No právě! Myslíš, že jsem to nepoznala?" zasmála se Líba. "Snad sis nemyslel, že tě nechám vystříknout takhle brzo? - U mne to teda rozhodně ještě nebylo! A snad je ti jasné, že se to řídí podle mne, kdy to bude nebo nebude! Nebo jsi ještě nepochopil, že ty jsi tady pro mne a ne já pro tebe?!"

Jestli to Dušan dosud nepochopil, tak teď už určitě ano. Svázané ruce a tělo k nehybnosti stisknuté mezi Líbinými koleny jsou asi velice názorné učební pomůcky. A protože byl učenlivý, dostalo se mu za to i patřičné odměny. Jakmile se pod Líbou uklidnil, Líba si tu jeho kládu znova zavedla do těla a blaženě se na ni nabodla.

Pohybovala se ale na té kládě velice opatrně a pomalu. Přitom dosedla Dušanovi na tělo plnou vahou a natěsno, takže Dušan téměř nebyl schopen se uvnitř ní sám pohybovat. Rozhodně nebyl schopen přirážet. Všechno si zase určovala Líba sama. Pomaloučku tančila jakýsi břišní tanec na té Dušanově kládě, ale jakmile ucítila, že se Dušan pokouší přirážet, okamžitě znehybněla a přisedla Dušana k zemi, aby mu ty jeho pohyby znemožnila.

"Máš to marné!" ujistila ho, když se obzvlášť usilovně snažil přemoci její váhu a pohnout se sám uvnitř jejího těla. "Nenechám tě udělat se, dokud si to neužiji sama tak, jak se to líbí mně!"

Tentokrát to ale nebylo nic platné. Dušan se snažil dál kolik jen měl sil. Myslím, že tentokrát ta pouta na jeho rukou odváděla dobrou práci. Kdyby Dušan neměl ruce spoutané, asi by se to všechno odehrávalo úplně jinak. Takto ale byla pánem situace Líba. Spoutaného Dušana ovládala docela snadno a užívala si to opravdu dosyta. Po chvilce začala slastně vzdychat a vlnit tělem úplně jinak než ze začátku.

Najednou jsem zjistila, že i mně se mezi nohama něco děje. Samozřejmě jsem se dívala, co ti dva provádějí, ale to se nedalo vydržet. Musela jsem skočit do moře a ochladit se, aby se mi tělo zase uklidnilo. Nešlo to jinak. Dnes patřil Dušan Líbě. Ovšemže bych nejraději Líbu srazila s Dušana do písku a nasedla na jeho tělo sama, ale to se přece kamarádce nedělá!

Když jsem vylézala z moře zchlazená tak, že jsem si připadala už jako v mrazáku, Líba se pořád ještě svíjela blahem nabodnutá na Dušanově kládě a pořád ještě si ostražitě hlídala, jestli to Dušan neprožívá divočeji než má dovoleno a jestli se nepokouší udělat se také. Spoutané ruce vyčuhovaly Dušanovi zpod těla a každou chvilku sebou zaškubaly, když se Dušan mimoděk pokoušel dělat jimi něco úplně jiného než jen je nechávat bez užitku ležet na zemi.

Líba už ječela blahem jako solidní siréna. Tančila na Dušanově kládě jako profesionální břišní tanečnice a jen s viditelným přemáháním zpomalovala vždycky, když se Dušan pod ní začal kroutit nebezpečně divoce.

Nedalo se na to dívat. Byla to taková síla, že mi tělo znova začalo reagovat a dožadovat se také takové rozkoše. Musela jsem se otočit, abych to neviděla. Jenže Líba v extázi vyrážela tak neodolatelné výkřiky, že mi to nijak nepomohlo. Musela jsem vylézt na útes, abych je neslyšela.

Jenže pak se Líba asi udělala a začala ječet tak, že to ani dunění mořských vln nemohlo přehlušit. A pak se přidal ještě Dušan. Líba mu asi konečně dovolila, aby si také něco užil.

Snad už jsem se mohla vrátit. Slezla jsem s útesu a našla Líbu stále ještě zasněnou se zavřenýma očima soustředěně prožívající poslední zbytky prožité rozkoše. Nehybně seděla na Dušanovi, tu jeho kládu měla asi pořád ještě v sobě. Když jsem k ní přišla, pomalu otevřela oči a zvolna se zvedla s Dušanova těla. Kláda z ní vypadla, ale už to nebyla kláda. Už to byla jen taková měkká ohebná hadička. Přitom Dušan měl pořád podvázaný ohryzek a ústa plná slin, která mu stékala po tvářích na zem, protože se neodvažoval je vyplivovat, aby nezasáhl Líbu, když na něm seděla.

"Hele, tak přece to s tím ohryzkem někdy nefunguje!" poznamenala jsem jízlivě.

Líba se lhostejně podívala na Dušanův krk a pak na jeho hadičku.

"Nikdo na světě není dokonalý." pokrčila rameny. "Teď právě mi to tak moc nevadí."

"Neměly bysme mu ten ohryzek trochu uvolnit?" nadhodila jsem. "Teď, když už to není potřeba?"

"Proč?" podivila se Líba. "Když mu to už stejně nefunguje?"

"Právě proto!" odpověděla jsem. "Aby zase začal fungovat!"

Přitom jsem ani tak neměla starost o Dušana, ale spíš se mi jaksi zachtělo nějak Líbě překazit, aby si tak užívala dál ještě znova.

"Sice nechápu, jak by tím měl zase začít fungovat, ale když se ti chce..." lhostejně pokrčila Líba rameny, "tak mu to můžeš sundat."

Rozvázala jsem Dušanovi uzel šňůry na šíji. Dušan, když ucítil na krku uvolnění, s úlevou polkl tak silně, že mi až tu šňůru vytrhl z ruky. Ani jsem netušila, že má tak silné i ty polykací svaly.

"A co ruce? Ty mi necháš tak?" opatrně se zeptal Dušan, když se dosyta napolykal a mohl zase mluvit.

"Nechám!" souhlasila jsem s ním. "Máš je docela pěkné, tak proč bych ti na nich měla něco měnit?" usmála jsem se na něho. "Kromě toho dneska patříš Líbě, to jsi přece slyšel. Takže jedině ona ti dneska s nimi může něco udělat!"

"Může, ale nemusí!" doplnila mne Líba. "A mně se teď nechce cokoliv dělat ani s něčíma rukama ani s čímkoliv jiným!" prohlásila líně a slastně se protahovala na sluníčku jako šťastná kočka. "Co pořád máš s těma rukama?"

"Mám na nich pouta!" připomněl Dušan. "Ještě pořád!"

"To vím sama! To mi nemusíš říkat!" vyjela na něj Líba. "A co má být? Co ti na tom vadí?"

Dušan jen pokrčil rameny, nakolik mu to spoutané paže dovolovaly.

"No tak vidíš!" triumfovala Líba. "Na nic ty ruce nepotřebuješ, nic se ti neděje!"

"Takže vy mi ty pouta nesundáte?" nemohl uvěřit Dušan. "To chcete, abych tady celý den takhle chodil po ostrově se spoutanýma rukama?"

"Nemáme tady klíček." lhostejně pokrčila rameny Líba. "Nenosíme ho pořád s sebou." dodala na vysvětlenou.

"A kde ho máte?" vyděsil se Dušan.

"Po tom ti nic není!" zpražila ho Líba rázně. "Ale budiž. Když to teda chceš vědět... Doma ho mám. Ve svých věcech, aby se mi neztratil." vysvětlovala lhostejně Líba. "Tady by mohl zapadnout do písku, nebo by ho mohlo odnést moře, a to bys pak musel mít ty pouta až do konce dovolené." usmála se na Dušana. "A to by se ti asi moc nelíbilo, že?"

"A nemohla by sis pro ten klíček dojít?" navrhoval Dušan.

"Snad si nemyslíš, že já teď půjdu celou tu cestu až k nám do domu jen kvůli nějakému klíčku?" pohoršila se Líba.

"Tak já tam zaskočím sám a přinesu ti ho!" nabízel se přeochotně Dušan.

"Tak to teda ne!" zarazila ho rázně Líba. "Aby ses mi tam přehraboval v mých věcech?! Tak na to zapomeň!" rozhořčovala se. "Na něco takového nesmíš ani pomyslet! - Prostě počkáš do večera, až se vrátíme domů, a pak ti tu ozdobu odemknu a sundám!" rozhodla.

"To snad nemyslíte vážně!" vyděsil se Dušan. "A co tady mám celou tu dobu dělat?"

"Proč se na to ptáš nás? To je snad tvoje věc!" podivila se Líba.

"Vždyť jsi na to už přišel sám!" podivila jsem se zase já. "Můžeš chodit po ostrově! Na to přece žádné ruce nepotřebuješ!"

"No jasně!" ochotně souhlasila Líba. "Prozkoumej to tady všechno a pak nám ty nejlepší místa ukážeš!"

Dušan na nás chvíli nevěřícně zíral, než pochopil, že i když se jeho situací velmi dobře bavíme, že to myslíme vážně a že mu skutečně nijak nepomůžeme a necháme ho v poutech opravdu až do večera. Teprve pak se otočil a pomalu odcházel do nitra ostrova. Tím nám opět poskytl překrásný výhled na své ruce složené na zádech a ozdobené blyštivými náramky. Už na první skalce zabalancoval a viditelně trhl spoutanými pažemi, čímž nám názorně předvedl, jak moc by potřeboval mít volné ruce, přinejmenším pro udržování rovnováhy. Když jsem si představila, že mu ty pouta budou takhle překážet celý den až do večera,a že nebude mít žádnou možnost se jich zbavit, pocítila jsem mezi nohama docela příjemné vzrušení.

Dušan pak skutečně celý den chodil po ostrově s rukama uvězněnýma za zády. Vrátil se ale dřív, než jsme čekaly. Slunce bylo ještě hodně vysoko, ještě nebyl čas k návratu domů.

"Co tady děláš tak brzo?!" pustila se do něj Líba. "Nikdo tě sem nevolal!"

Dušan se nezmohl na odpověď. Bylo to ovšem jasné: S pouty na rukou nemohl nic dělat, a my jsme byly jediné, kdo ho těch pout mohl zbavit. Kam tedy měl jít? Snad doufal že Líba už si mezitím pro ten klíček domů došla.

Líbu pochopitelně nic takového ani nenapadlo. Za takovou námahu nám Dušanovo pohodlí nestálo. Nám ty pouta nevadily.

Líbě ale začalo vadit něco jiného. Když přejela očima po Dušanově postavě, vzala do ruky tu jeho věcičku, která teď byla smutně svěšená k zemi.

"A co je tohleto?!" zahromovala na Dušana. "Jak to, že to máš takhle splasknuté?! To chceš, abychom tě považovaly za tvrdého chlapa?! Jak si to vůbec představuješ: Přijít k nám v takovémhle bezvládném stavu?! To se nestydíš?!"

Dušan neodpovídal, ale v jeho obličeji se zračila obava z toho, co ho teď čeká, ale i naděje, co asi mu teď Líba s tou jeho věcičkou udělá.

Líba si toho musela všimnout také. Přinejmenším musela cítit, jak se jí ta Dušanova věcička v ruce zvětšuje a tvrdne. Začala si s ní pohrávat docela zálibně.

To se ale zase nelíbilo mně.

"No počkej!" ozvala jsem se. "Snad mi ho teď nechceš ještě jednou vystříkat?! Takhle pozdě! Co by pak zbylo na mne zítra?!"

"No - no! Ty s tím naděláš!" ušklíbla se Líba pohrdavě. "Víš, kolik je do zítřka času? Přes noc se mu udělá nová zásoba!"

"Jseš si tím tak jistá?" opáčila jsem nespokojeně. "Co když ne? Včera jsi mne od něj odháněla jako mouchu od kusu masa! To jsi měla nějaký jiný názor!"

"Včera bylo včera, a dnes je dnes!" poučila mne Líba. "A kromě toho jsi přece ty sama navrhovala, abychom si ho vyzkoušely, jak velké zásoby v sobě má!"

"To ano, to si můžeme vyzkoušet." souhlasila jsem. "Ale ne když druhý den po tom má patřit mně!"

"A kdy jindy teda?" zasmála se Líba, ale podstatné bylo, že tu Dušanovu věc konečně pustila z ruky. Dušan sice rychle pokročil kupředu, aby jí tu svoji věc, teď už docela velikou, nastrčil do ruky zpět, ale Líba naštěstí uznala moje argumenty a o tu Dušanovu věc přestala jevit zájem. Ovšem jen z donucení. Jedno jí to nebylo.

"Ale připravený už je pěkně!" upozornila mne, ač to vůbec nebylo zapotřebí. Sama jsem viděla, jak se Dušanovi ta věc postavila a trčela mu teď kupředu jako oj vozu. "Není škoda toho nevyužít? Když už jsem si s tím dala tu práci?"

"A když zítra nebude připravený, tak to už ti tolik vadit nebude, že? Když už tobě patřit nebude, že?" trvala jsem na svém. "Sama říkáš, že tě to stálo nějakou práci. Ale já chci, aby byl pro mne zítra připravený sám od sebe! Abych s tím žádnou práci neměla! Proto jsme si ho sem přece přivezly, aby byl pořád připravený vždycky, když se nám zachce, a ne proto, abychom musely horlivě využívat každou příležitost, kdy on náhodou je připravený!"

"Ale když on za námi tak pěkně přišel..." nedávala pokoj Líba, a navíc teď nahodila zasněný výraz. "A když on na mne tak žádostivě kouká..."

Že Dušan zálibně koukal na naše těla, toho jsem si všimla sama. Ani jsem se tomu nedivila. Bylo a je toho na nás na koukání dostatek. A za námi přišel určitě jen proto, že s pouty na rukou nic jiného dělat nemohl, a nikdo jiný než my mu ty pouta z rukou sundat nemohl.

"Tak jestli ti vadí, že za tebou chodí, tak ho někam přivaž, a pak už za tebou chodit nebude!" doporučila jsem Líbě. "Anebo ho někde uvážu já, nechceš?" navrhla jsem jí.

"Díky za ochotu!" ušklíbla se Líba. "Ale dneska patří mně, takže dneska si ho uvážu sama!"

Skutečně se rozhlédla kolem sebe, k čemu by Dušana přivázala. Přímo na pláži nic vhodného nebylo. Že by mohla jednoduše Dušanovi svázat nohy, jsem jí neporadila, a ona sama na to v té chvíli nepřišla. Zato ji zaujalo těch pár nízkých stromů, které se nad pobřežní houštinou za hranicí pláže vynořovaly.

"Tak pojď!" pobídla Dušana a vzala ho za tu jeho trčící oj, aby ho dovedla k nejbližšímu z těch stromů.

"Tak počkat!" zarazila jsem ji. "Nesahej mu na to! Veď ho za něco jiného! Snad mu toho roste na těle víc, za co ho můžeš držet!"

"Ty jsi už nudná!" pohoršila se Líba. "Nemůžeš aspoň chvíli myslet i na něco jiného?"

"O mně se nestarej!" odbyla jsem ji. "To spíš ty bys aspoň chvíli měla toužit i po něčem jiném než jen po tom, aby tě postříkal od hlavy až k patě!"

"No tak dobře. Když teda jinak nedáš..." kapitulovala Líba. Pustila Dušanovu oj a chytila ho za paži. Udělala to tak razantně a vztekle, až tím celého Dušana o kus pootočila. Dušan musel rychle vykročit za ní, aby ho neotočila úplně a netáhla ho za sebou za paže pozpátku.

Líba došla k nejbližšímu stromu a nerozhodně si ho prohlížela. Byl nízký, téměř bez kmene, takový spíš napůl keř, jen se silnými větvemi, které ale vyrůstaly téměř od země. Líba obcházela strom, pokud jí to houštiny kolem dovolovaly, a hledala na něm nějaké místo, kam by bylo možné Dušana nejjednodušeji přivázat. Odvést ho k nějakému jinému stromu se jí už nechtělo.

Pak si všimla pahýlu nějaké ulomené větve.

"Zakousni se do toho!" přikázala Dušanovi a ukázala na pahýl.

Dušan nějak nechápal, co po něm chce. Ani se nepohnul.

"Tak dělej!" pobídla ho Líba důrazněji.

Pustila jeho paže, chytila ho za vlasy a přitáhla mu hlavu ústy k pahýlu.

"Otevři hubu!" rozkázala mu, a když poslechl, navlékla mu hlavu otevřenými ústy na pahýl. Cvaklo to a zapraštělo, jak Dušan zaťal zuby do dřeva.

"No vidíš, že to jde!" komentovala to Líba. Natáhla provaz od Dušanovy šíje ke kmínku, z něhož pahýl vyrůstal, a zavázala.

"Popolez kousek!" přikázala ještě Dušanovi a postrčila mu hlavu blíž ke kmínku.

Dušan asi mezitím povolil stisk zubů, takže se Líbě skutečně podařilo přitáhnout mu hlavu blíže a zastrčit mu tak pahýl větve hlouběji do úst. Dřevo znovu zapraštělo pod Dušanovými zuby, ale Líba už byla spokojena. Utáhla Dušanovi provaz na šíji a dokončila uzel.

"No vida, jak to bylo jednoduché!" pochválila si sama svoje dílo.

Dušan stál u stromu hluboce předkloněný, protože pahýl, ke kterému měl přivázanou hlavu, samozřejmě vůbec neodpovídal výšce jeho postavy. Přitom hlavou nemohl ani pohnout, protože pahýl měl zastrčený hluboko do úst jako nějaký roubík. Proto nemohl ani nic říkat, jen těžce supěl a chvílemi vydával nějaké nesrozumitelné zvuky, které naprosto nic neznamenaly. Spoutané ruce měl složené na zádech. Sice jimi trošku škubal a i jinak jimi manipuloval, ale to nemělo žádný význam, jen to vypadalo docela hezky.

"No tak si tady pěkně prohlížej ten uzel, kterým jsi přivázaný, a my se zatím půjdeme vykoupat do moře." oznámila mu medovým hlasem Líba, a jen já poznala, že jen tak-tak nevyprskla smíchy.

Dušan měl skutečně uzel, kterým měl šíji přivázanou ke kmínku stromu, přímo před obličejem. Skutečně si mohl Líbin uzel prohlížet podle libosti, a kdyby měl volné ruce, mohl by ho docela snadno rozvázat. Líba mu ho určitě schválně uvázala pěkně na mašličku, takže stačilo jen lehce zatáhnout za konec provázku, který visel Dušanovi před očima, a Dušan by byl volný. Takhle ovšem se Dušan mohl na ten uzel a na ten spásný konec provázku jen dívat. Ale také se musel dívat jen na ten uzel a nikam jinam, protože pahýl větve v ústech mu nedovoloval otočit hlavou a podívat se kamkoliv jinam. Ten pahýl ho také nutil neustále nepřirozeně vytáčet hlavu do polohy, která vůbec neodpovídala poloze jeho těla, v jaké byl nucen u stromu stát.

Ponechaly jsme ho tam svému osudu a šly se do moře příjemně vykoupat. U srdce nás hřálo vědomí, co jsme Dušanovi udělaly, a já jsem se krásně vzrušovala představami, co asi tam teď právě Dušan dělá, co všechno mu tam asi vadí a jak je nádherně bezmocný.

Jak jsme vylezly z moře, hned jsme se šly na Dušana podívat, abysme si to nemusely všechno jen představovat. Představy jsou sice krásné, ale vidět skutečnost na vlastní oči je vždycky nesrovnatelně lepší.

Dušan už se nepředkláněl k pahýlu, ke kterému byl přivázaný. Asi se to nedalo tak dlouho v předklonu vydržet. Pahýl větve měl ovšem stále v ústech, z toho se vyvléci nemohl. Teď ale zkoušel u pahýlu klečet. Asi už měl záda od neustálého předklánění nějak unavená, protože si je pokoušel spoutanými pažemi jaksi masírovat nebo co. Nějak jsem nerozuměla, co se to těma rukama pokouší si na zádech dělat. V každém případě to vypadalo docela zajímavě. Moc dobře se na to dívalo, jak moc mu pouta překáží v tom, co se pokoušel rukama dělat, ať už to bylo cokoliv. Hlavní bylo, že potřeboval nějak si rukama pomoci, a pouta mu to znemožňovaly.

Ani klečení u pahýlu neměl tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Pahýl větve byl totiž trochu výš, než by jeho klečící postavě vyhovovalo. Dušan tedy klečel jen na jednom koleni, druhou nohou se vzpíral o zem a snažil se nadzvednout se jak nejvýš to v kleku na zemi šlo. Prohýbal se v pase neuvěřitelným způsobem, aby získal aspoň trochu chybějící výšky nakrucováním pánve. Jeho trup teď vypadal jako červ prohnutý do oblouku. Na obličeji mu bylo poznat, jak ze všech sil zatíná zuby do dřeva pahýlu a možná polovinou váhy svého těla na něm visel. Krk měl protažený do délky takovým způsobem, jakého jsem si u něj dosud nikdy nevšimla. Dodnes nevím, jestli to bylo proto, že tak velkou částí své váhy visel za zuby na tom pahýlu větve, anebo jestli vědomě uměl takhle velice moc protáhnout krk do délky. Slyšela jsem, že někteří lidé umějí více nebo méně protáhnout krk, já to umím o kousek taky, ale tak, jako Dušan teď, to rozhodně není.

Tohle natahování krku a těla mu ale šlo náramně k duhu. To jsme poznaly na první pohled. Ta jeho věcička se mu natahovala ještě víc než všechny ostatní části těla dohromady. Trčela mu z těla kupředu jako větev ze stromu, a svou tvrdostí si s těmi větvemi nijak nezadala. Zato svými rozměry byla o hodný kus větší a silnější než ten pahýl, který měl Dušan v ústech a byl k němu přivázaný.

Líba si samozřejmě musela sáhnout. Vzala tu Dušanovu kládu do prstů a zkusila rozmáčknout. Bez valného úspěchu. Dušan byl prostě tvrdší chlap, než čekala - anebo na něj to uvázání k pahýlu větve působilo ještě lépe, než jsme zamýšlely. Líba mu tedy sevřela tu kládu v pěsti a zkusila mu s ní zaviklat do stran a pak i nahoru a dolů. Dušan zareagoval a snažil se natáčet a nakrucovat tělo podle pohybů své klády v Líbině ruce, jak jen mu to nehybně uvázaná hlava a napjaté tělo umožňovaly. Také docela pěkně zacvičil spoutanými pažemi na zádech.

O moc víc se ale s tou jeho kládou teď dělat nedalo. Dušan klečel na zemi, zvednout se nemohl, otočit se tou kládou směrem k nám také ne, a tam, kam mu ta kláda mířila teď, bylo málo místa. Tam překážel ten strom, ke kterému byl Dušan uvázaný. Tam bych se nevešla ani já, natožpak Líba. Docela mne to uspokojovalo. Aspoň Líbu přejdou choutky mi Dušana vyčerpávat před zítřkem, kdy Dušan bude patřit mně.

Že to Líbě vadilo, to na ní bylo vidět naprosto zjevně. Hleděla na uzel, kterým byl Dušan přivázaný, a váhala, jestli nemá Dušana odvázat, aby se k té jeho kládě dostala i jinak než jen rukou. Správně ovšem tušila, že já bych asi měla nějaké námitky. S povzdechem tedy pustila Dušanovu kládu a nechala ji trčet doprázdna bez užitku.

Já bych si na ni docela ráda sáhla také, ale respektovala jsem naši dohodu. Dnes patřil Dušan Líbě. Musela bych ji žádat o svolení, a to se mi nechtělo. Tušila jsem, že by mi to asi stejně nedovolila, jaksi na oplátku za to, že já jsem měla nějaké námitky proti jejím hrátkám s Dušanovou věcičkou teď večer. Nakonec, zítra bude Dušan můj, zítra si ho budu moci osahávat naprosto libovolně i bez Líbina svolení.

Nechaly jsme tedy Dušana koukat na ten uzel, který by se dal tak snadno rozvázat, a vrátily se na pláž. Našla jsem si ale místo, odkud jsem mohla i při ležení na sluníčku dobře vidět na uvázaného Dušana, a Líba se ke mně rychle připojila.

Bylo na co se dívat. Společně jsme pozorovaly, jak Dušan snáší to, co jsme mu udělaly. Vkleče u pahýlu dlouho nevydržel. Pomalu a težkopádně se zvedl na nohy do hlubokého předklonu, chvíli tak zůstal nehybně, pak se postavil jen na jednu nohu a druhou začal hrabat do země jako kůň.

Z lehu na pláži nebylo vidět, co to tam dělá. Nedalo mi to a šla jsem se podívat. Ukázalo se, že je na tom místě půda stejně měkká a písčitá jako na pláži, kde jsme ležely, a když na té měkké půdě Dušan klečel na jednom koleni, vytlačil do ní důlek. Docela jsem chápala, že mu to muselo vadit. K tomu pahýlu se musel vkleče natahovat jak jen to šlo, a každý centimetr mu musel být dobrý. Klečet v důlku asi fakt nebylo možné. Viděla jsem, že Dušan se teď pokoušel nohou ten důlek zahrabat. Vestoje a v předklonu se asi dlouho vydržet nedalo, a tak si Dušan připravoval místo na další pokleknutí.

Nechala jsem ho, jen ať se snaží. Bylo potěšující zjišťovat, jaké všechny potíže jsme Dušanovi způsobily, a to jsme o tom ani předem nevěděly. Ale tak to má být. Čím víc toho chlap vydrží, tím je krásnější a pro ženu přitažlivější. Je na ženě, aby vymyslela, co všechno má chlap vydržet, a aby mu poskytla šanci předvést jí, jak pohodově dokáže zvládnout a vydržet všechno, co mu život přinese či žena připraví.

Sluníčko zapadalo, byl čas vrátit se domů. Méně radostné bylo zjištění, že Dušan si pod sebe nahrabal kopeček písku, takže teď klečel u pahýlu podstatně pohodlněji než ze začátku. To nemělo cenu. Sice jsme mu kopeček rozkoply, protože na něco takového neměl bez našeho svolení právo, ale už nebyl čas si dál vychutnávat jeho natahování se k pahýlu. Začínalo se šeřit, a my také začínaly dostávat hlad. Pro kochání se Dušanovými potížemi už tedy nebyla ta pravá nálada. Ještě jsme se tedy naposledy vykoupaly v moři a pak už Líba Dušana odvázala.

Pouta jsme mu nechaly na rukou dál. Líba asi opravdu ten klíček s sebou na pláž nevzala. Jen tak pro zábavu si chvíli pohrávala s pouty na Dušanových zápěstích, zatímco já se bavila tou nadějí, jež se zračila v Dušanově obličeji, že mu ty pouta snad přece jenom sundáme. Pak Líba pustila Dušanovy paže, chvilku se bavila jeho zklamáním, a pak se šla naposledy vykoupat do moře. Přidala jsem se i já, a Dušana jsme nechaly stát na břehu i s jeho pouty. Musel si počkat, až se vrátíme domů.

Uznaly jsme, že sice ty jeho ruce opravdu vypadají nejkrásněji, když jsou ozdobené takovým krásným lesklým železem, ale že ani s krásou se to nesmí moc přehánět, a tak jsme mu milostivě ruce odemkly. Musel nám totiž připravit večeři. Přece si ji nebudeme připravovat samy, když jsme si na to přivezly takového krásného otroka! Dovolená prostě není jen samá zábava s rukama za zády, ale občas i nějaká práce. Dušan měl ruce za celý den odpočinuté dosyta, takže mohl pracovat za nás za všechny. Sice mne napadlo, že by asi bylo docela zajímavé pozorovat Dušana, jak se snaží připravovat večeři spoutanýma rukama, ale uznávala jsem, že by mu to asi trvalo podstatně déle, a my už jsme s Líbou měly docela slušný hlad, takže jsem tenhle nápad raději ani nenavrhovala nahlas. Tuhle zábavu si budeme muset nechat až na někdy jindy, rozhodla jsem.

Ráno jsme jako obvykle musely do přístavu, kam nám majitel našeho domečku každý den dopravoval zásoby, které jsme měli u něj objednané. Nechal je na molu a nahoru do domečku jsme si je už musely odnést samy. Tedy ne my - samozřejmě je všechny musel odnést Dušan.

Přitom se hned ukázalo jak užitečné včera bylo nechat mu ruce spoutané, aby se nemohl koupat s námi, ale musel chodit po ostrově a prozkoumávat ho. Teď tedy Dušan věděl o zkratce do přístavu, o které jsme my zatím neměly ani tušení. Byla strmější, o něco méně schůdnější, jak už tak zkratky bývají, ale hlavně výrazně kratší. Velice se nám tenhle Dušanův objev hodil. Dušanovi prostě ty svázané ruce šly nesmírně k duhu. Nejenže byl s nimi mnohem krásnější, ale také mnohem užitečnější. Tedy - když nám nesl zásoby z přístavu vzhůru, tak jsme mu nechaly ruce volné, aby to všechno pobral. S rukama plnýma toho nákladu byl také krásný. I při snídani jsme mu ještě dopřály volnost, aby se obsloužil sám, ale pak už se Líba nemohla dočkat.

"Dneska mu svazuji ruce já!" prohlásila dychtivě směrem ke mně.

"No prosím, když po tom tak toužíš..." ušklíbla jsem se. "Počkej, ty mu chceš ty ruce svazovat?" zarazila jsem se najednou. "Ty mu nenasadíš ty pouta, co měl včera?"

"Včera patřil mně. Proto měl pouta." odměřeně vysvětlovala Líba. "Ale dnes bude tvůj, a to je něco jiného!"

"Aha, pro mne je provázek dost dobrý!" pochopila jsem asi správně.

"Kdoví, co všechno s ním ty budeš dělat!" upřesnila svoje vysvětlení Líba. "Ještě bys mi ty pouta pokazila!"

"No dobře, tak dělej!" smířila jsem se s tím, že Dušan dnes nebude mít svoji lesklou ozdobu. Nakonec - svázání provazem také vypadá hezky. "Ale hned, jak mi ho připravíš, tak potom bude jenom můj! Ty jsi ho měla včera celý den jen pro sebe!" připomněla jsem jí naši dohodu.

"No - bude!" neochotně souhlasila Líba. "Když mi ho nepůjčíš..." pronesla s nesmělou nadějí v hlase. "Tak já ti ho teda připravím!"

"Ale pořádně! Víš, jak má ty ruce obratné!" připomínala jsem jí. "Však jsi to viděla, co všechno s nimi dokázal i když je měl svázané! A víš, jak blízko u těch rukou musí ten uzel mít!"

"Neboj! Čím šikovnější ruce, tím větší je radost je svazovat!" uklidňovala mne Líba.

"A musím mít ty ruce pořád svázané?" ozval se prozměnu Dušan.

"Pokud ti máme sešněrovat krk, tak na to je musíš mít svázané, to ti snad je jasné!" vysvětlila mu Líba.

"Ale já nechci mít sešněrovaný krk!"

"To je možné, ale o tom tady nerozhoduješ ty!" uzemnila ho Líba. "O tom tady vždycky budu rozhodovat jenom já!"

"Dneska snad já!" ozvala jsem se.

"No vidíš, tak to už jsme dvě!" hbitě navázala Líba. "Takže jsme tě docela demokraticky přehlasovaly a ty se musíš podřídit."

"Ale kdo to má pořád vydržet takovou dobu se svázanýma rukama!" postěžoval si ještě Dušan.

"No ty přece!" ujistila ho Líba. "Nevykládej, že se to nedá vydržet! Včera ti to docela šlo, a jak ses nám při tom líbil! Takový tvrdý chlap jako ty musí něco vydržet!"

Zmínka o líbení zapůsobila, Dušan si už celkem ochotně nechal ruce svázat.

"No vidíš, jak ti to sluší, když ti ty ruce neplandají kolem těla jen tak bez ničeho!" pochválila ho Líba, když mu definitivně utahovala uzel na zápěstích.

"To mně teď hned ten krk podvážeš?" s obavou se zeptal Dušan.

"Jóó - tak to už se budeš muset zeptat jinde!" předala ho Líba mně. "Tohle už teď nebude záviset na mně!" ušklíbla se kysele.

"No - hned ne." připustila jsem uvážlivě. "Já si s tím počkám, až na to budu mít tu správnou náladu."

"Takže to teda teď mám ty ruce svázané zbytečně?" rozhořčil se Dušan a vztekle zacloumal svázanými pažemi.

"V podstatě ano." zasmála jsem se mu do očí. "Klidně bys mohl jít s námi k vodě volný. - Ale už se stalo, už na tom nic měnit nebudeme."

Dušan se sice vztekal, ale to bylo asi tak všechno, co mohl dělat. Se svázanýma rukama byl naprosto neškodný, takže jsme se o jeho nálady nemusely starat. Vydaly jsme se na pláž a Dušan, ať už chtěl nebo nechtěl, musel jít s námi. Se svázanýma rukama nebyl sám bez nás a bez naší pomoci schopen udělat nic.

Koupaly jsme se a já Dušana nechávala být. Tvářila jsem se, že si ho nevšímám, ale po očku jsem ho pozorovala. Bavilo mne, jak se vzteká, že má ruce svázané zbytečně. Bylo zajímavé sledovat, při čem všem mu ty svázané ruce vadí. Nemohl si pořádně lehnout, nemohl si pohodlně sednout, měl potíže při vstávání i při lehání. Lezly po něm mouchy, které my jsme mohly rukama odhánět a on ne. On to musel vydržet. My jsme se mohly kdykoliv napít čaje z láhve, on ne. Chodil se schladit do moře jako my, ale musel zůstávat jen u břehu. Ten den byly trochu větší vlny. Nám nevadily, plavání v nich byl zase trochu jiný zážitek, ale Dušan se do nich v poutech neodvážil. Bylo na něm vidět, že by si rád pořádně zaplaval, ale se svázanýma rukama nemohl. Díval se na nás, jak si to ve vlnách užíváme, ale sám zůstával stát na mělčině kousek od břehu. Ohromně mne to bavilo pozorovat, jak moc a kolika nejrůznějšími způsoby mu ten kousek provazu na zápěstích zasahuje do života.

Nečekala jsem, že mně to Líba pokazí.

"Ty mu nebudeš nic dělat?" zeptala se neomaleně tak, že to slyšel i Dušan. Tím pádem jsem jí už nemohla vysvětlovat, co se mi na této situaci nejvíc líbí. To by pak Dušan pochopil, že nebyl svázaný zbytečně, a už by se pak třeba nevztekal tak pěkně.

"Já jen že bych si ho vzala do parády já!" nabízela se Líba. "Jestli ty ho nechceš... Nebo jsi zapomněla, že dneska patří tobě?" dotírala neodbytně.

"Neboj, nezapomněla!" odbyla jsem ji znechuceně. "Tak pojď sem!" kývla jsem na Dušana. "Vidíš, jaký je o tebe zájem!" pokrčila jsem rameny a podívala jsem se na něho docela jinak než na Líbu. "Tak se do toho dáme!"

"Co mi chceš udělat?" s obavami se zeptal Dušan.

"Tak - pro začátek ti trochu zúžím krk." usmála jsem se na něj povzbudivě. "Aby sis nestěžoval, že máš ty ruce svázané bezdůvodně! - Když ti tak vadí!" řekla jsem mu na vysvětlenou. "A potom se uvidí. Podle toho, co to s tebou udělá."

"Musí to být?"

"Musí!" ujistila jsem ho. "Jen si vzpomeň, jak jsi včera přišel z té procházky po ostrově splasklý jako propíchnutý balón! A to jen proto, že jsme tě na tu procházku pustily s krkem úplně volným. Kdybychom ti ten ohryzek nechaly řádně uvázaný, mohl ses k nám vrátit v plné kráse a pohotovosti!"

"A nešlo by to nějak jinak?" zkusil smlouvat Dušan.

"To nevím." přiznala jsem. "To bych si napřed musela to tvoje tělo důkladně prozkoumat a vyzkoušet, co všechno se s ním dá dělat. - A do toho se mi teď zrovna moc nechce." dodala jsem, když se Dušan na to prozkoumávání jeho těla zatvářil docela nadšeně. "To udělám až někdy později, až na to budu mít tu správnou náladu. Teď právě mám chuť na něco docela jiného, takže se budu držet vyzkoušených metod!" oznámila jsem mu a ovinula jsem mu šnůru kolem krku.

"No jo! Ty si budeš užívat, a mně zase půjde všechna voda do plic místo do žaludku!" postěžoval si Dušan už dost rezignovaně.

"To už je tvůj problém, kam si tu vodu budeš posílat!" zasmála jsem se mu do očí. "Za včerejšek jsi měl dost času se naučit, co a jak máš dělat. Nakonec jsi to snášel už docela dobře!"

"Dovedeš si ale představit, co to obnáší?"

"Nedovedu!" přiznala jsem vesele. "A ani mne to nezajímá!" ujistila jsem ho. "Já totiž nemám takový krk, aby mi na něm něco bránilo v polykání. Když ty takový krk máš, tak se holt musíš naučit s ním žít! - Mně na tom zajímá jen ten výsledek!" objasnila jsem mu. "Však ti snad nemusím vysvětlovat, jaký výsledek mám na mysli!"

"Já nechápu, co na tom máš." ozvala se Líba. "Koním se strká do huby uzda a celý život ji musí přežvykovat, a nikdo se jich neptá, co to obnáší, co jim to způsobuje. Ani pást se kvůli tomu nemohou, a polykat také ne. Celý život jim tečou sliny ven z huby, a nikomu to nevadí. Tak proč by to mělo vadit tobě?"

"Ale nemohla bys mi to uvázat nějak jinak?" už dost prosebným hlasem se ozval Dušan.

Asi jsem si opravdu nedovedla představit, co to obnáší.

"Tak že jsi to ty..." řekla jsem velkomyslně. "Tak ukaž, co s tím ohryzkem máš! - Zvedni hlavu, ať se ti na něj můžu podívat!"

Dušan ochotně zvedl hlavu, abych k jeho ohryzku lépe mohla. Měl krásně plasticky vytvarovaný krk, na kterém se výrazně rýsovaly všechny svaly a žíly a všechno ostatní, co tam pod kůží měl. Všemu samozřejmě vévodil obrovský vystouplý ohryzek s výrazným kupředu trčícím hrotem. Právě ten hrot se mu nikdy nevešel pod šňůru a bránil mu tak v polykání. To jsem zjistila už tehdy v autě, když jsem mu mezi ten hrot a bradu strčila prst. Teď jsem mu tam chtěla uvázat šňůru, ale když tak úpěnlivě prosil... Přemýšlela jsem proto, co bych mu udělala jiného. Šňůru na krk dostat musel.

Sáhla jsem si na ten hrot, vzala ho do prstů a zkusila, co by se s ním dalo udělat. Zjistila jsem, že se s ním dá celkem snadno pohybovat trošku do stran a že se pak spolu s ním pohybuje v Dušanově krku i celý ten jeho obrovský ohryzek. Vypadalo to docela zajímavě. Pak mi ale ten hrot obrovskou silou vyletěl z prstů a zmizel Dušanovi pod bradou v hlavě. Pochopila jsem, že Dušan polkl. Pak mu ten hrot zase sklouzl zpět a sice poněkud neochotně, ale přece jen se mi do prstů vrátil.

Bylo to zajímavé, ale nic užitečného se z toho udělat nedalo. Objala jsem Dušanův krk oběma rukama a sevřela mu ho asi tak silně jako bych mu utahovala šňůru. Dušan sice nenapjal krk, ale přesto měl svaly v něm pružné a jen málo poddajné. Cítila jsem v prstech zřetelný odpor, když jsem mu krk svírala. Promačkávala jsem mu krk konečky prstů a zjišťovala, jak měkké či tuhé a jak poddajné má Dušan všechny ty věci, které jsem mu v krku mohla nahmatat. Dušan to snášel bez sebemenšího náznaku odporu, jen trochu zrudnul v obličeji - a pak jsem ucítila cosi cizího mezi nohama. Dušanovi se při těch mých pokusech ta jeho věcička postavila a zvětšila tak, že už dosáhla až k mému tělu a opřela se o něj, ač se o to Dušan nijak viditelně nesnažil.

Byla jsem tedy na dobré cestě. Pak Dušan znova polkl, přimo s ohryzkem v mé dlani, a já při tom rukama zjistila, že se mu při tom polknutí krk znatelně ztenčil. Jakmile mu ohryzek sklouzl zpět, krk mu opět nabyl svého dřívějšího obvodu.

Nápad byl na světě.

Uvázala jsem mu šňůru přes ohryzek těsně pod tím hrotem. To mu v polykání nemohlo bránit. Zato jsem mu ale šňůru utáhla o něco víc. Hned jsem poznala, že jsem ho citelně přiškrtila. Dušanovi zrudl obličej a vystoupily mu na něm docela pěkně naběhlé žíly. Otevřel ústa, aby mohl dýchat, ale krk nenapjal a hrdinně trpěl dál.

"Polkni!" přikázala jsem mu, abych se přesvědčila, jak můj nápad funguje.

Dušan polkl. Ohryzek mu bez problémů vyjel v krku vzhůru. Posouval se mu pod šňůrou bez viditelných potíží. Vystouplé žíly na obličeji mu okamžitě zmizely, ale jakmile mu ohryzek sklouzl zpět a vecpal se zase pod šňůru, žíly mu začaly znova nabíhat.

Fungovalo to přesně tak, jak jsem to vymyslela. Dušan sám poznal, že si polknutím může ulevit, a začal polykat jako o život. Všimla jsem si, že jednu chvíli napjal krk, když si myslel, že se nedívám, ale s jeho naběhlými žílami v obličeji že to neudělalo nic. Fungovalo to ještě líp, než jsem si myslela. Zřejmě se mi podařilo uvázat mu šňůru na krk tak, aby mu ani ty nejsilnější svaly na krku nebyly nic platné. Dušanovi mohlo pomáhat jenom to polykání.

Působilo to na něj perfektně. Ta jeho věcička z něj teď trčela kupředu obrovská, tlustá a dlouhatánská. Vzala jsem ji do ruky a stiskla v dlani, abych se přesvědčila o její kvalitě. Bylo to tvrdé, hrbolaté a ani v nejmenším to neuhnulo sebesilnějšímu tlaku mé ruky. Měla jsem pocit, jako bych držela ruce pevnou sukovatou větev. Při představě, že bych tenhle zkroucený klacek měla mít zaražený do těla, jsem si nebyla jistá, jestli zrovna po tomhle toužím právě teď.

Moje tělo bylo ale jiného názoru. Jak jsem si tak pohrávala rukou s tím Dušanovým klackem, zřetelně jsem cítila, že se mi mezi nohama děje něco, co jsem už tak dobře znala. Moje tělo začínalo toužit po tom klacku. Cítila jsem, jak se mi vnitřnosti v břiše slastně svírají nedočkavostí, až jimi ten klacek uvnitř mého těla pořádně zamíchá.

Nejsem zvyklá svému tělu něco odpírat. Ten Dušanův klacek nakonec vypadal docela zajímavě. Něco takového jsem v těle ještě nikdy neměla. Říká se, že člověk má zkusit všechno. Položila jsem si tedy Dušana na zem a opatrně nasedla na ten jeho klacek.

Dušan se pode mnou najednou bez varování vzepjal a jediným úderem do mne zarazil ten svůj klacek v celé jeho délce až na doraz. Byla to taková síla, až mi to vyrazilo dech. Takové obludné přiražení hned na první pohyb jsem rozhodně nečekala. V první chvíli jsem měla pocit, že mi Dušan tou svou obludou všechno uvnitř těla rozmačkal. Rychle jsem se nadzvedla, abych té jeho obludě unikla. Dušan se ale pode mnou prohnul do výše a udržel se uvnitř mého těla dál.

Rychle jsem pocítila, že vlastně ani nechci, aby ta obluda mé tělo opustila. Vlastně to bylo docela příjemné, že se mi něco tak velikánského v těle pohybuje nezávisle na tom, co dělám já. Jen bylo toho příjemného strašně moc najednou. Nečekala jsem to. Najednou se mi vybavilo, že Líba se včera opírala rukama o Dušanovo tělo a tím si regulovala podle svého, kdy a jak hluboko do ní Dušan pronikne. Já jsem to neudělala - a to mám z toho.

Neudělala jsem to ale ani pak. Najednou jsem neměla chuť, aby bylo všechno jen po mém. Nechala jsem Dušana, ať se snaží jak umí. Jen jsem zůstala nadzvednutá nad jeho tělem, aby se musel hodně vysoko prohýbat, aby do mne tím svým klackem dosáhl. Bylo to o to zajímavější, když jsem cítila nejen uvnitř těla, ale i mezi nohama tu jeho snahu a námahu.

Pak jsem si ale připomněla, že když ho nechám se takhle snažit ze všech sil, tak že on se pak udělá mnohem rychleji a zvadne mnohem dříve a já z toho nebudu mít nic. Dosedla jsem tedy dolů plnou vahou na jeho tělo, aby nemohl pohybovat pánví a nemohl do mne přirážet. To by mělo to jeho udělání oddálit. Dušan se sice pode mnou zoufale kroutil a snažil se přirážet a pohybovat se dál, ale moc se mu to nedařilo. Viděla jsem i cítila, jak se na tom těle mezi mýma nohama napínají svaly, ale jejich síla asi přecejenom nebyla nekonečná. Dušan se sice vzpíral nohama o zem, ale nedařilo se mu se mnou pohnout. Zato já zjišťovala, že je to až nečekaně příjemné svírat mezi stehny takové kroutící se a bojující krásné mužské tělo. Dušan se snažil najít nohama na zemi za mými zády nějakou oporu, aby se mohl pořádně vzepřít a nadzvednout mne, ale nenacházel nic. Nohy mu po zemi klouzaly, bořily se do písku, a on tak nemohl využít těch nejsilnějších svalů, které v těle měl.

Trvalo to hodně dlouho, než se vzdal a zůstal pode mnou ležet skoro bez pohybu. To ovšem nebylo to, po čem bych toužila. Když se pode mnou kroutil, ten jeho klacek se mi v těle pohyboval i když Dušan nemohl přirážet. Bylo to zase něco jiného, co jsem ještě neznala. O tuhle krásu jsem se nechtěla připravit. Proto jsem se trochu nadzvedla, aby Dušan mohl pokračovat.

Dušan okamžitě vycítil svou šanci a znova se dal do boje s mojí váhou. Poskytla jsem mu možnost mírného přirážení a on jí beze zbytku využil. Vyrazil vzhůru a do mne takovou silou, až jsem nadskočila a snad mi i cvakly zuby. V té jeho síle a energičnosti bylo něco úchvatného. I když byl spoutaný a bezmocný, předváděl mi takové věci, jaké jsem ještě u nikoho jiného nepocítila.

Dušan se pode mnou zmítal jako divoký býk, aby v mém těle dělal, co se líbí jemu, ale svírala jsem ho pevně a nedovolila mu nic. Nadhazoval mne na sobě jako divý, že jsem měla co dělat, aby mne neshodil. Bylo to až neuvěřitelné, jak obrovská síla se v tom jeho těle ukrývala. Čím víc jsem se musela snažit, abych se na něm udržela, tím to bylo krásnější.

Samozřejmě že to rodeo nemohlo trvat věčně. I tak úžasné tělo jako to Dušanovo, se musí časem unavit. Dušan se časem uklidnil, když pochopil, že svou snahou ničeho nedosáhne. Pak teprve jsem uvolnila sevření nohou a začala si na té jeho věci cvičit podle svého.

Dušan se pochopitelně pokoušel se přidat, jak to vyhovovalo jemu, ale to jsem mu nedovolila. Jakmile jsem pod sebou ucítila nějaký jeho pohyb, který mi nevyhovoval nebo nebyl podle mých představ, okamžitě jsem ho znova pevněji sevřela nohama a nepovolila, dokud se nepodřídil a nezačal zase dělat jen to, co vyhovovalo mně.

Nějak mi ale začalo chybět to krocení divokého býka. To mělo také něco do sebe. Poslušný a podřízený Dušan byl sice dobrý a příjemný, ale nezajímavý. Naštěstí stačilo jen trochu mu uvolnit sevření, a ta divoká jízda na nezkroceném býku vypukla znova. Mohla jsem si tak dopřávat obojího: dokonale ovládnutého a zkroceného krásného mužského těla pod sebou i přirážení nezkrotného silného divocha dole mezi stehny, jak se mi právě zlíbilo. Vlastně ani nevím, která z těch dvou možností byla úžasnější.

Najednou jsem pocítila nepopsatelné blaho. Takovou nádheru jsem ještě nikdy v životě nezažila. Jasně jsem cítila, jak se mi ta Dušanova sukovatá větev v těle pohybuje, a už to byl zážitek, jaký jsem ještě nikdy nepoznala. S takovou uzlovatou zahnutou věcí to byl něco docela jiného než s takovými hladkými hůlkami, jaké jsem mívala v těle až doposud. Ten zahnutý Dušanův klacek mi rozorával vnitřek břicha docela jinak. Především mi tam ale někde uvnitř nějak zasahoval nějaké báječné místo, o kterém jsem až dosud neměla ani tušení. Zřejmě byl zahnutý tím správným způsobem, jakým by asi měly být zahnuté všechny takové mužské orgány.

A pak to přišlo. Sice už jsem párkrát v životě v tom ráji byla, ale na tomhle nádherném těle vydaném mi tak naprosto na pospas to bylo něco docela jiného. Hleděla jsem na ty napínající se mužské svaly pod sebou, oběma rukama jsem celými dlaněmi vnímala každý jejich pohyb a celým tělem prožívala něco tak úžasného, že to prostě nedovedu popsat.

Najednou jsem byla v ráji, ani jsem nevěděla, jak. Bylo to úžasné, bylo to fantastické, bylo to nepopsatelné. Pomáhala jsem Dušanovi přirážet, nakrucovala jsem se na jeho těle, aby mi ten jeho klacek zasahoval tam kdesi uvnitř mého těla to báječné místo co nejlépe.

Asi jsem dost vyváděla, protože jsem si koutkem oka všimla, že Líba kouká poněkud vykuleně. Dokonce i pusu zapomněla zavřít. Bylo mi to ale jedno. Užívala jsem si tu nádheru uvnitř svého těla, a naprosto mne nezajímalo, co se děje kolem mne. Zajímalo mne jen to, co se děje uvnitř v mém těle a samozřejmě i to, co se děje pode mnou. Dušan mezi mými stehny pracoval ze všech sil.

V té neuvěřitelné extázi jsem nadobro zapomněla myslet na Dušana, aby se neudělal také. Nebylo to možné. Nedovedla jsem si ani představit, že bych mohla s tou nádherou na chvíli přestat a počkat, až se Dušan uklidní, aby vydržel déle. Dušan prostě objevil v mém těle něco úžasného, o čem jsem až dosud neměla ani tušení, a to bylo v té chvíli pro mne to nejdůležitější. Musela jsem si to fantastické blaho užívat dál a dál bez přestávky.

Jenže pak se Dušan najednou pode mnou přímo rozběsnil. Bylo to ještě fantastičtější. Stále mi kdesi v hloubi těla zasahoval to úžasné místo, jenže teď mnohem rychleji a mnohem silněji. Ani jsem nemohla uvěřit, že se Dušan najednou tak snaží. Nikdy jsem netušila, že se dá v životě zažít něco tak nepopsatelně nádherného. Jen to netrvalo dlouho. Dušan najednou pode mnou ztuhl, vzepjal se ještě výš, na okamžik znehybněl - a já přímo cítila, jak to z něj tryská. Skutečně jsem tam někde uvnitř těla cítila, jak to z něj prudce vyráží. Okamžitě mi bylo jasné, co se děje a že jsem Dušana v klidu neudržela. Rychle jsem mu sáhla na spodek té jeho věže, která mi vzadu dole trčela z těla, a samozřejmě ucítila tu jeho cukající se trubici. Už bylo pozdě. Pokusila jsem se sice mu tu trubici zamáčknout v bláhové naději, že ten proud živé vody Dušanovi v těle zadržím a on bude moci pokračovat dál, ale bylo to marné. Ta Dušanova stříkačka byla prostě silnější než moje prsty. Ta se zastavit nedala.

Nadskakovala jsem na té Dušanově věži jak nejrychleji jsem uměla, abych si užila posledních okamžiků té nádhery, dokud to ještě šlo. Dušan nezadržitelně vadnul. Jasně jsem cítila, jak mi ta jeho věž v těle slábne a mizí. Na to nádherné místo tam uvnitř už mi nedosáhla.

Bylo mi jasné, že je to konec, že s tím už nic nenadělám. Dušan se sice snažil ještě chvilku i po tom, co se do mne vystříkal, ale už to nebylo ono. Ten jeho klacek nezadržitelně měknul a zmenšoval se, až ze mne vypadl nadobro. Dobře mně tak. Měla jsem si dávat pozor, nemyslet jen na tu svoji extázi a nenechat Dušana se udělat.

Nemělo smysl se dál Dušanem zabývat. Nic dalšího už se od něj čekat nedalo. Zvadlé mužské tělo už mne tolik nezajímá. Zvedla jsem se s Dušanova těla a rozvalila se vedle na pláži. To, co jsem zažila, byla taková nádhera, že jsem se z toho musela chvíli vzpamatovávat. Ležela jsem v jemném hebounkém horkém písku pláže a blaženě nechávala v sobě pomalu doznívat zbytky té nádhery. To, co mi teď Dušan tou svou věží v těle udělal, jsem ještě nikdy s žádným jiným chlapem nezažila.

Až když mne pálící slunce rozžhavilo úplně doruda, zvedla jsem se a šly jsme se s Líbou schladit do moře. Nádherně jsme si zaplavaly a pak se vrátily zpět k Dušanovi, který na nás čekal u břehu. Bylo na něm poznat, že by si také rád pořádně zaplaval, ale přes ty větší vlny u břehu se se svázanýma rukama nemohl dostat. Jen se nechával těmi vlnami u břehu polévat.

"Nemohly byste mi už ty ruce rozvázat?" začal zase tu svoji obehranou písničku, když jsme vylezly z vody.

"Nemohly!" zasmála jsem se mu a názorně mu sáhla rukou na hrdlo přimáčknuté šňůrou. "To už bys to tady neměl tak pěkné! Ty by sis tu šňůru sundal, a na co bys nám pak byl?"

To byla pravda. Dušan pořád musel naprázdno polykat a mělo to na něj blahodárný vliv. Ta jeho věcička už se docela pěkně vzpamatovala a znova se mu zvedala vzhůru a trčela kupředu.

"Nesundal bych si to!" sliboval Dušan.

"To je možné." přikývla jsem. "Ale když ti nechám ruce svázané, tak je to naprosto jisté! - A taková jistota je rozhodně lepší, to snad uznáš!"

"Ty chceš hned zase pokračovat?" zeptal se Dušan s jakousi nadějí v hlase.

"No - hned ne." zchladila jsem jeho touhu. "Teď zrovna na to nemám náladu. - Ale časem se uvidí..." ponechala jsem mu aspoň nějakou naději.

"Ale do té doby bych snad..." pokusil se Dušan ještě jednou.

"Vyloučeno!" zarazila jsem ho rozhodně. "Až na tebe dostanu chuť, tak chci mít všechno připravené k okamžitému použití, a ne abych tě musela napřed nějak složitě sešněrovávat! - A jestli by ses měl do té doby cítit nějak nevyužitý, tak se to dá udělat také takhle!" dodala jsem a na ten jeho trčící klacek jsem si pověsila osušku jako na nějaký chodící věšák.

Dušan se celý prohnul, jako kdyby mu to nějak vadilo, a zase jednou neovladatelně zaškubal svázanýma rukama za zády, jakoby chtěl jimi něco udělat.

"Musíš mi to věšet zrovna sem?" zkusil zaprotestovat.

"Nemusím!" ujistila jsem ho líbezně. "Ale kam jinam si to mám pověsit? Žádnou jinou větev tady po ruce nemám!"

To byla pravda. U téhle plážičky žádný pořádný strom nerostl, jen samé křoví, které se nehodilo k ničemu.

"Já jen, že bych to třeba mohl držet rukama..." zkusil to ještě jednou.

"Kdybych ti je rozvázala. Ano." dořekla jsem tu jeho písničku za něho. "To věřím, že by se ti to líbilo! Ale na to zapomeň! Tady se dělá jen to, co se líbí mně!"

Dušan asi pochopil, že nemá cenu dál smlouvat a přerušovat kvůli tomu to své neustálé polykání. Bezradně přešlapoval s nohy na nohu a upřeně hleděl dolů na ten svůj klacek, který byl pro jeho ruce zcela nedostupný. Pokoušel se na něm visící osušku rozhoupat pohyby celého těla, asi aby ji shodil, ale nedařilo se mu to. Pak se předklonil, asi doufal, že mu tím ta osuška sklouzne s klacku sama, ale ani to mu nevyšlo. Měl ten klacek vztyčený příliš vysoko vzhůru a tak pevný a tuhý, že ani pod vahou osušky mu neklesal, a navíc tak šikovně zahnutý jako hák, že mu s něj osuška nemohla spadnout ani kdyby se ukláněl jako nejponíženější služebník. Také si klekl a nejspíš si chtěl lehnout na břicho, jenže to s rukama uvězněnýma na zádech také nedokázal. To by musel zarýt obličejem do písku, a to se mu zjevně nechtělo.

Bylo to docela zajímavé koukat se, jak se snaží. Líba ale byla jiného názoru.

"Nekruť se tady jako žížala!" vyjela si na něho. "Stůj pořádně, když si na tebe někdo něco pověsí! Ať tě zase nemusím někam přivazovat!"

To byla asi strašlivá hrozba. Dušan se okamžitě narovnal a postavil se rovně a nehybně jako voják do pozoru. S rukama za zády, s vypjatým hrudníkem a s osuškou visící na klacku a mírně vlající ve větru vypadal opravdu půvabně.

"Ano! Takhle tady budeš stát a čekat, až tě zavoláme!" Přikázala mu Líba. "Takhle půjdeš za námi a takhle nám tu osušku přineseš, až ji budeme potřebovat!"

Dušan poslušně stál nad námi, když jsme se slunily, a poslušně za námi přišel jako samohybný věšák, když jsme se vykoupaly v moři a Líba pak projevila přání se utřít.

"A teď se pořádně vykoupeš!" přikázala jsem mu zase já, když mu Líba sundala osušku s klacku. "Předvedeš mi, jak umíš plavat!"

"Ale to přece dneska nejde!" namítl Dušan při pohledu na vlny bušící do pláže.

"Tak o tom, co jde nebo nejde, tady nerozhoduješ ty!" připomněla jsem mu rázně. "Když ti něco přikážu, tak to bez řečí uděláš, jasný?!"

"Ale to mně musíš rozvázat ruce!" spustil Dušan zase.

"Tak pozor! Já nemusím nic! Tady musíš jedině ty!" uzemnila jsem ho. "A co bychom se o tom tak dlouho bavili!" prohlásila jsem. "Když to nedokážeš pochopit, tak se to musí udělat takhle!" a chytila jsem ho za vlasy a jednoduše zatáhla do vody. Dušan sice pořádně zacloumal svázanýma rukama za zády, ale nebyl schopen mi v tom zabránit.

Protáhla jsem ho lámajícími se vlnami na pláži až dál na hlubší vodu, kde už byly vlny menší a klidnější. Táhla jsem ho za sebou za vlasy jako utopence. Snažila jsem se držet mu hlavu nad vodou a myslím, že se mi to i dařilo. Dušan sice, jakmile ztratil dno pod nohama, začal divoce kopat, ale to mi nevadilo. To bylo daleko ode mne. Samozřejmě jsem četla, jaká nebezpečí hrozí při záchraně tonoucích, jak se takový tonoucí může chytit svého zachránce jako klíště a stáhnout ho pod vodu s sebou, ale Dušan mne těma svázanýma rukama chytit nemohl. Prostě na mne nedosáhl. Byla jsem v naprostém bezpečí a mohla si s Dušanem dělat co se mi zachtělo. Zjišťovala jsem, že zachraňovat tonoucího se svázanýma rukama je ještě větší pohoda než jsem čekala.

Voda dál od pláže byla klidnější, nepěnila, jen se s námi zvolna zdvíhala a klesala. Udržet Dušanovi hlavu nad vodou bylo to nejsnadnější na světě. Tady by Dušan určitě mohl plavat sám i s těma svázanýma rukama. Na to byl dost dobrý plavec, aby to dokázal. To jsem mu ale nechtěla dovolit. To by nemělo ten půvab. Chtěla jsem ho ovládat, mít ho plně ve své moci, pohrávat si s ním jak mne napadne. Proto jsem ho dál držela za vlasy a nenechala ho nikam odplavat.

Držela jsem mu hlavu nad vodou, dokud se neuklidnil. Časem poznal sám, že se namáhá zbytečně, že mu žádná plavecká tempa nohama ani kopání do vody nepomůže, protože vždycky bude jen tam, kam ho dotáhnu a podržím já, a že mi žádným způsobem neunikne. Zároveň poznal, že se mu nic zlého neděje, že ho udržím nad vodou i když nebude dělat nic. Přestal se tedy snažit nohama i rukama, poddal se mi a nechal se vláčet vodou jak se mi zlíbilo.

Napadlo mne, že je teď nějak moc v pohodě. To nebylo dobře, to se mi nelíbilo. Na něco takového neměl nárok. To jsem nemohla připustit, a tak jsem mu bez varování potopila hlavu pod vodu. S potěšením jsem sledovala, jak to s ním zacloumalo. Velice pěkně divoce se pod vodou zazmítal, vykopl nohama nad hladinu, až to vysoko vystříklo, a vyprskl do vody přede mnou několik bublinek, které se pěkně rozprostřely na hladině. Napadlo mne, že asi pod vodou něco vykřikl samým překvapením, ale nad hladinou nebylo slyšet nic. Držela jsem mu hlavu pod vodou dál a nechala ho zmítat se tam dole podle libosti. Přes hladinu jsem viděla, že se snaží opravdu poctivě, ale teď už čeřil vodu jen nepatrně. Asi už poznal, že kopáním do hladiny nad sebou si nepomůže, a ničeho jiného nebyl schopen. Cítila jsem vlastně jen jeho ruce, kterými se mi občas dotkl nohou.

Názorně jsem poznala, že tonoucí se i stébla chytá. Jasně jsem cítila, že se Dušan snaží chytit se rukama mých nohou, protože nic jiného v dosahu neměl. Naštěstí měl ruce pevně svázané a ani teď se mu nepodařilo si je osvobodit, takže mi nemohl žádnou nohu chytit pořádně. Mohl mi po noze hmatat vždycky jen jednou rukou a to nestačilo. Cítila jsem, že mu prsty po mé noze vždycky jen sklouzly, nikdy se mu nepodařilo sevřít mi ji prsty jedné ruky celou.

Bylo to krásné, ale netušila jsem, jak je na tom Dušan se vzduchem. Nevěděla jsem, jak moc byl nadechnutý, když jsem mu potopila obličej pod vodu, a byla jsem si jistá, že se v té chvíli už určitě nestihl nadechnout ještě víc. Kromě toho o nějaký vzduch z plic přišel, když se snažil pod vodou něco vykřikovat. Asi bych ho neměla napoprvé tak trápit, říkala jsem si. V té chvíli už jsem vůbec nepochybovala, že teď je to napoprvé, a že potom bude pokračování. Na to to bylo příliš nádherné, než abych s tím tak rychle přestávala. Líbilo se mi to čím dál víc. Jen velice nerada jsem nadzvedla Dušanovi hlavu, aby se dostal obličejem nad hladinu.

Dušan vyprskl z úst proud vody jako velryba a začal hlučně lapat po vzduchu. Asi opravdu nebyl moc nadechnutý, usoudila jsem. Ale teď to také bylo hezké. Ty zvuky, které vydával, když tak lačně nasával vzduch do plic, byly také zajímavé. Jen se už při tom nezmítal tak vzrušeně jako předtím. To jediné mi na tom vadilo. Ani rukama se už nepokoušel nic dělat.

Jednou rukou jsem ho stále držela za vlasy, a druhou ruku jsem mu položila na hrdlo, abych si osahala jeho tep. Mořská voda totiž nese trochu líp než sladká voda někde v rybníku, takže k plavání a udržení se nad hladinou mi stačily jen nohy. Ruce jsem mohla mít volné k jiným účelům. Dušana to potopení asi pořádně vzalo, protože měl tep pěkně divoký. Zřetelně se ale uklidňoval, cítila jsem, že se mu tep znatelně zpomaluje do normálu, jak jsem si ho u něj pamatovala ještě z auta.

Souběžně s tím se mu uklidňoval i dech. Malíčkem jsem cítila jeho klíční kost a na ní současně i pohyby jeho hrudníku. Zvedal se mu a klesal už docela normálně. I to jeho sípění a lapání po dechu už utichlo. Dýchal už zase docela tiše. Byl nejvyšší čas ho zase potopit.

Tentokrát jsem chtěla, aby to trvalo déle, proto jsem ho nechala se pořádně nadechnout. Protože jsem měla přesný přehled o jeho dýchání, počkala jsem si, až se mu hrudník naplno zvedl, a pak jsem mu znovu zastrčila hlavu pod hladinu.

Jasně jsem rukou na jeho krku cítila, jak sebou trhl, hrdlo mu poskočilo a po noze mne lapla jedna jeho ruka. Přesně tak jsem si to představovala. To bylo ono! Samozřejmě mi opět nedokázal chytit nohu napevno, to už jsem znala. To by mne musel chytit oběma rukama, ale měl je svázané tak, že nemohl dát dlaně k sobě. Z jedné ruky jsem se mu ani nemusela vyškubávat, v jedné ruce mi nohu prostě neudržel sám.

Pak už se o to ani nepokoušel. Asi už pochopil, co ho čeká, že ho utopit nenechám, a tak už zůstával klidný. Stále jsem cítila jeho tep na hrdle. Byl pomalý a pokojný, jako kdyby se vůbec nic nedělo. Dušan už zřejmě pochopil, že na svém osudu nic nezmění, že jeho osud závisí jen na tom, co udělám já, a tak v klidu a nehybnosti čekal, až ho zase nechám nadechnout.

To už nebylo tak pěkné. Takhle bych si mohla hrát třeba taky s kusem dřeva. Čas plynul a nic se nedělo. Kdovíjak dlouho Dušan vydrží s tím vzduchem v plicích, říkala jsem si. Nesmím ho tolik šetřit. Takhle bych si s ním moc neužila. Příště už ho nesmím nechat nadechnout, umiňovala jsem si.

Nakonec jsem ani nepočkala, až se Dušan poprvé pohne jako signál, že mu konečně dochází dech. Vytáhla jsem mu hlavu na vzduch, aby se volně vydýchal, ale hlavně aby vydechl ten vzduch, co v sobě měl a jehož zásobu si pod vodou užíval. S takovou zásobou to nemělo cenu. Dušan měl tu hruď prostě moc velikou, jako kovářský měch. Proto jsem tentokrát ještě ostražitěji hlídala rukou pohyby jeho hrudníku, a když vydechl, rychle jsem ho potopila pod vodu, aby se už zaručeně nestihl rychle nadechnout.

To už bylo lepší. S potěšením jsem cítila, že teď je Dušan pod vodou o hodně živější. Teď mu asi o něco šlo, takže se snažil o dost víc než předtím. Teď už nějak nedokázal klidně čekat, až mu dovolím se nadechnout. Najednou jakoby už nevěděl, že sám si pomoci nedokáže. Hýbal se pod vodou opravdu zajímavě. Skoro bych řekla, že to bylo jako krocení divokého býka na rodeu. Teď jsem měla skutečně co dělat, abych ho udržela dole pod hladinou. Dušan se tam dole tak rozvášnil, že voda přede mnou jen vařila. Nějak se v nouzi naučil pohybovat se pod vodou i bez pomoci rukou. Asi zabíral nohama, protože se dral k hladině nečekanou silou. Docela solidně mne vyzvedával z vody. Asi mu budu muset příště svázat i ty nohy, napadlo mne.

Bylo to ale úžasné. Takovou mocnou sílu jsem od Dušana rozhodně nečekala. Byla to jízda úplně neuvěřitelná. Užívala bych si tu nádheru donekonečna, ale tušila jsem, že Dušan tam dole by to asi tak dlouho nevydržel. Přece jenom jsem musela myslet aspoň trochu i na něj. Nakonec jsem tedy po chvíli povolila a nechala ho, ať si teda vyplave na hladinu, když po tom tak touží a tak strašně moc se o to snaží. Velrybí fontána z Dušanových úst a hlučné lapání po dechu mi bylo skoro stejně slastnou odměnou jako předtím to nezapomenutelné vodní rodeo.

A ještě něco. Původně jsem si myslela, že z Dušana bude nad hladinou vidět jen jeho obličej. Pro jeho dýchání to plně postačovalo. Teď se ale opodál vynořilo ještě něco dalšího. Jeho věcička. Tedy teď mohutný sloup, který se najednou tyčil nad hladinou jako nějaký maják na útesu.

Tak takhle on si to užívá! pochopila jsem. No počkej! Tak to se teda nenadechneš! řekla jsem si. Ani jsem nepočkala, až si doplní vyčerpané zásoby kyslíku, a jakmile jsem malíčkem ucítila na jeho klíční kosti, že má hrudník prázdný, znova jsem ho potopila pod hladinu. S potěšením jsem vnímala, jak se mu hrudník prudce zacukal a hrdlo mu vyskočilo až někam do hlavy. Jeho tělo sebou krásně zoufale zazmítalo, až se voda kolem zpěnila. Dušan udělal mocné plavecké tempo nohama, ale neměl nohy dost hluboko, takže prokopl hladinu, až to vystříklo několik metrů daleko. Byla to radost, jak bouřlivě reagoval na můj tak nepatrný pohyb, jakým bylo ponoření jeho obličeje jen pár centimetrů pod hladinu.

Nabízela se mi ale ještě jiná radost, a já si ji také nechtěla nechat ujít. Dušanovo hrdlo a tepny byly sice na omak zajímavé, ale jeho maják stále se tyčící nad hladinou byl ještě zajímavější. Přehmátla jsem tedy na jeho těle a místo hrdla jsem vzala do dlaně tu jeho věž.

Dušan rázem přestal kopat nohama do hladiny a prohnul se pod vodou do oblouku nazad, takže ten jeho maják vystoupil nad hladinu ještě výš. Znova se začal pod hladinou zmítat celým tělem, ale tentokrát úplně jinak než předtím. Sice jsem mu druhou rukou dál držela za vlasy hlavu pod vodou, ale zdálo se, že to ho teď vůbec nezajímá. Znova začal dělat mohutná plavecká tempa nohama, ale tentokrát už ne proto, aby dostal nad hladinu obličej, ale tak, aby dostal svůj maják co nejvýš, tam, kde jsem si rukou pohrávala s jeho nejvyšším konečkem. Svázanýma rukama pod zády nahmatal moji nohu a pokusil se i o ni se vzepřít, aby se dostal co nejvýš. Nohou jsem mu snadno uhnula, takže pak už na mne rukama nedosáhl. Zato zaklonil hlavu a pokusil se aspoň tak se opřít o moji druhou ruku, aby se dostal výš. Zřejmě mu nezáleželo na tom, jak hluboko pod vodou bude mít obličej, hlavně když ten svůj maják bude mít tak vysoko, kde jsem si s ním pohrávala.

Objevila jsem novou, fantastickou zábavu. Dušanovo tělo se ve vodě kroutilo, svíjelo a prohýbalo ještě zuřivěji a vášnivěji než když mu jen chyběl vzduch. Teď teprve to bylo to pravé mořské rodeo. Dušanův maják byl tvrdý a nezdolný jako betonová věž. Jen nebyl tak nehybný. Dušan se pod vodou kroutil a cukal jako o život. Měla jsem co dělat, abych ho udržela. Kdyby neměl svázané ruce, kdoví, jak by to dopadlo. Jen jsem si nebyla jistá, zda pod vodou tak řádí proto, co mu dělám s tou jeho věží, nebo proto, že mu dochází vzduch. Pro jistotu jsem mu tedy zvedla hlavu obličejem nad hladinu.

Dušan vyprskl z úst a z nosu proud vody a divoce lapal po vzduchu. Současně se ale vší mocí snažil dostat tu svoji věž co nejvýš z vody, co mejblíž mojí ruce. Já jsem mu totiž tu jeho věž pustila na tu dobu, co jsem ho nechala se nadechovat. Nemusí mít přece všechno najednou! Především jsem ale chtěla mít přehled o jeho dýchání. Druhou ruku jsem mu tedy zase položila na hrdlo a hruď, abych věděla, kdy bude nadechnutý. Tentokrát jsem ho chtěla potopit tak, aby pod vodou nějakou dobu vydržel, abych si to s ním užila trochu déle.

Nechala jsem ho vydýchat se dosyta, aby si udělal v těle nějakou zásobu kyslíku. Když se mu dech uklidnil, stáhla jsem mu hlavu trochu níž. Spokojeně jsem konstatovala, že pochopil, co ho teď čeká, a v poslední chvíli se naplno nadechl.

Ponořila jsem mu obličej pod hladinu, druhou rukou mu pustila hrdlo a chopila se zase jeho věže. Cítila jsem, jak Dušan sebou trhl a prohnul se pod vodou do mohutného oblouku. Pak začal kopat nohama, aby dostal tu svoji věž nad hladinu. Z nějakého důvodu mu vadilo, když měl tu věž pod vodou, když jsem si s ní hrála. Dělal všechno pro to, abych si s ní hrála na vzduchu.

Neměla jsem nic proti tomu. I mně se to tak líbilo víc. Na vzduchu jsem na tu jeho věž mnohem lépe viděla. A že jsem se o to nemusela starat sama, že se o to staral Dušan dole - o to to bylo zajímavější.

Mohla jsem se bavit podle libosti. Věděla jsem, že Dušanovy plíce vydrží dole hodně dlouho, a už jsem si také vyzkoušela, jak se Dušanovo chování změní, až mu začne docházet vzduch. Věděla jsem, že to už spolehlivě poznám a že si tedy mohu s tou jeho věží hrát bez obav.

Dušan mi v tom zespoda zpod vody vydatně pomáhal. Pracoval pod vodou tak pilně, až se z toho dělaly na hladině vlny. Dokonce i citelně lomcoval celým mým tělem. Byla to čím dál větší síla. Dušan se zmítal pod vodou čím dál víc, čím dál divočeji. Až jsem dostala obavu, jestli se s ním něco neděje. Ale ne. Nesnažil se dostat hlavu nad vodu, snažil se udržet nad hladinou jen tu svoji věž.

Ale opravdu se s ním něco dělo, jenže něco docela jiného než to, z čeho jsem snad měla obavu. Dušan najednou pod vodou strnul, na okamžik znehybněl - a pak z vrcholku té jeho věže vytryskla do výše mohutná fontána. A druhá, a třetí. Z pohledu od hladiny moře to vypadalo, jako kdyby vystříkla až do nebes. Držela jsem tu jeho věž v ruce a cítila, jak uvnitř ní mocně pumpuje ta jeho stříkací trubice.

Až dodatečně mne napadlo, že jsem mu mohla tu trubici smáčknout a vyzkoušet si, jak velkou silou Dušan tu svoji fontánu vystřikuje. Už ale bylo pozdě. Dušan už svoji zásobu vystříkal, jeho věž se uklidnila a začala pomalu vadnout. Dušan pod vodou zvláčněl a už i strpěl, aby se ta jeho věž ponořila pod hladinu. Jako květ leknínu, který po odkvětu zase zmizí pod vodou.

Zábava byla u konce, přišel čas nechat Dušana zase nadechnout. Vytáhla jsem mu obličej z vody, Dušan vyprskl proud vody z úst a začal dohánět dýchání, které pod vodou zameškal. Ta jeho fontána z úst nebyla ale ani zdaleka tak efektní jako předtím fontána z věže. Prostě to už nebylo ono. Tušila jsem, že podruhé to už neuvidím. Nemělo tedy cenu pokračovat. Odtáhla jsem Dušana ke břehu, protáhla ho příbojem, protože to by se svázanýma rukama asi opravdu nezvládl, a nechala jsem ho ležet na písku tam, kde ho vlny zaplavovaly jen tak napůl. Tam už se mohl postavit na nohy i bez pomoci rukou a dál jít už sám po svých.

"Nepřipadá ti to jako plýtvání?" zeptala se Líba nespokojeně. "Nechat ho takhle všechno vystříkat jen tak do vzduchu? Bez užitku?"

"To není tvoje věc!" odbyla jsem ji. "Dnes patří Dušan mně, takže si s ním můžu dělat, co se zlíbí mně!"

"Jenže zítra bude zase můj, a já nemám zájem, aby byl vymačkaný jako pasta na zuby!" připomněla mi Líba. "Musím se starat, v jakém stavu mi ho zítra předáš!"

"Neměj péči! Myslím, že už snad prokázal svoji výkonnost!" usadila jsem ji. "Myslím, že i ty už jsi poznala, že si dokáže ty svoje zásoby doplňovat dostatečně rychle!"

"To ano!" musela připustit Líba. "Ale přece jenom..."

"No dobře, že jsi to ty..." pronesla jsem velkomyslně. "Tak teda příště mu tu jeho trubici přimáčknu, aby to ze sebe nevystříkal." slíbila jsem Líbě.

"Myslíš, že to bude něco platné?" ušklíbla se Líba.

"To jako myslíš, že jsem tak slabá, že mu tu trubici neudržím?!" urazila jsem se. "Tak to se budeš divit!"

"Ale ne!" honem si mne usmiřovala Líba. "Já jsem jenom myslela, že je to škoda nechat ho to vystříkat jen tak do vzduchu! Kdybysis to nechala vystříkat do těla, tak neřeknu nic!"

"A co je ti po tom, kam já mu to vystříkám?!" nedala jsem se. "To jenom ty si myslíš, že si to musíš všechno nechat nastříkat jenom do těla! To já mám trochu víc fantazie! Mne baví vymýšlet i jiné možnosti! Ráda dělám něco nového, neobvyklého!"

"A co mám dělat já?" ozval se najednou Dušan. "Já těma svázanýma rukama nemůžu dělat nic!"

"A co bys s nimi chtěl dělat?" podivila jsem se. "No tak dobře. Když chceš jimi něco dělat, tak teda jimi budeš něco dělat!" pustila jsem se do něj. Od Líby jsem si vypůjčila pořádný kus provazu, uvázala jsem ho Dušanovi kolem krku, na šíji zavázala na uzel a druhý konec ovinula kolem jeho spoutaných zápěstí na zádech. A pak jsem ho trochu přitáhla.

Smyčka kolem Dušanova krku byla sice pevná, nestahovala se, ale přece jenom se napjala a Dušanovi trochu přimáčkla žíly. Dušan rychle napjal krk a svázané ruce za zády zvedl výš, aby si smyčku uvolnil. Něco takového jsem mu ovšem nehodlala dopřát. Přitáhla jsem mu tedy provaz znova a ještě víc právě o ten kousek, který Dušan získal zvednutím rukou. Dušan zaklonil hlavu, aby tím získal jiný kousek. Jednoduchým přitažením jsem ho rychle připravila i o tenhle kousek. Dušan napjal všechny svaly na pažích a ramenou a zkroutil si svázané ruce tak, že je měl teď až málem mezi lopatkami. I tohle uvolnění provazu jsem snadno vyrovnala dalším přitažením. Dušanovi obrovsky vystoupily lopatky na zádech, jak se ze všech sil snažil si smyčku na krku uvolnit. Napjal šíji a neuvěřitelným obloukem prohnul krk dozadu. Vpředu mu na krku obludně vystoupil ohryzek převázaný smyčkou. Moc tím ale Dušan už nezískal a já to snadno napravila dalším přitažením provazu. Dušan prohnul celé tělo, zaťal pěsti a vystoupil na špičky, ale tím už nezískal nic. Začínalo být jasné, že ničeho dalšího už není schopen. Uvázala jsem mu tedy provaz na zápěstích v této poloze a délce a nechala ho, ať si s ním zápasí, jak umí.

"To mne chceš takhle nechat?" zaprotestoval Dušan, když pochopil, že takhle zůstane asi hodně dlouho. Měl znatelně změněný hlas, jen nevím, jestli proto, že měl smyčkou stažené hrdlo, anebo proto, že měl tak obrovsky zakloněný krk. "To přece nemůžeš udělat!"

"Ale můžu!" ujistila jsem ho. "A vůbec nic mne to nestojí!" dodala jsem škodolibě.

"To se nedá vydržet!" namítl Dušan poněkud zoufale.

"To zvládneš!" ujistila jsem ho a zabrnkala mu prstem na napjaté krční svaly. "Tohle máš dost silné, a nic víc nepotřebuješ!"

Dušan skutečně bojoval krčními svaly se smyčkou docela úspěšně. Jeho obličej měl naprosto normální barvu, ani žádné žíly mu na něm nenabíhaly.

"Víš ty vůbec, co jsi mi to udělala?" zkusil to Dušan znova. "Dovedeš si představit, co to pro mne znamená?"

"To teda nedovedu!" zasmála jsem se mu do očí. "Mně nic takového ještě nikdo nikdy neudělal!" oznámila jsem mu. "Ale mluvit můžeš, takže dýchání ti jde docela dobře, a nic víc si nezasloužíš!"

"A jak dlouho mne chceš takhle nechat?" chtěl aspoň vědět Dušan.

"Po tom ti nic není, co já chci nebo nechci dělat!" odbyla jsem ho. "Tobě se zpovídat nebudu, co mám nebo nemám v plánu!"

"Ale co když to nevydržím?" strachoval se Dušan.

"Tak to bude zajímavé! Co uděláš, když to nevydržíš?" vysmála se mu zase Líba. "Podle čeho to poznáme, že jsi to už nevydržel?"

Dušan už neodpověděl. Asi konečně pochopil, že řečmi u nás ničeho nedosáhne a jen jimi zbytečně ztrácí síly, které teď bude velice moc potřebovat. Poodešel několik kroků a pomalu a opatrně se prohýbal v zádech nejrůznějšími směry. Asi hledal nějakou polohu těla, která by mu přinesla úlevu, ale žádných viditelných úspěchů nedosahoval.

Chvíli jsme s Líbou sledovaly, jak se snaží, ale pak nás to přestalo bavit. Bylo to poněkud jednotvárné. Dušan na nic nového nepřišel. Jen chodil kolem nás s hlavou daleko zakloněnou, hleděl do nebe nad hlavou a nohama tápal po zemi před sebou, protože neviděl, kam šlape. Zhluboka oddechoval dokořán otevřenými ústy a rukama se pořád snažil nahmatat pouta na zápěstích. Ničeho jiného nebyl schopen.

Šly jsme se s Líbou vykoupat do moře. Dušan šel za námi, ale musel zůstat na břehu a jen se zakloněnou hlavou chodil po pláži sem a tam. Přes vlny příboje byl na něj docela zajímavý pohled.

Fungovalo to perfektně. Když jsme se vrátily z moře, ta Dušanova kláda mu už zase trčela z těla kupředu jako oj vozu. Sáhla jsem mu na ni, a byla tvrdá jako kámen. Dušanovy zásoby šťávy života byly zřejmě nevyčerpatelné a Líbiny obavy zbytečné. Nicméně jsem si vzala k srdci, že se tou šťávou života nemá zbůhdarma plýtvat. Dostala jsem chuť si tu šťávu pustit do těla, jak Líba říkala. Přinejmenším je to asi nejlepší způsob, jak se zahřát, když člověk vyleze z moře a sluníčko se právě schová za mrak.

Dušanovo tělo bylo nádherně rozpálené sluncem, protože Dušan se vykoupat v moři teď nemohl. Přitiskla jsem se tedy k němu, osahala si jeho nepřirozeně vytrčené lopatky na zádech a svalnaté spoutané paže ještě nepřirozeněji zkroucené pod lopatkami a s uspokojením cítila, jak se dole mezi nohama otevírám. To mohutné, silné a přitom zcela bezmocné Dušanovo tělo bylo fantasticky vzrušující. Najednou jsem poznávala něco, co jsem ještě nikdy v životě takhle naplno nepoznala. Kdy v životě se také ženské naskytne, aby měla v rukou takové krásné mužské tělo naprosto dokonale podrobené a ovládnuté? Vychutnávala jsem si, že s tím mocným tělem si mohu dělat co mne napadne. Hrála jsem si s jeho velikánskými svaly na pažích, na prsou i na zádech a představovala si s příjemným mrazením, co všechno by mi ty svaly mohly udělat, kdyby Dušan mohl něco dělat rukama. Jenže nemohl, a všechny ty jeho svaly a jeho síla tady teď byly jen pro moji zábavu. Vyžívala jsem se v tom, že mi Dušan nemůže v ničem zabránit, a užívala si, že jsem kvůli tomu mezi nohama čím dál mokřejší. Sáhla jsem Dušanovi na obludně vystupující hrdlo přepásané provazem, prozkoumala mu napjaté krční svaly a zjistila, že mu mezi nimi na tom prohnutém krku vystupují zcela nechráněné tepny. Zkusila jsem si s nimi pohrát, ale byly příliš silné a nepoddajné. Přesvědčila jsem se, že Dušan má tak silné srdce a tep, že moje prsty na něj nestačí.

Pak už jsem byla dokonale připravená na něco docela jiného. Neztrácela jsem čas vysvětlováním Dušanovi, co má udělat. Prostě jsem ho chytila za vlasy a položila si ho na pláž na záda. Zakloněná hlava se mu zabořila do písku, ale to byl jeho problém. Mně teď zajímalo jen to, co z něj trčelo do výšky jako věž.

Opatrně jsem na tu věž nasedla. Dušan se ale pode mnou vzepjal, což jsem nečekala, a zarazil do mne tu věž až nadoraz. Rychle jsem ho objala nohama kolem pasu, aby si nedělal, co ho napadne. Od toho jsem tady byla já, abych rozhodovala, co se bude nebo nebude dít!

"Ty ho chceš už zase vystříkat?!" ozvala se najednou Líba hlasem dost nepřátelským. "V jakém stavu mi ho chceš zítra předat?!"

V této chvíli mi to přišlo opravdu nevhod. Rozumem bych sice musela uznat, že má asi pravdu, ale rozum byl teď to úplně poslední, čím bych se chtěla řídit. Jenže jsem tušila, že Líba by mne už asi nenechala si v klidu užívat Dušana, že by určitě nějak zasáhla, a určitě by zasahovala nějak rušivě. Asi to nemělo cenu pokračovat dál. Jenže přijít o svůj ráj jsem taky nechtěla.

"No - no, aby ses nezbláznila!" uklidňovala jsem Líbu. "Nezdá se ti, že Dušana poněkud podceňuješ? Vsaď se, že bude zítra zase v plné síle!"

"Možná, že ano," připustila Líba, "ale také možná, že ne. A já nehodlám nic riskovat!"

"A to já zase ano!" zasmála jsem se. "Ale budiž! Že jsi to ty..." dodala jsem rychle, když jsem uviděla Líbin výhrůžný výraz. "No tak dobře! Tak já to teda budu dělat jinak!"

Vstala jsem z Dušana a vyvlékla se z té jeho věže. Dušan se pode mnou prohnul do tak neuvěřitelné výše, aby ze mne nevypadl, že mi tou věží dosahoval do rozkroku ještě i když už jsem nad ním stála rozkročená v plné výšce. Musela jsem dokonce vystoupit na špičky, abych mu unikla.

"Koukej, jak po mně touží!" poznamenala jsem směrem k Líbě.

"Ty děláš, jako kdyby ti na tom nějak záleželo!" odpověděla Líba pohrdavě.

"Jistěže mně na tom nezáleží, co on cítí!" uklidnila jsem ji rychle a rýpla Dušana nohou do žeber na důkaz, že mi na nějakém Dušanovi opravdu nezáleží. "Ale je to zajímavé."

"Nechápu, co je na tom zajímavého!" podivila se Líba. "To přece musí dělat! Na co bychom ho tady jinak měli?"

Ano, to byla pravda. Jenže já jsem si teď musela Dušana užívat nějak jinak. Zkoumavě jsem se na jeho tělo zadívala, co by se s ním asi tak ještě dalo podniknout - a vlastně jsem ani nemusela nějak vybírat. Byla jen jediná možnost, a nabízela se sama.

Přiklekla jsem Dušanovi k hlavě a nastrčila mu svůj rozkrok přímo před dokořán otevřená ústa.

"Tak dělej!" pleskla jsem ho prsty po tváři, pokud tam ještě mezi mými stehny a jeho hlavou zbývalo trochu místa. "Předveď, jak máš dlouhý jazyk!"

Cítila jsem, že Dušan poslušně vyplázl jazyk a opravdu mi jím dosáhl na ta příslušná místa. Sice to nebylo tak pěkné, jako když jsem tam měla zaraženou tu jeho věž, ale bylo to zase něco jiného. Ale především Líba proti tomuhle nemohla namítat nic.

"Zaber! Pořádně!" pobídla jsem Dušana, a abych mu to usnadnila, posunula jsem se celá o trochu blíž k jeho obličeji.

Dušanův jazyk se mi zaryl do těch míst trochu hlouběji, takže to začalo být zajímavé. Dušan měl sice hlavu uvázanou, že s ní nemohl ani pohnout, ale zase ji měl zakloněnou tak mohutně, že měl ústa přesně tam, kde se mi to nejlépe hodilo. Nemusela jsem se tedy nijak snažit, abych se mu nastavila tam, kam jedině jazykem dosáhl. Bylo to vlastně také krásné: To perfektní mužské tělo bylo zase naprosto bezmocné a schopné dělat jen a pouze přesně to, co jsem od něj požadovala. Vlastně to bylo ještě lepší, než když jsem mu seděla na věži: Teď jsem mohla vidět před sebou to nádherně svalnaté a přitom bezmocné tělo komplet celé, i s nohama. A že bylo na co se koukat, na to můžete vzít jed.

A to tělo se opravdu snažilo. Tedy jeho jazyk se opravdu snažil. Dušan rychle pochopil, jaký je jeho úkol, a olizoval mi moji studánečku pilně a rychle. Ani nemusel vědět, kde se mi to líbí nejvíc, ten můj trčaveček blaha měl přímo před ústy. Zjišťovala jsem, že jsem mu uvázala hlavu a krk naprosto dokonale do té správné polohy. Nebylo třeba na tom měnit naprosto nic.

Dušanův jazyk mi rejdil v těch krásných místech tam dole mezi nohama jako mraveneček. Dušanovi ovšem při tom stála ta jeho věž v pozoru, tyčila se do výšky a hlavně doprázdna. Líba ostražitě hlídala, abych se jí ani nedotkla.

To jsem ani neměla v úmyslu. Když jsem ji nemohla mít v sobě, tak mi nebyla na nic. Teď ji nahrazoval Dušanův jazyk. Nebyl sice tak dlouhý ani tak tvrdý, ale zato byl mnohem pohyblivější. Jeho rejdění bylo příjemné zase jiným způsobem. Poznávala jsem, že to má také něco do sebe, a začínala si to užívat. Dívala jsem se přitom na tyčící se Dušanovu věž a představovala jsem si, že se mi takhle čiperně dobývá do těla právě tahle věž, a tahle kombinace fantazie a skutečnosti byla naprosto dostačující.

Jenže nic netrvá věčně. Tentokrát ale chyba přišla ze strany, odkud jsem to nejméně čekala. Dušan začal ochabovat. Jeho jazyk ztrácel hbitost a energii. To jsem pocítila nejdřív. Pak jsem si všimla, že i ta jeho věž se zmenšuje a skládá se do cestovní polohy. Pochopila jsem, že Dušanovi tahle hra asi nepřipadá tak vzrušující jako mně.

Na tom ovšem nezáleželo, co cítí on. Pro mne bylo důležité jen to, co cítím já. Samozřejmě mohla jsem mu poručit, aby se víc snažil. Jenže to mi nevyhovovalo. To bych si mohla koupit robertka a pouštět si ho vypínačem na vyšší výkon. Dušana jsme měly s sebou proto, že neměl vypínač a pouštěl se na vyšší výkon sám. Jen bylo potřeba ho k tomu nějak přimět. Přemýšlela jsem, čím ho rozdráždit. Nejjednodušší by bylo sáhnout mu na tu jeho splasklou věž a znovu mu ji postavit. To by mi ale Líba dnes už asi nedovolila. Musela jsem vymyslet něco jiného, co s Dušanem udělat. Měla jsem před sebou celé jeho tělo ničím nechráněné, neschopné v čemkoliv mi zabránit, mohla jsem si s tím nádherným tělem dělat cokoliv, co mne napadne. Něco se určitě najde.

Pohled mi padl na jeho krk. Viděla jsem z něj teď mezi svými stehny jen ten prohnutý oblouk s napjatými svaly, neuvěřitelně obrovský vystouplý ohryzek, který se mezi nimi prodíral ven, a samozřejmě i provaz vedoucí napříč přes něj. Do obličeje jsem Dušanovi neviděla, na to měl hlavu příliš zakloněnou a obličej ponořený v mém rozkroku. Jeho obličej jsem ale na nic nepotřebovala. Jeho krk byl zajímavější, protože na ten byl Dušan dost citlivý, jak už jsme s Líbou obě věděly. Opřela jsem se tedy dlaní o jeho vystupující hrdlo a prsty položila přímo na jeho tepny, které mu pod kůží viditelně pulzovaly. Měla jsem je teď pěkně po ruce, dalo se s nimi pracovat naprosto pohodlně. Pocítila jsem sice, že Dušan napjal svaly na krku ještě víc, ale měl je kousek vedle, takže mi nijak nepřekážely. Jeho tepny i žíly jsem cítila pod prsty stejně dobře jako předtím.

Ani jsem mu je nemusela přimáčknout. Dušan si asi domyslel sám, že to udělám, když nebudu spokojená, a začal se snažit sám. Okamžitě obživl a jeho jazyk mi znova začal ve studánečce divoce rejdit. Navíc i ta jeho věž se mu začala zase viditelně zvedat do výše. Líba zpozorněla. Napadlo mi, jestli by bych dokázala přimět Dušana k vystříknutí jenom hraním si rukou s jeho hrdlem. Jenže takový pokus by mi Líba asi neodsouhlasila. Musela jsem si na tenhle nápad nechat zajít chuť.

Jenže když jsem Dušanovi pustila krk, jeho jazyk zpomalil a věž mu začala ochabovat. Ta věž by mi snad ani tolik nevadila, kvůli Líbě jsem ji stejně nemohla použít, ale ten líný jazyk mi vadil hodně. Teď už vím, proč se říká: Líná huba, holé neštěstí. Jinak než holé neštěstí bych to v té chvíli opravdu nedokázala nazvat. Naštěstí jsem měla Dušanův krk tak pěkně pohodlně přístupný. Stačilo jen položit ruku a Dušan byl rázem jako vyměněný. Pokud začal nějak ochabovat, stačilo jen trochu přitlačit a rázem byl zase plný síly. Bylo to naprosto dokonalé. Kam se hrabe nějaký robertek!

Bylo to ještě zajímavější. Dušan samozřejmě musel také dýchat, a já teď jeho dech jasně cítila tam dole mezi nohama. Takový přerušovaný proud vzduchu do těch nejcitlivějších míst by mi žádný robertek neudělal. Takhle jsem to ještě nikdy nezažila. Byl to úplně nový pocit. V první chvíli jsem nevěděla, jestli se mi to má líbit nebo ne, ale to tak u nových neznámých pocitů bývá vždycky. Dušan mi vytrvale foukal vzduch mezi nohy dál a dál - nic jiného mu ani nezbývalo - a mně se to líbilo stále víc a víc.

Bylo to krásné, ale přece jenom mi při tom něco scházelo. Dušanovo tělo, které přede mnou leželo, bylo sice nádherně vymodelované, moc dobře se na něj dívalo, ale mělo jednu chybu: nepohybovalo se. Jako socha bylo překrásné, jenže já si chtěla užívat s živým tělem, ne se sochou. Samozřejmě že byl Dušan svázaný, ale to nebyla výmluva. Svázané měl jenom ruce, a to mi nevadilo. Bez pohybů jeho rukou bych se i obešla. Zbytek těla svázaný neměl, vším ostatním kromě rukou a hlavy pohybovat mohl. A musel, když jsem si to přála.

Samozřejmě jsem mu mohla poručit i to, aby hýbal i něčím jiným než jen jazykem, ale to by nebylo ono. Dušan se musel hýbat sám od sebe, z vlastního přesvědčení! Jen jak ho k tomu přinutit i bez rozkazu?

Inspiroval mne jeho oddechování, které jsem cítila mezi nohama. Jakpak asi bude reagovat, když mu to trochu zkomplikuji?

Posunula jsem se po zemi kousek blíž k němu a sevřela jsem mu stehny hlavu o něco víc. Spokojeně jsem sledovala, jak se Dušanovo tělo přede mnou na zemi trochu zazmítalo a začalo se kroutit jako žížala. To bylo ono! Toho jsem chtěla dosáhnout! Dušanovo oddechování mezi nohama jsem teď už necítila. Zřejmě se mi podařilo zakrýt mu rozkrokem celý obličej tak, že teď neměl čím dýchat. Přesně jak jsem chtěla!

Co jsem ale nechtěla, bylo to, že Dušanův jazyk se zastavil. Na jednu stranu jsem Dušana chápala: měl teď jiné starosti než mi olizovat studánečku. Jenže na takové starosti jsme si ho sem na ten ostrov nebraly. Musela jsem mu připomenout, na co ho tady máme. Naštěstí to nebylo nijak složité. Stačilo jen mu silněji zamáčknout vystupující žíly na krku a jeho jazyk se opět rozběhl jako mraveneček. Ty žíly na Dušanově krku skutečně fungovaly stejně spolehlivě jako spouštěcí tlačítko na robertkovi.

Teď se ovšem Dušanovo tělo přede mnou pohybovalo úplně ukázkově. Dušan bojoval o vzduch skutečně celým tělem. Vzpínal se na zemi do oblouku do výšky, kroutil se do stran, volnýma nohama hrabal do písku, pod kůží mu střídavě vystupovala a mizela žebra hrudního koše, jak se naprázdno marně snažil nadechnout. Vypadalo to mnohem lépe, než jsem čekala. Nejdůležitější ovšem bylo, že při tom zmítání se Dušan stále pracoval jazykem tak pilně, že jsem mu mohla žíly na krku poněkud uvolnit. Přitom jsem stále jasně cítila pod prsty jeho tep. Zřetelně se zrychloval. Dušanův zápas o vzduch byl asi poněkud namáhavý.

Po chvilce jsem pochopila, o co se Dušan snaží. Hlavou pohnout nemohl, vysvobodit si obličej z mého rozkroku také ne. Svázanýma rukama pod tělem si pomoci nemohl. Volné měl jen nohy, takže jen těmi se snažil posunout se po zemi zpátky kousek ode mne, aby mu k ústům a k nosu mezi mými stehny proniklo zase trochu vzduchu.

Po chvíli se mu to skutečně podařilo. Mezi nohama mi to těžce zasyčelo, zachrčelo, a já znova ucítila ten Dušanův průvan ve studánečce. Nemusela jsem se tedy o Dušana nijak obávat. Jako správný muž si dovedl poradit sám i v této situaci.

Horší bylo, že po dosažení vzduchu zase znehybněl. To jsem mu nehodlala trpět. Zmítající se Dušanovo tělo vypadalo mnohem lépe. Znovu jsem tedy popolezla po zemi kousek kupředu a znovu přitiskla studánečku Dušanovi na obličej. Dušanovo tělo se znovu krásně napjalo, nádherně na něm vystoupily všechny svaly a šlachy a začaly divoce pracovat. Ještě jsem Dušanovi stiskla žíly na krku, aby nezapomínal na jazyk, a pak už bylo všechno perfektní.

Užívala jsem si tu nádheru viděnou i cítěnou a prožívala nepoznané blaho. Dušan měl teď překrásně nadmutou hruď, takže bylo jasné, že se vzduchem nějakou dobu vydrží. Sice se mu dařilo popolézat po zemi a občas se nadechnout, ale posunovala jsem se ochotně za ním a jakmile se přestal tak pěkně zmítat, každou takovou těžce získanou škvíru před obličejem jsem mu vždycky rychle zase zakryla.

Bylo to nádherně jednoduché: žílami na Dušanově krku jsem ovládala intenzitu práce jeho jazyka, velikostí škvíry pro vzduch jsem ovládala intenzitu zmítání jeho těla.

Dušan byl inteligentní muž. Už po několika nadechnutích pochopil, že o vzduch přijde vždycky, když se přestane pohybovat. Pak už se pilně zmítal a kopal nohama kolem sebe i když mohl dýchat. Stejně tak rychle pochopil, že si žíly na krku neuchrání a že mu je přiskřípnu vždycky, když poleví ve své jazykové píli. Pilně tedy pracoval jazykem i celým tělem, abych ho nemusela povzbuzovat.

Líbě bylo zcela jedno, co Dušanovi dělám s krkem, ona si hlídala jen tu jeho vztyčenou věž, jakoby to byl už její majetek, a hlídala si ji jako pes kost.

Budiž jí přáno. Vůbec jsem tu Dušanovu věž nepotřebovala. Udělala jsem se nepopsatelně nádherně i bez ní. Dušanův jazyk byl prostě fantastický - a především nevyčerpatelný. U něj mi Líba nemohla nic vyčítat. Tedy - možná, že se Dušanovi jazyk unavil, ale to je jeho problém. Musí si prostě jazyk vytrénovat stejně jako všechny ostatní svaly v těle. Když má tu věž tak pěkně vytrénovanou, může mít stejně svalnatý a vytrénovaný i jazyk.

S tím jazykem to bylo vlastně ještě krásnější než na věži. Dušan totiž nevystříkl a jazyk mu nesplaskl. Mohl - a musel! - pokračovat stále dál a dál a já si užívala a užívala ráje tak dlouho a ještě déle, že to bylo až neuvěřitelné. Pořád jsem jaksi podvědomě čekala, že to skončí jako vždycky, ale Dušanův jazyk neochaboval a já zůstávala v ráji dál a dál. Bylo to čím dál krásnější. Až dosud jsem netušila, že to může trvat tak dlouho a že to může být tak fantastické. Nemusela jsem se starat, aby se Dušan neudělal a nesplaskl. Nemusela jsem se starat o nic. Dušan byl už tak vycvičený, že pracoval jazykem a zmítal celým tělem i bez mého řízení. Prostě jsem si jen užívala ráje, vnímala, co se mi děje mezi nohama, přivřenýma očima viděla kroutící se nádherné tělo před sebou, částečně ho i cítila mezi stehny a celým tělem mi probíhala a rostla taková slast, o jaké jsem až dosud ani netušila, že se něco takového dá prožít.

I taková nádhera ale jednou končí. Dušanův jazyk se sice snažil dál, ale už to nebylo tak příjemné. Objevila jsem, že i moje tělo může být také někdy tou slastí přesyceno. Ten pocit jsem nikdy předtím nepoznala. Až dosud každá moje extáze skončila tím, že chlap odpadl. Teď poprvé jsem to musela ukončit sama. Zvedla jsem se od Dušanovy hlavy a šla se opláchnout do moře.

To, co jsem prožila, bylo tak fantastické, že mne to úplně sebralo. Mít pod sebou takového siláka tak dokonale mi podřízeného a donuceného bezvýhradně vyhovovat všem mým choutkám, to byla nepopsatelná nádhera. Plavala jsem v moři a nebyla přitom schopná myslet na nic jiného než jen na to, co jsem právě na Dušanovi prožila.

I Dušan se zvedl. Vleže na zádech se nějak škrtil. Všimla jsem si toho už dřív, ale protože to na jeho výkon nemělo žádný znatelný vliv, nevadilo mi to. Jemu to asi vadilo, takže nezůstal ležet. V písku po něm zůstal hluboký otisk zakloněné hlavy a zřetelné otisky vystupujících lopatek. Dušan teď stál na rozkročených nohou, různými způsoby se prohýbal do stran, napínal svaly na pažích, zatínal pěsti a usilovně se snažil dostat spoutané ruce za zády co nejvýš mezi trčící lopatky.

"Nemohly byste mne už rozvázat?" ozval se pak.

"Mohly." přikývla Líba. "Ale proč bychom to dělaly?"

"Takhle vypadáš mnohem zajímavěji!" dodala jsem já.

"Ale já už to nemůžu vydržet!" namítl Dušan.

"Zatím se držíš docela dobře." kontrovala jsem já.

"Ale víš, jak už jsem z toho zničený?" snažil se mne dojmout Dušan.

"Však to je dobře! Jsi přece na dovolené!" ozvala se zase Líba. "Z dovolené se přece musíš vrátit zničený! – Aby ses pak těšil do práce, že si tam odpočineš!"

Nechali jsme tedy Dušana, ať se přiškrcuje dál. Opravdu už vypadal poněkud zničeně. Zdálo se, že už nemá sílu pořád vykrucovat za zády svázané ruce nahoru mezi lopatky. Anebo možná už neměl sílu pořád napínat krční svaly. V každém případě bylo na něm vidět, že mu smyčka na hrdle svírá krk stále silněji, zabořuje se mu do kůže na krku stále víc, a Dušan už se jí ani moc nebrání. Obličej i kůže na krku nad smyčkou mu poněkud ztmavla. Jen když napjal krční svaly, vrátila se mu do obličeje zase normální barva. To ale Dušan dělal jen v intervalech, které byly stále delší. Po většinu času už se nechával smyčkou přiškrcovat bez odporu. Pořád ale pevně stál na nohou a pravidelně hlasitě oddechoval otevřenými ústy, takže jsme měli jistotu, že se mu nic zlého neděje. Také si na nic nestěžoval. Jen nepravidelně chvílemi napínal různé svaly nejen na krku, ale i po celém těle, nervózně přešlapoval z nohy na nohu, přecházel z místa na místo a dělal různé jiné pohyby, které mu nemohly nijak pomoci. Přiškrcené žíly mu ale asi nedovolovaly zůstat v klidu.

Vypadalo to zajímavě. Pozorovaly jsme s Líbou jeho chování a docela se bavily. Přesně na to jsme si přece Dušana s sebou braly: Abychom se na ostrově nenudily.

Přiškrcování mělo na Dušana stále ještě dobrý vliv. Ta jeho věcička se mu zase začala stavět do pozoru. Dušanovy zásoby živé vody byly asi nevyčerpatelné. Docela bych si chtěla vyzkoušet, jestli je Dušan znova schopen vystříknutí. Líba mne ale ostražitě hlídala, abych jí Dušana už moc nevyčerpávala, aby ho měla zítra pro sebe také použitelného. Tušila jsem, že by mi dnes už nedovolila se ještě jednou dotknout té jeho trčící oje. Musela jsem se tedy spokojit jen s pozorováním, jak Dušana ničí moje smyčka na krku.

Jak tak Dušan nervózně přešlapoval, chodil kolem nás a točil se před námi na všechny strany, mohly jsme si ho a ten jeho zápas se smyčkou pohodlně prohlížet ze všech stran. Bylo to zajímavé sledovat, jak se takový silný zdatný muž unavuje a vysiluje sám od sebe, aniž bychom pro to musely hnout prstem. Dušan se snažil opravdu poctivě. Na pažích mu na napjatých svalech nabíhaly žíly, leskl se potem a oddychoval čím dál hlučněji. Asi skutečně dostával zabrat, protože se teď už snad celým tělem snažil nějak pomoci svým zkrouceným pažím. Pouta na zápěstích si napínal tak, až mu ruce za nimi fialověly.

Dobře se na to dívalo, ale po čase už to bylo poněkud jednotvárné. Postupem času jsme s Líbou pochopily, že nic víc už nám Dušan nepředvede, že ničeho jiného už není schopen. Asi nemělo smysl v tom dál pokračovat. Zvedla jsem se tedy a smyčku na krku jsem Dušanovi odvázala od rukou. Dušan se prudce narovnal, zapotácel, paže mu za zády bezvládně padly dolů, dech se mu rázem ztišil, a nehybně čekal, až mu rozvážu i ruce. To jsem ovšem neměla v úmyslu.

"To už mne necháš tak?" ozval se Dušan nesměle, když pochopil, že se nedočká.

"Nechám!" ujistila jsem ho. "Pro dnešek už tě propustím. Můžeš si jít po svých." dovolila jsem mu velkomyslně.

"Se spoutanýma rukama?" zkusil to Dušan ještě jednou.

"Třeba." přikývla jsem pobaveně. "Jít přece můžeš i po nohou! Po rukou snad chodit nebudeš!" zasmála jsem se. "A nohy ti svazovat nebudu!" slíbila jsem mu. "Do toho se mi už teď nechce!" vysvětlila jsem mu. "To až někdy jindy." slíbila jsem mu.

"A kam mám takhle jít?" zeptal se ještě Dušan a trhl spoutanými pažemi.

"Kam chceš! Máš teď volno, můžeš si jít, kam se ti zlíbí!" ujistila jsem ho. "Snad si nemyslíš, že ti budeme všechno přikazovat jen my! Musíš se umět o sebe postarat taky sám! Aspoň na chvilku!"

Když Dušan pochopil, že mu svobodu nedopřejeme, pokoušel se osvobodit se sám. Musím uznat, že měl ruce hodně pohyblivé, když se pokoušel dosáhnout si na moje uzly, které jsem mu na zápěstí udělala. Dařilo se mu dostat se jedním prstem hodně blízko, ale až na uzel přece jen nedosáhl. Zato se při těch pokusech docela pěkně zapotil. Různé pózy a polohy těla, které nám při tom předvedl, byly ještě pěknější. Byla na něj tak krásná podívaná, že jsme mu s Líbou nakonec zatleskaly. Když jsme Dušana s sebou na tenhle ostrov braly, ani jsme nečekaly, že s ním bude taková zábava.

"Pokračuj! Je to neodolatelné!" pobízela ho Líba, když po našem potlesku přestal.

"Moc dobře se na to kouká!" přidala jsem se já. "Je to až neuvěřitelné: Takový mohutný silný chlap a vyřídí ho takový kousek provázku!"

Dušan už ale vyzkoušel všechno, čeho byl schopen. Musel se smířit s tím, že se toho provázku nezbaví a že to s ním bude muset nějak vydržet.

"Víc nám toho nepředvedeš?" zašpičkovala si posměšně Líba.

"A co mám dělat?" trochu vztekle, ale hlavně bezradně opáčil Dušan. "Když jste mne svázaly a necháváte mne tak?!"

"Můžeš si jít třeba do té skalní zátoky!" navrhla mu Líba. "Tam je moře vždycky klidné, tam se můžeš vykoupat i s těma svázanýma rukama!"

Tu skalní zátoku jsme našli včera. Tedy - našel ji Dušan, když se tak s pouty na rukou toulal po ostrově, a pak nám ji ukázal. Byla skrytá za zátočinou pobřeží, takže vlny z širého moře tam nedorazily, a proto tam byla hladina klidná a hladká jako zrcadlo. Navíc tam bylo mělko, takže se tam nikdo utopit nemohl. Nám tahle zátoka připadala nudná. Pro tak vynikajícího plavce jako byl Dušan byla přímo urážkou. Se spoutanýma rukama ale Dušanovi nic jiného nezbývalo. Po delším váhání, když se přesvědčil, že mu pouta skutečně nesundáme, se tedy vydal sám do nitra ostrova směrem ke skalní zátoce. Dívaly jsme se za ním, než nám zmizel mezi keři, a znova se s Líbou shodly na tom, jak mu ty ruce ozdobené provazem a složené na zádech náramně sluší. Provaz se mu sice na zápěstích neleskl tak pěkně jako včera ocelová pouta, ale to byla už jen docela malá vada na kráse. To se dalo Dušanovi odpustit.

Nevím, co všechno sám na ostrově a ve skalní zátoce dělal, aby si ruce osvobodil, když jsme na něj neviděly, ale když se odpoledne vrátil zase k nám, měl ruce stále svázané za zády a zápěstí kolem provázku odřená až skoro do krve. I provázek na nich měl trošku rozedřený, ale mnohem míň než kůži kolem něj. Rozhodně ale nehrozilo, že by se ten provázek mohl přetrhnout. Samozřejmě jsem poznala, že se pokoušel si ten provázek o něco předřít. Naštěstí jsem mu ho ráno utáhla tak, aby se mu zabořil do kůže, takže si nejvíc odřel kůži a proto toho musel nakonec nechat.

Líbě se to ale nelíbilo.

"Tak tohleto si teda dovolovat nebudeš!" pustila se do něj. "Jak si to vůbec představuješ?! Chtít se jen tak svévolně osvobodit?! Ty nevíš, že tady smíš dělat jen to, co ti my dvě výslovně přikážeme? Že ty tady nerozhoduješ o ničem? Že ty nesmíš dělat, co tě napadne?! Že tohle si tady můžeme dělat jenom my?!"

Dušan mlčel. Výbuchu Líby nebyl schopen se bránit ani slovy, natožpak rukama. Stál před zuřící Líbou málem v pozoru, jen s rukama za zády, a musel pokorně snášet všechno, co na něj dopadalo.

"A aby sis to zapamatoval," končila Líba, "tak teď něco zažiješ!"

Šňůrou, kterou měl ráno převázaný ohryzek, mu teď omotala kolem koulí, povytáhla mu je trochu z těla ven, až se nad tím bolestně zašklebil, a pevně mu je šňůrou stáhla.

"Co mi to děláš?!" vyjekl vyděšeně.

"Ty to necítíš sám?" uchechtla se Líba. "Mám ti to předvést názorněji?"

"Nemusíš! Cítím to až moc dobře!" vykřikoval honem Dušan.

"Tak co se ptáš, když to cítíš sám?" posmívala se mu Líba.

"Dovedeš si vůbec představit, jak jsou takové koule citlivé?"

"To nedovedu! Já nic takového na těle nemám!" zasmála se mu Líba do očí. "A ani mne to nezajímá. To je tvůj problém! Já ti to jenom utahuji. Cítíš to ty, ne já!"

"No právě! Cítím to jenom já, ale nic proti tomu dělat nemůžu. Děláš mi to ty! A ty přitom necítíš nic!"

"No vidíš, jak to máme pěkně rozdělené!" chechtala se Líba. "Tobě se to nelíbí? - Nenapadlo tě někdy, jak je to tvoje tělo nedokonalé? Takové svaly, taková síla - a přitom přímo uprostřed takové choulostivé a tak snadno zranitelné místo!"

Při těch slovech mu protáhla šňůru od koulí mezi nohama dozadu a povytáhla nahoru.

"Jou! To bolí!" ozval se Dušan a rychle se předklonil.

"Správně! Proto ti to dělám!" zasmála se Líba. "Abys pochopil, co jsi a že si nemůžeš dovolovat něco takového! - Ohni se pořádně!"

To mu Líba asi ani nemusela přikazovat. Dušan už se sám od sebe ohýbal jak nejvíc to šlo, aby dostal koule tam, kam mu je Líba šňůrou vzhůru vytahovala. Předkláněl se obličejem až ke kolenům, napínal nohy a zatínal spoutané pěsti trčící vzhůru do výše. Šňůra mu táhla koule mezi nohama dozadu a tam potom za vysazeným zadkem nahoru, kde ji Líba uvázala k větvi stromu.

Dušan stál pod stromem ohnutý napůl, s hlavou skoro mezi koleny, s nohama napnutýma jako strunky a s pažemi bezmocně se klátícími za zády do výše. Pytlík s koulemi měl protažený do délky, zavázaný šňůrkou jako měšec na peníze, aby se mu z něj nic neztratilo. Pořád se snažil dosáhnout si rukama na šňůru vedoucí od jeho pytlíku k větvi a zachytit ji, aby zmírnil její tah. Na to by se ale musel narovnat, a tím by si její tah naopak ještě zvýšil. Vypínal se na špičky, aby se mohl aspoň trochu narovnat a mohl dosáhnout spoutanýma rukama aspoň o kousek dál. Dařilo se mu ale dosáhnout na šňůru jen konečky prstů. Nahmatal ji a snažil se zachytit ji aspoň těmi konečky natažených prstů. To se mu sice několikrát podařilo, ale nic platné mu to nebylo. I když byl jinak silák k pohledání, v konečcích natažených prstů asi neměl takovou sílu, jakou by teď potřeboval. Konečky prstů mu vždycky sjely po šňůře a ta mu z nich vyklouzla.

Navíc ve výponu na špičkách ztrácel rovnováhu a před pádem na zem ho zachraňovala jedině ta šňůra visící na větvi. Zachraňovala ho ovšem tahem za koule, což se mu ale nějak nelíbilo. To se pak vždycky ohnul dolů s takovým spěchem, že si div nerozbil obličej o kolena.

Ležely jsme na trávě kolem něj, chytaly bronz a báječně se bavily těmi prostocviky, které nám uvázaný Dušan předváděl. Asi měl opravdu nějaké potíže, protože se snažil vytrvale a neúnavně. Ty mužské koule jsou asi opravdu nějaké choulostivé. Já bych takovou vytrvalost určitě neměla. Dušanovi muselo být už dávno jasné, že tím svým snažením ničeho nedosáhne, že si nijak nepomůže, a přesto se snažil stále znova a znova pořád o to samé, o co se pokusil už nejmíň stokrát a nikdy se mu to nepovedlo. Jediný rozdíl byl v tom, že mu to šlo stále hůř a hůř. Viditelně ztrácel síly. Rukama pohyboval stále mátožněji. Viditelně mu ty prostocviky činily čím dál větší potíže, přesto s nimi nepřestával.

"Jak dlouho - ještě chcete..." vypravil nakonec ze sebe těžce, když už nedokázal vystoupit na špičky, takže se už nemohl ani trochu narovnat a šňůra proto zůstávala už zcela mimo dosah i konečků jeho prstů.

"Tak dlouho, dokud neuznáš, že tady rozhodujeme jenom my!" odpověděla nelítostně Líba. "A ty že nejsi nic! Že jsi plně podřízený jenom nám a že nesmíš dělat nic, k čemu nedostaneš od některé z nás výslovný rozkaz!"

"Uznávám! Uznávám!" skoro vykřikl Dušan. "Tak už mne odvažte!"

"Tak počkej! Takhle jsme si to nedomluvili!" zpražila ho Líba rázně. "To říkáš jen proto, abychom tě odvázaly! Tak to neplatí! To musíš říkat ze svého vlastního nejhlubšího přesvědčení!"

"Tak co teda mám udělat?" zeptal se už dost zoufalým hlasem Dušan.

"Budeš si to muset ještě trochu promyslet, abys k tomu přesvědčení došel vlastním rozumem! - A do té doby to budeš muset ještě vydržet uvázaný." rozhodla Líba. "Abys pořádně pocítil, že se tady všechno děje jen tak, jak to rozhodneme my!" dodala jakoby na vysvětlenou. "Takže my se teď půjdeme vykoupat, a ty si to tady teď všechno v klidu sám důkladně promysli, a až se vrátíme, tak se tě pak zeptám, k čemu jsi došel." oznámila mu.

Nechaly jsme Dušana stát pod stromem uvázaného a rozběhly se do vln. Byly jsme už od slunce pořádně rozpálené, protože Dušan to uvázání vydržel pořádně dlouho, než ztratil sílu. Zůstaly jsme proto ve vodě také hodně dlouho, než jsme se patřičně ochladily. Schválně jsme se nechtěly vrátit k Dušanovi moc brzo a proto jsme zůstávaly v moři až jsem se trochu rozklepala chladem. I z vody jsme měly pěkný výhled na stojícího a ohnutého Dušana, který neustával ve svých prostocvicích. Byl na něj krásný pohled i takhle z dálky. Vlastně ještě nikdy jsme se při plavání v moři tak dobře nebavily jako právě tehdy při pohledu na uvázaného Dušana. Byla škoda tu zábavu skončit, ale už nám oběma bylo zima, takže jsme se musely jít zase ohřát na slunce a k Dušanovi.

"Nezdá se ti, že už je nějak zvadlý?" zeptala jsem se Líby, aby řeč nestála.

"Však to je přece dobře!" přikývla Líba. "Proto jsme mu to přece udělaly!"

"Vy mne ještě neodvážete?" zaskuhral Dušan nevěřícně, když jsme se kolem něj pohodlně rozložily a jinak si ho dál nevšímaly. Z jeho hlasu bylo poznat, jak už je zničený. "To se nedá vydržet!"

"Když nedá, tak nedá!" pokrčila rameny Líba. "A co s tím teda chceš udělat?" zeptala se drze.

Dušan místo odpovědi jen bezmocně zaškubal spoutanými pažemi trčícími bez užitku do volného prostoru.

"Nebojíš se, že o ty koule přijde?" ozvala jsem se zase já. "Bez nich by nám nebyl k ničemu!" připomněla jsem.

"Nóóó - " znejistěla Líba, "Ty jako myslíš, že by se mu ty koule utrhly? To se mi nezdá..." zkoumavě se zadívala na uvázaného Dušana. "Ale bez nich by nám fakt nebyl k ničemu..." váhala. "No budiž! Možná, že máš pravdu!" připustila nakonec a Dušana odvázala. "Tak ať je teda po tvém!" dodala odevzdaně.

Dušan se vysíleně zhroutil k zemi a zůstal bez hnutí ležet. Jen se na zemi svinul do klubíčka, jakoby si chtěl pochroumané koule chránit a ošetřovat aspoň stehny, když už si na ně svázanýma rukama nemohl dosáhnout.

"Ale teď už to není tak zábavné!" konstatovala Líba. "Co tady vlastně ještě budeme dělat?"

S Dušanem už se nedalo dělat nic, ten byl pro dnešek vyřízený.

"Tak půjdeme domů!" rozhodla jsem. "Beztak už je večer. Nemáš hlad?"

"Jak to víš?" podivila se Líba.

"No vidíš!" zachechtala jsem se. "Tak vstávej! Jdeme!" rýpla jsem bosou nohou do ležícího Dušana.

Dušan se pomalu neobratně zvedl na nohy a zničeně, potácivě se vydal na cestu k domu. Samozřejmě stále s rukama svázanýma za zády. Už proti tomu ani neprotestoval. Zdálo se, že už nic jiného od nás neočekává, že si už na to zvykl. My ostatně také, a mnohem dříve. Na svázaného muže se zvyká velice dobře.

Znova jsme se těma jeho rukama mohly pokochat celou cestu zpátky do domu. Takový pohled snad nikdy nezevšední. Skoro nám bylo líto mu je rozvazovat. Jinak to ale nešlo, ten den už jsme ho potrápily dost. Musel se po tom dnešku dát trochu do pořádku, aby byl zítra zase plně připraven na naše další hrátky, a bylo dost dobře možné, že na tu přípravu bude potřebovat mít volné ruce. Především ovšem potřeboval mít volné ruce, protože nám musel uvařit večeři, a to se s rukama sepnutýma za zády dost dobře nedá. To jsme byly ochotné uznat. Nakonec bylo to i pro jeho dobro, aby mu ty krásné svaly na pažích nezakrněly. Sice si je dnes nepochybně důkladně procvičil tmi svými snahami o osvobození, ale určitě ne všechny, co na těle má. Přitom cvičení musí být všestranné, takže jsme mu musely poskytnout možnost procvičit si i ty ostatní svaly, i ty, které jsou potřeba při práci.

Proto také jsme veškerou práci s nošením zásob z přístavu dopřály Dušanovi i ráno. To, co jsme mu udělaly předchozího večera, to pro něj nebylo omluvou. Za celou noc měl dost času, aby se z toho vzpamatoval. Proto jsme ho ráno nijak nešetřily. Samy jsem jen tak chodily za ním a s ním a jen ho povzbuzovaly, jak krásně mu to sluší s tím nákladem. Byla to ostatně i pravda, svaly na těle mu pod nákladem vystupovaly a proplétaly se skoro stejně nádherně jako kdyby měl ty ruce svázané a zápasil s pouty.

"Doufám, že dneska mi necháte ruce volné!" poznamenal, když složil v domě poslední ranec a prohlížel si ruce, jako kdyby tušil, že je pro dnešek vidí před sebou naposled.

"V to nedoufej!" zchladila všechny jeho naděje Líba. "Nemyslíš, že by to bylo škoda takové krásné ruce nechat jen tak, jak jsou? Bez ničeho?"

"Ale to s nimi zase nebudu moci nic dělat!" namítal Dušan.

"A co bys asi tak s nimi chtěl dělat?" podivila jsem se já. "Všechno, co bylo potřeba udělat, jsi už udělal! Další práce bude až zase večer, a do té doby bys měl ty ruce ponechané takhle volné úplně zbytečně!"

"A kromě toho na to, co po tobě budu chtít, abys dělal, budeš potřebovat úplně jinou část těla než ruce!" ujistila ho Líba. "Dneska totiž patříš mně!" dodala a významně se podívala na mne.

"Přesně tak!" uznala jsem její dnešní výsadu. "Ale s těma jeho rukama si napřed pohraji já!" připomněla jsem jí.

"Nóóó - když jinak nedáš..." připustila neochotně Líba. "Tak dělej!" pobízela mne.

"Kam tak spěcháš?" popíchla jsem ji. "To se už nemůžeš dočkat?"

"To není tvoje starost!" pustila se do mne Líba. "Ty mu jen svážeš ruce, a pak už si s ním já budu moci dělat, co se mi zachce! Tak zní naše dohoda!"

"To máš pravdu!" souhlasila jsem. "Ale v té naší dohodě se neříká, kdy mu ty ruce svážu! To zase já mohu udělat, kdy se mi zachce! - A já chci zase jednou vidět Dušana nesvázaného! Chci vidět, co všechno dokáže, když nemá ty ruce svázané!"

"Co asi tak můžeš na něm vidět?" pohrdavě se ušklíbla Líba. "Co asi tak může dokázat?"

"Třeba zase přeplavat tu zátoku!" namítla jsem.

"To už jsme viděli!" mávla rukou Líba. "To už známe."

"Třeba nám předvede ještě něco jiného!"

"No a co? K čemu ti to bude?" nechápala Líba.

"Že uvidím, co všechno těma rukama dovede dělat!" pokrčila jsem rameny. "To je přece docela jiný pocit, když někomu svazuješ ruce a když přitom víš, jak jsou ty ruce zdatné a silné a šikovné! Když jsi to předtím viděla na vlastní oči! Co všechno ty ruce dovedou a co všechno jim tím svázáním znemožníš dělat! - To jsi přece ty sama říkala!" připomněla jsem jí. "Ty sama jsi mne to učila!"

"Hmmm - " neochotně zavzpomínala Líba. "No tak dobře." nespokojeně přikývla nakonec. "Tak se teda na něj podíváme."

Dušan tedy šel ten den s námi s rukama volnýma. Jako obvykle jsem ho pustila před sebe, abych se na něj mohla dívat, jak vypadá a jak chodí v tom těžkém terénu na ostrově, když ho neomezují naše pouta.

Bylo to opravdu něco docela jiného. Šel pružně, elegantně, ani v těch nejobtížnějších místech neměl žádné potíže s udržením rovnováhy. Byl na něj nádherný pohled. Až teď jsem si začala uvědomovat, co všechno mu způsobujeme tím, že mu svážeme ruce. S volnýma rukama to byl někdo úplně jiný. Na skalku, která nám stála v cestě a na kterou včera se svázanýma rukama pomalu, opatrně a těžkopádně vylézal, se teď plavně vyhoupl jediným skokem. Stejně tak na druhé straně z ní s volně roztaženýma rukama hladce seskočil, zatímco včera se z ní pracně spouštěl, svázanýma rukama se za zády zachycoval, čeho mohl, opatrně se spouštěl po zádech a málem si při tom vykloubil ramena. Přímo z něj sálalo, jak si dnes tu volnost užívá.

Došli jsme na pláž a pochopitelně se hned ponořili do vln. Dušan s volnýma rukama plaval nejméně dvakrát rychleji než my. Obeplouval nás širokými kruhy a viditelně se tím bavil. Když jsme nakonec vylezly z vody, zůstal v moři dál a skutečně se pustil napříč přes zátoku a zase ji celou přeplaval tam a zpátky. Ani to mu nestačilo. I pak zůstal ve vodě a předváděl se dál. Tentokrát se prozměnu potápěl. Že má plíce jako kovářské měchy, to jsem už věděla, ale přesto mne překvapilo, jak dlouho vydrží pod vodou. Líba se už dokonce začínala děsit, jestli se mu tam dole pod vodou něco nestalo. Já byla klidnější, protože jsem si Dušana už včera vyzkoušela, jak se chová pod vodou a jak dovede hospodařit se vzduchem, který jsem mu dopřála, ale i mně se už nakonec zdálo, že to přece není možné. Dušan se ale vynořil někde úplně jinde než kde jsme ho předtím viděly naposledy, a viditelně byl v naprostém pořádku. Uplaval pod vodou neuvěřitelnou vzdálenost. Asi si všiml, jak vyděšeně se s Líbou tváříme, a náramně se tím bavil.

A pak zmizel pod vodou znova. Zase to trvalo nekonečně dlouho, ale to už jsme byly s Líbou klidnější. Dušan se vynořil tentokrát na tom samém místě, ale zato měl v ruce jakousi velikou barevnou mušli, kterou na nás na dálku zamával.

Přinesl nám tu mušli až na břeh, nepochybně jako hmatatelný důkaz, že se potopil až na dno. Musím uznat, že to byl výkon, na jaký bysme ani já, ani Líba nemohly samy ani pomyslet. Dušan se samozřejmě tvářil, jakoby pro něj to byla ta nejsnadnější věc na světě, ale po očku sledoval, co my na to. Pak se lhostejně natáhnul do písku na břicho a tvářil se, že se soustředěně opaluje a že ho vůbec nezajímá, jestli ho obdivujeme nebo ne.

To byla ta pravá chvíle pro mne. Pohled na jeho výkony mne dostatečně rozrajcoval, abych dostala chuť mu ty ruce svázat.

Beze slova jsem se mu posadila obkročmo na záda, nebo spíše dolů na zadek. Dušan překvapením sebou trhl až poskočil a nejspíš instinktivně po mně sáhl za záda oběma rukama. Přesně to jsem potřebovala. Rychle jsem mu obě ty ruce chytila a vyzvedla mu je před sebou vzhůru do pořádného zapažení. Dušanovo tělo se pode mnou nádherně napjalo a zazmítalo.

"Jáu!" zaúpěl Dušan. "Vždyť mně zlámeš ruce!"

"Ale nepovídej!" odbyla jsem ho. "Takovým obrovským silným rukám že by se mohlo něco stát?"

"Vykloubíš mně ramena!" rychle upřesňoval Dušan.

"Máš snad nějaké svaly!" namítla jsem "Tak si snad dokážeš udržet ramena pohromadě, ne?"

"Ale to přece nejde!" bránil se Dušan.

Že to nejde, to jsem už pocítila. V prvním momentě, kdy měl Dušan paže ještě nízko nad zády, jsem zřetelně cítila jeho sílu. Stálo mne to dost úsilí, než jsem mu ruce nad zády srazila k sobě a zvedla mu je výš. Pak už ale žádný odpor nekladl. Asi to už opravdu nešlo. Nechal si vyvrátit paže do výše už docela snadno. Sice zatínal pěsti, cítila jsem v dlaních, jak mu na zápěstích pod kůží krásně vystupují napjaté šlachy, ale žádné jiné citelné následky to nemělo.

"Co mi to chceš dělat?" zeptal se Dušan, a z jeho tónu hlasu bylo poznat, že zatíná zuby.

"No co asi?" zasmála jsem se. "Jsi tady s námi první den, že to ještě nevíš?"

"To mne nemůžete nechat ani jeden den nespoutaného?" žadonil Dušan.

"Můžeme!" zasmála jsem se. "Ale nespoutaný chlap je rušivý živel! Takhle se nám to líbí víc!"

"My můžeme všechno, ale ty nemůžeš nic!" přidala se Líba. "To snad přece už dávno víš sám! Proto musíš být spoutaný, abys opravdu nic nemohl!"

"A to se vám nelíbilo, jak jsem tady plaval?" zkusil to Dušan ještě jinak.

"Ale ano, líbilo!" ujistila jsem ho. "Ale ještě víc se nám bude líbit, když nebudeš moci tak krásně plavat jen proto, protože my jsme ti to znemožnily."

"Když budeme vědět, jak krásně bys uměl plavat, kdybysme tě nechaly volného, a co všechno nemůžeš dělat jen proto, že my jsme to tak rozhodly!" doplnila mne Líba.

"Takže už chápeš, proč musíš mít ty ruce v poutech?" zeptala jsem se Dušana pod sebou a aby také něco pocítil, vyvrátila jsem mu paže ještě o kousek výš. S potěšením jsem cítila, jak se jeho tělo pode mnou prudce napjalo, okamžitě na něm vystoupily krásně vyrýsované svaly a šlachy, a také jeho paže se zavlnily usilovnou námahou. Žádný výsledek té zalarmované obrovské síly jsem ale nepocítila. Dušan se v téhle poloze asi opravdu nemohl bránit ničemu.

"Pouta jsou nejlepším módním doplňkem každého opravdového muže!" ozvala se zase Líba.

Držela jsem před sebou Dušanovy vyvrácené paže docela lehce a vychutnávala si tu svoji absolutní moc nad tím mohutným svalnatým tělem. Ani nemusel mít ty ruce svázané, a nemohl udělat vůbec nic. Bylo to nádherné. Dušanovo tělo bylo pode mnou tuhé a napjaté, Všimla jsem si, že Dušan zadržuje dech, nejspíš aby zůstal potichu. Asi to bylo hodně zlé, co jsem mu udělala, ale držel se statečně. Docela snadno bych mu mohla zatlačit paže ještě víc dopředu, ale přece jenom jsem nevěděla, jak pevná ramena a jak pružné klouby v nich Dušan má. S pochroumaným Dušanem už by tolik zábavy nebylo, takže jsem mu nakonec trochu povolila. Dušan pomalu vydechl a poněkud se uvolnil a zvláčněl. Líba mi podala pouta a já jsem je nasadila Dušanovi na zápěstí a secvakla dohromady. Pak jsem mu paže pustila a nechala spadnout na záda.

"Tak to zase nebudu moci celý den nic dělat?" zeptal se Dušan dost beznadějným hlasem. "Co když budu něco potřebovat?"

"Ty nemáš co potřebovat!" uzemnila jsem ho.

"Co ty bys asi tak mohl potřebovat?" pošklebovala se Líba.

"Třeba něco udělat - rukou - můžu potřebovat..." ozval se Dušan nesměle.

"Co ty potřebuješ nebo nepotřebuješ, o tom rozhodujeme my!" připomněla jsem mu.

"Tak až budeš potřebovat něco dělat těma rukama, tak mi řekneš, a já posoudím, jak moc je to důležité." odbyla ho Líba. "Když usoudím, že máš nějaký rozumný důvod, abys to dělal, tak ti ty ruce možná odemknu. A když usoudím, že k tomu žádný důvod nemáš, tak ti strčím do pusy roubík, abys už dál neotravoval!"

"Ale vy přece nemůžete vědět, že já třeba zrovna něco potřebuji!" ještě jednou namítl Dušan. "Vy vůbec nevíte, jaké to je mít celý den spoutané ruce!"

"To opravdu nevím, a ani mne to nezajímá!" zasmála se Líba.

"Vidíte, vůbec nemáte představu, kolikrát za den a na co všechno jsou ruce zapotřebí!"

"Nediskutuj, nejsi v parlamentu!" okřikla sem ho.

"Myslím, že to budeme muset zařídit jinak!" prohlásila Líba. "Přece jsme sem nejely proto, abychom se tady takhle handrkovaly. Když má dostat roubík, tak ho dostane hned, a bude po starostech!"

"Já už nebudu diskutovat!" horlivě honem sliboval Dušan, když uslyšel, co ho teď čeká. "Já už neřeknu ani slovo!"

"To neřekneš! To ti můžu zaručit!" ujistila ho Líba a uvazovala na dvou provazech, kterými jsme mu obvykle znehybňovaly ohryzek, obrovský uzel.

"Tohleto jsi ještě v puse nikdy neměl, že?" posměšně ukázala uzel Dušanovi.

"Ne." přiznal tiše Dušan a s obavami upřeně pozoroval uzel.

"No vidíš, jak málo máš zkušeností!" zasmála se Líba. "Takže teď poznáš něco úplně nového!"

Chytila Dušana za nos, a když otevřel ústa, aby mohl dýchat, zastrčila mu uzel do úst jako nějaké sousto. Dušan se pokusil ucuknout dozadu, ale Líba si ho za nos přitáhla zpět a zastrčila mu palcem uzel do úst tak hluboko, až mu celý zmizel za zuby. Dušan zacukal břichem, zaškubal spoutanými pažemi za zády, vykulil na Líbu oči a vyrazil jakýsi nesrozumitelný tlumený výkřik. Ohryzek na krku mu poskočil a svaly se napjaly. Líba mu konce provazu od uzlu zručně obtočila kolem hlavy a zavázala. Dušan od ní odskočil jako uštknutý, když ho pustila. Ze všech sil se snažil zbavit se pout na rukou, otevíral ústa jak nejvíc to šlo, usilovně pracoval jazykem a přetlačoval se jím s uzlem, který mu vyplňoval celá ústa a se kterým nedokázal ani pohnout. Líba potěšeně přihlížela.

"No vidíš, co všechno můžeš s námi zažít!" popichovala ho. "Tak pestrou dovolenou jsi určitě ještě nikdy neměl!"

Dušan vydal jen jakési tiché zaskučení, ale pomalu se uklidňoval. Asi už stačil poznat, že s uzlem v ústech nic nepořídí, a už se s tím smiřoval. Zjevně se mu nic zlého nedělo. Asi se to dalo vydržet. Zato v plavkách mu čím dál viditelněji vyrůstala ta jeho věcička.

"Tak jdeme!" rozhodla Líba. "Co bylo potřeba udělat, to jsme už udělaly, takže si můžeme jít zaplavat!"

Chytila Dušana za ten výčnělek, který se mu v plavkách rýsoval, a vedla ho za něj z domu ven.

"No vida, jak to na něj pěkně působí!" pochvalovala si. "Myslím, že jsme objevily další zajímavou věc, jak to jeho tělo funguje, co říkáš?" dodala směrem ke mně.

Na tom něco bylo. To by mne nenapadlo, že na Dušana bude roubík působit stejně jako přiškrcování.

"Kdoví, co všechno ještě před námi tají!" přisadila jsem si. "Asi bysme měly důkladně vyzkoušet všechno, co se s takovým tělem dá dělat! Třeba objevíme ještě nějaké další zvláštnosti!"

"To rozhodně vyzkoušíme!" souhlasila Líba nadšeně.

Napřed jsme se ale vykoupaly v moři. Dušan s námi do vody samozřejmě nemohl. Zůstal stát na břehu, koukal na nás, jak si ve vlnách užíváme, a sám jen opatrně přežvykoval uzel v ústech a vytrvale manipuloval spoutanýma rukama za zády.

Vylezly jsme z vody a opalovaly se na pláži. Dušan stál nad námi, bezmocně přešlapoval a z otevřených úst mu prýštily proudy slin. Ta věc v plavkách mu stála a trčela kupředu div mu plavky neroztrhla.

"A já si teď budu užívat zase jinak." prohlásila Líba po očku pokukujíc po mně.

Chápala jsem, co tím myslí. Já si dnes s Dušanem užívat nebudu. Dnes patří Dušan jí.

Líba se ale ukázala jako ještě větší užívací gurmánka, než jsem tušila. Na pláži jí to už nestačilo. Vzala Dušana opět za ten výčnělek v plavkách, ale pak si asi uvědomila, že tentokrát už by to nemuselo dobře dopadnout. Že by nemusely vydržet buď ty plavky nebo ten výčnělek. Vzpomněla jsem si, jak se Líba včera bála, aby Dušan nevystříkl zbytečně. Určitě si to nepřála ani dnes, tak raději Dušanovi ten výčnělek zase rychle pustila a přikázala mu, aby šel za ní sám.

Nechtělo se mi zůstávat na pláži sama, a tak jsem šla za nimi. Tedy za Dušanem, takže jsem viděla jeho tělo a jeho svázané ruce jako na dlani. Myslím, že takový pohled na perfektně vytrénované svalnaté mužské tělo s pevně spoutanými paženi a bezmocně uvězněnýma rukama mi nikdy nezevšední. Dost se divím, že si tohle Líba neuvědomila a nepustila Dušana před sebe, aby se tím mohla kochat také.

Líba zamířila nejkratší cestou vzhůru na vrchol ostrova. Ta cesta byla ale na některých místech pěkně strmá. Mně ani Líbě to samozřejmě nevadilo, ale Dušan, který nemohl použít ruce ani na udržení rovnováhy, ani na přidržení se čehokoliv, ani na opření se o cokoliv, měl velké problémy. Byl na něj docela zajímavý pohled, jak se neustále snaží pomáhat si rukama a jak mu v tom pouta brání. Ukazovalo se, že si pořád ještě nezvykl, že s námi na tomhle ostrově musí mít ruce stále bezpečně spoutané. Sice to musel snášet, protože mu nic jiného nezbývalo, ale pořád ještě na to zapomínal. Pořád ještě se nenaučil žít a chodit bez pomoci rukou. Zejména v tomhle těžkém terénu mu volné ruce vyloženě chyběly. Bylo krásné se na to dívat, ale zpomalovalo nás to. Dušanovi musely v tomhle těžkém terénu stačit jen nohy a proto postupoval kupředu jen pomalu a opatrně a prostě nám nestačil. Mně to nevadilo, já jsem měla před sebou krásnou podívanou a ta mi všechno vynahrazovala, ale Líba vpředu postupovala vzhůru svým tempem a záhy se ocitla daleko před námi.

"Co je s vámi?" vykřikla na nás, když se ohlédla a všimla si toho.

Dušan odpovědět přes roubík nemohl a mně se nechtělo. Takhle, s Líbou daleko odtud, jsem si mohla představovat, že mám Dušana zase jenom pro sebe, a Líbu jsem k tomu vůbec nepotřebovala.

Jenže Líba se zastavila a čekala, až k ní dojdeme. Nedalo se nic dělat. Nejraději bych sice Dušanovi přikázala, aby se zastavil, abych si toho pocitu moci nad ním mohla užívat co nejdéle, ale dneska jsem na to neměla právo. Musela jsem ho nechat jít dál. Líba byla sice hodně daleko, ale vzdálenost mezi ní a námi se zkracovala nepříjemně rychle.

"Tak dělej!" pobízela Líba znechuceně Dušana. "Jseš pomalej jako Windowsy!"

Dušan těžce supěl přes uzel provazu v ústech. Na kamenech za ním zůstávaly kapky jeho slin. Stále mimoděk poškubával pažemi v poutech, ale když se mi v zatáčce cesty ukázal zboku, viděla jsem, že se mu ta jeho věc v plavkách i při chůzi tyčí tvrdě kupředu jakoby ho sama táhla směrem k Líbě. Kráčel shrbeně, v mírném předklonu, a já mohla jen hádat, jestli ho k tomu nutí svázané ruce v těžkém terénu, anebo ta jeho vztyčující se věc uvězněná v těsných plavkách, které jí plné vztyčení nedovolovaly.

Konečně jsme se ocitly na vrcholu. Přede mnou se rozprostřel nádherný pohled na ostrov u mých nohou a azurově modré moře okolo. Najednou jsem si připadala jako v ráji. Tedy v trochu jiném ráji, než v jakém jsem se ocitala včera s Dušanem, ale krásné to bylo také, jen trochu jinak. Posadila jsem se na nejvyšší kámen, vydýchávala jsem se po tom výstupu, a rozhlížela se po té nádheře kolem. Líba se posadila na sousední kámen. Dušan zůstal stát vedle nás. Správně tušil, že bez našeho dovolení se sám od sebe posadit nesmí.

"Tohle je nejkrásnější místo na světě!" řekla Líba tiše, jakoby pro sebe. "Už jsem viděla kus světa, ale tomuhle ostrovu se nic na světě nevyrovná."

Musela jsem souhlasit, jen se mi k tomu nějak nedostávalo slov. Bylo dopoledne, bylo ještě příjemně chladno, ale slunce stoupalo a začínalo připalovat. Odpoledne bude asi tady na tomhle holém vrcholku bez kouska stínu asi šílené vedro. Vanul jen lehounký vánek, který k ochlazování určitě stačit nebude. Až do té doby bychom tady asi zůstávat neměly.

Líba si to zjevně uvědomovala také. Začala se pomalu, smyslně před Dušanovýma očima svlékat. Způsobem jako stvořeným pro nějaký striptýzový podnik. Připomínalo to nějaký rituální tanec, při němž Líba rozhýbala celé tělo. Nedívala se při tom na Dušana ani na mne, tančila jakoby pro sebe, ladně se protahovala jako kočka, díly svého oblečení neodhazovala kolem sebe, ale elegantně je odkládala na zem na úhlednou hromádku.

Dušan ji nadšeně sledoval. Ta věc v plavkách mu rostla tak, že už mu plavky odtahovala od těla. Dušan se kroutil jako fakír, všemožně se snažil spoutanýma rukama si za zády nějak plavky upravit, aby mu tolik nepřekážely, ale žádné viditelné úspěchy v tom neměl. Při svém úsilí ale ani na okamžik nespouštěl oči z Líbina tančícího těla. Jeho zoufalé kroucení tělem a trhání pažemi za zády sice také vypadalo jako nějaký tanec, ale úplně jiný. Dušan se kroutil v dost hlubokém předklonu. Kvůli té obrovské vztyčené věci uvězněné v plavkách už nebyl schopen se narovnat.

Teprve až když Líba stanula před námi úplně nahá, obrátila se poprvé k Dušanovi. Vlastnoručně mu stáhla plavky, stejně elegantním pohybem, jakým předtím svlékala sebe, a přikázala mu, aby si lehl na záda na plošinku, která tady na mezi balvany na jednom místě byla.

"To bys ráda, co?" poznamenala škodolibě směrem ke mně, když si všimla, jakým způsobem se na nahého Dušana se vztyčenou věží dívám. "Tak na to zapomeň! Dohodly jsme se naprosto jasně! Dneska je můj!"

Nenamítala jsem nic. Sice nerada, ale dohoda s kamarádkou se dodržovat musí.

"Ale dívat se můžeš. To ti dovolím." ušklíbla se Líba velkomyslně.

Počet zobrazení povídky: 939
Publikováno: 2015-10-06 06:18:43

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.