Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
Poprvé jsem si ho všimla ve fitcentru. Ne že by byl nějak zvlášť krásný, to ne, ale to u muže není tak moc důležité. Muž musí být akorát hezčí než opice, a jinak u něj záleží na úplně jiných věcech. Na tomhle mne zaujalo, jakou má sílu. Nevypadal nijak zvláštně, ale ty závaží, co si nakládal do strojů, byly na tu jeho postavu úctyhodné. Jak s nimi potom pohazoval a mával jako s nějakým peříčkem, to bylo skoro neuvěřitelné. Přitom na něm ani žádné zvláštní svaly vidět nebyly. Postavu měl sice dobrou, ale jinak docela obyčejnou. Nějaké tvary se mu na ní vynořovaly jen když se naplno opřel do stroje. Rozhodně to nebyl žádný kulturista. Kdybych ho viděla někde na koupališti, ani bych si ho nevšimla. To, co ale předváděl na těch strojích, to se přehlédnout nedalo. Svět je děsně nespravedlivý. Já cvičím jako blbá, potím se jako kráva v chlívě, dřu se na strojích jako galejník na galéře a nenatrénuji nic, a takový obyčejný mužský jen párkrát zatáhne za madla a hned má sílu, o jaké se mně může jenom zdát.

Ze začátku jsem po něm pokukovala jen tak po očku, aby si ničeho nevšiml. Nestála jsem o to, aby si hned myslel kdovíco. Nemám ráda frajery, co se předvádějí, jakoby byli osmý div světa. Tenhle se ale nepředváděl. Nekoukal kolem sebe a poctivě cvičil jen sám pro sebe. Přitom se neměl za co stydět. Bylo na co se dívat. Ty jeho výkony byly fakt obdivuhodné. Ještě víc jsem ale obdivovala, jakou má výdrž. Já jsem se dřela jak nejdéle jsem mohla, už jsem byla vždycky úplně vyřízená, a on se pořád ještě ani nezadýchal. A to ani nechtějte vědět, kolikrát větší náklad měl při tom naložený.

Během dvou týdnů jsem si vypozorovala, kdy ve fitcentru bývá, a snažila jsem se být tam v tu dobu taky. Chtěla jsem ho prostě vidět. Ležel mi v hlavě čím dál víc. Začalo mne dráždit, že si mne nevšímá. Nejsem na to zvyklá. Nejsem žádná ohyzda, takže mohu mít každého, na koho se podívám. Žena mého typu potřebuje spíš pálku na odhánění všemožných otrapů. Takový silný bodyguard by se mi náramně hodil. Jenže jak na něj, když se na mne ani nepodívá? Co na tom má, pořád jenom lomcovat s těmi studenými stroji?! Život je přece i něco jiného než jen pořád to nudné cvičení! Už jsem po něm koukala docela otevřeně, a on pořád nic.

Když je muž ňouma, musí si holka pomoci sama. To už jsem na něm dovedla poznat, kdy se začíná chystat k odchodu. Rychle jsem se tedy sbalila a jakoby náhodou jsem odcházela ve stejném okamžiku taky. Náhodou jsme měli i stejnou cestu. I pár slov jsme spolu prohodili. Přesto trvalo hezkých pár dní, než mne konečně pozval do kavárny. Už jsem si myslela, že budu muset pozvat já jeho.

Hned zkraje mi prozradil, kolik let už je ženatý. To ale přece není žádná nakažlivá nemoc, kvůli které by musel ode mne udržovat takový bezpečný odstup. To se snad dá léčit. Přiznala jsem se mu, že se mi líbí silní muži jako například on. Polichoceně se usmál a pokrčil rameny. Pak jsme si už povídali jen o metodách posilování, ale i tak to bylo krásné. Našli jsme společnou řeč a on si mne konečně začal všímat.

Chodili jsme spolu, drželi se za ruce a mně se to líbilo čím dál víc. Měl pěkné velké hřejivé ruce a já si s nimi hrála. Byly úžasně pevné a silné. Když jsem náhodou zakopla a pověsila se mu na ruku plnou vahou, ta ruka mu nepoklesla ani o milimetr. Přitom nejsem žádná pápěrka, vážím víc, než bych si přála. Jinak bych se přece v tom děsném fitcentru tak nemořila. Pro něj jsem ale byla jako peříčko. Byl mi skutečně dokonalou oporou, alepoň v tom mechanickém smyslu slova. Zda i v jiném smyslu, to jsem zatím neměla příležitost vyzkoušet. Na to ale určitě jednou taky dojde. Zatím jsem si zkoušela jeho sílu a odolnost. Když jsem mu stiskla ruku, ani si toho nevšiml. Mačkala jsem mu ruku vší silou oběma rukama a on se jen tak dobrácky usmíval. Pak mi stiskl ruku on, jen tak lehce dvěma nebo třemi prsty, a já uslyšela zpívat všechny andělíčky. Jsem si jista, že na to vynaložil jen zlomek své síly, a já si pak musela tu ruku chvíli rozcvičovat, než mi zase začala fungovat normálně.

Pak jsem ho chytila za zápěstí a zkoušela jsem mu zkroutit paži. Nejdřív jednou rukou, pak oběma. Výsledek byl v obou případech stejný. Jako kdybych chtěla zkroutit kmen statného dubu. Nepohnula jsem s ním ani o chlup. Snažila jsem se ze všech sil, a jemu to přitom ani nijak nevadilo. Pořád se jen tak dobrácky usmíval, až jsem měla pocit, že jsem mu pro legraci. Nijak se nebránil, ani tu ruku nezatínal v pěst. Měl ji úplně uvolněnou, zápěstí měkké a poddajné, ale otočit s ním nebylo možné ani o vlásek. Když ho to pak po nějaké době přestalo bavit, chytil za zápěstí zase on mne a byla jsem nahraná. Nestiskl mi ho sice, držel mne docela volně, takže jsem mohla zápěstím v jeho ruce volně otáčet, jak se mi zachtělo, nesvíral mi je, ale vyvléct se z jeho ruky jsem nemohla. Rozevřít mu prsty ruky jsem nedokázala, ač jsem se o to snažila všemi způsoby, jaké mne jen napadly. Ani když jsem nasadila všechny své síly proti jednomu jeho prstu, nepohnula jsem s ním. V nějaké příručce jsem kdysi četla, že je možné uvolnit se z držení páčením proti palci, ale na něj neplatilo ani to. Asi tu příručku nečetl. Bylo to, jako kdybych měla tu ruku uvězněnou v nějaké díře ve skále. Mohla jsem s ní v té díře volně pohybovat, ale vytáhnout jsem ji nemohla. Snažila jsem se, jak jsem mohla, ale jediným výsledkem bylo, že on z toho měl potěšení.

Aby nedošlo k omylu, mně se to líbilo také. Bylo to přesně to, co jsem si vždycky přála. Měla jsem vedle sebe chlapa silného a nezdolného jako skála, a přitom dobráka, jaký by mně zaručeně neublížil. O tom jsem nepochybovala, i když jsem ho ještě moc dlouho neznala. To ale každá jaksi vycítí. Kromě toho jsem se o tom brzy přesvědčila na vlastní kůži. Jednou mi stiskl ruku trochu silněji a já vyjekla bolestí. Okamžitě mne pustil a zatvářil se dost polekaně. Přesvědčovala jsem ho sice, že se nic nestalo, ale přesto už ten den všechny další hrátky tohoto typu odmítal. Pořád měl strach, aby mi něco neudělal. Musel si moc dobře uvědomovat svoji sílu a nebyl si ještě jistý, kolik já vydržím. Tyhle jeho obavy mne definitivně přesvědčily, že od něj se nemám čeho bát.

Příště jsme už ale tyhle silácké hrátky provozovali dál, jakoby se nic nestalo. Cloumala jsem s ním jako s jabloní a snažila jsem se nevyjeknout, když zase prozměnu dělal něco on mně. Nechtěla jsem, aby zase přestal tak jako minule, a tak jsem vždycky jen zaťala zuby a snažila se to vydržet. Asi jsem se ale při tom hodně divoce šklebila, protože on i tak vždycky poznal, co při tom cítím, a nikdy nepřekročil tu hranici, za kterou už by se to nedalo snést. Sice jsme se nijak nedomlouvali, ale tušila jsem, že kdybych vydala jakýkoliv sebeslabší zvuk, okamžitě by přestal.

Nový rozměr dostaly tyhle naše hrátky, když mne poprvé pozval k sobě domů. Manželka s dětmi prý odjela k rodičům, takže jsme tam byli sami. Kromě pohoštění, které mi tam připravil, jsme se tam skoro celou dobu prali - samozřelmě tím naším, siláckým způsobem. Teď už jsme nemuseli brát žádné ohledy na ty lidi, co jindy pořád kolem nás na ulici chodili a které by určitě trefil šlak, kdyby si všimli, co tam spolu děláme. Tady, o samotě, jsem se na něj mohla vrhat bez obav, že někdo třetí z toho dostane psotník. Vrhala jsem se na něj nakonec i s určitým rozběhem, ale na tělo jsem se mu ani tak nikdy nedostala, když si to nepřál. Vždycky mne chytil a zadržel ještě kousek před sebou. Někdy mne pak zase pustil, a někdy také ne. To jsem pak zůstala uvězněná v jeho rukou jako v okovech. Nemělo smysl pokoušet se z nich osvobodit. Přesto jsem se o to vší mocí snažila, protože jsem si všimla, že z toho má potěšení, když se mu v rukou divoce zmítám. Pak už jsem se snažila vytrhnout se mu ne proto, abych se osvobodila, to stejně nemělo naději na úspěch, ale proto, že to najednou dostávalo nový půvab. Miluji silné muže. Hrozně ráda pociťuji přímo na sobě nepřemožitelnou mužskou sílu. Když jsem se tak celým tělem vzpírala v jeho rukou a vší mocí se marně snažila se mu z nich vytrhnout, pociťovala jsem tu jeho sílu naplno a tak intenzivně, jak jsem to ještě nikdy v životě nepoznala. Najednou jsem zjišťovala, že tohle se mi líbí víc než na něj útočit a pokoušet se mu něco udělat.

V dalších dnech už mi nějak nestačilo jako dřív se s ním jen tak procházet po ulicích nebo v parku. Po setkání s jeho rodinou jsem ale nějak netoužila. Zdálo se mi, že to by asi nebylo to pravé. Nezbývalo tedy než abych já zvala jeho k sobě domů. Naštěstí bývám ve své garsonce sama a místa je tam o trochu víc než ve výtahu, takže se tam jakž takž vešel, a nejen nastojato. Ovšem vrhat se na něj s rozběhem tam nemohu. Naštěstí už mi to nevadilo, už jsem po tom ani moc netoužila. To naše silácké zápolení tělo na tělo mne lákalo víc, a na to se tam místo našlo.

Poprvé jsme tam také zápolili neoblečení. Vlastně na tom ani nic nebylo. Z fitcentra jsem přece věděla, jak jeho tělo vypadá, a on zase znal to moje. Pravda, ne do všech detailů, něco můj cvičební trikot přece jenom zakrývá, ale moc už toho na mém těle nezbývalo, co ještě neviděl. O to už jsem se při svých návštěvách fitcentra postarala. Už tedy ani tak nešlo o to, co na mém těle uvidí a co já uvidím na něm. Tehdy poprvé jsem si na něj mohla sáhnout. Až dosud jsem znala hmatem a dlaněmi jen jeho ruce a jeho zápěstí. Od samého začátku mne lákalo ohmatat si, jaké má na těle svaly. Pár kluků jsem sice už měla, ale na těch nic moc k vidění ani k ohmatávání nebylo. Jen to jediné, co mi všichni vždycky vehementně nabízeli, ale na tom nic zvláštního nebylo, to má každý. Svaly neměl nikdo z nich. Na opravdového siláka jsem si ještě nikdy nesáhla.

Osahala jsem si ho pak opravdu důkladně, a on mne samozřejmě taky. Nechala jsem se od něj chytit za levou ruku, a když jsem se pak marně snažila se mu vytrhnout, objala jsem mu pravou rukou paži a cítila jsem pak v ní všechny svaly, co tam měl, každý jejich pohyb a každé jejich napnutí. Bylo to jako kdybych držela v ruce svazek kroutících se hadů, a bylo to úžasně vzrušující. Opírala jsem se mu pak dlaní o trup, pokoušela jsem se s ním cloumat a cítila jsem pod rukou vlnění a vzdouvání svalů na jeho těle. On mi samozřejmě přitom prohmatával prsa, protože navzdory všemu mému úsilí a zmítání se mne snadno udržel jen jednou rukou v takové poloze, jaká mu vyhovovala.

Pak mi chytil i druhou ruku, a od té chvíle už jsem byla nadobro bezmocná. Sice jsem se dál snažila s ním zápasit, ale jediným výsledkem byl jen pobavený úsměv na jeho tváři. Mohl si se mnou dělat, co se mu zlíbilo. Připadala jsem si v jeho rukou jako loutka, která pohybuje rukama a nohama jen tak, jak jí s nimi pohybuje někdo jiný. Teď jsem pociťovala jeho sílu celým tělem. Skutečně nemělo smysl mu vzdorovat. Přesto jsem s ním zápasila dál, protože jsem si dobře všimla, jak se mu to líbí a jak ho to vzrušuje. Jeho kladélko, původně nepříliš nápadné, se mu vůčihledně prodlužovalo a napřimovalo. Vůbec už nebylo tak malé jako ze začátku. Přímo před očima se mi zvětšovalo a nabývalo rozměrů přímo úctyhodných. Věděla jsem, že Otík si v posilovně trénuje celé tělo, pečlivě jeden sval po druhém, ale že by si tam trénoval i tenhle, to jsem nikdy neviděla. Tenhle si musel vytrénovat někde úplně jinde. Teď to byl určitě největší sval na celém jeho těle, a já tušila, že za chvilku ho budu mít v sobě.

A také ano. Položil si mne na postel jako nějakou loutku, roztáhl si mne do šířky jako ropuchu a nalehl nade mne jako nad poraženého nepřítele. Stále mi držel obě ruce roztažené vedle hlavy a tisknul mi je k posteli, takže jsem se pod ním nemohla už skoro ani pohnout. Pak jsem mezi nohama ucítila jeho kladélko. Tvrdé jako skála a silné jako vše, co Otík na těle měl, tlačilo se mi do těla neodvratně jako osud. Sice opatrně a pomalu, protože jsem ještě nebyla úplně připravená, ale přesto nezadržitelně. Musela jsem se přizpůsobit. Vlastně mi to ani nevadilo. Vždycky jsem si představovala, že chlap musí být při tom dominantní, že on musí určovat, co a jak se bude dít, a já se mu musím ve všem přizpůsobit. Chlap prostě musí umět prosadit svou navzdory čemukoliv. Musím cítit, že s ním nepohnu ani o chlup. Přesně tohle jsem teď cítila, když jsem bezmocně ležela pod Otíkem a on do mne nekompromisně vnikal. Ohromně mne ta jeho převaha a moje bezmoc vzrušovala, takže jsem se mu otevírala a vlhla takovou rychlostí jako ještě nikdy v životě. Ani jsem netušila, že se moje tělo dokáže přizpůsobovat daným okolnostem takovým tempem.

Měla jsem pocit, že se mi břicho snad i trochu zvětšilo, když mi tam Otík to svoje tak mocně vytrénované kladélko nacpal celé. Když pak začal rytmicky přirážet, probíhaly mi ty mocné rázy celým tělem. I vzduch z plic mi to vyráželo. Jen jsem nevěděla, jestli mi ho vyráží Otík tím svým kladélkem, anebo těmi návaly vzrušení, které mi tím svým přirážením způsoboval. Bylo to úžasně nádherné. Takhle mi to ještě nikdo nikdy nedělal. Tak šetrně a přitom tak nemilosrdně, tak dominantně a takovou silou, a přitom tak ohleduplně. Ještě nikdy jsem při tom nebyla v tak dokonale podřízeném a bezmocném postavení, a ještě nikdy to nebylo tak strašně krásné.

Bohužel nic krásného nemá dlouhého trvání. Otík nevydržel tak dlouho, jak bych si přála. Já bych ráda ještě pokračovala dál, ale nešlo to. Všechno určoval on. Když přestal přirážet, byl konec. Ležel na mně tak, že já sama už pokračovat nemohla. I když jsem zkoušela nějak se pod ním vrtět, nestačilo to. Na to bych potřebovala ruce. Umím se udělat sama jenom rukama a nevadí mi, když musím rozdělanou práci po chlapovi dokončovat sama. Otík mi ale dál držel ruce u hlavy, nepustil mi je. Pokoušela jsem se vysvobodit si je nějak sama, ale to bylo marné. Otík mi je držel ještě pevněji.

Pak jsem znovu ucítila mezi nohama jeho kladélko. Pochopila jsem, že tím svým zmítáním se pod ním a tím svým zápasem o osvobození svých rukou jsem ho znovu rozrajcovala. Začala jsem se pod ním vzpínat ze všech sil, abych ho rozpálila ještě víc a přiměla ho k pokračování. Nic jiného jsem dělat nemohla, všechno ostatní určoval on. Jen on rozhodoval, co se mnou bude dál, a jen na něm záleželo, jestli zažiji i ten nebeský závěr. S potěšením jsem cítila, že konečně do mne proniká znova. Byla jsem už mnohem lépe připravená než poprvé, protože to bezmocné zmítání se pod Otíkovým tělem mne rajcovalo stejně silně jako jeho. Měla jsem už jakýsi náskok, takže byla naděje, že se toho závěru tentokrát dočkám.

Ne. Nedočkala jsem se. Otík zase zvadl dřív než mi bylo milé. Neztrácela jsem ale naději a hned jsem začala ze všech sil pracovat na dalším pokračování. Rvala jsem se s Otíkem, jak jen jsem mohla, cloumala jsem rukama, které mi dál pevně držel tam, kam mi je položil ze začátku, pomáhala jsem si i nohama a nepřestávala jsem ani když jsem mezi stehny ucítila znovu narůstající Otíkovo kladélko.

Tentokrát už mu to šlo pomaleji. Otíkovi už z jeho zásob mnoho nezbývalo. Ještě do mne pronikl, ale už se musel hodně snažit, aby ze sebe ještě něco vyždímal. Právě to jsem potřebovala. Otík nade mnou dřel jako nádeník a já si konečně užívala. Bylo to čím dál krásnější a trvalo to úžasně dlouho. Cítila jsem, že ve mně zvolna narůstá něco nádherného, a pak ve mně najednou explodoval ohňostroj rozkoše. Bylo to neuvěřitelně nádhernější než když si to musím udělat sama. Takhle mi to ještě nikdo nikdy nedokázal udělat. Otík na mně usilovně makal dál, protože sám se ještě k ničemu nedopracoval, zatímco já se pod ním zmítala v extázi, jakou jsem ještě nepoznala. Otík do mne bušil čím dál rychleji ve snaze zmobilizovat poslední zbytky svých zásob a udělat se taky. Napínal se nade mnou a zatínal pěsti, v nichž svíral má zápěstí, až mi z toho ruce zfialověly a opuchly. Užila jsem si svého orgasmu opravdu dosyta, než se Otík udělal a nastříkal do mne i tu poslední kapku, co v sobě měl. Zůstal pak ma mně ležet bezvládně jako žok, zcela vyčerpaný, zpocený námahou a nadobro vyřízený. Ruce mi držel dál, asi už neměl síly ani na to, aby mne pustil. Už jsem se ale nesnažila si je vysvobodit, nemělo to cenu. Bylo mi jasné, že nic víc už z něj nedostanu, tak jsem se ani nesnažila. Ležela jsem pod ním stejně nehybně jako on a nechávala v sobě doznívat tu rajskou nádheru, kterou jsem zažila. Jeho splaskávající kladélko ze mne pomalu vyklouzlo, a to byl asi jediný pohyb, který se na něm dal zpozorovat.

Od té doby už každé naše cvičení ve fitcentru pokračovalo naším vzájemným zápolením u mne v garsonce a končilo naprostým vyždímáním Otíka. I naše vzájemné zápasy měly vždy naprosto stejný výsledek. Samozřejmě se mi nikdy nepodařilo Otíka přemoci. Ovšem tak je to správné. Muže, který není lepší než já, bych si k tělu nikdy nepustila. Natožpak do těla. Při těch zápasech s Otíkem jsem poznávala, že to je přesně to, po čem jsem vždycky toužila. Teď už vím, že k plnému prožití správné šoustačky s mužem potřebuji od něj zažít také trochu násilí. Potřebuji pocítit jeho fyzickou převahu, potřebuji mu podlehnout. Musí mne ovládnout tak, že nebudu schopná udělat proti němu nadobro nic. Musí mne přemoci tak, abych se nemohla ani pohnout. Až dosud jsem ani netušila, jak je to nesmírně vzrušující stát se jen bezmocnou hračkou v rukou takového nepřemožitelného chlapa, být zcela odkázaná jen na to, co se jemu zamane se mnou udělat. Samozřejmě si musím být jistá, že to nebude nic zlého, ale tím jsem si byla u Otíka už naprosto jistá. Jeho převahu nade mnou jsem si mohla vychutnávat zcela bez obav.

Jednou naše kočkování skončilo tak, že mi pochytal obě ruce a pevně mi je sevřel mezi nohama. Pak byla jeho převaha absolutní. Měl najednou obě ruce volné a mohl si dělat s mým tělem, co se mu zachtělo. Já měla obě ruce uvězněné mezi jeho stehny a nemohla s nimi ani pohnout. Nemohla jsem mu zabránit už vůbec v ničem, a nemohla jsem ani nikam uhýbat. Otík si pak bez potíží osahával celé mé tělo a pohrával si s ním jak se mu zlíbilo. Sice jsem se zmítala a poskakovala kolem něho jak jen mi to uvězněné a znehybnělé paže dovolovaly, ale před těma jeho dvěma naprosto volnýma rukama nebylo úniku. Takhle jsem si sice jeho převahu původně nepředstavovala, ale časem jsem i tomu přišla na chuť. Nakonec v žádném zápase si poražený nemůže vybírat, jakým způsobem bude poražen.

Otíkovy ruce mi prohmatávaly celé tělo, někde mne šimraly, někde mi zaryly hlouběji, někde mi zpracovávaly tělo tak, že jsem málem vyletěla z kůže. Žádnou část těla jsem si před nimi neuchránila. Byla to síla, jakou jsem ještě nepoznala, ale výsledkem bylo, že jsem byla mokrá, až to ze mne teklo. Pak mne Otík zase vzal za ruce, pohrál si se mnou jako s loutkou, položil mne na záda a vystříkal se do mne zase až do úplného vyždímání. Z toho jeho osahávání a prohmatávání jsem byla tak nažhavená, že jsem se udělala tentokrát hned napoprvé, a potom při opakovaných Otíkových výkonech znovu.

Od té doby se Otíkovi nějak zalíbilo mít na práci s mým tělem obě ruce volné a nemuset mi v nich držet obě mé zápěstí. Pak jsem už v každém našem zápase po nějaké době skončila s pažemi uvězněnými mezi jeho stehny a musela jsem bezmocně snášet na svém těle dotěrnost jeho volných rukou. Mám na těle pár míst, které jsou dost citlivé na to, když mi na ně sahá nějaká cizí ruka. Nejsou to jen má prsa, jsou to i - ale to tady nebudu prozrazovat. Ani Otíkovi jsem to neprozradila. On na to přišel sám. Když mi tak podrobně ohmatával tělo, musel si všimnout, co to se mnou udělá, když mi bez varování sáhne na jistá místa. Moc se mu líbilo, jak jsem se přitom vždycky cukala. Pochopitelně že si ta místa zapamatoval líp než cokoliv jiného. Pak mi tam sahal už vždycky. Ukázal se jako velice vynalézavý ve vymýšlení všeho toho, co mi v těch citlivých místech na těle může provádět, a ohromně se bavil tím, jak to se mnou pokaždé zacvičí. Měla jsem vždycky co dělat, abych to vydržela, ale působilo to na mne přitom tak úžasným způsobem, že jsem se na to vlastně vždycky celé dny těšila. Otík uměl zacházet s mým tělem tak fantastickým způsobem, že se to ani popsat nedá.

Ani nevím, jestli on měl na těle také nějaká taková podobně citlivá místa. Sám mi to nikdy neprozradil, a já vlastně ani neměla příležitost si to vyzkoušet vlastníma rukama. Vždycky jsme spolu spíš zápasili, a tak to zůstalo už napořád. To bylo sice ohromně vzrušující, protože neznám žádný lepší způsob jak si naplno vychutnat mužskou sílu a obratnost, ale na druhé straně to také znamenalo, že jsem si na jeho tělo mockrát rukama nesáhla. Vždycky mi dříve nebo později ruce pochytal a přidržel nebo rovnou nějak uvěznil, a pak už jsem žádnou šanci neměla. Pak už bylo ohmatáváno a hněteno jen moje tělo, a já už neměla ani tu nejmenší možnost nějak ovlivnit to, co se s mým tělem bude dít dál. Otíkovo tělo bylo pak už pro mne zcela nedosažitelné. Už jsem mohla rukama jen naprázdno lapat do vzduchu.

Pak jsem tehdy poprvé zažila ten nejkrásnější pocit jeho absolutní převahy, jaký jsem si jenom dovedla představit. To jsme jako obvykle spolu zápasili, pochopitelně oba úplně nazí, on mne držel za obě paže a já se s ním přetahovala a snažila se mu vytrhnout. Ovšemže se mi to nikdy nepodařilo, ale přesvědčovat se o tom na vlastní kůži pokaždé znova je něco docela jiného než to jen tak obyčejně vědět. Pak si mne Otík najednou přitáhl trochu blíž k sobě, podrazil mi nohy, a já - ne, nespadla jsem na zem, jak jsem si v té chvíli myslela. Nadobro jsem v tom prvním okamžiku zapomněla, že mne Otík drží a že mne snadno udrží. Zůstala jsem tedy na okamžik viset za ruce tak, jak mne Otík držel, ale než jsem se stačila zase postavit na nohy, Otík mne jako loutku položil na zem na záda a rozkročmo si nade mne klekl. Nesedl si přímo na mne, zůstal klečet nade mnou, ale přimáčkl mne k zemi a sevřel mne nohama, že jsem se pod ním nemohla ani pohnout. Teď mne měl na lopatkách jako vítěz zápasu. Tyčil se nade mnou jako skála a já na něj vzhlížela zespodu vzhůru jak k nějakému nedotknutelnému božstvu. Dál mi totiž držel obě paže zvednuté vzhůru, takže jsem se ho rukama skutečně nemohla dotknout, a nohama taky ne, i když nohy jsem měla volné, ale jimi jsem na něj prostě nedosáhla. Tvrdá podlaha mne trochu tlačila do zad, o to víc, že mne k ní Otík dost silně tiskl, ale to se nedalo nic dělat, To už je osud přemožených.

Pak si obě mé paže přendal do levé ruky a opravdu mi je obě udržel jen jednou rukou. Nebyla jsem schopna si je vyprostit ani z té jedné jediné jeho ruky, ač jsem se snažila opravdu poctivě. Ta jeho síla byla prostě nepřekonatelná. A to měl teď pravou ruku úplně volnou, na rozdíl ode mne! Zase si mohl pohrávat s mým tělem jak se mu zlíbilo, a já byla nadobro bezmocná. Nádherně bezmocná, přemožená, přitisknutá k zemi a vydaná mu všanc. Měl mé tělo položené před sebou a naservírované jako na tácu.

Ihned toho využil a volnou rukou mi začal promačkávat prsa. Měl k nim zcela volný přístup, protože mi paže natáhl do výšky a tím byly pro mne k ničemu. Teď jsem mu byla dokonale podřízená. On mohl dělat s mými prsy cokoliv, co ho napadlo, a já nemohla nic. Nastavoval mi paže tak, aby mu nepřekážely, a hnětl mi ňadro v prstech jako hroudu plastelíny. Celým tělem mi projíždělo mrazení rozkoše nejen kvůli tomu, co mi Otík dělal s ňadrem, ale i kvůli tomu úžasnému pocitu absolutní podřazenosti jeho mužské síle a moci. Dál jsem se snažila vší silou vyrvat paže ze sevření jeho ruky, ale to bylo součástí té krásy. Kdyby se mi podařilo si ruce vysvobodit, tak bych byla zklamaná a krása by byla pryč. Naštěstí mne Otík nezklamal a udržel mi ruce uvězněné i navzdory veškerému mému úsilí. Ani ho to nestálo žádnou znatelnou námahu, protože se přitom celou tu dobu pořád věnoval mým prsům s takovým zaujetím, jakoby se vůbec nic nedělo. Navíc se parádně vzrušoval. Jeho kladélko rostlo jako z vody. Měla jsem ho teď položené mezi ňadry jako kládu a Otík si ho zkoušel do mých ňader zabalit.

Pak na chvilku nechal má prsa být, sáhl si rukou za záda, mně do rozkroku, a ověřil si, jak moc se tam už roztékám. Usoudil, že by to už mohlo stačit. Poposedl si na mém těle a zabořil se mi do něj kladélkem takovou razancí, až jsem vyjekla blahem. Ten den mi to udělal všechno až do konce na zemi vedle postele. S překvapením jsem tehdy zjistila, že ta od tvrdé podlahy otlačená záda vůbec nejsou při tom nepříjemná, spíš naopak. Bylo to znatelně krásnější než na měkké posteli. Až jsem se v dalších dnech skoro těšila, že to příště třeba zase budeme dělat na zemi. O tom jsem ovšem nerozhodovala já. To záviselo jenom na Otíkovi, co a jak se mnou jakožto s přemoženým soupeřem udělá.

V tomto směru byl opravdu vynalézavý. Jednou si mne zase položil na postel, a než jsem se nadála, přivázal mi obě ruce k pelesti za hlavou. Ležela jsem tam teď zase roztažená do šířky jako obvykle, ale tentokrát měl Otík obě ruce volné, protože už mne nemusel držet. Já jsem teď mohla zápolit leda tak s pouty na zápěstích, a jediným výsledkem bylo vrzání pelesti. Otík si mohl hrát s mým tělem oběma rukama, a měl mé tělo k dispozici ještě lépe přístupné, než když nade mnou klečel na zemi. V první chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, ale pak jsem uznala, že i to patří k pokoření poraženého soupeře. Když si chci užívat mužské převahy, musím si umět užít i tohle. Kdyby Otík neměl nade mnou převahu, nepřivázal by mne tam. Ale to bych pak zase o něj nestála.

Otík svých volných rukou hned patřičně využil. Moc dobře věděl, co se sluší a patří udělat přivázané ženě, která si tím pádem sama nic udělat nemůže. Hladil mne po celém těle tak jemně a něžně, až mne to překvapovalo. Až dosud jsem ho znala jako nepřemožitelného siláka. Dovedl mne sevřít a znehybnit jako ocelová pouta. Teď, když mne místo něho znehybňovala skutečná pouta, zacházel se mnou jako s tou nejkřehčí věcí na světě. Rozhodně jsem od něj takovou jemnost a lehkost nečekala. Lehounce mi přejížděl rukama po nohou, po stehnech, po břiše i pod ním, a já zažívala krásu, jako jsem vlastně ještě nikdy nepoznala. Doposud jsme spolu vlastně vždycky jen zápasili. Zkoušela jsem vždycky jeho sílu - a teď jsem objevovala také jeho jemnost. Bylo to tak zvláštně krásné, že jsem nevěděla, co mám dělat. Na tom ovšem nezáleželo, stejně jsem nemohla dělat nic. Byla jsem přemožená, připoutaná, musela jsem se mu poddat. Jeho ruce zlehka kroužily kolem mé štěrbinky, byly stále blíž a blíž, už mi jezdily přímo přes ni - a pak už byla jedna uvnitř. V té chvíli už jsem tam ovšem neměla jen štěrbinku, ale pěkně doširoka rozevřený tunel. Otíkovy jemné a přitom mohutné ruce a také mé bezmocně připoutané paže mne rozpalovaly takovou silou, že jsem se až divila. Otík si se mnou pohrával jako s nějakou hračkou, a pořád jen rukama. Nijak nespěchal, dával si na čas. Zato já už toužila po úplně jiné čádti jeho těla. Už jsem se nemohla dočkat, až mne zase zalehne tím svým krásným tělem. Sama jsem pro to samozřejmě nemohla udělat nic. Byla jsem odkázaná jen na jeho rozmar. Vzpínala jsem se na posteli jak jen mi to přivázané ruce dovolovaly, a Otík se tím báječně bavil.

Konečně se na mne položil a vnořil se do mne, až jsem zaskučela, jak to bylo nádherné. Vzepřela jsem se rukama, ale pouta mi udržela paže na místě, které jim Otík určil. Jako obvykle jsem s nimi nemohla dělat nic, jen Otík měl tentokrát ruce volné. Vzal mi hlavu do dlaní, a zatímco druhým koncem těla do mne tvrdě bušil, rukama si pohrával s mojí hlavou, přitiskl si ji na tvář, laskal se s mým obličejem, prsty se prohrabával v mých vlasech, svými rty ohmatával moji pleť a detaily mého obličeje. Chtěla bych si na něj také sáhnout, ale nešlo to. Ruce jsem měla uvězněné v prázdnu daleko za hlavou a pokud jsem jimi mohla na něco dosáhnout, tak jen na věci, které mne v té chvíli vůbec nezajímaly.

Pocity uvnitř těla byly ale tak fantastické, že jsem se vlastně ani moc nezajímala, na co rukama za hlavou dosáhnu. Otík na mně a hlavně ve mně pracoval tak perfektně, že jsem už na nic jiného neměla ani pomyšlení. Tentokrát mne dostal do ráje dřív než se tam dostal sám. Snad to bylo těma přivázanýma rukama, kvůli nimž jsem byla proti němu mnohem bezmocnější než kdykoliv dříve, nevím. Naprázdno jsem napínala paže a lomcovala rukama a v těle mi narůstala nádhera nesrovnatelně víc než kdykoliv předtím. Najednou se mi do všech koutečků těla rozlil ten úžasný nepopsatelný pocit - a Otík pokračoval dál. Jako vždycky záleželo všechno jen na něm, a Otík pracoval stejně vytrvale a neúnavně jako předtím v posilovně. Když nakonec explodoval také, měla jsem už zažitou slušnou porci svého rajského štěstí. Jistě, nijak by mi nevadilo, kdybych ho dostala ještě víc, ale - byla jsem přece přemožená zajatkyně, nerozhodovala jsem o tom, co se se mnou stane. Musela jsem se spokojit s tím, co mi Otík poskytl.

Po explozi změkl jako hadr a zůstal na mně bezvládně ležet. To už jsem znala, ale tentokrát se ani nemusel namáhat, aby mi držel ruce. Po chvíli se aspoň převalil stranou, aby mne netížil. Mne nechal ležet dál přivázanou. Když zase obživnul, zvedl se a prošel se po mém bytečku. Všechno si klidně prohlížel, zatímco já ležela bezmocně přivázaná na posteli. Až když už znal můj budoárek nazpaměť, vrátil se a zase se začal věnovat mně. Opracoval mne stejným způsobem jako poprvé, doprovodil mne do ráje, explodoval do mne, když jsem byla v nejlepším, a znovu zplihl vedle mne na posteli jako propíchnutá duše. Ani teď mne neodvázal. Když se zvedl, posadil se k televizi a pustil si fotbal. Ležela jsem na posteli na zádech roztažená jako netopýr na vratech, nemohla jsem se skoro ani pohnout a nezbývalo mi než čekat, až si Otík zase na mne vzpomene. Byla jsem ale zticha, nepokoušela jsem se připomínat se mu. To se na přemoženou zajatkyni nesluší. Však Otík věděl, co se mnou je, a až usoudí, že už jsem přivázaná dost dlouho, tak mne pak osvobodí. Do té doby to musím vydržet. Nejsem přece žádná padavka. Otík je silnější a dovede mne přemoci, já zase dovedu vydržet včechno, co pak se mnou udělá.

Ono to ani nebylo tak těžké to vydržet. Přivázané ruce mi neustále při každém pokusu o jakýkoliv pohyb připomínaly Otíkovu sílu, a to bylo docela příjemné. Byla jsem vlastně pořád vzrušená. Cítila jsem, že mám štěrbinku stále rozevřenou a mokrou. Zjišťovala jsem, že mít ruce přivázané od Otíka mne vzrušuje skoro stejně jako Otík sám. Poddat se mu potom, když mne ovládl, bylo neuvěřitelně krásné. Všechno, co se mnou dělal, vždycky stálo za to. Stačilo počkat, co ho napadne, a pak si to užít. To ovšem znamenalo poddat se mu ve všem, se vším všudy. Když rozhodl, že musím být přivázaná, tak si teď musím užívat všechny pocity bezmocnosti a nucené nehybnosti, zatímco Otík se může pohybovat po mém bytě naprosto volně a užívat si všeho, co tady mám.

Užívala jsem si nepolevujícího vzrušení působeného svým uvězněním na své vlastní posteli. Bylo to tak nezvyklé, tak neuvěřitelné! Jen mi vadilo, že moje štěrbinka, doširoka otevřená, byla tak zoufale prázdná! Toužila jsem, aby Otík zase přišel za mnou a štěrbinku mi zase vyplnil. Toužila jsem znovu obejmout to jeho kladélko a vnímat každý jeho pohyb. Musela jsem ale čekat, až on uzná za vhodné si se mnou zase pohrát.

Trvalo to nekonečně dlouho, než si zase na mne vzpomněl. Zato to ale stálo za to. Otíkovi už mnoho zásob nezbývalo, takže vydržel bušit do mne neuvěřitelně dlouho. Skoro celou tu dobu jsem byla v ráji. Byla jsem za tu dobu strávenou v poutech předžhavená k roztečení, takže jsem vstoupila do ráje bez váhání téměř ihned poté, co mi Otík zabořil své kladélko do těla a poprvé mi jím tam zakvedlal. Zmítala jsem se pod ním tak, že snad jen díky těm mým přivázaným rukám jsme se na posteli oba udrželi. Byla to ta nejúžasnější extáze, jako jsem si vůbec kdy dovedla představit. Když Otík konečně uvnitř mne explodoval, ani už jsem si nic dalšího nepřála. Ani mi nevadilo, že jsem musela čekat celou věčnost, než Otík zase obživl a konečně mne odvázal.

Celou dobu až do příštího setkání s Otíkem jsem pořád musela myslet jen na to, co jsem zažila. Nikdy předtím jsem nebyla nikde přivázaná, bylo to takové nezvyklé. Byl to takový zvláštní pocit být bez možnosti cokoliv udělat vydaná všanc všemu, co si nějaký cizí chlap usmyslí. S Otíkem to ale bylo tak úžasně krásné, že jsem skutečně nevěděla, co si o tom mám myslet. Mám si přát, aby mne Otík příště svázal zase, nebo si to už nemám nechat líbit? Těžké rozhodování!

Nakonec na mém rozhodování ani nezáleželo. Otík mne při našem kočkování přemohl stejně snadno a s úsměvem jako obvykle, a pak mi svázal ruce za zády s takovou samozřejmostí, jakobysme nic jiného nikdy ani nedělali. Než jsem se nadála, byla jsem znovu bezmocná zajatkyně, s níž si Otík může dělat, co se mu zlíbí. Ani jsem nestihla něco namítnout. Vlastně jsem se o to ani nepokusila. Vždycky jsem se Otíkovi nakonec poddala, když mne přemohl, a nechala si od něj udělat všechno, co se mu zachtělo. Když se mu teď zachtělo svázat mi ruce, budu je mít svázané a bude to stejně krásné jako kdykoliv jindy. O tom jsem nezapochybovala ani na okamžik. I tak to ale byl takový zvláštní pocit, že Otík má teď celé mé tělo volně přístupné k libovolnému použití a já nejsem schopna si ho nijak chránit. Byl to nesmyslný pocit: vždycky, když mne Otík přemohl, tak si pak mohl s mým tělem dělat, co se mu zachtělo, i když jsem nebyla svázaná. Mít ale přitom ruce trvale uvězněné za zády - to bylo přece jenom něco trochu jiného.

Otík toho také patřičně využíval. Nebo zneužíval? Nevím. To je věc názoru. Zezačátku mi jen tak lehce ohmatával tělo. Jeho ruce ale už od začátku neomylně a poměrně rychle mířily k mým prsům. Pohladil mi je, potěžkal, vzal do dlaní a sevřel všemi prsty. Nemám je zrovna malá, ale do jeho velkých rukou padla jako stvořená. Jako by mi narostla jen pro jeho ruce, přesně na míru. Promačkával mi je mezi prsty, tahal mne za ně, mačkal mi cecíky, jako kdyby dojil kozu. Jako kdyby to byly kozí vemena. Myslím, že teď už vím, proč chlapi ňadrům říkají kozy. Stála jsem před ním málem v pozoru, s rukama za zády, musela jsem držet všemu, co mi s prsy dělal, a snažila se vydržet to, jak jen to šlo. Vlastně jsem ani nevěděla, jsetli se snažím to vydržet nebo si to užít. Nedovedla bych říct, jestli mi to bylo nepříjemné nebo jestli se mi to líbilo. Normálně nemám ráda, když mi někdo sahá na prsa nebo dokonce mi s nimi zachází takhle drsným způsobem. To, co mi teď dělal Otík, bylo ale jaksi něco jiného. Tohle mělo něco do sebe. Dívala jsem se, co mi Otík s prsy dělá, a nepokoušela jsem se ani uhýbat. Když mi pak Otík sáhl mezi nohy, až jsem byla překvapená, jak jsem tam už mokrá. To Otíkovo dojení spolu se svázanýma rukama mne tak nažhavily, že jsem se najednou už nemohla dočkat té chvíle, kdy nebudu mít tu svou štěrbinku tak pustě prázdnou.

Otík si ale dával načas. Hrál si s mými prsy zepředu a pak zase zezadu, a když tak stál za mnou, ucítila jsem najednou ve svázaných rukou jeho kladélko. I když bych ho mnohem raději cítila někde úplně jinde, nebyla jsem to já, kdo určoval, co bude. Otík mne ovládal, musela jsem se poddat. Ohmatala jsem mu kladélko i jeho okolí, kam až mi to svázaná zápěstí dovolovala, a začala jsem mu ho masírovat prsty jedné ruky. Oběma rukama současně jsem mu na něj nedosáhla, to bych je nesměla mít svázané. Druhou rukou jsem ho tedy hladila po stehně. Kladélko mi v ruce vůčihledně rostlo. Jako zahradnice jsem nikdy na žádném záhonu takové pěstitelské úspěchy neměla.

Pak mne Otík odvedl k nejbližší židli a postavil mne za její opěradlo. Neporoučel mi, co mám dělat a kam mám jít. Neřekl ani slovo, jen mne zezadu uchopil za ramena a odvedl mne tam. Musela jsem jít, kam mne tlačil. Připadala jsem si v jeho rukou jako hračka, kterou si Otík sám postaví, kam potřebuje. Pak mne ohnul přes opěradlo židle tak, že jsem obličejem skoro padla až na sedadlo. Normálně bych se ovšem rukama opřela o to sedadlo, jenže ruce jsem měla svázané na zádech. O sedadlo se mi opřely jen nahá prsa, a zbytek sedadla jsem měla těsně před očima. Takhle zblízka jsem si ho ještě nikdy neprohlížela, ale nebylo vyhnutí.

A pak do mne Otík zarazil to své kladélko. Přidržoval si mne za boky, aby mne nepřevrátil i se židlí, a zarážel ho do mne jako kůl do země. Cítila jsem ho v sobě jako ještě nikdy. Takhle jsem to ještě nikdy nezažila. Visící přes opěradlo židle jako prádlo na šňůře, s obličejem na sedadle, se svázanýma rukama trčícíma za zády do výše do prázdna, s nohama vypjatýma na špičky, abych jimi dosáhla na zem, nabodávaná zezadu jako na kůl. Nahá prsa mi drhla o drsné sedadlo, protože se mi pod Otíkovými nárazy houpala jako dvě kyvadla. Otíkovo kladélko mi vnikalo do těla tak zvláštním způsobem, že jsem ho cítila málem až v krku. Otík mi za zadkem řádil jako antický satyr. V první chvíli jsem si myslela, že to nepřežiju, ale bylo to tak zvláštní, že jsem se pak přistihla při touze, aby to nikdy neskončilo. Aby to trvalo věčně. Bylo to čím dál nádhernější. Už dávno bych se zmítala rozkoší, ale byla jsem na té židli napasovaná tak, že jsem se nemohla skoro ani pohnout. Extáze mi cloumala tělem a já to žádným způsobem nemohla dát najevo.

Ani to nebylo zapotřebí. Už jsem znala, jakým způsobem dává Otík najevo svůj vstup do ráje, a to bylo hlavní. On určoval, co se se mnou bude dít. Vystříkal se do mne, chvilku si ještě pobyt v ráji prodlužoval, a pak splaskl a nechal mne být. Odpadl a nechal mne viset přes opěradlo samotnou. Ovšemže i ruce mi nechal svázané dál.

Pomalu jsem se narovnala. Bez pomoci rukou to nebylo tak jednoduché, jak by se možná na první pohled zdálo. Otík byl úplně vyřízený, nemělo smysl po něm cokoliv chtít. Prošla jsem se po své rezidenci, ale s rukama svázanýma za zády jsem stejně nemohla nic dělat. Ani zavřené dveře jsem si neuměla před sebou otevřít, a tak jsem se vrátila zase zpátky. Posadila jsem se na židli, ale s rukama za zády se tam moc pohodlně nesedělo. Lehla jsem si, ale i vleže mi paže uvězněné za zády překážely, ať jsem si lehla jakkoliv. S rukama svázanýma za zády se asi dá jenom stát a chodit, jinak nic.

Otík samozřejmě tyhle problémy neměl. Mohl se pohodlně rozvalit, jak se mu zachtělo. Kdo je silnější, je vždycky ve výhodě. Kroutila jsem se jako hadí žena, abych si aspoň prohlédla, jakým způsobem mám ruce za zády svázané. Brzy jsem toho ale musela nechat. Zápolení s pouty mne tak vzrušovalo, že jsem měla štěrbinku už zase celou mokrou. Nechtěla jsem, aby mi ta šťávička tekla po nohou až na zem. Ráda bych se aspoň utřela, ale to by mi Otík musel napřed rozvázat ruce. K tomu se ale nijak neměl.

Začal se mi zase věnovat, až když obživl. Mých rukou si ale ani nevšiml. Tentokrát mne vzal za ramena zepředu a odvedl mne k posteli. Musela jsem jít pozpátku, ani jsem neviděla, kam šlapu. Otík mne nenechal ani hmatat nohama po zemi za sebou. Nečekal, až tam vzadu něco nahmatám, tlačil mne před sebou jako buldozer. Couvala jsem úplně naslepo. Pak jsem lýtkem narazila na postel, zakopla a ztratila rovnováhu. Otík mne položil na záda na postel tak, jak jsem byla, a hned bez váhání mne zalehl. Ani jsem se nestačila na posteli nějak se natočit do vhodnější polohy. Svázané ruce mi zůstaly pod tělem, zalehla jsem si je a už jsem s nimi nemohla ani pohnout. Přitom se mi pod zády dost bolestivě rozmačkávaly nejen vahou mého těla, ale navíc i vahou Otíka, který se na mně uvelebil. Pouta na zápěstích se mi napjala a tlačila mne ještě víc. Pokusila jsem se vzepřít se pod Otíkem, prohnout se do oblouku vzhůru, abych si neležela na rukou plnou vahou. V té chvíli do mne Otík zarazil své kladélko a začal jím do mne bušit. Vzpínala jsem se pod ním, co jsem měla sil, abych si uchránila svázané ruce. Napínala jsem celé tělo, snažila jsem se vzpírat se proti rytmickým dopadům Otíkova těla, a mé vzrušení rostlo tím víc.

Po chvíli už mi bylo nadobro jedno, co se mi s rukama pod tělem děje. Byla jsem v ráji a napínala jsem celé tělo z úplně jiných důvodů. Otík mi na něm nadskakoval a dorážel jako buchar. Rukama si pohrával s mou hlavou a krkem, v čemž mu tentokrát nic nepřekáželo, protože dnes jsem neměla paže zvednuté kolem hlavy vzhůru a přivázané k pelesti. Dnes jsem měla paže pod tělem. Otík mi rukama ohmatával obličej a hrdlo, líbal mne na krk, na ramena i na ústa a přitom mi neustále kladélkem proháněl štěrbinku, co se do ní vešlo. Pak se najednou prudce napjal, ještě silněji než já, a vychrlil do mne takové množství toho svého životodárného rosolu jako ještě nikdy.

Pak se pomalu uklidnil a zůstal na mně bezvládně ležet. Dost mne tížil, ráda bych se zpod něj nějak vyprostila ale se svázanýma rukama to nebylo možné. Musela jsem čekat, až se ze mne zvedne sám.

Konečně se zase pohnul, ale nezvedal se. Místo toho jsem mezi nohama ještě jednou ucítila jeho kladélko. Nebyla jsem na to připravená, ale jako přemožená a uvězněná zajatkyně jsem se musela podřídit. Tentokrát jsem ho do ráje nedoprovodila. Opozdila jsem se, a když Otík explodoval, byla jsem teprve na cestě a až do cíle už jsem to nestihla. Co se dá dělat. Podřízená a spoutaná zajatkyně se musí spokojit s tím, co jí její přemožitel dopřeje. Asi jsem byla vzorná zajatkyně, protože Otík byl se mnou spokojený a za odměnu mi pak ruce rozvázal.

Od té doby, co jsem znala Otíka, jsem měla ve fitcentru další důvod, proč se dřít s činkami a podobnými hrůzami. Chtěla jsem být silnější. Nedělala jsem si iluze, že bych snad jednou mohla Otíka přemoci. Chtěla jsem jen, aby měl se mnou trochu víc práce. Nakládala jsem si ještě těžší železa, dřela jako mezek, a pak jsem si prohlížela paže, jestli je už na nich vidět nějaký pokrok. Přitom jsem moc dobře věděla, že mi je Otík stejně nakonec sváže a já s tím nic nenadělám. Dřela jsem na strojích do úmoru a přitom jsem si pořád uvědomovala, že i kdybych si paže vytrénovala sebevíc, stejně vždycky skončí svázané. Budu se rvát s pouty na zápěstích úplně stejně jako se teď rvu s těmi obludnými stroji. Možná mi to nikdo neuvěří, ale mne to vůbec nedeprimovalo. Naopak mne to vzrušovalo. Dívala jsem se na své paže, představovala jsem si, jak budou svázané, jak se mi na nich budou napínat ty vypěstované svaly, až se budu rvát s Otíkovými pouty, a cítila jsem, že dole mezi nohama vlhnu, i když na těch strojích k tomu nebyl žádný rozumný důvod. Rvala jsem se s tím strojem a představovala jsem si, že už se rvu s těmi pouty, co mi nakonec Otík na zápěstích uváže.

Pak jsem toho ale musela nechat. Byla jsem už mezi nohama tak mokrá, že by si toho mohl někdo všimnout. Už bych to asi těžko vysvětlovala zapocením při tvrdém tréningu. Pokoušela jsem se nepředstavovat si při cvičení nic, ale to prostě nebylo možné. Moje lomcování držadly těch strojů se tak strašně podobalo lomcování přivázanýma rukama, že jsem na nic jiného myslet nedokázala.

Navzdory všemu mému posilování končilo naše zápolení s Otíkem i nadále stále stejným způsobem. Na začátku mi vždycky dal náskok - nechal mne popadnout ho, jak jsem chtěla, za ruce, kolem těla, přes paže, jakkoliv. Až když jsem s ním začala cloumat, po chvíli začal klást odpor. Navrch jsem měla jen do chvíle, než se mu podařilo uvolnit si ruce, a to nikdy dlouho netrvalo. Pak už jsem neměla šanci. Pochytal mi ruce, a to už jsem věděla, že je konec. Dál už to záleželo jenom na něm, co se mnou udělá. Jestli se spokojí jen s tím, že mne udrží za ruce tak, abych nemohla nic dělat, anebo jestli mi ty ruce sváže, aby se nemusel se mnou namáhat. Jestli mne nechá aspoň volně chodit anebo jestli mne napevno někam přiváže. To jsem pak ležela na posteli, ruce přivázané za hlavou k pelesti na jedné straně, nohy roztažené a přivázané k pelesti na druhé straně, a Otík stál nade mnou s rukama i nohama volnýma, zálibně si prohlížel mé ničím nechráněné tělo a rozvažoval, co s ním podnikne tentokrát. Pokud se mu ale nechtělo dovést mne až k posteli, pak jsem skončila na zemi na lopatkách natažená mezi dvěma skříněmi. Ruce jsem měla přivázané k nohám jedné skříně - každou k jedné - a nohy podobným způsobem k nohám druhé skříně. Na zemi bylo víc místa a Otík mi tam mohl při přivazování napnout tělo do délky víc než na posteli. Když jsem jednou zkusila namítnout, že mne natahuje trochu moc, zacpal mi ústa roubíkem, abych si nestěžovala. Prostě si přinesl z kuchyňky utěrku od nádobí či spíše hadr na nádobí, udělal na ní uzel a nacpal mi ji do úst tím uzlem napřed. Uzel mi vyplnil celá ústa do poslední skulinky, takže jsem pak opravdu nemohla namítat ani slovo. Do té utěrky jsem pak musela hryzat celou tu dobu, co u mne Otík byl. Nevyndal mi ji ani na okamžik. Jemu nijak nevadila. Netušil, jak hnusnou chuť ten hadr má. Ani já jsem to až do té chvíle netušila. Zato teď jsem to poznávala naplno. Otíkovi jsem to ovšem popsat nemohla. Otík necítil nic, byl v pohodě a pohrával si s mým tělem jakoby se nechumelilo. Prohmatával mi paže, nohy i celé tělo, jak moc ho mám napnuté a jak daleko dokážu uhýbat. Štípal mne do nejrůznějších míst, abych ucukávala, lechtal mne všude, kde to bylo možné, abych se s přivázanýma rukama a nohama na zemi zmítala. Když mne štípl, bylo to tak silně, až mi v očích zajiskřilo. Když mne šimral, bylo to naopak tak lehounce, že jsem měla pocit, jako kdyby po mně lezly nějaké mušky. Kdyby jen trochu přitlačil, bylo by to snesitelnější. Vždycky jsem si myslela, že nejsem moc lechtivá, ale tohle lehoulinké šimrání bylo nesnesitelné po celém těle, kdekoliv. Otík poslouchal, jaké zvuky jsem schopná vydávat přes tu nechutnou utěrku, a viditelně se bavil. Tentokrát využil svého vítězství opravdu dokonale. Měla jsem, co jsem chtěla. Chtěla jsem být přemožena a donucena poddat se, tak teď jsem si to mohla užívat dosytosti.

Při pomyšlení, jakou silou jsem byla přemožena, jsem pocítila první nával vzrušení. I s tím hadrem v ústech. Vždyť ten roubík byl také symbolem mého přemožení! Všechno, co mi Otík dělal, bylo symbolem jeho převahy! Najednou mi i to jeho šimrání a štípání začalo připadat vzrušující. Přestala jsem se na zemi zmítat a uhýbat a soustředila jsem se na pocity, které se mi v těle rodily.

Otíka to nějak přestalo bavit, když jsem se už pod jeho rukama nevzpínala. Věnoval se pak už jen mým prsům, a to se stejnou razancí a silou, jako když mne předtím štípal do ostatních částí těla. V první chvíli jsem si myslela, že vyletím z kůže, ale pak jsem si připomněla, že i to patří k mému přemožení a poddání se. I to, že nejsem schopna si prsa ani jakoukoliv jinou část těla ochránit a že ani nemohu říct svůj názor. Chtěla jsem pocítit, jakou má nade mnou převahu. Měl ji a já to pocítila, a má ji i teď, a já to také patřičně pociťuji. Zaťala jsem zuby do uzlu utěrky a užívala jsem si, po čem jsem toužila.

Otík mi zpracovával prsa důkladně a do hloubky, jako když se hněte těsto, a potěšeně sledoval, jak přitom napínám celé tělo. Ovšemže mi to nebylo nic platné, ale ležet v klidu jsem nedokázala a dělat něco jiného také ne. Když mi Otík prsty promačkal ňadra až na žebra a dlaněmi rozválcoval doplacata, sousředil se na mé cecíky. Mačkal mi je v prstech a tahal mne za ně jako zkušený dojič. Po chvíli mi hrábnul mezi nohy, usoudil, že mi to ještě nestačilo, a pokračoval dál.

Skutečně mne to vzrušovalo. Otíkova převaha nade mnou byla absolutní. Měl by ji i kdybych nebyla přivázaná, to jsem věděla už dávno. Takhle to ale bylo všechno mnohem silnější. Když měl volné ruce, mohl mi toho dělat mnohem víc. Takhle byla jeho převaha mnohem citelnější. Na to drsné zacházení se svým tělem jsem si rychle zvykla a pak už to bylo všechno mnohem krásnější než minule. Ani ten hadr v ústech už mi nevadil. Když konečně Otík na mne nalehl a zabodl se do mne, byla jsem připravená a vzrušená mnohem silněji než kdykoliv dříve.

Byla jsem v ráji a bylo to nepopsatelně nádherné, jen jsem to nemohla dávat najevo. Hadrový chuchvalec v ústech mi nemilosrdně utlumil všechny projevy extáze. I tak to bylo úžasné, nejlepší ze všeho, něco, pro co bych byla ochotná snášet mnohem víc než jen to, co mi Otík předtím dělal. Trvalo to báječně dlouho, protože i Otík si to užíval a protahoval to jak jen to bylo možné. Mělo to pak i pokračování. Otík mne neodvázal, když byl hotový a odpadl. Nechal mne dál ležet přivázanou a nataženou, přežvykující utěrku a vzpínající se v poutech, což mne udržovalo v mírném nažhavení a hlavně neustále připravenou, až Otík shromáždí munici a bude zase schopen další cesty do ráje. Pak už se nemusel se mnou zdržovat, jen mne zalehl, vmáčkl se do mne a jel.

Když jsem pak na to druhý den vzpomínala, vybavovala se mi jen ta nádhera. To, co mi Otík dělal předtím, mi nepřipadalo nijak důležité. Možná to bylo nutné. Možná právě proto to bylo nakonec tak úžasné. To bylo přece tak krásné podlehnout Otíkovi a být mu pak vydána všanc! Začínala jsem se těšit, co mi Otík udělá příště, až mne přemůže.

Pak už jsem při našich schůzkách s Otíkem bývala svázaná vždycky a skoro celou dobu, co jsme byli spolu. Jakmile jsme oba shodili šaty a stanuli před sebou oba nazí, hned jsme se pustili do toho našeho kočkování. Samozřejmě že jsem nikdy Otíka nepřeprala, ani on mne nikdy nenechal zvítězit. Dobře věděl, že by mi tím radost neudělal. Chtěla jsem opravdový zápas. Chtěla jsem cítit, o kolik je silnější, a to jsem cítila nejlíp, když jsem byla tou silou přemožena a ovládnuta. Když jsem s Otíkem lomcovala ze všech sil a nepohnula jsem s ním ani o milimetr. Když mne popadl a já se v jeho rukou nehnula z místa ani o kousek, ač jsem se zmítala ze všech sil. Tak nějak si představuji opravdového chlapa. Musím cítit, že mi poskytuje oporu pevnou jako skála. Že když chce, dokáže si se mnou dělat cokoliv, co si usmyslí.

Jistěže mne Otík šetřil, aby mi nic neudělal, ale musel to dělat tak, abych to nepoznala. Vždycky, když jsem to zjistila, vynadala jsem mu za to. Nechtěla jsem, aby mi něco daroval. Asi bych si ho nevážila, kdybych ho někdy porazila. Proto každý náš zápas povinně musel končit mojí porážkou. Přitom já nemám ve zvyku se vzdávat. Bojuji dokud mohu. Otík časem poznal, že nebude mít ode mne pokoj, dokud mne nesváže. Proto jsem po celou dobu našich schůzek byla vždycky někde k něčemu přivázaná nebo jsem aspoň měla ruce svázané za zády. Většinou jsem se ani pak nevzdala a snažila jsem se ze všech sil vytrhnout ruce z pout, časem jsem si ale zvykla. Ono to bylo vlastně dost podobné jako cvičení ve fitcentru. Napínat svaly na těch strojích nebo napínat svaly v poutech, v tom velký rozdíl není. Hlavně výsledky jsou úplně stejné. Tedy co se svalů týče. Tam dole mezi nohama jsou výsledky úplně jiné.

Bavili jsme se s Otíkem o všem možném, o čem se na takových schůzkách obvykle plácá. Já byla přitom někde přivázaná, Otík volný, a také to šlo. Mluvit se dá docela dobře i se svázanýma rukama. Občas mne Otík odvázal, ale to jsem se pak na něj okamžitě vrhla a zápasili jsme spolu tak dlouho, dokud mi ty ruce zase někam nepřivázal. Jistěže není moc pohodlné být pořád někde přivázaná, věděla jsem ale, že si za to můžu sama. Kdybych nechtěla s Otíkem pořád zápasit, nebyla bych přivázaná. Bez těch zápasů by ale naše schůzky nebyly tak vzrušující. Musím přiznat, že po celou dobu, kdy jsem nebyla s Otíkem, jsem se těšila, jak s ním budu zápasit a jak on mne potom přemůže a sváže. I ten pobyt v poutech od Otíka měl nakonec něco do sebe. Otík mne jen málokdy nechával samotnou, když jsem byla přivázaná. Většinou byl se mnou a hrál si se mnou. Lépe řečeno hrál si s mým tělem. To, že jsem měla ruce přivázané a nemohla mu proto v ničem bránit, mu poskytovalo nepřeberné možnosti, co všechno mohl s mým tělem dělat. Rozhodně jsem se při tom nikdy nenudila. Navíc se Otík při tom obvykle se mnou o něčem nenuceně bavil, jakoby se nadobro nic nedělo. Téma rozhovoru většinou nijak nesouviselo s tím, co právě s mým tělem dělal.

Ležela jsem zase přivázaná na posteli, Otík seděl vedle mne a bezmyšlenkovitě si rukou pohrával s mými prsy, když přišla řeč na naši budoucnost. Čím dál víc mi vadilo, kolik času tráví Otík se svou manželkou. Úplně zbůhdarma, protože ten čas mohl trávit se mnou. Chtěla jsem být s Otíkem čím dál víc, častěji a déle, a ta jeho manželka mi v tom překážela. Co na ní Otík vidí?! Proč musí pořád chodit k ní? Všechno se přece dnes modernizuje! Já jsem mnohem lepší, mladší a hezčí! Co je zastaralé, to se musí vyměnit! S Otíkem ale nebyla rozumná řeč. Pořád blábolil cosi o tom, že to není tak jednoduché. Co není jednoduché?! Odejít od takové staré brécy je přece to nejjednodušší na světě! Ten jejich oddací list je po tolika letech určitě už dávno promlčený. Co ho u ní pořád tak drží? Přece změna je život! Navrhovala jsem Otíkovi, že když je to pro něj tak složité, že to za něj vyřídím já. Že si zajdu za tou jeho brécou a vyříkám si to s ní sama.

Otík o tom nechtěl ani slyšet. To prý mne nesmí ani napadnout. Jenže mne to napadlo! Rozhodla jsem se, že druhý den, což bude neděle, zajdu za Otíkem domů a vysvobodím ho ze spárů té jeho brécy. Vyzvednu si ho tam a pak už budeme moci být pořád jenom spolu.

Otík se přímo vyděsil. To prý přece nemůžu! O tom se už nebudeme bavit! prohlásil rázně a zastrčil mi do úst roubík. Pak už jsme se o tom opravdu dál nebavili, alespoň já už jsem s roubíkem nemohla, ale stejně jsem byla rozhodnutá, že to udělám.

Otík to asi tušil. Když nadešel obvyklý čas jeho odchodu, oblékl se a odešel, a mne nechal ležet přivázanou k posteli. Ani se po mně neohlédl. Ani ozvat jsem se nemohla, protože i ten roubík mi v ústech nechal. Zmítala jsem se na posteli jako divá, ale to mi nebylo nic platné. Z Otíkových pout jsem se nikdy nedokázala vysvobodit. Vždycky jsem musela čekat, až mne Otík odváže sám. Jenže tentokrát tady Otík nebyl! Poprvé jsem zůstala v poutech o samotě. Nebyl tady nikdo, kdo by mne mohl odvázat. Měla jsem temné tušení, že tentokrát asi zůstanu přivázaná hodně dlouho.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, co by mi mohlo pomoci. Všechny věci v bytě byly na svých místech, všechno ve vzorném pořádku, všechno připraveno posloužit mi, jak budu chtít. Jen kdybych se k těm věcem mohla dostat. Jen kdybych neměla ruce přivázané. Všechny věci, které tady všude kolem čekaly, až je použiji, byly teď pro mne nedosažitelné.

Pomalu se setmělo. Pochopitelně jsem si nemohla rozsvítit, musela jsem zůstat potmě. Už jsem mohla jen poslouchat, co se kolem děje. V mém bytě bylo hrobové ticho, o to víc sem pronikaly zvuky zvenčí. Ponejvíce všemožné skřeky z televize. V celém domě zřejmě všichni civěli na bednu, jen já si ani tu televizi nemohla pustit. Když jsem zaslechla známou znělku, uvědomila jsem si, že jsem se dnes chtěla dívat na další pokračování svého oblíbeného seriálu. Kvůli Otíkovi ho teď neuvidím. Tehdy poprvé jsem dostala na Otíka vztek. Kvůli jeho pitomému rozmaru se teď nedozvím, jak to s tou hrdinkou dopadlo! Zacloumala jsem sebou na posteli a ze všech sil napjala paže i nohy. Marně. Pouta mé zoufalé vzepětí vydržely jako nic. Pokoušela jsem se aspoň ze zvuků, které ke mně ve tmě pronikaly, rozpoznat, co se tam v tom dílu asi děje, ale nešlo to. Zvuky byly příliš slabé. Poprvé v životě jsem zalitovala, že nebydlím v paneláku.

Roubík v ústech pořád chutnal hnusně. Po tom, co mi jím Otík zacpal ústa poprvé, jsem tušila, že to nebylo naposled a že neznám dne ani hodiny, kdy mi tu utěrku nacpe do úst znova. Proto jsem ji důkladně vyprala. Teď jsem ale zjišťovala, že to nestačilo. Utěrka mi v ústech nasákla slinami jako kdyby měsíc ležela a hnila ve vodě, a přesně tak i chutnala. Moje sliny v ní rozpouštěly kdovíco, a když jsem sebeméně pohnula jazykem nebo ústy, z nasáklé změti hader v ústech mi vytryskl proud slin a vyplavoval mi ten hnus do úst v celých záplavách.

Hodiny plynuly a nic se nedělo. Čas jsem odhadovala jen podle znělek v televizi, které ke mně pronikaly od sousedů. Sama jsem se na hodiny nemohla jít podívat. Televize ale všude postupně umlkaly a časem se rozhostilo v celém domě naprosté ticho. Všichni šli spát, jen já nezamhouřila ani oko. V té nepřirozené poloze s roztaženýma rukama a nohama jsem nedokázala usnout. Nejsem zvyklá spát na zádech, a svoji oblíbenou polohu na boku stočená do klubíčka jsem s přivázanýma rukama a nohama nemohla zaujmout.

Představila jsem si Otíka, který v té době už určitě doma spokojeně spí, a zase mne přepadl vztek. On mne tady jen tak přiváže a pak si klidně spí a vůbec ho nezajímá, co já tady přivázaná prožívám! Pak jsem si připomněla, jak mne to vždycky vzrušovalo, když mne Otík přemohl, ovládl a spoutal. Zkusila jsem myslet na svou situaci takto a aspoň se vzrušovat, když už jsem nic jiného dělat nemohla, ale nešlo to. Otík tady nebyl, a když jsem si ho představila pohodlně a bezstarostně spícího, cítila jsem spíš zlost než vzrušení.

Čas se neuvěřitelně vlekl. Nešlo ani přibližně odhadnout, kolik je hodin. Poznat jsem mohla jen to, že je pořád ještě tma. Ale i kdybych znala přesný čas, k čemu by mi to bylo? Ve čtyři hodiny ráno budu mít ruce stejně pevně přivázané jako ve dvě. Ta noc byla dlouhá k nevydržení - ale musela jsem to vydržet. Co jiného mi zbývalo?

Konečně se začalo rozednívat. Jenže zase se nestalo nic! Dál jsem měla ruce i nohy přivázané, dál jsem měla ústa plná mokrého hadru, dál jsem se nemohla skoro ani pohnout. Jen jsem si teď mohla v kalném světle úsvitu prohlížet, jakým způsobem mám zápěstí a kotníky přivázané. Otíkovy uzly držely pořád stejně pevně jako kdyby byly uvázané před půl minutou. Jen já už byla nadobro zničená. Celé tělo mne bolelo od té nehybné polohy. I když jsem ležela na měkké posteli, tlačilo mne už všechno, čím jsem se té postele dotýkala. Lehnout si jinak ale nešlo. Zkusila jsem se vzpínat do výšky na rukou a na nohou, abych aspoň takto na chvilku přestala ležet na zádech a aby si otlačená místa trošku odpočinula. Bylo to šíleně namáhavé a únavné, ale nic lepšího na úlevu se mi vymyslet nepodařilo. Po chvíli mne ovšem kromě otlačených míst začaly bolet i unavené přepínané svaly. Vyčerpávala jsem se jako při nejhorší dřině ve fitcentru, ztrácela jsem síly tou námahou - jen Otíkovy uzly držely stále stejně silně. Ty byly neúnavné.

Námahou jsem se zapotila - a to mi připomnělo, jak děsnou mám žízeň. Samozřejmě jsem od včerejška nemohla vypít ani kapku vody, ale to nebylo to nejhorší. Celou noc jsem nepřetržitě slintala do roubíku tak vydatně jako na nejbohatší hostině. Nešlo to jinak. Utěrka, které jsem měla plná ústa, ze mne přímo vyssávala všechnu vlhkost. Mé sliny z ní přýštily na všechny strany jako z napité houby, ale polykat jsem je nemohla. Získávaly z toho hadru tak odpornou chuť, jakou jsem polknout prostě nedokázala. Z nasáklé utěrky mi tedy sliny vytékaly z úst ven a stékaly po obličeji na postel. Především mi pak ale chyběly v těle. Ztrácela jsem tekutiny a neměla jsem možnost je nějakým způsobem doplnit. Tušila jsem, že dokud budu mít plná ústa, budu pořád slintat a pořád ztrácet tekutiny. Roubíku se ovšem sama nezbavím.

Rozednilo se, dům ožil, a já dál zůstávala přivázaná. Poslouchala jsem zvuky každodenního života, a sama se nemohla ani pohnout. Znovu jsem si představila Otíka, který je teď asi na vycházce s tou svou starou brécou, které se ani po tolika letech nemůže nabažit, a užívá si volnosti a svobody, o jaké já teď mohu jen snít. Vztek na Otíka ve mně rostl. Kdybych nebyla přivázaná, já bych mu... Určitě zapomněl, v jakém stavu mne tady nechal. Teď si na mne ani nevzpomene. Kdovíjak dlouho tady ještě budu muset takhle zůstat! Vzpínala jsem se na posteli, rukama i nohama jsem rvala pouta ze všech sil, ale byla to marná námaha. Jen jsem se zbytečně vysilovala a nedosáhla jsem ničeho. Pouta držela dál jako dřív.

Otík mne přišel odvázat až pozdě večer. Klíče od mého bytu měl už dávno, mohl si přijít, kdy si zamanul. Hned jak mi vyndal roubík z úst, jsem mu vynadala, že si dával tak načas. Vůbec jsem na něj neměla náladu. Hned jak mne odvázal, jsem mu klíč sebrala a Otíka vyhodila. Už jsem o něm nechtěla ani slyšet. Ani mne už nenapadne chodit ještě za tou jeho nemožnou brécou! Ta mi tedy rozhodně nechybí!

Zato Otík mi začal chybět až neuvěřitelně brzo. Když jsem si představila, že už nikdy bych se s ním neměla kočkovat, jak jsme byli zvyklí, bylo mi nějak divně. Vždyť to bylo tak krásné! Opravdu bylo nutné, aby to skončilo? Chodila jsem jako tělo bez duše. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na Otíka. Musela jsem ho vyhodit? Proč? Za to, že mne přivázal k posteli? Vždyť to mi udělal už mnohokrát! To patřilo k našim hrám, a vlastně se mi to líbilo! Vzrušovalo mne to! Že mne nechal přivázanou samotnou až do druhého dne? Vždyť se to dalo vydržet! Bylo to jen takové trochu drsnější pokračování těch našich her! Chtěla jsem pocítit Otíkovu sílu, tak musím umět vydržet i ty následky, které z toho vyplývají! Řádně mne přemohl tak, jak jsem po tom toužila, a tak směl rozhodovat, co se mnou potom bude dál. Když usoudil, že už jsem si užila dost, tak mne přišel odvázat. Nezapomněl na mne, myslel na mne celou tu dobu! Neměla jsem se čeho bát. Otík věděl, co mi udělal, a věděl, jak dlouho to mohu vydržet! Kromě toho jsem si to zasloužila! Kdybych mu nechtěla vtrhnout do rodiny a rozbít mu ji, neudělal by mi to! Jak jinak mi v tom měl zabránit? Na co bych si vlastně chtěla stěžovat?

Proč jsem si vlastně myslela, že si mne musí vzít? Nebylo to takhle lepší? Kdesi měl jakousi manželku, která mu vyprala, vařila mu, starala se o něj. To všechno bych musela dělat já, kdyby si mne vzal! Takhle jsem nemusela dělat nic, jen jsme si spolu užívali. Proč bych se měla do takové práce hrnout? Kvůli tomu bych měla Otíka nutit do rozvodu? Na co by mně byl jako manžel? Měla bych ho doma každý den! Proč? Pro zábavu přece stačí, když přijde dvakrát třikrát za týden na pár hodin! Na co by mi byl jindy, v době, kdy bych třeba na něj neměla náladu? Manželství je vlastně vynikající instituce. Ušetří ženské spoustu práce a zbytečných nepříjemností. Proč bych ho měla Otíkovi ničit? Jen bych si Otíka vždycky vypůjčila, užila si ho a pak bych ho zase vrátila na další opečovávání jeho zákonité manželce. No nebylo by to tak nejlepší?

Postupně ve mně dozrávalo poznání, že jsem udělala děsnou botu, když jsem Otíka vyrazila. Naštěstí nebylo tak těžké ji napravit. Ve fitcentru jsme se s Otíkem dál vídávali několikrát týdně. Stačilo si jen zopakovat naše dávné seznámení. Napřed jsem po něm jen tak pokukovala, a všimla jsem si, že on po mně pokukuje taky. Pak jsme prohodili pár slov, pak jsme spolu odcházeli, pak jsem ho pozvala na čaj - a pak už jsme to oba nevydrželi. Skončili jsme u mne, shodili jsme šaty tak rychle jako snad ještě nikdy předtím, a hned jsme se spolu pustili do křížku. Bylo to stejně úžasné jako předtím. Nádherně jsme si zazápasili. Vychutnávala jsem si jeho sílu až do mého definitivního přemožení. Lomcovala jsem s ním ze všech sil a on si přitom se mnou pohrával stejně lehce jako s nějakou figurkou. Skončila jsem na zemi přivázaná ke skříni a svíjela jsem se v poutech rozkoší ještě dřív, než do mne Otík poprvé vnikl. Pak jsme byli oba v ráji přesně tak, jak jsem o tom po celou tu dobu našeho odloučení snila. Zjistila jsem, že Otíka prostě potřebuji, a že potřebuji k životu i to, aby mne vždycky někam přivázal. Bez toho už si ty naše setkání ani nedovedu představit. I na roubík v ústech už jsem si zvykla. Když mi ho někdy nedá za celou návštěvu ani jednou, mám obavy, že mne už nemiluje, že už mne odbývá. Už ani nechápu, co mi tak strašně vadilo na tom, že mne tehdy nechal přivázanou až do druhého dne. Vždyť to přece taky byl zajímavý zážitek! Jak jinak bych mohla něco podobného zažít? Vzpomínky na to se mi vrací stále častěji. Docela ráda bych to zažila ještě jednou. Mrzí mne, že jsem si to tehdy nedokázala správně prožít. Místo abych vnímala tu krásu, ztrácela jsem čas nějakým nesmyslným vztekem na Otíka. Dnes bych si to dovedla jinak vychutnat! Otíkovi to ale nemohu říct. To by nebylo ono, kdyby mi to udělal jen proto, že si to já přeji. Musí mi to udělat z vlastního rozhodnutí, musím podlehnout jeho síle, jinak by to nebylo ono. Teď tedy přemýšlím, co bych mu tak měla provést, aby mne za to musel nechat o samotě přivázanou až do druhého dne.

Počet zobrazení povídky: 412
Publikováno: 2015-10-06 23:48:55

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.