Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
Měl to být pěkný, příjemný víkend. Mám roztomilou chatičku v pěkném liduprázdném údolí, kam si vždycky jezdím odpočinout od světa, když jsem přesycená davy, které se hrnou přecpanými ulicemi tam a zase zpátky, odnikud nikam. V mém údolíčku je božský klid, ticho, lehce tam šumí les, zpívají tam ptáci, a hlavně nepřijde tam ani noha, protože tam cesta končí. Ta cesta je navíc tak nezřetelná, že o ní skoro nikdo ani neví.

Zaparkovala jsem jako obvykle na příslušném plácku vedle chatičky a nedočkavě zamířila ke dveřím. Kdepak by mne napadlo, co mne tam čeká! Jen mne zarazilo, že bylo otevřeno. Že bych minule zapomněla zamknout? Na okamžik jsem zavzpomínala, co bylo minule, ale pak jsem to hodila za hlavu a bezstarostně vstoupila dovnitř.

Byl to šok. Uvnitř byl jakýsi chlap a civěl na mne stejně vyjeveně jako já na něho. "Co tady děláte?" vyhrkla jsem.

"Jé, hele, to je ženská!" ozvalo se radostně z postele. Koutkem oka jsem zahlédla, že v mé rozházené posteli se rozvaluje druhý chlap. Stejně špinavý jako ten první. "Ty vole, to je paráda! Ještě i ženskou tady budeme mít!"

"A stojí za to, ty vole!" odvětil ten první, přestal vypadat vyjeveně a zadíval se na mne způsobem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. "To bude mustang jako bejk!"

Začala jsem se cítit nejistě. Jednoho bych dovedla zpacifikovat, nejsem žádná pápěrka a něco ze sebeobrany umím, ale dva byli moc. Ucouvla jsem ke dveřím.

"Bacha, ať ti neuteče! Chyť ji!" vykřikl ten na posteli a zvedl se také. Ten první po mně hrábl, ale vyškubla jsem se mu.

Šlo do tuhého. Vyrazila jsem z chaty jako střela. Ti dva za mnou. Rychle jsem poznala, že nemám šanci. V lodičkách na vysokém podpatku se moc rychle prchat nedá. Chlapi mají v tomhle výhodu, jejich boty jsou vždycky pohodlné a rychlé. Uběhla jsem snad jen deset kroků na louku před chatou a tam mne jeden z nich srazil k zemi a bezostyšně mi jako žok dosedl na záda. Byl těžký jako prase. Zavalil mne tak, že jsem se pod ním nemohla ani pohnout. Vzepřela jsem se rukama o zem, ale to se mu nějak nelíbilo. Popadl mi ruce do tlap a vyvrátil mi je za záda do výšky. Asi jsem vyjekla, jak mne zabolela ramena. Dostala jsem strach, aby mi paže nezlomil, nic jsem už ale proti tomu udělat nemohla. Najednou jsem byla nadobro bezmocná. Tohle nás v kursu sebeobrany neučili.

"To bys neřekl, jakou má sílu!" zhodnotil mne ten drban. "Představ si, že se snad chtěla bránit! Řeknu ti, ta bude božská! Ta bude řádit jako čert! S tou si užijeme jako ještě z žádnou!"

"Ukaž, cos to ulovil?" dorazil k nám i ten druhý. Dřepnul si mi k hlavě, popadl mne za vlasy a zvrátil mi hlavu nazad, aby se mi podíval do obličeje. Musela jsem se trochu nadzvednout, aby mi nevyrval vlasy. Ve vyvrácených ramenou mi přitom zapraštělo.

"Bacha, nepolámej ji, ještě jsme si s ní nic neužili!" napomenul ho ten, co mi seděl na zádech.

"Tak jí trochu povol, ať se dá ohnout!"

Ten na zádech mi tedy začal vyvracet ruce o trochu méně a poposedl si mi na těle o kousek dozadu. Tažena za vlasy musela jsem okamžitě zvednout hlavu ještě výš a prohnout se v zádech do výšky jako tuleň. Ten, co mne za ty vlasy zvedal, mi teď druhou rukou zajel pod tělo a hrábnul mi do výstřihu. Nemohla jsem se ani pohnout, natož mu v čemkokliv zabránit. Podebral mi jedno ňadro, pevně ho stiskl a vytáhl mi ho z výstřihu ven. Silou mi ho promačkal v dlani, div mi ho neutrhl.

"To je maso!" zhodnotil nadšeně moji tělesnou schránku. "Ta toho tam má! Ty brďo, to je kus!"

Nemohla jsem si ňadra nijak chránit, byla jsem nadobro bezmocná. Křičet o pomoc také nemělo smyslu, široko daleko nebylo ani živáčka. Tohle údolí bylo dokonale liduprázdné, právě proto se mi vždycky tak líbilo. Co bych za to teď dala, kdyby tady byl aspoň někdo z těch davů, které mne všude jinde tak vadily! Bohužel, byli tady jen ti dva a ti mne nijak nešetřili. Už jsem měla i druhé ňadro vytažené z šatů ven, prohnětené špinavým pazourem a puštěné nahé do trávy stejně jako to první. Zato jsem zjistila, že mohu ohnout nohy v kolenou a patami nakopnout toho, co mi seděl na zádech. Zabušila jsem mu patami na záda, ale žádný výsledek to nemělo. Nehnulo to s ním.

"Neobrátíme si ji?" navrhl ten přede mnou. "Takhle se jí na ty kozy moc dobře nemůže!"

"Jasně!" souhlasil ten na zádech. "A vezmeme si ji dovnitř, tady venku to nemá vejšku!"

Vstal z mého těla, ale ruce mi nepustil. Tažena za vlasy i za ruce, musela jsem vstát taky. Bránit se bylo vyloučené. Drželi mne oba. Vím sice dobře, kam chlapa kopnout, aby odpadl, jenže oni to věděli taky a drželi se za mými zády. Ten, co mi držel ruce, mi je zkroutil, prohnul mne do oblouku a vytáhl na špičky. Teď už jsem na nějaké kopání neměla ani pomyšlení. Musela jsem poslušně jít tam, kam mne otočili a kam mne vedli.

"Měli bysme ji taky už konečně vybalit z těch hadrů. Ty na ní vyloženě překážejí!" řekl jeden z nich, když mne dovedli do chaty. Jeden mi tedy dál zezadu držel ruce, druhý se postavil přede mne a jediným trhnutím mi rozerval šaty na prsou až do pasu. Pak si přinesl nůž. Vyděsila jsem se, co mi s ním chce udělat. Byl to můj vlastní nůž, který jsem mívala v kuchyňce a používala ho na kuchání masa, které jsem si sem vozívala. Ten mizera si všiml mého zděšení a zachechtal se.

"Copak? Už se nemůžeš dočkat?" a přiložil mi nůž na krk. "No jasně! Krček máš pěknej, jemnej, ten půjde naříznout jedna radost!" znalecky se mi podíval pod bradu na hrdlo. "Ale teď ještě ne. Na to je čas. Napřed nám musíš předvést všechno, co umíš a co máš. Na těle i uvnitř. Ten krček přijde na řadu až nakonec. Do té doby to budeš muset vydržet."

Přestal mne nožem studit na hrdle a začal mi s ním párat šaty na těle. Neušetřil nic. Ani ho nenapadlo, že bych se třeba mohla svléct sama a zachránit si tak oblečení nepoškozené. Rozřezal mi i kalhotky, které mi docela snadno mohl svléknout. Pak jsem to pochopila. Podle něj to bylo zbytečné. To oblečení už jsem nikdy neměla potřebovat. Až do konce života už jsem měla zůstat nahá. Najednou jsem se roztřásla hrůzou.

"Zdá se, že je jí bez těch hadrů nějak zima!" konstatoval ten, co mi držel ruce. "Musíme ji honem zahřát!"

Odtáhl mne k posteli a povalil mne naznak na ni. Druhý odložil nůž a sundal si kalhoty. Paže jsem měla bolestivě zkroucené pod tělem a ten, co mi je držel, mi nedovolil ani se pohnout.

"Roztáhni nohy!" poručil mi ten bez kalhot. "Dělej, kurvo, když ti pán poručí!" pobídl mne ten druhý, když jsem neposlechla okamžitě, a pro větší důraz mi zkroutil ruce pod zády ještě víc. Vzepjala jsem se a prohnula v zádech, abych tu bolest vydržela, a poslušně roztáhla nohy doširoka, jak jen to šlo. Co jiného mi zbývalo?

Ten bez kalhot si mne chvilku zálibně prohlížel, možná hodnotil, jak pěkně si mé tělo připravili, a čurák se mu zvedal úděsnou rychlostí. Už mu trčel kupředu jako kyj, když se konečně pohnul a padl na mne jako když se zřítí panelák.

Ovšemže jsem na to nebyla připravená. Svoji studánku jsem měla pevně uzavřenou, že by se mi tam nedostalo ani stéblo. Jemu to ale nevadilo. On s tím snad počítal. Zajel mi tam rukou, narval mi tam prsty a cestu dovnitř mého těla si prostě otevřel. Bolelo to hrozně, ale zabránit jsem mu v tom nemohla.

Prošťáral mi to tam uvnitř prsty, pak si mne přidržel otevřenou a nacpal mi tam ten svůj kyj. Zabolelo to ještě víc, ale zase mi nezbývalo nic jiného než to vydržet. Cpal se mi do těla nemilosrdně hloub a hloub. Ze všech sil jsem napínala všechno, co jsem tam měla, ale nebylo to nic platné. Ani v nejčernějších snech by mne nenapadlo, že je možné zažít něco tak děsného. Cítila jsem ten jeho kyj čím dál hlouběji v útrobách a nemohla jsem proti tomu dělat vůbec nic.

"Je nějaká vyschlá!" zhodnotil mne ten lump. "Div to v ní nevrže."

"Asi ji už dlouho nikdo neopečoval!" zachechtal se ten druhý.

"Budeme jí muset tu díru trochu promazat, aby fungovala líp!" odpověděl ten na mně - a ve mně.

Ani mu to dlouho netrvalo. Udělal se tak brzo, jak jsem to ještě u nikoho neviděla. Napjal se, zabučel jako býk a začal na mně poskakovat jako na rodeu. Naštěstí po několika nárazech byl hotový a odvalil se jako balvan stranou.

Na řadu přišel ten druhý. Ani on nechtěl přijít zkrátka. Jenže to mi musel pustit ruce. Rychle jsem toho využila a pokusila se zvednout.

"Podrž mi ji!" vykřikl ten druhý.

"Ale vyser si voko! To to musíš mít zrovna teď, vole?" natahoval líně ten první. Po tom, co mi udělal, byl najednou úplně groggy.

"Ale já jsem ti ji podržel, aby ti nešermovala rukama před obličejem!" ukřivděně namítl ten druhý. "To jsem ti byl dobrej!"

"Tak jí ty ruce něčím svaž! Beztak už je na nic potřebovat nebude, tak je klidně může mít svázané!"

Vyděsila jsem se. To není dost na tom, že jsou dva a že jsou silnější, takže jim stejně v ničem nedokážu zabránit? To mne chtějí připravit i o to poslední, co mi ještě zbývalo? To jim mám být vydaná napospas se svázanýma rukama?! To mne ten sviňák opravdu chce svázat?!

Jistěže chtěl. Sebral se země moji vázačku, kterou jsem původně měla na svém oblečení uvázanou kolem pasu, a tou mi svázal ruce vzadu za zády. Pevně, bez ohledů na to, zda mne to bude nebo nebude bolet. Tím jsem byla nadobro vyřízená. Pokud jsem až dosud chvilkami přemýšlela, jak bych se mohla bránit, teď už jsem neměla šanci. S rukama nepoužitelnýma to prostě nejde. V tom kurzu sebeobrany jsem se sice naučila ledacos, ale s rukama svázanýma za zády se tam nedělalo nic.

Ten gauner ani na nic nečekal a rovnou si mne položil na zem, Postel totiž zabral pro sebe ten první a vzpamatovával se tam z toho, co mi udělal předtím. Tomu druhému to bylo jedno. On přece ležel na mně, jeho tvrdá podlaha do zad netlačila. Zajel do mne jako krysa do díry. Žádné potíže už mu to nedělalo. Moje studánka už nebyla suchá jako poprvé. Teď byla snad až po okraj naplněná slizkým hnusem, který mi tam nastříkal ten první. Druhý teď dělal všechno pro to, abych toho tam měla ještě víc. Jen mu to trvalo znatelně déle. Huntoval mi tělo nekonečně dlouho, než byl konečně spokojený a odječel si ten svůj orgasmus. Pak se zvedl, nechal mne ležet na zemi a ztratil o mne zájem stejně jako ten první.

"Fakt potřebovala tu díru promazat." poznamenal. "Teď už to šlo docela dobře."

Pomalu jsem se na zemi vzpamatovávala z prožitého šoku. Takhle jsem si tedy ten víkend rozhodně nepředstavovala. Vybavilo se mi, v jaké pohodě jsem sem jela a jak jsem si chtěla užívat ten zdejší klid. Je to děs, jak najednou se může všechno takhle zvrtnout! A to mi bylo jasné, že to, co jsem až dosud prožila, rozhodně nebylo všechno. Co se mnou chtějí udělat? To mne fakt chctějí nakonec podříznout?! Nemohla jsem tomu uvěřit, i když ten gauner to naznačoval docela jasně. A z nějakého důvodu mne nejvíc děsilo, že to udělá mým vlastním nožem. Jakoby na tom záleželo, čím mi to udělá.

Pomalu jsem se na zemi posadila. Ležet si na svázaných rukou na tvrdé podlaze se nedalo moc dlouho vydržet. Skrčila jsem nohy a chystala se vstát.

"Hele, vole, nezdá se ti, že se ta ženská hejbe nějak moc?" všiml si toho jeden z těch dvou.

"Jo, to bysme jí asi fakt neměli dovolit!" přitakal druhý. "Asi bysme jí měli svázat i nohy."

"Asi jo!" přikývl první. "Když ji zrovna nešukáme, tak nemusí mít nohy od sebe." Líně se zvedl, vzal nůž, odřízl ze zbytků mých šatů rukáv a svázal mi jím kotníky nohou dohromady. Chvíli si mé svázazané nohy přemýšlivě prohlížel, pak uřízl i druhý rukáv a uvázal mi ho kolem kotníků také. "To by snad mohlo stačit." zhodnotil své dílo spokojeně.

Stačilo to. Seděla jsem na zemi a dívala se na své svázané nohy. Teď už se na ně nepostavím. Teď už ani ty nohy mi nejsou na nic. Teď jsem odsouzená zůstat na podlaze a válet se po ní jako nějaký červ.

"Neměl bys jí ještě něčím zacpat vřeštírnu? Přece ji tady nebudeme poslouchat celý den!" navrhl ještě ten línější.

"Asi jo." souhlasil druhý. Já totiž nebyla potichu, i když jsem tušila, že mi to stejně asi nebude nic platné. Nezbývalo mi už ale nic jiného než se pokoušet aspoň je nějak ukecat, přesvědčit, uprosit. Že si tím vysloužím jenom zacpaná ústa, to mne nenapadlo. Ten, co mne svázal, teď klidně sebral v koutě ze země hadr, kterým jsem vždycky utírala podlahu i ledacos jiného, zmačkal ho v dlani, zkroutil do chuchvalce, a tenhle smrdutý smotek mi zastrčil do otevřených úst. Potrhané cípy zbytku hadru mi omotal kolem hlavy a zavázal vzadu na šíji na uzel.

Otřásla jsem se hnusem. Po ústech se mi rozlila odporná pachuť zakyslé špíny. Pochopitelně jsem ten hadr nikdy nevyprala za celou tu dobu, co jsem ho tady na chatě používala. Copak by mne tehdy ve snu napadlo, že ho někdy budu muset přežvykovat v ústech? Tím hadrem jsem přece šůrovala ty nejhorší věci! Raději jsem ani nechtěla vzpomínat, co všechno jsem s ním za ta léta utírala a co všechno teď mám v ústech. Zpočátku jsem se pokoušela tomu hadru co nejvíc uhýbat jazykem, otevírala jsem ústa co nejvíc a roztahovala tváře, abych se té příšerné věci dotýkala vnitřkem úst co možná nejméně. Bylo to však tím horší. Ten děsný smotek se mi v ústech začal rozvinovat do šířky, jakmile měl kolem sebe kousíček volného prostoru, a zalézal mi do úst stále hlouběji, protože ten bídák, když mi ho přivazoval k hlavě, mi ho utáhl příliš silně. Rychle jsem pochopila, že s tím chuchvalcem budu muset bojovat, že ho budu muset ústy pevně sevřít, aby se dál nezvětšoval, a opřít se do něj jazykem, aby mi nezalezl až do krku. Budu to muset nějak vydržet dotýkat se té hrůzy tu chvilku, než... Já jsem v té chvíli skutečně věřila, že budu mít tu příšernost v ústech jen krátce. Ani jsem nepomyslela na to, že by to mohlo trvat delší dobu. Přitom sama jsem si ten hadr z úst vyndat pochopitelně nemohla, byla jsem plné odkázaná na ty dva. Ráda bych je třeba i na kolenou poprosila, aby mi ten hadr z úst vyndali, jenže nebyla jsem schopná vydat ze sebe jediné srozumitelné slovo. Nezbývalo než koukat na ně a čekat, až se některému z nich uráčí udělat to sám od sebe. Ani jeden z nich se však k tomu nijak neměl.

"No vida, tak i ženská dovede zůstat chvíli potichu, když se jí trochu pomůže!" poznamenal spokojeně jeden z nich.

"Nejlepší by bylo, kdyby ženské měly na těle jen jednu díru: tu vespod mezi nohama." zafilozofoval druhý. "Tu druhou nahoře by vůbec nemusely mít."

"No, někdy se i ta horní díra hodí. Občas je to docela příjemná změna. Když se ta spodní díra omrzí."

"Jo, to jo. Ale když ji zrovna nepoužíváš, tak by měla být zacpaná. Jako plnicí díra v autě. Když natankuješ, tak ji zavřeš a necháš zavřenou až zase do příštího tankování.

Poslouchala jsem ty řeči a jímala mne čím dál větší hrůza. Oni mi ten hadr z úst nevyndají?! Jak dlouho mi ho tam chtějí nechat?! Vždyť to se nedá vydržet! Ústa se mi plnila slinami, jako kdyby ten hadr byl kdovíjak chutný, hadr jimi nabobtnával a měnil je na smrdutou štiplavou břečku, která mi nezadržitelně pronikala do zubů, do krku i do nosu. Už mi nezbývalo nic jiného než tu močůvku polknout. Žaludek se mi hnusem div neobrátil naruby, měla jsem co dělat, abych se z toho nepozvracela. Chápala jsem, že něco takového si se zacpanými ústy nesmím dovolit. Musím to vydržet! Musím se s tím nějak vypořádat, musím to nějak zvládnout! Jenže slin mi v ústech už zase přibývalo a ta odporná močka z hadru už se mi zase šířila do všech koutů úst. Už zase ji budu muset nějak spolknout. Ti smradi mi rychle musí ten hadr z úst vyndat! Jinak se stane něco hrozného! Jenže ty dva drbany to ani nenapadlo.

"Chtělo by to pivo!" prohlásil jeden z nich uvážlivě.

"To teda jo!" přikývl ten druhý. "Na to ta ženská zapomněla. Jinak nám to tady nachystala docela pěkně, ale na pivo zapomněla."

"Asi si pro něj budeme muset dojít sami." povzdech si první.

"Kde bysme na něj vzali? Copak na něj máme?"

"Máme. Jistěže máme. Přece nám sem ta ženská přinesla nějaký peníze, nebo snad ne? Koukni se do tý její kabelky, co nám přinesla!"

Ten druhý tedy bezostyšně sebral mou kabelku z podlahy, kam jsem ji upustila, když ze mne strhávali šaty a zkroutili mi přitom ruce tak, že jsem v nich už nic neudržela. Vysypal obsah kabelky na zem a lhostejně nohou prohrábl. Kdybych neměla ústa zacpaná, asi bych zařvala. Byly tam moje nejdůležitější a nejintimnější věci. Ten gauner z nich vybral peněženku a zbytek odkopl stranou.

"Páni!" hvízdl. "Takovej pakl pohromadě jsem už dlouho neviděl!"

"Tak jdem, ne? Já jsem už vyschlej jako velbloud na Sahaře!"

Zvedli se, odešli a zamkli za sebou. Vybavilo se mi, že jsem klíče nechala trčet v zámku. Oni si je teď vzali s sebou. Po mně se ani neohlédli. Nechali mne v chatě zamčenou, spoutanou, nahou, samotnou, bezmocnou, a hlavně pořád s tím příšerným hadrem v ústech. Vzali mi tím poslední zbyteček naděje, že bych se snad přece jenom mohla v dohledné době toho hadru zbavit.

Rozhlížela jsem se zoufale kolem sebe. Všude kolem mne byly mé vlastní důvěrně známé věci, přichystané pro mé pohodlí a pro příjemné trávení volného času. Všechny byly připravené sloužit mým zálibám, a teď mi byly k ničemu. Seděla jsem na zemi, jazykem i zuby usilovně zápasila s hadrem na podlahu a nebyla jsem schopná udělat cokoliv jiného. Přitom mi bylo jasné, že něco udělat musím. Ty dvě zvířata se vrátí zpátky opilá, a jestli mne tady najdou svázanou... Ani jsem nechtěla domyslet, co by se mnou asi udělali. Nahá, spoutaná a bezmocná se stát hračkou v rukou dvou opilců... Ne, těch pout se musím nějak zbavit, a to dřív, než se ti dva vrátí! Pokoušela jsem se rukama dosáhnout na vázačku na zápěstích, ale bezúspěšně. Drahocenný čas plynul a já poznávala, že ruce si neosvobodím. Musím vymyslet něco jiného.

Zadívala jsem se na své svázané kotníky nohou. Uzly na poutech nebyly nijak zvláštní, daly by se rozvázat docela jednoduše, jen kdybych měla volné ruce. Mohla jsem si je prohlížet podle libosti, jenže ruce mám uvězněné za zády a tam mi zůstanou asi ještě dost dlouho. Na ty uzly rukama prostě nedosáhnu.

Opravdu? Ano, vpředu rozhodně ne, ale nešlo by to zezadu? Lehla jsem si na podlaze na břicho, ohnula nohy v kolenou, prohnula se do oblouku a pokusila se dosáhnout si rukama na nohy za zády. Šlo to, na paty jsem si konečky prstů dosáhla a při trochu větší námaze i na pouta na Achilovkách. Jenže to mi nebylo nic platné, ty uzly jsem měla zepředu. Válela jsem se po zemi a ze všech sil se pokoušela dosáhnout o kousek dál, ale bylo to marné. A čas plynul. Neměla jsem potuchy, kdy se ti dva vrátí, jen jsem tušila, že mnoho času asi nemám.

Musela jsem na to jinak. Když dopředu na uzly nedosáhnu, mohla bych si třeba ty pouta pootočit uzlem dozadu! Po nepředstavitelné námaze se mi podařilo dvěma prsty zachytit pouta po straně a ze všech sil jsem za ně tahala. Nešlo to. Musela jsem ještě napnout stehna, uvolnit lýtka, prohnout se v zádech jako luk a vší silou sevřít uvolněné kotníky k sobě, než se mi na nich pouta pohnuly. Podařilo se! Jenže já nemohla dál. Námahou a napětím mi došel dech a přes ten hadr v ústech se dalo dýchat jen velmi pomalu. Chvíli jsem lapala po vzduchu, než jsem se mohla znovu vzepnout k dalšímu pokusu.

Po chvíli nepředstavitelné námahy se mi podařilo dosáhnout na uzel a rozvázat ho. Úlevou jsem se zhroutila na zem - ale nestalo se nic. Zapoměla jsem, že ty pouta na kotnících mám dvojitá. Všechny svaly na zádech, na nohou i na rukou už mne bolely, ale musela jsem si tu dřinu zopakovat ještě jednou.

Konečně jsem měla nohy volné a mohla se zase na ně postavit. Rychle jsem zamířila ke dveřím. Jenže ty byly zamčené. Tudy se ven se svázanýma rukama nedostanu. Pobíhala jsem po chatě a zmateně hledala nějakou jinou možnost. Doslova jsem hledala, kde nechal tesař díru.

Podařilo se mi nohama dostrkat k oknu židli, vylézt na ni a svázanýma rukama za zády dosáhnout na kličku okna. Otevřela jsem jej a vylezla ven. S rukama za zády to nebylo tak jednoduché, jak jsem čekala, nicméně podařilo se. S úlevou jsem zamířila ke svému autu. To ti dva nechali nepovšimnuté.

Až u auta jsem si uvědomila, že se spoutanýma rukama nemohu řídit, i kdybych se nějakým způsobem dostala dovnitř. Auto mi teď nebylo k ničemu. Budu muset jít pěšky.

S povzdechem jsem se vydala na cestu dolů k lidem. Tedy, s povzdechem... Povzdechla bych si, kdybych neměla ústa zacpaná tím hnusným hadrem. Toho kdybych se tak mohla zbavit... Ta smrdutá odporná hmota na jazyku, v krku a pomalu už všude mi vadila mnohem víc než nějaké svázané ruce. Na ty by se snad i časem dalo zvyknout, ale na tu zatuchlou plesnivou chuť slinami rozmočené staré špíny nikdy. Z té se mi obracel žaludek pořád. Jenže sama jsem si ten blívajz nemohla vyndat z úst. Musela jsem ho žvýkat dál.

Také se mi honilo hlavou, jak teď asi vypadám, když tady s rukama za zády, nahá a bosá, pomalu a neobratně klopýtám po kamenité cestě. Jako kdyby na tom v mé zoufalé situaci nějak záleželo.

A pak jsem najednou zaslechla na cestě před sebou hlasy. Hned jsem poznala, že to jsou ti dva. Vraceli se a asi byli pěkně nametení. Naštěstí ještě byli daleko, Jenže co teď?! Nechtěla jsem ani domyslet, co by se mnou udělali, kdyby mne tady našli na útěku. Schovat se nebylo kde. Musela jsem zpátky k chatě.

Ovšemže nebylo možné schovat se za chatu. Bylo mi jasné, že první, co udělají, až zjistí, že jsem uprchla, bude, že obejdou chatu kolem dokola. Naštěstí kousek za chatou začínala hustá křoviska, o kterých jsem si až dosud myslela, že jsou neproniknutelná. Ta se teď měla stát mojí spásou.

Nebylo to ale tak jednoduché, jak jsem si představovala. Kdybych si aspoň mohla pomáhat rukama a to houští před sebou třeba jen rozhrnovat, nebylo by to asi tak obtížné. Přesvědčovala jsem se, co to znamená mít svázané ruce. Doposud to pro mne bylo vždy jen prázdné obrazné rčení. Zato teď, když jsem s rukama bez užitku staženýma dozadu za tělo, jen obličejem a hrudí musela prorážet tu změť šlahounů, větví, listů a květů, jsem doopravdy pochopila jeho význam.

Křoviska byla čím dál hustší. Postupovala jsem jen krůček po krůčku, ale prorážení cesty bylo přesto čím dál namáhavější. Najednou jsem nevěděla, jak dál. Stála jsem uprostřed neproniknutelné houštiny, z níž nebylo úniku. Ani když jsem se otočila nazpátek, nezdálo se mi, že by tam byly křoviska řidší. Po chvíli rozhlížení už jsem ani nedokázala poznat, kudy jsem se sem dostala. Větve obalené listy a květy se ke mně natahovaly ze všech stran. Ty však nebyly nejhorší. Poznala jsem, že ty se dají hrudí odtlačit stranou. Přes ně se projít dá. Bála jsem se, abych se do nich nezamotala a nezůstala v některém propletenci uvězněná. Docela dobře se to mohlo stát. Bez pomoci rukou bych ani tu nejjednodušší motanici rozplést nedokázala. Musím postupovat vpřed tak, abych k tomu potřebovala co nejmenší prostor. Se vzpřímenou chůzí je konec, to mi bylo jasné. Vzpřímeně se v těchhle houštinách nikam nedostanu. Musím na to jinak.

Zpočátku jsem se protlačovala houštím v předklonu, protože jsem si myslela, že to tak bude jednodušší. Že si to usnadním, když ten tunel, který musím pro sebe prorazit, bude nižší. Nejsnazší by to asi bylo, kdybych mohla to houští podlézat po čtyřech. To ovšem s rukama na zádech také nešlo. Pronikala jsem tedy křovím nechráněnou hlavou napřed a jen jsem se snažila nevypíchnout si oko o nějakou větev.

Nevýhodu tohoto postupu jsem zjistila v okamžiku, kdy jsem o něco zakopla a bleskurychle, dřív, než jsem stačila cokoliv udělat, jsem padla přímo obličejem do jakéhosi hnusného bláta.

Kdybych měla ruce volné, určitě bych padla na ruce. Bohužel i v tomto případě mi pouta zadržela ruce nepoužité nahoře na zádech. Navíc jsem se v tom odporném blátě musela vyválet celým tělem, abych vůbec dokázala bez pomoci rukou vstát. Dostala jsem vztek. Kvůli tomu pitomému kusu šňůry, co mi s tupou vytrvalostí drží ruce vzadu za tělem, ať se děje co se děje, se musím v tom hnusném bahně převalovat jako prase! Kdybych měla ruce volné, umazala bych si nejvýš dlaně, nebo snad ještě kolena. Místo toho jsem byla obalená bahnem po celém těle, zepředu i zezadu. Navenek se ale můj vztek neprojevil nijak, Ani nemohl. Zkuste zuřit se svázanýma rukama! Se zacpanými ústy ani nadávat nešlo.

Bláto mi zalepilo oči a já neměla čím si je protřít. Nenapadalo mne nic jiného než třepat hlavou a doufat, že to bláto ze sebe otřepu jako pes vodu. Zkusila jsem to, ale hned jsem přitom udeřila hlavou do nějakého kmene, který jsem se zavřenýma a bahnem zalepenýma očima pochopitelně neviděla. Žádného jiného výsledku jsem nedosáhla, protože jsem měla toho hnusu plné oči, když jsem je nakonec zkusila otevřít. Opravdu nebyla nejmenší možnost, jak se toho svinstva zbavit.

A to jsem ještě měla štěstí, že jsem padla do měkkého. Kdybych takhle padla hlavou na kámen, měla bych asi docela jiné starosti. Anebo už taky vůbec žádné. Bylo mi jasné, že s prolézáním houští v předklonu je konec. To bylo příliš nebezpečné. Především musím myslet na to, abych neupadla. Každý další pád se svázanýma rukama by se mi mohl stát osudným.

Zato jsem zjistila, že při zemi ta změť větví není tak hustá. Co kdybych lezla po kolenou? Tak bych byla ještě nižší než při chůzi v předklonu. Stačil by mi ještě nižší prostor, a v případě pádu bych aspoň padala z menší výšky.

Vkleče, v hlubokém předklonu, s rukama samozřejmě na zádech a s obličejem téměř u země jsem se ponořila do houští. Šlo to vcelku dobře, i když pomalu, protože se takto dalo postupovat dopředu jen nepatrnými krůčky. Šlo to dobře jen tak dlouho, než jsem si koleno nabodla na nějaký osten na zemi. Prudce jsem couvla zpět a nabodla se rukama na zádech na nějakou jinou ostnatou větev někde vzadu. Ucukla jsem rukama dopředu a další ostny se mi zabodly do paží zepředu. Najednou jsem měla ruce za zády uvězněné uprostřed nějakých bodláků a ani jsem se nemohla podívat, jak. Jen poslepu a po hmatu jsem zkoušela, jak z toho ostnatého sevření uniknout, ale každý pohyb znamenal jen další pobodání paží.

Pokusila jsem se nahmatat rukama, v čem jsem to tam uvízla. Spoutaná zápěstí mi ovšem příliš mnoho pohybů rukama nedovolovaly, takže jsem nic důležitého nenahmatala. V dosahu mých rukou a prstů bylo jen trochu listí a ostnů. Nic, co bych mohla uchopit a odstranit či ulomit a tím si paže uvolnit.

Pak mne napadlo, jestli jsem se do toho bodlinatého uvěznění nedostala tím, že jsem se po prvním došlápnutí kolenem na osten nadzvedla. Musím se ještě víc přikrčit k zemi, třeba to pomůže. Jen jsem nevěděla, jak se o tom přesvědčit. Když jsem dosedla na paty, nebyla jsem schopná udělat ani krůček ani jakkoliv jinak se pohnout z místa. Jenže nějak to bude muset jít! Po chvíli jsem zjistila, že i v téhle pozici je možné kroucením pánví dosáhnout toho, že jsem schopná dělat drobounké krůčky po kolenou kupředu. Jenže jsem se při tom oběma koleny důvěrně seznámila s ostnatými větvemi, které ležely na zemi přede mnou. Takhle to prostě dál nešlo. Musela jsem vymyslet něco jiného.,

Pokusila jsem se z nepříjemného místa vycouvat, abych zkusila proniknout hradbou keřů někudy jinudy. Nenapadlo mne však, jak obtížné je couvat po kolenou, v hlubokém předklonu a bez pomoci rukou. Pochopitelně jsem vůbec nevěděla, kam mířím. Jen nohama jsem si hledala cestu. Teď se mi náramně začalo hodit, že jsem bosá.

Nějaká větev nade mnou mi zachytila vlasy v týle a shrnula mi je přes hlavu do obličeje. Horší bylo, že se mi vlasy na té větvi nějak zamotaly a já nemohla dál. Kdybych měla volné ruce, byla by to jen bezvýznamná lapálie, jaká nestojí ani za zmínku. Jenže já si rukama pomoci nemohla, vyprostit si vlasy jsem neměla čím, a nemohla jsem ani zjistit, jakým způsobem a za co se mi vlasy zachytily, protože jsem nemohla téměř ani pohnout hlavou.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec jsem těch pár vlasů musela obětovat. Prudkým trhnutím hlavou jsem se jich zbavila, výkřik bolesti mi roubík utlumil přímo v ústech, takže jsem jej ani sama téměř neslyšela. Hlavně že jsem nemusela zůstat na tom děsném místě.

Opatrně jsem couvala dál. Do neznáma, protože jsem pochopitelně neviděla, kam lezu. Jen rukama na zádech jsem se pokoušela nataženými prsty nahmatat, co mne čeká.

Najednou jsem pocítila, že mne něco tlačí do zad a tlačí se mi to do podpaždí. Něco tvrdého, drsného. Větev. Trčela vodorovně napříč směru mé cesty a dostala se mi mezi záda a paže. Při hmatání rukama jsem paže zvedala příliš vysoko a tak se mi dostaly nad větev. Než jsem zjistila, o co jde a přestala couvat, už jsem ji měla zaklíněnou až do nadloktí.

Musela jsem se o kus vrátit po kolenou zpět, abych mohla paže z té pitomé větve vyvléci. Nešlo to jinak, paže svázané dohromady na zádech jsou zoufale nepohyblivé a nemotorné. Konečně jsem větev nahmatala rukama, protlačila paže pod ni a mohla pokračovat dále.

Vtom jsem uslyšela vzteklé výkřiky těch dvou. Právě zjistili, že jsem pryč, a začali mne hledat. Znehybněla jsem, abych se neprozradila.

"Ta kráva nám utekla! Jak jsi jí to svázal ty haksny, vole?"

"Normálně! Jako dva klacky na zatopení!"

"Měl jsi ji přivázat za krk jako psa! Kde ji teď máme hledat?"

"Někde tady okolo! Daleko nebude. Na co ji chceš? Ještě sis s ní neužil dost?"

"Ty vole, nemůžeme ji přece pustit! Vzbouřila by všechny policajty v okolí, kdyby utekla! Chceš snad přijít o tu naši chatrč? Zvlášť teď, když nám tam všechno přivezla! Chápeš, že bysme museli odtud pryč?"

"Chápu. - No jo! - A co ta basa piv, co jsme sem přivlekli?"

"Tu bysme tady taky museli nechat! To chceš?! Musíme ji za každou cenu chytit! Nesmí se odtud dostat!"

Hlasy se ozývaly nepříjemně blízko. Naštěstí bylo houští dost husté a zakrývalo mne. Jenže jak dlouho? Nemohu tady zůstat. Z těch řečí jsem poznala, že jsem v ještě horší situaci, než jsem si myslela doposud. Nemohu čekat, až mne najdou. Musím dál. Jakmile se hlasy trochu vzdálily, vyrazila jsem zase po kolenou kupředu.

Ne dlouho. Křoviska byla čím dál hustší, ostnů v nich bylo čím dál víc. Najednou jsem měla před sebou neproniknutelnou hustou stěnu větví, kmenů a bodáků, kterou prostě nebylo možné se protlačit. Zkoušela jsem najít v té houštině nějaký průchod, ale bylo to marné. Hledala jsem průchod, který jsem prorazila vlastním tělem, když jsem lezla sem, ale nic tam nebylo. Tudy jsem se sem přece nedostala! Ohlédnout jsem se v předklonu nemohla a pohmatu jsem cestu zpět nenašla. Nakonec se mi ještě paže na zádech zamotaly do bodláčí a já tím ztratila i tu poslední možnost něco za sebou najít.

Zase mne začala přemáhat panika. Stalo se to, čeho jsem se obávala! Uvázla jsem, zůstanu tady uvězněna a nikdy už se odtud nedostanu! Zoufale jsem začala zkoušet všechno možné, ale jediným výsledkem bylo to, že jsem se pobodala ještě víc, nejen na pažích, ale i na zádech. Navíc jsem se začala dusit. Ke svému panickému třeštění bych potřebovala mnohem víc vzduchu, než mi roubík v ústech byl ochoten dopřát.

Nedostatek vzduchu mne nemilosrdně donutil se zase uklidnit. Současně jsem zjistila, jak mne postupně začíná bolet tělo. Byla jsem už dlouho nepřirozeně předkloněná a záda začínala protestovat. Nemohla jsem jim pomoci. Narovnat se teď nemohu, když mám nad sebou ostnaté houští. Jak bych se teď potřebovala opřít rukama o zem! Jenže ruce mi zůstávaly na zádech a navíc zamotané do bodláčí.

Hlasy se zase přiblížily. Musím pryč! Za každou cenu! Drala jsem se kupředu bez ohledu na cokoliv, co se mi zabodávalo do těla. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsem přes tu bodlinatou hrůzu přelezla. Každý osten těch větví se seznámil s mýma nohama ne jednou, ale několikrát. Postupovala jsem krátkými krůčky po kolenou, takže každý osten mi nabodl nejen koleno, ale potom postupně v krátkých vzdálenostech i kůži po celé délce holení a kotníků. Nebylo vyhnutí. Na každý osten jsem musela došlápnout poctivě celou vahou těla a zamáčknout si ho do kůže na plnou jeho délku.

"Tady něco je!" ozvalo se za mnou. "Tady někdo lezl! Podívej!"

"V tom křoví? Ukaž! No jo! Buď divoká svině nebo ta ženská!"

"Jakej je v tom rozdíl?"

"Žádnej. Svině jako svině. Jenom ten, že divokou svini bysme mohli nechat běžet, kdežto tu ženskou musíme dostat. Vlez tam!"

"Jak? To bych musel po čtyřech!"

"Tak po čtyřech! Já zatím zkusím, jestli by se to nedalo obejít nějak okolo."

Drala jsem se kupředu jak nejrychleji to šlo. Konečně se mi nad hlavou objevil volný prostor. Konečně jsem se zase mohla vztyčit a na chvilku si narovnat záda. Neuvěřitelná úleva! Už nikdy v životě nechci klečet na kolenou! Ale musím dál. Vzpřímeně mi to teď půjde rychleji. A o to jde. Jedině rychlost mne může zachránit.

Naštěstí se mi zdálo, že křoviska už nejsou tak hustá. Možná, že opravdu už mám nejhorší za sebou. Snad jsou ty keře tak husté jen na kraji lesa. Koruny stromů nad hlavou zhoustly, sluneční světlo už jimi tolik nepronikalo, kolem mne vládlo šero a keře podrostu už netvořily souvislou houštinu, ale rostly jednotlivě, byly řidší a hlavně mezerami mezi nimi se už dalo projít.

Za mnou se ozývalo klení a bolestný řev. Nejdříve jednohlasý, později dvojhlasý. Ta hradba křovisek se určitě obejít nedala. To bylo moje štěstí. Musím utéct co nejdál, než ti dva prolezou tím bodláčím. Jen směr jsem si nemohla vybrat. Skály po stranách údolí byly neschůdné, bez pomoci rukou bych se tam určitě nevyškrábala. Po nějaké době se tohle údolí začalo dosti rychle zužovat a měnit v klikatou rokli. Svahy rokle byly stále strmější a skalnatější. Za druhým zákrutem najednou byl přede mnou kamenitý sráz, kterým rokle končila. Byla jsem v pasti. Hlasy za sebou jsem sice už neslyšela, utekla jsem jim hodně daleko, ale bylo to jen otázkou času, kdy sem ti dva dorazí. Teď mi tedy nezbývalo nic jiného než nějak se vyšplhat po těch balvanech nahoru. Jediná cesta pro mne vede tady po těch skalách vzhůru. Takže jse se zhluboka nadechla, zaťala zuby do roubíku, aby se mi netlačil tak hluboko do krku pokaždé, když zvednu hlavu, abych se podívala se nahoru, kudy mám jít, a vykročila jsem.

Vůbec jsem ale netušila, co mně při tom výstupu čeká. Už to ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem na těch balvanech zabalancovala a potřebovala roztáhnout ruce nebo se něčeho chytit nebo o něco opřít, abych udržela rovnováhu. Instinktivně jsem se o to pokusila pokaždé a vždy se mi pouta na zápěstích bolestivě zařízla do kůže a zadržela mi ruce na zádech - člověk, kterému hrozí pád, neuvažuje, že má ruce svázané. Než jsem se dostala nahoru, měla jsem zápěstí tak rozbolavělá, že jsem už nevěděla, v jaké poloze mám paže držet a jak mám natočit ruce, aby mně to tolik nebolelo. Pouta mne totiž stále dál a dál vytrvale tlačily právě do těch míst, které nejvíc bolely. Nakonec už jsem z těch pokusů o alespoň nějakou úlevu byla tak zmagořená, že mi napadlo, že naši dávní opičí předkové by tyhle problémy neměli. Opice má přece ruce tak dlouhé, že prostě není možné jí je svázat za zády - klidně by si je pod tělem přetáhla dopředu a tam by se ostrým chrupem pout zbavila. Lidem se bohužel během vývoje ruce zkrátily a já teď na to takhle doplácím. Zuby mám dobré, určitě bych si jimi dokázala ty pouta přehryzat - jenže mi nejsou k ničemu. Prostě se jimi k těm poutům nedostanu. Skutečně jsem dospěla tak daleko, že mě začalo mrzet, že nejsem opice.

A bylo také proč. Ona to nebyla vůbec žádná legrace ztratit rovnováhu na balvanu nad hlubokou kamenitou strží. Většinou jsem sice dokázala různým nakláněním trupu najít ztracenou rovnováhu i bez pomoci rukou, ale dvakrát jsem se skutečně zřítila kus po svahu dolů a příšerně jsem se při tom potloukla o balvany. Pokaždé jsem po takovém pádu měla největší hrůzu z toho, že mám zlámané nohy, a chvilku jsem se po dopadu neodvažovala ani pohnout ve strachu, že právě tohle zjistím - že některá z těch bolestí, které jsem cítila, znamená přeraženou kost. Nemohla jsem se ale zdržovat. Musela jsem dál a výš. Už jsem byla skoro na vrcholu...

"Tamhle je!" ozval se za mnou výkřik.

"Vidím! A koukej! Pazoury má pořád ještě svázaný! Vidíš, že jsem ji svázal dobře!"

"Jo, ale haksny si z tý tvý šmodrchanice vyvlíkla!"

"Potřebovala by je mít přeražený, pak by dala pokoj!"

Drala jsem se vzhůru ze všech sil. Už zbýval jen takový malý kousek! Jenže ti dva za mnou měli ruce volné. Mohli šplhat vzhůru po balvanech po čtyřech, mohli se chytat rukama všeho možného, nemuseli hledat schůdnou cestu jako já, mohli lézt přímo nejkratší cestou. Byli mnohem rychlejší. Už mi zbýval jen poslední krok, už jsem byla nahoře, už se přede mnou rozevírala rovná země, na níž by se dalo běžet o závod a o život, už už jsem se rozběhla - když mne najednou prudká bolest strhla zpátky. Jeden z těch smradů mne chytil za vlasy.

"Už ji mám! Už ji držím!" jásal a řval jako na lesy.

"Nepouštěj ji!" řval ten druhý, který se na svahu trochu opozdil.

"Neboj! Mně neuteče!" odpovídal první. Prudkým škubnutím za vlasy mne porazil na zem a sedl si na mne. Rozsedl mi břicho, vyrazil mi dech a rukama mi sevřel krk. Nemohla jsem se pod ním ani pohnout, nemohla jsem vydat ani hlásku. Po tom útěku a šplhání po balvanech mi srdce bušilo jako zběsilé, a jeho divoký tep jsem teď ucítila v krku pod svírajícími se prsty toho mizery. Pocítila jsem nepříjemný nával krve do hlavy. Ze všech sil jsem napínala krk, čímž se mi podařilo trošku si pootevřít stisknuté dýchací cesty, ale tlak v hlavě mi sílil dál. Tomu se mi nepodařilo zabránit ani sebesilnějším napínáním krku. Zoufale jsem se snažila vzpínat se pod tím lotrem, aspoň něco s ním udělat, jakýmkoliv způsobem se ho zbavit, ale nehnula jsem s ním ani o milimetr. Možná, že si mé snahy bránit se ani nevšiml. Tyčil se nade mnou neotřesitelně jako skála, byl také tak těžký, svou vahou mne tiskl k zemi, upřeně mi hleděl do očí a jeho ruce mi nemilosrdně tiskly krk jako ocelový svěrák. Tomu sevření se jenom krkem nedalo vzdorovat, a jinou možnost jsem neměla. Po tom útěku jsem byla udýchaná, potřebovala jsem vzduch, a v dýchání mi bránilo stiskem sevřené hrdlo a navíc ještě hadr v ústech. Začínala jsem se dusit, tlak krve v hlavě se stával nesnesitelným. Cítila jsem, že mi oči vylézají z důlků. Ten nade mnou byl také udýchaný, oddechoval zhluboka a prudce. On měl ovšem hrdlo zcela volné, zatímco mně musela stačit jen nepatrná škvírečka v krku, kterou jsem si s vypětím všech sil vybojovala proti tomu děsnému stisku jeho rukou. K dýchání to rozhodně nestačilo, jen k tichému chrčení tlumenému roubíkem. Měla jsem pocit, že už mám hlavu dvakrát větší než obvykle a že se mi tím tlakem roztrhne. V uších mi duněl tep, před očima se mi dělaly mžitky. Vyvalenýma očima jsem zírala na toho mizeru nad sebou. Ze všech sil jsem se pod ním zmítala, snažila jsem se nějak se dostat zpod něj, aspoň trochu s ním pohnout - a už přibíhal i ten druhý.

"Pěkně se pod tebou kroutí! Pěkně to prožívá!" uchechtl se, když se zastavil a trochu vydýchal. "Pozor, ať ji neuškrtíš nadobro!"

"Ne? A proč ne?"

"Nebylo by jí škoda? Tobě se to s ní nelíbilo?"

"Hm - nebyla špatná. Už jsem sice měl i lepší, ale - změna je život." zhodnotil mne ten prasák nade mnou a sevření jeho rukou se poněkud zmírnilo. Sice mi svíral krk dál a pořád to bylo hrozné, uvolnil mi krk jen nepatrně, ale k životu to už stačilo.

"Já myslím, že bysme si ji měli nechat, dokud to půjde. Trocha potěšení v té naší chatrči přece neuškodí. Když ji tam pořádně k něčemu přivážeme, tak nám už neuteče." navrhl ten druhý. "Zbavit se jí můžeme, až z té chatrče budeme odcházet. Do té doby si s ní můžeme užívat, ne?"

Poznala jsem, že tomu chlípákovi nade mnou se to zalíbilo. Pták v jeho kalhotách se mu začal zvětšovat, a protože tam neměl dost místa, tlačil mne do břicha. Pochopila jsem, že už mi nejde o život, ovšem jen pokud ten sviňák bude se mnou spokojený. Přestala jsem se pod ním zmítat, aby si třeba nemyslel, že ho chci o něco připravit. To, co se mi chystal udělat, bylo přecejenom lepší než uškrcení. Znehybněla jsem a čekala, až to začne.

"Co je?" zeptal se mne nechápavě. "Nedělej, že je po tobě! Jasně cítím tvůj tep, takže vím, že jseš živá! Tak to dávej najevo! Chci to cítit i jinak než jenom v prstech na tvým krku!" A znova mi stiskl krk tak, až mi vylezly oči z důlků.

Začala jsem se pod ním zase zmítat.

"No vidíš, že jseš živá!" pochválil mne. "Musíš se taky trochu snažit, když chceš, abych tě oplodnil!"

O jeho oplodnění jsem nestála, spíš o to, aby povolil sevření mého krku, aby mi hlava přetlakem krve nevybuchla jako šrapnel nebo aby mi oči nevyklouzly ven z důlků.

Konečně stisk povolil, mohla jsem se zase volně nadechnout. Tedy volně - samozřejmě jen tolik, co mi dopřál hadr v ústech. Za každou cenu jsem potřebovala vzduch, zmítání se v poutech pod vahou toho mizery bylo nepředstavitelně namáhavé. Ovšem odpočinout si jsem se neodvažovala.

Ten gauner si sundal kalhoty a nalehl na mne. Nezajímalo ho, zda jsem nebo nejsem připravená. Zkušeným hmatem rukou mi otevřel bránu a roztáhl mi ji tak, že bych zařvala bolestí, kdybych neměla zacpaná ústa. Pak se nadzvedl a zarazil do mne ten svůj nástroj jako nějaký krumpáč. Zazmítala jsem se ještě divočeji a ten hnusák zaječel nadšením. Poskakoval mi na těle jako nějaký dusací stroj. Tím svým krumpáčem mne přímo probodával. Každé jeho přiražení mi projelo celým tělem snad až do zubů. Teď už by mi nemohl vyčítat, že dělám mrtvého brouka. Škubala jsem sebou bolestí a ten gauner hýkal blahem. Bylo to nekonečné. Doufala jsem, že se udělá stejně rychle jako poprvé a bude od něj pokoj, ale tentokrát mu to trvalo mnohem déle. Ze všech sil jsem se snažila se pod ním kroutit na všechny strany, aby ho nenapadlo zase mi stisknout krk. Naštěstí myslel na úplně jiné věci. Užíval si jako divoké zvíře. Nakonec zařval, vzepjal se, chvíli se na mně zmítal snad ještě divočeji než já pod ním, a pak zvadl. Svalil se na mne, chvíli na mně ležel bezvládně jako na kanapi, a pak se odvalil stranou.

Nastoupil ten druhý. Ani chvilku oddechu mi nedopřál. Nalehl na mne, a protože jsem ještě nehybně odpočívala po té námaze, kterou mne stálo zmítání se pod tím prvním, beze slova mne chytil pod krkem a stiskl mi hrdlo. Taky chtěl, abych se pod ním zmítala. Co mi zbývalo. Ovšem jeho rukou na krku už jsem se nezbavila. Sice povolil stisk, když jsem se pod ním začala hýbat, ale držel mne za krk dál. Sice jen lehce, jemně, ale výmluvně, jako varování pro případ, že by se mnou nebyl spokojený.

Cestu do mého těla už měl otevřenou a promazanou, takže do mne pronikal snadněji a šetrněji než ten první. Příjemné to nebylo samozřejmě ani teď, jenže - měla jsem na výběr? Pořád lepší, než kdyby se mi ty ruce na krku sevřely.

To zvíře mi rajtovalo po těle i uvnitř těla jako splašený kovboj na rodeu. Kroutila jsem se pod ním už nejen proto, aby byl se mnou spokojený, ale hlavně abych nějak uhýbala před nárazy jeho těla. Ten prasák do mne přirážel jako zdivočelý, plnou vahou a ještě s rozběhem. Čurák měl dlouhý jako sloní chobot a s takovým rozmachem do mne také bušil. Normálně by mi to snad tolik nevadilo, jenže já měla svázané ruce uvězněné pod zády. Jednak jsem si na nich ležela sama a jednak mne na ně s takovou divokou razancí přirážel ten divočák. Měla jsem strach, že mi těmi nárazy ruce zláme nebo rozdrtí. Sice jsem se pod ním snažila prohýbat se v zádech a napínat tělo, abych si ruce aspoň trochu chránila před těmi jeho nárazy, jenže moc platné mi to nebylo. Chvílemi jsem měla pocit, že je to tak snad ještě horší. Zato on byl nadšený. Snad si myslel, že se tak prohýbám proti němu jen proto, abych mu způsobila větší rozkoš. Rozjížděl se na mně stále víc a víc. Už jsem ani nezůstávala na jednom místě. Jeho přirážení mne posunovalo po zemi někam, kam jsem dozadu neviděla. Na jeho vyvrcholení jsem čekala jako na vysvobození a pomáhala jsem mu, jak jen to v těch poutech šlo, aby k němu dospěl co nejrychleji. Jenže on nijak nespěchal. Užíval si mne labužnicky jako zkušený gurmán a protahoval tuhle příšernost donekonečna. Chvílemi zpomaloval, pak zase zrychlil anebo třeba se na chvilku i zastavil nadobro a nechal jenom mne, abych se snažila za něj, prostě udržoval se promyšleně v určitém stavu nabuzení a nechtěl, aby to skončilo zbytečně brzy. S tím jsem ovšem nic nenadělala. Bez pomoci rukou jsem nebyla schopná mu to udělat tehdy a tak, jak bych chtěla já. Musela jsem to vydržet a snažit se tak dlouho, jak uznal za vhodné on.

Naštěstí ani ten největší nadsamec nevydrží déle než několik minut. I tenhle se konečně napjal a ztuhl, jako když ho uštkne kobra, zaječel, zazmítal se a složil se k zemi. Bylo po všem. Zmrtvěl tak rychle, že ani nestačil vytáhnout ze mne ten svůj chobot. Musela jsem počkat, až mu splaskne a vypadne ze mne sám.

Posadila jsem se. Mé rozmačkané ruce za zády už to potřebovaly jako sůl. Opatrně jsem si je ohmatávala, pokud mi to pouta dovolovaly. Měla jsem dojem, že mi snad i trochu krvácí. Určitě jsem je měla od těch nárazů rozedřené o zem. Potřebovala bych si je prohlédnout a možná i ošetřit, jenže to v poutech nešlo.

Ty dvě bestie ležely na zemi vedle mne. Najednou mne napadlo, že teď mne ani jeden z nich nedrží a ani mne příliš ostražitě nehlídají. Možná, že je to teď poslední chvíle, kdy ještě nejsem přivázaná za krk ke stromu, a poslední příležitost uprchnout. Než si uvědomí, co se děje, než se zvednou a než se vzpamatují z poorgasmové kocoviny a pustí se za mnou, mohla bych získat několikametrový náskok. Teď anebo nikdy!

Naráz jsem vyskočila a vyrazila s větrem o závod. Nezdržovala jsem se ohlížením, co oni na to. S rukama za zády se neběží moc dobře, ale neměla jsem na výběr. Bohužel jsem ale se svázanýma rukama nedokázala vyvinout plnou rychlost, jaké jsem schopná normálně. Nemožnost pohybovat rukama mne zpomalovala víc, než jsem čekala. Už po pár desítkách kroků jsem zahlédla koutkem oka jednoho z těch dvou. Neběžel přímo za mnou, ale spíš jakoby vedle mne. Pochopila jsem, že mne nadhání tomu druhému. Musela jsem zatočit, abych mu nevběhla přímo do náruče. Možná bych dokázala nějakou dobu kličkovat jako zajíc, ale oni mne nahnali nad stráň toho údolí, jímž jsme sem přišli. Jediná cesta k útěku pro mne znamenala přeskákat po hraně skal a balvanů, a to co nejrychleji. Byl už večer, slunce zapadlo a stmívalo se. V šeru lesa už jsem na ty balvany ani pořádně neviděla. Ovšem pokorně čekat, až sem ti dva přiběhnou a chytí mne, jsem nechtěla. Neměla jsem žádné iluze o tom, co by pak se mnou udělali. Nezbývalo než se pustit na skály a balvany.

Šlo to. Nohy jsem sice měla rozbolavělé už z toho údolí, ale jsou situace, kdy člověk takové věci necítí. Už jsem si myslela, že uniknu, když mi najednou noha uklouzla a já se zřítila dolů. Kdybych neměla svázané ruce, snad bych se dokázala něčeho zachytit. Nějaké kmeny stromů kolem mne byly. Takhle jsem se bezmocně řítila dolů po svahu, narážela do balvanů a schytávala rány ze všech stran. Naštěstí se ukázalo, že mám kosti pevnější, než jsem si myslela. Žádná z těch ran neznamenala víc než jen odřeninu nebo modřinu. Nakonec jsem zapadla trupem do mezery mezi jedním balvanem a svahem tak nešikovně, že jsem se odtud nemohla dostat ven. Samozřejmě, kdybych měla ruce volné, dostala bych se odtud docela snadno. Volné jsem však měla jen nohy, ty mi však zůstaly trčet do prázdného prostoru a na žádnou pevnou oporu jsem jimi nemohla dosáhnout. Mávala jsem nohama ve vzduchu jako brouk převrácený na záda, ale bez jakéhokoliv výsledku. Levou paži jsem měla zalehnutou pod tělem, nešlo s ní ani pohnout. Pravou jsem měla celkem volnou, tou bych si určitě dokázala pomoci, jen kdybych ji neměla přivázanou k té levé! Ruce jsem měla bolestivě přimáčknuté vahou těla na jakýsi kámen, ale ani s tím jsem nedokázala nic udělat. Když jsem se zavrtěla, abych alespoň rukám trochu ulevila, sklouzla jsem po svahu do té škvíry ještě hlouběji. Teď už jsem nemohla trupem ani pohnout. V zužující se mezeře mi kamenné bloky sevřely hruď, že jsem se ani nemohla plně nadechnout.

Shora se ozývaly hlasy těch dvou. Hledali mne. Jestli mne najdou, budou mne mít tady naservírovanou jako na talíři. Utéct jim nemohu. Znehybněla jsem, aby si mne tak snadno nevšimli. Podle hlasů a padajících kamínků jsem poznávala, že chodí okolo. Pátrali, kam jsem jim zmizela. Doufala jsem, že je to časem přestane bavit a že odejdou. Byli ale vytrvalí a neodbytní jako komáři.

"Támhle leží!" ozval se výkřik shora. Tak to je konec.

"Vidím! Lezu pro ni!"

"Neblbni, slítneš jako ona! Vidíš, že už je tam tma!"

"Přece ji tam nemůžeme takhle nechat!"

"Nenecháme. Zítra si sem pro ni přijdeme. Pěkně za světla a odpočinutí. Víš, jaká to bude paráda? V takové díře mezi balvany jsem to ještě s žádnou ženskou nedělal!"

"Myslíš, že odtud do rána neuteče?"

"Kdyby odtud mohla utéct, tak už by to dávno udělala. Koukal jsem na ni chvíli, než jsem tě zavolal. Vsaď se, že se z té díry sama bez naší pomoci nedostane! Že tady bude celou noc pěkně čekat, až přijdeme!"

"Není s ní něco? Že se nehejbe!"

"Nic s ní není. Kdybys byl chvíli potichu, tak bys slyšel, jak hlasitě funí přes ten hadr."

"Neměli bysme s ní přecejenom něco udělat?"

"Hmmm - Možná, že bysme jí měli ty nohy svázat, ale - já tam k ní rozhodně teď nepolezu. Bude muset tu noc přečkat tak, jak je."

Na tom se konečně ti dva shodli a ztratili se ve tmě. Osaměla jsem. Najednou mne napadlo, že se ti dva třeba zítra vůbec nevrátí. Jen jsem nevěděla, jestli mám v to doufat nebo se toho děsit. Zvolna přede mnou vyvstala další možnost mého konce: nikoliv podříznutá, ale zaklíněná mezi balvany bez možnosti se odtud dostat. Představa, že bych skončila svou životní pouť jako brouk obrácený na záda, snad může být komická, mně však v té chvíli do smíchu nebylo. Tady mne rozhodně nikdy nikdo nenajde. Už proto ne, že nemám možnost volat o pomoc, i kdyby se tady někdo poblíž objevil. Ten hnusný roubík mi nedovolí vydat hlasitější zvuk. Navíc teď, když ležím na zádech, nestoudně zneužívá své váhy a tlačí se mi do krku daleko víc než kdykoliv předtím. Jakoby neměl na práci nic lepšího než mi pořád obracet žaludek naruby. Od věčného zápasu s ním už mne bolí jazyk, rty a všechno ostatní v ústech i kolem nich.

Ležela jsem ve škvíře, koukala do nebe nad hlavou a chvílemi zamávala nohama ve vzduchu jako želva obrácená na záda. Pokoušela jsem se dosáhnout jimi na něco, od čeho bych se mohla třeba nějak odstrčit nebo přitáhnout, avšak nenašla jsem nic. Tak dlouhé nohy přece jenom nemám. Noc plynula a já měla čím dál větší hrůzu z toho, co mne asi zítra čeká. Musím se odtud nějak dostat! Nevěděla jsem jak, ale věděla jsem, že to musí být dřív, než se rozední. Protože ráno určitě přijdou ti dva, a pak už bude na všechno pozdě.

Až po velice dlouhé době jsem zjistila, že prudkým trhnutím oběma nohama ve vzduchu najednou se dokážu posunout po zemi o nějaký ten milimetr, a to tím správným směrem, z té hrozné díry ven! Dnes už nedokážu odhadnout, kolik těch trhnutí muselo být, ani jak dlouho mi to celé trvalo, ale nakonec jsem se dokázala vysoukat z té mezery ven natolik, že jsem se mohla posadit a potom i vstát. Kolik energie, kolik sil mne ale tahle příhoda stála, to se ani nedá popsat.

Dál to v té tmě nešlo. Stála jsem na srázu mezi balvany a poslepu jsem se neodvažovala udělat ani krok. Musím počkat, až bude světlo.

Konečně začalo svítat a já uviděla tu stráň, z níž jsem spadla. Byla hrozivá, ale já ji zdolat musela. Utéct mohu jedině horem, a jedině dřív, než ti dva přijdou. Musím nahoru, děj se co děj.

Už jsem se naučila hledat si mezi suťovými balvany takovou cestu, která by se dala projít i s rukama za zády. Ovšemže to nebyla cesta nejkratší. Dost jsem si tím své putování prodlužovala, ale co jsem měla dělat jiného? V některých strmých místech jsem tak moc potřebovala lézt po čtyřech, přidržet se rukama! Jenže ani to s rukama svázanýma vzadu za tělem není možné. Některá místa skutečně vypadala bez pomoci rukou nepřekonatelná. Nakonec jsem ale přišla na to, že když se otočím zády ke svahu, mohu použít k lezení i ruce svázané na zádech, i když jen v omezené míře a naslepo - samozřejmě se zavřenýma očima, abych neviděla tu hlubinu pod sebou.

Konečně jsem se ocitla na vrcholu srázu a mohla se rozběhnout rychle pryč. Ovšemže mne ani nenapadlo vracet se údolím ke své chatě. Naopak jsem mířila od údolí pryč co nejhlouběji do lesa. Potíž byla v tom, že v těchto končinách jsem nikdy předtím nebyla. Brzy jsem poznala, že asi bloudím. To když jsem poznala vyvrácený strom, přes který jsem už dnes už jednou přelézala. Pamatovala jsem si ho dobře; se svázanýma rukama se přes něj přelézalo obzvlášť obtížně. Poznala jsem, že jsem ztratila směr a chodím dokola. Najednou jsem nevěděla, kterým směrem mám jít dál. Jen jsem věděla, že se nesmím točit na jednom místě. Musím si najít nějaký ukazatel směru. Naštěstí svítilo slunce. Rozhodla jsem se využít ho a jít přímo ke slunci. Bylo mi už celkem jedno, kam dojdu, jen jsem se děsila toho, že bych si to třeba namířila těm dvěma v ústrety. V tom mi ovšem slunce pomoci nemohlo, protože jsem neměla ani tušení, kterým směrem je mé údolíčko s mojí chatou - a s těmi dvěma.

Přede mnou se objevila lesní pěšinka. Uvítala jsem ji jako spásu. Jednak určitě někam vede, a pak to byla úleva pro mé nohy. Chodit naboso kamenitým lesním terénem není moc příjemné. Pěšinka byla pro mé rozdrásané nohy jako balzám.

A pak se objevil ten pes. Bez náhubku, bez obojku, jeho pán v nedohlednu. Pokud vůbec nějakého měl. Hnal se ke mně jako k misce se žrádlem. Nemohla jsem dělat nadobro nic. Jindy bych ho třeba zkusila okřiknout, ale s ústy zacpanými hadrem to nešlo. Zoufale jsem rvala ruce z pout, ale bezvýsledně. Ne, že bych se chtěla s tím psem poprat, kdybych měla ruce volné, ale stát proti němu s rukama svázanýma za zády bylo příšerné. Ani šaty mne nechránily, stála jsem před jeho zuby zcela nahá tak, jak mne ti dva včera v chatě vysvlékli.

Ta obluda na mne štěkala, obíhala mne, očichávala kapky krve, které po mně zůstávaly na pěšince z mých rozedřených bosých nohou. Ani ohlížet se po té potvoře jsem pořádně nemohla. Hadr v ústech přivázaný k hlavě mi to znepříjemňoval k nevydržení. Stála jsem na místě jako piklhaubna, protože ta bestie mi nedovolila udělat ani krok. Jakmile jsem se pohnula, okamžitě na mne začala štěkat a cenit zuby. Snad byla vycvičená hlídat kořist až do příchodu pána. Žádný pán ale nepřicházel. Stála jsem tedy odevzdaně na jednom místě a čekala, až to tu obludu přestane bavit.

Konečně jsem někde v dáli zaslechla hlasy. Ulevilo se mi. Pán se blíží a vysvobodí mne nejen od té obludy, ale hlavně z pout. Konečně budu zase volná. Hlasy se blížily nekonečně pomalu. Už jsem se nemohla dočkat. Představovala jsem si, jak zase budu mít ruce volné a hlavně si konečně budu moci vyndat z úst ten příšerný hnusný hadr.

Ty hlasy mi připadaly nějaké známé. Už jsem je někde slyšela. Pokoušela jsem se vzpomenout si, kdo by to tak mohl být, koho to tady v lese potkám? A co si o mně pomyslí, až mne uvidí v tomhle stavu?

Najednou mne polil děs. To byly hlasy těch dvou! Zpanikařila jsem. Tak přece jsem jim neunikla? Musím pryč, snad ještě není pozdě! Třeba mne ještě neuviděli! Vyrazila jsem z pěšinky pryč do lesa někam se schovat. Ten děsný čokl se hned pustil za mnou, štěkal, dorážel na mne, vypadalo to, že mne teď už doopravdy kousne. Já však v té chvíli měla větší hrůzu z těch dvou než z toho čokla.

Nemohla jsem prchat daleko. Byli už blízko a mohli by uvidět pohyb. Navíc jsem neviděla, kde jsou, a měla jsem strach, abych jim nevběhla přímo do náruče. Vmáčkla jsem se mezi dva kmeny stromů rostoucích těsně u sebe, a doufala, že mne tam nebude vidět.

Jenže ta bestie stála vedle mne a štěkala na mne jako zběsilá. Ti dva to museli slyšet na kilometr. Tak přece mne dostanou, dunělo mi hlavou. Kvůli tomuhle odpornému čoklovi! Ten mne prozradí! Odevzdaně jsem čekala na svůj osud. Nedalo se dělat nadobro nic.

Pes najednou zavětřil, otočil se a odběhl pryč. Asi ucítil ty dva a pustil se za nimi. Tak to je konec. I kdyby mne nenašli sami, ta zrůda je ke mně přivede. Už je našla. Slyšela jsem, jak ti dva na toho čokla křičí a on na ně štěká. Nemělo cenu utíkat dál. I kdyby mne nemohli dohnat ti dva, tak ten čokl vždycky.

Řev těch dvou a toho psa neměl konce. Poslouchala jsem ho a sledovala, jak se blíží. Byly to nejstrašnější okamžiky mého života. To čekání, kdy se ti tři objeví přede mnou, bylo k nevydržení. Byla jsem napjatá jako struna, jakoby mi to v poutech mohlo být něco platné. Bylo to nekonečné, bylo to šílené.

Najednou mne napadlo, že ty hlasy přece byly dřív silnější! Nechtěla jsem si dělat zoufalé naděje, pozorně jsem poslouchala. Opravdu, ty hlasy se vzdalují! Jsem zachráněna! Nenašli mne! Prošli po pěšince kolem mne a neuviděli mne! Ten zlatý pejsánek je zabavil, takže si mne nevšimli! Nepřivedl je ke mně, anebo ti dva nešli za ním! S úlevou jsem poslouchala, jak se ten rámus ztrácí v dáli.

Ještě dlouho jsem zůstávala na místě, i když už bylo ticho. Co kdyby se ten pejsánek vrátil?! Byl sice úžasný, ale jedno setkání s ním mi celkem stačilo. Po druhém jsem už netoužila. Až když se slunce začalo klonit k západu, vrátila jsem se na pěšinku a šla dál. Nechtěla jsem v tom lese zatmít. Druhou noc bych už určitě nepřečkala.

Pěšinka mne dovedla k silnici. Měla jsem vyhráno. Nějaké auto mi zastaví a odveze mne domů. Hrůza byla u konce.

Nebylo to hned první auto. Projela jich kolem mne pěkně dlouhá řádka bez povšimnutí, než mi konečně někdo zastavil. Rozvázal mi ruce a zavezl mne na policii. Byla jsem zachráněna. Alespoň jsem si to myslela do té doby, než mne policajti šoupli za katr. Neměla jsem u sebe občanský průkaz, tak mne zadrželi, aby mohli zjistit mou totožnost. Přesně podle zákona. Večer se jim ji už zjišťovat nechtělo, to jim zákon nepřikazoval. Tak jsem strávila noc za mřížemi.

Druhý den sice už moji totožnost zjistili, ale za katrem jsem zůstala dál. Obvinili mne z páchání výtržností. Chodila jsem přece na veřejnosti nahá, čímž jsem budila veřejné pohoršení podle paragrafu nevím kterého. Moje vysvětlování, co se mi stalo, je nezajímalo. Takových pohádek prý už slyšeli, a lepších! Přece jsem neměla svázané ruce, když jsem se dostavila na služebnu! A ústa jsem také neměla ničím zacpané, když mne tam vyslýchali! Ve skutečnosti prý mne nikdo neznásilnil, ale sama jsem se prý na silnici nabízela řidičům jako prostitutka způsobem obzvlášť zavrženíhodným.

Až teprve třetí den se zajeli podívat na moji chatu a vyšetřit tam, co je pravdy na těch mých povídačkách. Ty dva drbany tam už pochopitelně nezastihli. To byl pro ně korunní důkaz, že jsem si to všechno vymyslela. Nějaký soudce jim pak už bez váhání podepsal příkaz k uvalení vazby. Přesně podle zákona. A tak teď sedím ve vazbě a čekám na soud. Za několik let se ho třeba dočkám.

Počet zobrazení povídky: 538
Publikováno: 2015-10-06 23:52:19

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.