Urzův povídkový se(x se)rver
Rozcestník
Moje kuřátko mne opustilo!

Moje kuřátko mi dalo kopačky! Nemohl jsem to pochopit. Copak mne už nechce? Copak už nikdy neuvidím svoje malé kuřátko? To přece není možné! Ptal jsem se Evy, ale ta nic neví. Kuřátko se od ní odstěhovalo a zmizelo. Co teď budu dělat?! Jak mohu žít bez svého milovaného kuřátka? Všechno bylo najednou zbytečné, marné, k ničemu. Svět zešedl a ztratil smysl. Takhle to přece nemůže zůstat! Musím se ještě jednou setkat se svým kuřátkem! Musím se dozvědět, co se stalo! Musím najít své sladké kuřátko! Musím mu říct, že bez něj tady sám nevydržím už ani minutu!

Ještě jednou jsem zašel za Evou. U ní kuřátko bydlelo v podnájmu, u ní jsem se s ním také seznámil. Eva přece musí vědět, co se stalo, kam se moje kuřátko odstěhovalo! Eva mi musí říct, kde ho najdu!

Eva byla v tak krásné pohodě, až mne tím štvala. Jak může být někdo na světě tak odporně šťastný, když mně uteklo moje zlaté kuřátko?! Eva přímo zářila radostí ze života, usmívala se na mne, pohostila mne, byla milá a příjemná snad ještě víc než jindy. Známe se už dlouho, skoro by se dalo říct, že jsme dávní kamarádi. V naší partě už jsme všichni spolu zažili takových hlín, že se to ani vypovědět nedá. S Evou bylo vždycky fajn, nikdy žádnou zábavu nepokazila. Jenže já teď na žádnou zábavu neměl ani pomyšlení. Já teď neměl pomyšlení na nic jiného než na svoje pohádkové kuřátko. Kam se mi ztratilo? Co jsem mu udělal? Proč??? Kde je? Kde ho najdu?

"Nevím. Odstěhovala se." krčila rameny Eva. "Neříkala, kam."

"To není možné!" zoufal jsem si. "Musíš přece vědět, kde teď je!"

"Proč bych to měla vědět? Nájemné mi zaplatila správně a všechno, nic mi nedluží, tak proč bych se měla zajímat, kde teď je?"

"Ale já to musím vědět! Musíš mně to říct!"

"Ale já to fakt nevím!" pořád s tím milým úsměvem mi přímo do očí tvrdila Eva. "Nemůžu ti to říct, ani kdybys mne mučil!"

"Neříkej dvakrát! Já se prostě musím se svým kuřátkem setkat! Já pro to udělám všechno! I kdybych tě měl třeba mučit, abys mi to řekla!"

"Klidně můžeš." pokrčila rameny Eva. Pořád se tvářila tak ohavně spokojeně, až jsem měl pocit, že se mi vysmívá. "Já nevím nic!"

"Ty musíš něco vědět! Vždyť jsi s ní mluvila! A já se to musím dozvědět! Já udělám cokoliv, abych se dozvěděl, co se stalo s mým kuřátkem! Však mně znáš! Když mi to neřekneš bez mučení..."

"Dělej si se mnou, co chceš, já vydržím všechno. Však mně znáš! Ale říct ti nemůžu nic."

"Ale já to myslím vážně!" zkusil jsem to ještě jednou.

"Já taky." pokrčila rameny Eva a pořád se tak spokojeně usmívala.

"Jak myslíš." rozhodl jsem se naráz v náhlém hnutí mysli. "Tak nastav ruce."

"Ruce? Proč?" podivila se Eva.

"Protože ti je svážu. A přines si na to něco, ať ti je mám čím svázat!" přikázal jsem jí, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, že si musí sama sehnat provaz, kterým bude mít svázané ruce.

"Klidně." pokývla hlavou Eva. Přinesla nějakou dlouhou barevnou stuhu, nejspíš od nějakého balíčku, který asi nedávno od někoho dostala. "Bude to stačit?" zeptala se a opravdu mi sama přes stůl nastavila ruce ke spoutání. "Proč mi vlastně ty ruce svazuješ?" zeptala se ještě.

"Protože kdo má být mučený, ten musí mít napřed svázané ruce. To tě nenapadlo? Abyses nebránila, až zjistíš, že nevydržíš všechno."

"Bez obav." usmála se Eva pořád ve výborné náladě. Nejspíš si myslela, že to bude nějaká nová hra, jakých jsme už v partě vymysleli nespočet. Jenže já to tentokrát myslel proklatě opravdově, protože jsem bez svého malého kuřátka nemohl být. Eva si nepochybně věřila, protože fakt měla tělo tak odolné, že to bylo až k neuvěření. Při všech akcích naší party byla k neutahání, vydržela vždycky všechno nejdéle ze všech.

Evina ozdobná stuha vypadala dost pevně, přesto jsem ji omotal Evě kolem zápěstí nejmíň desetkrát, než jsem ji zavázal na uzel. Eva pořád vypadala, že se náramně baví, tak jsem jí podebral dlaní všechny prsty jedné ruky a vyvrátil jí je na hřbetní stranu. Eva se pokusila uhnout, ale narazila lokty na stůl a dál už to nešlo. Druhou rukou jsem si její spoutané paže přidržoval, takže se opravdu nemohla nijak bránit. Trochu se křivila, šťastný úsměv jí na rtech poněkud ztuhl. Na předloktích se jí bolestivě napínaly šlachy. Upřeně na mne hleděla a zatínala zuby. Přitlačil jsem o trochu víc. Evě škublo v obličeji a zadržela dech. Vyvrátil jsem jí prsty ještě o kousek. Trochu jí zapraštělo v kloubech a ten její odporný úsměv se pomalu měnil v bolestný škleb. Druhou ruku zaťala v pěst a pod stolem napjala nohy a vzepřela se jimi o zem, jakoby jí to mohlo nějak pomoci. Na krku a na čele jí začaly nabíhat žíly. Bez dechu čekala, co udělám dál.

"Tak už mi to řekneš?" zeptal jsem se a prsty jí uvolnil, aby přestala zadržovat dech a mohla mi odpovědět.

"Neřeknu. Nevím to." odpověděla a trochu se uvolnila. Nechal jsem ji chvilku odpočinout, až uvolnila pěst, a vyvrátil jsem jí prsty tentokrát na druhé ruce. Eva za stolem zkroutila trup na opačnou stranu, sklonila hlavu a napjatě pozorovala svoji týranou ruku. Vyvracené prsty se jí chvěly. Nejspíš se pokoušela klást odpor a chránit si je. Bylo to marné, neměla šanci. Vyvracel jsem jí prsty po milimetrech víc a víc. Eva se za stolem napolo postavila, jak napínala nohy. Nevydala ale ani hlásek, to jí dřív zase zapraskalo v kloubech ruky. Musel jsem toho nechat. Tohle opravdu vydržela snadno, a zmrzačit jsem ji nechtěl. Eva byla fajn kamarádka, nechtěl jsem o ni přijít, jen jsem se potřeboval dozvědět, co ví. Musel jsem jí něco udělat, něco takového, co by nevydržela, ale co by jí přitom neublížilo.

Eva pomalu několikrát rozevřela a sevřela dlaně obou rukou, když jsem jí prsty pustil, a procvičila si klouby, pokud jí to spoutaná zápěstí dovolovaly. Stále jsem si ji přidržoval za paži, a tak jsem v dlaních cítil, jak se jí při tom rozehrály šlachy v zápěstích. Nedalo mi, abych jí na ty šlachy nezabrnkal. Zatlačil jsem kloub palce zespodu hluboko do jejího zápěstí a zaryl napříč. Jasně jsem pocítil, jak jí tam ty šlachy přeskakují. I Eva to pocítila, protože sebou škubla, prudce se nadechla, zavřela oči, strnula a napjatě očekávala, co bude dál. Chvilku jsem se jí kloubem palce přebíral ve šlachách jako ve strunách. Její prsty sebou přitom škubaly, ale jinak Eva zůstávala nehybná, zatínala zuby a zadržovala dech. Na chvíli zkusila ty šlachy napnout, brzy ale poznala, že si tím nepomůže. Když se uvolnila, zaryl jsem jí do druhého zápěstí a Eva se hned zase napjala.

Tohle jsme si kdysi dávno dělávali navzájem jako kluci, když po vítězné pranici následovalo mučení poraženého nepřítele. Teď se mi to zase vybavilo. Eva měla právě tak drobné, křehké ruce a jemné paže, jako jsme tehdy měli my. Snadno jsem si i po té době vzpomněl, kolik jsme tehdy na takových nepřátelských pažích objevili citlivých míst a co všechno jsme s nimi uměli dělat. Zbývalo jen vyzkoušet, zda na Eviných pažích jsou ta místa také tak citlivá. Pravda, přeorávání šlach na zápěstích Eva snášela znatelně klidněji než moji dávní nepřátelé, ale bylo na ní poznat, kolik úsilí ji to stojí. Moc pěkně napínala tělo.

Jakmile trochu polevila, přišla na řadu hřbetní strana zápěstí. Eva hezky živě reagovala nejen na přebírání šlach, ale i na rytí do kostí. Občas sebou škubla, když jsem jí sáhl na to správné místo. Stále zadržovala dech a já byl zvědavý, jak dlouho s dechem vydrží. Proto jsem nepřestával, nechtěl jsem jí poskytnout volnou chvíli na nerušené vydýchání. Chtěl jsem vědět, co Eva udělá, až jí dojde dech. Když jsem měl dojem, že už reaguje nějak slaběji, přišlo na řadu druhé zápěstí.

Eva měla neuvěřitelnou výdrž. Přitom na ní bylo poznat, že dostává poctivé kapky. Už neseděla za stolem jako ze začátku. Teď už jsem seděl jenom já. Eva se bolestí postavila, jako kdyby jí to mohlo nějak ulevit. Teď u stolu stála nepohodlně v hlubokém předklonu, protože jsem jí pořád držel lokty na stole a nenechal ji narovnat se.

Po zápěstích přišel na řadu hřbet ruky. Důkladně jsem jí rozryl nejen šlachy na něm, ale hlavně mezery mezi nimi. Nijak jsem nespěchal, vyrýval jsem jí pomalu a do hloubky jednu brázdu mezi šlachami po druhé, několikrát tam a zase zpátky. Eva se trochu kroutila, ale stále nevydala ani hlásek, stále zadržovala dech. Pořád jí stačil vzduch z toho prvního nadechnutí. Eva měla obdivuhodné plíce. Když se přestala kroutit, rozryl jsem jí hřbet druhé ruky a Eva zase obživla. Pořád ale se nepokusila nadechnout se. Cítil jem její tep na zápěstích. Byl teď trochu rychlejší než můj, a také poněkud zesílil. Eva už musela trpět nedostatkem kyslíku, ale dál křečovitě napínala krk, aby udržela zastavený dech a zůstala zticha.

Na rytí do hřbetu ruky si už zvykla a už nereagovala tak pěkně jako ze začátku. Začal jsem jí tedy přebírat svaly na předloktí, abych jí neposkytl ani chvíli úlevy. Eva zaťala pěst a předloktí jí ztvrdlo, ale to nebylo na závadu. Já mám prsty dost silné. Po chvíli to Eva poznala sama a předloktí zase uvolnila. Zato se vzduchem už měla pořádné potíže. Prsa se jí prudce vzdouvala naprázdno, ale pořád se držela. Asi doufala, že už brzo to bude všechno, že už skončím. Ani mne to nenapadlo. Ještě ani zdaleka jsem na jejích pažích neprobral všechna místa, která jsem si z klukovských dob pamatoval.

A pak najednou Eva prudce vydechla a nadechla. Ihned jsem jí zaryl do předloktí co nejhlouběji, ale Eva teď měla tolik starostí se vzduchem v plicích, že na nějaké naříkání neměla ani pomyšlení. Prudce se vydýchávala, přímo lapala po vzduchu bez ohledu na to, co jsem jí dělal. A pak najednou zase zadržela dech.

Zpracoval jsem jí stejně hluboce i druhé předloktí. Eva se hrdinně držela. Objevila novou taktiku: občas co nejrychleji vydechnout, stejně rychle nadechnout a zase zadržet dech. Pevně zavírala oči, aby neviděla, co jí chci udělat, tep se jí uklidnil, prsa také a občas rychle vyměněný vzduch v plicích jí zřejmě stačil. Rozmačkal jsem jí ještě i svaly na vnitřní straně předloktí. Eva zareagovala přesně tak, jak jsem očekával. Šklebila se bolestí, kroutila se trochu víc než předtím, občas sebou trochu škubla, ale většinou se jí dařilo udržet tělo v klidu a s dechem vystačila také.

Nejspíš si nepomyslela, že ji čeká mnohem těžší kalibr. Loket a nerv zvaný brňavka v něm. Loketní klouby měla pěkně otevřené, nervy v nich volně přístupné, dalo by se říct přímo připravené k použití. Na ohmatání a prozkoumání tvaru Evina loketního kloubu stačilo jedno sáhnutí, a už jsem se v něm docela dobře orientoval. Našel jsem tam nerv a palcem ho rozmáčkl. Eva přímo poskočila, jak to s ní trhlo. Pokusila se vyškubnout se mi. Nepodařilo se jí to, protože jsem to čekal a držel jsem jí zápěstí pevněji. Svázané ruce se navíc dají udržet snadněji. Zabrnkal jsem Evě na nerv jako na strunu a Eva se pěkně zazmítala. Snad každý můj dotyk na nerv jí pořádně škubnul celým tělem. Poulila na mne oči a už se netvářila tak pohodově jako ze začátku. Už jí asi bylo jasné, že to není žádná legrace, a silou vůle se snažila vydržet a přečkat to. Viděl jsem na ní, že jí to dává zabrat, a tak jsem jí mačkal nerv jak nejlépe a nejsilněji jsem uměl. Tušil jsem, že už jsem dostal Evu hodně blízko k té hranici, co ještě snese a za níž už nevydrží. Všiml jsem si, že jí paže zvlhly potem a že i v obličeji se začala trochu lesknout. Čekal jsem, že se už už zlomí a konečně něco nevydrží, ale ona místo toho začala ochabovat a jaksi se uvolňovat. Ona si prostě i na ten rozmačkávaný nerv dokázala zvyknout.

"Pořád ještě mi nic neřekneš?" zeptal jsem se raději.

"Nemám co! Já opravdu nic nevím! Namáháš se zbytečně!" odpověděla Eva téměř klidně. Už ani nezadržovala dech. Ono jí to snad opravdu už nic nedělalo!

No, to se ještě uvidí! Zaryl jsem jí palec do nervu ve druhém lokti. "Jou!" uklouzlo Evě, než stačila zadržet dech a zatnout zuby. No vida, tak přece se nenamáhám zbytečně! Čerstvý a dosud neotupělý nerv dokázal s Evou zacvičit přímo nádherně. Eva skoro nadskakovala, když jsem jí přejížděl palcem napříč přes nerv. Také všelijak přešlapovala a popocházela za stolem doprava a doleva, jakoby se pokoušela utéci. Ani to jsem jí nedovolil. Držel jsem jí ruce tak, aby musela zůstat tam, kde byla od začátku. Přesto jsem tušil, že i tohle vydrží.

Nemýlil jsem se. Po chvíli se zklidnila, a to znamenalo, že si i na tohle zvykla. Bylo mi už jasné, že tyhle hrátky s nervy Eva vydrží, ale zalíbilo se mi, co to s ní dělá, a tak jsem pokračoval dál. Přitáhl jsem si ji přes stůl blíž a zapátral jí palcem v podpaždí, kde by měla mít ten nerv také dobře přístupný. Eva měla štíhlé paže s nevýraznými slabými svaly, které se daly snadno promáčknout až na kost. Na takových pažích se ten nerv dá nahmatat snadno. Stiskl jsem jí nadloktí a zabrnkal jí na ten nerv a na kost pod ním. Jistěže to Eva vydržela, ale v klidu nezůstala. Opět se za stolem pěkně roztančila doprava a doleva, jenže k tomu teď měla ještě méně prostoru než dřív, protože jsem si ji přitáhl přes stůl tak daleko, že se při tom musela opírat svázanýma rukama o stůl. Se zavřenýma očima, zakloněnou hlavou, se zaťatými zuby, tiše, bez dechu, se všemi svaly v těle napjatými k prasknutí, se snažila přetrpět to a nedat najevo, co to s ní dělá. Kdyby jí ten nerv nelomcoval celým tělem, snad by i vypadala téměř klidně.

Když se Evě po chvíli podařilo ovládnout své tělo, aby se necukalo, sáhl jsem jí na nerv v druhém podpaždí. Eva sebou trhla a začala se zase škubat a kroutit v rytmu, v jakém jsem jí na ten nerv brnkal. Líbilo se mi to čím dál víc. Takhle sebou cukat jsem Evu ještě nikdy neviděl, a byl to zajímavý pohled. Škoda, že to netrvalo déle, že si na všechno vždycky tak rychle zvykla. Budu jí muset udělat něco jiného, když ty dětské hrátky s ní nehnuly. Něco, na co se zvyknout nedá. Ale napřed si ji trošku připravím, aby se mi s ní pracovalo snadněji.

Rozhodl jsem se, že ji k něčemu přivážu, že tak to bude lepší. Nemusel bych si ji přidržovat, až se bude cukat, takže bych měl obě ruce volné a mohl bych ji mučit mnohem pohodlněji.

"Přines ještě nějakou takovou stuhu!" poručil jsem jí a pustil jí ruce, aby mohla volně chodit po bytě. Eva se ani nepokusila si ruce osvobodit, i když by pomocí zubů možná dokázala zbavit se té stuhy kolem zápěstí. Místo toho se svázanýma rukama nepohodlně vytrčenýma před tělem poslušně odešla pro další stuhu. Šel jsem za ní, abych věděl, kde je má. Až bude někde přivázaná, už tam nebude moci sama chodit pro další. Také bylo zajímavé vidět, jak těma svázanýma rukama neobratně otevírá a zavírá skříně a prohrabává obsah zásuvek. Snad při každém pohybu bylo na ní poznat, jak moc jí ty svázané paže překáží. Zjevně byla zvyklá pracovat oběma rukama. Nějak si nemohla zvyknout, že teď může pracovat jen jednou rukou. Každou chvíli si ji strhla stranou, když se pokusila udělat něco i tou druhou a zapomněla, že je má svázané k sobě dohromady. Docela se mi to líbilo, jaké potíže se mi podařilo jí způsobit.

Kromě toho jsem se rozhlížel po jejím bytě, kam bych ji tak mohl nejlépe přivázat. Uvažoval jsem o trubkách ústředního topení, ale ty byly v koutě místnosti. Mohl bych k nim Evu přivázat, třeba za krk, ale to by seděla v koutě na zemi a já bych tam na ni ani pořádně nemohl. Nejraději bych ji měl uvázanou uprostřed místnosti, abych ji mohl obejít a dostávat se jí na tělo pohodlně ze všech stran. Nejlepší by bylo přivázat jí ruce ke stropu. Tam ale visel lustr na jakémsi miniaturním háčku, který moc pevně nevypadal. Kdyby se Eva při mučení zmítala divočeji a háček ze stropu vytrhla, měl bych po srandě. To bych nerad. Chtělo to něco pevnějšího. A pak jsem to něco uviděl. Nade dveřmi měla zavěšenou poličku plnou knih. Eva byla sečtělá, měla těch knih v bytě spoustu. I ta polička byla jimi nacpaná. Skoby, na nichž visela, musely být dost pevné, když ji udržely. Budou tedy dost pevné i na to, aby udržely Evu. Stačilo poličku sundat. Knihy se při tom sice poněkud rozsypaly, ale to nebylo na závadu. Odkopl jsem je stranou pod skříň, aby mi na zemi nepřekážely. Však si je Eva posbírá a uklidí, až bude mít ruce zase volné. Teď musela zvednout spoutané ruce nad hlavu a tou stuhou, kterou mi našla, jsem jí pak ruce přivázal ke skobě, na níž polička visela. Eva měla tu poličku pověšenou v té správné výšce, aby na knihy na ní tak právě dosáhla - a také aby měla správně natažené tělo, až bude mít k té skobě přivázaná zápěstí. Málem by se chtělo říct, že při zařizování bytu myslela na všechno. Já jsem jen využil toho, co tady měla už nachystané, a protáhl jsem jí tělo přesně tak, jak si to tady připravila. Eva vystoupila na špičky, zaťala pěsti, vypjala prsa a zúžila se v pase, až se jí viditelně uvolnil opasek. Snad se jí opravdu tělo natáhlo do délky, protože svetřík, který na sobě měla, se jí v pase zvedl vzhůru a vypadal teď jako bolerko. Pod ním zasvítila nahá kůže Evina břicha. Neodolal jsem tomu, co se mi teď tak krásně nabízelo, a vzniklou mezerou jsem oběma rukama zajel Evě pod oblečení na holé tělo. Ze všeho nejdřív jsem nahmatal její hrudní koš klenoucí se doširoka nad tenkým pasem. Stačilo trošku přitlačit a hned se mi pod prsty objevovala Evina žebra. To mne inspirovalo k další hříčce, kterou jsem kdysi s oblibou dělával svým poraženým nepřátelům. Klouby palců obou rukou jsem Evě silou zamáčknul mezi žebra a důkladně jsem jí jimi tu mezeru mezi žebry protáhl po celé délce několikrát tam i zpátky. Jasně jsem přitom cítil, jak se Eva napjala, jak jí celé tělo ztvrdlo, ovšem na jejích žebrech se nestalo nic. Ty si žádným napínáním svalů chránit nemohla. Zato mně tím dala najevo, že to na ni působí přesně tak, jak jsem zamýšlel. Proto jsem pokračoval dál v sousední mezeře. Eva se kroutila, jak jen jí to přivázané ruce umožňovaly, a pokoušela se otočit se ke mně bokem, aby si chránila aspoň jednu stranu těla. Přitiskl jsem se tedy na ni a přimáčknul ji tak zády ke zdi. Teď už se nemohla ani pohnout. Zato já cítil na hrudi její vzdouvající se prsa. Prohrabával jsem jí jednu mezeru mezi žebry po druhé, a spokojeně celým tělem vnímal, jak při každém záběru sebou škubla. Najednou jsem zjišťoval, jak je to neskutečně krásné cítit tak na celém těle každý sebemenší Evin pohyb. A že ty pohyby stály za to!

Dospěl jsem rukama po žebříčku jejích žeber až k její podprsence. Tady se nabízelo něco ještě lepšího. Nahmatal jsem jí pod oblečením ty dva měchy ukryté v podprsence, vzal je do dlaní a pevně stisknul. Evino tělo se mi pod rukama natáhlo do délky ještě o kousek víc. Eva zadržela dech a zavřela oči. Promnul jsem jí prsa mezi prsty. Podprsenka jí přitom trošku zapraskala. Eva několikrát prudce prohnula tělo do stran. Vypadalo to, jako kdyby se pokoušela vyprostit si prsa z mých rukou. Měla to samozřejmě marné, nemohla mi uniknout. V dlaních jsem ucítil tyčící se hroty Eviných prsou. Vzal jsem je mezi prsty a plnou silou stiskl. Eva tiše zaúpěla a zacloumala pažemi nad hlavou. Poprvé se pokusila vytrhnout ruce z pout. Nepodařilo se jí to, měla je přivázané ke skobě opravdu pečlivě. Dal jsem si na tom záležet, chtěl jsem ji nechat přivázanou hodně dlouho. Nedělal jsem si už iluze, že bych ji dokázal zlomit snadno a rychle. Chtěl jsem, aby to přivázání odolávalo jejím pokusům o vysvobození co nejdéle. Teď byla příležitost vyzkoušet si, jak pevně ta skoba drží ve zdi. Rozválcoval jsem Evě prsní bradavku mezi palcem a ukazováčkem. Eva se nádherně zazmítala mezi mnou a zdí. Tak divoké zmítání jsem na svém těle ještě od nikoho nepoznal. Rozmáčknul jsem jí a rozžmoulal mezi prsty ještě i druhou prsní bradavku. Eva to prožívala tak intenzivně, jako kdyby to znamenalo konec světa. Přitom to byl jen takový drobný pohyb dvěma prsty. To mám rád, když takovým drobným pohybem dosahuji tak velkolepých výsledků.

Poznal jsem, že skoba Evu opravdu udrží. Zbývaly už jen žebra nad podprsenkou. Ty jsou asi na rytí do mezer mezi nimi nejcitlivější. Z vlastní zkušenosti to nevím. Mně to ještě nikdo nikdy nedělal, zato každý, komu jsem to kdy dělal já, tam vždycky reagoval nejživěji. Zaryl jsem tam tedy i Evě.

Nezklamala mne. Kroutila se a pokoušela se uhýbat s obdivuhodným úsilím. Ovšemže s rukama nad hlavou si neměla ty žebra čím uchránit. Zvlášť když jsem jí zaryl klouby palců až do těch nejvyšších žeber v podpažní jamce, snažila se urvat ruce od skoby tak usilovně, že chvilku visela za ty ruce plnou vahou těla. Prsní svaly měla přitom s rukama nad hlavou u paží pěkně vystouplé a krásně přístupné. To se mi také hodilo. Důkladně jsem jí ty svaly promačkal a prohnětl prsty do hloubky. To také na každého velice pěkně působí. Eva nebyla výjimkou. Lomcovala přivázanými pažemi jako zjednaná. Při tom se jí ty svaly v mých prstech napínaly a škubaly sebou jako hadi. Dokonce se snažila chránit si ty svaly hlavou. Oba současně si ovšem ochránit nemohla. Přivázání za ruce se tedy výborně osvědčilo.

Nechal jsem Evu stát, ať si to uvázání užije, a zatím jsem se porozhlédl po jejím bytě. Kde má stuhy a provazy, jsem už věděl. Teď mne zajímalo, co dalšího z jejích věcí by se hodilo k jejímu mučení. Nahlížel jsem do jejích skříněk a zásuvek a přehraboval se v jejích věcech. Byl to takový zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem takovou domovní prohlídku v cizím bytě nikomu nedělal. Vědomí, že Eva slyší zvuky mého pátrání, ví, co znamenají a nemůže mi v něm nijak zabránit, ten zvláštní pocit ještě umocňovalo. Eva byla pečlivka, měla ve věcech dokonalý pořádek. Ten jsem jí svým přehrabováním asi poněkud narušil. Nevadí, však ona si to zase potom uspořádá, až jí někdy rozvážu ruce.

Dostal jsem se i do pokoje, který Eva pronajímala. Tak tady bydlelo moje vytoužené kuřátko! Teď byl nevyužitý, Eva ho ještě nikomu dalšímu nestihla pronajmout. Rozhlížel jsem se kolem sebe a představoval si, jak asi tady to moje kuřátko spávalo stulené v posteli. Nikdy jsem tady nebyl. Kuřátko mne nikdy k sobě nepozvalo. Snad jsem doufal, že tady něco najdu. Nějaký vzkaz nebo něco jiného, z čeho bych se něco dozvěděl. Bylo to marné. Po mém malinkém kuřátku už tady nezbylo ani stopy. Prohlédl jsem tady snad všechno a nenašel nic. Eva už tady stihla uklidit. Postel byla vzorně ustlaná, všechno pečlivě vyluxováno, umyto, utřeno, připraveno pro další podnájemnici. Jako v celém Evině bytě i tady byl ve všem vzorný pořádek. Třeba já bych takového pořádku nebyl schopen. U mne doma je na každém kroku vidět, že tam žije obyčejný nepořádný chlap. Zato tady byly na každém kroku poznat stopy spousty práce pečlivých ženských rukou.

Vrátil jsem se tam, kde tyhle pečlivé ženské ruce byly teď pevně přivázané ke skobě nad dveřmi.

Eva stála na špičkách a natahovala se do výšky, aby ji pouta na zápěstích tolik netísnila. Zakláněla hlavu a prohlížela si, jakým způsobem má ruce nad hlavou uvázané. Pokoušela se prsty na něco dosáhnout, ovšem bez úspěchu. To jsem očekával, proto jsem jí všechny uzly uvazoval na hřbetní straně zápěstí. Ruce jsem jí přivázal tak, aby jí dlaně i prsty mířily jen do volného prostoru, kde nemohly spáchat nic nedovoleného. Proto jsem jí ani nevynadal za to, oč se pokoušela. Zato ta její zakloněná hlava a odkryté protažené hrdlo mne inspirovaly k něčemu jinému. Bez váhání jsem ji chytil pod krkem. Eva sice honem sklonila hlavu, ale už bylo pozdě. Už jsem její krk držel v rukou. Eva se citelně zachvěla, když jsem se poprvé dotknul prsty jejího hrdla. Hned mne napadlo, že teď jsem asi na něco přišel. Něco, co Eva nemá moc ráda. Zaradoval jsem se, že teď už snadno objevím, co jí mám udělat, aby to nevydržela. Zbývalo jen vyzkoušet, co přesně jí mám s tím hrdlem dělat. Co na ni bude působit nejlépe. Zatím jsem držel její krk v dlaních jen lehce. Nesvíral jsem jí ho moc silně, neškrtil jsem ji. Jen jsem jasně cítil v dlaních pohyby jejích krčních svalů, když kroutila hlavou a pokoušela se nějak si krk z mých rukou vymanit. Zpočátku křečovitě napínala všechno, co v krku měla, a ze všech sil cloumala přivázanými pažemi, ale když poznala, že ji neškrtím, uvolnila se také. Najednou jsem zřetelně ucítil její tep. Když uvolnila svaly, tepny se jí v krku vynořily na povrch a citelně mi teď bušily do prstů. Upřeně mi hleděla do očí.

"Tak co? Pořád ještě mi nemůžeš nic říct?" zeptal jsem se.

"Nemůžu. - Nevím nadobro nic." odpověděla Eva. V dlani jsem cítil pohyby jejího hrdla při každém slově. Na začátku každé věty jí vyjelo nahoru a na konci věty kleslo zpět. Cítil jsem v něm chvění jejího hlasu. Zkusil jsem jí ho trošku přimáčknout. Tón jejího hlasu se tím trochu změnil, ale mluvila dál, jakoby se nic nestalo.

"Nic? A pořád si s tebou můžu dělat, co se mi zlíbí?"

"Klidně můžeš. Když myslíš, že tím něco změníš..." Při řeči jsem jí pomalu tiskl hrdlo víc a víc a měnil jí tím hlas do větší výšky. "Dá se to vydržet. Už jsem zažila horší."

Trochu jsem jí zužoval dýchací cesty, takže poslední slova už vyslovovala s jistými potížemi a méně srozumitelně. Na chvilku napjala krční svaly a pak je zase uvolnila. Nevzdorovala, nejspíš si uvědomovala, že by jí to stejně nebylo nic platné. Její krk až na občasné pohyby svalů zůstával měkký a poddajný. Přesto bylo na ní poznat, že ji to stojí určité přemáhání, aby se udržela v klidu. Drobné chvění, které jsem na jejím těle rukama zřetelně cítil, ji prozrazovalo. Cizí ruce na hrdle asi neměla ráda, zvlášť když své ruce měla někde přivázané a nemohla je na nic použít.

"To je dobře. Tak budu zkoušet dál, co všechno vydržíš. Třeba i na to mučení ještě dojde. Já se to prostě musím dozvědět!"

Eva se nadechovala zúženým hrdlem s tichým supěním. Prsty jsem cítil, jak se jí hrdlo občas zachvělo a zachrčelo.

"Tak v tomhle ti nepomůžu. - Já to fakt nevím! - Já jsem se jí na to neptala. - Neměla jsem důvod. - Vlastně jsme toho ani moc nenamluvily. - Nic mi neřekla." vytlačovala ze sebe Eva. Po každé větě musela chvíli nabírat vzduch do plic k další větě. Nadechování přiskřípnutou průdušnicí jí činilo větší potíže než výdech. Když mluvila, pohrával jsem si s jejím hrdlem. Tiskl jsem jí ho chvíli víc a chvíli míň a sledoval, co to s ní dělá. Bylo legrační, jak se jí tím měnil hlas od krásně zvučného melodického, jaký měla normálně, až k jakémusi podivně pisklavě chraplavému. Eva se poctivě snažila mluvit srozumitelně, i když měla právě hrdlo téměř neprůchodné.

Změny jejího hlasu mi vnukly další nápad.

"Když mi nemůžeš nic říct, tak mi aspoň něco zazpíváš." rozhodl jsem. Eva uměla pěkně zpívat. Na každém potlachu naší party byla večer u ohně vždycky hlavní zpěvačkou. "Tak spusť!" potučil jsem jí.

Přestal jsem jí tlačit na hrdlo, aby se mohla volně nadechnout, a Eva po krátkém zamyšlení spustila. Hrdlo se jí pod mými prsty rozvibrovalo zpívanými tóny. Jen lehce jsem jí na něj palcem zatlačil, a Eva okamžitě ztratila ladění. Najednou zpívala falešně. Okamžitě přestala, a po krátkém zaváhání začala znova. Zase falešně. Zkusila to ještě potřetí a pak už se zorientovala. Na čtvrtý pokus už zpívala zase správně i s tím utlačovaným hrdlem. Po pár taktech jsem zatlačil o něco víc, a Evin hlas se zase rozladil. Tentokrát už to Evu nepřekvapilo. Už nepřestala. Pokračovala dál falešně a po několika tónech si hlas znovu naladila správně. Věděl jsem, že má hudební sluch, vlastně mne to ani nepřekvapilo. Začalo mne to bavit. Zkoušel jsem, jak rychle se taková dobrá zpěvačka dokáže přizpůsobit změnám rozměrů svého hrdla. Přelaďoval jsem Evě hlas oběma směry někdy málo, jindy víc, někdy pomalu, jindy rychle, a Eva si musela hlas pořád dolaďovat. Když jsem jí stiskl hrdlo trochu víc směrem nahoru od bradu, jazyk se jí cpal mezi zuby a měl snahu vylézt jí z úst ven. I s jazykem mezi zuby se Eva pokoušela zpívat tak, aby bylo slovům rozumět. To už ovšem neznělo jako zpěv člověka, spíš jako vrzání vrat, přestože se Eva poctivě snažila, jak jen mohla, jak jen jí to můj stisk dovoloval. Všechny svaly, šlachy a trubičky v krku jí přitom jen hrály, vynořovaly se jí pod kůží a zase mizely. Stisknutý hrtan jí jezdil nahoru a dolů podle slov textu i podle výšky tónu melodie. Kolem něj se jí všechno napínalo, pohybovalo a uvolňovalo, tep se jí zrychloval. Cítil jsem to všechno v dlaních obou rukou a bylo to zajímavě příjemné vlastníma rukama poznávat, co všechno se v takovém krku zpěvačky při vystoupení děje.

Sevřel jsem jí dlaně kolem krku silněji, abych to hemžení v něm cítil ještě lépe. Evě zrudnul obličej, přestala zpívat a začala tiše chrčet. Hrdlo se jí chvělo, ústa otevřela dokořán. Nakonec napjala krk. Tím získala možnost volně dýchat bez chrčení. Nepřemáhal jsem její odpor, nechtěl jsem jí něco v krku rozmačkat. Přecejenom Eva byla vcelku dobrá kamarádka. Byla by jí škoda. Vlastně jsem si už ani nemyslel, že bych se od ní mohl tímto způsobem dozvědět ještě něco dalšího. Spíš se mi zalíbilo takhle si s ní pohrávat. Zkoušet si na ní, co všechno se dá s takovým pěkným ženským tělem dělat a jak na to bude Eva reagovat. Co to s ní udělá a co všechno vydrží. Teď jsem asi nějakou hranici našel. Když napjala hrdlo a vytlačila mi tím prsty z hlubin své dýchací trubice, nepokoušel jsem se zamačkávat jí je tam zpátky. Nechal jsem ji dýchat, jak potřebovala, ale krk jako celek jsem jí svíral dlaněmi dál stejně silně jako předtím. Tím jsem jí sice už nezúžil krk tak moc, jako když ho ještě nenapínala, nicméně obličej jí zůstával rudý dál a začínal pomalu tmavnout. Proti tomu napínání svalů na krku Evě nijak zvlášť nepomáhalo.

"Říkala jsi, že vydržíš všechno!" poznamenal jsem ironicky. "To znamená, že by ses neměla bránit ničemu, co se mi zlíbí ti udělat! Snad nečekáš, že se s tebou budu přetlačovat? To spíš mám dojem, že ses asi trošku vytahovala, nezdá se ti?"

Eva na to neřekla nic, jen na mne chvíli koukala a pak pomalu, jeden po druhém, krční svaly uvolnila. Krk jí změknul, zvláčněl a já jí znovu zabořil palec do dýchací trubice. Eva zachrčela a zmlkla. Na čele jí vystoupily žíly. Obličej jí opuchl, vypadal teď kulatější, jako kdyby patřil nějaké jiné, tlustší ženě, než byla Eva. Měl jsem dojem, že Evě i trochu vylézají oči z důlků. Bylo snadné si to ověřit. Uvolnil jsem jí krk - a opravdu: oči se jí zmenšily, obličej zesvětlel a jakoby zhubnul. Eva zavřela ústa a zhluboka se volně nadechla. Zúžil jsem jí krk - a Eva otevřela ústa, začala těžce sípat, obličej jí ztmavnul, zvětšil se, oči jí povylezly z důlků a jazyk z úst. Fungovalo to. Eva namáhavě protahovala vzduch do plic tou škvírečkou, kterou jsem jí v průdušnici pod palcem nechával, a snažila se vydržet to co nejdéle a nenapnout krk. Prsa se jí pomalu vzdouvala do maximálních rozměrů a pak zase těžce klesala dolů. Pak Eva zvedla hlavu a zaklonila ji, aby si dýchání trochu usnadnila. Přiskřípnutá průdušnice se jí tím pootevřela o něco víc, ale zárověň jí tím vystoupla na krku mnohem výrazněji než obvykle. Přímo se mi vtlačila do dlaně, jako kdyby mi ji Eva nabízela k volnému použití, ať jí s ní dělám, co se mi zlíbí. Na prohnutém krku pod zvednutou hlavou však už ta dýchací trubice nešla uzavřít tak snadno. Proto jsem Evě druhou rukou zatlačil na šíji a donutil ji hlavu zase sklonit a přitisknout ji na moji ruku na hrdle. Průdušnice se jí tím okamžitě zase uzavřela. Eva přestala chrčet, vyplázla jazyk a vytáhla se na špičkách o kousek výš. Průdušnice v krku jí občas vyjela nahoru, když se pokoušela polknout. V tom jsem jí nebránil, ale hned, jak se jí průdušnice vrátila zpět na své místo, jsem jí ji zase přivřel, aby se jí prsa dál tak pěkně dmula jako předtím. Jinak její krk zůstával měkký a hebký a ochotně se poddával mým prstům všude, kde jsem na něj zatlačil. Volnými konečky prstů jsem promačkával a hnětl Evě krk do hloubky až na obratle. Dalo se tam nahmatat a ohmatat všechno, co v krku měla. Eva měla krásně dlouhý krk, který ani teď mezi rameny zvednutých paží se jí nijak neztrácel. Když jsem ho držel v rukou, ještě se mi v dlaních jakoby prodlužoval a zkracoval podle toho, jak se Evě zvedal a klesal hrudník. Všechno v tom krku bylo volně přístupné. Bylo možné se v něm přebírat jako v nabídce samoobsluhy, a Eva okamžitě na všechno nějak reagovala. Když jsem jí zatlačil do hrtanu na horním konci, zachrčela, vytáhla se na špičky ještě výš, napjala paže, otevřela ústa a přestala dýchat. Po zatlačení na dolní konec se prudce rozkašlala, sklonila hlavu a pokusila se předklonit, kam až jí to uvázané paže dovolovaly. Uprostřed toho dlouhého krku se dal její hrtan odtlačit o kousek stranou a nahmatat prstem, co má Eva v krku pod ním. Eva se rychle zhluboka nadechla a prohnula tělo do oblouku, jakoby chtěla mému prstu uhýbat. Neměla šanci. Druhou rukou jsem si její krk přidržoval tak, aby mi nemohl uhnout pod prstem ani o kousek. Zjistil jsem, že má průdušnici mírně ohebnou, takže je možné jí ji odtlačit mírně na obě strany. Dalo se s ní pohyboval docela lehce. Eva přitom jen vykulila oči, ale krk mi ponechávala v rukou uvolněný a měkký. Dýchala volně a nenamítala nic. Tak se mi podařilo tímto způsobem prozkoumat její tepny po celé délce krku až dolů, nejenom na tom všeobecně známém místě nahoře pod uchem. Tyhle tenké hadičky pravidelně se nafukující a splaskávající se daly na Evině krku vysledovat až ke klíčním kostem, kde se ztrácely v hrudi. Svaly na krku měla Eva slabé a nevýrazné, takže nijak zvlášť nepřekážely. Bylo možné je podebrat palcem, některý z nich sevřít mezi prsty a pohrávat si s ním jako s provázkem. Objevoval jsem, co všechno se dá s takovým pěkně vytvarovaným krkem dělat. Eva to snášela poměrně klidně, ani se moc nekroutila. Jen když jsem jí nahmatal nervy na páteři po stranách krku, zaškubala rameny a zazmítala pažemi nad hlavou. Byly ale přivázané spolehlivě a skoba držela ve zdi pevně, takže se nestalo nic. Prozkoumal jsem jí ty nervy do všech detailů. Když jsem si s nimi pohrával, Eva se pokoušela nějak si je chránit aspoň rameny, když už jinou možnost neměla. To bych jí ovšem nesměl držet krk v rukou. Takto se rameny ke svému krku ani neprotlačila. Pokoušela se vtáhnout krk mezi ramena, jenže to by ho nesměla mít tak příjemně dlouhý. Bylo to krásné, jak jí takové promačkávání několika nervů cvičilo s celým tělem. A pak mne najednou napadlo, že jsem ještě nikdy neviděl její tělo.

Znal jsem Evu už několik let, ale ještě nikdy jsem ji neviděl nahou. Dnes jsem jí tělo důkladně ohmatal, prozkoumal a pohrál si s ním, ale vůbec jsem si ho neprohlédl. Pravda, Eva byla kamarádka, a těm se takové věci nedělají, ale - když říkala, že vydrží všechno? Že si s ní mohu dělat, co chci? Tak já si teď chci prohlédnout její nahé tělo.

To znamenalo ji svléct. Přes uvázané ruce z ní ovšem nic stáhnout nešlo. Musel jsem to udělat jinak. Přece kvůli tomu nebudu Evu odvazovat! Našel jsem si v Eviných věcech velké nůžky. Když je Eva uviděla, zděšeně na ně vytřeštila oči. Určitě pochopila, co s nimi chci udělat. Měla na sobě elegantní vypasovaný růžový svetřík. Eva byla parádnice, uměla se oblékat, přímo se v tom vyžívala. Tenhle svetřík jsem na ní ještě neviděl. Asi ho nosila jen doma. Začal jsem jí ho přímo na těle od pasu nahoru rozstříhávat. Eva při tom viditelně trpěla mnohem víc než při čemkoliv, co jsem jí udělal doposud. Zatínala zuby, aby nezaprotestovala. Rozstřihnul jsem jí svetřík na prsou až ke krku a potom ještě rukávy po celé délce. Eva se vyloupla z cárů svetříku jako motýl z kukly. Pod svetříkem se vynořila bílá halenka. Pečlivě na prsou zašněrovaná a zavázaná na mašličku. Eva si prostě na všem dávala záležet. Mašlička by se dala docela snadno rozvázat, jenže co z toho? Přes spoutané ruce by se halenka stejně nedala přetáhnout. Rozstříhal jsem ji tedy Evě na těle stejně jako předtím svetřík. Vynořily se obnažená Evina ramena a trup s ňadry skrytými v podprsence.

Bylo to nádherné tělo. Nechápal jsem, proč ho Eva pořád skrývala v oblečení, proč se s ním nikdy nepyšnila. Teď jsem ho měl před sebou, přímo před očima. Eva měla krásně tenký pas a široké boky. Mohl jsem to tušit, věděl jsem přece celou tu dobu, co jsem Evu znal, jak moc si může utáhnout opasek a pořád ho má volný. Je ale podstatný rozdíl něco jen tušit anebo vidět takové tělo ve skutečnosti. A hlavně mít navíc možnost i nerušeně ho ohmatávat. Ještě jsem Evě rozepnul a spustil kalhoty, abych viděl tu krásu celou a ničím nerušenou. Objevila se veliká pevná stehna. Že má Eva hezké nohy, to se o ní všeobecně vědělo. Já jsem z nich zatím viděl jenom pěkně tvarovaná lýtka. Ty teď, když Eva musela stát na špičkách, měly tvar ještě hezčí. Evina mocná stehna jsem viděl dnes poprvé. Zatímco paže měla Eva poměrně slabé, její nohy budily dojem nezničitelnosti. Eva byla schopná ujít za den desítky kilometrů. Nikdy mne nenapadlo, že taková výkonná turistka musí mít perfektní nohy. Teď jsem se o tom mohl přesvědčit. Teď ty nohy dostávaly zabrat jiným způsobem. Místo chození kilometrů teď musely stát na špičkách a vydržet tak, dokud Evu neodvážu. Nevadí, však je Eva nemá jen na chození. Klidně si mohou užít zase něčeho jiného. Tak dlouho Eva určitě ještě nikdy na špičkách nestála. Její lýtka také potřebují dostat svoji dávku. Aby Evě také k něčemu byly. Však si Eva na těch špičkách ještě postojí. Záleží jenom na mně, jak dlouho Evu na těch špičkách nechám stát. Pro mne to žádnou námahu neznamená, takže jí to mohu dopřát ještě velice dlouho. Zatím to snášela celkem dobře. Až to už nebude moct déle vydržet, tak potom může viset za ruce na té skobě. Bude si moct vybrat. Ta skoba vypadá pevně, ta ji určitě unese ještě dlouho.

Také mne nikdy nenapadlo, že má Eva tak mohutný hrudník. Nejenom velká prsa, ale i samotný její hrudní koš měl úctyhodné rozměry. Teď, když měla Eva ruce zvednuté vysoko nad hlavu, vypadal ještě větší. Ve srovnání s Eviným tenkým pasem, a navíc vyzdobený bujnými ňadry, pak vypadal přímo obrovsky.

Kousek jsem odstoupil, abych si to nádherné tělo prohlédl vcelku a v plné kráse. Eva s rukama nad hlavou a vypjatá na špičky nemohla přede mnou nic skrýt. Byl jsem si jistý, že jsem přinejmenším z celé naší party jediný, komu se podařilo Evu takhle uvidět. Eva si zatím s nikým z naší party nic vážnějšího nikdy nezačínala. I když jsme po ní šíleli postupně asi všichni, Eva určitě ještě nikomu své tělo takhle neukázala. Teď to ovšem nezáleželo na ní. Teď jsem o jejím těle rozhodoval já. Teď jsem si mohl na jejím těle prohlédnout a osahat všechno, co jsem chtěl já sám.

Začal jsem jejími lýtky. Pokud to někoho překvapí, pak asi neví, že opravdový labužník nikdy nezačíná tím nejlepším, co se mu nabízí. Ty nejkrásnější bonbónky Evina těla jsem si nechával až nakonec. Ostatně Evina lýtka také nebyla marná. Eva už stála na špičkách dost dlouho, a na jejích lýtkách už to bylo poznat. Už ochabovaly. Eva na špičkách podklesávala a zase se zvedala. Všemožně se snažila vydržet na špičkách ještě o chvíli déle. Ohmatal jsem jí lýtkové svaly a stiskl je mezi prsty. Byly napjaté, tvrdé jako kámen, a protože už povolovaly, neustále se mi pod rukama a pod jemnou kůží Eviných nohou pohybovaly. Chvíli jsem si rukama vychutnával, jakou námahu musí Eva mojí zásluhou vynakládat a ničeho tím přitom nedosahuje. Asi jsem ji přivázal a vypjal opravdu dobře. Ta těžce pracující lýtka a napjaté Achillovky byly perfektní.

I stehna měla Eva pěkně napjatá. To jsem už sice netušil, proč je tak napíná, ale to nebyl můj problém. Eva určitě věděla, na co ta napjatá stehna potřebuje. Já jsem jen se zájmem pohmatu zjišťoval, co všechno jsem Evě tím přivázáním způsobil a co všechno ona musí dělat, aby se s tím vyrovnala. Natažení do výšky působilo na Evino tělo mnohem lépe, než by mne původně napadlo.

Na trupu Evě výrazně vystupoval vzedmutý hrudní koš. Nezakrýván Evinými pažemi přímo volal po mých rukou. V mých dlaních byl na dotyk ještě krásnější. Kdykoliv Eva napjala paže nad hlavou a se zaťatými pěstmi se opřela do pout na zápěstích, aby ulevila lýtkům, hrudník se jí vzedmul ještě víc. Vybavila se mi přitom zase jedna dávná hříčka. Zaryl jsem Evě prsty pod žebra vzedmutého hrudního koše co nejvíc do jeho hlubin, nejlépe až někam do plic. Eva se najednou co nejrychleji prohnula postupně všemi směry, doprava i doleva, dopředu i dozadu. Zkoušela, jak mým prstům a rukám uniknout. Neunikla. I kdybych jí nedržel hrudník oběma rukama z obou stran, přivázané ruce by jí stejně nedovolily pohnout se z místa. Její reakce mne nadchla, tak jsem jí to udělal ještě několikrát. Eva napínala trup, protože žádným jiným způsobem si hrudník chránit nemohla. To mi nijak nevadilo, jsem silnější. Napjaté Eviny svaly na žebrech pro mne nebyly překážkou. Překonával jsem jejich odpor docela snadno. Tím to bylo půvabnější.

Ještě bylo třeba vysvobodit Evě prsa ze sevření podprsenky. Drala se jí z ní sama, vztyčené prsní bradavky Evě trčely kupředu tak výbojně, že byly zřetelně vidět i přes napjatou látku podprsenky. Rozepnout jí podprsenku ale nestačilo, přes svázané ruce bych jí ji nesundal. Nezbývalo než zase vzít nůžky a podprsenku jí z těla odstříhat. Prsa se Evě vyvalila z rozstřižené podprsenky jako když se protrhne přehrada. Byly krásně měkké, hebké, poddajné, daly se hníst a mačkat v prstech líp než ta nejbáječnější modelovací hmota na světě. Eva prudce zhluboka oddechovala a to bylo také to jediné, co mohla dělat. Rozhodně si nemohla prsa nijak chránit. Zbývalo už jen vyzkoušet, co všechno taková nechráněná prsa vydrží.

V koupelně měla Eva hrubý tvrdý kartáč, drsný jako struhadlo. Našel jsem ho tam při prohlídce Evina bytu. Přinesl jsem si ho a pro začátek jej přitiskl Evě na ňadro, přímo na prsní bradavku. Eva zase jednou zaťala zuby a zadržela dech. Napjala se, celé její tělo ztvrdlo. Ňadro, které jsem držel v ruce, zůstalo jediným měkkým místem na jejím těle.

Přejel jsem jí kartáčem přes prsní bradavku. Prs jsem jí přidržoval v ruce, aby pod tlakem kartáče neuhýbal. Eva se zachvěla a prohnula se ve zjevné snaze vytrhnout mi prs z ruky. Neměla šanci, držel jsem jí ho pevně, ale pro jistotu jsem jí zaryl prsty do prsu ještě silněji. Kůže na něm se Evě napjala, prs se stal pevnějším a štětiny kartáče se do něj zabořovaly lépe. Eva sebou škubla, na okamžik znehybněla, ale pak při každém pohybu kartáče po ňadru sebou zoufale zazmítala. Pokoušela se celým tělem následovat každý pohyb kartáče, aby se jí po prsu posouval co nejméně. Přivázané paže a napjaté tělo jí ovšem moc možností pohybu neposkytovaly. Kromě toho jsem si její prs přidržoval rukou tak, aby mi pod kartáčem sám od sebe neuhýbal. Přesto se mi v ruce trochu přeléval podle tahů kartáčem, tak byl měkký a tvárný. I to Evino zmítání se svou poddajností vyrovnával. Ať už se Eva kroutila jak mohla, její kartáčovaný prs jsem si dokázal udržet v klidu jako opracovávaný materiál ve svěráku. Eva časem poznala, že se namáhá zbytečně, že si svá prsa před mým kartáčem neuchrání. Pak už jen s hluboce skloněnou hlavou přihlížela, co se jí s ňadry děje, a zatínala zuby a zadržovala dech, aby to vydržela a nedala najevo, co přitom cítí. To už se nepokoušela o nic, spíš se jí jen nedařilo při tom kartáčování prsu udržet tělo v klidu. Nijak jsem ji nešetřil. Zalíbilo se mi, jak živelně sebou cloumá pod tou skobou a vůbec co všechno vyvádí. Takhle divokou jsem ji ještě neznal. Přitlačil jsem na kartáč, aby ho cítila co nejvíc, a kartáčoval jí prsa energicky jako zkušený čitič kanálů. Eva se kroutila a cukala se, zatínala pěsti a pokoušela se vytrhnout ruce z pout. Zrudla v obličeji, ale ani nepípla. Prsa jí od kartáče krásně zčervenala, ale Eva vydržela. Bylo na ní poznat, jak velké úsilí ji to stojí, ale snášela to jako hrdinná mučednice. Kdyby něco řekla, nechal bych ji, ale když nic nenamítala, drhnul jsem jí ňadra kartáčem dál. Chtěl jsem vědět, co všechno snese a co všechno dokáže i s těma přivázanýma rukama vyvádět.

Eva měla neuvěřitelnou odolnost. Trhala sebou, chvěla se, napínala se, po celém těle už jí vystoupily kapičky potu, ale pořád ještě nepotřebovala nadechnout. Ze všech sil držela vzduch v plicích a nevydala ani hlásku. Líbilo se mi to čím dál víc. Eva se zmítala pod skobou tak pěkně jako snad ještě nikdy v životě. To už teď nebyla ta sebejistá a ledově klidná Eva, jak jsem ji znal doposud. Teď byla tak čiperná a rozrušená, že jsem ji skoro ani nepoznával. Spokojeně jsem sledoval, co všechno jsem s ní dokázal udělat.
Nepopsatelné! To musíš vidět!

Nakonec jsem toho ale musel nechat. Zdálo se mi, že už začíná mít ňadra od kartáče odřená, a já jí nechtěl rozedřít prsa až do krve. Nezbylo než uznat, že Eva asi opravdu vydrží všechno.

Nechal jsem Evu stát a prohlédnul si ji z větší dálky. Jednak jsem potřeboval vymyslet, co jí mám udělat dál, aby to nevydržela, a jednak bylo na co se dívat. Eva teď stála přede mnou jen v kalhotkách a jinak úplně nahá, s rukama vysoko nad hlavou a s nohama v cárech svého oblečení. Ty kalhotky byly na ní nějak přebytečné, tak jsem jí je stáhl. Překvapilo mne, že jsou uprostřed jaksi podivně provlhlé. A pak jsem si najednou všiml, že Eva je dole mezi nohama otevřená dokořán.

"Copak?" podivila se Eva mému překvapení. "Tys ještě nikdy neviděl nažhavenou ženskou?"

"Viděl, ale - " nevěděl jsem, co na to říct. "Já tě tady mučím, myslím si, jak se mi to daří, že kdovíjak trpíš, a ty zatím - "

"Jistěže trpím. Jistěže se ti to daří. Proto jsem tak nažhavená. Takové utrpení jsem ještě nikdy nezažila! Nádhera!"

"Nádhera???!!!"

"Jistě. Proč myslíš, že se tady nechávám od tebe takhle mučit?"

"Protože ti nic jiného nezbývá! S přivázanýma rukama mi v tom nemůžeš zabránit!"

"To nemůžu." přikývla. "A ani nechci. Proč myslíš, že jsem se nechala od tebe přivázat tam nahoru?"

"Protože jsem se tě na to neptal! Měla jsi svázané ruce, nemělas na výběr. Musela jsi strpět všechno, co jsem s tebou dělal!"

"Jistěže jsem to musela strpět. Ruce jsem měla svázané poprvé v životě. Nevěděla jsem ještě, jaké to je. Nikdy jsem to nezažila. Nenapadlo mne, v čem všem mi ty pouta budou bránit. Proč myslíš, že jsem si od tebe nechala svázat ruce?"

"Sama sis odpověděla. Nevědělas, co to znamená mít svázané ruce. Poznalas to až teprve pak. A možná sis taky myslela, že to tím skončí. Že pak už ti uvěřím, že nic nevíš."

"Naopak. Doufala jsem, že mi ani potom neuvěříš a že to tím neskončí. Byla jsem ráda, že nic nevím a že ti tedy nemohu nic prozradit, ani když mi budeš dělat to nejhorší. Spoléhala jsem se, že když ti nic neřeknu, že mne budeš mučit pořád dál a čím dál víc. Znám tě už dost dlouho a vím, že se ti líbí, když můžeš někoho mučit. Čekala jsem proto, že mi uděláš něco, co jsem ještě nezažila."

"To jsem se snažil! Nechápu, jak jsi to mohla tak dobře snášet!"

"Nádherně! Já jsem totiž masochistka! Tos ještě nepochopil?"

"Masochistka?! Odkdy?!"

"Odjakživa. To je vrozené. A je to docela příjemná vlastnost. Neměnila bych. Pro mne žádné utrpení vlastně neexistuje. Každou nepříjemnost si dovedu jednoduše změnit na potěšení. To je užitečná schopnost pro život, nemyslíš?"

"To nechápu. Jak může být utrpení příjemné?"

"Krásně. Když chci, tak ho začnu vnímat jako úžasně vzrušující. A nejenom mučení. Nikdy ti nebylo divné, že vždycky všechno vydržím?"

"Nejenom mně. To přece obdivovali všichni, jak jsi nezdolná."

"To možná taky jsem, tělo mám asi dost výkonné. Ale především to, co by jiní a jiné možná nevydržely, je pro mne přímo nádherné. Když se člověk musí dřít navzdory únavě, tak to je přece také určité utrpení. I tohle jsem se naučila vnímat jako krásně vzrušující. Vidíš - možná, že právě proto tolik zvládnu. To je vlastně tréning, když vydržím únavu, nemyslíš? Možná, že právě proto mám to tělo tak dobré."

"To teda máš!" musel jsem uznat nejen při vzpomínce, co všechno Eva v naší partě vždycky zvládala, ale při pohledu na něj.

"A co ty?" zeptala se Eva. "Koukám, že to tvoje tělo je taky dost výkonné, nemám pravdu?"

Měla. Pták se mi v kalhotách vší mocí snaži vztyčit se a dostat se ven. Evino tělo bylo prostě příliš krásné, dychtivě otevřené, přímo teklo. V takovém případě je muž vždy připraven. Shodil jsem ze sebe všechny přebytečné hadříky tak rychle jako ještě nikdy v životě. Ani jsem se nezdržoval tím, že bych Evě odvázal ruce. Nepotřeboval jsem je. Nechal jsem ji stát tak, jak byla, a přitiskl jsem se k ní vestoje. Přivázaná Eva musela stát na špičkách, takže měla tu díru do těla tak právě v té správné výšce, abych se k ní nemusel snižovat do podřepu. Když se trochu rozkročila, kam až jí to uvázání dovolilo, měl jsem přístup do nitra jejího těla otevřený. Skutečně otevřený dokořán. Eva už byla nažhavená jako parní kotel, přímo se chvěla touhou. Bez dlouhého váhání jsem ponořil ptáka do toho vlhkého měkkého nádherného rajského prostoru, který se mi nabízel. Evino tělo mého ptáka hladce přijalo, jemně mi ho objalo a přivinulo se k němu. Eva se mi navzdory přivázání v náručí prohnula, vydala se mi dírou naproti a sama si mého ptáka zarazila do těla mnohem hlouběji, než jsem to napoprvé udělal já. Pocítil jsem, jak se mi vchod do její díry kolem ptáka mírně sevřel, jakoby mi ho Eva chtěla zadržet uvnitř. Jakoby se bála, že jí ho z těla zase vytáhnu. Na něco takového jsem samozřejmě neměl ani pomyšlení. Začal jsem prudce přirážet, a Eva mi pilně pomáhala. Navíc jsem cítil, že se jí v těle kolem mého ptáka něco pohybuje. Cítil jsem zřetelné rytmické stahy Eviny díry. Bylo to tak zvláštní, něco takového jsem ještě v žádném ženském těle nepocítil. Bylo to tak úžasné, že jsem musel zpomalit, abych se neudělal zbytečně brzo. Chtěl jsem si tu nádheru vychutnávat co nejdéle. Eva se mi v náručí svíjela a kroutila, jakoby ani nebyla tak pevně přivázáná a vyšponovaná do délky. Uměla to fantasticky. Nikdy by mne nenapadlo, že to ve stoje může být tak krásné. Objímal jsem ji a cítil prudké pohyby jejího hrudníku. Eva zhluboka oddechovala, napínala se a uvolňovala, cloumala přivázanými pažemi. Bylo to tak vzrušující, že jsem se musel úplně uvolnit, abych to vydržel. Chtěl jsem to vydržet, aby to neskončilo, aby to trvalo věčně. Bylo to ale tak úžasné, že mi nebylo pomoci a já cítil, že se nezadržitelně blíží moje chvíle.

Najednou Eva křečovitě ztuhla, zhluboka se nadechla, prohnula se do oblouku, zaťala zuby, zadržela dech, na vteřinu znehybněla a pak mne najednou pevně, neuvěřitelnou silou objala nohama. Pocítil jsem jak jejím tělem probíhají vlny křečovitých stahů. Zato sevření jejích nohou mi trochu vadilo, nemohl jsem se uvnitř jejího těla volně pohybovat. Pociťoval jsem, že moje chvíle se mi tím vzdaluje, a začal jsem se v Evině sevření zmítat snad stejně silně, jako se předtím zmítala a kroutila Eva. Ta už teď byla úplně jiná. Svírala mne nohama ještě silněji, vůbec se nohama nedotýkala země, visela teď plnou vahou těla jen za přivázané ruce, prohýbala se úplně jiným způsobem než předtím. Se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima zadržovala dech a zatínala zuby. Díra se jí kolem mého ptáka svírala a uvolňovala, jako kdyby mi ho mačkala v ruce. Pak si mne začala ještě nohama přirážet k tělu a zase uvolňovat, a to už se déle vydržet nedalo. Přišlo to naprosto nezadržitelně a neovladatelně a já se do Evy vystříkal jako ještě nikdy v životě.

Eva pak pomalu znehybněla, ale dál mne objímala nohama a dál visela za ruce. Jen zase přestala zatínat zuby a začala zhluboka dýchat. Já objímal visící Evu a užíval si to blažené uvolnění tentokrát tak krásné, jaké jsem ještě nikdy nepoznal. Teprve až když mi pták docela splasknul a vyklouzl Evě z těla, Eva mne pustila a postavila se zase na nohy. Téměř jsem klesl k zemi a musel jsem se posadit na židli. Evu jsem nechal stát na špičkách přivázanou dál, v té chvíli jsem prostě neměl sílu ji odvazovat.

"Ale trvalo ti to!" řekla po chvíli Eva tiše.

"Co?" nechápal jsem.

"Než jsi mne ošukal. Kolik let už se známe? To už by tě mohli zapsat do Guinessovy knihy rekordů!"

"Tys - ?! Já myslel ..."

"Nemysli, brouku!" usmála se Eva. "To se nedělá myšlením, to se dělá jinou částí těla! Jak jsi teď právě konečně pochopil!"

Zíral jsem na Evu asi dost vykuleně. Tak já ji tady mučím, týrám, přivazuju, dělám jí jen to nejhorší, a ona zatím ... Vlastně - opravdu jsem jí dělal jen to nejhorší? Nebo jen to nejlepší?! Nějak jsem se v tom nemohl vyznat. Co je vlastně pro Evu nejlepší? A co je pro ni nejhorší? Co vlastně bych jí měl udělat? Najednou mne napadlo něco neuvěřitelného: Ona se při orgasmu chovala úplně stejně jako při tom mučení!

"No jistě!" vysvětlila mi to Eva téměř ironicky. "To už jsem ti přece říkala! Představ si tu naši partu a kteroukoliv situaci, kdy jste všichni obdivovali, co všechno vydržím. Když jsou všichni na padnutí, a já bych v takové chvíli měla řičet blahem jako při orgasmu? Nepřipadalo by vám to přinejmenším divné? Tak jsem se naučila zadržovat dech, abych nevydala ani hlásku. No - a teď jsem prostě zapomněla, že před tebou už to v sobě zadržovat nemusím. Že ty už znáš tohle moje malé tajemství. To víš - zvyk je železná košile!"

"Takže tys - vždycky, když - no, když jsme si mysleli, že tohleto už nemůžeš vydržet, tak - to tys vždycky ve skutečnosti zažívala orgasmus?"

"Ale ne!" usmála se Eva. "Vždycky ne. Většinou se mi to nepodaří. Ony ty nepříjemnosti obvykle nejsou tak strašné, abych se dostala tak daleko. Ale zato dneska jsem ho dosáhla už několikrát. To tvoje mučeníčko bylo perfektní. Takovou parádu mi ještě nikdo neudělal. To bys mi měl dělat častěji!"

Nevěřil jsem vlastním uším. Eva sama od sebe chce, abych ji někdy znova mučil tak jako dneska? Nebo snad dokonce opakovaně? Vždyť to jsem jí přece dělal jen proto, abych se dozvěděl něco o svém kuřeti! To, co se stalo, jsem vůbec neměl v plánu! Musel jsem si to nějak srovnat v hlavě. Koukal jsem na Evu, jako bych ji viděl poprvé.

Eva si zatím prohlížela svázané ruce nad hlavou a pokoušela se nějak si upravit pouta na zápěstích, aby ji tolik netlačily. Pořád se musela vytahovat na špičky a už to asi trvalo i na ni moc dlouho, protože už s tím měla určité potíže. Kůži na zápěstích měla zarudlou, nejspíš od toho, jak při své extázi visela jen za ruce, aby mne mohla objímat aspoň nohama, když ruce měla přivázané a nepoužitelné. Teď se snažila rukama v poutech aspoň trochu posunovat a pootáčet, když si je nemohla osvobodit. Opatrně zkusila pověsit se aspoň částí své váhy za ruce, aby nemusela pořád stát na špičkách, ale asi to nebylo ono, protože se zase natáhla do výšky a pokračovala v upravování rukou v poutech dál. Zřejmě vůbec nepochybovala o tom, že ji nechám stát takhle nataženou do výšky ještě dlouhou dobu, a zjevně jí to vůbec nebylo proti mysli. Ani slůvkem, ani pohledem nenaznačila, že by snad chtěla, abych ji už odvázal. Promyšleně se připravovala na to, že dál bude muset viset za ruce, protože na špičkách už se dlouho neudrží.

Se zalíbením jsem se díval, jak se snaží. Bylo zábavné pozorovat její úsilí a vidět, jak jí pouta překáží, co v nich může dělat a v čem všem jí pouta zabraňují. Kolik potíží musí překonávat, kolik energie musí vynakládat, aby vydržela to moje přivázání, a kolik námahy ji to stojí ve srovnání s tím, jak snadno jsem ji tam přivázal a jak snadno bych ji mohl zase odvázat, kdybych chtěl. Bylo to něco nového. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho takhle přivázaného. Byl to takový pěkný hřejivý pocit vidět někoho, jak je naprosto bezmocný a bezvýhradně odkázaný na mne a na to, co se mi zamane s ním udělat. Pak jsem si uvědomil, že tohle možná není naposledy. Takhle přece budu teď uvazovat Evu častěji! Snad celým tělem mi pronikalo slastné očekávání. Určitě tady nejsem dneska naposledy. Myslím, že teď sem za Evou budu chodit asi častěji.

Vlastně proč ne? Tohle bych se svým kuřetem neviděl. S Evou se toho dá zažít mnohem víc. S kuřetem to bylo vlastně docela fádní. Pořád stejné. Eva je mnohem zajímavější. To, co jsem s ní zažil dneska, to by s žádnou jinou nešlo. Díval jsem se na přivázanou Evu a zdála se mi čím dál úžasnější. Myslel jsem na to, že mi je a ještě mnohokrát bude takhle bezmocně vydaná na milost a nemilost a já si s ní budu moci dělat všechno, co se mi jen zlíbí. Ten pocit z toho byl čím dál příjemnější a lákavější. Najednou mne začala napadat spousta dalších věcí, které bych mohl Evě udělat - a určitě jí je všechny postupně udělám! Dnes jsem poznal, že vydrží hodně. Najednou mne začalo zajímat, jestli opravdu vydrží všechno, co mne kdy napadne a co s ní udělám. Uvidíme. To všechno ještě časem poznám. Však já už Evu důkladně prověřím, co všechno snese.

Svět byl zase nádherný. No uznejte: Může mne snad potkat něco úžasnějšího než mít v rukou krásné ženské tělo, se kterým si mohu dělat cokoliv, co mne jen napadne? Které je mi zcela vydané na milost a nemilost? Které vydrží cokoliv, co se mi zlíbí s ním udělat? Přistihl jsem se, že už mne ani nezajímá, co je s mým kuřetem. Takových kuřat a slepic po světě běhá... Zato Eva - to je něco docela jiného. Už se nemůžu dočkat, co všechno s ní zažiji. Co všechno vydrží a co všechno bude přitom v poutech dělat.

Počet zobrazení povídky: 242
Publikováno: 2015-10-06 19:49:45

 

Hodnocení

Zpracování povídky hodnotilo 0 čtenářů.

Námět povídky hodnotilo 0 čtenářů.


Když se zaregistrujete, budete moci povídku také zhodnotit.





© 2008 Urza
Provozovatel webu není žádným způsobem zodpovědný za obsah, který na stránky umístí uživatelé.
Autoři, čtenáři i náhodní kolemjdoucí mohou s obsahem webu nakládat, jak uznají za vhodné; povídky jsou volně šiřitelné.
Stránky obsahují sexuálně explicitní materiály. Nezletilé osoby a všichni, kterým by tento obsah mohl vadit, nechť okamžitě opustí tento web.